okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 12. 8. 2004
článek číslo 149
autor: Zdeny

 

Narnie 2004 on-line

Prý nejlepší tábor v historii oddílu. Něco na tom asi bude. Když pročítám jednotlivé táborové dny, chtěl bych ten čas vrátit.
Máte mimořádnou příležitost prožít s námi tento tábor alespoň zprostředkovaně díky tomuto zpravodajství, které se letos podařilo psát každodenně. Hezké čtení. Z
 

I. táborový den - neděle

První den oddílu Naděje na Zubíckém tábořišti. Začátek třítýdenního dobrodružství...
Konečně pohled, na který jsem dlouho čekal. Schován pod střechou táborové kuchyně koukám na mýtinu ozářenou měsícem, který se čas od času skryje za mraky. Za mnou tábor, který by měl být ve stavu usínání, což ovšem první noc na táboře většinou nebývá pravda.
Taky jsme toho dnes dost zažili – z civilizace jsme se přenesli do lesů, rozloučili se s rodiči a na kolech vyrazili směr Zubík. Klasické tábořiště našeho střediska. Pro nás – PK má osobité kouzlo – zde jsme zažili řadu táborů v našem skautském věku.
Jízda na kole nedělala naštěstí nikomu problémy, takže za pár desítek minut jsme si to už frčeli dolů po louce až ke srubu.
A nastává rozdělení do stanů, zabydlování, vybalování věcí, porovnávání pytlíků a pytlů se sladkostmi, atd. Taky jsme stavěli hangár – garáž pro naše kola. To byl opravdu zážitek. Ale stihli jsme to před malou bouřkou, která přišla a donutila konečně uklidit všechny věci do stanů a do srubu. To si ještě programoví užijou než přehledně zařadí všechny rekvizity…
Večeře se vydařila – Miky s kuchařskou čapkou nelítal u klubovny pro nic za nic – i když česnečka zatím neprověřila všechny jeho kvality. Uvidíme jak se mu zadaří zítřejší snídaně – chléb s medem : ).
S nastávajícím večerem jsme při prvním nástupu sňali státní vlajku a seznámili se s táborovým řádem.
Z lesního šera se vynořil muž v kápi a my už věděli, že je nutné jej sledovat. V jeho stopách jsme došli až na kraj lesa, kde jsme mohli v relativním bezpečí sledovat stíny zbrojících se Telmarýnů – jezdectvo, pěchota, několik vojenských oddílů plenících Narnii. Smutný to pohled…
Brzy nás vyhledal Rilian s Gaalem a Sebastianem, ale v tom jsme se prozradili a telmarýnské vojsko nás zahnalo až do tábora – právě včas na druhou večerku. Ještě budeme muset ukázat hodně odvahy pro záchranu Narnie…
Teď prokazuje odvahu hlavně Čegi na noční hlídce. Ale hodina dvacet uplyne rychle a noc je tak klidná… Dobrou noc.
 

II. a III. táborový den - pondělí a úterý

Tábor oddílu na Zubíku nabírá na obrátkách.
Na táborovém náměstíčku je klid a šero – to proto, že oddíl si posedal v jídelně a naplno se rozjelo první kolo společenské hry Pálí vám to. Tím byly potlačeny všechny dohady, které se od ranních hodin nad tímto programem vedly – opravdu se nebude rozdělávat oheň ani žádná jiná bojovka. Mimořádně se opravdu budeme věnovat nějaké činnosti v sedě...
Chvilku poslouchám odpovědi Jelenů, a pak si říkám ,že by nebylo špatné dát vědět vám ostatním, kdo nemáte to štěstí a nejste tady s námi, jak se máme. Je přece jen už konec třetího táborového dne.

Co se tedy za poslední dva dny událo důležitého:
Táborový život se rozjel naplno od budíčku do večerky. První budíček byl ve znamení „chlapského sboru“ – no důležité je, že se oddíl vzbudil… Rozcvičky jsou pod vedením mistra kuchaře, takže si pěkně a hlavně pestře po ránu protáhneme tělo.
Také přišly ke slovu lakrosové pálky, které dostal oddíl k Vánocům – ukázalo se, že to byl opravdu dobře vybraný dárek, protože tábor pohltila lakrosová mánie. V každém volném čase se trénuje a trénuje. Však také turnaje družin se už blíží…

Prince Kaspiana se nám povedlo dostat z věže hradu – muselo se ale prolézt hromada místností, než se to podařilo. V praxi to vypadalo tak, že každý stan měl své číslo a úkol v něm odkazoval na stan další – takže po hře se hledaly osobní věci po celém táboře, spravovaly rozbité postele (to když se stalo několik stanů vězením pro 10 lidí…) atd. vše samozřejmě k velké radosti celého tábora, o to menší radosti mé, jehož stan byl také zapojen do této akce a obdržel čestné číslo – totiž 1. Což pro mě přestalo být ctí od chvíle kdy jsem pochopil, že se stane nejnavštěvovanějším…

Uskutečnily se také dva výjezdy k vodě – první kratší s delším koupáním, dnešní výjezd jsme si trošku protáhli – o pár terénních vsuvek – holt od toho jsou horská kola.
Dnešní předobědí se také odehrála drsná pařba s názvem CASTLEFIGHT neboli KÁSLFAJT. Rozsáhlá louka se změnila v chodby hradu – označené lany a oddíl jej musel dobývat tak, aby se dostal přes všechna zákoutí, komnaty a sklepení k bráně vedoucí k útěku. Těžko se vysvětlovalo, že jsem za rohem a že mne nikdo trefit hadrakoulí nemůže, ale nakonec začala představivost fungovat a hra se bude možná k všeobecnému nadšení opakovat.
Kuchyň pod vedením Mikyho a Čiky pracuje zatím bezvadně a já se pomalu loučím s předsevzetím nějaké to kilo na táboře ztratit…
Nemoci a úrazy jsou zatím v normě, pár škrábanců, jedny rozšláplé brýle (CASTLEFIGHT) jedno omdlení na nástupu a jeden lazar s teplotou, ale snad to vše bude OK, přechod do táborových podmínek je první dny náročný. Proto do sebe denně cpeme vitamíny ve formě zeleniny a ovoce a i šumivých tablet.
Před chvilkou také na večerním nástupu proběhla hloubková kontrola stanů a kufrů, až jsem byl překvapen, že je vše v pohodě. Už prostě nemáme oddíl nováčků…, i když nerad bych to zakřikl.
Uvidíme, jaké dají dnešnímu dni hodnocení družiny – jesti to bude oblíbené: SUPER PROGRAM, AŽ MI TO VYRAZILO DECH – to by mohl říct Ufon po dnešním CASTLEFIGHTu) nebo jestli se to přiblíží k: TAK TOMUHLE UŽ PROGRAM NIKDY NEDÁVEJTE, BYLA TO TAKOVÁ NUDA ŽE BYCH BYL RADĚJI VE SLUŽBĚ.
Ale teď se s vámi rozloučím, hra v jídelně se bude chýlit ke konci a nás čeká před večerkou ještě avízované mytí nohou.
Takže se mějte alespoň z desetiny tak jako my a já doufám, že se mi podaří připojit i pár foteček…
 

IV. táborový den - středa

Tentokrát začnu omluvou všem nedočkavým příznivcům tohoto čtení. Možná to znáte, jak to probíhá na táboře. Člověk pořád někde lítá, něco uklízí, připravuje, hraje, někoho buze, teda upozorňuje na nevhodné chování atd. No a do toho všeho ještě fotí, filmuje a měl by psát zpravodajství na net. To by se ještě dalo zvládnout, ale bez elektrické energie se nic nenapíše, jak do notebooku, tak se nepřetáhne z foťáku, ani se nepošle přes mobil na internet. Proto toto zpravodajství bude opravdu občasné, cca 2x týdně. Pokud by někdo věděl o možnosti zapůjčení elektrocentrály, situace by se podstatně změnila – to slibuju.
Tak tímto tedy zdravím vás všechny, ať už jste kdokoliv a odkudkoliv (třeba z Uherského Brodu : )).
Co se tedy událo za poslední dny:
Středa: jako dny předchozí, tak i následující máme super počasí a vstáváme do slunečného rána a užíváme si kuchařovy rozcvičky. Bohužel se s námi loučí Martin, který se za uplynulé dny nedal přesvědčit a tvrdošíjně trval na svých teplotách – rekord tábora je tedy prozatím 40,13. Ale jsme celkově v plusu, protože dorazila dvojčata.
Hrou tohoto dne se stal program s názvem Bezdomovec. Úkolem hry bylo upéci placky, ale od úplného začátku – tudíž od vyhledání políčka, jeho obdělání, zasetí, sklizení, pomletí mouky a konečně kýžené upečení placky, která posloužila bezdomovci (Miky má pro některé hry největší herecké předpoklady : )).
Pro potřeby této hry bylo nutné rozdělit role v družině, a tak se nám po táboře probíhali transvestyti představující ženy ze statku, volové – ti pomáhali orat pole pomocí sázecího kolíku, Vencové, kteří se mohli pohybovat pouze chůzí a mluvili pozpátku no prostě to tu vypadalo jako u zemědělců, z čehož měl radost Vařík holdující kariéře JéZeDáka. Oblíbené oslovení: „Ty vole“ se všem velice zalíbilo obzvláště proto, že s touto hrou bylo legalizováno.
Na večer se opět pracovalo na BARMSKÉM mostě – toto je stavba, která zaslouží zmínku, protože je budován systematicky od začátku tábora a jeho dokončení je v nedohlednu – má vést tak 6 metrů nad zemí – oddíl čeká perná zkouška.
Bramborové šišky – kuchařská kauza tohoto dne – jak prohlásila paní Dvořáková: „no to je už jídlo pro trochu pokročilé kuchaře“ – tímto Mikyho moc nepotěšila, ale faktem zůstává, že oběd byl o hodinu a čtvrt později – alespoň jsme se stihli zajet vykoupat. Miky, bylo to dobrý – na poprvé.
 

V. táborový den - čtvrtek

Čtvrtek: tento den proslul zejména druhým programem, podle kterého by mohlo být zfilmováno dílo s názvem třeba: Zubícký masakr jízdními koly.
Úkolem hráčů, čili členů bylo projet asi 800 m dlouhou lesní cestu. Na stromech, kamenech a v trávě kolem cesty byly papíry s písmenky a čísly – jednoduchý úkol = sestavit zprávu. Po sestavení zprávy bylo nutné převést vajíčko a to samozřejmě tak aby nepřišlo k úhoně. Jediné, co znepříjemňovalo tuto pouť, byli telmarýnští záškodníci, kteří se nečekaně vynořovali z příkop a stromů u cesty a pálili hadrakoulemi hlava nehlava, kolo nekolo. Tato překážka byla, tedy vlastně měla být, jediná. Nepočítali jsme ovšem s vynalézavostí členů oddílu, kteří si jako zábavu zvolili vzájemné narážení do sebe navzájem, srážení se z kol a blokování. A tak se ženu s lékárnou jako blázen k místě srážky, kde Xík s kolem leží v jedné příkopě, Maky s kolem v druhé příkopě (obě z jedné družiny), ale obě se šíleně smějou: “Mášeno, to byla rychlost, co?“ – no, a pak s nima něco dělejte.
Faktem zůstává, že po tomto programu byla řada u zdravotnického stanu dost dlouhá, a tak asi službě v kuchyni přibude k evidenci dovozu pitné vody také dovoz cisteren s peroxidem, septonexem či novikovem.
Odpolední program – lov na bílého jelena také zaslouží pozornost. Oddíl rozdělený na dvě části naháněl rovery s bílými páskami na čele po lese a chytal je do lasa. Úlovek putoval do ohrady, kde byl bráněn před dobyvateli druhého týmu.
Nejviditelnějším výsledkem jsou šrámy na krku téměř každého „bílého jelena“, takže pokud k nám zavítáte při návštěvním dni (za týden v pátek) tak se nelekejte, nesnažili jsme se věšet, stále ještě nás to pořád ohromně baví : ).
Večer byl už klidnější, a tak se od soumraku sedělo v táborovém kruhu na programu: Jak tě vidím. To jsme se zase dozvěděli zajímavých věcí z pohledu kritických očí ostatních.
 

VI. táborový den - pátek

Pátek - ráno nic moc, zataženo, zima, vstávat se nechce, kuchařskej nevede rozcvičku – bojuje v kuchyni s ovesnou kaší (naprosto výborná).
Ale naštěstí po nástupu (kde Císko utrhnul lanko ze stožáru a milá vlajka se nám sesunula téměř na zem) vykouklo sluníčko a další den jako malovaný, uprostřed lesů nás očekával.
Lakros a basík se líbí téměř všem, a tak proč si nezahrát, aspoň se pořádně prohřejeme na další program, kde hadrakoule svištěly a štíty řinčely a rozhodovalo se o nejlepším bojovníkovi oddílu. Ovšem za vydatného přispění roverů, takže Císko se ze získaného titulu nebude určitě radovat moc dlouho…
Obídek byl opět senzační, a tak jsme trávili ještě při odpolední vyjížďce na kolech – s příjemnou pauzou na koupání. Ujeli jsme slabých 15 km, ale to bylo řečí! Máme oddíl plnej padavek, ale do konce tábora jsou ještě dva týdny a já vám ručím, že s tím něco uděláme : ).
A co bylo perličkou dnešního dne? Stará dobrá Narnijská hra – boj o prapor. Rysi vyrazili po vyznačené trase s vlajkou Narnie a jednoduchým úkolem – dokončit trasu co nejdříve bez polapení ostatními družinami, které jim byli na stopě. Nutno říct, že většina Rysů měla zavázané oči, takže Pepa s orientací jemu vlastní nedbal na rady svého vidícího doprovodu a elegantně napálil do blízkého smrku – pro pobavení celého tábora. Cesta ovšem nevedla rajskou zahradou, ale pořádně zarostlým lesem nelesem a hlavně naším oblíbeným bahňáčkem. Dál mi nestačí má slovní zásoba, protože co tam se činilo, to se prostě musí vidět – zaznamenáno na kameře je téměř vše – záběry jsou horkým kandidátem na Oskara nebo minimálně do Neváhej a toč.
Z pochopitelného důvodu bylo víkendové mytí v teplé vodě přesunuto již na dnešní večer…

Ale teď už je tábor opět ve tmě, jsou nádherně vidět hvězdičky všude nad námi, pokud se díváte z kuchyně, vidíte i siluety rychle finišujícího barmského mostu tyčícího se vysoko nad stany. No prostě pohodička, za kterou jsme vděční.
Tak dobrou noc a moc nám nezáviďte.
 

Vůdce s opicí

"To jsme teda pěknej tábor, když má vůdce opici!" Tak tohle slýchám poslední dobou stále častěji.
A kdo nebo co je důvodem této kauzy? Je to má dlouholetá přítelkyně a věrná společnice, která mě doprovází už na třetí tábor a nedám na ni dopustit. Kde bych jinačí partii hledal?
Ale naši tábornici nedopřejí svému vůdci vůbec nic, a tak má milá, malá hodná, roztomilá opička, která mi visí v mém stanu, nikomu nic nedělá, jen si občas trochu zavřeští je stále cílem mnoha nevybíravých útoků.
Už jsem ji našel svázanou vlastním ocáskem, tlamičku přelepenou izolepou nebo dokonce zmizela úplně a já musel povolat narnijského mága, který pomocí magie zjistil viníka i úkryt mé milované (u Mikyho ve stanu).
Jediné čím si dovedu tyto útoky vysvětlit je závist. I když je náš oddíl velice hlasově nadaný, tak vřeštět jako moje kamarádka přece jen neumí. Pidipája se jí sice blíží, ale pořád to není ono. Ťulda už taky marně o poledním klidu trénuje a trénuje, ale pořád nic. A tak není nic jednoduššího, než prostě mou milou opičku terorizovat uvedenými způsoby.
Ale my se jen tak nedáme! Chtěli jste válku, máte ji mít!
Tak to jen tak na vysvětlenou :).
 

Táborový víkend

První víkend na táboře proslul díky dvěma akcím a to akcím ne ledajakým, ale akcím obřím – ta první co se do času týče, druhá akce byla obřích rozměrů i když trvala jeden program.
Ale od začátku:
Oddíl se shromáždil u táborového kruhu na základě instrukcí v plavkách pod normálním oblečením. K ohništi přijíždí bos – myšák Matsumoto tažen dvěma telmarýnskými vojáky, které si podmanil. Jeho myší armáda by nám v boji dost pomohla a tak jsme se snažili dost na něj zapůsobit – ale bos byl stručný a jasný: chcete-li abych se k vám s armádou připojil, musíte projít zkouškou, ve které se zjistí jestli nejste jen zhýčkané bačkory z velkoměsta a bez výmyslů civilizace jste nahraní.
Matsumoto odjel pobízeje své tahouny nevybíravými slovy a ostatní instrukce nechal na Teovi s Atreiem. Ti vytáhli dva obsáhlé plány a začali vysvětlovat. První věc bylo svlečení do plavek, protože oblečení je výmyslem civilizace a musí si ho sami vyrobit. Na to, aby mohl být kdokoliv oblečen, musel sehnat látku. Látku sehnal upletením niti z trávy, následným sešitím dvou kůži - kůži bylo možno sehnat pouze ulovením kozy do lasa (ještě teď mě z toho mečení a lasa bolí krk). No a tímto způsobem se dalo vydělat na oblečení, boty, jídlo a dokonce i spacák – ten byl teda pěkně drahej. Ale to nebylo vše. To nejdůležitější bylo získat indicie na cestu k lucerně, kde se měli vojáci Matsumota vyzvednout. A rozhodujte si jestli raději spacák nebo popis cesty (viz. Císko ke své družině: „cože, vy chcete radši oblečení než popis cesty? Tak to padejte k jiné družině!” – no není nad demokracii v družině.)
Po vysvětlení pravidel bylo chvilku ticho, zvedl se jemný větřík, který vyloudil na těle hráčů husí kůží a jim došlo, že se nejedná o vtip. Vstup do stanů byl samozřejmě zakázán. A tak to začalo – nutno podotknout, že tato hra se opírala hlavně o rádcovský smysl pro taktiku. A tak rádcové rozdělovali a přerozdělovali úkoly. Kdo bude lovit kozy, kdo hledat zlato, kdo lít železo. Postupem času se objevily první získané boty a trička, po setmění i pár kalhot a nějaké ty mikiny. Poněkud překvapen byl Vařík, který celou dobu odlíval za družinu železo a potom při soumraku zjistil, že se na něj družina vykašlala a on sedí jen v plavkách bez oblečení, jídla a spacáku. Tak holt musel přidat a vše dohonit. Ještě že to zvládl, nevím jak bych jako vůdce váhal mezi dodržením pravidel hry… Některé družiny získaly o něco méně spacáků a tak strávili noc útulně ve dvou – nezapomenutelný zážitek. Hlavně Xík, která se s nikým nechtěla mačkat a rozhodla se přespat v dece uprostřed noci ráda změnila názor – takové zkušenosti jsou k nezaplacení… :).
Hra gradovala nedělní ráno, kdy poslední úkol v lukostřelbě a poslední lovy na zlato a kozy dodal družinám dostatek zpráv k jejich cestě k lucerně. Každá družina měla samozřejmě svůj dozor a tak jako doprovod Veverek jsem si užil i tuto vyjížďku. Cesta nás vedla až za Bobrovou kde po dlouhém hledání byli objeveni vojáci. S Veverkami jsme nakonec na třetím místě, takže docela úspěch. A protože do oběda času dost, zapadli jsme k blízkému rybníku a zařádili ve vodě. No, nakonec mně ty můry ukradly foťák, topily mě a jediný suchý kus oblečení – kraťasy – jsem stihl vylovit z vody těsně před potopením – prostě super akce :).
Pořád jsme dopadli lépe než Rysi, kteří ani nedojeli díky defektům na určené místo – to bude zase oprav.
Ale hra dopadla i dle tvůrců – bratrů Křížků – dobře a pracovní název MEGA GAME byl s úspěchem v pracovním plánu obtažen jako výborná akce.

Režim tábora byl však pro neděli beznadějně ztracen, takže třetí program byl věnován tomu, aby se chcíplinky ploužící se po táboře dospaly a uklidily si ten šílenej borčus.
Dost těžké bylo přemluvitj je na lakros, který poté následoval.

Reptali dokonce i na blížící se program zvaný PLEJBEK – což je druhá mega akce, která otřásla táborovým víkendem. V podstatě jednoduchý úkol – vybrat si z dvaceti písniček jednu pro celou družinu a tu nacvičit – ovšem jenom na PLEJBEK – takže družiny se ne příliš ochotně rozběhly s vyfasovanými kazeťáky po tábořišti a jaly se nacvičovat. Důležité je podotknout že jedna píseň byla povinná – a to známá Veď mě dál od Superstar.
Počáteční nechuť k jakékoliv aktivitě zmizela a po tábořišti se rozrostlo vetešnictví a směnný obchod, který fungoval následovně: Císko: „půjčím ti mou košili a kalhoty, když mi dáš vršek od plavek”, Čegi: „OK, přidej ještě vestu a domluvíme se.” Jeleni klasicky sháněli balónky a paruky, protože ať se jedná o jakoukoliv scénku, jelení postavy mají vždy paruku a prsa : ).
Začali jsme tušit, že večer neproběhne jen tak v klidu, ale to co se dělo po setmění před oponou na Zubícké scéně, to si nikdo předem představit nemohl.
Hned první skupina byla přivítána takovým jásotem, že se v Řečici rozbijely skleněné tabulky v oknech a v JZD v Podolí se splašily krávy. Opravdu technoparty kdekoliv hadr oproti nám. A co až se začali umělci sami vrhat do řad fanynek či naopak, to byl opravdu mazec. Jeleni se svým Landou, Rysi s Rammsteinama, Lišky s Gottovým Trezorem, no síla. Samozřejmě roveři nemohli zůstat stranou a tak jsme v super košilích (vida na co se kroj hodí když se dá naruby : )) s kalhotami nízko u pasu – na rozdíl od slipů – zvláštní móda náctiletých, vyrazili na zubovskou trávu, která znamená svět. Sladkou a pěkně dementní píseň "Beruško má" jsme dovedli k dokonalosti mnoha kulturními vložkami a obecenstvo bylo naše.
Opravdu jsem byl rád, že došly baterky v přístroji, protože hlediště se začalo domáhat diskotéky, což na skautském táboře nepřipadá v úvahu – i když jsme byli pěkně rozjetí všichni. No prostě super akce, kterou jsme vrátili okolním vesnicím rambajz z jejich akcí minulé noci.
Brblající osazenstvo zmizelo do stanů a v táboře se rozhostil nádherný klid. Hvězdy opět svítily jako pominuté a my si na večerní radě uvědomili, jak nám počasí zatím přeje. Díky za to a vzhůru do nového táborového týdne. Už v plném počtu, protože dorazil i lazar Martin.
 

IX. táborový den - pondělí

A máme tu pondělí, vstup do nového týdne se nám vydařil, protože hned po ránu zavítala hygiena – kontrolovala tedy pouze vodu, odebrala nějaké ty vzorky a zase zmizela, takže tuto akci považujeme za úspěšnou.
Jako po každém větším mejdanu jsme v části prvního programu uklízeli a likvidovali následky večerního řádění.
Absolutně největší ohlas měla odpolední bitva se stříkačkami okořeněná malou paintbolovou vsuvkou...
To se dělá asi tak: vezmete bílé tričko (nejlépe od vietnamců za 40,- Kč), obrátíte ho na ruby a na různá místa nasypete potravinářskou barvu. Hromádka barvy se důkladně přelepí izolepou a tričko se opět obrátí na původní podobu. Potom se už jen paří se stříkačkami a kdo je zasažen do všech „hromádkových míst“ vypadá. Piškot ještě hru zpestřil zbraní hromadného ničení – bombou (igelitový sáček použitý dle zřejmých pravidel). Nejenže po této hře vypadali všichni jako čuňata, ale ještě jsem získal pár zásahů do kamery a aby mi nebylo líto, že jsem čistej tak se do mě každý minimálně pětkrát otřel – hlavně, že mě mají rádi. Naoplátku jsem vykouzlil na Makynčině tvářičce kníra, za který by se nemusel stydět ani Adolf Hitler : ).

Oblibu mého vůdcovského postu jsem dnes zvýšil u osazenstva tábora poté co jsme čapli (respektive Miky) Čegi pašující do tábora z nákupu čokoládu a balíček piškotů. Vše bylo rozdáno ke svačině, což Čegi s pochopitelných důvodů nevzala nejlépe, ale už se zase usmívá, nebo to alespoň předstírá.
Nejvíce mě dokážou totiž vytočit ti, kteří si u jídel sotva zobnou, o svačinách nemluvě a pak je člověk načapá ve stanu, jak do sebe cpou jednu tatranku za druhou. Maky má dokonce tolik drzosti mi do očí říct – půl hodiny po večeři – já už ty musli tyčinky jíst nebudu, je mi po nich špatně, snědla jsem jich 6! A to se tu vaří a jí parádně – já jsem dost vybíravej, ale stěžovat si nemůžu.

Dle posledních informací se holky vrhly na pár individuí, které opravdu jí jenom sladkosti a na táborové jídlo kašlou a pěkně jim vyčinily že díky nim přijdou o sladkosti všichni.
A tak to také bude. Ale až od příštího roku, už jsme rozhodnutí. Poslední kapkou byl dnes balíček, který došel Xíkovi s dvěma tubami zahuštěného mléka, které je skladovatelné do 24 stupňů – já vám dám. Příští rok nic nebude, za to ručím – když si tedy vzpomenu.
Abych nezapomněl, Barmský most byl dokončen a už po něm prošlo dost dobrovolníků.
No a teď probíhá také velice vítaný program – tzv. ÓVÉČKO, neboli osobní volno – každý si dělá co chce, ale většina stejně hraje fotbal a holky drbou ve stanu, jak je ten vůdce hroznej.

Tak nám to tu pěkně plyne, počasí až nehezky hezké, takže nám špatně dotéká studna no a zítra máme den, který zlomí tábor v půl. Ach jo, pak už to půjde rychle :(.
 

X. táborový den - úterý

Dnes se nám tábor láme v půli… Po ránu jsme zapracovali na nových tyčích na týpí. Stahovali jsme z lesa pokácené stromky, osekávali a pálili větve. Trochu ve mně hrklo, když jsem přes kouřovou clonu, která zakrývala tábořiště viděl blížící se policejní auto, ale naštěstí z něj vystoupil pan Grepl, který měl cestu okolo a zdržel se jen 2 minuty.
Práce samozřejmě nikomu moc nevoní, ale aspoň jsme při ní pokecali a holky mi milostivě sdělilty, že už se na mě za ty sladkosti nezlobí – to mi spadl kámen ze srdce… : ).
Ve druhém programu jsme absolvovali tzv. SCORELAUF – to máte po lese rozmístěné obrazce s čísly a je nutné oběhat všechna tato stanoviště a zakreslit jednotlivé obrazce do své karty – orientaci usnadňuje plastický plán umístěný na táboře, kde je naše louka i s přilehlými lesy a cestami.
Po pravdě řečeno, ten plán slouží k naší bitvě v Narnii a shromažďujeme zde své získané bojovníky – obry, dryády, najády atd. Ale proč ho nevyužít i pro tento orientál.
Všech 16 kontrol oběhali jen ti nejlepší – vítězem se stal Císko, hned druhým v pořadí se stal Vařík, který jen špatně zakreslil jednu kontrolu. Ale i holky bodovaly, i když si z toho udělaly spíš závod ve dvojicích a tak Čegi, Janča, Xík, Puntík a mnozí další vybojovali dost vysoká místa.
Obídek nám trochu ubral elánu, protože bavorské vdolečky nepatří zrovna mezi lehká jídla, ale co se dá dělat – i při přípravě těsta se dá vyřádit. Díky Mikymu za trpělivost se službou při tom těstovém řádění.
Když si obr roztrhne botu, tak to stojí za to a rozhodně odmítá jít do války – a to my nemůžeme potřebovat, protože vláda Miraze musí být svržena!!! A tak po klidném poledňáku, kde se všichni zabořili do spacáku a někteří i do knih, jsme vyrazili zašívat obrům boty – samozřejmě obří jehlou a obří nití na obří louce, kde, pokud nejste obři, se obrovsky naběháte.
Ale je znát, že tábor postoupil a únava s ním. Také to horké počasí ubírá na elánu a tak jsme po zašití bot vyrazili povinně k vodě, ať se ty kyselý xichtíky zase trochu těší na program a proberou se při koupání. To se naštěstí povedlo a nálada v táboře se rapidně pozvedla – díky tomu se mohl zahrát dokonce i turnaj v lakrosu.
Až večer se změnila pohodička na opravdové drama – jednotlivci vyslaní na zkoušku k bahňáku. Byli zajati skřítky, dryádami a najádami, prostě postavami ze staré dobré Narnie, a měli být umučeni, jako přívrženci Miraze. Ještě že se zavčas objevil profesor Kornélius a vše jakš takš urovnal. Pod Čeginkou už totiž začala doutnat hranice, Makynka měla meč nebezpečně blízko u krku (patřilo by jí to za to, jak kousala!) no a Laky přikolíkován k zemi pošťuchován mečem si také oddechl. Válka je válka a kde se řeže dřevo, tam lítají třísky.
Ještě jsem dlužen omluvu za jednu dezinformaci z minulých článků – Maky nesnědla šest tyčinek, ale tento počet byl na stan, takže po prostém vydělení posádkou stanu nám vychází jasný počet 3 na jednu! Takže svou povinnost jsem splnil, hned to jdu oznámit na patřičných místech, aby mi bylo odpuštěno, i když by prý díky tomu mohli rodiče přivést více sladkostí :).
 

XI. táborový den - středa

O ránu vám toho moc nepovím, protože jsme s pár marody vyrazili do NMnM a já taky zavítal na transfuzku dát krev - den dovolené navíc se hodí. Ale rychle zpět do tábora, protože ve městě je to řečeno táborově pěkněj vopruz – ale alespoň jsme vyzvedli táborové pohledy, které snad začnou postupně chodit domů rodičům, známým a kamarádům.
Do všech koutů Narnie – tam jsme se dostali ještě před obědem. Ale Narnie není zemí vyloženě vhodnou na procházky – třeba do Jezera vařící smůly, na Písečné pláně či do Dlouhých močálů se nelze dostat jen tak. Proto se družina přepravovala pomocí krepákového protismůlového stroje nebo jezdila na PETboardech – něco jako snowboard jen jezdíte po PETlahvích naplněných vodou – družina se ovšem musí pořádně starat o svého jezdce, aby se nedotkl země, protože to znamenalo penalizaci 30 sekund. A právě tato penalizace se stala osudná Liškám, které se od začátku držely ve vedení – díky své skvělé taktice a hlavně družinové souhře. Jen škoda, že jich bylo tak málo. Vévy je nakonec předjely, protože i ty pracovaly perfektně v týmu a navíc jich bylo víc. Ve zkratce řečeno, pánové dostali pěkně na, no řekněme, zadek. Nedokázali se pořádně domluvit a tato hra byla právě o tom – družinová souhra a spolupráce – pro příště víc tlumit emoce! Ale po pravdě řečeno, holky dávají klukům tady na táboře zabrat dost a dost téměř ve všech programech.
REVOLUCÉÉÉÉ řval Atrei na konci poledního klidu, oblečen do kostýmu, který mu připadal nejvíce revolucionářský a postupně zmanipuloval probouzející se dav ke stavění barikád proti nepříteli – Telmarýnům. No, ono to zmanipulování nebylo zase tak těžké, protože když se může dělat na tábořišti borčus a ještě legálně a v rámci programu, tak proč ne, že?
Takže vyrostla barikáda v táborovém náměstíčku a tajní agenti pronikali ven, aby popisovali zdi v druhé části města slovy typu: Svrhněte Miraze, chceme demokracii. Atd. To ovšem nebylo příliš jednoduché, protože všude hlídkovala Telemarská policie a kontrolovala občanky a v případě srocování (více než dva) používala bez váhání vodních děl :).
Po celou dobu musela být ovšem také bráněna barikáda, takže létaly hadrakoule po celém tábořišti, bouchaly petardy a křik revolucionářů se nesl až do Řečice.

Miky odpočívající po obědě se ihned po probuzení tázal zda stojí jeho stan, posléze kuchyň. No, uklízení se značně protáhlo, takže na vyjížďku na kolech vybyla pouze hodinka, ale i tak jsme s tou rychlejší skupinkou zvládli 20 km pěkného terénu. Samozřejmě se to neobešlo bez brblání – moc nadšených cyklistů tu nemáme… Druhá slabší a rozhodně početnější skupina (se mnou jeli dobrovolně – téměř 4 lidi) byla nalákána na návštěvu v Bobrové u Zůzi a prohlédla si malé pokojové králíčky – takže vlastně spokojenost maximální.
Večeře se projevila značnou mírou v naší odpadové jámě, protože Miky experimentoval s brokolicí a tuňákem, takže těstovinový salát se pašoval z ešusů možnými a nemožnými způsoby. Já jsem si docela pošmákl nebýt toho, že mi tam Máčka místo půl lžičky oliv dala celou ale jinak dobrý. No brokolice asi nebude táborovým jídlem, Miky!!!
Společnost – ta může být různorodá a tak se v houstnoucím šeru na táborovém náměstíčku měnila Piškotova zadání ze společnosti na nádraží, diskotéce či na záchodě.
Pepína nikdo neidentifikoval, protože poznat, že hraje zlatou rybku, kterou někdo spláchl do veřejných záchodků se fakt nedalo. Laky si vybíral samé intelektuály od ministra, přes doktora k dalšímu doktorovi. Pidi byla zase malá feťačka s cigaretou… no velice úspěšný pátý program i roveři ho ocenili a vyjeli si do Řečice zaplavčit.
Usínalo se po tomto dovádění hůře, zvláště Aniny výbuchu smíchu po večerce ji posléze dost mrzely…
Pár dobrovolníků ještě sledovalo avízované padání hvězd, ale spánek je spánek a na táboře je odpočinek cennou devizou. Dobrou noc.
 

XII. táborový den - čtvrtek

Nebudu vypisovat jakými nadávkami mě častovali ti, kteří slyšeli mé čištění kamen před budíčkem, ale už večer se zpozdilo jídlo kvůli špatnému tahu. A tak byla kamna rozebrána a komplet vyčištěna i s novým zajílováním.
Nástup byl pestrej, protože na něj vtrhla parta maskovaných prý bojovníků z elitní jednotky KOPR.
Tady to nemá nic společného s roverskou zkratkou Kritického Odporu k PRáci, ale jednalo se o Kaspianovi Oddíly Přímé Reakce. Jsou to ti nejlepší z nejlepších a hledají sedm nováčků, kteří se budou po výběrovém řízení moci pyšnit tetováním na paži – K.O.P.R.
To však nebude ani trochu jednoduché – boj začíná.
Prvním krokem bylo vyřazení všech uchyláku, psychoušů a jiných delikventů, kteří by v této jednotce neobstáli. Psychologický test byl prvním sítem a že nebyl vůbec jednoduchý se můžete přesvědčit sami. Mimo logických úkolů se zde skrývaly také obtížné otázky typu.
1. Slzný plyn se používá:
a) vždy
b) vždy a všude
c) vždy, všude a často
d) vždy, všude, často a hodně

2. Při použití varovného výstřelu obvykle míříme:
a) do vzduchu
b) do hlavy
c) do zad
d) do hlavy

3. Těžký obléhací katapult vzor „CIMPR-CAMPR“ je možné použít:
a) pouze proti budovám či barikádám, jsou-li prokazatelně liduprázdné
b) proti budovám či barikádám a to i v případě že jsou obsazeny
c) proti větším skupinám obyvatelstva
d) proti jednotlivcům, zejména proti starým a nebohým babičkám

4. Policejní brutalita:
a) je velkým problémem našich policejních jednotek
b) no občas kluci někoho tvrdě skřípnou
c) vejmysl těch podělanejch novinářů
d) VÍÍÍC KRVÉÉÉÉ!

5. Na louce se pase bílý kůň jakou má barvu?
a) černou
b) tmavě modrou
c) bílou
d) co to je sakra za intoušskej chyták?

Tak to byl jen strohý výběr z mnoha otázek, které prokázaly, že všechny holky v táboře mají těžce psychopatické sklony (což mě ani trochu nepřekvapilo…), ale vyřazena byla jenom Eliška.

Dalším sítem byla překážková dráha: plazení, přeskoky, zase plazení, průběh přes pneumatiky, přeskok překážek, běh po vysuté hrazdě, lesní slalom, seskok, zhoupnutí a hurá do cíle. Opět pár odpadlíku se našlo, vlastně jen dva, Laky a Jack s nejpomalejšími časy.
Soutěž v maskování byla k popukání, po táboře se objevovaly postavy zamotané do větví s počmáranými obličeji, ale i nepřítel se pěkně maskoval a tak hangár skromných rozměrů 8x4 metry se zamaskoval tak, že si ho Císko nevšiml a o kolík si rozpáral kalhoty od pasu až dolů – takže prý zkroušeně očekává reakce z domova… jednalo se o jeho oblíbené, budiž jim země lehká.
Opravdovou rozřazovací disciplínou byl skok z výšky do matrací. Tam se lámal chleba a dost nominovaných „eliťáků“ odstoupilo dobrovolně. Z nejvyšší příčky nakonec houpl Císko, Martin, Vařík, Áňa a i někteří další – teď se mi o tom píše už dobře, protože je odskákáno a nikomu se nic nestalo – UF, UF, UF. Plavání s nožem v zubech, hod granátem se zalehnutím to patřilo mezi lehčí disciplíny a poté přišlo MUČENÍ. Přivázání mezi stromy, lechtání peříčkem na chodidlech, žebrech, pod nosem atd. – málo kdo vydržel neprozradit tajemství…..
Po odpalování výbušnin a shybech se v konečném boji s hadrakoulemi a štíty utkali ti nej nej nej a z těch pak vzešla elita: Císko, Vařík, Martin, Pepíno, Pepa a zástupci ženského pohlaví – drsná Áňa a Žofka.
Pro Cískoně to bylo na následující dny poslední účinkování, protože nafasoval antibiotika a dá si pohov. No, alespoň se může utěšovat tím, že je v elitní sedmičce KOPRu.
Oběd byl výbornej, přece jen, když se na knedlíky s uzeným použije polotovar z prášku, je to o něčem jiném než začínat od píky s bramborami. Tak a teď jdu trávit :). Hezké odpoledne.
Zítra nás čeká návštěvní den, takže se už těšíme na večerně noční akci s rodiči. Doufám že nezůstane jen u rodičů a přijdou i rodinní přátelé a známí. Uvidíme jak se akce vydaří.
 

XII. táborový den - čtvrtek II

Knedlíky byly akorát tak ve fázi, kdy se dalo bez nebezpečí zvednout ze stanu (viz. první část dne) a v tom zaznělo chřestidlo svolávající na třetí program.
Ten se odehrál na kolech a kupodivu se nikomu nic nestalo, jen Žofka s Pidi urvaly každá u svého kola sedátko – asi jim to přišlo jako dobrej nápad. V době kolového šílenství jsme vyrazili s kuchařským za směnným obchodem do Radešína k Tulisům, kde jsme vyměnili táborový pohled za 3 kanystry a jednu várnici vody, protože jsme byli úplně na suchu. Ještě že máme tak hodné rodiče od dětí.
Po svačině a důkladném napojení všech žíznivých bikerů se vyrazilo na turnaje v lakrosu, které už začaly vypadat na úrovni. A tak se předváděly finty a žonglování s míčky – no i pro oko diváka dobrý zápas.
Bylo to však vše jen tak na půl plynu, protože hlavní pozornost se soustředila na večer, kdy měli být do jednotky K.O.P.R. slavnostně přijati noví členové.
Tento okamžik nastal ihned po slavnostním spuštění vlajky, kdy zazněly drsné tóny hudby vhodné právě jen a jen pro slavnostní nástup členů Kaspianových Oddílů Přímé Reakce. Velitel četl jména jednotlivců, kteří předstupovali a podrobovali se rituálu jehož součástí bylo tetování znaku K.O. P. R. a i loga na libovolnou část těla. Členové volili různé obměny – hruď, rameno, předloktí, drsné holky potom bříško a Áňa velice velice spodní část zad :). Ale jak prohlásil drsný kuchař K.O.P.R.u, ten už to v historii této jednotky tetoval na taková místa že bysme všichni čuměli. Při tom tak žongloval s naběračkou s takovým nasazením, že jsme se s Čiky málem posesouvali smíchy.
A nová jednotka byla hned puštěna do prvního úkolu – vyčištění lesu nad táborem od nezvaných vetřelců. Nakonec pro monitorování terénu zůstal pouze sniper a zbytek jednotky se vrátil a s hrdostí ukazovali své tetování zbytku oddílu, kteří nepatřili mezi ty vyvolené – to by člověk nevěřil, co dokáže jedna zelená lihová fixa…
Také nám přišlo varování týkající se nočních přívalových dešťů, tak jsme část večera trávili protipovodňovými pracemi, ale nebylo to tak hrozné, i když bouřka byla a to jako dost. Ale dobrou zprávou je opět voda ve studni.

Ještě bych se rád omluvil za spousty chyb vyskytující se v článečcích, protože když po sobě občas druhý den čtu ,co jsem večer či v noci stvořil, tak bych se hanbou propadl. Takže díky za pochopení.
 

XIII. táborový den - pátek

Probuzení bylo rozhodně odlišné od předchozích jedenácti, žádné sluníčko a vedro, ale mokro, tma a silný vítr – prostě dost pesimistický pohled. Se zadostiučiněním jsem se smál jedincům, kteří neuposlechli mé rady a vystříkávali v minulosti stany repelentem. Byla porušena impregnace a pěkně se vykoupali.
Na žádost nebyla rozcvička běhací o to překvapenější byl oddíl když jsem zavelel násed na kola a probrouzdali jsme v rámci rozcvičení nejbližší pole, louky a lesy.
S vědomím, že tento den bude táborový režim pěkně rozhozený, jsme vztyčili vlajku a upozornili se na to, co je s rodiči dovoleno a co ne.
Hned po nástupu napochodoval na plac mistr Versáči a program věnovaný rukodělkám mohl začít – sešít z hadrů něco pro vybranou modelku zabere dost času a navíc musel mistr učit modelky správné chůzi a pohybům, takže doufáme, že na večerní přehlídku před rodiči se vše stihne.
Díky vydatnému dešti vyšla voda ve studni na všechny, a tak teď tábor po důkladné teplé sprše voní velice netypicky – ale nedělám si iluze, ono to dlouho nevydrží.
Po zbaštění pořádné porce smetanové, křenové omáčky s mandlemi (klub anorektiček si moc nepochutnal, takže můj ešus téměř přetékal přídavky…) jdu dopsat tento příspěveček a pak rychle rozmístit cedule na cestu k táboru. Rodiče jsou tu co nevidět.
Piškot s programovýma brázdí zatím okolní lesy a chystá vše na večer – doufám, že to rodiče zvládnou.
O tom, jak to všechno dopadlo, se dozvite až pravděpodobně v neděli nebo ještě lépe, přijeďte si to prožít na vlastní kůži. V 21:00 sraz na Zubíku, jinak návštěvní den začíná v 16:00.
Hezký víkend.
 

XIII. táborový den - pátek II

Cedule byly očividně umístěny dobře, protože rodiče dorazili úplně bez problémů a že jich tedy bylo. Taky si kuchaři pěkně naskladnili zásoby a přehled různých buchet byl opravdu obrovský – jestli na to nezapomeneme, tak příští rok vyhlásíme soutěž o nejlepší a nejoriginálnější vlastnoručně upečenou buchtu.
Malou zkoušku zdravovědy zvládl oddíl velice dobře i za okukování rodičů, takže jako vůdce jsem byl spokojenej.
Rozhodně méně jsem byl spokojenej, když při slavnostním večerním nástupu Ufi dodržel naprosto přesně povel: „Sejměte vlajku.“
A utrhl při spouštění lanko i s vlajkou. Budiž mu uznáno, že vlajku brilantně zachytil v letu, takže ostuda nebyla taková. Ale smích se utišoval dlouho a aby to byl opravdu klasický nástup, tak jsem neopomněl přidělit patřičný počet koleček za smích na nástupu.
Rodiče jako parta byli naprosto skvělí, už odpoledne, když se nenuceně zapojili do bejsu i lakrosu. Dobrej pohled byl na rodinku Tulisovu, když maminka brilantně v lakrosu obrala svého synátora a chystala se vstřelit gól.
To hlavní ale začalo až večer, takže trpělivost rodičů byla prověřena bohužel více než dostatečně. Hned po nástupu jsme se vydali na přehlídkové molo, kde předvedl oddíl plody své dopolední práce, kde za asistence pana Versáčiho šil různé modely. Hlavně vystoupení samotného mistra mělo u rodičů velký ohlas, to proto že byli ze začátku dobře naladěni díky hostující skupině Maxim turbulenc.
Řeknu vám, že některé modely a hlavně modelky pana Versáčiho opravdu braly dech.
No a protože atmosféra byla skvělá, rozhodli se roveři předvést i jeden kousek z repertoáru programu PLEJBEK a zazněla za fantastického povzbuzování "Beruška" (viz. minulé články).

Kdybychom teď přestali, rozloučili se s rodiči, tak si myslím, že to bylo k všeobecné spokojenosti všech zúčastněných. Ale to my ne, my chtěli ještě noční hru a netušili jsme, kolik účastníků dorazí – slovy osmatřicet nebo číslicí 38 účastníků – takže z jedné skupinky se najednou musely vytvořit 4, rychle vše nakombinovávat, vymýšlet výměnu na jednotlivých stanovištích, zaškolovat nové průvodce z Narnie – no zmatek nad zmatek, programovým z toho šla hlava kolem a rodiče čekali a čekali…

Naštěstí se to docela zvládlo a musím opravdu smeknout klobouk hluboko dolů, protože jsem opravdu netušil jak jsou přítomné elegantní dámy a pánové akční. A docela jsem rád, že jsme některá stanoviště poupravili a odstranili z nich děti – i roveři pak s vyvalenýma očima vykládali, jak s nimi rodiče bojovali při svíčkovce. No prostě super. Trochu se nám to protáhlo, družiny přece jen už okolní terén více znají a jde jim o body ve hře, ale zase s sebou v náručí nenosí své potomky přes příkopy a houštiny.
Opravdu rodiče, velký dík vám všem.
A teď už rychle spát, ať máme zítra zase úplně normální táborový den.
 

XIV. táborový den - sobota

Jako po každém flámu se vstávalo dost těžko, i když budíček byl až v osm. Ještě před tím se s námi rozloučila paní Dvořáková, která jediná přespala v táboře a to u dvojčat ve stanu.
První program musel být vyhrazen likvidaci pozůstatků ze včerejšího návštěváku a tím nemyslím jenom likvidaci výborných buchet k snídani.
Zase se nám rozpršelo a tak se narychlo dodělávalo dřevo do hangáru, kdyby bylo přece jen potřeba zprovoznit sušárnu. Ale každej při tom tak nějak pospával, takže ještě že přestalo pršet a mohlo se vyrazit na Cískovu hru, kde šlo v zásadě o získání jednotlivých zpráv, takže se jezdila na kole šílená dráha zručnosti, plnila se zdravověda atd. Z toho toho moc nevím, protože jsem suploval v kuchyni za Čiky, které nebylo moc dobře. Ale květákové placičky byly podle mě docela dobré.
Odpoledne se konala Atyho slavná hra s hady. Slavná proto, že každý z pracovního kruhu na ni nadával – příprava trvala celé doploledne a část odpoledne, v těch největších deštích, oddíl ji odehrál asi za 50 minut, ale plně nerozvinul taktizování, které bylo nutné a tak část Atyho ideí šla do háje – ale on to přežije, hlavně, že si skautíci užili hromadu legrace.
Přijet k hadímu hnízdu na kole, bez doteku země přelézt z kola na lanovou konstrukci a pak hákem lovit hadí vajíčka do lektvaru je docela obtížné, zvlášť, když hadi, kteří sice nahoru nemůžou, klepou lanem co to jde a tak pózy některých lovců vyvolávali u ostatních škodolibé výbuchy smíchu.
Ostatní dění dne vám bohužel nemůžu přiblížit, protože jsme s Piškotem odjeli na závody a vrátili se až v nedělním odpoledni. Ale vše prý proběhlo v klidu a oddíl nás vyprovodil nadšenými výkřiky typu: „volnóóóst, svobodááááá.“ – taky nám po nich bylo smutno :).
 

XV. táborový den - neděle

Z doslechu vím, že se vstávalo až v 8, jak je ostatně zvykem každou táborovu neděli. Stožár je spravenej, takže Miky mohl v klidu vést nástup i se vztyčením vlajky.
Další program, který se mě dotkl i osobní účastní byla aréna ve večerním pátém programu. Seděli jsme kolem ohně a vždy jeden vystoupil a oddíl měl právo se ho zeptat na 7 otázek – s tím že na jednu nemusí odpovídat a vůdce zhodnotí vhodnost otázek a některé může vetovat.
Nedovolili bychom si tento program zařadit do úplně nového oddílu, ale tady je v podstatě společnost, která spolu žije minimálně dva poslední roky. Opravdu jsme si dost věcí tímto způsobem vyjasnili a byl jsem překvapen kolik fám a nejasných zpráv jsme museli vysvětlovat, když jsme byli v horkém křesle my z vedení – opravdu hezký večer, bylo mně do breku, když jsem o půl jedenácté odjížděl s vidinou zítřejší práce…. :(((.
Musím bohužel všechny upozornit, že další zpravodajství bude ohroženo, protože když člověk zmizí z tábora před budíčkem a přijede až po poledňáku - tedy hned jak skončí v práci, tak asi nebude mít moc náladu v čase, kdy může být na táboře sepisovat tu trochu toho, co tam může za těch pár hodin zažít. Ale pokusím se – i když ono i s fotkama to bude docela problém.
Alespoň, že jsem tam mohl být těch 14 dní. Ale stejně, člověk i tak kouká pořád na hodinky a říká si, teď je tam budíček, teď se běží na rozcvičku, teď má brát Císko antibiotika atd. atd. a je mi z toho pěkně nanic – prostě dvě různé dimenze.
Tak to jen abych omluvil budoucí absenci zpravodajství a skrovné popisy dnů posledních.

……to nám venku krásně svítí slunko……to musí být tam na té louce uprostřed lesů pěkný návrat z rocvičky…… :(((. Ach jo
 

XVI. táborový den - pondělí

Poslední týden našeho tábora začal, máme pondělí. Ještě že většina účastníků nemá ponětí, jak rychle to letí.
Hned po ránu bylo druhé kolo arény s dotazy přímo na tělo. Hlavní otázky tentokrát směrovaly na to, jak by kdo chtěl či nechtěl být rádce a jak by si v danné funkci věřil.
Pro ty starší byla pak typická otázka: „chtěl/a bys do pracovního kruhu a čím můžeš přispět“. Opravdu zajímavé odpovědi.
Občas jsem překvapen některými otázkami, které svědčí o nevšední všímavosti tazatelů a jsou opravdu na tělo. Například otázka na jednoho nejmenovaného od Pepína: „jak to, že když tě poprosí nějaká holka o cokoliv, tak že okamžitě pádíš to splnit a když tě poprosí kdokoliv z kluků, tak má smůlu?“ – no co na tohle odpovědět?
Stejně se nestihli vystřídat ještě úplně všichni, takže to vypadá ještě do konce tábora na třetí kolo tohoto oblíbeného programu :).
Barmský most byl využit hned po aréně k focení družin z výšky a to v různých tvarech, opravdu zajímavé podívání.
Odpolední program byl ve znamení kolové cesty za měsíci – ty se vyskytovaly po asfaltkách v blízkosti tábora i Řečice a v okolí ukrývaly šifrované zprávy. Opět jsem se přesvědčil že oddíl jezdí na kolech jako neukázněná banda gangsterů, protože Pepa málem sešrotoval paní na pinckovi, která udělala tu chybu, že se vyskytla na trase mezi táborem a měsícem. Ještě že vše dobře dopadlo a gangster přistál v příkopě bez úhony. Ale soptil jsem dost, protože volat po třetí domů mamince že ten jejich uličník je zase v obvazech by se mi opravdu nechtělo. Však taky klopil uši a odkýval naprosto všechno.
Družiny se z cest za měsíci vrátili až značně pozdě a ještě musely získanou zprávu vyluštit a přepsat na láhve s džinem. Džina potom přemístil Sebastian pomocí kouzel do lektvaru každé družiny.
Možná se divíte, proč se Sebastian po tom nočním prozrazujícím fiasku opět objevuje v našem táborovém životě, ale Rilian se za něj zaručil a i když měl oddíl pochybnosti o jeho poctivosti, už nic nenamítá. Proč by pro nás měl chtít Seb něco špatného, že?

Po rychlé a pozdní svačině se vyrazilo na lakros. Jen Máčka byla nějaká špatně vypadající, tak jsem ji i přes její protesty poslal oddechnout do stanu. Vydírán tím, že sama ve stanu nezůstane, jsem byl pak nucen číst asi hodinu Narnijské příběhy. Takže vidíte, že z lakrosu toho opravdu moc vědět nemohu – natož pak výsledky. Ale popravdě mi to moc nevadilo – rád jsem si připomněl narnijské legendy.

A máme tu večer a s ním i CASÍNO (najednou je Máčce už dobře - zajímavý). Na louce před kuchyní byly rozestavěny stoly s překrásnými ubrusy, na nichž byly umístěny karty, rulety, kostky a prostě vše, co do správného casína patří. Obsluha samozřejmě v košilích a kravatách – pozadu nezůstal ovšem žádný návštěvník tohoto podniku. Takže podobně jako loni na táborovém plese se ze stanů vynořily postavy patřící spíš opět na módní mola a do sálů osvícených křišťálovými lustry – no prostě kamkoliv jen ne na louku uprostřed lesů.
Vklad do hry se dal získat buď proměněním získaných stopařů – oddílové měny, za které se dají koupit Narnijské karty – a nebo za směnku. Směnka byla takovou specialitkou – člověk uvedl své jméno a pak co je ochoten po předložení této směnky udělat – např. po zbytek tábora umývat ešusy nebo nosit týden do školy předložiteli této směnky svačinu atd. Dle náročnosti tohoto úkolu dával bankéř také patřičné sumy.
Směnky byly na konec této akce vydraženy – mají platnost celý rok!!!

Zajímavou atrakcí byl také DŽUBOX – dorazil Mládě se svým autíčkem polepeným spoustou seznamů písní a kdo chtěl jakoukoliv zahrát, tak za určitý poplatek se v minutě rozezněla po herně – pohled na Mládětovo auto blikající různými pestrobarevnými světýlky (za které by byla určitě vděčná každá policejní silniční kontrola) byl vskutku zajímavý – jen já měl trochu pocit jestli na táboře už to není trochu moc, ale když se jedná o ojedinělou akci, tak je to snad omluvitelné. A hlavně zbytek týmu se mnou tento názor nesdílel.
Nechybělo ani občerstvení a to pořádné, takže číšník Atrei se pořádně naběhal a já jen doufám, že následující den se zase nenaběhá oddíl.
No pařilo se tak do půl jedenácté a aby náhodou nebyl oddíl moc odpočatý, svolal je Aslan na noční akci. Vyrazili na kolech na louku nad táborem, kde ze čtyř směrů vytryskla Aslanova světla – tam se potom skrývala zpráva, kterou jsme museli dohromady získat. Poselství bylo poté předáváno pomocí zažehnutí majáků v různých částech louky a na úplném konci byla stvořena silice – kouzelný lektvar, který v minutě vyléčí každé zranění.
Brzy bude potřeba, protože nám Aslan vzkázal: „Připravte se k boji o Narnii, sešikujte svá vojska, čas již brzy nadejde!“.
No, a pak rychle do pelechu, protože po půlnoci již slušné děti dávno spí – no vlastně, tak proč by tedy spaly ty naše, že? Však v úterý (které už vlastně je) bude času na prospání dost a dost… to budou koukat…

Koukám, že jak nejsem omezen elektrickým proudem a táborovým časem, tak se dokážu pěkně rozepsat – jen omluva za fotky – ty budou k tomuto článečku až zítra – foťák je na táboře… - ale o to jich bude víc.
 

XVII. táborový den - úterý

Představte si, že máte po noční hře a děsíte se okamžiku kdy zazní zase chraplavé hlasy s nějakou odrhovačkou jako budíček a vy budete muset vyrazit na rozcvičku - a ono nic.
Fajn, spíte dál. Osm hodin - a zase nic - to jsou ti roveři na nás nějací hodní... Devět hodin - no to snad už není ani možný, co to zase má znamenat.
No nic spím dál - spánek na táboře se hodí vždy. Půl desáté - no tak teď už přestává veškerá legrace, co se tady, sakra děje! 9:45 - zní Skákal pes - a to z úst rádců. Ti zjistili že tábor spí a spí, roveří a pracovní kruh nikde. Týpí prázdné, stany prázdné.
Ale my máme hlad! No něco se tady snad najde - pomalu se rozjíždí táborový život, žádná buzerace, žádný úklid stanů atd. No nabaštíme se a jdem ještě zalehnout.
Kolem oběda se zase přihlašuje hlad a tak se Čitka ujímá kuchyně a vaří táboru oběd. Ten byl prý mimořádně dobrý.

No ale den je teda nějaký zvláštní, žádné programy, žádné nástupy - lenošení není špatné, ale čeho je moc, toho je příliš. Kde roveři jsou? Ti se baví při pohledu z lesa co se na tábořišti odehrává. Případné vzniklé problémy jsou domluveny se Zůzou, která je taková rychlá a hlavně tajná spojka s mobilem.
Po konci poledního klidu přichází roveři a začíná normální třetí program - žádné vysvětlení, nic. Ani žádná Narnie, žádná táborová hra. Normální skautský tábor - kontrola pořádku ve stanech s podáváním hlášení vůdci, pořadová cvičení, svolávání na skautský signál - tak jak to má být, žádné chřestění. CO SE TADY SAKRA DĚJE, JAK TO ŽE NEJSME V NARNII?!!!
Co je Narnie? Ptá se naivně Piškot.
Grrrrrr - jediná odpověď.
No, a tak se vyráží s Tesákem na hru do nedalekého lesa - po půldenním válení se daří jen těžko rozběhnout, ale nakonec jsou všichni rozpohybovaní až dost.
Bojuje se v šlechtických rodech, kdo oběhne vytyčené kolečko jako nevolník má jeden zlaťák, kdo oběhne toto kolečko jako rolník už jich má víc. No a kdo se stane šlechticem maká naprosto stejně, ale už má 5 zlaťáků. Jen pozor na revoluci - ta je pro vyšší šlechtu prevít! Prostě je tu pořádná běhací vorva - někteří se už jen tak plouží, ale bojují.
Je mi líto těch, kteří si stěžují na klouby a kolena, ale s tím my prostě nic neuděláme - to je důsledek dvoutýdenní únavy a intenzivního pohybu v přírodě. To prostě přes rok nemáme a tělo toho začíná mít dost.
Bolí vás kolena? Tak prostě neběhejte!!! Ale to ti naši ne! No, vážím si toho, že bojují, ale je mně jich líto. Jen na Máčku se snažíme dohlídnout ať se šetří - má před sebou operaci kolene.
Po této vorvě, kdy jednoznačně zvítězili Rysi dáváme rychlou svačinu a pak nastává program, na který jsme se chystali a trénovali celý tábor - lakrosový turnaj oddíl proti vedení.
Atmosféra vře, povzbuzování fanoušků a fanynek z oddílu jednoznačně přehlušuje těch pár skrovných a nesmělých hlásků povzbuzujících rovery. Na hřišti je však naštěstí situace jiná a tak konečné skóre je 4:1 pro rovery - jaké překvapení :).
A máme tu večerní nástup - přesně po skautsku jak má být - trénuje se pozor a pohov, hovoří se o hygieně, kontrolují kapesníky, čtou se zamyšlení ze skautské stezky - no jak to táborově vyjádřit - prostě vopruz. Několikrát Piškot nevydrží a uprostřed vášnivého skautského projevu vybuchne smíchy.
Co to má znamenat??? Co to na nás zase chystají??? Žádná odpověď.

Pátý večerní program se jmenuje: Dopis sobě.
Představte si, že za rok vám dojde dopis psaný vaší rukou a vymýšlený vlastní hlavou, ale je psán vlastně někým úplně jiným, protože za ten rok jste se změnili, někdo více, někdo méně... A tak si píšeme cíle, kterých chceme dosáhnout, co nás momentálně trápí a co bychom chtěli vyřešit, prostě hromada věcí. Pak se obálky zalepují, píše se vlastní adresa a odevzdávají se vedení - to je zodpovědné za jejich odeslání příští rok. To jsem zvědav.
Nejsme zde však všichni - 7 z oddílu nasedá v houstnoucím šeru na kolo, bere si světla, přilby a vyráží za lovem svých červených šňůr. Jejich čas nadešel, oddíl jim dal už maximum toho, co mohl - strávili zde 4 roky - což je velký kus jejich života. Jejich cesta se od té oddílové prostě odpojuje a teď je na nich, ať sami řídí svůj člun ve vlnách života - jak prohlásíl zakladatel skautingu.
Já jim přeju, ať se jim v těch vlnách daří i když někdy budou opravdu silné a veliké. Základ pro tento boj mají určitě silný - tak vydržte Áňo, Čitko, Eliško, Císko, Vaříku, Martine, Georgi, ať už jste teď kdekoliv a i později ať vás vítr zavane na různá místa. Odtud je do světa tisíce cest - vyberte si tu svou - kompas který vás povede a nedovolí se odchýlit je ve vás z let strávených v oddíle...
Dobrou noc.
 

XVIII. táborový den - středa

Tak jsem si říkal, že hygiena má poslední dva dny na návštěvu, protože v pátek při bourání už není moc co kontrolovat no a co myslíte? V úterý jsem toto nerozvážně při dopisování dodávky vody vypustil z úst a
ve středu volám Pudilovi kolem nějakých táborových drobností a on mi odpoví: „Jsem ve Městě, nakupuju, jo a mimochodem v táboře je hygiena“. To ve mně pořádně hrklo a představuju si co vše tam asi tak může být v nepořádku a volám Mikymu.
„Ještě tady jsou, zavolám až odjedou.“

Následující hodinka byla pro mě dost psychicky náročná. No výsledek byl 300,- Kč pokuty. V podstatě to není moc a vlastně můžeme být rádi, ale u některých věcí jsem se nestačil divit. Prach v kuchyni – bác, záznam. Jasně že se v kuchyni práší, když stojí na louce u kraje lesa – proto se nádobí před vařením znovu myje, že? Stejně jako předchozích 10 let co se tady táboří – zatím to nikomu nevadilo. Špatný poklop na studni – to také nikdy nikomu nevadilo. Špinavé nádobí dětí – jasně, že když jsou hrnky poblíž várnice, tak budou zaprášený. Proto je tam lavor, ve kterém se oplachují než se jde člověk napít. No nic.
Trochu chápu, že jim vadilo na přihláškách pár razítek od gynekologa :), to zase jo. Nebo jen podpisy rodičů jako doktorů – to Miky uhádal.

Detailní prohlídka stanů byla také v pohodě (uf, ještě že tak, předchozích 14 dní kontrol ve stanech zanechalo své ovoce). Jen ochota a přívětivost členů oddílu byla na nule. Viz. Laky: „ Ukažte mě kufr.“ Laky se s úšklebkem otáčí: „To jako já,jo?“
„Ano, vy.“
„Tady je.“ – švihne s ním na podlahu. A Mikymu tuhne společenský úsměv na tváři.
Ťulda se zase tváří tak příšerně, že jeho stan projde raději bez kontroly a Pepa nenávistně procedí mezi zuby: „Ani nevíš, jakou máš kliku.“
Ještě že holky byly přívětivější. Nejsme v situaci, kdy si můžeme vyskakovat a také musíme brát že to hygienička dělá pro naše dobro. Kdyby se nám v táboře rozmohla salmonela nebo něco jiného, určitě by se to nikomu nelíbilo. No bylo to prostě akční a můžeme být rádi že to tak dopadlo.
I když nevidět skutečný stav věcí a číst tu zprávu, tak jsem okamžitě pro zavření tábora - tak hrozně je to líčený, ale pokuta je mírná. Příště asi holt vybetonujeme podlahu v kuchyni :).

Nutno podotknout, že celý tábor do toho všeho reptal, protože stále probíhal skautský program, oslovení bratře a sestro bylo na jazyku každou chvilku – prostě naprosto skautsky ideově čistý táborový program…

Po rozptýlení návštěvou se tábor vrhnul na rukodělné práce :) – kreslilo se dusičnanem, který vypaloval kresby do papíru a zkoušelo se také něco se vstřikováním, což jsem zprostředkovaně moc nepochopil.

Druhý program byl konečně trochu vysvětlující k předchozím dnům. Přišel totiž dopis od Aslana, který ve stručnosti zhodnotil dosavadní oddílové počínání v Narnii.

„Počínali jste si odvážně, bojovali jste, získávali spojence na svou stranu a připravovali se poctivě na nadcházející závěrečnou bitvu. Tak se chová správný Narnian věrný své zemi. To ovšem nebylo to jediné, co jste udělali. Ve vašich řadách došlo k sedmi hříchům, které se absolutně neslučují s povahou narnijského bojovníka. Proto jste byli vypovězeni z Narnie!“

Následoval konkrétní seznam hříchů a oddíl teď pochopil, proč si roveři dopřávali k jedné snídani kafe a část oddílu neskrývaně záviděla – závist jeden z hříchů (fuj, většina z nás kafe nesnáší, ale co by člověk neudělal kvůli hře….). Nebo když holky nemusely jít na rozcvičku a kluci ano – to bylo závisti. I lež se tu objevila, no prostě každý si ten svůj hřích v seznamu, který byl celý tábor pečlivě veden, našel.
Co s tím udělat? Čeká nás Cesta svědomí! Kdo se chce očistit, tak ten si napíše svůj hřích, o kterém ví, že je jeho problémem, na čelo a vyrazí na cestu očisty. Že to nebyla procházka růžovou zahradou, to je každému snad jasné. Čím větší námaha, tím větší šance vrátit se zpět do bájné země Narnie – Aslan to na každém z nás pozná!
Cesta končila lanovkou, která nám měla pomoci dostat se zpět do jiného světa… Ale nic se nestalo – tak jdeme na oběd.
Na ten prý byl pořádný kus masa, takže si vegetariáni přišli na své a mně, pozdě přijíždějícímu hladovému chudákovi z práce, nezbyl ani kousek!!!
Přijel jsem akorát včas, abych zastihl všechny ve skautských krojích připravujících se na Svojsíkův závod, který prověří skautské znalosti. Prostě zase další skautský program… Ale co to? Na prvním stanovišti ještě bratři rozhodčí ve skautských krojích, na druhém sice také, ale už z pod neučesaných vlasů trčí fauní růžky a takto se to postupně měnilo do té míry, že po doběhu do tábora se každý setkal s Rilianem, Kaspianem a Sebastianem.
VÍTEJTE ZPĚT V NARNII – PRÁVĚ VČAS. ZÁVĚREČNÁ BITVA NÁS ČEKÁ JIŽ BRZY!

Poslední program před večeří se trochu zdráhám popsat. No nic, jděmež do toho. Na starosti ho měl Atrei a potřeboval k tomu naprosto všechny z pracovního kruhu:
„Převlečte se do hábitů narnijských postav, vemte si tyhle obálky a běžte do lesa. Tam si vás vyzvednou jednotlivé družiny a dejte jim obálky.“ Jednoduchá pravidla, každej je unavenej a ospalej na to, aby se ptal na něco víc. Takže OK.
Jenže ouha. Po dvaceti minutách přibíhají Jeleni a chtějí nás přesvědčit že máme jít do tábora. Po zdráhání tam dorazíme s tím že Aty něco zvoral a že naše stanoviště má být jinde. Kéž by!!!
Ze čtvrtého programu se vyklubala vorvávačka pro pracovní kruh připravená zákeřně Atreiem a oddílem. Abych byl přesný, jednalo se o vorvávačku jako PRASE – táborovým slengem řečeno. „Takže rychle naskočit na kola a sledovat modré fáborky vedoucí cestou necestou – důležité je pořadí jednotlivých členů a makejte, oddíl na vás uzavřel sázky“. Tak to počkej hošánku, to tě bude mrzet“ – cedí Teo skrze zuby a odjíždí. První stanoviště – za jízdy převléci horní část oblečení – pohoda, valíme s malými rozestupy dál – další stanoviště rozesmát Husíka. Nevím jestli to byl vyloženě smích, po té co se na něj naše hromada vrhnula, ale nám to tak připadalo :).
Po dokončení cesty, kdy se na kole střídavě jelo a střídavě se neslo nad hlavou dorážíme k Áni a úkolu interně nazvaným INTOUŠSKÝ CHYTÁK. Jedná se o nějaký ďábelský hlavolam. Soudně k tomu pouštíme největší bedny PK – Tesáka a Pudila. Radši bych si oběhl desetikilometrový okruh než si lámat hlavu tady s tím…
Naštěstí zdárně týmově vyřešeno a valíme dál – ovšem bez kol – prý nám naši koňové pomřeli. „Jen počej, Atíku, kdo tady pomře… Grrrr!“
Proběhnout pár km lesem s členy oddílu na zádech je docela prima, jen kdyby nás nevodili kopřivama a jiným neřádstvem – však jsem to Pidi řádně osladil a kopřivy nespálily jen mě… :). No, abych to neprodlužoval, vlítnout i s nákladem do bahňáku, přeplavat ho, pak plavat jak trouba sem a tam, sem a tam v nacucaném oblečení a s cyklistickýma tretrama – no žůžo – souboj s hadrakoulemi a konečně střelba ze vzduchovky, která totálně zamíchala pořadím… To vše za mohutného povzbuzování členů oddílu typu: „To máte za to jak jsme se tady cachtali my!“ nebo „nejste nějací spocení?“ – „to se pronesu, že?“.
Prostě díky Atreji za hru, počkej v noci!!! To teprve zažiješ hru :).

Po posledním kole arény odehrávající se v týpí se jde chrupčit. Roveři připravují intenzivně zítřek – závěrečnou bitvu a vůbec vlastně ukončení celé půlroční hry. Poslední dny bývají vždy náročné. Když mě hlídka po čtyřech hodinách spánku budí, ať fičím do práce koukám že někteří ještě stále nespí a trochu nepřítomně zírají se slovy: „Letos holt jedeme nonstop.“
Díky, kluci za obětavost, snad vše vyjde tak jak má. Hezký den.
Na východě se trochu zjemňuje černá tma a nad hlavou jsou stále ještě hvězdy… nádherné narnijské hvězdy – ty ve městě a v kanceláři nejsou… :(
 

XIX. táborový den - čtvrtek

V práci nemám stání a nakonec přemlouvám šéfa a odcházím o půl hodiny dříve. Dnes má být přece závěrečná bitva a protože polední klid končí jinak než já v práci, musím spěchat!
Po příjezdu na tábořiště zdravím další posily do Mirazovi armády – dorazili Mejša, Mužík, Kajman a Tkanička.
Oddíl je už shromážděn v jídelně. Přicházejí tam všichni tři princové a domlouvají podrobnosti bitvy. Bylo zjištěno, že Mirazova armáda je početnější, než se myslelo, a tak přišel Rilian s nápadem, že zkusíme s Mirazem vyjednávat, aby se neprolívala zbytečná krev. Válku rozhodne bitva Riliana s Mirazem.
Oddíl, ač nerad, souhlasí. Sebastian si vzal s sebou nové členy KOPRu, kteří mu dělali při vyjednávání ochranku. Miraz se zdá váhavý, ale protože mu jeho rádcové zdůrazňují, že Rilian je mladý a on už ne úplně, že ať radši bojují armády, tak se Miraz prostě naštval a řekl, že bude bojovat s Rilianem osobně.

Obě válčící strany se přesunuly k ringu - ten byl pěkně bahnitý, a tak každý odkládá, co může. Začíná se s meči - Miraz má silný a neporazitelný meč Rindon, takže za krátko bodá Riliana do prsou a vítězně se otáčí na svou amádu. Rilian sice padá, ale mrtev není - jeho bratr Sebastian mu ještě před bojem podal několik kapek silice, která hojí všechny rány a dělá člověka nesrmtelným. Rilian sice nechtěl, ale když šlo o osud celé Narnie, tak musí osobní předsevzetí stranou.
Zpět tedy k Rilianovi, toho jsme opustili v okamžiku, kdy probodnut mečem padá do bláta kolbiště a Miraz se otáčí zády. Ale Rilian se, ač trhavě, zvedá a holýma rukama se vrhá na Miraze, který jen nevěřícně zírá, jak to, že sakra ten Rilouš není mrtev. Dále jsme byli svědky urputného boje muže proti muži, který byl dost brutální a cákavý - to pro diváky.
Miraz je nakonec poražen, ale jeho podlí rádci (konkrétně Pájis, kdo jinej, že? :)) vykřikují do davu, že byl zákeřhě bodnut ze zadu a rozpoutává se bitva obou armád. Členové jednotky KOPR, bojují velice srdnatě, ale útočníků je velká převaha, také Mirazův meč Rindon je použit a kosí řady srdnatých Narnijanů (jen Pájis, který s ním válčí si plete Mirazovo zaklídnadlo: "Zhyň" A tak lítá po bojišti a ukazuje na členy oddílu se slovy: "Chcípni, Bany, chcípni Vaříku" - no legendově to moc nesedí, ale účelu je dosaženo a jmenovaní padají k zemi :)).

Bitva postupně utichá a i přes počáteční přesilu jsou Mirazova vojska poražena a Narnie je svobodná, naše úsilí nebylo marné, doba věnovaná na nalezení princů a svolání co největší armády se vyplatila.
Mirazovo tělo se vsáklo někam do bahna a osatní nemají co napráci, tak skákají do rozbahněné arény také. Vaše věc, ale voda na umytí bude pouze v bahňáku, žádná speciální sprcha se dělat nebude. Ale chápu jejich vítěznou euforii. Jen černé mraky nad hlavou kazí oslavy a my mizíme zpět do tábora.
Čtvrtý program se mělo začít s bouráním, ale protože se rozpršívá, nic z toho není a jen se čeká na večerní uzavření celého skautského roku a vyhlášení všech výsledků.
Nástup pro déšť také není, a tak se přesouváme do týpí, kam byl přemístěn oheň z venku.
Po pravdě zase na programové čekáme - nedivím se, vše se pro nepřízeň počasí musí měnit, ale aspoň se v týpí vykládá, jaké to bude po prázdninách, co se komu líbilo či nelíbilo atd.
Konečně může slavnostní večer začít. Čiky vyhodnocuje bodování družin a jednotlivců, jsou předávány ceny a přechází se k hlavnímu vyhlášení - celoroční hra. Všechny družiny bojovaly srdnatě, ale nakonec byly výsledky následující: první Rysi v těsném závěsu Lišky a Jeleni s Veverkami nastejno. Ale podotýkám, že se bojovalo společně, takže konečný výsledek je to, co se počítá nejvíce.
V celoročním bodování byly podle očekávaní klučičí družiny převálcovány naprosto jasně, takže: Veverky, Lišky a až potom Jeleni a úplně nakonec Rysi. Je to na zamyšlenou...

Celá pracně sehnaná armáda byla rozdána dle pořadí družin, takže si každý na památku odevzl domů buď dryádu, najádu, bojovného skřítka, hraničáře či myšáka. Jen podtýkám že odlévání těchto specifických "vojáčků" nám pěkně podusilo táborový rozpočet. Můj obdiv klukům, že to dotáhli do vítězného konce, protože když jsem tuto myšlenku (včetně zmenšeného polystyrenového plánu tábořiště) slyšel před několika měsíci poprvé, tak jsem nevěřil, že je to proveditelné.

A pak už následovala korunovace. Stále nebylo jasné, kdo ze tří princů nastoupí na trůn. Ale princ Sebastian prohlásil, že se chce věnovat svému životnímu poslání - studiu kouzel a magie. Princ Rilian se vyjádřil podobně - chce žít život prostého člověka a stát se nejlepším stopařem Narnie. Princi Kaspianovi nezbylo nic jiného než trůn přijmout a tak byl slavnostně korunován - postupně všichni (až na Sebastiana) před ním poklekli, předali mu kouzelné narnijské předměty a provolali jej králem.
Ale tím naše pouť po Narnii skončila a oddíl se postupně vytrácel objevivšími se dveřmi, které vedly do našeho světa - jejich čas zde skončil. Jen Aslan rozhodne kdy a zda vůbec se tam ještě někdo z nás dostane.
Při průchodu branou dostal každý srdnatý Narnian měnící se zpět na dítě z našeho světa poslední kartičku - byla na něm tvář daného člena a o něm i pěkných pár řádek pro budoucí generace... trochu nostalgické a smutné loučení s bájnou zemí.

Ale to ještě nebylo vše. Poslední branou procházel Čas a díky němu jsme potom dveřmi nahlíželi jak plynou roky a desetiletí v milované zemi a co se tam odehrává. Sebastian byl opravdu věrný pomocník Taše a nakonec se stal větším vládcem než on (jeho bratr Rilian byl zdrcen - děti měly pravdu).
Viděli jsme, jak se objevily děti z jiného světa na další pomoc Narnii - byl to oddíl z roku 1999 a rádcové usedli jako nejvyšší králové a královny na trůny hradu Cair Paravel. Viděli jsme Adama a Atreie, kteří při další oddílové návštěvě Narnie pomáhali v různých úkolech a bojích.
Velice zamotaná historie. Narnie 2004 - kruh se uzavírá - opravdu. Až teď to všem došlo, proč Narniané nereagovali na příběhy, které jsme si pamatovali z bohaté oddílové historie - ačkoliv v našem světě jsme byli třetí oddílová skupina bojující o Narnii, ve skutečnosti, nebo lépe řečeno: dle Narnijského času, jsme byli prvními dětmi z jiného světa...
Starší členové se slzami v očích sledují výjevy, které se teď odehrávají před nimi jako divadlo, ale před několika lety to byla opravdová hra či úkol na jiném táboře s jinými skauty a kamarády... Kruh se uzavřel, i mně je z toho tak zvláštně po těle. Kruh a oddílovo-narnijská historie se uzavřela!
Nebo že by ne? Co znamenal závěrečný povzdech prince Seba teď už vlastně zlého a nenáviděného Běse: "vše mi zničili, ale já si je najdu".
Ať už to znamenalo cokoliv, věř, Aslane, kdykoliv nás povoláš, budeme připraveni. Možná už v oddíle nebude nikdo kdo pamatuje Narnii, ale vždy se budeme snažit vychovávat takové skauty, aby mohli přispěchat na pomoc...
Dobrou noc všem, užijte si poslední noc na táboře.
 

XX. táborový den - pátek

Den nejméně oblíbený – poslední táborový. Už jen balení a bourání toho, co nám bylo po tři týdny domovem. Ale jaké balení! Od rána prší a prší, vše je rozbahněné, všichni jsou utahaní, znechucení, smutní, promočení.
Dovedu si představit, jak to tam bylo složité a těžké. Jsme s Mikym stále na telefonu, to patří sem, to odvezte tam, Ávie nemůže po rozbahněné louce vyjet, paráda.
Nakonec se domlouváme, že oddíl musí odjet dříve – jsou promočení a do pěti, kdy je domluveno ukončení tábora před klubovnou, čekat nemůžeme. Rodiče to snad pochopí.
Před klubovnou vyzvídáme kdo se dostane domů a kdo si potřebuje zavolat rodičům do práce. Nakonec se prostranství vylidňuje a my můžeme vyrazit zpět na tábořiště nakládat programové věci do dalšího náklaďáku – je neuvěřitelné, co vše jsme sem kvůli programu natahali – však to bylo také velkolepé. Chtěl bych vidět ostatní tábory, jak to dělají. Těm stačí asi na hry pár kartiček…
Vykládáme v klubovně a čekáme na pátou hodinu, kdy se trousí rodiče i s ratolestmi pro svá zavazadla – všichni čisťouncí, voňaví, usměvaví – rádi se vidíme – všem dochází, že následující dny po táboře budou krušné. Byli jsme zvyklí se vídat každý den od rána do večera, lumpačit a užívat si letních dní – s tím je konec – alespoň na nějaký čas.
Tak se ještě jednou loučíme a s klukama vyrážíme zpět na tábořiště, kde se práce protáhly ještě do soboty, protože díky dešti se vše nemohlo stihnout.
Večer debatujeme u ohníčku, který plápolá na místě týpí – zvláštní pocit – mít za zády jen prázdnou louku s obrysy stanů a nic jiného – a to ticho.
Projednáváme nové složení PK, nové družiny a hlavně jak úspěšný byl tábor.
Co se mého názoru týče, jsem maximálně spokojený. Tento rok jsem chtěl stmelit oddíl tak, aby zvládl nápor nováčků v září. Z oddílu se stala super parta – to i díky tomu že nepřišel žádný nováček (mimo Milana) – a doufám, že ten zářiový nával všichni ustojíme. Jen si musíme uvědomit že už to bude zase jiný oddíl, se kterým se musí začít opět od začátku – tak jako to funguje už po léta.
A to, že byl tábor opravdu úspěšný, svědčí ty posmutnělé a stýskavé pocity teď následující dny. Čím lepší tábor, tím větší smutno.
A jestli se někdo ptá, co na tom my z vedení máme, tak to jsou právě tyto pocity – nejen po táboře. Ty člověk v práci nebo s rodinou jen těžko zažije – na to máme ještě času dost :).
Takže od září hurá do nového skautského roku a ať nám zůstane ta chuť, bude potřeba.
Vy, vážení čtenáři, nám zachovejte přízeň a dále navštěvujte tyto stránky, slibuji, že nové a nové informace o činnosti oddílu budou přibývat. A můžete nám také něco napsat do knihy návštěv – tam se dostanete po kliknutí na ikonu připínáčku v pravém horním rohu.

Hezký zbytek léta.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít