okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 18. 10. 2003
článek číslo 30
autor: Mládě

 

Na kole do totality

Moje první zahraniční cyklovýprava zakončená pozorováním úplného zatmění slunce v rakouských Alpách
PONDĚLÍ (9. 8. 1999)

Když jsem vyrážel na kole na svůj zatím nejdelší vejšlap, neplánoval jsem, že si nějaký zápisky či dokonce deník budu psát. Tak akorát vtisknout do paměti hodnoty tachometru a nic víc. Rozmyslel jsem si to ale ještě na území ČR a to někde mezi Ivančicemi a Moravským Krumlovem. Měl jsem krásný pocit z okolní krajiny, z ubíhajících kilometrů a jak tak člověk jede sám, tak cítí potřebu to někomu říct a tak se stvořilo to co právě začínáte číst.
Ale abyste byli v obraze, začnu úplně od začátku. Plánované už jsem to měl dříve, ale trasa cesty se rodila v mé hlavě až těsně před odjezdem, protože jsem do poslední chvíle čekal v práci na ten správný okamžik, kdy v sobě najdu tolik odvahy požádat o další týden volna navíc, protože většinu dovolené jsem si již vyplácal na tábor. Dopadlo ale vše dobře, za což svým šéfům touto cestou moc a moc děkuji. Trasu po ČR jsem naplánoval pomocí programu v PC, který mi našel nejkratší cestu do Znojma, která čítala cca 96 km. Na cestu jsem se chtěl původně vydat sám, ale jak se o mé cestě dozvěděla moje sestra Dáša a její manžel Milda(dále jen D+M) domluvili jsme se že pojedeme společně. Do Znojma měl dojet každý sám, protože oni jedou z Brna a já z NM a ze Znojma jsme měli vyrazit společně.
Jenže ouha, co se nestalo, já jsem, podle domluvy, vyrazil z NM v pondělí dopoledne a hltal první kilometry. A jak si tak sedím v Bíteši na náměstí u oběda, zvoní telefon a volají D+M, že mají jisté zdravotní problémy a že neví jak na tom budou a jestli do Znojma vůbec dojedou. Tak jsem v Bíteši opustil plánovanou trasu a vyrazil na Brno. Bylo to necelých 30 km a měl jsem štěstí v tom, že D+M bydlí hned na kraji Brna, takže jsme brzy již vymýšleli plán B a to, že já budu pokračovat dál na kole, a že v úterý zavolám z Rakouska, kde jsem a že D+M za mnou dojedou a budou mi dělat doprovodné vozidlo.Tak jsem vyrazil dál a ve Znojmě jsem měl díky "zkratce" přes Brno v nohách 140 km a měl jsem toho tak akorát dost. Vyrazil jsem mimo město najít místo na přespání. Nyní zrovna dopisuji na nocležišti kousek za Znojmem, vedle mě se chladí právě dovařená polívka a začíná být už docela tma, že není vidět na psaní a tak jdu jíst a spát ať doplním síly. Tak zatím dobrou chuť a dobrou noc.

ÚTERÝ (10. 8. 1999)

Moje nocležiště bylo podle "skautských norem" absolutně nevyhovující, bylo totiž na kopci a k tomu kousek ode mne stál osamělý strom, ale pohled na hvězdnou oblohu a klepající se nohy mě přesvědčil, že už nic jiného hledat nebudu. No ale co se nestalo, v noci samozřejmě přišla bouřka a já se radši evakuoval do bezpečí. Jenže směrem dolů už byly jakési zahrady a tak jsem se trochu rozmýšlel ale první kapky mě donutili dobýt cizí pozemek. Bylo 23:45 a já zabalen do igelitu ulehl vedle jakési kůlny na nářadí a snažil se usnout. Moc se mi to nedařilo asi jsem byl stále pod vlivem energydrinků a tak jsem zabral až k ránu. Vzbudil jsem se v 7: 30 hodin a vyrazil nahoru zpět k původnímu stanovišti. Veškeré cennosti, které jsem si vzal sebou do spacáku přežily bez újmy až na cestovní pas, který mi trochu navlhl a tak zapaluji vařič a při snídani jej suším. Už oschl, akorát je trochu krabatej a malinko mi ohořela stránka číslo 28, snad to celníci vezmou. Balím a vyrážím ke hranicím které jsou už takřka na dohled. Je 9:45 a sedím v RETZu na lavičce na náměstí a svačím.
Na hranicích prošlo vše OK, akorát mě jak rakušáci, tak češi hledali v počítači. Rakušanka mě dala dokonce i razítko. Vedla sem částečně již i cyklostezka a tak myslím, že se pojede dobře. Ještě něco zkousnu a pojedu dál.
Nad RETZem je velký větrný mlýn i s lopatkami a tak jej objíždím a pak již šlapu směr PULKAU. 13:32 Počasí mi přestává přát. Jak jsem vyjel z PULKAU tak se rozpršelo. Prší stále, ale jen drobně a tak jedu dál. Největší strach mám o tachometr, aby se mi kvůli vodě opět nevynuloval, to by mě asi kleplo. Chybí mi 4,1 km do 200 km. Vyjel jsem z Eggenburgu a opět se rozpršelo. Začalo přímo lejt a tak hledám nejbližší úkryt. Teď sedím ve škarpě pod igelitem a zdá se že pomalu přestává a tak vyrážím dál. Mrholí celou cestu. Když se rozprší víc, hledám úkryt, kde se dá. Jednou je to strom, jindy celkem pohodlná telefonní budka. Před Krems mě už začíná být docela zima, ale naštěstí skoro přestává pršet, takže pod vlhké tričko si dávám ještě jedno suché a už je mi fajn. Dojíždím do Krems a jedu se podívat do centra, kde to trochu okouknu, najím se a pokračuji dál. Hledám cyklostezku, která mě převede přes Dunaj, kde na mostě fotím kolo a Dunaj a pokračuji na St. Pölten.
Opouštím cyklostezku, protože zjišťuji, že jsou sice pěkné, ale podstatně delší, než kdybych jel po normální cestě. A tak pokračuji po normální silnici. Provoz není nijak velký, houstne jen těsně před St. Pöltenem. Ve městě nevidím žádné značky a tak trochu bloudím. Vím, že mám jet na jih a tak se orientuji podle zapadajícího slunce. Sláva, vyjíždím z města a nacházím odbočku na město které je na mé trase. V 19 hodin mám mít sraz s D+M a mám ještě asi 20 km a tak přijedu o něco později, ale snad na mě počkají. Je krásný západ, vypadá jako polární záře. Bohužel jsem si to nevyfotil. Ztratil jsem někde cestou mapu a itinerář cesty, kterou jsem si z lenosti nezapnul do kapsy na brašně, ale nechal jen v kapse od mikiny. Je to trochu mrzuté, ale mám ještě mapu velkou, na kterou jsem si začal psát tento deník. Shledávám se konečně s D+M, dostávám najíst a napít a pak vyrážíme hledat místo na spaní. Je už docela tma a tak se moc vybírat nedá. Našli jsme si odpočívadlo u jedné lesní cesty, uvařili rizoto a šli chrnět. Jasná noc, jsou krásně vidět hvězdy, doufám, že bude takhle i zítra.

STŘEDA (11. 8. 1999)

Lesní silnička v jejíž těsné blízkosti jsme spali začala být asi od 6 hodin ráno dost frekventovaná, protože teď je 8:21 a už projelo asi osm aut a všichni zvědavě koukají, co to děláme. Zrovna snídám, teplý čaj je lahoda.
Je docela zima a oproti včerejšímu večeru je skoro zataženo, ale občas se to protrhne, no uvidíme, jestli něco uvidíme. 11:56 Jsme v cíli cesty, ležíme na alpské loučce a čekáme na zatmění. Celé dopoledne se střídá polojasno, kdy svítí sluníčko se zataženem. Doufám, že to polojasno, kdy občas svítí slunce, vyjde zrovna do doby, kdy bude to 100% zatmění. Tak uvidíme. Teď už je odkousnutej velkej kus slunce a je zrovna pruh modrého nebe. Ráno jsem měl 295 km a teď už mám 330 km, z toho posledních cca 4 km bylo do dost slušného kopce a samé serpentýny. Pro srovnání to byly tak asi čtyři pohleďáky za sebou. Je 13:00 a už je po všem. Ze sluníčka už opět kouká skoro čtvrtka a my máme za sebou pohled na sluneční koronu. Skutečně se to povedlo!! Neuvěřitelné, pocity jdou jen velice těžko popsat. V době, kdy zbýval ze slunce jen tenoučký srpeček se nad kopcem, na kterém jsme seděli, objevila mezera s modrou oblohou a vyšlo to jako načasované. Nádherně jsme viděli sluneční koronu, i pár slunci nejbližších hvězd a planet. Člověk nevěděl co dříve dělat, jestli koukat na to neskutečně krásné nebeské divadlo či na potemnělou krajinu nebo vše fotit. Rozednělo se stejně rychle jako se zatmělo, nejdříve se zešeřilo, všude byly velmi zvláštní barvy a pak najednou buch a je tma. A tak jsme dvouma foťákama cvakali, koukali nahoru a zase cvakali. Najednou buch a už je zase den. Jucháme nadšením, radujeme se z toho jaké jsme měli štěstí. Teď už jen aby vyšly fotky. Věříme již článku z příručky o zatmění, kde se psalo, že i 99% zatmění není taková tma aby byla vidět korona a že záleží na každé stovce metrů kde člověk stojí při hranici pásu totality aby viděl to nebeské divadlo. Ani já nelituju těch 330 km, které mám teď v nohách, protože to stálo opravdu za to. No teď už naplánujeme zpáteční cestu a frčíme domů. Domluvili jsme se na městečko Mühlbach. Je to něco kolem 120 km. D+M pojedou jinudy, aby se mohli podívat po Alpách, ale já jedu zpět stejnou cestou. Až do St. Pölten je to z kopečka či jen po rovině, takže první kilometry jsou celkem v pohodě.
Ve velkých městech už vím kudy jet a tak zdržují již jen semafory. Před Krems opět trochu bloudím, protože jsem opustil cyklostezku a jel po normální silnici, která teď ale přešla na dálnici a tak musím sjet a najít most přes Dunaj. Za Krems se to trochu vlní, ale kopečků naštěstí není mnoho. Mám asi 1,5 hodiny zpoždění a hledám v Mühlbachu D+M. Zvoní mi v brašně telefon, taťka je zvědavý, kde jsem, tak jsem mu v krátkosti vylíčil, jaké bylo pozorování a domluvili jsme se, že mu ještě zavolám. Roaming funguje sice na volání ke mně, ale když potřebuju volat já, tak to nejde.
Naposledy jsem volal asi 20 km za hranicema, kde to ještě šlo, ale dál už ani ň. To mě moc nepotěšilo. Hledáme místo na spaní a nacházíme asfaltku mezi poli a na jejím konci kousek od lesa zastavujeme a vybalujeme spaní. D vaří guláš a já po jídle jdu hned spát. Tachák ukazuje 447 km takže za dnešek mám 152 km.

ČTVRTEK (12. 8. 1999)

Spal jsem jako budulínek, vstával jsem až po osmé, kdy už bylo ve spacáku vedro, poněvadž sluníčko již docela slušně pařilo.
Teď zrovna snídám a už jsou zase trochu mraky, no uvidím jak bude. Dneska počítám, že již dojedu do ČR, ne-li do cíle své cesty - tedy na tábořiště do Polné za 1. oddílem Naděje. 10.51 sedím v Eggenburgu na náměstí a právě jsem dopsal �povinný� pohled do práce a koukám do mapy. Ke hranicím je to cca 30 km, na tacháku mám 467 km. Ještě si chvilku dáchnu a vyrážím dál. Tak a jsem v ČR. Mezi hranicema a Znojmem jsem dojel 500 km. Když jsem prošlapával Znojmem, řekl jsem si, že už hlady nevidím a tak hledám vhodnou restauraci se zahrádkou abych viděl na kolo. Teď sedím na zahrádce restaurace a zažívám obídek. Volám domů a D+M. Po obědě vyrážím směrem na Polnou. Síly ubývají s každým vyšlapaným kopečkem. Je vidět že jedu na vysočinu, protože je to furt do kopce. Jedu velice pomalu a co chvíli odpočívám. Nejvíce mě bolí zadek. Poslední kilometry dojíždím z posledních sil a na tábořiště dojíždím z posledních sil po osmé hodině. Dostal jsem najíst, moc mi to pomohlo, už jsem hlady neviděl, i když jsem si cestou dával doping v podobě čokolády a müsli. Vykládám zážitky z cesty a mám tu čest spát na posteli ve srubu, kde dodnes spal Monti, jenž dnes odjel a bohužel jsme se minuli asi půlhodinou, takže jsme se neviděli. Takže poslední cestovatelská noc je v teplíčku. Tachometr ukazuje bez mála 600 km.

PÁTEK (13. 8. 1999)

Ráno po snídani a nástupu vyrážím směr Zubrštejn, kde táboří Berušky a odtamtud již domů. Ve Městě dávám hned vyvolat fotky, které mi paní Čadková udělala ještě ten den.
Jsem děsně zvědavý jak vyjdou. Dojíždím domů, vylouhuju se ve vaně a jdu celkem brzy spát, abych měl síly na zítřejší bourání Zubrštejnského tábořiště.
Celkově jsem za tento týden najel 640 km a už teď vím, že příští rok nasedám na kolo a jedu na cyklotúru zas.


Tak zase někdy

Cyklista Mládě

Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 18. 10. 2003
článek číslo 32
autor: Mládě

 

Na kole okolo republiky

Zde si můžete prohlédnout fotky z této naší akce, kdy jsme strávili 16 dní v sedlech kola a našlapali tak 2034 km. Jak jsme to zvládali fyzicky a psychicky se můžete dočíst z palubního deníku, který jsme každý večer poctivě psali. Třeba to někdo z Vás vezme jako motivaci pro svůj bajk a sjede něco podobnýho. Pěkný počteníčko a pokoukáníčko přejí Pizzi a Mládě
1. den (pondělí 30. 7. 2001)

Je 30. 7. a u klubovny se sjíždí dva cykloblázni. Vlastně tři, ale jen dva se vydávají na dlouhou cestu. Jsou to Pizzi a Mládě. Rozloučit se s nimi přijela ještě Pubu, která o dva dny později vyjíždí na svou cestu do Polska. Další, kdo se přišli na odjezd podívat byli Pepa a Kajman.
Kajman nás vyfotil a po rozloučení a zamáčknutí pomyslné slzy vyrážíme. Cesta vede přes Bobrovou, Křižanov a Velkou Bíteš, kde jsme dali první přestávku. Doplnili jsme vodu do lahví, já si koupil kapky do nosu a GO kupon a Pizzi krémy na a po opalování, protože počasí nám zatím přálo, takže jsme je fakt potřebovali. Podjeli jsme dálnici a za chvíli jsme už viděli komíny Dukovan, které se nám střídavě schovávali a zase objevovali. Jeli jsme těsně okolo elektrárny, a protože díky sálajícímu sluníčku docházela voda, zajeli jsme se tam podívat do info centra, kde jsme taky nabrali vodu. V Dukovanech, vesnici, jsme si koupili chleba a instantní nápoje a pomalu hledali místo na polední přestávku. To nám poskytl malý lesík u cesty, kde jsme asi 40 minut pobyli a najezení pokračovali dál. Další zastávkou byla vesnice Únanov ležící kousek od Znojma, kde jsme si dali báječně chlazenou limonádu, doplnili flašky vodou a zanedlouho už byli ve Znojmě. Na náměstí byla opět přestávka na odpočinek, polívku, omrknutí meridek v cykloprodejně a psaní SMS, protože asi za 8 km už budou hranice. Přejížděli jsme v Hnanicích, což je malý přechod, kam nesmí kamiony, a tak tam skoro nikdo nebyl. Dostali jsme oba štemply, schovali pasy a vyrazili do Östereichu směrem na Retz. Jeli jsme kolem vinic, ale víno ještě nebylo dostatečně velké, tudíž se neplenilo. VRetzu jsme špatně zahnuli, ale potom se už zase našla správná cesta a jelo se směrem na Haugsdorf. Jeli jsme jako draci, protože jsme chtěli rychle najít nějaké místo na spaní, ale dlouho se to nemohlo podařit, protože vesnice tvořily dlouhý štrůdl. Když jsme potom uviděli u silnice lesejk, téměř současně jsme k němu zahnuli.
Uvařili jsme si vepřové maso s rejžou a zatímco já už měl porci v sobě, Mládě furt klábosil a jídlo mu stydlo. Najedno za námi začalo něco praskat a my si mysleli, že se na nás valí nějakej domorodec a on to srnec, kterej na nás vejral z pár metrů. Pak se lekl a s nadávkami odběhl pryč. No a protože jsme se přes den trochu orosili, vyhledal se malej rybníček , kde se hyenilo. Večer psal Mládě deník a já usnul jako mimino. Tachák se ustálil na 157,14 km o průměrné rychlosti 22, 63 km/h.
 

2. den (úterý 31. 7. 2001)

Ráno jsme se probudili okolo osmé a začali si vařit k snídani hrachovku. Vyrazili jsme pak přes Laa na Poysdorf. Tam jsme zmerčili koupaliště a jelikož se tam neplatilo, tak jsme se rozhodli vykoupat. Voda nás krásně osvěžila, neboť bylo i dnes stejné vedro jako včera. Pizzi jel zase do půl těla a já si namočil triko, což krásně chladilo. Takto se jelo až k hraničnímu přechodu Hohenau, který je velice zvláštní tím, že hranici tvoří řeka Morava, přes níž vede pontonový most, což je docela rarita. Pro nás to byl velký zážitek a příležitost k fotografování. Zasejc jsme dostali razítka a pokecali jsme si se slovenskou celnicí (jako s ženskou). Po pár minutách pak Pizzi zjistil, že se mu vymazal tachák. Zajímavé však bylo, že zůstala maximální rychlost, ačkoli ta se při mazání taky maže. Protože bylo parno, tak jsme si dali v hospodě točenou kofolu, opláchli se na WC, doplnili vodu a razili dál směrem přes Kúty na Senici a dál k Myjavě. Cestou se už začali "dělat" kopečky a jeden z nich už byl fakt "K". Ve vsi Podbranč jsme dali kofolu a řešili otázku, jestli se jet podívat na zříceninu Branč, která se vypínala na kopci hned vedle cesty, ale pozdní hodiny a kopce byly proti, a tak jsme jeli raději hledat nocleh. Ten jsme našli kousek od Myjavy v údolíčku, kde jsme očekávali potůček, ale až na dost malej a špinavej rybníček tam voda nebyla. Našli jsme si prima místo v lese u krmelce, kde jsme rozbili tábor. Postupně se pak šlo do bahňáčku umejvat a vařilo se lečo k véči. Navečer nás přišel zkontrolovat místní policista. Když zjistil, že neděláme nic protistátního, tak odkráčel pryč. Dnes je najeto 290,6 km.
 

15. den (pondělí 13. 8. 2001)

Ráno nás vzbudil srnec a traktor, který si to klidně hasil okolo naší haciendy. Vstávalo se už v 8. hodin, abychom mohli vyjet v 9. na Krems. Dali jsme si chleba s paštikou a jeli pryč. Auta dnes začala troubit s již větším důrazem. Dokonce i jeden nadšenec zpomalil na naši rychlost a něco krákal z okénka. Tak jsem mu poděkoval a po chvíli jsme teda zase najeli na stezku. Jinak nás už nikdo neotravoval. V Kremsu poslal Mládě pohledy a já se zatím převlékl. Z tohoto města jsme vyjeli na Retz, což bylo podle map nějakejch 80 km. V Retzu jsme utratili poslední kovové šílence za zmrzlinu, nabrali jsme vodu a nedočkavě vyjeli k přechodu, který byl odsud necelých 1,5 km. V 15. hodin 40 minut jsme projeli hraničním přechodem Hnanice zpět do České republiky, čímž jsme uzavřeli okruh a už nám chybělo jen pár kilásků k domovům. Ve Znojmě jsme jsme si každej dali dva párky v rohlíku, koupili půl chleba a dva nápoje Tang. Chtěli jsme ještě kofolu, ale nikde ji tu nečerpali a po cestě to bylo to samé. Ze Znojma jsme tentokrát jeli přes Únanov na Hrotovice, před nimiž jsme se zabydleli v lese. Kousek od nás teď probíhá štěpná reakce v Dukovanech a na vařičích se dělaj těstoviny s omáčkou na špagety. Po téhle baště jsme ještě dali vynikající kakaí a dojedli müsli tyčinky. Usínali jsme s pocitem, že jsme si zvládli jeden náš sen vyplnit a že teď se už nemusíme nikam štvát. Dnes se najelo 158 km.
 

14. den (neděle 12. 8. 2001)

Když se mnou ráno začal třást chlad a probudil mě, uslyšel jsem, že na plachtu krápe, což mě celkem dožralo, protože jsme si včera řekli, že dnes bude krásně. Proto jsem otevřel oči abych zkontroloval stav okolí a samozřejmě i Mláděte. Ten ještě spal a venku nepršelo, ale byla silná mlha, kterou prosvítalo slunko. Cibulky ukazovali 7. hodin a já si ještě v klidu dáchnul. Oficiálně se vstávalo v devět. Dali jsme hrachovku, sbalili se a vyjeli směrem na Linz, kde jsme hodlali koupit chleba, protože jsme na to včera zapomněli. Ovšem ani v �marketech nebylo otevřeno. Smůla. Cyklostezka nás po chvíli bloudění zavedla až do městečka Enns, kde se situace s obchody opakovala. Na náměstí se snědl zbytek chleba a uvařilo se kakaí. K tomu jsme si ještě přidali müsli. Přes Mauthausen se jelo po silnici č. 3 směrem na Krems. Zpočátku na nás sice auta troubila kvůli zákazu, ale my je ignorovali a oni nás pak taky nechala v pokoji jet. Tímto jsme si cestu o hodně zkrátili. Od vesnice Grein jsme potom jeli střídavě po silnici a cyklostezce. Odtud začalo opět ono hnusné údolí, z něhož se nedalo nikam uhnout. Trochu jsme to tedy rozjeli, aby nás nepotkaly včerejší trampoty a dokonce jsme v jedné cukrárně sehnali i chleba. Perfekt. Protože se blížila sedmá hodina, uhnuli jsme na nejbližší odbočce z údolí a u posedu si udělali přístřešek. Dnes vařil Mládě. Rýže s mexickou minutkou. Po jídle jsme si ještě uvařili čaj a u čokolády si povídali ve velmi uvolněné atmosféře. Vždyť zítra už možná přijedeme do České republiky. Nakonec nás však uspalo 150 km.
 

13. den (sobota 11. 8. 2001)

Ráno jsme vylezli docela ztuhlí, protože byla dost zima, že i já musel bejt celej ve spacáku. Ráno jsme si chtěli udělat polívku, ale zjistili jsme, že po včerejším svícení zapalovačem nám vypadl kamínek, a tak jsme neměli čím zapálit vařiče. Už jsme si mysleli, že budem po celý den jen o chlebu, ale naštěstí se kamínek nakonec našel a mohlo se tedy vesele vařit. Po jídle jsme se zabalili a vyjeli dál. Původně jsme chtěli jet po cyklostezce, ale protože potřebujeme vodu z benzínek, sjeli jsme u města Straubing na silnici a po ní se jelo furt dál až do Pasova. Cestou jse natankovali u benzínky vodu a zmrzlinu a jeli zase dál. Cesta byla velmi pěkná a chvílemi dokonce klesala. Nebylo tedy, že jsem valil v pohodě 40 km/hod. v Pasově jsme chtěli přejet hranice, ale silnice nás vyplivla na jinou stranu řeky a my museli čekat na Rakousko mnohem déle. Podle mapy jsme už měli být dávno v Rakousku, ale prd. Pak jsme sice zahlédli v dálce mostek, ale nedávali jsme mu žádnou význačnou roli. Až v bezprostřední blízkosti se uvidělo, že se jedná o pěší přechod a tudíž razítko nebylo. Nenadělalo se nic a pokračovalo se hlubokým údolím dál a dál. To se tak kocháme krajinou a ubíhajícími kilometry a najednou si cyklostezka klidně zmizí a nechá nás u toho špinavého potoka. Chvíli jsme na sebe vrhali udivené pohledy, ale Mládě si všiml převoznictví, které mělo ještě otevřeno. Zavíralo v 19. hodin, tj. za 10 minut. Za 50 šílenců se přejelo na druhou stranu a pokračovalo se dál. Síly už teda ani nemohly ubejvat, protože nám už pár kilásků chyběly, ale kopce nepolevily. Potvory. Naštěstí se objevila silnice do �nebes� a my jí hned využili. Po pár kilometrech se vyjelo u vesnice Haibach, kde jsme se hned utábořili. K véči byly těstoviny se svíčkovou omáčkou. Každej si dal, jak je teď pár dní zvykem plnej ešus jídla a jěště byl hlad. Dnes se najelo rekordních 167 km.
 

12. den (pátek 10. 8. 2001)

Ráno jsme chtěli vyjet kolem osmé, ale od půlnoci až do rána krápalo, a tak jsme čekali až se zlepší počasí. Vstávali jsme tedy kolem půl deváté, dali si čočkovku a chtěli vyrazit na další etapu, jenže co se nestalo. Měl jsem úplně prázdný zadní kolo, a tak jsem musel vyměnit duši, nafouknout ji, a teprve potom jsme se zpožděním vyjeli. Jako vždy to chvíli trvalo než jsme se rozhejbali, ale dobrý terén tomu napomáhal, a tak se nakonec jelo lépe. Vítr sice pořád řádil, ale tentokrát se to už dalo. Již jsme si zvykli. Stále jsme jeli po silnici č. 15 na Neustadt a Weiden. Přijeli jsme do údolí řeky Naab, kudy vedly super cyklostezky a tudíž to jelo skoro samo. Obídek jsme si dali v nějaké vesnici na zastávce. Uvařili si čaj a dali si tvarohové buchty, které jsem včera koupil v Aši. U jedné z benzínek, kde jsme doplňovali vodu Pizzi zjistil, že maj bulky za 50 feniků. Daly jsme tedy drobáky dohromady a za ně koupili čtyři bulky. Byly moc dobrý, ale chtělo toho být víc. Za cvíli jsme dojeli do Regensburgu, odkud jsme po chvíli dojeli až k Dunaji. Ten nás má vést až k rakouskému Kremsu. Tady jsme se napojili na tzv. Dunajskou cyklostezku, po níž jsme jeli až do večera. Před sedmou jsme začli hledat flek na spaní, ale protože jsem měl najeto necelých 1500 km, rozhodli jsme se to dojet. Přesně jak tachák ukázal 1500 km jsme zastavili a mrkli se směrem k řece, kde jsme našli místo na spaní, postavili přístřešek a pustili se do vaření číny a rejže. Teda Pizzi se pustil do vaření a já psal deník. Každej měl 1,5 pytlíku rýže, což je množství, které bychom doma těžko snědli, ale teď bychom ještě něco dali. Po jídle se šlo koupat do Dunaje. Díky vzduchu se voda zdála celkem teplá, ale umyli jsme se pouze do půl těla. Zapříčinil to dílem silný proud a dílem únava. Rychle jsme potom vlezli do spacáků, chvíli SMSkovali a šli spát. Za dnešek se najelo 152 km.
 

11. den (čtvrtek 9. 8. 2001)

Krátce po osmé hodině oba vstáváme a děláme snídani. Jelikož si nemůžeme zapálit vařiče, jíme chleba s paštikou. Žádná sláva to nebyla, ale nedalo se svítit. Vyjeli jsme směrem na Oelsnitz. Počasí zůstalo při starém a my spěchali, abychom stihli přijet do Aše, kde bylo třeba dokoupit zásoby a naplnit břicha. Na mapě to vypadalo na pouhých 40 km, ale skutečnost byla 70 km. Mládě nakoupil proviant, a pak se jela hledat nějaká restaurace. Budov těchto názvů je v Aši mnoho, ale buď tam měli jen sekanou nebo horké párky. Nakonec jsme se doptali na pizzerii. Každej si objednal velkou pizzu o průměru 32 cm. V jídelníčku bylo na výběr 40 druhů jídel. Ta naše byla se šunkou, ananasem asýrem. Než nám to připravili, snědla se česnečka, vypila jedna cola a vzápětí donesl číšník kouřící hami. Vypadalo to tak nádherně, že se tomu nedalo ani uvěřit. Vrhli jsme se na to jako saně a byli bycho jedli pořád dál, ale bohužel už nic nezbylo. Mládě potom ještě dokoupil zapalovač a rezervní bombu a my se mohli opět vrátit do Německa. Na hranicích jsme pokecali s celníky a vyjeli směrem na Schirding a Waldsassen. Cesta celkem ubíhala, protože jsme se vzdalovali od hor a bylo to mírně z kopečka. Počasí nám vcelku taky přálo a až na všudypřítomný vítr to šlo celkem dobře. Za městem Trschenreuth jsme dnes konečně hledali místo na spaní. Ještě před tím jsme prohledávali jeden lesejk u rybníků, ale z důvodu velkého výskytu komárů jsme odjeli pryč. Navíc jsme měli mít k večeři párky a my nechtěli, aby se opakovala situace z Polska. V lesejku, v němž jsme přespali jsme objevili zajímavost. Tekl tady bílej potok. Postavili jsme si barák kousek od této zvláštnosti a pustili se do vaření oněch párků a kaše. Vařil jsem já, protože Pizzi psal deník. Párky mi sice popraskaly, ale množství kaše to vynahradilo. Před spaním jsme ještě SMSkovali, a pak šli spát. Dnes je najeto 137,6 km.
 

10. den (středa 8. 8. 2001)

Po včerejším namáhavém dni jsme si trošku poleželi. Uvařili jsme si kakaí a dali k tomu, pro změnu, chleba s paštikou. Nohy nás ještě bolely a vůbec nebylo poznat, že jsme spali. Počasí stálo za skok z nuseláku. Jo, protivítr dokáže pěkně otrávit náladu a když k tomu Mládě navíc píchl a já jel více či méně taky po ráfku, chystali jsme si smyčku. V Pockau jsme opravovali, a přestože jsme byli na cestě necelou hodinu, už nám chyběl dech. Z mětečka se jelo směrem na Wolkenstein aodtud jsme pokračovali na Geyer. Mělo to bejt kratší, ale prda leda. Než jsme dojeli do města, projeli jsme si 2 setsakra pořádný střechy. V Geyeru se dala svačinka. Půl bochníku chleba, sardinky, paštika a jablko. Já pak ještě doběhl koupit chleba. Oba jsme si mysleli, že dnes už neuvidíme kopečky, ale opt vedle. Od nměstí vedl jeden opravdu �K� kopec, a pak se jelo do Aue. Ač je to k nevíře, než se tam dojelo, málem jsme sahali do nebe. Město bylo pod námi a před námi se rozprostíral nádherný rozhled. Samý kopce a údolí. Nestát to tolik sil a potu, nemělo by to žádnou chybu. V Aue jsme dali vodu a zmrzlinu. Závěr dnešního dne však byl neuvěřitelný. Jelo se nádherným údolím nejméně 30 km. Tyto kilometry ubejvaly opravdu pekelně rychle. Chvíli nám trvalo než jsme našli místo na spaní. K večeři jsme si chtěli udělat těstoviny s rajskou omáčkou, ale jakmile jsme měli osolenou vodu na vařičích, rozbil se nám zapalovač. Těžko si představit, co nám asi probíhalo hlavami. To zoufalství se prostě nedá popsat. Když tu náhle co se děje, divný hukot k houští spěje. Mašina a na ní kuřák, který nás zachránil. Každej dal velkej ešus těstovin. Napsali jsme SMS a šli spát. Tento den se najelo 111 km.
 

9. den (úterý 7. 8. 2001)

Když jsem se ráno prvně probudil, venku pršelo a Mládě spal, a proto jsem se rychle vrátil do říše snů. Poté, co mě vzbudil vlak podruhé, Mládě už psal deník a nepršelo. Uvařili jsme si hrachovku a snědli půl bochníku, rychle se sbalili a ono začalo pršet. Vybalovat se nám nechtělo, a proto jsme zdrhli k nějakému bunkru, který si postavili mladí Germáni k chlastačkám. Ihned po dešti se jelo na Stolpen a Pirnu. Cestou jsme nabrali vodu a drsnej protivítr. Jelikož je tady v Německu spousta silniček a málo ukazatelů, museli jsme pořád zastavovat a koukat do mapy, kde to vlastně jsme. V Pirně jsme letmo polaskali Labe a frčeli k městečku Dohna. Mezi Dohnou a Kreischou jsme v nějakým sadu nabrali jablka a v Kreische do sebe kopli oběd. Paštiku, chleba, jablko a vodu. Odtud se jelo do Dipoldiswalde a tady jsme začali opět nadávat na krajinu, která nám pěkně rasuje nohy. To si vyšlápneš prďák a dolů taky šlapeš kvůli protiuragánu, takže u Dipoldis. jsme za sebou už doopravdy vláčeli nohy a jazyky byly usmýkané o asfalt. Mládě to tu nazval vlnitej plech ve větru. Síly rychle ubejvaly, kiláky pomalu přibejvaly, obloha sřídala jasno a mraky, zkrátka sranda. S přibejvajícím večerem se ve vesnicích začaly linout libé vůně jídel a my, přestože vypocení slintali. Ve vesnici Mulda jsme u benzínky nabrali vodu a vyjeli směrem na Großhartmannsdorf, ale po pár kilácích jsme zajeli do lesa, kde jsme si udělali bejvák u skal. Mládě si seřizuje kolo, já vařím a píšu deník. Kolem se ještě nachomejtl nějak domorodec a ptal se, co tam děláme. Vysvětlil jsem mu to a on spokojeně pokračoval dál. No, teď jdu vařit čaj, a pak jdeme spát. Dnes jsme najeli 106,3 km.
 

8. den (pondělí 6. 8. 2001)

Ráno jsme vylezli celkem v pohodě, dali si snídani a vyrazili směrem k hraničnímu přechodu Zgorzelec-Görlitz. Kolem jedenácti jsme už stáli před místní poštou a já šel zjistit, kolik stojí pohledy a známky. Měli jsme 8 Zl a 80 grošů a chtěli jsme ještě koupit chleba. Pohled i se známkou stál 2.25-2.50Zl, a tak jsme koupili tři a za zbytek tři chleby abychom šetřili marky. Zbytek pohledů holt musí počkat na jindy. Poslali jsme každej jeden domů a jeden do K3. Pak jsme jeli na přechod, kde jsem šel první, ale nějak jsem se nelíbil Němcům, protože mi začali šacovat brašny a ledvinku. Nic samozřejmě nenašli, a tak se jelo dál. Jo, a nedostali jsme od Němčourů razítka. Dál se jelo na Löbau. Cestou jsme na autobusové zastávce poobědvali. Protože na silnici byl extrémě silný provoz, uhnuli jsme směrem na Putzkau. Ale co se nestalo. Pizzi, který jel za mnou mě upozornil, že mám zadní kolo měkký. Já ho sice dopumpoval, ale asi po 15 km se situace opakovala, a tak jsem musel vyměnit celou duši. Šlo to celkem rychle, ale mám malou osmicu. Moc to opravit nešlo, tak jsem alespoň povolil brzdy, aby mě moc nezpomalovaly a nevrzaly. Protože už bylo docela pozdě, začali jsme hledat místo na spaní. Vesnice šli jedna za druhou, a proto jsme v jedné z nich zahnuli u viaduktu do kopce, kde jsme si konečně postavili bejvák. K večeři jsme si dali maso a pod přístřeškem, protože v noci pršelo, jsme strávili příjemnou noc. Dnes se ujeli cca. 108 km. Dnes už padla hranice 1000 km.
 

7. den (neděle 5. 8. 2001)

K ránu začalo pršet, ale nám to moc nevadí, protože dospáváme včerejšek. Teď, když píšu je 10 hodin 13 minut a už budem vstávat. Prší už jen ze stromů a my děláme jídlo a balíme se na další etapu. Sjeli jsme z kopce, na jehož úbočí jsme spali a byli jsme ve Walbrzychu. Netušili jsme, že je toto město tak blízko, ale noční rušitelé našeho spánku, polská opilá omladina, toho byli nakonec dokladem. Projeli jsme tímto městem, které je zhruba stejně veliké jako Liberec a vydali se po silničkách, o jejichž existenci jsme věděli z počítače. Po chvíli bloudění a pomalé jízdy jsme se raději napojili na hlavní silnici vedoucí do Jelení Gory. Tam jsme dali v podloubí oběd. Chleba s paštikou a müsli a zatímco Pizzi hlídal kola a popíjel vodu, šel jsem vyfotit místní radnici. Pak se už jelo směrem k polsko-německým hranicím. Teď už ležíme ve spacáku pod přístřeškem. Žaludek nám hřejou těstoviny s máminým kuřetem na paprice a popíjíme kakaí. Obzor se nám pěkně zatahuje a my jsme pouze napnutí, jak bude v noci a zítra. Když už jsem u toho obzoru, tak z Jeleni Gory je to kousek na Sněžku a do Krkonoš. Za dnešek máme najeto 109,74 km a zítra budeme obědvat v Německu.
 

6. den (sobota 4. 8. 2001)

Tak ta noc byla fakt krušná. Hrozný vedro, že se ve spacáku nedalo vydržet, a jakmile se člověk trochu poodhalil, zakousla se do něj spousta komárů. No hrůza hrůzoucí. Po půlnoci k tomu ještě začalo pršet, tak jsme přes sebe přehodili plachtu a pokoušeli se usnout. To se nepodařilo, a tak jsme se rozhodli v půl šesté pro evakuaci. Rychle jsme si sbalili vlhké sacáky a ujeli do nejbližší vesnice, kde jsme si v autobusové zastávce udělali snídani. Vyrazili jsme ještě za raního chladu směrem na Prudnik a Nysu. V Nyse jsme koupili chleba a vyrazili dál. Za městem byla velká, kde jsme se původně chtěli koupat, usušit mokré věci, ale pouze jsme je objeli a jelikož bylo pod mrakem, tak nebylo ani na jedno ani na druhý pomyšlení. Omrkli jsme jeden kemp u jezera, ale rozhodli jsme se, že se najíme jinde. Po cestě jsme našli opuštěný stánek, u něhož byly lavičky a protože vysvitlo slunko dali jsme oběd a začali sušit věci. Po náročné noci jsme si dopřáli dobré kakaí a chleba s rybičkami. Jeli jsme dál na Bielavu, kde nám místní poradili zkratku do další vesnice. Zkratka byla polňačka. Samé šutry, bláto apod., ale ušetřilo nám to nějakej ten kilák. V další vesnici jsme se již ptali na Walbrzych a jeden přiopilej chlápek nás upozornil, že je to přes hory plné serpentýn, ale to jsme z mapy vyčetli taky. Tady nám začalo pršet a bylo už dost pozdě. Dohodli jsme se, že ty kopce raději přejedeme a místo na spaní najdeme až tam za kopci. Museli jsme se v půlce stoupání nadopovat müsli a pokračovalo se. Stoupalo to asi 7 km, ale pak to jelo zase 12 km z kopce. Cestou dolů už nepršelo, ale výrazně se ochladilo. V údolí jsme odbočili na Walbrzych a jeli opět do kopečku. Za vrcholem stoupání jsme se pak rozhodli najít místo na spaní. Postavili jsme náš první přístřešek kousek od jakési rokle a začli si vařit čaj a čočku s párkem z plechovky. Po jídle se šlo hned spát. Za dnešek máme najeto perných 150 km. Celkem máme najeto něco kolem 800 km.
 

5. den (pátek 3. 8. 2001)

Vzbudili jsme se téměř současně. Vypadalo to, že bude zase prno, což jsem uvítal, ale Mládě moc nadšenej nebyl. Uvařili jsme si čaj a snědli chleba s paštikama. Na dopoledne jsme si naplánovali nákupy v Českém Těšině, a pak se mělo vidět. Do Těšína se jelo přes Ustroň, Wislu. Cesta byla kousek do kopce, pak 6 km z kopce. Jakmile se vyjelo z kopců a lesů, uviděli jsmeprvní ukazatele na Czesyn, kam se po 40 km dojelo. Chvilku jsme sice bloudili než jsme našli přechod, ale pak to šlo ráz na ráz. Pasy, razítka, přejezd přes dlouhý most do Těšína a příjezd k supermarketu Hypernova. Jelikož bylo nesnesitelné dusno a vedro, rozhodli jsme se prvně pro hygienu a osvěžení a teprve potom jsem šel nakupovat.
Osvěžili jsme se taky ledňákem Míšou a k tomu jsme přidali koláče s vodou a jelikož už bylo hodin jak na kostele, jelo se zpět do Polska a dál podél hranic. Mládě ještě proměnil zbylé Sk za polské zloté, čímž jsme získali závratnou sumu cca. 12 Zlotých. Potom nám už nic nebránilo v cestě směrem na Jastrzebyje Zdroj, Wodzislaw, Raciborz a dál. Strašně jsme museli pít, jinak bychom zhebli vedrem, ale kdo maže, ten jede. Jak už jsem psal, bylo hrozné vedro a my hledali nějaké příhodné místo, kde bychom ze sebe smyli pot. To se nám však dlouho nedařilo. Až o �půl deváté!� večer se našel konečně potůček, kde jsme se umyli. Háček však byl v tom, že se začalo schylovat k bouřce, další voda byla podle mapy až 40 km daleko a, proč to všechno píšu, u toho potoka bylo strašně moc komárů, na něž nezabíral ani repelent. Vedro a dusno nepolevovalo, komáři pořád otravovali, začala bouřka, prostě supr noc. Nebejt najeto 159,15km, smíchy bychom se váleli.
 

4. den (čtvrtek 2. 8. 2001)

Je půl deváté a Mládě ještě spí. Já už jsem hodinu vzhůru, ale protože ho nechci budit, louskám mapu a píšu deník. Na nebi ani mráček, slunce zase paří, takže se bude skvěle odsejřovat. Dnešní den máme domluvený jako odpočinkový.
Konečně se pan Drápalík začíná protahovat a uculovat. Dobrej den. Ke snídani dělá Mládě hrachovku a já čaj. Nikam moc nepospícháme, ale v klidu se balíme a pořád kecáme. Vyrážíme kolem čtvrt na 11 směrem na Bytču. Takže do Bytče ty dobytče. Tam nakupujeme chleba a rozčilujeme chlapa v náklaďáku, protože na frekventované křižovatce nejdou semafory a my dodržujeme předpisy! Z městečka vyrážíme směrem na Velké Rovné a Turzovku. Pro začátek jsme si vyšlápli 16 km do �K� kopce. Na vrcholu jsme dali kofolu a zjistili, že jsme v nadm. výšce 635 m. To nás celkem překvapilo, ale ten sjezd stál fakt za to. Dole v Turzovce jsme do sebe kopli oběd a kofolu. Z této vesnice se pokračovalo směrem na Čadce, kde jsme sice špatně zabočili, ale brzy jsme to zjistili a napravili. U benzínky jsme udělali ionťák a vyrazili směrem na Svrčinovec a přechod Zwardoň. Tentokrát se jelo pořád porovince až posllední úsek před přechodem byl do kopce. U přechodu jsme dali oplatky, colu a vsadili se, kolik najedem celkem kiláků. Já řekl 2000 a Mládě 1850. Ten kdo prohraje platí závěrečné jídlo po návratu domů. Pak jsme poslali SMS a přešli do Polska. Polskej celník vyzvídal kam jedeme atd., ale nakonec vše dopadlo O.K. Pak se valilo z kopce, kterej byl prudší než na slovenskej straně. Chvíli se pak jelo zase do mírného kopečka, a pak pro změnu sjeli 8 km prudce dolů. Dvakrát jsem sice msel zastavit kvůli litru Coca-coly, ale jinak pohoda. Jelikož už bylo kolem 19. hodiny, našli jsme místo na spaní. Mládě dělal riziko , já psal deník a odmontoval klipsny z kola, protože jezdím v sandálech a špatně se mi nasazují při rozjezdech a mimo toho je stejně teď nevyužívám. Během dne klidu jsme najeli 96,69km.
 

3. den (středa 1. 8. 2001)

Ráno jsme se vzbudili celkem brzo nebo alespoň já, ale po zjištění, že Pizzi ještě spí, jsem slastně odpočíval. K snídani jsme dali chleba s paštikou a kakaí a vyrazilo se. Projeli jsme Starou Turou a dorazili do Nového Města nad Váhom, kde jsme dali kofolu za 15 Sk, dostali radu od dělníků, kteří šli na pivko a vyrazili jsme na Trenčín. Celkem poklidnou jízdu nám narušil zákaz vjezdu cyklistů, potahů a traktorů. Zprvu jsme dělali mrtvý brouky a toho zákazu si nevšímali, ale když jsme tuto značku potkali po několikáté, nedalo nám to a Mládě se u té značky nechal vyblejsknout. Sice jsme přemejšleli kudy jinudy, ale nepřišli jsme na to, a tak se jelo až do Trenčína, kde jsme se rozhodli navštívit hrad. Nechali jsme si kola nad budkou, kde prodávali lístky, které nás stály 62 Sk. 40 chtěli za mě a 32 za studenty. Při prohlídce jsme běhali furt běhali, a tak nás začli pěkně bolet nohy. Po prohlídce jsme koupili pohled a frčeli ke kolům, a pak dolů na náměstí, kde jsme poobědvali, doplnili vodu a já šel zjistit, kde mají net. Původně se měly zbaštit rybičky, ale při cestě na hrad se mi zasekli brašny do drátů a odnesly to dvě paštiky, takže jsme je snědli. Cestou na výpadovku z města jsme našli i netovou kavárnu, a tak jsem po dlouhé době zasedl za PC a napsal něco málo na ventil a poslal pár SMS. Pizzi zatím venku hlídal kola. Z Trenčína jsme jeli podle rady jednoho staršího cyklisty po cyklostezce, která vedla po daleko méně frekventované silnici. Cestou jsme si dali kofolu u jedné cukrárny, kde pracovala velmi fešná dívčina. Za Půchovem začíná velká přehrada, u který jsme si dali přestávku a müsli. To nám dodalo další energii na pár kiláků. Dojeli jsme až na kraj Považské Bystrice, kde jsme u benzínky OMW doplnili vodu, opláchli se trochu v umyvadle a za městem jsme začali hledat nocležiště. (Teď mi ještě Pizzi připomíná, že jsme potkali horáky Meridu a Rock machine. Oba nás předjeli. Jinak jsme kola předjížděli my. To jen ty lepší značky měly na to, aby se nám mohly vyrovnat nebo nás předjely.) Momentálně ležíme mezi dvěma rameny Váhu, kousek od sinice, ale zato na fakt pěkným místě. Nebe je zase vymetený, i když přes den to chvíli vypadalo prapodivně, protože se dělali mraky a foukal vítr. Ten taky zčásti zapříčinil to, že máme najeto jen 117,35 km. Foukalo celej den a bylo to opravdu znát na našich výkonech. Jo, taky jsme se opláchli ve Váhu. Já jen trochu, protože voda byla ledová, ale Pizzi tam vlezl celej.
 

16. den (úterý 14. 8. 2001)

Dnešní den je už dnem posledním. Probouzíme se kolem osmé hodiny do krásného srpnového dne. Nad námi jásající slunce a azurové nebe. Venku je příjemné teplo a my máme hlad. Proto si vaříme lečo se čtvrtkou chleba. V pohodě se balíme a jedeme na Dalešice, kde v obchodě nabíráme vodu. Nad námi přelétají stíhačky, což nám říká, že jsme blízko Náměště. Tady si opět bereme vodu a razíme směrem na Velkou Bíteš, kde dáváme ledňáka. S nostalgií si připomínáme minulé dny. Z Bítše jedeme na Křižanov a Pikárec. Ještě však nejedeme domů, ale chceme se stavit na Zubík, kde zrovna táboří Naděje, naši přátelé. Tam se chvíli bavíme, ale protože oni mají hlad a oběd stejně, loučíme se a jedeme ke klubovně. Tady to všechno začalo a končí. Nějaká paní nás vyfotila a my můžeme na slavnostní jídlo do Romantiky.
Ještě na Slovensku jsme se vsadili o útratu právě v této restauraci. Já tehdy tvrdil, že najedeme 2000 km a Mládě naopak 1850. No, já se trefil. Za 16 dní jsme najeli zhruba 2034 km a Mládě tedy platil. Dali jsme si na žízeň kofolu a objednali si česnečku. Zatím bylo potřeba další kofoly. Než se snědla česnečka a dopila kofola, přinesl nám číšník krůtí prsa s ananasem a hermelínem. K tomu jsme si přáli dvojité hranolky. Dostali jsme ty hranolky pouze jednou, ale to zase tak moc nevadilo. Já měl k tomu jídlu ještě salát, který Mládě odmítl. Když už jsme byli jako balíci, dali jsme si ještě horkou čokoládu s palačinkami, na nichž byla šlehačka a ovoce. Nakonec jsme si dali každej zmrzlinový pohár. Nutno dodat, že já pak funěl jako parní kotel a musel sem se na náměstí rozdejchat. Mládě si pak dal jídlo ještě doma a taky musel rozdejchávat. Poslední den si pro nás nachystal pouhých 73 km.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 18. 10. 2003
článek číslo 48
autor: Pubu

 

Polsko 2001

Pubin výlet na kole k Baltskému moři.
Od minulého mini výjezdu ČR, Rakousko, SR ve mně bzučela v hlavě myšlenka udělat si o prázdninách opět nějaký soukromý puťáček na kole. Ale vzhledem k tomu, že bylo pár překážek, které v realizaci výjezdu zabraňovaly nebrala jsem své bzučení vážně. V únoru se však několik otázek vyřešilo a já mohla začít trošku o výjezdu přemýšlet. Teď již zbývalo ušetřit na výjezd, naplánovat kam a zařídit hromadu dalších věcí. To jak se tato malá akce vyvíjela jsem si zachycovala do deníku z kterého budu nyní převážně čerpat. Takže teď si beru před sebe hnědý deníček na jehož první straně je nalepena skautská lilie a uvnitř je propiskou naškrábáno pár desítek vět, které se budu snažit dát alespoň do trochu srozumitelné formy.
 

POLSKO 2001 (2)

10. 2. 2001 - Pokladnička

Dnešním dnem jsem se rozhodla pokud to alespoň trošku půjde jet o prázdninách na 7-14 dní na kolo. A protože takový výlet něco stojí rozhodla jsem se dne 10. 2. založila sbírku Expedice Rakousko 02 a nebo Na skříň v našem pokoji jsem dala pokladničku, kterou mi darovaly spolupracovnice z pensionu. Pod pokladničku byl seznam, kam jsem si zapisovala, kdo mi přispěl. Takže teď mohu úplně přesně říct, že první byla sestřička Lenka 5 Kč, druhý Zdeny 0,20 Kč (deseťáky jsem nesbírala, ale Zdeny byl jediná vyjímka).

14. 6. 2001 - Kdo ví víc?

Už je to pár týdnů co jsem se rozhodla změnit trať z Rakouska na cestu k Baltskému moři. V současné době sháním zajímavosti o Polsku. No musím konstatovat, že je to síla. Na internetu jsem moc nenašla a v knihovně jen jednu knížku, kde jsou informace spíš pro historiky (data, jména, ale jinak nic moc). Další možnost, kde nalézt nějaké gut knížky se mi jevil kabinet zeměpisu. Po domluvě s paní učitelkou Janíčkovou jsem do této místnosti vnikla, prohrabala všechny police, ale bohužel opět nic nenašla. Další možnost jak sehnat informejšn je skautská ventilačka. A tak sedám k internetu a píšu zprávičku. Konečně, alespoň na chvíli svitla jiskra naděje, že někde něco seženu Jíťa a Verča dostaly skvělý nápad zeptat se v cestovní kanceláři, Miky se podívá v Praze v knihovně, Mládě mi půjčí mapu Polska no uvidíme jak to dopadne!

18. 6. 2001 - Výměna pláště

Dnes jsem vyměňovala plášť na kole. A víte jak dlouho mi to trvalo? No to raději nechtějte vědět jinak by jste začali pochybovat o mém technickém nadání . Ale po této zkušenosti jsem usoudila, že pokud někde píchnu tak ... to budu muset spravit nebo kolo hodit do příkopy a nebo hledat pomoc u polských domorodců. Jinak v cestovní kanceláři mě nabízeli informace o Španělsku, Itálii, Řecku ale o Polsku, že bohužel nic nemají.

20. 6. 2001 - Výpis

Dnes byl můj šťastný den, došel mi výpis z BÚ nejsem na tom tak špatně takže během týdne navštívím Radňovice, přesněji opraváře Tomáška a dám kolo trochu do pořádku.

21. 6.2001 - Bankomat

Celý den jsem se těšila jak si nechám opravit kolo, jak si objednám bágly na kolo jak bude mít pěkný nový řetěz a ... A tak jsem se odpoledne vydala k bankomatu. Vtípek však spočíval v tom, že bankomat mi nechtěl vydat moje ušetřené peníze. Začala jsem pátrat po příčině, proč mi tento přístroj nechce vydat dva pěkný modrý papírky s třemi nulami na konci. Příčina byla zjištěna po příchodu domů. Dne 20.6. ve večerních hodinách jsem byla již tak pracovně unavena, že si spletla řádky na výpisu z BÚ a místo.. Kč jsem měla zůstatek .. Kč. Takže mi opět spadl hřebínek a s větou: Jo, jo změna je život jsem nikam raději nejela.

2. 7. 2001 - Návštěva u doktorky

Tak je skoro měsíc před odjezdem a já jsem navštívila paní doktorku Strížovou. Která mi radí na cestu šumivé Calcium a tablety Magnesia. Na otázku: Paní doktorko a nemohlo by to Magnesium šumět taky jako to Calcium? Doktorka se na mě podívala a říkala: Míšo, pokud chceš, aby Magnesium šumělo musíš si zajít na psychiatrii. No usoudila jsem, že to se mnou není až tak špatné a že psychiatrii navštívit nemusím. Zdeny mi slíbil, že mi půjčí nářadíčko na kolo Hurá Pepa mě možná půjčí brašny Doufám Brácha slíbil, že mě odveze autem na hranice Uvidím

12. 7. 2001 - Už mám batohy!!

jo, jo změna je život Pepa ani Šerif mi nemohou půjčit brašny a tak paní Marková z Radňovic kontaktuje kamarádku, která je od té lásky a batohy mi na pár dní půjčí (jak se časem dočtete batohy mi zůstanou již na pořád).
 

POLSKO 2001 (3)

30. 7. 2001 - Den příprav

U paní Markové vyzvedla batohy na kolo a slíbila, že je v pořádku vrátím a pokud ne tak v plné výši uhradím
Večer začalo velké balení. Začala jsem optimisticky koukat na batohy a najivně doufat, že ty kupky, který mám nachystaný se mě do batůžků vejdou. Když už po páté jsem přebalovala usoudila jsem, že některé věci hold zůstanou doma. Díky Mláděcí nepromokavé bundě Axon jsem v klidu mohla vyhodit některé zbytečné věci a tím vytvořit větší prostor pro jídlo na 10 dní.

31. 7. 2001 - Rychlý odvoz kola

Tak jsem myslela, že dnešní den proběhne úplně v pohodě, že se rozloučím z rodinou skočím na pokec za známýma a pak se pěkně do růžovoučka vyspím a ráno 1.8. mě brácha odveze do Liberce. Já pořád říkám změna je život a domlouvat něco je riskantní. No abych to zkrátila, brácha ani taťka mě na hranice neodvezou a jediná možnost jak dopravit kolo do Liberce je vlakem, který jak jsem si předem naštěstí zjistila odjíždí za 45 min. A tak začalo velké kontrolování věcí a kola. Na ČD jsem dorazila 20 min. před posledním vlakem, který by mě mohl dovézt kolo do Liberce. Vyplnila jsem tiskopis na kolo a pak s panem výpravčím jsme kolo zkontrolovaly. Tak snad je vše už jak má být a já můžu v klidu spát. No na klidu mi však pan výpravčí trošičku ubral větou No možná, by tam to kolo mohlo zítra dorazit, no snad, uvidíme, ale jo. A tak se loučím s nádražím a vyrážím domů i s batohy, které jsem nakonec neposlala, protože se mě za ně nechtělo utrácet Kč.
Večer jsem se stavila domů k rodičům, kde jsem dostala a dala pár příkazů. Taťka mi nakázal každý den posílat zprávy, kde jsem, dal mi pár rodičovských rad no znáte to. Já taťkovy zakázala prozradit moje, ségřino, bráchovo a taťkovo tajemství mamce a babičce o tom, že jedu sama. Protože jak znám naši drahou ženskou polovičku rodiny, asi by se moc nevyspaly. A kdo by pak nesl následky jejich pochmurné ospalé nálady?

1. 8. 2001 - Den odjezdu ( 242 km - vlakem, 50 km - kolo)

Po ránu jsem musela skočit na úřady, abych dostala nějaké penízky a měla z čeho další měsíc žít (no stejně mě to nevyřídily a po příjezdu jsem se zocelovala větou A co tě nezabije možná tě posílí a musím konstatovat, že na tom něco je).
Půl hodinky před odjezdem se stavuje Léňa, která mi dala dáreček v podobě zeleného boxera, prý aby mě a kolo chránil, na vlakáči tento pejsek dostává jméno Roky a stává se maskotem výpravy.
10:59 naposledy máváme z vlaku Šídlovy, který pokud se nevrátím tak má na starosti berušky, takže se budu asi muset vrátit, ne že bych ji nevěřila, ale přece je ještě mladá.
Ve vlaku si Léňa ze mě dělá srandu a ptá se mě zda jsem něco nezapomněla lékárničku, ešus, bombu, zámek na kolo Ano mami mám všechno, odpovídám ji s úsměvem na tváři. No všechny tyto věci jsem přece minimálně pětkrát balila do batohu a tak si nepřipouštím, že bych něco zapomněla. Ale přece jedna věcička se našla - klíče od zámku na kolo. No nazdar, zámek na kole mám, ale klíče ty visí u dveří na věšáku doma. Má hlavička zapracovala, vytahuji mobila a volám taťkovi, taťka volá bráchovy a brácha ségře, která klíče nalézá a do auta bráchovi vlézá. Brácha prý jel svým BMW mezi N.M a Žďárem 170 km/hod., aby to stihl.
Ve Žďáře byla ještě Peťa a Matouš a tak dáváme poslední společnou foto před odjezdem a pak vyrážím rychlíkem směr Kolín - Liberec.
V Liberci si vyzvedávám kolo a vyrážím směr hraniční přechod Habartice. V Habarticích jsem si poslala naposledy za levný SMS o tom, že žiji. Když jsem přejížděla hranice již slunko zalézalo za kopečky a já věděla, že se budu muset uchýlit k nočnímu spánku. K spánku jsem se uložila pár kilometrů od hranic. No jak jsem ráno zjistila hned vedle nějaké vesnické skládky.
 

POLSKO 2001 (4)

2. 8. 2001 Den první velké jízdy (160 km)

Dnes jsem ráno stávala s prvním kohoutím zakokrháním. Když jsem se probudila nad polem, které se bylo přede mnou byla bílá mlha, kterou se snažilo prosvítit sluníčko. Spacák i kolo bylo mokré od rosy a tak jsem neměla důvod se dlouho vyvalovat ve spacáku. Rychle jsem si zabalila a pádila pryč, vždyť mě čekalo prvních min.100 km a Polsko na které jsem se tak těšila.
Zgorzelec bylo první velké město, které jsem potkala na svém putování po Polsku. No moc pěkné vzpomínky na něj nemám, protože hned v tomto městě jsem bloudila asi 45 min. (při zpáteční cestě jsem ho projela za 15 min.). Jen co jsem se vyšourala ze Zgorzelce onoho většího města plného čtyřkolých nesmyslů z kterých šel jen šedej smrad, čekala mě projížďka krásnými borovicovými lesy skoro bez aut. Mezi vesnicemi byly desetikilometrový lesy ve kterých byly tzv. lesní parkoviště. Což je úžasná věc pro znavené cyklisty či autoturisty. Prostě, když už nemůžete a náhodou uprostřed lesa uvidíte modrou obdélníkovou značku s velkým písmenem P je to pro vás znamení, že za chvíli dojedete na místo, kde jsou postavěny dřevěné lavičky a přístřešky. Na většině parkoviště je udržovaný pořádek a nečeká vás tam ani vyasfaltovaný podklad, prostě je to takový příjemný posezení uprostřed dlouhého lesa. Po projetí jednoho takového lesa mě čekala malá snídaně v jedné Polské vesničce. No byla jsem zvědavá jaké pečivo mají v Polsku a taky na to jak se domluvím. Na svůj první průzkum jsem si vybrala malou vesničku. Kolo jsem opřela o dřevěný plot a vydala jsem se do obchůdku. Pan prodavač zrovna obsluhoval mladou dívenku a tak jsem poslouchala jak mluví. No moc jsem toho nerozuměla. Pak se otočil na mě a prý co si přeji.Vyhrkla jsem ze sebe Prosím, máte rohlíky pan prodavač nerozuměl a tak jsem mu začala vysvětlovat co je to rohlík a jak to vypadá, pán pochopil, ale neměl, zato mě nabídnul bulky se sýrem nebo bez. A tak jsem si vzala obě, abych ochutnala jak normální tak sýrovou polskou bulku. Usedla jsem si na zem před obchod a začala jest pravou sýrovou bulku, která nebyla sýrová, ale tvarohová. Za chvíli vyšel z obchodu pan prodavač, který mi donesl židličku. A tak jsme se dali do řeči, oni vyprávěli o českých fotbalistech, který je před pár dny zde porazily jejich družstvo, já o cestě a pak jsme hovořily polsko, česko, německy úplně o všem. Byla to příjemná snídaně, ale má dnešní cesta nebyla zdaleka u konce a tak jsem se rozloučila s polskými lidem a vyrazila dále směr Zagań, Dabie, Krosno, Siedlisko. Asi kilometr p?ed Dabie jsem narazila na krásný písčitý rybník, kde jsem se musela schladit a umýt. V Krásnu mě zaujal kromě krásného kostela i malý parčík ve kterém nebyly cesty, ale jenom stromy, tráva a lavičky na kterých jsem asi hodinu jen tak seděla, koukala a jedla. Poslední část mé cesty z Krásna měla za cíl vyhledat místo na spaní.
Dnešní noc jsem zalehla v na lesní pasece kousek od kukuřičného pole. Pomalu se blížil večer a tak jsem uvařila Kuřecí pochoutku, rozeslala SMS a chtěla jít spát. Najednou se ozval šramot a přede mnou se z vysoké trávy zvedla srna. Já koukala na ni, kde se tu vzala a ona na mě, v klidu pootočí hlavu a kráčí si to k stádu, které bylo opodál. Než jsem se ulehla do spacáku ještě několik srnek si to vedle mě pro cupitalo a tak mě tyto srnky donutily přemýšlet o tom proč se mě nebojí. Došla jsem k závěru, že splývám z přírodou no, že nevoním voňavkou, ale lesem a proto nyní používám větu Smrdím tak, že by ani srnka od mne neutekla

3. 8. 2001 Den polských hodů a drzých komárů (130 km)

Po ránu mě probudily divné zvuky z kukuřičného pole a polský traktor. Po zabalení veškerých věcí jsem se dala na další cestu. Cesta do Torzym byla trošku neobyčejná. No abych byla opět trochu konkrétnější. Ne všechny polské cesty jsou v dobrém stavu. V Polsku jsem dělila cesty na dobré, bláznivé a kostkaté (kočičí hlavy). O dobrých se nemá cenu zmiňovat o bláznivých a kostkatých bude ještě řeč. A začnu těmi kostkatými. V Polsku mají dopravní značku nerovnost vozovky. Při pohledu na tuto značku jsem litovala svého bajka a své prodloužené části nohou. Na silnici se totiž občas za touto značkou objevily neskutečně velké kostky o velikosti dlaň x dlaň (i víc) po kterých se skutečně nedalo jezdit. No a jak jistě tušíte takové kostky mě čekaly cestou do Torzym. Naštěstí mě kostky nedoprovázely celou cestu, ale střídaly se s rozsekanou silnicí. Tyto silnice mě dovedli k dalšímu výroku: Tyhle cesty jsou ještě z doby Marie Terezie. Nevím proč mě tato věta napadla, ale napadla. Hurá, Torzym. Mé oči začaly pátrat po nějakém sklepu jak Poláci říkají obchodu s potravinami. A hele obchůdek se stolečkem a levicí, tak ten se mi moc líbil. Kolo jsem opřela o velký květináč a vešla do obchůdku. Prosím dvě bulky a chleba paní prodavačky mě obsloužila a já jako spokojený zákazník odešla. Před obchodem si vybalila paštiku české výroby a namazala ji na chleba. Za chvíli vyšly z obchodu obě prodavačky a tak se dáváme do polsko-české řeči. Když jsme si mezi sebou povídaly bylo mi trapné tam před nimi samotná jíst a tak jsem jim nabídla chléb s paštikou. No, jedna z nich se zarazila podívala se na mě a řekla Ne, ne to my vás u nás hostit, kávičku nebo čajíček-tea a začaly polské hody jogurt, bulka, tatranka, kafe se smetanou, okurka, ..za chvíli přijel zelinař, kterého prodavačky upozorní, že jsem z ČR a jedu k Baltu, to zelináře tak dojalo, že my na cestu dal jabka, banány, švestky, broskve, okurky .. a ještě mi poradil kudy dobrá droga pro mě a roverova , tedy kudy dobrá cesta pro mě a kolo .. nevěděla jsem co mám dělat, jak jim mohu oplatit jejich pohostinnost a tak jsem jim alespoň nabídla české Bompary a slíbila, že pošlu pohled z ČR. Po dvou hodinové pauze jsem se vydala poslední dobrou drogou k městu Gorzów Wielkopolski, za tímto městem mě čekala dlouhá bláznivá silnice, která vedla až do Wolińě. No ve stručnosti pokud jsem se bála tak to bylo pouze v několika km úseku silnice za Gorzówem, kdy se bláznivá silnice zúžila a pár kilometrů jsem musela jet po silničním pruhu cca 20 cm vedle zuřivě projíždějících auťáků a náklaďáku v obou pruzích v frekvenci v,v,v,v,v,v,v,vvvvvv (to byly tři náklaďáky za sebou). No tady jsem si prozkoušela nejen fyz. a psych. síly, ale také své jezdecké schopnosti, někdy totiž silnice nekončila trávníčkem, ale měla 5 cm schůdek pod kterým byl štěrk nebo jiné harampádí což by mohlo znamenat že budu lepit. U Lipiany mě zastihla pěkná bouřka, která mě absolutně nemohla rozhodit, protože jsem seděla v přístřešku pro motorky vařila polívčičku a koukala na to jak pěkně se blýskalo na obloze. Bouřka nebyla naštěstí tak velká a tak po hodině jsem vyrazila hledat místo na složení svého těla. Místečko nalézám u rybníčka. Večer jsem si postavila přístřešek, snědla dva narozeninové bonbony, vzpomněla si a poděkovala na dálku všem za dárky k narozeninám a šla spát. Když jsem již usínala u uchy mi začali bzučet komáři, nedala jsem komárům nic najevo a s větou: Každý slušný komár jde po 22.00 hodině spát, se snažila usnout. 23:00 hod. komáři neustále lezou všemi skulinami do spacáku, aby si mohli ďobnout. 24:00 hod. komáři upíjeli neustále krev a já si hrála na drsňačku, která by přece neutekla před takovou havětí jako jsou komáři 01:30 Evakuace je nutná, zabalila jsem si všechny věci i přístřešek a odcházím o 100 m dál, kde komáři nejsou. Rychle si zalezla do spacáku a s jediným velkým přáním ať neprší usínám. K ránu začalo vcelku vydatně pršet a já ač zabalená v igelitu decentně promokám.

4. 8. 2001 - Den D, první pohled na moře (150 km)

Na to, že mě komáři dělali společnost až do půl druhé do rána se mi docela dobře vstávalo. Proto jsem čekala, že na mě dolehne spánková únava během cesty (dolehla) a myšlenka na to, že bych dojela k moři se mi zdála neproveditelná. No včera večer jsem myšlenkou pohledu na moře byla doslova zblázněná, ale dnes po náletu komářího komanda jsem si nic neslibovala. Po vytočení dvou polských klíšťat a sbalení mokrých věcí jsem opět šlápla do pedálu směr Štětín. Nevím co jsem ten den komu jsem udělala, ale smůla v první polovině dne se mi vyloženě lepila na paty, po komářím náletu a ranním deštíku mě stihlo poslední nepříjemné překvápko. Frčela jsem to z kopečku na tachometru 45 km v hodině, když tu náhle hrbolek, jeden z batohů mi vlítl do zadního kola a já si málem dala na ústav. Naštěstí se nestalo neštěstí a já v klidu zastavila a hrůzou se zděsila. Batohy jsou zničeny a tudíž je budu muset odkoupit. Kladný je na tom to, že si bagly nebudu muset půjčovat a tudíž mohu, kdykoliv vyrazit na kolo. Štětín jako město jsem projížděla asi 10 km obloukem no a musím říct, že je to samá reklam, podnik, auto no vcelku nic, nic a tak jsem své kolo nasměrovala směr Voliń. Za Đtětínem do mě vplula velká energie nevím odkud se vzala, ale začala jsem cítit, že do Volińe dojedu a k mo?i také. No a jak jsem cítila tak jsem taky učinila. Pomaloučku polehoučku jsem se dopravila do Volińě, kde jsem mrkla na Štětínský záliv a pak malými lesními cestami zabloudila až do Wiselky na pláž Baltského moře. Když jsem přijížděla na pláž nebyl zrovna krásný západ slunce, ale bylo krásně rozbouřené moře, pořádně šedý mraky a silný vítr. Usedla jsem na pláž a nemohla jsem se toho pohledu nabažit a ten pocit, to stálo za to i těm komárům jsem odpustila, že mě žraly až do rána. S tou radostí, že jsem dojela k moři jsem se musela s někým podělit a tak jsem rozeslala SMS. Když jsem se duševně naplnila pohledem na moře vstala jsem a šla jsem si opravdu namočit nohy do Baltu. Po malém odpočinku jsem se rozloučila s pláží a šla hledat nějaké místo na spaní. Bylo již devět hodin a já jsem ještě nevěděla, kde budu spát a musím říct, že mě to vůbec nebralo. Klidně jsem si chodila po Wiselce koukala do stánků a obchodů co tady mají, přemýšlela komu pošlu pohled a zpívala si v duchu český folkový písničky. Když jsem si již prohlídla Wiselku zamířila jsem jednou cestičkou ven z městečka, uvědomovala jsem si, že v N.P. se nemůže jen tak někde spát, ale pořád mě to nějak nebralo. Asi po kilometru jsem dorazila k rybníku u kterého již byly nějací mladí Poláci a Rusy. A tak jsem kousek opodál postavila přístřešek, uvařila Kuřecí pochoutku, u Rusů usušila spacák a v klidu si šla lehnout a spát.
 

POLSKO 2001 (5)

5. 8. 2001 - Den pohody, moře a sluníčka (20 km)

Když jsem vstávala smálo se na mě sluníčko a já se strašně těšila na ten volný cyklistický den strávený u moře. Po ranní koupeli v rybníku nastalo tradiční snídaně a balení. Jediný problém, na který jsem dnes myslela byl ten jak se zbavit batohů a jezdit tedy bez zbytečný zátěže. Můj problém jsem vyřešila u jednoho stánku s pohledy. Nejdřív jsem si u pána koupila pohledy a pak se ho zeptala jestli ve Wiselce někde není možnost uschovat batohy. Pán nejdříve nerozuměl slovu batoh, ale pak porozuměl a nabídnul mi pomoc. Chvíli jsem váhala jestli mám celý vybavení nechat u neznámého mladého muže ve stánku, ale vzhledem ke skutečnosti, že jiná možnost se mě zatím nenaskytla a nemusela ani naskytnout, tak pomoc přijímám. Pak už jenom se stačilo domluvit na půl devátou, že se stavím pro batohy a mohla jsem razit. Já a můj bajk frčíme lesní cestou k moři. U moře si koupím zmrzlinku, načepuji vodu do které dám Tang a vyrážím na pláž. Procházím se z kolem po pláži, cachtám si nohy v moři, sbírám mušle a kmínky a fotím pár fotek. Po asi dvou kilometrové procházce po okraji moře se rozložím na sluníčko a nic nedělám, jenom, ležím sem tam se otočím na levý bok pak na pravý bok, pak zas na záda či na břicho a rozhlížím se po okolí. Trochu vám popíšu jak to u Baltu vypadalo. Nad modrým písčitým mořem s mnoha malými mušličkami lítali a křičeli rackové, slaná mořská voda se dotýkala jemné písčité pláže z které pak bylo možno vyběhnout si prudký ne však moc dlouhý sráz do Wolińského borovicového národního parku odkud se vám naskytnul skvělí pohled na moře a na pár lidí, který na pláži byli. Během dne jsem si skočila párkrát zaplavat do docela příjemně teplého moře. Po každé, když jsem schnula poslouchala jsem jak to moře krásně šumí a jak v dali se někde smějí děti. Odpoledne jsem vytáhla Margotku, tu Mragotku, kterou mi Andrísek koupil na táboře a která semnou vydržela až k moři což je u mě naprosto jedinečný výkon, protože většinou Margotka u mě nevydrží víc než jeden den. Na večer se opět pomalu vracím po pláži k místu odkud vím jak se dostat do Wiselky. Na zpáteční cestě jsem byla svědkem jak rychle se dovede změnit počasí i moře, během chvilky se modrá obloha proměnila v šedou a v dálce začali lítat blesky, najednou se z nebe začali snášet obrovské kapky a já jsem byla svědkem rychlého útěku lidí z pláže. Nevím proč, ale přála jsem si aby pršelo. No tohoto přání mě nebylo dopřáno a tak jsem pomalu šla do Wiselky. No pak mě však přepad taková touha se projet po parku. Ráno jsem si sice zakázala ježdění na kole, ale zákazy jsou od toho, aby se občas porušovaly. A tak sedám na kolo a valím se poznat krásy parku. No ještě, že jsem zákaz porušila, protože to bylo skvělé zakončení dne. Terén byl naprosto skvělý, tvrdá hliněná cesta se střídala s krátkými úseky písku. Po vyšlapání kopečku jsem jako vítr letěla z kopečku a pak z krásného borovicového lesa s nizoučkou travičkou jsem vyjela na písčitou pláž a pozorovala jak se blýská a fajne na tom bylo, že po celé trati jsem potkala jenom jednu větší skupinku, která ochotně uskakovala z cesty. Mohu říct, že ten den byl heppy, a když si člověk uvědomí, že se k moři dostal vlastní silou potěší to u srdce ještě víc. Po osmé jsem si vyzvedla batohy u stánkaře mnohokrát mu poděkovala a šla opět vařit Kuřecí pochoutku, připravit přístřešek, přečíst, kdo mi co pěkného napsal a pak jít s pocitem naprosté spokojenosti a naplnění jednoho z mnoha snů spát a začít sní další sen.

6. 8. 2001 - Den změn (145 km)

Tento den ji ani jiný název nezasloužil, již od rána jsem pořád něco měnila. Po ránu jsem byla rozhodnuta, že zůstanu ve Wiselce ještě jeden den. Po trošku pozdějším ránu, že pojedu o max. 20 km dál k jiné pláži. No a jak to dopadlo? Když jsem vyjížděla vyhrávala jasně druhá varianta, ale to bych nesměla být po včerejšku tak odpočinutá a plná energie a tak po několika km měním názor a jedu do Kolobrzeg, ale to bych nesměla v Dziwinóweku špatně odbočit a dojet do Kamień, kde jsem změnila úplně plán své cesty. Dala jsem si dva cíle Drawieńský P.N. a Liberec. Při cestě jsem řešila další dilema mám či nemám zastavit a dobít mobila v nějaké polské hospodě. Nakonec jsem zašla do docela pěkné restaurace, kde jsme mobil i já do sebe doplnily šťávu. Plná energie se vydávám hledat nějaké místečko na spaní to, že to místečko budu hledat dalších čtyřicet kilometrů jsem však netušila. A proč čtyřicet kilometrů? No protože jsem tak dlouho vybírala až jsem přebrala a když už jsem konečně vjela do lesa, který si mi líbil zjistila jsem, že je to vojenský prostor, kde byl vstup zakázán. Úvaha, že bude vojenský prostor malý, protože jinak by byl v mapě značený, byla mylná. A tak kolo pořád jelo, jelo, jelo a cedule v lese byly a byly a když už jsem doufala, že tam, kde prosvítá les bude konec vojenského prostoru byla jsem opět na omylu, protože tam byly kasárny a vedle cedule vstup zakázán se objevila ještě zákaz focení. Ještě chvíli jsem jela, ale pak již bylo pozdě a já začala být realista. No prostě je zde vojenský prostor, nevím jak dlouhý ještě je a tak se za jednou tou pěknou cedulí vyspím a budu doufat, že nebudu spát zrovna v místě, kde si vojáci budou hrát. Večer před spaním mi nad hlavou létaly letadla.

7. 8. 2001 - Den deště (105 km)

Dnes jsem se vzbudila a na obloze bylo dost šedo. Ne, že bych neměla ráda šedou, ale na oblohu patří modrá. Vzhledem k tomu, že jsem v zakázaném prostoru a pravděpodobně bude pršet balím si svých pár švestek a mizím z tohoto místa pryč. No vždyť to znáte co, kdyby mě tam načapali pak bych musela navazovat česko - vojensko polské vztahy a ještě by z toho mohla být nějaká ostuda a tu já si dělat zas nemusím.Vojenská hlídka mě nenašla, ostuda tedy nebyla. Po několika dalších ujetých km jsem se konečně dostala z polského vojenského prostoru do Drawieńskiho N.P.. Na tento park a jeho vedlejší silnici nikdy, nikdy nezapomenu. Po krátké prohlídce parku jsem se vydala jednou vedlejší cestou na Dobiegniew, to jakou cestou jsem se do města dostala nevím do dnes. Ale zato jaká byla ta to cesta si pamatuji. Na jedné křižovatce v N.P. jsem se dala doprava což byla osudná chyba. Po několika kilometrech pěkné silničky jsem narazila na kočičí hlavy (kostky), kde se dalo jet max. rychlostí 5-10 km/h a to vedle silnice v písku. Můj předpoklad, že se vozovky změní za 100 � 200 m byl špatný. Trápení skončilo po 9 km, kdy pro změnu na mě začalo ze shora pěkně pršet a dalších 9 km jsem jela v pěkném lijavci, ale zato po pěkné silničce. Hurá Dobiegniw, útočiště nalézám v dřevěném přístřešku na sídlišti, kde si vytahuji vařič a dělám si polívčičku-kuřecí pochoutky už došly. Jak jsem zjistila dělám zdejším mladým domorodcům divadlo, děti se na mě z okna smějí a dospělí zdraví. Jeden z těch dospěláků tam rozsekává velikánský kmeny stromů a pořád s někým kecá a tak se stalo, že se dal do řeči i s špinavou cyklistkou. Jak jsem zjistila domorodec je topič, který má na starost vytápění celého jednoho baráku. Topič mi nabízí, teplou vodu na umytí nádobí. Když se však ptá jestli mám ručník, začínám co přemýšlet co mě v rozhovoru uteklo. Chvíli přemýšlím, zda jít nebo ne, ale pak jdu s ručníkem, kartáčkem, špinavým ešusem do kotelny. Topič ještě houkne na mladý kluky ať hlídají kolo, mě ujišťuje, že se neztratí, že na ty kluky je spoleh pak ukazuje, kde je koupelna, kuchyň a WC. Lidičky to byla bomba zase jsem vypadala jako civilizovaný voňaví člověk. Po moc pěkné koupeli mě topič vyprovodil z města a já jela dál honit se s deštěm. Naštěstí jsem měla přesně vypočítaný jak dlouho můžu jet a jak dlouho bude pršet. Vždy jsem jela 9 km jízdy a pak 20 min. v autobusové zastávce. Díky bundě Axon od Martina jsem mohla jet i po dešti nebo v mírném dešti, takže to bylo v pohodě. Večer jsem zalehla na lesním parkovišti v dřevěném přístřešku a v klidu a v suchu jsem spala až do rána.

8. 8. 2001 - Den větrů (140 km)

Po ránu jsem vstala nechtěně o půl osmé. A proč nechtěně. Asi v sedm mě probudil zamilovaný páreček. Ze začátku jsem si jich nevšímala otočila jsem se na bok a nechala je užívat si tichého příjemného lesního klidu. V osm hodin mě však probudil dívčí smích a od té doby jsem již nemohla pořádně spát a tak jsem chtě nechtě vylezla ze svého teplého spacáčku a vyklidila jsem pole. Dnes jsem ujela 140 km, ale z toho min. 80 km ve velkém protivětru. No myslím takový vítr, kdy z mírného kopečku při normálních podmínkách bych jela 30 km/h. jsem se šourala rychlostí 15 km/h. a ještě vedle aut, který si mě klidně předjížděli 100 km/h rychlostí. Jinak dnes se nic moc zajímavého nedělo, protože boj s protivětrem zabral hodně času a mě nezbýval čas ani na pořádný pokec. K večeru jsem se usídlila na opět na jednom lesním parkovišti. Protože k větru se i přidával občasný déštík.
 

POLSKO 2001 (6)

9. 8. - Den přejezdu hranic, poslední den jízdy (155 km)

Po ránu mě přepadla přehnaná aktivita. Během několika hodin jsem ulovila stovku a vůbec mě to nepřišlo. Možná to bylo tím, že dnes nepršelo, nefoukalo ani mě nepotkaly kočičí hlavy. Jasný jak facka bylo to, že přejedu dnes hranice do ČR . A tak jsem se začala flákat po Polsku - sestře koupila dárek, stavila se na fritky, chutnávala cukroví no a že ho mají v Polsku dobré mohu potvrdit. Když už v peněžence nebyl skoro žádný zloty rozhodla jsem se překročit hranice. Asi 200 m za hranicemi mě čekala první česká bouřka. Bouřku přečkávám v autobusové zastávce odkud dávám na vědomost pomocí SMS, že jsem se navrátila v pořádku od republiky. A s Léňou se domlouváme, že se v pátek sejdeme na půjčovně v Liberci. Po bouřce jsem vyrazila hledat místo na spaní. Od rána jsem však již snila, že se vykoupu v rybníku. Během dopoledne mě tato myšlenka opustila, ale na večer jsem začala cítit, že voda = nutnost. Po vyšlapání jednoho dobrého kopečka v Jizerkách jsem se rozhodla zastavit v malé hospůdce na supr klobásku . V klobásové hospodě jsem se kromě historie hospody, dozvěděla i cennější informace o nádrži na kraji vesnice, kde se podle jednoho souseda dá prý koupat. Supr vyrážím k nádrži, kde konečně provádím velkou očistu . Bylo zde taky docela dobré místo na přespání a tak jsem vybalila věci a za chvíli je zase zabalila, protože zde bylo na můj vkus moc komárů a po jisté příhodě s tímto hmyzem jsem vážně netoužil absolvovat další . Den už byl na konci a já stále neměla místo na spaní. Za jednou chalupou jsem najela na cestu, která mě zavedla hlouběji do hor. No musím říct, že z místa, kde jsem spala byl pěkný výhled na hory a částečně na Liberec. Když jsem usínala měla jsem takový zvláštní hřejivý pocit, že jsem již v ČR.

10. 8. - 11. 8. Den na půjčovně v Liberci a den návratu

O těchto dnech se nebudu rozepisovat, protože byly skvělí. Do smrti si budu pamatovat, že i když je člověk po flámu musí si sledovat do jakého vlaku nastupuje a nenastupovat do vlaku bez řádného přezkoumání kam jede, jinak na to doplatí jako já a domů se dostane o pár hodin později a k jídlu, které pro něj připravila rodina taky. Takže pozor, do jakého vlaku nasedáš!
Jinak chtěla bych poděkovat touto cestou lidem, kteří mě různým způsobem pomáhali při realizaci velmi pěkného výjezdu. Bez vaší pomoci materiální či nemateriální bych seděla doma na zadku, což by mému tělu vůbec neprospívalo. Takže ještě jednou dík, že jste podpořili takovou bláznivou guralku (jak říkají poláci).
PS: Na příští rok plánuji výjezd Slovensko, Maďarsko nebo ?. Stop k horám, pojede někdo se mnou? Ne, že bych se bála, ale pro klid v duši rodičů a možnost delšího pobytu za hranicemi mám nakázáno jet min. ve dvou.


Pár rad kdyby někdo chtěl vycestovat:

Základní zdravotní připojištění stojí 18 Kč/den (nejlevnější je u české pojišťovny)
Pokud chcete ušetřit na jontovím nápoji, zajděte za doktorkou, která vám napíše Magnesiium a Calcium, které je dostačující na doplňování energie (doplatek celkem cca 50 Kč )
1 zlota = 10 Kč. Zloty je třeba si zamluvit minimálně týden do předu.
Ceny potravin jsou podobné jak u nás. Dražší je alkohol, pití a cigarety. Levnější o něco čokolády.
V polsku jsou i místa, kde lesy nejsou a proto pokud začne foukat jezděte silnicemi které vedou přes les jinak vás to odfoukne
Pokud si chcete pokecat s domorodci zastavujte ve vesnicích. Lidé v Polsku jsou velmi příjemní.
Pokud prší nemusíte mít strach, že moc promoknete, všude jsou pěkné autobusové zastávky nebo lesní parkoviště s dřevěnými přístřešky.
S lidmi v polsku se dá dobře domluvit
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 18. 10. 2003
článek číslo 54
autor: Mládě

 

Na kole mezi kapkama deště (2002)

Hlavním cílem této cesty měl být cyklovandr po Slovensku ale jak to vše nakonec dopadlo se dozvíte v našem deníku:
1. den - úterý 6. 8. 2002

Dnes je 6. 8. 2002 a v 8.30 vyrazila od klubovny dvojice cyklobláznů, tentokrát však to byli Pubu a Mládě. Směr na Znojmo byl jasný a tak trasa z loňského roku byla víceméně stále v živé paměti. Z větších přestávek uvedu v Bíteši na náměstí, kde jsme si dali párek v rohlíku a pak jsme už vyrazili za mírného poprchávání dál. Poprchávalo či mrholilo jen občas a tak se při tom dalo docela v pohodě jet. Další zastávkou byla Únanovská hospoda, kde jsme doplnili vodu a pak již za malou chvíli jsme dojeli na Znojemské náměstí. Zabrali jsme jednu lavičku a na střídačku jsme si každý šli koupit něco na zub. Ve Znojmě jsme se zdrželi asi hodinu a pokračovali směr Hevlín a Laa. Při výjezdu jsem měl první problém s kolem a to, že i praskl drát na mém silně zatíženém zadním kole. Tak jsem jej násilím vyndal a doufám že jeho ztráta nás nijak neomezí v další cestě. Domluvili jsme se že budeme spát ještě na české straně a tak jsme před Hevlínem našli místo na spaní nedaleko vodního kanálu vedoucího napříč sinicí. Zajeli jsme podél něho do lesa a jelikož jsme žádné kloudné místo na spaní v lese nenašli museli jsme se spokojit s mostem přes zmíněný kanál. Zábradlí mostu jsme využili pro stavbu přístřešku. Voda v kanále byla koupatelná, čehož jsme navečer oba využili. Povečeřeli jsme svíčkovou s těstovinama. Teď už ležím ve spacáku a dopisuji deník dokud je na to ještě trochu vidět. Za dnešek máme najeto 138 km a brzy už zalezeme do pelechů, protože se honí mraky a vypadá to že v noci bude bouřka. No nic, jsme u železnýho zábradlí a ta se nemáme čeho bát, nebo jo? Ještě napíšeme SMSky a pak už jen dobrou noc.

2. den - středa 7. 8. 2002

ZRADA, ZRADA, ZRADA

Tak by se dalo popsat dnešní ráno. Podařilo se mi totiž zablokovat můj mobil, který představoval jediné naše spojení se světem. Poslední šancí bylo zavolat domů aby naše mamka zkusila někde v mých věcech najít kartičku s číslem na odblokování. Moc jsem v to nedoufal a měl jsem pravdu. Nenalezeno a tak dáváme oba sbohem z poslední budky v ČR svým rodičům, s tím, že se ozveme až budeme opět někde v civilizaci odkud budeme moci zavolat či poslat SMS z NETu, což vypadá až na Slovensko. Taky jsem zapomněl napsat, že celou noc pršelo a tak jsme vyjížděli cca v 10 hodin. Posnídali jsme polívku s rohlíkama. Zdrželi jsme se ještě taháním klíštěte, které si vybralo to nejnevhodnější místo a to můj pupek. Drželo opravdu fest a tak muselo jít pokouskách. Hraniční přechod v Laa jsme přejeli až popoledni, protože v hevlíně nás opět chytl déšť a tak jsme čekali na zahrádce místní hospody. Za hranicema zase začalo pršet a tak jsme se asi na tři hodiny museli utábořit v místní zastávce vyrobené trochu netradičně z rozbitého autobusu. Další kuriozitou tohoto místa bylo to, že hned vedle čekárny byla jakoby jezírko, které se zhruba každých 20 minut přečerpalo do nádrže ve střední části autobusu a pak to samospádem přeteklo zpět do jezírka. Zajímavé, ale bližší důvod proč tomu tak je jsme nenalezli. Městečko Staatz jsme opustili až navečer, kdy na chvíli přestalo pršet a my museli hledat místo na spaní. To jsme našli asi po 30 km jízdy na kraji lesa, kde jsme přenocovali. Kola se nám podařilo opět schovat pod celtu takže jsme byli v všichni suchu, i když v noci již skoro nepršelo. K večeři jsme měli rizoto a CZ rohlíky. Za dnešek máme najeto směšných 43 km.
 

3. a 4. den

3. den - čtvrtek 8. 8. 2002

Ráno jsme měli během snídaně návštěvu v podobě místního hajného, který nám kladl nám něco povidal a z toho něčeho jsme tak nějak vytušili, že po nás chce abychom po sobě uklidili a vrátili zpět dřevěnou závoru, kterou jsme využili při stavbě přístřešku. Po snídani, na kterou jsme měli chleba s paštikou a čaj jsme si sbalili věci a vyrazili dál. Ač jsme vstávali v 7. 30 abychom vyrazili dříve, vyjeli jsme kolem deváté. Počasí vcelku ušlo. Bylo sice pošmourno, ale občas vykouklo i sluníčko. Dojeli jsme dolů k Dunaji, kde byl děsně dlouhej most přes který jsme tuto řeku zdolali. Od Dunaje to už bylo k maďarským hranicím cca 30 km, což jsme přejeli bez větších potíží. Na benzínce jsme doplnili vodu a frčeli si to ke hranicím. Hraniční přechod, hlavně jeho maďarská část vypadal dost sešle a báli jsme se aby vůbec fungoval. Fungoval a dostali jsme dokonce i razítko. Dojeli jsme do prvního městečka s hrozným nezapamatovatelným názvem Moson Magyarovár a odtud se vydali směrem na Györ. Jenže ouha, Celám městem vedla cyklostezka které jsme hojně využívali která se ale s posledními domy města vytratila a samozřejmě na silnici byl zákaz cyklistům. Jiná cesta nebyla a tak jsme museli jet i přes zákaz po ní. Auta na nás naštěstí troubí jen sporadicky. Do Györu je to 34 km. Silnice je poměrně hodně rušná, ale dá se to. Asi 14 km před Györem odbočujeme do polí a hledáme místo na spaní. Je tu pás lesa sloužící patrně jako větrolam a v něm se usidlujeme. Pubu se to sice moc nelíbí, ale mě se to zase nelíbí venku kde se nedá postavit přístřešek. Tady mezi stromy je to naprosto v pohodě. A nikdo na nás nevidí. Povečeřeli jsme kuře na paprice s těstovinama a teď už pomalu uléháme . Podle propočtů to máme k Balatonu cca 100 km a tak by jsme tam mohli zítra večer dojet. Už teď se těším na kakaí, které jsme si domluvili jako cílovou prémii. Za dnešní den jsme najeli celkem149 km.

4. den. - pátek 9. 8. 2002

Ráno jsme vstávali nadvakrát, protože jsem si hrál s mejma hodinkama a přepnul si na druhej čas, kde mám nastavený budík do práce, což představuje čtvrt na šest ráno. Ale vstávali jsme samozřejmě později a to kolem půl osmé. Vstávat se nám moc nechtělo. Posnídali jsme chleba s rybičkama a čaj a pak se šli balit. Konstatovali jsme že poprvé skládáme celtu suchou. Vyrazili jsme opět po hlavní silnici na Györ, kam jsme dojeli asi po 15 km. Přes město jsme jeli po místních cyklostezkách nebo po silnici. Bylo tam dost rušno, spousta aut a smradu z nich. Pokračovali jsme na Veszprem po silnici, která už naštěstí není první třídy, tedy můžou na ni i cyklisti. Po ní jsme šlapali dál, směr Balaton. Cestou jsme přejížděli jakési kopečky a když jsme přejeli horizont, tak začalo opět pršet. Schovali jsme se pod nejbližší možnou střechou, jíž byla část recepce ne zrovna moc využitého autocampu. Jsme na cestě čtvrtý den a pršelo nám zatím třikrát, no nic moc příznivá statistika. V tomto úkrytu před deštěm jsme poobědvali. Dali jsme si fazolačku s posledními zbytky CZ chleba. Využili jsme i místní záchody a umývárku a protože přestalo pršet a dokonce přes mraky začalo prosvítat sluníčko vyrazili jsme dál. Projeli městem Zyrc odkud to je do Veszpremu jen 20 km. Odpočítali jsme si podle ukazatelů kolik budeme mít u Balatonu km na tachácích, mě to vycháelo že dojedu 3000 km a Pubu 2000 km. Vyšlo nám to naprosto přesně. Akorát prémiové kakaí jsme se ještě nedočkali ani teď večer, když píšu s čelovkou na hlavě tento zápis. Dojeli jsme totiž s velkým vypětím sil k Balatonu, zmořeni hustým provozem a začali hledat ubytování. Zjistili jsme si co to bude stát a když jsme jeli k hotelu se směnárnou, tak jsem zjistil, že mám prázdné zadní kolo a tak jsem musel lepit náš první defekt. Pubu zatím šla proměnit peníze. Já si zatím zalepil, doufám, že úspěšně, kolo. Pubu se vrátila s forinty, které vyměnila za Eura, protože naši tvrdou měnu nechtěli. Za 15 Eur jsme dostali 3450 forintů. Měli jsme vyhlídlej camp, který by nás ale stál víc než jsme měli a tak jsme na radu sympatické slečny z recepce popošli do menšího soukromého campu, kde nás jedna noc vyšla na krásných 3000 forintů. Takže nám ještě zbude 450 forintů na chleba. Postavili jsme si přístřešek kousek od vody a uvařili k večeři těstoviny na způsob špaget. Povečeřeli jsme s pohledem na západ slunce na lavičkách na molu. Po večeři jsme využili místní sprchy a pak již šli za zpěvu cikád a kvákání žab spát. Za dnešek jsme najeli celkem 118 km.
 

5. a 6. den

5. den - sobota 10. 8. 2002

Ráno bylo jako malované. Skoro úplné azuro a tak jak jsme se dohodli, tak i udělali a to , že jsme strávili celé dopoledne prolenošili u Balatonu. Já ráno skočil koupit chleba do místního obchůdku a stál 150 forintů. Takže když zaplatíme za camp, tak by nám měli ještě na dva zbýt. Maj tady ten vekovej a ten moc dlouho nevydrží. No zítra je ale neděle a tak jsme museli rozpočítat jídlo, abychom vydrželi s keňérem, což je maďarsky a foneticky chleba. Jinak se to píše tuším kenyer. I když dneska jsme cestou i odpoledne potkávali otevřené pekařství, takže by snad neměl být problém ho v nějakém větší městě sehnat i v neděli. Snídali jsme chleba s šunkovou pěnou a zapili to slibovaným prémiovým kakaem. Pak jsme šli k vodě, já se vykoupal celej a Pubu si jen namočila nohy. Chvíli jsme se i opalovali a pak když zašlo sluníčko přišlo na řadu vyhledávání další trasy v mapě. Musíme to vzít trochu spodem, protože mosty přes Dunaj jsou v Maďarsku jen sporadicky. Vyrazili jsme tedy od Balatonu přes Enying a Simontorya směrem na Kecskemét. Tyto tři názvy jsme si pro lepší zapamatování počeštili na Enya, Simona a Kočkomet. Cesta šla ztěžka, protože na rovinkách začal dost silně foukat protivítr a tak se moc dobře nejelo. Navečer to ale přešlo a tak jsme vcelku bez problému dojeli k Dunaji, kde jsme se na mostě vyfotili a jeli hledat místo na spaní. Teď jsme zašití u opuštěného baráku poblíž vodního kanálu. Vodu jsme hledali abychom se mohli trochu umýt, protože není nic hnusnějšího jako když se ve spacáku lepí zaschlým potem nohy k sobě. Vody sice k vykoupání posloužila vcelku dobře, ale taky slouží jako bydliště komárů a tak jsme zvědaví kdy vyhraje jestli my a OFF nebo komáři. Večeřeli jsme párky s fazolí, které jsme si pro větší výživnost namíchali ještě s rýží. Noc byla trochu divočejší protože komáři o nás dělali opravdu jako diví OFF neOFF. Museli jsme bejt zalezli ve spacáku a ještě přes sebe přehodit celtu, páč jsme neměli přístřešek a samozřejmě začalo v noci poprchávat. Naštěstí to ale bylo vždy jen pár kapek a tak se to dalo přežít. Ale i tak jsme se moc nevyspali. Za dnešek máme 108 km. Také jsme dojeli pětistý kilometr!

6. den - neděle 11. 8. 2002

Budíček byl v cca 7.30 hod ale já ještě dospával , protože jsem nemohl moc spát, jak kvůli komárům, tak i teplu. Snídali jsme jako obvykle chleba s paštikou a měli jsme k tomu neobvykle kakao. Trochu mě to mrzelo protože jsme kakao měli jen nadvakrát a Pubu ho udělal dvakrát za sebou a nepošetřila ho na jindy. No ale co se dá dělat. Na logiku a praktičnost se v myšlenkových pochodech mé spolujezdkyně narazí jen zřídka :). Při balení plachty jsem šlápl patrně na vosí hnízdo, protože mě začala tvrdě pronásledovat dost nasupená vosa. Nejdřív se mi motala zezadu do vlasů a pak mi uštědřila štípanec nad obočí. Byl jsem ošetřen Fenistylem který ač jsem očekával mast byl v pilulce, no uvidíme co to se mnou udělá. Naštěstí to moc nebolí. Po tomto lítém boji jsme vyrazili směr na Kočkomet. Tato cesta byla zatím nejhorší. Do kopce a proti větru. Fakt síla. Ale dorazili jsme do města, prohlídli si jeho centrum, kde jsme se usadili před radnicí, na které byla zvonkohra, která v jednu hodinu hrála cca minutu jakousi melodii. Postupně jsme se prošli po náměstí a po svačince v podobě mysli tyčinek vyrazili dál. Začalo trochu poprchávat a tak se příležitostně schováváme kde se dá. Při výjezdu z města se nám podařilo koupit chleba za 145 forintů a jeli dál. Stále poprchává a největší déšť nás zastihl v Nagykörös, kde jsme se museli schovat do vchodu do jakési prodejny. Popojeli jsme přes město a pod střechou na druhém konci města si dali oběd v podobě netradičního chleba s paštikou a doplnili to lahodnejma sušenkama Bebe. Fakt se šikly. Dojeli jsme do Tópiószele (Topinkosele), což je zhruba 40 km východně od Budapešti, kde se intervaly mezi deštěm stále zkracovaly a tak jsme se rozhodli, že zajedeme do lesa a zabydlíme se. Je tu velice zajímavý les, vysázený v pravidelných řadách a co je pro nás špatné, tak to je fakt že je jím vidět skrz naskrz. Už na nás i troubila auta jedoucí po nedaleké lesní cestě ale volíme taktiku mrtvého brouka. Pršelo i při stavbě přístřešku a tak ho stavím na několikrát. Pubu zatím dělá večeři - Kuře na paprice. Jelikož už nemáme těstoviny, zahušťujeme to rýží a dá se to. S nelibostí zjišťuji že ke hranicím to máme ještě asi tak 180 km, takže slovensko nejdříve pozítří. Jídlo nám vyjde s odřenejma ušima. Za dnešek najeto 102 km.
 

7. a 8. den

7. den - pondělí 12. 8. 2002

Vstávali jsme docela pozdě a to v 8.30 hod s pohledem na modré nebe. . Doufali jsme že ním to alespoň chvíli vydrží, ale teď když to píšu, můžu říct, že marně. Posnídali jsme chleba s předposlední paštikou a vyrazili směr Jaszberény a Füzesabony. Jelo se nad očekávání dobře, pěkná silnice, občas jsme měli i vítr v zádech a tak jsme měli vcelku bez problémů před obědem najetou osmdesátku. Před Füzesabony nás ale dohnali mraky a začalo pršet. A tak jsme se schovali trochu netradičně ale za to velmi prakticky na místní vlakové nádraží. Na peróně jsme si uvařili polívku a stali se tím pádem atrakcí nádraží. Po obědě, poněvadž stále pršelo, jsme se přesunuli do haly, kde bylo tepleji. Celkem jsme na tom nádraží ztvrdli přes tři hodiny. Vyjeli jsme až před pátou s tím, že budeme hned hledat místo na spaní. Projeli jsme jakýmsi lázeňským městem, ale museli jet dál , protože zde nešel nikde postavit přístřešek. Vhodné místo jsme našli až u města Mezökeresztes, poblíž vinice, kde jsou již vcelku zralé hrozny. Vaříme si lečo a jelikož silně fouká stále musíme opravovat kotvení přístřešku. V noci stále foukalo a pršelo. Najeto 117 km

8. den - úterý 13. 8. 2002

Počasí, když jsme vstávali nebylo nic moc, ale alespoň nepršelo. Po snídani jsme ochutnali plody místní vinice a vyrazili zpět na rušnou silnici. Kola máme z rozblácené cesty pěkně zasviněný. Po silnici na kterou nesmí cyklisti jsme jeli směrem na Miskolc, což je město podobně velké jako Brno a tak tu bylo opět rušno. Zjistili jsme že tu mají multikino. V centru jsme si dali pauzu a pokračovali dál směr Tornyosnéméty, což je hraniční přechod se Slovenskem. Jelo se docela dobře ale asi tak 20 km před hranicema nás opšt chytl déšť. Zrovna ve vesnici a tak se schováváme pod nejbližší strom společně s několika místními. Jedna z nich nás zve k nim domů. Nejdříve odmítáme, ale paní je neodbytná a tak nakonec jdeme. Kola nám paní schovala do garáže a šli jsme do světnice. Dostali jsme každej buchtu a hrušky. Moc dobré! Paní jinak než maďarsky neuměla a tak jsme se rukama nohama dorozumívali odkud jsme a tak. Ukázali jsme jí na mapě kudy jsme jeli a od paní jsme se zase dozvěděli, že byla taky u Balatonu a že jí je 73 let a ještě cosi povídala o Košicích a škole nebo co. No ale asi po půl hodině přestalo pršet a tak jsme poděkovali za úkryt, dali paní jedno balení hroznovýho cukru a jeli směr hraniční přechod. Ten jsme projeli opět za mírného krápání ale v pohodě. Za hranicema jsme u první pumpy doplnili vodu, zjistili u obsluhy, že nás nečeká moc pěkné počasí a jeli dál hledat spaní. Krápalo a svítilo sluníčko a tak se na chvíli objevila i duha. V jedné vesnici při cestě jsme objevili otevřený obchůdek a tak dokoupili něco málo potravin - těstoviny, marmeládu a máslo, ať furt nemáme paštiky a taky prémii sušenky Disko. Zajeli jsme dál od silnice s tím, že se ve vzdáleném lesíku ukryjeme na noc. Slováci nás ale předběhli a ukryli zde velkou spoustu odpadků a tak pokračujeme dál. Terénem jsme projeli o kousek dál až dojeli k opuštěné vodárně v jejímž oploceném prostoru jsme nalezli útočiště pro dnešní noc. K zadní stěně vodárny jsme přidělali celtu a postavili zatím nejvyšší přístřešek. Pubu uvařila těstoviny s omajdou, bylo jich hodně, ale zvládli jsme to oba. Zapomněl jsem ještě dodat, že ještě v Maďarsku jsme dokupovali za poslední forinty chleba, která stál 155 forintů, což byla suma která nám přesně zbyla, takže suma kterou Pubu u Balatonu proměnila vyšla naprosto přesně. V Maďarsku naši tvrdou měnu nechtěli a tak jsem zvědavej jak s ní pochodíme na Slovensku. Za dnešek máme najeto 125 km.
 

9. a 10. den

9. den - středa 14. 8. 2002

Budíček i snídaně byla v obvyklých časech, akorát jsme si dali maďarskej chleba, slovenský máslo a dánskou marmeládu. Mezinárodní stravování. Po jídle a sbalení jsme vyrazili směr Košice, kde bylo prioritním úkolem zkontaktovat rodiny, od kterých jsme bez spojení již několik dní. V Košicích pršelo a tak jsme se schovali do takového krytého prostoru, kde stálo mimo jiné i několik veksláků, kteří bez zábran vytahovali a zase schovávali štosy bankovek. Zajímavej pohled. V informačním centru jsme zjistili kde je tu internet a tak jsme vyrazili kousek po hlavní třídě dál a NET zdárně našli. Zamkli si kola k sobě tak abychom na ně viděli a šli dovnitř. První adresa byla samozřejmě ventilačka a pak jsme rozesílali SMSky na to málo telefonů na které jsme věděli čísla. Zjistili jsme si počasí na Slovensko a zjistili že má až do konce týdne pršet a tak jsme z toho nebyli moc nadšení, protože to neměli bejt přeháňky který se daj ještě zkousnout ale trvalej déšť, což je dost na prd. Zajeli jsem se schovat na vlakové nádraží a já jen tak zkusmo šel zjistit co by stál vlak do republiky a jestli by nás vzali i s kolama. V baťožinovém úseku mi ale řekli že kvůli záplavám v ČR se žádné baťožiny nemůžou posílat. Já na ně vyvalil oči jaký povodně maj na mysli, že my vůbec nic nevíme a tak mi strčili pod nos noviny a fotky zaplavené Prahy a jiných českých měst mi docela rozklepaly nohy. Nádražačky ještě barvitě líčili co je ke pod vodou a musím říci že to moc příjemný zjištění nebylo. Vrátil jsem se tedy do hlavní haly nádraží, kde čekala u kol Pubu a přetlumočil to, co jsem se právě dozvěděl. Koupili jsme si hned noviny a nevěřícně zírali na zprávy z ČR. Tato skutečnost nás utvrdila v tom že opravdu radši pojedeme vlakem, zvláště když deště se přesunují, i když s menší intenzitou, na Slovensko. Koupili jsme si teda jízdenky a sundali bágle s kol a ty jsem odvezl na odbavení. Pak jsme zašli do restaurace na smažák, schovali věci do úschovny a vyrazili do Košických ulic utratit poslední peníze. Já jsem měl koupenou slovenskou telefonní kartu a tak jsme každej zavolali domů že jedeme vlakem. V Košických ulicích jsme navštívili několik památek, včetně kostela, vyhlídkové věže, cukrárny sportovních prodejen a skončili v jedné z místních pizzerií. Pubu si dala pizzu a já lasagne. Oba jsme si moc a moc pochutnali. Chuť nám ale trochu kazilo prostředí kde jsme seděli, protože v těsné blízkosti mělo akci jakési rádio a tak tam bylo pár lidí a spousta cigánů, kteří po sobě furt řvali a nebylo to moc příjemné. Navíc tam barvili vlasy na modro a stříbrno a žluto a tak chodil každej zmalovanej no zkrátka bylo tam moc rušivejch elementů. Tak jsme se najedli a šli raději zpět na nádraží. Tam jsme si v úschovně vyzvedli baťohy, koupili jídlo na cestu a pro velikou radost Pubu i půlku melounu, kterej chtěla už v Maďarsku uzmout někde na poli, na což jsem nepřistoupil. Naskládali jsme se horkotěžko do vlaku, já se ještě šel přesvědčit jestli máme naložená i kola a vyrazili jsme. Dokud bylo světli, tak jsme sledovali ze zvyku trasu jízdy na mapě a Pubu se těšila že uvidí Tatry alespoň z okénka vlaku. Jenže bylo škaredě a hory byly schované v mracích. Ve Spišské nové vsi k nám přistoupili dva češi a tak jsme chvíli komunikovali a já si od nich půjčil noviny, protože jsem prahl po jakýchkoliv zprávách od nás. A tak jsem za cestu přečetl dvoje slovenský noviny a MF Dnes. Na hranicích nás pečlivě zkontrolovali a ve 2. 19 hodin ráno jsme vystupovali na Olomouckém nádraží. Cestou jsme ještě v půl jedný ráno oslavili frukem moje narozeniny. Dneska to je totiž už hroznejch 28 let co jsem na světě. Hrůza, ani se mi to nechtělo psát. No co se dá dělat. V Olomouci jsme ještě peróně zkontrolovali jak nám vykládají kola a šli do haly dospat do rána. Schovali jsme se do rožku za prodejnu s pečivem, která otvírala už o pěti ráno a tak jsme se moc nevyspali. Za dnešek jsme jeli jen kousek ke Košicím a to bylo 17 km.

10. den - čtvrtek 15. 8. 2002

Ráno jsme se nasnídali, já šel vyzvednout kola, na které jsme si nabalili zpět bágly a po snězení melouna, který jsme neměli kam dát jsme vyrazili směr NMNM. Cestou jsme se ještě rozmýšleli, jestli se pojedeme podívat za oddílem na Maštale, nebo pojedem rovnou do Města. Zvítězila nakonec druhá varianta s tím, že se tam zajedeme mrknou druhý den odpoledne. Cestou z Olomouce dost foukalo proti a ještě k tomu jsme někde zakufrovali a motali se po takovejch mrňavejch silničkách ale i tak jsme šťastně dorazili přes Mohelnici, Moravskou Třebovou, Svitavy a Poličku domů. Cestou jsme se zastavili v Arboretu v Bílé Lhotě , což je cca 8 km od Bouzova, kde jsme si při jeho prohlídce odpočinuli. Vejšlap z Jimramova na Koníkov jsme jeli už jen z posledních sil a s vidinou, že jedeme do maršovské Romantiky na večeři. Tam jsme dorazili kolem šesté a dali si kuřecí plátek s hermelínem a ananasem a hranolkama. Já měl ještě česnečku. Na podobné rozšupování jako jsme měli loni s Pizzim jsme neměli moc času protože jsem chtěl stihnout zprávy. A tak jsme se najedli, pokecali s mým šéfem z práce kterej přišel s děckama na limču a jeli domů. Dneska jsme našlapali po vlastech českých 135 km.
Takže jestli jsem to dobře spočítal tak by jsme měli mít najeto celkem 1052 km.
Zapisoval Mládě
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít