okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 18. 10. 2003
článek číslo 32
autor: Mládě

 

Na kole okolo republiky

Zde si můžete prohlédnout fotky z této naší akce, kdy jsme strávili 16 dní v sedlech kola a našlapali tak 2034 km. Jak jsme to zvládali fyzicky a psychicky se můžete dočíst z palubního deníku, který jsme každý večer poctivě psali. Třeba to někdo z Vás vezme jako motivaci pro svůj bajk a sjede něco podobnýho. Pěkný počteníčko a pokoukáníčko přejí Pizzi a Mládě
1. den (pondělí 30. 7. 2001)

Je 30. 7. a u klubovny se sjíždí dva cykloblázni. Vlastně tři, ale jen dva se vydávají na dlouhou cestu. Jsou to Pizzi a Mládě. Rozloučit se s nimi přijela ještě Pubu, která o dva dny později vyjíždí na svou cestu do Polska. Další, kdo se přišli na odjezd podívat byli Pepa a Kajman.
Kajman nás vyfotil a po rozloučení a zamáčknutí pomyslné slzy vyrážíme. Cesta vede přes Bobrovou, Křižanov a Velkou Bíteš, kde jsme dali první přestávku. Doplnili jsme vodu do lahví, já si koupil kapky do nosu a GO kupon a Pizzi krémy na a po opalování, protože počasí nám zatím přálo, takže jsme je fakt potřebovali. Podjeli jsme dálnici a za chvíli jsme už viděli komíny Dukovan, které se nám střídavě schovávali a zase objevovali. Jeli jsme těsně okolo elektrárny, a protože díky sálajícímu sluníčku docházela voda, zajeli jsme se tam podívat do info centra, kde jsme taky nabrali vodu. V Dukovanech, vesnici, jsme si koupili chleba a instantní nápoje a pomalu hledali místo na polední přestávku. To nám poskytl malý lesík u cesty, kde jsme asi 40 minut pobyli a najezení pokračovali dál. Další zastávkou byla vesnice Únanov ležící kousek od Znojma, kde jsme si dali báječně chlazenou limonádu, doplnili flašky vodou a zanedlouho už byli ve Znojmě. Na náměstí byla opět přestávka na odpočinek, polívku, omrknutí meridek v cykloprodejně a psaní SMS, protože asi za 8 km už budou hranice. Přejížděli jsme v Hnanicích, což je malý přechod, kam nesmí kamiony, a tak tam skoro nikdo nebyl. Dostali jsme oba štemply, schovali pasy a vyrazili do Östereichu směrem na Retz. Jeli jsme kolem vinic, ale víno ještě nebylo dostatečně velké, tudíž se neplenilo. VRetzu jsme špatně zahnuli, ale potom se už zase našla správná cesta a jelo se směrem na Haugsdorf. Jeli jsme jako draci, protože jsme chtěli rychle najít nějaké místo na spaní, ale dlouho se to nemohlo podařit, protože vesnice tvořily dlouhý štrůdl. Když jsme potom uviděli u silnice lesejk, téměř současně jsme k němu zahnuli.
Uvařili jsme si vepřové maso s rejžou a zatímco já už měl porci v sobě, Mládě furt klábosil a jídlo mu stydlo. Najedno za námi začalo něco praskat a my si mysleli, že se na nás valí nějakej domorodec a on to srnec, kterej na nás vejral z pár metrů. Pak se lekl a s nadávkami odběhl pryč. No a protože jsme se přes den trochu orosili, vyhledal se malej rybníček , kde se hyenilo. Večer psal Mládě deník a já usnul jako mimino. Tachák se ustálil na 157,14 km o průměrné rychlosti 22, 63 km/h.
 

2. den (úterý 31. 7. 2001)

Ráno jsme se probudili okolo osmé a začali si vařit k snídani hrachovku. Vyrazili jsme pak přes Laa na Poysdorf. Tam jsme zmerčili koupaliště a jelikož se tam neplatilo, tak jsme se rozhodli vykoupat. Voda nás krásně osvěžila, neboť bylo i dnes stejné vedro jako včera. Pizzi jel zase do půl těla a já si namočil triko, což krásně chladilo. Takto se jelo až k hraničnímu přechodu Hohenau, který je velice zvláštní tím, že hranici tvoří řeka Morava, přes níž vede pontonový most, což je docela rarita. Pro nás to byl velký zážitek a příležitost k fotografování. Zasejc jsme dostali razítka a pokecali jsme si se slovenskou celnicí (jako s ženskou). Po pár minutách pak Pizzi zjistil, že se mu vymazal tachák. Zajímavé však bylo, že zůstala maximální rychlost, ačkoli ta se při mazání taky maže. Protože bylo parno, tak jsme si dali v hospodě točenou kofolu, opláchli se na WC, doplnili vodu a razili dál směrem přes Kúty na Senici a dál k Myjavě. Cestou se už začali "dělat" kopečky a jeden z nich už byl fakt "K". Ve vsi Podbranč jsme dali kofolu a řešili otázku, jestli se jet podívat na zříceninu Branč, která se vypínala na kopci hned vedle cesty, ale pozdní hodiny a kopce byly proti, a tak jsme jeli raději hledat nocleh. Ten jsme našli kousek od Myjavy v údolíčku, kde jsme očekávali potůček, ale až na dost malej a špinavej rybníček tam voda nebyla. Našli jsme si prima místo v lese u krmelce, kde jsme rozbili tábor. Postupně se pak šlo do bahňáčku umejvat a vařilo se lečo k véči. Navečer nás přišel zkontrolovat místní policista. Když zjistil, že neděláme nic protistátního, tak odkráčel pryč. Dnes je najeto 290,6 km.
 

3. den (středa 1. 8. 2001)

Ráno jsme se vzbudili celkem brzo nebo alespoň já, ale po zjištění, že Pizzi ještě spí, jsem slastně odpočíval. K snídani jsme dali chleba s paštikou a kakaí a vyrazilo se. Projeli jsme Starou Turou a dorazili do Nového Města nad Váhom, kde jsme dali kofolu za 15 Sk, dostali radu od dělníků, kteří šli na pivko a vyrazili jsme na Trenčín. Celkem poklidnou jízdu nám narušil zákaz vjezdu cyklistů, potahů a traktorů. Zprvu jsme dělali mrtvý brouky a toho zákazu si nevšímali, ale když jsme tuto značku potkali po několikáté, nedalo nám to a Mládě se u té značky nechal vyblejsknout. Sice jsme přemejšleli kudy jinudy, ale nepřišli jsme na to, a tak se jelo až do Trenčína, kde jsme se rozhodli navštívit hrad. Nechali jsme si kola nad budkou, kde prodávali lístky, které nás stály 62 Sk. 40 chtěli za mě a 32 za studenty. Při prohlídce jsme běhali furt běhali, a tak nás začli pěkně bolet nohy. Po prohlídce jsme koupili pohled a frčeli ke kolům, a pak dolů na náměstí, kde jsme poobědvali, doplnili vodu a já šel zjistit, kde mají net. Původně se měly zbaštit rybičky, ale při cestě na hrad se mi zasekli brašny do drátů a odnesly to dvě paštiky, takže jsme je snědli. Cestou na výpadovku z města jsme našli i netovou kavárnu, a tak jsem po dlouhé době zasedl za PC a napsal něco málo na ventil a poslal pár SMS. Pizzi zatím venku hlídal kola. Z Trenčína jsme jeli podle rady jednoho staršího cyklisty po cyklostezce, která vedla po daleko méně frekventované silnici. Cestou jsme si dali kofolu u jedné cukrárny, kde pracovala velmi fešná dívčina. Za Půchovem začíná velká přehrada, u který jsme si dali přestávku a müsli. To nám dodalo další energii na pár kiláků. Dojeli jsme až na kraj Považské Bystrice, kde jsme u benzínky OMW doplnili vodu, opláchli se trochu v umyvadle a za městem jsme začali hledat nocležiště. (Teď mi ještě Pizzi připomíná, že jsme potkali horáky Meridu a Rock machine. Oba nás předjeli. Jinak jsme kola předjížděli my. To jen ty lepší značky měly na to, aby se nám mohly vyrovnat nebo nás předjely.) Momentálně ležíme mezi dvěma rameny Váhu, kousek od sinice, ale zato na fakt pěkným místě. Nebe je zase vymetený, i když přes den to chvíli vypadalo prapodivně, protože se dělali mraky a foukal vítr. Ten taky zčásti zapříčinil to, že máme najeto jen 117,35 km. Foukalo celej den a bylo to opravdu znát na našich výkonech. Jo, taky jsme se opláchli ve Váhu. Já jen trochu, protože voda byla ledová, ale Pizzi tam vlezl celej.
 

4. den (čtvrtek 2. 8. 2001)

Je půl deváté a Mládě ještě spí. Já už jsem hodinu vzhůru, ale protože ho nechci budit, louskám mapu a píšu deník. Na nebi ani mráček, slunce zase paří, takže se bude skvěle odsejřovat. Dnešní den máme domluvený jako odpočinkový.
Konečně se pan Drápalík začíná protahovat a uculovat. Dobrej den. Ke snídani dělá Mládě hrachovku a já čaj. Nikam moc nepospícháme, ale v klidu se balíme a pořád kecáme. Vyrážíme kolem čtvrt na 11 směrem na Bytču. Takže do Bytče ty dobytče. Tam nakupujeme chleba a rozčilujeme chlapa v náklaďáku, protože na frekventované křižovatce nejdou semafory a my dodržujeme předpisy! Z městečka vyrážíme směrem na Velké Rovné a Turzovku. Pro začátek jsme si vyšlápli 16 km do �K� kopce. Na vrcholu jsme dali kofolu a zjistili, že jsme v nadm. výšce 635 m. To nás celkem překvapilo, ale ten sjezd stál fakt za to. Dole v Turzovce jsme do sebe kopli oběd a kofolu. Z této vesnice se pokračovalo směrem na Čadce, kde jsme sice špatně zabočili, ale brzy jsme to zjistili a napravili. U benzínky jsme udělali ionťák a vyrazili směrem na Svrčinovec a přechod Zwardoň. Tentokrát se jelo pořád porovince až posllední úsek před přechodem byl do kopce. U přechodu jsme dali oplatky, colu a vsadili se, kolik najedem celkem kiláků. Já řekl 2000 a Mládě 1850. Ten kdo prohraje platí závěrečné jídlo po návratu domů. Pak jsme poslali SMS a přešli do Polska. Polskej celník vyzvídal kam jedeme atd., ale nakonec vše dopadlo O.K. Pak se valilo z kopce, kterej byl prudší než na slovenskej straně. Chvíli se pak jelo zase do mírného kopečka, a pak pro změnu sjeli 8 km prudce dolů. Dvakrát jsem sice msel zastavit kvůli litru Coca-coly, ale jinak pohoda. Jelikož už bylo kolem 19. hodiny, našli jsme místo na spaní. Mládě dělal riziko , já psal deník a odmontoval klipsny z kola, protože jezdím v sandálech a špatně se mi nasazují při rozjezdech a mimo toho je stejně teď nevyužívám. Během dne klidu jsme najeli 96,69km.
 

5. den (pátek 3. 8. 2001)

Vzbudili jsme se téměř současně. Vypadalo to, že bude zase prno, což jsem uvítal, ale Mládě moc nadšenej nebyl. Uvařili jsme si čaj a snědli chleba s paštikama. Na dopoledne jsme si naplánovali nákupy v Českém Těšině, a pak se mělo vidět. Do Těšína se jelo přes Ustroň, Wislu. Cesta byla kousek do kopce, pak 6 km z kopce. Jakmile se vyjelo z kopců a lesů, uviděli jsmeprvní ukazatele na Czesyn, kam se po 40 km dojelo. Chvilku jsme sice bloudili než jsme našli přechod, ale pak to šlo ráz na ráz. Pasy, razítka, přejezd přes dlouhý most do Těšína a příjezd k supermarketu Hypernova. Jelikož bylo nesnesitelné dusno a vedro, rozhodli jsme se prvně pro hygienu a osvěžení a teprve potom jsem šel nakupovat.
Osvěžili jsme se taky ledňákem Míšou a k tomu jsme přidali koláče s vodou a jelikož už bylo hodin jak na kostele, jelo se zpět do Polska a dál podél hranic. Mládě ještě proměnil zbylé Sk za polské zloté, čímž jsme získali závratnou sumu cca. 12 Zlotých. Potom nám už nic nebránilo v cestě směrem na Jastrzebyje Zdroj, Wodzislaw, Raciborz a dál. Strašně jsme museli pít, jinak bychom zhebli vedrem, ale kdo maže, ten jede. Jak už jsem psal, bylo hrozné vedro a my hledali nějaké příhodné místo, kde bychom ze sebe smyli pot. To se nám však dlouho nedařilo. Až o �půl deváté!� večer se našel konečně potůček, kde jsme se umyli. Háček však byl v tom, že se začalo schylovat k bouřce, další voda byla podle mapy až 40 km daleko a, proč to všechno píšu, u toho potoka bylo strašně moc komárů, na něž nezabíral ani repelent. Vedro a dusno nepolevovalo, komáři pořád otravovali, začala bouřka, prostě supr noc. Nebejt najeto 159,15km, smíchy bychom se váleli.
 

6. den (sobota 4. 8. 2001)

Tak ta noc byla fakt krušná. Hrozný vedro, že se ve spacáku nedalo vydržet, a jakmile se člověk trochu poodhalil, zakousla se do něj spousta komárů. No hrůza hrůzoucí. Po půlnoci k tomu ještě začalo pršet, tak jsme přes sebe přehodili plachtu a pokoušeli se usnout. To se nepodařilo, a tak jsme se rozhodli v půl šesté pro evakuaci. Rychle jsme si sbalili vlhké sacáky a ujeli do nejbližší vesnice, kde jsme si v autobusové zastávce udělali snídani. Vyrazili jsme ještě za raního chladu směrem na Prudnik a Nysu. V Nyse jsme koupili chleba a vyrazili dál. Za městem byla velká, kde jsme se původně chtěli koupat, usušit mokré věci, ale pouze jsme je objeli a jelikož bylo pod mrakem, tak nebylo ani na jedno ani na druhý pomyšlení. Omrkli jsme jeden kemp u jezera, ale rozhodli jsme se, že se najíme jinde. Po cestě jsme našli opuštěný stánek, u něhož byly lavičky a protože vysvitlo slunko dali jsme oběd a začali sušit věci. Po náročné noci jsme si dopřáli dobré kakaí a chleba s rybičkami. Jeli jsme dál na Bielavu, kde nám místní poradili zkratku do další vesnice. Zkratka byla polňačka. Samé šutry, bláto apod., ale ušetřilo nám to nějakej ten kilák. V další vesnici jsme se již ptali na Walbrzych a jeden přiopilej chlápek nás upozornil, že je to přes hory plné serpentýn, ale to jsme z mapy vyčetli taky. Tady nám začalo pršet a bylo už dost pozdě. Dohodli jsme se, že ty kopce raději přejedeme a místo na spaní najdeme až tam za kopci. Museli jsme se v půlce stoupání nadopovat müsli a pokračovalo se. Stoupalo to asi 7 km, ale pak to jelo zase 12 km z kopce. Cestou dolů už nepršelo, ale výrazně se ochladilo. V údolí jsme odbočili na Walbrzych a jeli opět do kopečku. Za vrcholem stoupání jsme se pak rozhodli najít místo na spaní. Postavili jsme náš první přístřešek kousek od jakési rokle a začli si vařit čaj a čočku s párkem z plechovky. Po jídle se šlo hned spát. Za dnešek máme najeto perných 150 km. Celkem máme najeto něco kolem 800 km.
 

7. den (neděle 5. 8. 2001)

K ránu začalo pršet, ale nám to moc nevadí, protože dospáváme včerejšek. Teď, když píšu je 10 hodin 13 minut a už budem vstávat. Prší už jen ze stromů a my děláme jídlo a balíme se na další etapu. Sjeli jsme z kopce, na jehož úbočí jsme spali a byli jsme ve Walbrzychu. Netušili jsme, že je toto město tak blízko, ale noční rušitelé našeho spánku, polská opilá omladina, toho byli nakonec dokladem. Projeli jsme tímto městem, které je zhruba stejně veliké jako Liberec a vydali se po silničkách, o jejichž existenci jsme věděli z počítače. Po chvíli bloudění a pomalé jízdy jsme se raději napojili na hlavní silnici vedoucí do Jelení Gory. Tam jsme dali v podloubí oběd. Chleba s paštikou a müsli a zatímco Pizzi hlídal kola a popíjel vodu, šel jsem vyfotit místní radnici. Pak se už jelo směrem k polsko-německým hranicím. Teď už ležíme ve spacáku pod přístřeškem. Žaludek nám hřejou těstoviny s máminým kuřetem na paprice a popíjíme kakaí. Obzor se nám pěkně zatahuje a my jsme pouze napnutí, jak bude v noci a zítra. Když už jsem u toho obzoru, tak z Jeleni Gory je to kousek na Sněžku a do Krkonoš. Za dnešek máme najeto 109,74 km a zítra budeme obědvat v Německu.
 

8. den (pondělí 6. 8. 2001)

Ráno jsme vylezli celkem v pohodě, dali si snídani a vyrazili směrem k hraničnímu přechodu Zgorzelec-Görlitz. Kolem jedenácti jsme už stáli před místní poštou a já šel zjistit, kolik stojí pohledy a známky. Měli jsme 8 Zl a 80 grošů a chtěli jsme ještě koupit chleba. Pohled i se známkou stál 2.25-2.50Zl, a tak jsme koupili tři a za zbytek tři chleby abychom šetřili marky. Zbytek pohledů holt musí počkat na jindy. Poslali jsme každej jeden domů a jeden do K3. Pak jsme jeli na přechod, kde jsem šel první, ale nějak jsem se nelíbil Němcům, protože mi začali šacovat brašny a ledvinku. Nic samozřejmě nenašli, a tak se jelo dál. Jo, a nedostali jsme od Němčourů razítka. Dál se jelo na Löbau. Cestou jsme na autobusové zastávce poobědvali. Protože na silnici byl extrémě silný provoz, uhnuli jsme směrem na Putzkau. Ale co se nestalo. Pizzi, který jel za mnou mě upozornil, že mám zadní kolo měkký. Já ho sice dopumpoval, ale asi po 15 km se situace opakovala, a tak jsem musel vyměnit celou duši. Šlo to celkem rychle, ale mám malou osmicu. Moc to opravit nešlo, tak jsem alespoň povolil brzdy, aby mě moc nezpomalovaly a nevrzaly. Protože už bylo docela pozdě, začali jsme hledat místo na spaní. Vesnice šli jedna za druhou, a proto jsme v jedné z nich zahnuli u viaduktu do kopce, kde jsme si konečně postavili bejvák. K večeři jsme si dali maso a pod přístřeškem, protože v noci pršelo, jsme strávili příjemnou noc. Dnes se ujeli cca. 108 km. Dnes už padla hranice 1000 km.
 

9. den (úterý 7. 8. 2001)

Když jsem se ráno prvně probudil, venku pršelo a Mládě spal, a proto jsem se rychle vrátil do říše snů. Poté, co mě vzbudil vlak podruhé, Mládě už psal deník a nepršelo. Uvařili jsme si hrachovku a snědli půl bochníku, rychle se sbalili a ono začalo pršet. Vybalovat se nám nechtělo, a proto jsme zdrhli k nějakému bunkru, který si postavili mladí Germáni k chlastačkám. Ihned po dešti se jelo na Stolpen a Pirnu. Cestou jsme nabrali vodu a drsnej protivítr. Jelikož je tady v Německu spousta silniček a málo ukazatelů, museli jsme pořád zastavovat a koukat do mapy, kde to vlastně jsme. V Pirně jsme letmo polaskali Labe a frčeli k městečku Dohna. Mezi Dohnou a Kreischou jsme v nějakým sadu nabrali jablka a v Kreische do sebe kopli oběd. Paštiku, chleba, jablko a vodu. Odtud se jelo do Dipoldiswalde a tady jsme začali opět nadávat na krajinu, která nám pěkně rasuje nohy. To si vyšlápneš prďák a dolů taky šlapeš kvůli protiuragánu, takže u Dipoldis. jsme za sebou už doopravdy vláčeli nohy a jazyky byly usmýkané o asfalt. Mládě to tu nazval vlnitej plech ve větru. Síly rychle ubejvaly, kiláky pomalu přibejvaly, obloha sřídala jasno a mraky, zkrátka sranda. S přibejvajícím večerem se ve vesnicích začaly linout libé vůně jídel a my, přestože vypocení slintali. Ve vesnici Mulda jsme u benzínky nabrali vodu a vyjeli směrem na Großhartmannsdorf, ale po pár kilácích jsme zajeli do lesa, kde jsme si udělali bejvák u skal. Mládě si seřizuje kolo, já vařím a píšu deník. Kolem se ještě nachomejtl nějak domorodec a ptal se, co tam děláme. Vysvětlil jsem mu to a on spokojeně pokračoval dál. No, teď jdu vařit čaj, a pak jdeme spát. Dnes jsme najeli 106,3 km.
 

10. den (středa 8. 8. 2001)

Po včerejším namáhavém dni jsme si trošku poleželi. Uvařili jsme si kakaí a dali k tomu, pro změnu, chleba s paštikou. Nohy nás ještě bolely a vůbec nebylo poznat, že jsme spali. Počasí stálo za skok z nuseláku. Jo, protivítr dokáže pěkně otrávit náladu a když k tomu Mládě navíc píchl a já jel více či méně taky po ráfku, chystali jsme si smyčku. V Pockau jsme opravovali, a přestože jsme byli na cestě necelou hodinu, už nám chyběl dech. Z mětečka se jelo směrem na Wolkenstein aodtud jsme pokračovali na Geyer. Mělo to bejt kratší, ale prda leda. Než jsme dojeli do města, projeli jsme si 2 setsakra pořádný střechy. V Geyeru se dala svačinka. Půl bochníku chleba, sardinky, paštika a jablko. Já pak ještě doběhl koupit chleba. Oba jsme si mysleli, že dnes už neuvidíme kopečky, ale opt vedle. Od nměstí vedl jeden opravdu �K� kopec, a pak se jelo do Aue. Ač je to k nevíře, než se tam dojelo, málem jsme sahali do nebe. Město bylo pod námi a před námi se rozprostíral nádherný rozhled. Samý kopce a údolí. Nestát to tolik sil a potu, nemělo by to žádnou chybu. V Aue jsme dali vodu a zmrzlinu. Závěr dnešního dne však byl neuvěřitelný. Jelo se nádherným údolím nejméně 30 km. Tyto kilometry ubejvaly opravdu pekelně rychle. Chvíli nám trvalo než jsme našli místo na spaní. K večeři jsme si chtěli udělat těstoviny s rajskou omáčkou, ale jakmile jsme měli osolenou vodu na vařičích, rozbil se nám zapalovač. Těžko si představit, co nám asi probíhalo hlavami. To zoufalství se prostě nedá popsat. Když tu náhle co se děje, divný hukot k houští spěje. Mašina a na ní kuřák, který nás zachránil. Každej dal velkej ešus těstovin. Napsali jsme SMS a šli spát. Tento den se najelo 111 km.
 

11. den (čtvrtek 9. 8. 2001)

Krátce po osmé hodině oba vstáváme a děláme snídani. Jelikož si nemůžeme zapálit vařiče, jíme chleba s paštikou. Žádná sláva to nebyla, ale nedalo se svítit. Vyjeli jsme směrem na Oelsnitz. Počasí zůstalo při starém a my spěchali, abychom stihli přijet do Aše, kde bylo třeba dokoupit zásoby a naplnit břicha. Na mapě to vypadalo na pouhých 40 km, ale skutečnost byla 70 km. Mládě nakoupil proviant, a pak se jela hledat nějaká restaurace. Budov těchto názvů je v Aši mnoho, ale buď tam měli jen sekanou nebo horké párky. Nakonec jsme se doptali na pizzerii. Každej si objednal velkou pizzu o průměru 32 cm. V jídelníčku bylo na výběr 40 druhů jídel. Ta naše byla se šunkou, ananasem asýrem. Než nám to připravili, snědla se česnečka, vypila jedna cola a vzápětí donesl číšník kouřící hami. Vypadalo to tak nádherně, že se tomu nedalo ani uvěřit. Vrhli jsme se na to jako saně a byli bycho jedli pořád dál, ale bohužel už nic nezbylo. Mládě potom ještě dokoupil zapalovač a rezervní bombu a my se mohli opět vrátit do Německa. Na hranicích jsme pokecali s celníky a vyjeli směrem na Schirding a Waldsassen. Cesta celkem ubíhala, protože jsme se vzdalovali od hor a bylo to mírně z kopečka. Počasí nám vcelku taky přálo a až na všudypřítomný vítr to šlo celkem dobře. Za městem Trschenreuth jsme dnes konečně hledali místo na spaní. Ještě před tím jsme prohledávali jeden lesejk u rybníků, ale z důvodu velkého výskytu komárů jsme odjeli pryč. Navíc jsme měli mít k večeři párky a my nechtěli, aby se opakovala situace z Polska. V lesejku, v němž jsme přespali jsme objevili zajímavost. Tekl tady bílej potok. Postavili jsme si barák kousek od této zvláštnosti a pustili se do vaření oněch párků a kaše. Vařil jsem já, protože Pizzi psal deník. Párky mi sice popraskaly, ale množství kaše to vynahradilo. Před spaním jsme ještě SMSkovali, a pak šli spát. Dnes je najeto 137,6 km.
 

12. den (pátek 10. 8. 2001)

Ráno jsme chtěli vyjet kolem osmé, ale od půlnoci až do rána krápalo, a tak jsme čekali až se zlepší počasí. Vstávali jsme tedy kolem půl deváté, dali si čočkovku a chtěli vyrazit na další etapu, jenže co se nestalo. Měl jsem úplně prázdný zadní kolo, a tak jsem musel vyměnit duši, nafouknout ji, a teprve potom jsme se zpožděním vyjeli. Jako vždy to chvíli trvalo než jsme se rozhejbali, ale dobrý terén tomu napomáhal, a tak se nakonec jelo lépe. Vítr sice pořád řádil, ale tentokrát se to už dalo. Již jsme si zvykli. Stále jsme jeli po silnici č. 15 na Neustadt a Weiden. Přijeli jsme do údolí řeky Naab, kudy vedly super cyklostezky a tudíž to jelo skoro samo. Obídek jsme si dali v nějaké vesnici na zastávce. Uvařili si čaj a dali si tvarohové buchty, které jsem včera koupil v Aši. U jedné z benzínek, kde jsme doplňovali vodu Pizzi zjistil, že maj bulky za 50 feniků. Daly jsme tedy drobáky dohromady a za ně koupili čtyři bulky. Byly moc dobrý, ale chtělo toho být víc. Za cvíli jsme dojeli do Regensburgu, odkud jsme po chvíli dojeli až k Dunaji. Ten nás má vést až k rakouskému Kremsu. Tady jsme se napojili na tzv. Dunajskou cyklostezku, po níž jsme jeli až do večera. Před sedmou jsme začli hledat flek na spaní, ale protože jsem měl najeto necelých 1500 km, rozhodli jsme se to dojet. Přesně jak tachák ukázal 1500 km jsme zastavili a mrkli se směrem k řece, kde jsme našli místo na spaní, postavili přístřešek a pustili se do vaření číny a rejže. Teda Pizzi se pustil do vaření a já psal deník. Každej měl 1,5 pytlíku rýže, což je množství, které bychom doma těžko snědli, ale teď bychom ještě něco dali. Po jídle se šlo koupat do Dunaje. Díky vzduchu se voda zdála celkem teplá, ale umyli jsme se pouze do půl těla. Zapříčinil to dílem silný proud a dílem únava. Rychle jsme potom vlezli do spacáků, chvíli SMSkovali a šli spát. Za dnešek se najelo 152 km.
 

13. den (sobota 11. 8. 2001)

Ráno jsme vylezli docela ztuhlí, protože byla dost zima, že i já musel bejt celej ve spacáku. Ráno jsme si chtěli udělat polívku, ale zjistili jsme, že po včerejším svícení zapalovačem nám vypadl kamínek, a tak jsme neměli čím zapálit vařiče. Už jsme si mysleli, že budem po celý den jen o chlebu, ale naštěstí se kamínek nakonec našel a mohlo se tedy vesele vařit. Po jídle jsme se zabalili a vyjeli dál. Původně jsme chtěli jet po cyklostezce, ale protože potřebujeme vodu z benzínek, sjeli jsme u města Straubing na silnici a po ní se jelo furt dál až do Pasova. Cestou jse natankovali u benzínky vodu a zmrzlinu a jeli zase dál. Cesta byla velmi pěkná a chvílemi dokonce klesala. Nebylo tedy, že jsem valil v pohodě 40 km/hod. v Pasově jsme chtěli přejet hranice, ale silnice nás vyplivla na jinou stranu řeky a my museli čekat na Rakousko mnohem déle. Podle mapy jsme už měli být dávno v Rakousku, ale prd. Pak jsme sice zahlédli v dálce mostek, ale nedávali jsme mu žádnou význačnou roli. Až v bezprostřední blízkosti se uvidělo, že se jedná o pěší přechod a tudíž razítko nebylo. Nenadělalo se nic a pokračovalo se hlubokým údolím dál a dál. To se tak kocháme krajinou a ubíhajícími kilometry a najednou si cyklostezka klidně zmizí a nechá nás u toho špinavého potoka. Chvíli jsme na sebe vrhali udivené pohledy, ale Mládě si všiml převoznictví, které mělo ještě otevřeno. Zavíralo v 19. hodin, tj. za 10 minut. Za 50 šílenců se přejelo na druhou stranu a pokračovalo se dál. Síly už teda ani nemohly ubejvat, protože nám už pár kilásků chyběly, ale kopce nepolevily. Potvory. Naštěstí se objevila silnice do �nebes� a my jí hned využili. Po pár kilometrech se vyjelo u vesnice Haibach, kde jsme se hned utábořili. K véči byly těstoviny se svíčkovou omáčkou. Každej si dal, jak je teď pár dní zvykem plnej ešus jídla a jěště byl hlad. Dnes se najelo rekordních 167 km.
 

14. den (neděle 12. 8. 2001)

Když se mnou ráno začal třást chlad a probudil mě, uslyšel jsem, že na plachtu krápe, což mě celkem dožralo, protože jsme si včera řekli, že dnes bude krásně. Proto jsem otevřel oči abych zkontroloval stav okolí a samozřejmě i Mláděte. Ten ještě spal a venku nepršelo, ale byla silná mlha, kterou prosvítalo slunko. Cibulky ukazovali 7. hodin a já si ještě v klidu dáchnul. Oficiálně se vstávalo v devět. Dali jsme hrachovku, sbalili se a vyjeli směrem na Linz, kde jsme hodlali koupit chleba, protože jsme na to včera zapomněli. Ovšem ani v �marketech nebylo otevřeno. Smůla. Cyklostezka nás po chvíli bloudění zavedla až do městečka Enns, kde se situace s obchody opakovala. Na náměstí se snědl zbytek chleba a uvařilo se kakaí. K tomu jsme si ještě přidali müsli. Přes Mauthausen se jelo po silnici č. 3 směrem na Krems. Zpočátku na nás sice auta troubila kvůli zákazu, ale my je ignorovali a oni nás pak taky nechala v pokoji jet. Tímto jsme si cestu o hodně zkrátili. Od vesnice Grein jsme potom jeli střídavě po silnici a cyklostezce. Odtud začalo opět ono hnusné údolí, z něhož se nedalo nikam uhnout. Trochu jsme to tedy rozjeli, aby nás nepotkaly včerejší trampoty a dokonce jsme v jedné cukrárně sehnali i chleba. Perfekt. Protože se blížila sedmá hodina, uhnuli jsme na nejbližší odbočce z údolí a u posedu si udělali přístřešek. Dnes vařil Mládě. Rýže s mexickou minutkou. Po jídle jsme si ještě uvařili čaj a u čokolády si povídali ve velmi uvolněné atmosféře. Vždyť zítra už možná přijedeme do České republiky. Nakonec nás však uspalo 150 km.
 

15. den (pondělí 13. 8. 2001)

Ráno nás vzbudil srnec a traktor, který si to klidně hasil okolo naší haciendy. Vstávalo se už v 8. hodin, abychom mohli vyjet v 9. na Krems. Dali jsme si chleba s paštikou a jeli pryč. Auta dnes začala troubit s již větším důrazem. Dokonce i jeden nadšenec zpomalil na naši rychlost a něco krákal z okénka. Tak jsem mu poděkoval a po chvíli jsme teda zase najeli na stezku. Jinak nás už nikdo neotravoval. V Kremsu poslal Mládě pohledy a já se zatím převlékl. Z tohoto města jsme vyjeli na Retz, což bylo podle map nějakejch 80 km. V Retzu jsme utratili poslední kovové šílence za zmrzlinu, nabrali jsme vodu a nedočkavě vyjeli k přechodu, který byl odsud necelých 1,5 km. V 15. hodin 40 minut jsme projeli hraničním přechodem Hnanice zpět do České republiky, čímž jsme uzavřeli okruh a už nám chybělo jen pár kilásků k domovům. Ve Znojmě jsme jsme si každej dali dva párky v rohlíku, koupili půl chleba a dva nápoje Tang. Chtěli jsme ještě kofolu, ale nikde ji tu nečerpali a po cestě to bylo to samé. Ze Znojma jsme tentokrát jeli přes Únanov na Hrotovice, před nimiž jsme se zabydleli v lese. Kousek od nás teď probíhá štěpná reakce v Dukovanech a na vařičích se dělaj těstoviny s omáčkou na špagety. Po téhle baště jsme ještě dali vynikající kakaí a dojedli müsli tyčinky. Usínali jsme s pocitem, že jsme si zvládli jeden náš sen vyplnit a že teď se už nemusíme nikam štvát. Dnes se najelo 158 km.
 

16. den (úterý 14. 8. 2001)

Dnešní den je už dnem posledním. Probouzíme se kolem osmé hodiny do krásného srpnového dne. Nad námi jásající slunce a azurové nebe. Venku je příjemné teplo a my máme hlad. Proto si vaříme lečo se čtvrtkou chleba. V pohodě se balíme a jedeme na Dalešice, kde v obchodě nabíráme vodu. Nad námi přelétají stíhačky, což nám říká, že jsme blízko Náměště. Tady si opět bereme vodu a razíme směrem na Velkou Bíteš, kde dáváme ledňáka. S nostalgií si připomínáme minulé dny. Z Bítše jedeme na Křižanov a Pikárec. Ještě však nejedeme domů, ale chceme se stavit na Zubík, kde zrovna táboří Naděje, naši přátelé. Tam se chvíli bavíme, ale protože oni mají hlad a oběd stejně, loučíme se a jedeme ke klubovně. Tady to všechno začalo a končí. Nějaká paní nás vyfotila a my můžeme na slavnostní jídlo do Romantiky.
Ještě na Slovensku jsme se vsadili o útratu právě v této restauraci. Já tehdy tvrdil, že najedeme 2000 km a Mládě naopak 1850. No, já se trefil. Za 16 dní jsme najeli zhruba 2034 km a Mládě tedy platil. Dali jsme si na žízeň kofolu a objednali si česnečku. Zatím bylo potřeba další kofoly. Než se snědla česnečka a dopila kofola, přinesl nám číšník krůtí prsa s ananasem a hermelínem. K tomu jsme si přáli dvojité hranolky. Dostali jsme ty hranolky pouze jednou, ale to zase tak moc nevadilo. Já měl k tomu jídlu ještě salát, který Mládě odmítl. Když už jsme byli jako balíci, dali jsme si ještě horkou čokoládu s palačinkami, na nichž byla šlehačka a ovoce. Nakonec jsme si dali každej zmrzlinový pohár. Nutno dodat, že já pak funěl jako parní kotel a musel sem se na náměstí rozdejchat. Mládě si pak dal jídlo ještě doma a taky musel rozdejchávat. Poslední den si pro nás nachystal pouhých 73 km.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít