okénko do života novoměstských skautů

https://archiv.okenko.org
ze dne 8. 1. 2004
článek číslo 88
autor: Xík a Čegi

 

Cesta do Severních hor aneb chápeme Radka Jaroše

Herní odpoledne oddílu daleko přesněji a úplněji - teď snad člověk pochopí i ty fotky z předešlého článku... + FOTO AUTOREK
Sešli jsme se (někdo už v myšlenkách v Narnii, ty zaostalý ještě v Quo Vadis) v naší novoměstské zašívárně (pro někoho v klubovně) ve 14:00 novoměstského času. Po nějaké době, když sme už pořádně vymrzli, nás roverstvo konečně pozvalo dovnitř. Vešli jsme do „vytopené“ klubovny a své zraky upřeli na křížence indiána (měl totiž pončo) s ruským lovcem (podle kožešinové čepky). Ne, první řádky vás klamou, byl to Gal s velkým G. Mluvil o bájné zemi Narnii a ty zaostalí už konečně pochopili, že se jedná o celoročku Narnie 3. Jeho vyprávění bylo asi takovýhle:

v Narnii vládne zlý král Miraz a ničí Narnijské bytosti. A že musí najít tři právoplatné dědice trůnu. Prej že mu Aslan poslal na pomoc ňáký Rytíře řádu zlatý lilie. No ano, to jsme přece my (kdo jinej?:-)). A tak nás poslal do vesnice Falco, tam bydlí i kentaur Horský Vichr (divné jméno,že?), která patří jemu a tam že si Miraz netroufá jít. Po vyčerpávajícím poslechu jsme se dostali ke skříni, kterou se vchází do Narnie. Měli jsme tu vesnici najít. Při naší inteligenci jsme se všichni rozběhli k Mercedesce. My jsme se sice ztratily, ale moderní technika nezklamala. Po šťastném shledání jsme se opět vydali směr Falco. Po úmorně dlouhé cestě (do Maršovic) jsme konečně našli Vichra a zeptali se ho, jestli neví, kde jsou dědicové. On řekl, že na to jeho moudrost nestačí a že máme jít za moudrými (?) sovami na jejich poradu. A tak naše „drsná“ cesta do hor začala…

Jelikož se cesta do hor neobejde bez překážek, hned na začátku tu jednu máme: musíme sjet z kopce na sáňkách (konečně nám dochází, proč je s sebou táhneme), ale každej člen jinak. A tak se to neobešlo bez pádů. Například já (Xík) sem jela hlavou dolů a holky mě pustily, tak sem to jela spíš po bradě. Docela to bolelo :-). Po pár set metrech jsme se dostali k další překážce - tentokrát musíme vézt dva členy na sáňkách po určité dráze. Ti co se vezli to měli dobrý, ale ten zbytek… Byla to sranda, skoply sme Jeleny a tak museli jet znova… :-).

Už jsme úplně vyčerpaný, jíme sníh (to sme asi neměly psát, až to bude číst Zdeny…), prostě už nemůžem a hádejte co? Ano, další překážka. Tentokrát bylo na ohradě (jestli se tomu dá tak říkat) uvázaný lano a my se za něj museli vytáhnout. Docela fuška. Áda tam pořád „básnil“, jak Maky předjela Jacka. No jo, je z Veverek…:-). Tak ale teď už fakt úplně vyčerpaný sme se doplazili skoro na vrchol (šli sme totiž na Vávrovu skálu), když tu se náhle vynoří Míra a my musíme vytáhnout jedno člena do toho zbytku kopce. Fakt hrůza! Ale my jsme šikovný a už jsme na vrcholu - i když po nějaké době…
A hurá, sme u konce. Poradu sme ale nestihly :-( Cesta domů byla skoro pořád z kopce, nic zvláštního se nestalo - akorát sme utrhly Čitě takovou tu ohrádku na sáňkách (sorry Čito) a pár lidí se vyflákalo na sáňkách, jak jeli z kopce. No, a přes Pohledec hurá domů a už jsme u naší klubovny.
Tak Severní hory sme zdolali a teď už víme, jak se cejtí Radek Jaroš…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít