okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 22. 7. 2008
článek číslo 758
autor: Zdeny

 

Pohádky od Šahrazády-tábor Berušek

Zde se budou postupně objevovat jednotlivé příběhy, podle kterých holky prožívají jednotlivé dny na táboře.
Coming soon... :)
 

MUTABOR

Pohádka prvního táborového dne.
Za dávných a dávných časů žil v Persii ztepilý mladý šáh Šámsaddín. Vládl moudře a proto si ho jeho poddaní vážili a měli ho rádi. Měl pouze jediného nepřítele – Kašenora. Krutého, lstivého čaroděje, který by na Šámsaddínově trůnu nejraději viděl sám sebe. Usilovně proto přemýšlel, jak by se Šámsaddína zbavil. Kudy chodil, tudy na to myslel, stále dokola rozvazoval a zase zavazoval svůj veliký, bohatě zdobený turban, který nikdy nesundával. Až jednoho dne vymyslel plán.

Šáh měl zálibu ve starožitnostech a vůbec všech hezkých věcech, a tak ve svém paláci často přijímal kupce z různých končin světa. Kašenor se rozhodl zneužít Šámsaddínovu zálibu.
Převlékl se za kupce a přišel k šáhovi. Nabídl mu drahocennou dózu, když ji šáh otevřel, našel v ní černý prášek a jakýsi papír. „Co je to?“ zeptal se. „Ani nevím. Našel jsi to ty, můj pane, jeto tedy tvé.“ odpověděl Kašenor. Na papíře stálo: „ Ó člověče, který přečteš tato slova, věz, že se ti dostalo veliké milosti a moci. Přivoníš-li k černému prášku a vyslovíš-li slovo MUTABOR, rázem se proměníš v živočicha, jakého si budeš přát, a porozumíš zvířecí řeči. Budeš-li se chtít opět proměnit v člověka, stačí, když se třikrát za sebou ukloníš k východu a řekneš MUTABOR. Budeš-li mít zvířecí podobu, nesmíš se však zasmát. Učiníš-li tak, zapomeneš kouzelné slůvko a už se ti nikdy nepodaří proměnit se zpátky v člověka.“

Hned Šámsaddín prášek vyzkoušel. „MUTABOR!“ Proměnil se v krásného bílého čápa. Kašenor ale čekal na tuto chvíli a schválně se začal tak šklebit a pitvořit, až šáha rozesmál. Jeho lest se zdařila. Zoufalý Šámsaddín, který byl proměněný v čápa, vzlétl nad střechy svého paláce a letěl k Mecce, kde chtěl vyhledat pomoc.
Slunce se chýlilo k západu a unavený Šámsaddín se shoval na noc ve zříceninách starého chrámu. Když tu náhle slyší žalostný pláč. V tmavém koutě spatřil pár velikých žlutých očí. Byla tam sova. „Jsem princezna Naja. Čaroděj Kašenor mě žádal o ruku, ale já odmítla. To ho tak rozzuřilo, že mi přísahal pomstu. Dal mi vypít kouzelný nápoj, po kterém jsem se proměnila v sovu. Zůstanu sovou tak dlouho, dokud se nenajde někdo, kdo by se se mnou oženil v této podobě“ plakala.
„Věřila bys, že i já jsem obětí zlého Kašenora? Řekl Šámsaddín a vyprávěl princezně sově svůj příběh.
„Mohli bychom se o něco pokusit,“ řekla sova. „Kašenor tu jednou v měsíci v jedné síni hoduje s ostatními čaroději a chlubí se svými zlými skutky. Možná že až se bude chlubit Kašenor, řekne i to kouzelné slůvko a vy se zbavíte ptačí podoby.“
Šámsaddín byl sově tak vděčný, že slíbil: „Pokud to vyjde, slibuji ti, že si tě vezmu za ženu!“

Sova ho dovedla úzkou chodbou k otvoru, odkud mohli tajně sledovat sněm čarodějů.
Zanedlouho se čarodějové objevili a jeden přes druhého se vychloubali svými zlými skutky. Když se ke slovu dostal Kašenor, naparoval se, jak šáhovi vytřel zrak a sám se dostal na jeho trůn. Když vyslovil slovo Mutabor, spadl Šámsaddínovi kámen ze srdce. „MUTABOR!“ zvolal a místo čápa tu najednou stál pohledný mladík a místo sovy půvabná dívka. Šámsaddín svého slibu ani na chvilku nezalitoval! Objímali se a líbali a vydali se do šáhova paláce. Lidé je vítali a společně s Šámsaddínem proradného Kašenora vyhnali. Potom žil šáh Šámsaddín s princeznou Najou šťastně až do smrti.
 

Ebenový kůň

Pohádka druhého táborového dne.
Byl jedna země, ve které vládl princ Abdaláh. Měl jen jednu sestru a ženatý nebyl. I stalo se, že na jeho dvůr přišel jeden cizinec a hned, že chce mluvit s princem. Byl velmi ošklivý, ale vybraně oblečený. Kolem pasu měl bohatě zdobený a vyšívaný pás, který přímo hrál barvami. Představil se jako al-Chidr a řekl, že si chce vzít za ženu jeho sestru a že mu výměnou za ni dá ebenového koně. „Ha a co já budu dělat s dřevěným koněm?“ smál se princ Abdaláh. Cizinec mu ale ukázal, že dřevěný kůň má na hlavě dva knoflíky. Princ se na koně posadil, zmáčkl knoflík a vystřelil i s ebenovým koněm do oblak. Vznášeli se nad oblaky, létali obrovskou rychlostí, klesali a zase stoupali a když už byl princ unavený, sestoupal na zem. Byl ale překvapený, protože tu zemi vůbec nepoznával. Viděl zámek ze zlatých cihel a letěl tedy k němu. Uvnitř uviděl několik krásných dívek, jak tančí s barevnými závoji. Uprostřed tančila nejkrásnější z nich, princezna Zainabou. Princ Abdaláh vlezl oknem dovnitř a když ho dívky uviděly, rozprchly se s jekotem pryč, zůstala jen jediná – princezna Zainabou. Teď cituji knihu : Očima se vpila do princovy tváře a jedněmi ústy si vyznali lásku. Nasedli na ebenového koně a vzlétli do oblak.
Zanedlouho uviděli pod sebou věže princova paláce. Všichni prince oplakávali, protože si mysleli, že zmizel nadobro. Cizince al-Chidra vsadili do vězení. Když se Abdaláh vrátil, princeznu Zainabou ukryl do palácové zahrady a koně nechal u ní. Sám se vypravil do paláce. Lidé se radovali, princ Abdaláh dal osvobodit cizince al-Chidr a zahrnul ho zlatem. Svou sestru mu však za ženu nedal a al-Chidr mu přísahal pomstu. Šel do palácové zahrady a tam uviděl princeznu Zainabou s koněm. Přišel k ní a řekl jí, že princ Abdaláh ho posílá, aby ji odvezl na lepší místo. Zainabou se zdráhala odejít s takovým ošklivým mužem, ale al-Chidr jí namluvil, že princ schválně vybral jeho, protože je žárlivý a bál, se, aby se princezna do svého průvodce nezamilovala, kdyby byl hezký. Zainabou potěšilo, že se o ni princ bojí a beze strachu podala cizinci ruku. Al-Chidr ji vysadil na koně, sám se vyhoupl za ni a vznesli se do oblak. V závratných výšinách jí potom pověděl, kdo je a i když princezna plakala, jen se smál.

Když přišel princ Abdaláh do zahrady pro Zainabou a ebenového koně, našel jen prázdná altán. Zoufalstvím si začal rvát vlasy, ihned mu došlo, kolik uhodilo. Vydal se na cestu. Chodil od království ke království a všude s eptal na krásnou princeznu, ošklivého muže a ebenového koně. Nikdo mu však nedokázel poradit.

Al- Chode s princeznou zatím přistáli v jedné daleké zemi, kde měl cizinec al-Chidr svůj palác. Nemůžeme mu už tedy říkat cizinec, protože zde byl doma. V paláci držel princeznu, s kterou se chtěl sám oženit. Zainabou se stýskalo po princi, měla o něj i o sebe strach a brzy z toho všeho onemocněla.

Princ Abdaláh nakonec zabloudil i do tohoto království, přímo k paláci al-Chidra. Od lidí se dozvěděl o krásné princezně, kterou zde al-Chidr vězní. Abdaláh se přestrojil za lékaře a ohlásil al-Chidrovi, že jde vyléčit princeznu. Když se s ní setkal, dal se jí poznat a princezna málem skákala radostí. Princ jí slíbil, že ji vysvobodí a odešel. Al-Chidrovi řekl, že princezna s uzdraví, ale že musí provést ještě jedno mocné zaklínadlo a to i s tím ebenovým koněm. Koně přivedli a princeznu na něj vysadili. Princ Abdaláh už na nic nečekal, shodil ze sebe převlek, vyskočil za princeznu a stiskl knoflík. Letěli a letěli, až doletěli do princovy země a do jeho paláce. Hned vystrojili velkou svatbu a žili spolu šťastně až do smrti.
 

Abú Kír a Abú Sír

V jednom městě měli vedle sebe dva krámy dva řemeslníci, barvíř látek Abú Kír a holič Abú Sír. Oběma se vedlo špatně. Abú Kír byl lenoch, zákazníky podváděl a šidil. Kdo si dal látku k němu obarvit, víckrát se s ní už neshledal. O jeho nepoctivosti všichni věděli a nikdo k němu nechodil. Holič Abú Sír byl pilný a zručný řemeslník. Ale nic mu to platné nebylo, když měl chudý krámek a nemohl zákazníkovi nabídnout osvěžující koupel jako jiní holiči.
„Víš co,“ řekl jednou barvíř holiči, „pustíme se do světa.“

Když s tím Abú Sír souhlasil, Abú Kír ještě navrhl, aby všechny peníze, které vydělají dávali do jednoho měšce. Dobrák holič na vše přistoupil. Druhý den ráno vstoupili na loď, která se chystala vyplout. Na lodi neměli holiče, a tak se tam Abú Sír dobře uplatnil. Abú Kír se celý den jenom povaloval, a co Abú Sír vydělal na jídlo, to stačil projíst. Abú Sír však kamarádovi nic nevyčítal, byl rád, že se nají a v duchu si představoval, jak se jim dobře povede, až budou vydělávat oba dva.

Když se vylodili v cizí zemi, celý den chodili, aby našli místnost k pronajmutí, kde by mohli přespat. Když jednu našli, Abú Kír se ihned svalil na lůžko a usnul. A spal až do druhého dne odpoledne, zatímco Abú Sír už sháněl obživu na tržnici. Tak to chodilo den po dni. Abú Sír každý den odcházel za prací, večer se vracel s jídlem, které Abú Kír snědl skoro všechno sám, ani se z postele nezvedl.

Jednoho dne se holič Abú Sír rozstonal. Nemohl se hnout z postele a čekal, že se o něj nyní jeho přítel postará. Ten však ukradl všechny jejich společné peníze i jídlo a vydal se do ulic, pryč od nemocného přítele.

Jak tak chodil, všiml si barvířského krámu. Podivil se, že všechny látky jsou nabarvené jen namodro. Vešel dovnitř a chtěl , aby mu nabarvili šerpu, kterou nosil načerveno. Oni to však neuměli. To chtěl Abú Kír slyšet! Šel do sultánova paláce a ohlásil se u něj. Požádal ho, aby mu dovolil zařídit barvířskou dílnu, že umí barvit látky na různé barvy, nejen na modro. Předvedl mu , jak umí obarvit šerpu na červeno a od té doby už ji nikdy nesundal, protože věřil, že mu nosí štěstí. Sultán Sulaimán zahrnul Abú Kíra penězi, dal mu dům a služebnictvo a Abú Kír opět nemusel nic dělat, pouze rozkazoval svým služebníkům.

Abú Sír mezitím ležel nemocný a opuštěný na posteli a kdyby ho neošetřoval majitel domu, byl by jistě brzy zahynul. Takhle se však uzdravil a za nějaký čas se vydal zpátky na tržnici.

Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že jeho přítel si zařídil velkou barvířskou dílnu a žije si nyní jako král. Abú Sír se zaradoval, že s příteli vede dobře a vydal se za ním. Když ho však Abú Kír uviděl ve dveřích, zvolal: „Pomoc, zloděj! Vyžeňte ho!“ Hned se na nebohého holiče vrhli a vyhnali ho ven. Teď teprve Abú Sír pochopil, jaký je Abú Kír špatný člověk. Všechno ho bolelo, rozhodl se tedy, že si zajde do lázní. Když se však lidí ptal, kde je najde, lidé o lázních nikdy ani neslyšeli. Abú Sír se tomu podivil a dal se ohlásit u sultána, aby mu dovolil zbudovat lázně. Sulaimán mu lázně povolil, zahrnul holiče zlatem, dal mu dům a služebnictvo a brzy se stal jedním z nejčastějších návštěvníků lázní.

Když se Abú Kír dozvěděl, jak se příteli dobře vede, a začal žárlit. Navštívil sultána Sulaimána a řekl mu, že Abú Sír pro něho chystá speciální koupel, do které ale ať nevstupuje, protože Abú Sír do ní nalil žíravinu. Sultán nechtěl věřit a vydal se do lázní. Tam mu Abú Sír opravdu nabídl speciální koupel a sultán se zalekl, protože uvěřil slovům proradného barvíře. Zavolala kapitána stráže a nechal Abú Síra zavřít do vězení. Kapitán byl však dobrý člověk a věděl o dobrotě Abú Síra. Když nastala noc, zavezl holiče na ostrov naproti sultánovu paláci.

Nazítří sultán Sulaimán vyhlížel z okna svého paláce a spokojeně si zamnul ruce nad svou domnělou chytrostí. Když tu najednou žbluňk! – do vody spadl jeho prsten! A nebyl to obyčejný prsten, byl to kouzelný prsten. Když na někoho tím prstenem ukázal, nešťastníku ihned hlava upadla. Bez něj už se ho nikdo bát nebude!

Zatím Abú Sír seděl na břehu ostrova a lovil ryby. Tu největší potom rozřízl a jaké bylo jeho překvapení, když v ní našel překrásný prsten! Nasadil si ho na ruku. Později ho přišel navštívit kapitán lodní stráže a zalekl se, když viděl prsten na ruce Abú Síra. „ Nehýbej se, dej ruce dolů, nebo mě zabiješ!“ vykřikl. Okamžitě poznal kouzelný prsten. Vyprávěl o jeho moci holiči. Abú Sír ho požádal, aby ho dovedl do paláce. Tam sultánovi odevzdal kouzelný prsten na důkaz, že mu nikdy nechtěl ublížit. Sultán Sulaimán mu velice děkoval a barvíře Abú Kíra chtěl dát popravit. Když však za ním poslal vojáky, zjistili, že barvíř uprchl hned jak se dozvěděl, že se Abú Sír vrátil. Abú Sír si opět otevřel své lázně a žil si spokojeně, dokud neumřel.
 

Dobrodružství Sindibáda námořníka

Za časů knížete Hárána ar-Rašída žil ve městě Bagdádu muž jménem Sindibád. Jeho otec byl bohatý kupec a když zemřel, nechal Sindibádovi velké jmění. On však do roka utratil celé jmění za hlouposti, dobré jídlo a pití. Rozhodl se stát se námořníkem. Přidal se k družině kupců, kteří se chystali na plavbu do zámořských zemí. Pluli mnoho dní a nocí, tu a jinde zastavili, vyměnili a prodali zboží. Cestování se mu líbilo, bedlivě si všímal cizích lidí, učil se jazyky a zajímal se o jejich zvyky.

Jak se tak plavil, připlula jeho loď ke krásnému ostrůvku, plného stromů. Sindibáda a celou posádku velmi vábilo ovoce na těch stromech, vůně květů a zpěv ptáků. Vyšli na pevninu a užívali si krásy ostrova. Když si nejvíc libovali, zaslechli, jak kapitán, který zůstal na lodi, mává a křičí: „Zachraň se kdo můžeš! Honem všichni na loď! Nejsme na ostrově, ale na hřbetě obrovské ryby!“ Jeden přes druhého skákali do moře a plavali k lodi.Ryba  se však pohnula a to vyvolalo tak obrovské vlny, že to Sindibáda spláchlo daleko od lodi. Chytil se klády, která plavala ve vlnách a nepustil se jí, ani když už vyčerpáním málem usínal. Posadil se na ni, vesloval Ruskám i nohama a plaval a plaval. Plul na tom zvláštním plavidle už více než den, když spatřil v dáli zelený pruh země. Napjal síly a zanedlouho přistál u ostrova. Ulehl do trávy a spal jako zabitý. Když se probudil, vydal se na obhlídku ostrova. Jak oči napínal, narazil na velkou bílou kupoli. Prohlížel si ji, když najednou se nebe zatmělo a Sindibád viděl, že na ostrov se snáší obrovský pták. Uhodl, že je to pták Ruch, který snáší vejce na jednom ostrově a svá mláďata krmí živými slony. Napadlo ho, že by se s pomocí ptáka mohl dostat z ostrova. Rozmotal turban a přivázal ho k noze spícího ptáka.Když se pták Ruch probudil, vydral z hrdla strašný skřek, rozepjal křídla a vznesl se k obloze.

Nezastavil se, dokud nepřeletěl moře. Pak se snesl na vyvýšeninu v širém údolí. Sindibád se rychle odvázal z jeho nohy a schoval se za balvan. Když se uklidnil, všiml si, že balvan za kterým se schovával a země na které klečel, nejsou z obyčejné půdy. Země byla celá pokrytý démantovými oblázky a mezi démanty se vyhřívali velcí černí hadi. Sindibád se polekal a pomyslel si, že teď je jeho život zpečetěn! Pokud nezajde hladem a žízní, sežerou ho hadi. V tom před něj dopadla z výšky mrtvá ovce! Na zkrvavené zvíře se nalepily démanty, až se jeho srst celá třpytila. Vůně krve přilákala velkého orla, který se snesl, aby si kořist odnesl. Sindibád nelenil, chytil se ovce a orel odnesl mrtvé zvíře i sním. Letěli nad ostrovem a orel se po chvíli začal snášet dolů. Usedl na skalní vyvýšenině, aby si sežral svou kořist. Sindibád ani nedutal, obávaje se, že bude roztrhán orlovým zobákem. Tu se však přihnala na orla tlupa lidí, křičeli a bušili kyji do skal. Orel se polekal, nechal ovci ovcí a uletěl pryč. Lidé se vrhli k ovci a jaké bylo jejich překvapení, když u jejích nohou viděli skrčeného Sindibáda. Ti lidé byli lovci démantů a kupci a pozvali Sindibáda, aby s nimi vstoupil na jejich loď a odplul pryč.

Sindibád nabídku přijal a zanedlouho už opět brázdil na lodi širý oceán.

Jednoho dne se však strhla veliká bouře a vítr loď odnesl k neznámému pobřeží. Celí nešťastní bloudili po pobřeží, až dorazili k obrovské jeskyni. Nikde nikdo, tak lehli na zem a usnuli. Probudilo je dunění. Vyskočili a spatřili jednookého obra lidojeda!

Když je spatřil, velice se zaradoval a vydal se před jeskyni zapálit oheň. Potom vybral několik nejtučnějších námořníků a upekl si je na ohni. „Přece se nenecháme sníst!“ zlobil se Sindibád. A vymyslel v hlavě plán. Když obr po jídle usnul, vzali námořníci velké klády, rozžhavili je nad ohněm a vrazili obru lidojedovi do očí. Obr se probudil a šíleně řval a vyváděl, ale námořníci už odplouvali s lodí na moře. Obr se ale nedal tak lehko porazit. Popadl obrovské balvany a házel je po lodi. Častokrát se trefil a loď nakonec potopil. Námořníci se až na jednoho všichni utopili. Tím jedním zachráněným byl Sindibád.

Z kusu lodi si udělal vor a na něm plul mořem dál.

Vysílením usnul, a když se probudil, viděl že vor se zachytil na nějakém ostrově. Sindibád sebral síly a vydal se do vnitrozemí ostrova.

Pocítil velkou radost, když narazil na člověka! Byl to stařeček s dlouhým černým plnovousem a dobráckou tváří. Sindibád se s ním dal do řeči a poprosil stařečka Zuraika (tak se jmenoval), aby ho dovedl do nejbližšího města. „Rád bych tě dovedl, chlapče, ale nemůžu už téměř chodit. Musel bys mě vzít na záda a do města donést. Neboj, není to daleko!“ odpověděl stařeček.

I posadil si Sindibád starého muže za krk a udělal pár kroků. Podivil se jak je stařeček těžký, jako kdyby vážil víc než pytel kamení! On mu ale ovinul nohy kolem zad, stiskl koleny hruď a začal se chechtat. „Vyzrál jsem nad tebou, hlupáku“ volal „teď mě budeš až do smrti nosit na zádech!“

Přitom tloukl nebohého Sindibáda do zad a popoháněl ho k běhu a vůbec ho všelijak trápil.

Jak se s dědkem na zádech plahočil krajinou, došli ke stromu, na kterém rostly vinné hrozny. Sindibád z nich vymačkal šťávu a z té nechal vykvasit silné dobré víno. Když se ale chtěl vínem posilnit, stařec Zuraik mu nádobu vytrhl a pil a pil, až si pocintal svůj dlouhý vous vínem, ale vůbec mu to nevadilo a víno vypil do dna. Potom usnul. Sindibád cítil, jak starcovy nohy povolují pevné sevření, takže neváhal setřásl ho ze sebe, ležícího hodil na zem a vydal se svobodný a bez břemene dál.

Vesele si pískal, že se zbavil odporného Zuraika a myslel na to, jak ho jeho černý vous neustále škrábal na krku. Konečně je volný!

Po několika hodinách chůze došel do města Basra. Na ulici potka hlouček hezky oblečených mužů, zastavil se tedy u nich s žádostí o pomoc. Vyprávěl jim své příhody a trampoty a když se zmínil o ostrově, který se stal rybou, kupci si začali zmateně šuškat. Potom řekli: „Že tys Sindibád, kupec z Bagdádu?“ Radostně Sindibád přisvědčil a oni ho začali objímat a vítat, protože to byli kupci, kteří se zachránili, když velryba smetla jejich loď. Vzali Sindibáda na svou loď, hezky ho oblékli a dali mu najíst a dali mu zboží, které mohl prodat. Sindibád si nyní vážil obyčejného života, dobře prodal zboží a zakrátko zbohatl. Vrátil se do Bagdádu jako vážený kupec a když vyprávěl později svým dětem o dobrodružstvích na moři, ani jedno mu nevěřilo.
 

Uplakaná princezna

Před dávnými a dávnými časy zlý a chamtivý emír Rašún Šumád vybíral od svých poddaných vysoké daně. Utiskoval chudé a prosté lidi, ale také bohaté a urozené, kterým se to samo sebou nelíbilo a odvážili se emíra dokonce veřejně pomlouvat. Emír Rašún Šumád se zalekl, že by v zemi mohlo dojít ke vzpouře a tak dal vyhlásit že každému muži, který je urozeného původu a kterému se podaří rozesmát jeho uplakanou dceru Zulejku, jednou provždy odpustí všechny daně a navíc dostane darem krásně zdobený náhrdelník, který emír nosil stále na krku. Emírovo prohlášení se rozletělo do všech stran a každý urozený pán si myslel, že to jemu se podaří uplakanou princeznu Zulejku rozesmát. Všichni sháněli aspoň trochu vtipné vtipy, vzpomínali na vtipné situace, které se jim přihodili, a tak se vlastně emírovou zásluhou smutná země proměnila v dočista veselou. A tak ráno co ráno přicházeli k emírovu paláci urození pánové a všichni věřili, že to oni princeznu zajisté rozesmějí. Den za dnem míjel a princezna Zulejka stále jen plakala. Přestože s nikomu nepodařilo ji rozesmát, náčelníci, emírové, maháradžové, pašové, nikdo se nevzdával naděje. Rašún Šumád si mnul ruce, protože každým neúspěchem mu v pokladně přibývalo víc a víc peněz. Dokonce i chudina byla spokojenější, když viděla, že ani bohatí nemůžou mít všechno.

Takhle se o tom všem dozvěděl i princ Timur, vládce nejmenší a nejvzdálenější provincie na kraji země. Když vyslechl, co se děje v hlavním městě, nelenil, vyskočil na koně a rozjel se tam. Zaklepal na brány paláce. Vrátný s jeho vpuštěním otálel, poznamenal dokonce, že princezna Zulejka by se mohla zasmát leda tak jeho otrhaným šatům a špinavé tváři, ale nakonec ho pustil dovnitř. Sám emír přivedl Timura před Zulejku. Timur ji dlouho mlčky pozoroval a ona se na něj dívala nepřítomným pohledem. Princ nakonec požádal emíra, aby mu půjčil svoje žezlo. Rašún Šumád, udivený zvláštním přáním, mu žezlo podal. Timur se před princeznou Zulejkou hluboce uklonil a praštil jí vší silou žezlem po hlavě. Náhle celá síň utichla. Z princezniny hlavy se sypaly polámané ocelové pružiny a kovové součástky. Ta věčně uplakaná Zulejka byla jen figurína a nikdo nepoznal emírovu lest. Náhle se někdo začal smát. To se smála princezna Fátima, která se přišla podívat na pohledného Timura.

Emír se zalekl a rychle se snažil vymyslet, jak by to udělal, aby se jeho lid nevzbouřil. „Mohl bych tě odsoudit k smrti, ale dám ti milost pod podmínkou, že si vezmeš za manželku mou dceru Fátimu. A navíc nebudeš muset platit daně. Jen ten náhrdelník si nechám!“ Timur samosebou souhlasil, ale hned si usmyslil, že první co udělá na vládcovském trůně bude, že sníží daně. A tak se i stalo.
 

Ali Baba a 40 loupežníků

V daleké zemi někde u Persie žili dva bratři. Starší Kásim byl boháč a závistivec, mladší Ali Baba neuměl hospodařit a pomalu neměl, co by dal do úst. Zůstala už mu jen služebná Mardžána. Co měl Ali Baba dělat? Rozhodl se nakonec, že prodá i Mardžánu. Ta mu však řekla: „Neprodávej mě, můj pane. Peníze se ti stejně brzy zase rozkutálejí. Vyprav se raději do lesa, nasekej dříví a prodej ho!“ Ali Baba pochválil Mardžánu za dobrý nápad. Hned druhý den vzal sekeru a zanedlouho byl v lese. Pracoval dlouhou dobu, když tu najednou slyší dusot. Ukryl se v houští a čekal co se bude dít. Kolem něj proběhli zarostlí špinaví chlapi zamířili k nedaleké skále zarostlé křovisky. U skály pak první z nich – podle hrozivého velkého tetování na rameni bezpochyby náčelník – zvolal: „Sezame, otevři se!“

K Ali Bbaově údivu kamenná stěna zarachotila a objevil se v ní černý otvor, do kterého začali loupežníci po jednom vcházet. Z jeskyně bylo slyšet, jak rozprávějí o uloupeném pokladu, který zde schovávali. Potom z jeskyně vylezli, náčelník zvolal: „Sezame,zavři se!“ a byli pryč. Ali Baba si oddychl. Slezl ze stromu a postavil se před skálu. Zopakoval po náčelníkovi kouzelné zaklínadlo a vešel do jeskyně. Oči až musel přimhouřit před tím, co viděl. Hromady zlata, drahokamy velké jako hlava, látky z Indie i Číny, perel šňůry, … Ali Baba chodil od stěny ke stěně, nakonec však do svého měšce nabral několik zlatých mincí a rychle z jeskyně zmizel. Když se vracel domů, potkal svého bratra Kásima.

Ukázal mu zlatý peníz a Kásim se divil, kde ho chudý bratr vzal. Ali Baba přiznal vše o jeskyni plné pokladů, řekl ale bratru, ať tam radši nechodí, nechce-li padnout do rukou krvelačným loupežníkům. Kásim se mu však vysmál. „Mohu se stát velkým boháčem, hlupáku a nenechám si tu příležitost ujít!“ Nazítří se Kásim vydal do jeskyně s celou karavanou oslů a vaky připravenými k plnění pokladem. Dorazil k jeskyni a podle pokynů Ali Baby zvolal: „Sezname, otevři se!“ Skála se otevřela a Kásim vešel. Nabíral zlata a drahokamů plné hrsti a když naplnil vše co měl, chtěl se vrátit. Ale ouha! Nemohl se rozpomenout na jméno skály. Věděl, že jde o nějaké semínko. Zkoušel tedy: „Ječmene, zavři se!“ nebo „Pšenice, otevři se!“ Ale nic nebylo platné. Najednou slyšel dupot nohou. To se vraceli loupežníci. Jakmile viděli Kásima v jeskyni, náčelník se rozběhl a uťal mu hlavu.

Dva dny čekal Ali Baba doma na bratra s velkými obavami. Když dva dny uběhly, Ali Baba se rozhodl vydat k jeskyni. Tam našel bratrovo tělo. Rozhodl se, že ho musí pohřbít. Naložil mrtvé tělo na záda a vydal se k domovu. Věděl však že loupežníci se vydají brzy po jeho stopách.

Mardžána mu poradila, aby se nastěhoval do bratrova domu a on tak udělal. Loupežníci brzy přišli na to, že tělo mrtvého zmizelo a vydali se pátrat po Ali Babovi. Když zjistili, kde přebývá, označili jeho dům bílým křížkem na dvěřích. Chtěli se tam v noci vplížit a Ali Babu zavraždit. Na Mardžánu si ale nepřišli. Hned si bílého kříže všimla, a i když nevěděla o co jde, pro jistotu nakreslila stejný kříž na dveře všech domů v ulici. Když se loupežníci v noci plížili ulicí, viděli, že všechny dveře jsou označené a nevěděli, do kterých vejít. Zuřili velice a loupežníka, který kříž nakreslil bez milosti popravili. Další den se do města vydal další loupežník. U Ali Babova domu se zastavil a obtiskl na dveře kapku krve ze svého prstu. Když se Mardžána vracela z trhu, hned si kapky krve všimla. A že měla v košíku zrovna mrtvé ryby, namočila prsty do jejich krve a označila stejně všechny domy v ulici. V noci se loupežníci plížili ulicí a opět viděli, že všechny dveře jsou označené. Zuřili ještě víc a svého druha opět popravili. Nazítří se vydal do města sám náčelník. Obstaral si 40 měchů na olej, ale olej dal jen do dvou z nich. Do ostatních se schovali jeho loupežníci. Přišel až k Ali Babově domu a zaklepal na dveře. Ali Baba otevřel a náčelník loupežníku (převlečený za kupce) řekl: „Jsem kupec z cizí země. Nech mě, pane, u tebe přenocovat, zítra s vydám na trh prodávat měchy s olejem.“ Ali Baba ho pozval dál a nabídl mu jídlo a pití. Přisedl k němu a brzy si začali povídat. Povídali si dlouho do noci, až začal v lampě na stole docházet olej. Mardžána šla lampu doplnit, ale v domě zrovna nebyla ani kapka oleje. Vzpomněla si ale, že cizinec má v měších na dvoře oleje spoustu. 3la na dvůr a už už chtěla první pytel rozvázat, ale náhle se z něj ozval hlas: „ Už je čas náčelníku?“ Jiná služebná my leknutím omdlela, jenže Mardžána hned prokoukla, jaký ptáček asi v měchu sedí a šeptem odpověděla: „Ještě ne, ještě chvíli!“

I z dalšího měchu se ozvala stejná otázka a než došla Mardžána na konec řady, napočítala přesně 38 loupežníků. Až v posledních 2 pytlích byl olej a to jí vnuklo nápad. Rozžhavila velký kotel a do něj olej nalila až začal vařit. Potom vzala velký džbán, nabrala syčící olej a vylila ji postupně všem loupežníkům na hlavy. Tak zbavila celou zemi krvežíznivých loupežníků!

Když se vrátila domů, jakoby nic, oblékla taneční úbor a začala Ali Babovi i jeho hostu tančit. Tančila krásně, ale náčelník už se těšil až se v domě zhasne a on bude moc provést svůj vražedný plán. Mardžána vzala bubínek a uklonila se k Ali Babovi, který ji odměnil dinárem. Poté se postavila s úklonou před náčelníka, který ji chtěl také obdarovat, ale ve vytažení měšce mu překážela dýka, kterou ukrýval pod košilí a kterou měl nachystanou na zavraždění Ali Baby. Mardžána to zpozorovala, na nic nečekala, dýku mu vytáhla z košile ukázala ji Ali Babovi. „Takhle s tebou chtěl naložit tento muž!“ řekla mu. „Je to náčelník loupežníků!“ Vyprávěla mu , jak zatočila s loupežníky. Náčelník, když slyšel, že přišel o své druhy, na nic nečekal, oknem vyskočil ven na ulici a dal se na útěk. Ali Baba byl Mardžáně neskonale vděčný. Na důkaz vděčnosti jí dal za manžela svého syna, o kterém věděl, že se jí už dlouho líbí. Společně pak žili šťastně a spokojeně, dokud nezemřeli.
 

Aláddín a kouzelná lampa

Jednou žil v dalekém východním městě chlapec jménem Aladdín. Žil jen s matkou a byli velice chudí. Jednoho dne zrána vyšel Aladdín z domu, aby si sehnal nějakou práci, a tu ho zastavil neznámý muž, začal ho objímat a volat: „Že ty jsi Aladdín, syn mého bratra? Konečně jsem tě našel, budeš mým dědicem!“

Cizinec byl vybraně oblečený, nosil i šperky, mezi kterými se obzvláště vyjímal velký starodávný prsten, který nosil na prsteníčku levé ruky. Představil se Aladdínovi jako Magrihan Masúd.

Magrihan Masúd šel s Aladdínem za město, šli krásnými zahradami, až se ocitli na holé pláni, nad níž se zvedal kopec. Vylezli nahoru a Magrihan Masúd Aladdínovi nakázal, aby nalámal dříví a založil oheň. Potom začal kolem ohně dělat rukama divné pohyby a mumlat ještě prapodivnější slova. Aladdínovi z toho šel mráz po zádech. A byl by ještě vyděšenější, kdyby věděl, že ten muž je kouzelník z africké země, že se za Aladdínova strýce jen vydává a má za lubem cosi nekalého.

Kouzelník totiž přišel hledat poklad, který mu mhl pomoci získat jen Aladdín. Magrihan Masúd zvedl ruce do výšky. Zablýsklo se, půda se otřásla a velkým otvorem se otevřela.

Aladdín padl na zem a rukama si kryl uši. Kouzelník Magrihan Masúd ho chytil za krk, zvedl ho a volal rozhněvaně: „Co se bojíš, hlupáku?“ ukázal na schody, které vedly přímo do nitra kopce. „Sestoupíš po těch schodech, dáš se chodbou a dojdeš do komnaty, kde visí ze stropu lampa. Sundáš ji a přineseš mi ji. Po cestě uvidíš mnohé poklady, ale ty s ničeho nesmíš ani dotknout!“ Pak kouzelník navlékl Aladdínovi na prst svůj velký prsten a řekl mu: „Kdyby se ti něco zlého přihodilo, otoč jím a ze všeho se dostaneš.“

Aladdínovi nezbylo než poslechnout a jít. Bez obtíží se dostal k lampě, sundal ji a strčil za košili. Pak šel zpět k domnělému strýci.

„Kdes byl tak dlouho?“ obořil se na něj kouzelník a chtěl Aladdínovi lampu vytrhnout.

Aladdín se ale nedal a chtěl, aby ho Magrihan Masúd prvně vytáhl z díry nahoru. Kouzelník chtěl ale jen tu lampu. Tu mu však Aladdín nechtěl dát. Kouzelník se rozzuřil, zamumlal zaklínadlo a nad Aladdínem se země zavřela!

Teď teprve dostal Aladdín opravdu strach. Jak tak naříkal a ruce spínal, nechtě otočil prstenem, který mu kouzelník půjčil. A tu před Aladdínem stál obrovský duch a strašným hlasem zvolal: „Jsem otrok pána prstenu. Poroučej, já udělám.“

Aladdín rozkázal duchovi, a´t ho vynese nahoru na zem. Duch mu dal kouzelný koberec, který uměl létat. Na něm Aladdín vyletěl na zemský povrch.

Dlouho se nerozmýšlel a běžel rovnou za matkou domů. Objal se sní a lampu hodil do kouta. Šetrná maminka ale nemohla něco takového vidět, lampu zvedla a začala ji cípem sukně cídit. Sotva ji třikrát přetřela, zdi se otřásly a ve světnici stál obrovský duch a hromovým hlasem říká: „Jsem otrok toho, kdo má v ruce lampu. Poroučej, já udělám.“

Aladdín poručil duchovi: „Uchystej nám dobrou večeři.“ Duch byl za chvíli zpátky a tolik dobrot co jim vystrojil, matka s Aladdínem nikdy v životě neviděli. Poroučeli si tedy dále, další a další věci, vše co je napadlo. Duch vše splnil.

Druhý den se Aladín vydal na procházku do města. Z brány královského paláce vyšel hlasatel a volal na všechny strany: „Královská princezna Jasmína půjde do lázní. Kdo na ni pohlédne bude synem smrti!“

Lidé utíkali domů, jen Aladdín zůstal a schoval se za dveře lázní. Zanedlouho tu byla princezna s průvodem. Aladdín spatřil její obličej nevídané krásy a ihned se do ní zamiloval.

Rázem jako by o rozum přišel, všechen klid ztratil. Vydal se do královského paláce, požádat o princezninu ruku. Jako dar přinesl králi nejkrásnější démant, jaký dokázal duch z lampy vyčarovat.

Král se zamyslel a řekl Aladdínovi, že mu dá princeznu Jasmínu za ženu, pokud mu donese 40 mís plných takovýchto démantů. Myslel, že se tím Aladdína nadobro zbaví. Aladdín však doma poručil duchovi a ten vyčaroval 40 mís plných třpytivých démantů než bys řekl švec. Pak se krásně oblékl ,aby se princezně líbil a vydal se s průvodem služebnic a služebníků k paláci.

Král ho uvítal a když viděl tu nádheru Aladdínova průvodu, hned mu princeznu dal za ženu. Aladdín byl na vrcholu blaha. Denně se procházel se svou spanilou ženou zahradami, plnil jí každé přání.

Kouzelníka Magrihana Masúda mezitím napadlo, že se podívá do kouzelné křišťálové koule, jak se vede Aladdínovi v podzemí. Nevěřil svým očím, když ho viděl v zámecké zahradě, s princeznou po boku. Došlo mu, že se Aladdín nějakým způsobem dostal k lampě. Popadl ho vztek a rozhodl se, že lampu od Aladdína lstí dostane.

Dorazil do Aladdínova města, přestrojil se za kupce a na ulicích vyvolával: „Vyměňte starou lampu za novou! Vyměňte starou lampu za novou!“

Princezna se zrovna dívala z okna a dala se kupci do smíchu. Pak ji ale napadlo, že vyzkouší, jestli kupec myslí tuhle bláznivost vážně. Vzala v Aladdínově ložnici starou lampu, která ležela na nočním stolku, nevěděla totiž o jejích kouzelných schopnostech.

Vyměnila ji s kouzelníkem za novou a vůbec nevěděla co učinila. Kouzelník ji ihned začal třít a z lampy vyletěl duch. „Jsem otrok pána lampy. Poroučej, já udělám.“ zvolal.

Kouzelník Magrihan Masúd popadl Jasmínu kolem a pasu a zvolal:“Odnes mě i s princeznou do mého paláce daleko osud.“

Když se Aladdín vrátil domů, nenašel tam svou mladou ženu. Služebná mu řekla, jak šla paní vyměnit lampu a Aladdínovi došlo, kdo v tom má prsty. Zoufal si, že se s Jasmínou už nikdy nesetká!

Vzpomněl si však, že má ještě kouzelný koberec, na kterém vyletěl z jeskyně! Utíkal pro něj a poručil mu, aby ho zanesl k Jasmíně. Koberec s vznesl do výšky a letěl přes hory i údolí, daleko předaleko.

Doletěl až do komnaty, kde ležela na polštářích princezna Jasmína, oči měla opuchlé, jak pro svého miláčka slzy prolévala. Ze shledání měli oba takovou radost, že by byli pro samou lásku na Magrihana Masúda, zlého kouzelníka, zapomněli. I začali se mezi objímáním radit, jak na kouzelníka vyzrát a dostat se domů.

Konečně princezna dostala nápad. Aladdín nasedl na koberec a vyletěl z komnaty. Schoval se v křoví a čekal, jak si princezna poradí s kouzelníkem.

Kouzelník se vrátil domů a byl překvapen, když princezna svolila, že s ním povečeří. Myslil si, že už má vyhráno.

Princezna usedla ke stolu, ale nic nejedla a kouzelník, jak do ní byl zamilovaný, jí řekl, že pro ni udělá, co bude chtít. I řekla Jasmína: „Přála bych si vyzkoušet kouzelnou lampu. Dones mi ji.“

Magrihan Masúd se div nepřetrhl, aby princezně vyhověl. Ta ale, jakmile měla lampu v rukou, začala ji třít a vyvolala ducha. Tomu pak poručila: „Odnes tohoto muže do vězení, ať už ho vícekrát nevidím!“ A duch byl i se zlým kouzelníkem v mžiku pryč.

Aladdín vylezl ze svého úkrytu a chválil princeznu, jak si s Magrihanem Masúdem dobře poradila! Vzali lamou, nasedli na koberec a vrátili se zpátky do svého království! Spolu pak žili šťastně, dokud neumřeli.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 22. 7. 2008
článek číslo 761
autor: Zdeny

 

Táborový song

Pilně trénujte, ať si s námi můžete brzy zazpívat. Možná, že se i podaří Vám sem někde v budoucnu nahrát zvukový soubor našeho zpívání. Tak ať se Vám líbí.
Šahrazád, vypravuj!

1. Povím vám teď pohádku,
co slýchával jsem nejvíc rád,
když uléhal jsem za chládku
po tisíc nocí snad?

2. V Půlměsíčním království,
kde zpěvy z minaretů zní,
tam vládl sultán bohatstvím,
o kterém se jen sní.

Ref: Šahrazád, vypravuj
pohádku líbeznou,
kterou jsi skončila
včera tak najednou!
Stačí jen malinko
a zázrak stane se,
kouzelný koberec
nás do ní odnese.

3. Vybíravý panovník
chtěl denně novou ženu mít,
tak zavedl ten krutý zvyk,
dát tu včerejší stít.

4. Krásku jménem Šahrazád
ten strašný osud potkat měl,
však jak je dívka mazaná,
to sultán nevěděl.

Ref:

5. Večer na svém lehátku
zas sultán nemohl klidně spát,
tu chytrá dívka pohádku
mu začla povídat.

6. Naslouchal až s dojetím,
jak příběh stále plynul dál,
a den se s nocí mezitím
tisíckrát vystřídal.

Ref:

7. Ještě zbývá vyřešit,
zda příběh šťastný konec má?
Já sultán Hárún ar - Rašíd
jsem si svou chytrou
milovanou
Šahrazádu
vzal…

Nápěv ke stažení
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 25. 7. 2008
článek číslo 772
autor: Zdeny

 

Tábor Berušek

Jednotlivé dny formou podčlánků.
Následujte podčlánky dle libosti.
 

Táborové osazenstvo - Berušky

aneb kdo s kým
Rozhodli jsme se Vám trošku přiblížit naše táborníky, abyste měli alespoň představu o tom s kým je kdo ve stanu a jak po dvou dnech tábora vypadají :).
A měli také krátce odpovědět na otázku co se jim na táboře líbí a co ne. Pozitivní je, že v kategorii "nelíbí se mi" nic na odevzdaných papírcích nebylo (zatím).
 

Nultý táborový den (neděle)- Berušky

Po několikadenních přípravách na tábořišti vyrazil pracovní tým tábora Berušek zpět do civilizace, na setkání s budoucími táborníky a jejich rodiči.
Neděle deset hodin u klubovny, se zdálo téměř všem jako dobrý čas i místo. Ale jen téměř všem :) – prostě někteří se ještě tak intenzivně loučili s televizí, že sraz nestihli, viď Aňí :))).
U klubovny byly naložený věci do aut k hodným rodičům, Atty vůdcovsky poinformoval rodiče co že nás to všechny vlastně čeká, co se může a nemůže a mohli jsme vyrazit – a to opět jako vloni na kolech.
Na spoustě berušek bylo vidět, že s rodiči (případně prarodiči) poctivě trénovaly a tak nám cesta ubíhala a těch několik zastavení nebylo vůbec potřeba.
Na tábořišti nás už čekala kromě spousty zavazadel u stožáru také Danny, Čegi a Zuzka. Byl krásný horký sluneční den, úplně ideální pro začátek tábora. Atty rozdělil holky do stanů a mohlo začít vybalování. Nestačil jsem zírat, jak jsou malé slečny vybaveny – kutil Tim by jim nemohl konkurovat! Třeba Káťa suveréně vybalila kladívko a začala s přitloukáním kapsářů, které si se spolubydlící Aničkou přivezly. Ostatní holky předváděly různé nože, s jejichž použitím bych se nebál strávit měsíc na pustém ostrově. Kristýnka zabodovala novým typem led lampičky a ostatní holky zase těmi nejroztodivnějšími plyšovými mazlíky :).
Samozřejmě mladé slečny nejsou vždy tak úplně se vším spokojené a tak jsme sepisovaly reklamace, které byly promptně vyřizovány. Stručný seznam: - ve stanu nám roste tráva!, bydlí tu brouci a pavouk, těžko se zavírají dvířka, mám nakloněnou postel (asi 80 stupňů), mám v poličce obal od cizího bonbónu, co mám dělat?!!!, mám v poličce prach, jedna malinkatá dírka v celtě.
A tak se měnily plachty za nové, opravovala dvířka stěhovali pryč pavouci, vázaly provazy na zavěšení krojů – no prostě byla toho spousta. A kdo že nám to s kým vlastně bydlí? Bráno od leva: Atty + věci, Tíťa + Bárča, Barča + Monička, Linďa + Dáňa, Woody+Pája, Káťa + Anička, Aňa P. + Bizi, Kristýnka + Michalka (která dojede v úterý).
A co že to bylo k obědu? Polévka se zeleninou a rizoto – kupodivu i přes množství sladkostí, které holky před obědem konzumovaly a které se nedalo přehlédnout, docela baštily, takže byla Áňa se Zuzkou za kuchařský tým spokojeni.
Nejočekávanější část denního programu – totiž polední klid, holky strávily vyvalováním se ve stínu nebo ve stanech s provedenou klimatizační úpravou (vykasaná plachta).
Ale jak už to bývá, tento program uplynul velice rychle a už se pěkně sedí v kroužku kolem Attyho a seznamuje se s režimem dne – to jako kdy se vstává, svačí, obědvá, hrají hry atd. A hlavně také jaká se musí na táboře dodržovat pravidla – tudíž jsme podepisovali táborový řád.
Po těchto nutných oficialitách si nováčky vzala na starosti Čegi a společně vytvářeli komix ze života berušek – to byla poslední část nováčkovské. A Maky s těmi staršími členkami hodnotila uplynulý rok a vzpomínaly na jednotlivé akce.
Už společnými silami se vydaly společně s Pepim na cestu na Dálný východ. Jako karavany se snažily pronést přes pouštní piráty(ky) co nejvíce zboží a směnit je s obchodníkem Lakym. No a když měly nějaké penízky tímto stylem vydělané, tak kam by měly HOLKY jinam vyrazit, než ke kupci. Znáte to – samé hedvábné šátky a jiné pro holky atraktivní věcičky, tomu se nedá odolat.
Do davu s nimi se vmísil i nenápadný pouliční umělec, který do té doby venku jen píšťalou „dráždil kobru“. A rychlostí takové chásce vlastní z ničeho nic sbalil na pultě pásek a vyfrčel z obchodu, v zápětí následován obchodníkem. No a znáte holky – ty aby u něčeho takového nechyběly – vydaly se pronásledovat zloděje taky. A neuvěřitelně se jim to vyplatilo, protože ho svými brutálními metodami zastavily a předaly obchodníkovi. Ten se rozplýval vděčností a slíbil jim předat nějaký dar. Taková Pávčice si už určitě představovala ten hedvábný „topík“, ale mělo je všechny čekat překvapení….
Málem se totiž dostaly do velkého průšvihu. Do davu na tržišti zavítal na nosítkách sám sultán Hárun ar-Rašíd, aby si vybral novou manželku. To samotné zní celkem slibně a takhle bohatě vdát některou z berušek by bylo i pro náš tábor velice přínosné :). Ale háček byl v tom, že sultán vydržel s každou novou drahou polovičkou jen den a noc a potom ji nechal setnout….. Naštěstí ho naše holky moc neoslnily – buď byly prťavé nebo moc hubené atd. Ale zaujala ho dívka stojící s námi společně v davu. Její jméno znělo Šahrazád. Tu si nakonec i přes protesty svého rádce – vezíra Džafara – nechal odvést do svého paláce….. Uf, ještě že tu nemáme žádné krasavice :) a tak jsme s klidem mohli jít na večeři.
Obložené chleby byly i zdrojem zábavy, kterou začala Pávčice při svém žonglérském kousku s rajčetem, její výkon překonal Pepi rozšířenou sestavou o prvek s nohou.
Po čištění zubů a úklidu ve stanu byl takový zjednodušený ale o to slavnostnější večerní nástup, při kterém se sice nesnímala vlajka, ale rozdávaly se šátky nováčkům, kteří uspěli při nováčkovské zkoušce – a to byli všichni.
No a protože sliby se mají plnit, tak za námi přišel kupec, který slíbil, že se odvděčí za chycení zloděje. Zavedl nás k Bobrůvce a představil svůj dar, který až do této chvíle připravoval. A byl to…… chvíle napětí……. Ještě jedna chvíle napětí….. LÉTAJÍCÍ KOBEREC! Nádherně se vznášel nad klidným vodním tokem a jeho záhyby se lehce vlnily, jako by nás zval: „ Pojď, posaď se, prolétni se…..“
A tak jsme uposlechli a postupně si na něj všechny holky pod vedením Maky vysoukaly a pohodlně se usadily. Kupec nám ještě vysvětlil, že se let musí trénovat stejně jako jízda na kole, ale holkám to docela šlo a tak vyrazily dál na projížďku – no vlastně spíš prolítku :). Zabrzdily až u sultánského paláce, kde dívka Šahrazád zrovna začínala vyprávět jednu ze svých pohádek – MUTABOR. Když pohádka skončila, rozhodnul sultán, že dívku ještě ušetří, ale musí mu vyprávět další příběh. Jen jsme ještě slyšeli, jak s tímto rozhodnutím nesouhlasí vezír, ale to už se najednou kolem rozhořely tisíce světel, zajiskřilo se a koberec holky odnesl přímo do pohádky…… ale to nás bude čekat až první táborový den a musíme se na to řádně vyspat!
Tak holky s koberce zmizely ve svých stanech a právě včas, protože nad táborem začala taková malá bouřička, která zase rychle přešla a holky pak už klidně spaly. I když některé o to více zavrtané ve spacácích.
Ještě než Vám tady dáme prostor si přečíst pohádku MUTABOR, tak souhrnem, máme se dobře, žádné slzičky po maminkách první večer nebyly (jen trošku kvůli bouřce) a ani žádné zranění – ťuk, ťuk do dřeva.
Takže hezkou dobrou noc nultého táborového dne a příště se dozvíte, co holky zažily v pohádce MUTABOR na vlastní kůži.
P.S. dle Attyho slibu se už tedy tímto prostřednictvím dozvídáte (jestli jste se tedy pročetli až sem), že námětem pro letošní tábor jsou Pohádky tisíce a jedné noci a název je ŠAHRATÁBOR!!!
 

1. táborový den (pondělí)- Berušky

Dobré ráno a máme tu konečně první pořádný táborový den jak se patří – i s ranním vstáváním. Oproti předpokladům holky ráno neřádily už od 6, jak je jindy zvykem – no asi je zmohl ten večerní déšť a bouřka.
Také podle toho vstávání vypadalo a na JÓGA rozcvičku je Maky s Čegi vytáhly až po 20 minutách. Všichni se pěkně protáhli, i když to ze začátku vypadalo, že opět usnou.
Ale nestalo se tak a sešli jsme se u snídaně – chlebem s marmeládou a čajíkem. U jídla je vždy největší drbárna a tak jsme zjišťovali, jak na koho zapůsobila první táborová noc. A kupodivu, nikdo kromě bouřky si na nic nestěžoval, zima nebyla – prostě pohodička.
Vztyčení vlajky jsme zvládli na jedničku –možná proto, že byl dnes vlajkovou četou Pracovní tým. Dokonce i kázeň byla vzorná a vlajka důstojně vystoupala až nahoru.
No a potom se to už rozjelo přesně podle pohádky Mutabor, kterou jste si měli možnost nastudovat :). Neopakovatelný byl Pepi, který chtěl být proměněn kouzelným práškem na čápa a tak se vžil do své role, že by mu mohli leckteří menšinoví kluci závidět :) – no dovedete si představit, jak se holky nasmály. Čegiin program, byl tímto prohlášen za velice úspěšný :).
Důležitou částí dopoledne byl nácvik nového táborového songu. Stejně jako loni i pro letošek složil Atty táborovou písničku, která se vztahuje k táborové hře. A jestli byl loni Petr Pan bomba, tak toto dílko jde ještě dál. Holky se ho naučily v neuvěřitelné rychlosti a s nadšením si jej celý den pobrukovaly a tento pohled samozřejmě mistra – autora – velice těšil. Protože třeba takový pohled na zpívající Moničku, která s nadšením úžasně artikuluje je největším oceněním – teda myslím :). Stejně jako pohled na ni, když v poledne baštila kuře na paprice a okamžitě jej prohlásila za nejoblíbenější jídlo. A bašta to byla opravdu obrovská. A když mi sama dobrovolně umyla ještě Bizi po obědě ešus, co jiného člověku ještě chybí ke štěstí? :) Ale nebojte, zítra si to umývání vyměníme. A Bizi navíc přibude jeden lísteček k sultánově kytičce – což je velice zajímavá novinka zde na táboře a určitě zaslouží malé pozastavení a vysvětlení.
Sultánova květina: to jsou takhle na nástěnce kytičky s jednotlivými okvětními lístky a uprostřed každé je jméno Berušky a také malinkatý sáček na vzkazy. V případě, že je Beruška hodná, udělá něco hezkého pro ostatní bez říkání, tak jí tam přibude nenápadně další okvětní lístek a vzkaz, za co to vlastně je a pochvala pro ni. Ale naopak, když se milá Beruška zlobí, vzteká, provádí lumpárny a třeba podvádí při hrách, tak chudák kytičky uvadá a lístečky naopak ztrácí. Ale vzkaz v obálce jim napoví co příště vylepšit.
Odborky: to bylo téma po poledním klidu – každá světluška si vybrala obor lidské činnosti, který je jí blízký a podle toho jí roveři vyhledali patřičnou odbornou zkoušku – u světllušek vlastně zvanou světýlko. A tak se plnily světýlka tanečnice, cyklistka, zdravotnice, čtenářka, modelářka, houbařka a kdo ví co ještě. Největší pozornost budil pár Pávčice Laky, kteří to na táborovém náměstíčku vytáčeli v rytmech polky a valčíku – už jen společenský oblek jim chyběl.
Ale ten jim rozhodně nechyběl v dalším programu, kdy se berušky musely zamaskovat tak, aby pronikly na sněm čarodějů a zjistili, jak zachránit sultána proměněného v čápa. No holky to pojaly každá velice originálně a tak tu po lese pobíhaly polonahé zablácené postavy obalené trávou a větvičkami – no vůdce Atty jen protáčel oči, když viděl tento akční Pepiho program. Ale protože byl shodou náhod na čarodějném sněmu, tak mohl opravdu jen koulet očima.
Hlavně, že se holky bavily a že získaly prášek na přeměnu sultána zpět. No a tak jediné co ještě zbývalo, bylo dohonit a zlikvidovat Kašenora s jeho strážemi. To mohu vylíčit velice barvitě, protože jsem se nějak omylem přimíchal do role strážce a čelil potom davu rozběsněných Berušek, z nichž každá druhá křičela: „Kopejte, kousejte, škrábejte.“ No nasazení bylo veliké, Kašenor nakonec z 10ti kolíčků, které se holkám na něj podařilo připnout, zešílel. No a my z Lakym – teda vlastně stráže, měly padla a šly si foukat bolístky a přemýšlet o tom, jak by nejraději očesaly všechny lístky na Sultánových květinách :).
Holky potom zaslouženě odpočívaly až do večeře – do výborného těstovinového salátu, po kterém se jen zaprášilo. A některé vyznavačky kuřete na paprice si pochutnaly na zbytcích od oběda.
SPADLA NÁM TU KOMETA!!! A hned několik! Ale byla to jen hra, tak se nemusíte strachovat. To se nacpe míček do punčochy, udělají se dvě družstva, 2 branky a 2 týmy a snažíte se si nahrávat a dát gól. Ale pozor – tuto „kometu“, která za sebou vleče punčochový ohon můžete chytat jen za něj. Nejdříve to vypadalo jako pěkně těžký úkol, ale nakonec se zadařilo a Pávčicový – tudíž můj tým porazil všechny ostatní :).
Ale protože už se přesýpací hodiny povážlivě dosypaly, bylo na čase spěchat zpět na koberec, aby nás dopravil zpět z této pohádky (MUTADOR). Protože po dosypání posledního písku v hodinách bychom tu zůstali uvězněni a to nikdo nechtěl. Navíc umění letu na koberci už si holky osvojily a stalo se pro ně zábavou. Dokonce některé z nich prosily, ať mohou na létajícím koberci přespat – což jim bylo z pochopitelných důvodů zakázáno, ale nápad to není úplně nezajímavej, takže to možná s roverama někdy do konce tábora ještě zkusíme.
Ve večerním šeru nás čekal ještě jeden let a to opět k paláci, abychom si mohli vyslechnout další z Šahrazádiných pohádek. Tentokrát byla o Ebenovém koni a byla velice neobvyklá. Holky byly na koberci pěkně rozmístěny, ten se jen lehce pohupoval a holky napjatě poslouchaly neuvěřitelný příběh….. do kterého se v zápětí přenesly……. A celý zítřejší den ho budou prožívat.
Hlídka pro dnešní noc hlídala ve složení: Woody, ahoj tady pepik – ano ten tam hlídal s ní a teď využil chvilkové opuštěnosti notebooku a Pája. Každá po hodině.
Očekávala se chladná noc, tak jsme všichni uléhali pořádně navlečeni. I pracovní kruh zalezl před půlnocí a v táboře se rozhostil neobvyklý klid, hvězdy nádherně zářily a řeka šuměla pod líně pochrupujícím létajícím kobercem. Hezké sny.
 

2. táborový den (úterý) - Berušky

Brrrrr, to je ale zima. Takto nejvýstižněji by se dalo popsat úterní ráno. Teploměr ukazoval něco málo přes 6 stupňů a kouřilo se od úst. Holky vstávaly jako obvykle – totiž trvalo jim to obvykle dlouho – obzvláště staří mazáci na tom byli nejhůř – Bizi a Pávčice. Až když jsem je vyfotil 10 minut po budíčku, jak jsou zalezlé ve spacáku a pohrozil, že inkriminované fotky zašlu vůdci oddílu Teovi, ať ví na co se v oddíle mají připravit, tak to zabralo :).
Dnes se jóga z bezpečnostních důvodů jako rozcvička nekonala (někdo by mohl přimrznout k zemi :)), ale všichni přidali nějaký ten cvik k dobru v kolečku.
Mezitím stihl přijet spolehlivý Horváthexpres :), který nám dováží zásilky od rodičů z města. Mockrát děkujeme za tuto opravdu expresní doručovací službu.
Musli s mlékem některým slečnám nevonělo a tak se musel domazávat chléb s medem. A jako každé ráno jsme skoro nestíhali nástup, jak jsme se do poslední chvíle vybavovali v jídelně. To je drbárna, to bych vám přál slyšet :).
Na nástupu se nic netypického už nedělo, kromě Lakyho vysvětlení jak správně a hlavně skautsky podávat levici. Ale po nástupu, než stihl vezír dne, kterým byl Laky, obodovat stany (dnes si dělám zálusk na plyšového ňufíka za pořádek já! Atty, který ho vyhrál za nejčistší stan včera už nemá šanci!!!) jsme milé slečny vyfotili u jejich dočasných příbytků, ať mají rodiče i vizuální kontrolu. Jen u Kristýnky se nelekněte, Michalka jí dorazila až navečer a tak jsme požádali o zapózování pana vezíra Lakyho.

Po všech těchto ranních formalitách byl už konečně čas věnovat se pohádce o Ebenovém koni, do které nás večer přenesl létající koberec a ve které se nám odsypával drahocenný písek – totiž čas.
Představte si, jak princezna s okouzlujícím bratrem princem :) – totiž se mnou si jen tak společensky sourozenecky (znáte to) klábosí a do toho tam vtrhne nějaký výstřední koktající trouba se sluhou a koněm a po chvilce koktání z něj vypadne: „Přiiiiiššššššeeeeeellllll jsssssssseeeeeeem Tě požáááádddddddaaaaat o ruuukkkkkku, Aňňňňňňo.“
Na to se ségry zeptám: „Ty ho znáš?“
Ségra Aňa zamečí stejně jak v reklamě na T-mobile: „Neeeeeee“.
No tak takhle nějak to začalo. Když jsem vysvětlil milému příchozímu, že jako nemůžejen tak vlítnout do paláce a odvézt si mou ségru, tak vlastně uvedl, že je vynálezce a za ségru mi dá vynález létajícího ebenového koně a ať si ho vyzkouším. No na to jsem pochopitelně slyšel a vyrazil na projížďku. Vychytaný to moc neměl, protože se nedalo moc zatáčet, občas se mi do „kopyt“ zachytily princovské nohavice, ale jinak dobrý. No a co se zatím dělo v komnatách? Vědec předvedl další ze svých vynálezů – výměnu osobnosti a přehodil Makyin mozek a myšlení do těla Čegi a samozřejmě naopak – no prostě něco. Ale zajímavý byl návrh, který vynálezce udělal a to, že je schopen zkonstruovat cokoliv a ať holky vymyslí za tento program nějaký projekt. Po dlouhém přemýšlení a vymýšlení nejrůznějších „užitečných“ vynálezů vyhrálo nakonec samoobslužné vznášející se lehátko :).
No a byl čas na trošku akčnější program s názvem V cizí zemi, který Berušky při malé anketce vyhodnotily jako nejlepší. No posuďte sami. Jsme v cizí zemi, mají tady divné zvyky a díky tomu trpí. Třeba a hlavně se neumí vůbec správně obléci. Někdo je navlečen tak, že by v létě téměř umřel, jiný klepe kosu, další dělá ostudu na fiktivním nástupu. A tak úkolem bylo těmto lidem správně poradit a pomoci. No takže v reálu to vypadalo tak, že holky z tlouštíka navlečeného Pepiho strhávaly oblečení ale tomu se to pochopitelně moc nelíbilo a tak z toho byla velká bitka. U Lakyho to samé a Atty byl takový „buránek“, který byl na nástupu ve skautském kroji s rozepnutou košilí na ruby, šátkem místo na krku na hlavě, ověšeném řetězy a v růůůůžovoučkých kalhotech. Takže až uvidíte některé lehce lechtivé fotky, nemusíte se děsit, šlo právě o tuto hru. A jak jsem už psal – holkama vyhlášenou za nejoblíbenější.

No ale konec srandičkám, je třeba taky trošku pracovat a hlavně proto, že nás večer čekají opékané buřty, tak holky připravovaly oheň a také uklízely po lese staré zprávičky z her.
Oběd se nám trochu posunul, ale výborná česnečka se spoustou opečeného chleba a čína to vynahradily a holky se jen oblizovaly – jsou prostě vzorné. Službu v kuchyni měl tým Červené skautky (Káťa, Kristýnka, Woody, Tíťa a Monička) a tak pomáhaly s umýváním nádobí a hlavně intenzivně likvidovaly spoustu zbylého opraženého chleba. Hlavně Káťa se pro něj přes kuchyň naběhala asi miliónkrát :))).

Před druhou hodinou nastala velká chvíle pro Bizi a Pávčici, které se chystali na složení zkoušky Tři kapky rosy a dnes je čekalo 6 hodin o samotě. Když jsem je doprovázel do lesa na určená místa, tak se mě sice snažily přesvědčit, aby mohly být spolu, ale podařilo se mi poměrně úspěšně jim vysvětlit, že by se ta zkouška potom musela jmenovat jinak. Poblíž míst, kde obě trávily oněch 6 hodin jsme potom chodili každou celou hodinu a pískali, když se ozvala odpověď (ta se ozvala vždy) tak bylo vše v pořádku. Ale nebojte, tato zkouška je jen pro ty nejstarší, nikoho jiného na ni vyhánět nebudeme.

A jak už to bývá, protože se nashromáždilo více faktorů k tomu, abychom potřebovali hezké počasí, začalo pršet. Takže jednak holky měly poměrně náročnou zkoušku samoty, i když měly pláštěnky a vybavení, jednak jsme neustále přesouvali program Výlet na kolech do Bobrové, který byl posléze zrušen. No a spousta dalších nepříjemností. Odpoledne se tedy hodně zpívalo, plnily se odborky, byla unesena princezna, kterou jsem při svém zkušební letu na ebenovém kole, totiž vlastně koni. Vynálezce se mi chtěl tím únosem pomstít, že jsem mu nedal svou sestru. Ale pochopitelně si na prince nepřišel a já si svou milou vydobyl zpět i když to nebylo u rybníku v Bobrové, kam to bylo původně v plánu.

Večeře byla tentokrát přesunuta až na večerní program, kdy kluci s velkým úsilím zapálili oheň v kaluži táborového kruhu, ale dlouhodobým úsilím se podařilo párky opéct a byly mňam. Samozřejmě nechyběl let na koberci jednak pryč z pohádky o Ebenovém koni a večerní let za poslechem nové pohádky Uplakané princezny. Takže na zítřek se máme na co těšit.
Večerní usínání probíhalo poněkud rušněji a tak měla hlídka co dělat s utišováním. Dnes hlídala Tíťa s ňufíkem, kterého jí Atty předal na večerním nástupu za nejlepší pořádek (zase mi uniknul :(). A po Tíťi přebírala hlídku Barča S. Obcházeli jsme tábor, občas se ohřívali u kamen a pili čaj, prostě pohodová hlídka. Dokonce jsme tu měli i kontrolu od Policie ČR, takže se nemusíte o své děti bát.

Takže abych to shrnul, všichni jsou stále zdraví, veselí a v pořádku. Holky plnící zkoušku samoty přišly na večerní nástup v pořádku, takže není důvod k obavám. Počasí se už alespoň teplotně také vylepšuje a my se těšíme na ta slibovaná vedra.
Jo a ještě nesmím zapomenout, že dorazila Michalka, takže Kristýnka už není sama ve stanu a co nejdříve jí opravíme fotku s Lakym na fotku s Míšou :).
P.S. A závěrem chci poděkovat za sledovanost, protože už v dnešní (středeční) ranní poště bylo znát, že o nás čtete :). Klidně nám můžete psát i vzkazy na tzv. ventilačku – na stránkách nahoře úplně pravá ikona.
 

3. táborový den (středa)

Dobré středeční ráno! Toto bylo dokonce daleko teplejší než to minulé. Zase se mi nedaří vstát před půl šestou a tak doťukávám článeček z úterka ještě těsně před nástupem, abych ho stihnul zavézt k Tulisům k uveřejnění na stránkách. Touto cestou díky Tulisům za možnost přístupu k internetu.
Pošťák Dušan opět spolehlivě dorazil až k tábořišti a dnes nám došla opravdu zajímavá pošta. Upoutalo mě několik stejných obálek pro různé členky tábora a za nedlouho jsem se měl dozvědět cože tyto tajemně podobné obálky obsahuji. Přiběhla ke mně totiž Monička, ta její velká kukadla na vrch hlavy a co to jako znamená. Po shlédnutí obsahu zjišťujeme, že někteří rodiče zřejmě založili nějaký klan, který dětem zasílá tajemné dopísky s domácími úkoly, ať o prázdninách nezleniví . Ale dokud tyto úkoly nezasílají vedoucím, tak proč ne :))).
Holky vstávají opět velice rozpačitě a vytáhnout je na rozcvičku trvá opravdu věčnost – už se z toho stává pomalu zvyk. Dnes holky opět zajódovaly (odvozeno od slova jóga), takže namáhavé to rozhodně nebylo.
K snídani byla teplá vtipná kaše (krupičná se smajlíkem z kakaa) a studený čaj. Nad kaší se všichni olizovali – tedy až na Pávčici – a nezbyla ani trocha.
Daně Daně – Pepiho bojovka, kdy holky musely dát v šanc své cennosti ze stanu a zaplatit jimi daně, které byly velice přísné v tomto královstvtdí, sultánství nebo emírství – už v tom začínám mít zmatek. Jenže připlacení daní byli okradeni zlodějem, kterého potom téměř celý zbytek programu naháněly, obíraly ho o cennosti a vraceli je daňovému úředníkovi. Samozřejmě to nebylo nezjištné a za navrácené věci pěkně úředníka kasírovaly. Jednoduše řečeně taková pěkná bojovka uprostřed táborového náměstíčka.

No, ale abychom holky moc nechválili, musím napsat, že dnešní vezír Pepi odhalil spoustu nepořádku ve stanech a po bodování na tom nebyly holky zrovna dobře a tak ustoupil program do pozadí a čekalo se až provinilci uklidí k vezírově spokojenosti.
Tím jsme se ochudili o cenné minuty dalšího programu, kterým byla zdravověda. Zkoušely jsme holky naučit pár základních věcí, které by mohly (doufejme že ne) v životě potřebovat. A zde je opět místo na pochvalu, protože toho hodně znaly a opravdu se snažily. Každý si vyzkoušel jak obvázat krvácení tlakovým obvazem, jak zaklonit hlavu pro uvolnění dýchacích cest atd. Škoda, že nás vezír přerušil s tím, že je čas na další program. No snad ještě bude čas si to zopakovat. Hlavní chvála patří Bizi, Pávčici a Woody – prostě těm nejstarším –je vidět, že mají s první pomocí zkušenosti.

Určitě jste viděli pohádku šíleně smutná princezna. Nevím jak naše Berušky, protože s rozesmíváním princezny moc zkušeností nepředvedly – no ale nebude předbíhat.
Mocný sultán vyhlásil, že rozesmívat princeznu může každý když zaplatí 5 dyrhamů. Jenže Vy, rodiče, jste daly holkám špatné kapesné, směnárna tady nikde nefungovala, takže nezbývalo než vyrazit na brigádu. Úklid v roverských stanech by se jim asi moc nezamlouval, tak se hlavní pozornost směřovala k Bobrůvce protékající za kuchyní. Táhly zde totiž zrovna spousty těch nejrůznějších druhů ryb. Takže holky zalehly na lávku, speciálními udicemi lovily rybičky a ty pak nosily na trh, kde získávaly penízky. Objevovaly se tu pěkné kousky – mečouni, pstruzi, sumci, kapři, lososi a dokonce Danielka přinesla rybí filé :))).
Když bylo dost penízků, tak se vytvořila fronta před palácem a stráž pouštěla za poplatek postupně jednu světlušku za druhou dovnitř. Ale princeznička pořád nic. Takto marně jsme promrhali čas až do oběda. No alespoň jsme díky lovu měli večer rybičkovou pomazánku :))). To si ještě zaslouží vysvětlení: rybičky byly totiž malé špalíky dřeva plavoucí po potoku no a co nás nenapadlo, místo avízované rybičkové pomazánky jsme večer připravili pouze suché chleby a na misku jsme nasypali piliny z dřeviště. No a komentovali jsme to tím, že je to pomazánka z holkama nalovených rybiček. Holky sice na chvilku znejistěly, ale pak jsme tak tak zabránili tomu, aby tento vtípek zbaštili – ne i s navijákem, ale i s pilinama a tak jsme raději rychle donesli tácy s pravou rybičkovou. No dostaly ony nás.

Ale to jsem trochu předběhl čas a vrátím se k obědu. Nezapomenutelné obilné placky usmažené jako karbanátky – mňam i masožrout jako já si pochutnal a to nemluvím o vegetariánovi jako Laky – ten se nabaštil také dobře. Holky dojídaly tyto skvělé placičky ještě v průběhu celého odpoledne. Mňam, mňam, sakryš, teď jsem si málem poslintal klávesnici!
Teď maminky potěším a nezapomenu napsat, že si holky v Poledňáku důkladně umyly nohy v lavorech s teplou vodu. Bavilo je to hlavně proto, že se snažily našlapat co nejvíce bublinek ze směsi sprchových gelů, jejichž vůně naplnila tábořiště.

Odborky, odborky, odborky – spoustě holek přibývají razítka splněných bodů velice rychle a v prvním odpoledním programu měly další možnost jejich počet rozšířit. A tak se dělala smaženice z hub, opět se tančilo, četlo a kreslilo.
Obličejové masky ze sádry, které navazovaly na tento program se holkám nečekaně moc líbily – nevím jestli to bylo tím, že byly celé zaplácané od sádry nebo potom viděly jak vlastně jejich xichtíky vypadají :).

Protože jsme zklamali při rozesmívání princezny, dal nám sultán poslední možnost. Doporučil, abychom vyrazili do nejzazšího koutu jeho země a získali jednoho lovce tygrů, který je prý v rozesmívání kapacita.
Osedlali jsme tedy naše „koně“ a vyrazili po skupinách po značkách, které vedly až k lovišti tygrů (rybník u Radešína). Timur (tak se ten tygrobijce jmenoval) nebyl sice moc nadšený, že by měl nechat své oblíbené činnosti a vyrazit za nějakou uřvanou fiflenou, ale nakonec souhlasil. Ovšem pod podmínkou, že mu holky pomohou s lovem tygrů. Zasvětil je do rodinné tradice úspěšného lovu tygrů – je to sice velice tajné, ale Vám to prozradím, jak se to dělá. Kdybyste nááááhodou, třeba při procházce kolem skautské chaty Mercedesky :) nebo po cestě na nákup nějakého tygra potkali.
To se musíte hrooooooozitánsky opatrně připlížit až skoro k tygrovi, vybafnout na něj, on se lekne, vyskočí po vás a v ten moment mu musíte bleskurychle vrazit do chřtánu předloktí se speciálním chráničem a druhou rukou ucpat tygrovi frňák – a je Váš. Párkrát jsme to natrénovali a šlo se do akce. Holky sice naučenou techniku použily, ale nakonec zvítězila jejich vlastní, účinnější. A tak za každé vytažení „ocásku“ tygra získali jednu kartičku. Timur byl s úlovkem spokojen, osedlal svého koně a jel s námi do tábora.

Princezna se mu moc nezamlouvala, pořád do ní tak nějak šťouchal a jak má pádnou paži, tak asi trochu přitlačil a najednou se princezna skácela z lavičky a vysypalo se hromadu šroubků, matiček, osiček atd. Všem okamžitě došlo, že to byl obrovský podvod a sultán na nás tímto způsobem vylákal náš celodopolední výdělek dirhamů. Protože se zalekl Timurova hněvu, dal mu nakonec svou daleko krásnější druhou dceru a rychle vyklidil pole. No a my mohli jít na tu výše zmiňovanou rybičkovou pomazánku.

Nástup jsme odbyli v rychlosti, aby měly holky dostatek času na vaření čaje v Šahrazádině čajovně. No a potom ještě malá estrádka a šlo se na létající koberec vyslechnout známou pohádku o Alibabovi.
Hlídku dnes měla Čegi s Bizi a Pávčicí a pokud víme, tak „během jejich služby se nic zvláštního nestalo“ :).

Na závěr dnešního dne mám ještě úpěnlivou žádost o Vaši shovívavost při čtení těchto reportáží, protože větší část jich je psána s ještě zalepenýma očima po pár hodinách spánku a to potom zpětně sám zírám, jakých chyb jsem schopen.
A ještě úplně, úplně na konec Vám chci oznámit, že většina táborových fotografií bude k vidění v pátek večer na naší fotogalerii, kam je přístup z okénkovských stránek. Teda aspoň mi to náš webmaster slíbil. No a to nejlepší nakonec – nakonec fotek, bude zvukový soubor s táborovou písničkou. Tak se těšte! :)

A doopravdy úplně poslední připomínka :D. Do článečku Táborové osazenstvo - Berušky byla dodána poslední fotečka Kristýnky a Michalky, kterou jsme dlužili. Takže se omlouváme rodičům a snad jsme je moc nevyděsili. Holky opravdu na táboře jsou :) a vypadají spokojeně, ne? :)
 

4. táborový den (čtvrtek) - Berušky

„Byl jeden pán, ten kozla měl, velice si s ním rozuměl……“ Takto probudila Káťa ve čtvrteční ráno tábor do dne, věnovanému Alíbabovi a 40-ti loupežníkům.
Snídaňový jogurtík zmizel v každém za rekordní čas nástup se také odnástupoval velice rychle a holky vyrazily na dlouho očekávaný program pod vedením vezíra Čegi. Po tomto úvodu byste si mohli myslet, že půjde o kdo ví jakou zábavu, ale pravdou je, že se začaly tenčit zásoby dřeva a tak byl tento program dlouho očekáván tak maximálně kuchyní. Holky stahovaly klestí a klacky a za první program nám na dřevišti vyrostla pěkná hromada.
Naštěstí se tím holky moc nevyčerpaly a do tří následujících sportovních disciplín nastoupily s velkým nasazením. Slalom mezi stany okralovala Woody, zatímco cestu z kopce a zpět do kopce se špalkem dřeva vyhrála s přehledem Barča S. O dopravě špalku pomocí „golfových holí“ (sekera, palice, kladivo) Vám toho bohužel moc neřeknu, protože jsem to jednak neviděl a Pepi teď vyrazil na likvidaci noční hry a po jeho návratu budu snad už na internetu u Tulisů…….

Sezame otevři se!!! To je heslo, které holky bez váhání použily při vstupu do Alibabovy jeskyně – tedy do jeskyně loupežníků a postupně se proplétaly spletitými chodbičkami, kterými je vedl modrý provázek. Na každém rohu je čekaly spousty zlata, jen se k nim ale dostat – a tak se házelo kostkou a pořád dokola znovu a znovu se vyptávaly otrokyně Mardžány co na určité číslo můžou a nemůžou. To vše tak dlouho, až bylo všechno zlato vytunelováno a převezeno na kárce do tábora.
Vrcholem dnešního dne byl alespoň pro mě oběd – zbožňovaný segedínský guláš. Polední klid byl aktivní jako každý jiný – holky prostě nenapadne si na chvilku zalehnou, ale pořád brousí po tábořišti. Službu na umývání nádobí měli Bizoni, takže Bizi, Danielka, Pája a Barča J. Měli byste vidět, jak svědomitě nádobí umývali a s jakou pečlivostí drhnout obrovské hrnce a nedají si pomoci. Asi to budu muset nafilmovat, aby maminky věděly, jaké mají doma pomocnice a náležitě jejich pomoci v budoucnu využívaly :).

A zase to počasí! Místo slibovaných veder a sluníčka dééééšť :(. Ten zkomplikoval Maky další program a tak se místo seznámení s bratrem Alibaby – Kásimem zpívaly holky v paláci pod vedením Attyho a Pepiho. Ale musím říct, že takové klidné zastavení v náročném dni není vůbec špatné a tak se holky vyvalovaly na matracích v paláci, zpívali o 106 a byl neuvěřitelná pohodička a déšť venku nikdo neřešil – snad jen Maky, které dala příprava dost práci. A abyste mi věřili, zkusím uveřejnit ve fotogalerii i jeden videosouborek se zpíváním, tak se těšte na páteční večer až noc. Náš webmaster se bude snažit.
A co tipujete, že bude za další program? Věřím, že minimálně tak polovina typů byla správných. Začíná to na O……. ano, jsou to odborky, každý kdo uhodl si připočte bodík. Pája mi vysvětlovala kde se co čistí a maže na kole, ukazovala jak se zatáčí i s ukazováním na levou a pravou stranu a také odbočovala na papírových křižovatkách. Odborku cyklistky má už skoro na dosah.
Drak Barči J., který modelaří s Áňou měl také včera už první zkušební let a Danielka byla proklepnutá ve zdravovědě tentokrát od Danny. Už se těším, až v novém skautském roce budou rukávy holek obsypány odborkami :) – no dobrá, když každé alespoň 1 přibude, tak to bude fajn.
Pohřební cesta – strašidelný název programu a opravdu nelhal. I když jsme Kásima – chamtivého bratra Alíbaby nepoznali osobně, zjistili jsme, že se vydal do jeskyně s pokladem, o kterém mu bratr dobromyslně řekl no a padl do rukou loupežníků, kteří s ním udělali krátký proces. Naším úkolem bylo dopravit jeho ostatky k důstojnému pohřbu. Trochu morbidní, ale ve skutečnosti se jednalo o to, prověřit schopnost družinové spolupráce. Na děrovaný létající talíř byly uvázány 4 provázky a doprostřed položení míček. Družina musela projít těžkou trasu v lese a míče neshodit – záleželo na každém „článku řetězu“ v jejich partě. Však to také bylo občas hodně napínavé a nervy některých světlušek nevydržely a trošku se do sebe pustily. Ale opravdu hrdí jsme byli na Barču S., Káťu a Woody, které se ovládly a celá skupina díky tomu hodně získala.
Víte co je mé oblíbené jídlo? Těstoviny se špenátem a kuřecím masem! No Áňa mě asi neposlouchala až do konce a tak se kuřecí maso nekonalo, ale zbytek ano, takže jsme se na večeři pěkně nadlábli. A vyhlašuji další typovací soutěž – hádejte kdo z holek nebaštil špenát?

Večerní nástup byl ve znamení blížící se noční hry. Od rána totiž koloval seznam, na který se mohli napsat zájemci o noční hru. To, že se ráno napíšou všichni jsme předpokládali, ale tak trochu jsme doufali, že s blížícími se stíny a tmou si to alespoň část holek rozmyslí a seznam se začne zmenšovat. Ale ono pořád nic. Čekal nás totiž ten nejhorší typ noční hry – tedy pro vedení. A to ten, že holky jdou jednotlivě na určitou trasu a to znamená, postupné buzení a hodně pozdní usínání pro pracovní kruh.
Proto jsme to ještě pojistili při večerce a ta byla tentokrát dost strašidelná – ale nezabrala a seznam byl pořád plný. No co se dá dělat. Sbohem sladký spánku.
Ale ještě než se přeneseme k noční hře, nesmím zapomenout, že poslední světluška bez žlutého šátku zmizela z našeho tábora a to ne proto, že by někdo odjel, ale Michalka splnila Nováčkovskou zkoušku a Atty jí slavnostně předal žlutý šátek. Měli jste ji vidět, jak jí oči zářily štěstím
Večerní odlet na koberci se nekonal, protože v této (ahoj tady zase pepik, zdeny se sel podivat na hygienu, která nám sem právě přijela) (už jsem zpět – paní vypadá mile, tak si s ní snad Atty úspěšně poradí) pohádce se zdržíme pravděpodobně déle než v předchozích.

Poplááááách. Loupežníci zjistili adresu, kde bydlí Alíbaba a označili se jeho dům znamením. Ale protože to jeho otrokyně Mardžána zjistila, požádala o pomoc naše holky, které postupně vyrážely ze svých spacáčků na noční cestu lesem, kde byla dlouhá ulice s mnoha domy jen spoře osvětlenými a holky dělaly na všechny tyto domy stejná znamení. Důvod je jasný – zmást loupežníky a uchránit Alíbabu.
Kupodivu i při buzení nebylo větších problémů a nakonec všechny holky absolvovali tuto cestu tmavou noční ulicí i přes to, že se tam pohybovala různá individua v lehce podroušeném stavu nebo třeba strašidelná kočka. Podle očitých výpovědí (holek samých) se prý vůůůbec nebály. Zajímavé, že Mardžána, která je vodila na začátek ulice od nich slyšela pravý opak.
Ale úspěchem je, že cestu zvládly všechny a my šli spát už v 1 hodinu. Atty moudře posunul budíček o hodinu (hádejte kam) a tak se holky dobře vyspaly do následujícího dne. Odpočinek bude potřeba, protože dorazí na půl dne na návštěvu vlčata ze Zubíku a tak je jasné, že budou společně provádět lumpárny. No tak tedy dobrou noc a doufejme, že po probuzení už dorazí ty avízované nefalšované letní dny!

Jsem to ale hlava děravá! Já Vám málem zapomněl říct, že Bizi s Pávčicí vyrazily na další úkol neboli na další kapku rosy. Dalším úkolem byla výprava do okolí s vařením a spoustou dalších úkolů. Cestu jim značil Laky a Duo je z povzdálí sledovala, takže se nemusíte bát, že by byly bez dozoru. Holky uvařili po cestě polévku a těstoviny a na závěr i trošku zmokly (viz. Foto). Takže i další kapka je určitě zasloužená, stejně jako propršená šestihodinová samota. Tak a už jen dodám, že jsme nezapomněli v tomto dni popřít Kristýnce k svátku a už vážně končím, protože kdo jste se dočetl tou spoustou zmatených řádků až sem, tak máte můj obdiv a další bod. A já si dám předsevzetí psát naše článečky kratší.
 

11. táborový den - čtvrtek

Další článeček a zároveň táborový den začneme opět netradičně – ale už ne žádným přepadem, ale brzkou ranní hrou.
K včerejšku jsem totiž zapomněl poznamenat velice důležitou, ba až zásadní věc. A to tu, že nás všechny tak zaujaly informace o beruškách, že jsme zapomněli na přesýpací hodiny….. a tudíž na včasný „násed“ na koberec a odlet zpět z pohádky. Přišla na to až Pávčice, ale bylo už pozdě a koberec nefungoval.

Tak tato nepříjemnost s velkými následky se udála včera a my nemohli zpět. Ale naštěstí tu byl ještě vděčný Alladin, který slíbil, že zkusí najít nějaké řešení.

A taky že jo. Vzbudil nás ráno velice brzy před rozbřeskem slunce – ještě před pátou hodinou a hned také vysvětlil proč. Když se totiž na jednom zvláštním místě pokloníte právě vycházejícímu slunci a pomyslíte si přání, splní se Vám. Nebylo dlouho na co čekat, protože východ slunce se blížil. Vyrazili jsme tedy na cestu posilněni musli tyčinkami, aby náhodou se náhodou někdo po ránu neroztřásl a nezkolaboval. Holky však poslušně cupitaly a překvapivé bylo i jejich rychlé vstávání.

Na místě jsme byli včas, za doprovodu Alladina jsme provedli patřičný obřad a spěchali zpět na tábořiště, přesvědčit se zda koberec bude fungovat. A fungoval! Rychle jsme se rozloučili s Alladinem, popřáli mu ještě jednou hodně štěstí s Jasmínou a už se cípy koberce zatřepotaly a my letěli zpět.
Po doletu jsme byli docela unaveni, takže byla ještě část dopoledne věnována patřičnému dospání.
Zbylý čas před obědem se pracovalo – kuchyně si žádala dřevo na topení. V tomto čase se k nám také donesla špatná zpráva a to ta, že Šahrazád byla díky Džafarovi uvězněna a odsouzena k smrti – prý chystala spiknutí vůči sultánovi. Kromě ní jsme jen my věděli, že je nevinná a tak jsme čekali na odpoledne – čas popravy – abychom se pokusili ji zachránit.

Nevypadalo to vůbec dobře – pohled na Šahrazád s hlavou na obrovském špalku nikomu klidu do závěrečného boje nedodal, ale snažili jsme se a pronikali sultánovou ochrankou a předkládali před něj důkaz jeden za druhým – o Šahrazádině nevinně.

Už jsme byli všichni mokří až na kůži (to po vodních bojích se strážemi) a pomalu začali pochybovat, zda má cenu sultána přesvědčovat, když z ničeho nic po předložení posledního důkazu povstal, zastavil popravu a šel si povykládat s Džafarem. Ten ovšem na nic nečekal a dal se na útěk, protože velice dobře tušil, která uhodila. Berušky ho ale pronásledovaly a definitivně si to s ním vyřídily – jeho tělo potom odnesla s malými obtížemi Bobrůvka.

A bylo dokonáno – naše 2 týdenní snažení bylo zakončeno úspěchem a poslední tečkou měla být chystaná svatba sultána (který se Šahrazád za vše pokorně omluvil a požádal ji o ruku) a Šahrazád.

Mezi dodělávkami odborek holky vytvářely nápadité pozvánky na tuto večerní slávu, kdy si ti dva řeknou své ano – nebo jak to tu vlastně chodí a z Šahrazád bude paní sultánová :).

Svatební přípravy zabraly spoustu času, to víte – kytice, výběr vhodného oblečení atd. Až za nadcházejícího večerního šera vyrazil průvod s Šahrazád přes mostek za kuchyní, cestou sypanou květinami až na romantickou loučku, kde byl již připraven slavnostní koberec osvětlený loučemi. Sultán nedočkavě očekával příchodu Šahrazád – snad se bál, jestli si to nakonec nerozmyslela – a s radostí přivítal i svědky, které zde určitě nemůžeme zapomenout zmínit – totiž vousatou dámu a žabího prince.

Sám obřad byl jednoduchý a právě proto tak hezký. Nejvíce se ovšem holkám líbila koberco-pikniková hostina. Vydržely tam baštit opravdu dlouho, až jsme je museli jít vyzvednout a přesunout do stanů. Tam usínaly naposled na tomto táboře v té sestavě jako po celou dobu – zítra už budou chrupčit trošku jinde.
Ne ale všechny, protože pár vyvolených, jejichž čas zde v roji se už nachýlil se stěhovaly už tuto noc. Čekalo je vykládání s Attym, vzpomínání na dobu, kterou strávily v Beruškách, co jim to dalo a jestli jsou připraveny na odchod do oddílu. I když to zní trochu nostalgicky a možná i smutně, není důvod připouštět si tyto pocity. Je to přirozený koloběh skautského života a nejen skautského. Příští rok budou v beruškách jiné Pávčice, jiné Bizi, jiné Woody a tyto současné čeká zase spousta zážitků, dobrodružství a kamarádů ve velké skautské rodině oddílu Naděje. Stejně jako čeká spousta zážitků, dobrodružství a kamarádů třeba Báru a Pipi z oddílu, kterým bylo nabídnuto se příští skautský rok podílet na vedení světlušek. Až už budou patřit mezi rovery, protože jejich chvíle v oddíle se už také krátí a ony si užívají poslední oddílový tábor…… Přijmou, nepřijmou? Nechme se překvapit.

Takže dnešní večer byl na citlivé dušičky docela náročný a to ještě nebylo vše – tedy další dění bylo jen pro dříve narozené – tedy, abych nepřeháněl pro dřívěji narozené než jsou Berušky. A byla to malá oslava Pepiho plnoletosti, které se dočkal právě dnes. Takže vše nejlepší, Pepi a ať se Ti v tom dospěláckým životě daří.

A dnes už vážně dobrou noc!
 

10. táborový den - středa

V posledním článečku z úterý jsem Vám slíbil vylíčení jedné události z noci nebo možná už spíše rána. Tak jsem zde, abych svůj slib splnil a zároveň popsal i další táborový den – středu.
Rozcházíme se z večerní rady, v klidu zalézám do stanu s vidinou nádherných 5 hodin spánku, uklidněn tím, že nás všechny hlídá Móňa – takže je tábor v dobrých rukou.

Áňa sice šmejdila po tábořišti s tím, že slyšela zvěsti o chystaném přepadu oddílu, ale nechává mě to klidným a spokojeně uléhám. Slast prvních dotyků spacáku a polštáře však netrvá dlouho, protože za stanem uslyším nějaký šramot. Je jasné, že se mi někdo snaží sundat opatrně plachtu ze stanu. Takže se nakonec přece jen spát nebude. Opatrně vstávám a plížím se ze stanu. Dvířka nejdou otevřít bez hluku, tak je prudce rozrážím a vybíhám ze stanu. Venku narážím na černý obrys postavy, která vypadá jako by se na mě chtěla vrhnout. To jí samozřejmě nechci umožnit a tak jí popadnu a házím na táborové náměstíčko, kde si na ni klekám a páčím ruku za záda. Ale nějak mi s úlekem dochází, že něco není v pořádku. Čekal jsem houževnatý odpor nějakého svalovce, ale to co pode mnou leží je spíš měkké, hebké a voňavé :).
„Kdo to sakra, je.“: vypadne ze mě, částečně naštvaně a částečně vylekaně, protože se děsím, jestli jsem stvoření pode mnou něco neudělal.
„Hádej, kdo asi?“ – ozve se pode mnou hlas blondýnky – Pavlínky z pracovního kruhu oddílu.
„Ty seš ale blbá!“ šťavnatě si ulevuji z leknutí.

V průběhu tohoto rozhovoru ostatní už delší dobu bojují s Teem – vůdcem oddílu skautů, který odlákal pozornost tím, že vběhl do srubu a zhasnul plynovou lampu. Ale měl smůlu, že narazil na Pepiho s Lakym.

Pomalu zjišťuji, jak se věci mají – delegace z oddílu se vydala na malý přepad (který dříve avízovali Attymu), při kterém chtěli osobitě přivítat nové členky oddílu – Bizi, Pávčici a Woody. Chystali se jim pomalovat obličeje. Ale protože díky večernímu náletu mravenců na stan prvních dvou zmiňovaných byl jejich stan prázdný a ony spaly jinde, domyslela si bystrá blondýnečka, že se zřejmě Teo při kreslení mapky tábořiště a hlavně stanů spletl a označil jim jiný kruh stanů. No a když to vezmeme zrcadlově, tak v druhém kruhu na tomtéž místě spávám já. A to milá křehká blondýnečka nečekala, že se setká s několikanásobně hmotnější „světluškou“ :)))).

Postupně zjišťujeme, že k přepadovému komandu náleží ještě Luděk a Vesy, které postupně odchytáváme. A tak se všichni postupně procvičujeme ve vázání uzlů a pout, v používání lepící pásky atd. Vše se samozřejmě neobejde bez křiku a dohadování, takže Atty nás několikrát přichází napomenout.
Definitivně mu dochází trpělivost po jedné hodině, kdy nám všem vynadá, rozkáže propustit zajatce a jít spát.
Děkujeme tedy za zpestření noci (sbohem mých 5 hodin spánku) a loučíme se s komandem.
No nepomoci nám náhoda s přestěhováním holek, nevím, nevím, jak by to dopadlo. Měli jsme kliku. A navíc tuším, že někoho se jim zmalovat podařilo.
Tak asi takhle nějak jsme prožívali noc z úterka na středu.

Středa byla tedy trochu ospalejší, ale naštěstí jen pro nás, protože holky se přepadem budit nenechaly a kupodivu ho snášela dobře i hlídka Móňa, která poslušně svítila na zmítající se kluboko roverů, kteří se snažili svázat „splašeného“ Tea.

Celé dopoledne bylo ve znamení Alládiná, ale o tom Vám moc nepovím, protože jsem jako správný zaměstnanec pracoval a dorazil až na odpolední program.
Stal jsem se svědkem toho, jak si už Alladin přilétl pro svou Jasmínu, která pod slibem intimních radovánek ukradla svému vezniteli lampu i kouzelný prsten, nařídila džinovi, aby ho donesl co nejdál to půjde a přeskočila na létající koberec za svým milým Alladinem a našimi Beruškami.
Takže opět vše dobře dopadlo.

Z dalšího programu by měl určitě radost Břéťa, protože dorazil nefalšovaný učitel biologie Miky a holky čekal program týkající se – jak jinak než přírody. Seděly pěkně na louce na karimatkách a poslouchaly, jak vše co se dozvědí o berušce, musí dát do rýmu a těmito básničkami budou napovídat věčnému studentovi, který je zkoušen přísným profesorem.
Mikyho super metody fungovaly parádně, takže holky po tomto programu věděly spoustu informací o berušce a byly připraveny napovídat. Do hodiny onoho studenta se vetřely docela bez problémů a dokonce se jim dařilo i radit, takže poprvé tento student – průšvihář udělal zkoušku a navíc s jedničkou.

Večer přijíždí další návštěva – střediskový vůdce Piškot. Na program s názvem O nás bez nás nemáme povoleno jít a Piškot si odvádí všechny Berušky na kopec, kde vykládají o táboře, vedoucích atd. S podrobnostmi bohužel nemůžu sloužit, ale Piškot byl s průběhem spokojen.

Po jeho odjezdu už světlundy uléhají do spacáku a vydávají se do říše snů – ale ne na moc dlouho….. to se brzy dozvíte.

P.S. Omlouvám se za strohost některých informací, ale všichni zajisté chápete, že o programech na kterých člověk neví, se těžko píše a to i když máte bujnou fantazii. Snažili jsme se holky na táboře několikrát přemluvit, ať nějaký malý článeček napíšou, ale bezvýsledně. Takže kdyby se doma třeba nudily a vy jste chtěli, ať si pocvičí psaní, tak je přemluvite ať zpětně napíšou jakýkoliv článek týkající se tábora. Bude to určitě hezké počtení – přímo od účastnict. Věřím Vám, že se to podaří :).
 

9. táborový den - úterý

Úterní ráno vstávaly holky s těšením se na dnešní dobrodružství pod vedením Alladina.

Potkaly ho hned v prvním programu, kdy byl honěn strážemi kvůli krádeži jídla. Holky se k němu bez řečí přidaly a tak poznaly i muže jménem Magrihán Masůd, který se vydává za jeho strýce. Společně s ním jdou do jeskyně a hledají kouzelnou lampu. V jeskyni však uvízneme a teď babo raď, jak z toho ven?

Ještě štěstí, že objevili dva modří džinové. Nejen, že byli modří, ale také moudří a tak by se nám jejich pomoc hodila. Jen jeden z džinů je neuvěřitelně prolhanej, ale jak to zjistit, abychom neuposlechli právě jeho rad.
A tak je holky testovaly a zkoušely různými otázkami, podle kterých by mohly poznat, jak na tom kdo s pravdomluvností je.
Nakonec se vše zdaří a z jeskyně všechny dostává kouzelný létající koberec.
Když dorazil Aladin domů, nedočkal se moc vděku a jeho matka mu naopak vynadala, proč toho v jeskyni nevzal víc, než jen jednu hloupou starou lampu. Aladin ji chtěl vyčistit, ať vypadá lépe, ale když po ní přejel po třetí….., hádejte co se stalo? Ano, z lampy se zjevil džin a čekal na rozkazy.
Holky zkoušely tedy s lampou to samé a objevovaly možnosti „kouzelného džina“ :)

Práce džina není vůbec lehká a tak špagety s masem přišli k obědu více než vhod. A polední až odpolední parno zahnalo všechny na svlažení v řece. Holky pronikly dále proti proudu až za malý splav, kde se pěkně vyřádily.
Ale aby nebylo osvěžení až moc důkladné, vyhanala je ven Čegi a to kvůli pokračování jejího programu Bailando. Pohyby v rytmu hudby už byly daleko propracovanější a ladnější než při prvním pokusu a tak to byla příjemná podívaná za zvuku Pepiho kytary a Attyho klarinetu.

Jak moc se holky snažily při bailandu, tak přesný opak předvedly v dalším programu. Připravovali jsme totiž slibový oheň na večer a to obnášelo sehnat spousty jemného chrastí a otrhávat drobné větvičky a to se milým slečnám nelíbilo a sabotovaly to jak se dalo. Asi to vypadá, že díky tomu „opadá“ dost Sultánových kytiček.
Ještě že největší pracant Laky vše zvládl včas a tak hlavně díky jemu jsme byli připraveni k důstojnému slibovému obřadu.
Před ním nás však čekal nástup a hlavně večeře, na kterou jsme se všichni těšili, protože měla být pohanková kaše a tu jen málokdo z nás jedl. Ale Áňa nezklamala a byla to dobrota!
Na nástupu mimo jiných věcí obdržela Ňufíka (plyšového pejska) překvapivě Pávčice a holky ve vlajkové četě trochu nadurdily Attyho, že při spouštění vlajky „procouraly“ cípy vlajky po zemi. To je ale ostuda!
Samozřejmě jsme se nepřevlékali z krojů – vůdce Atty si vzal nováčky s sebou do lesů, aby s nimi ještě jednou a důkladně probral, jestli si jsou vědomi toho, co slibují a my ostatní jsme přešlapovali na táborovém náměstíčku a vykládali nebo sledovali stany na kterých se začali rojit létající mravenci. Čegi v tomto čase vysvětlovala starým členům, jak bude obřad probíhat a co je potřeba zařídit a jak se chovat.
Slib díky tomu proběhl v opravdu slavnostním duchu, hodně lidí bylo dojato, když se do úplného ticha rušeného jen cvrčky z luk ozývala slova světluščího slibu.
Všechny to zvládly a slavnostně obdržely slibový odznak a žlutou šňůrku na kroj. Společně propleteni v Gilwelský kruh jsme zazpívali večerku a popřáli si dobrou noc.
Slibový oheň pozvolna dohoříval – do tohoto slavnostního ohně se totiž nesmí přikládat, ani se nesmí hasit – musí prostě důstojně dohořet – a všude po tábořišti byla cítit ta pravá vůně léta. Směs trávy, vůně vody od řeky, hořícího dřeva, vůně smůly z lesa, to vše smíchané s vlahým letním večerem – tato atmosféra jen podtrhuje významné okamžiky v životě každého skauta.
Holky jsme zahnaly spát, jen hlídka Barča J. a o hodinu později Monča, obě s doprovodem Terky, zůstaly vzhůru a strážily klid tábora.
Jak se jim to dařilo nebo nedařilo Vám povím příště, protože tato akce jednak spadá částečně i do času po půlnoci a hlavně k ní nemám momentálně žádné fotky.
Takže dobrou noc a doufejme, že se všem čerstvým a konečně právoplatným členkám novoměstských Berušek, zdály jen samé hezké sny.
 

8. táborový den-pondělí

Dobré ráno, tak dnes opravdu jen telegraficky a částečně zprostředkovaně.

Pondělní ráno se pod plachtou u Sklenského rybníku vstávalo jako v táboře – tudíž v 7. Snídaně byla trochu akční, když Anička odháněly mouchy z chlebů na tácu tak, že je všechny málem rozsekala :). Dopoledne svezl Bobr holky ještě jednou na své pramičce a po poděkování a rozloučení se vyrazilo k táboru.
Cesta byla bez problémů a dojezd do tábora se stihnul krásně na oběd.

Dnešní den byl trochu rozházeny, po tábořišti se likvidovaly věci po výpravě – holky se do uklízení přivezených věcí moc nehrnuly a tak musel být Atty docela přísný.
První poobědový program se holky cachtaly v osvěžující řece, kreslily si tetování po tělech a válčily mezi sebou Pepínem a Aničkou při vodních bitvách.

Následovalo plnění odborek, kdy se část holek plníci Plavkyni a První pomoc vydaly autem do Bobrové k rybníku. K závisti nás ostatních – ale to jen do té doby, než jsme po jejich návratu zjistili, že voda není nic moc a že řeka je asi lepší.
Ostatní plněné odborky – cyklistka, modelářka, tanečnice, čtenářka, sprotovkyně.

Na sluníčku se holky vyhřívaly i před večeří – to když s Aničkou nacvičovaly „bailando“ – taneční prvky do táborové písně – je to docela obtížné, ale uvidíme jak se s tím holky poperou.

Kavárna Orient – název Attyho večerního programu – holky pily nejrůznější čaje, baštily sušené ovoce a jiné dobroty a hrály pexeso – každý s každým.

Pak rychle hupky dupky na koberec a vyslechnout pohádku o Alladinovi. Šahrazád se nás potom v soukromí vyptala na naše úspěchy při stříhání Džafarova vousu a nastínila plán na jeho odhalení sultánovi. Ale ke vší smůle ji Džafar vyslechl a na holky zavolal stráže. Létající koberec byl naštěstí rychlejší a holky odnesl do pohádky o Alladinovi.
A jen Vám prozradím, že to byl poslední let do pohádky…… jednak bude poměrně dlouhá a jednak nám Džafar pořádně „zatopí“.
Ale nechme se překvapit.

Večerní hlídku měla Linďa s Danielkou za doprovodu Áni.
Byla krásná hvězdnatá noc, při které se pěkně usínalo. Ještě dodám, že jsou všichni v pořádku, Danny vyndala pár klíšťat a toť vše. Včera jsem Vám nechtěně zamlčel cestu Káti s maminkou na zubařskou pohotovost, ale během krátké chvilky bylo vše vyřízeno a Káťa dohnala výpravu.

Takže pro dnešek takto telegraficky. Mějte se hezky a dále nám fanděte.
 

7. táborový den-neděle

Nedělní probuzení bylo pro většinu tábora příjemné – Atty totiž dodržel oblíbený táborový zvyk – posunul budíček na 8:00 a tím pádem zrušil rozcvičku.
Jen Maky plníci poslední orlí pero – 24 hodin o samotě, nikým neviděna vstávala dříve a v 7 už byla mimo tábor. A také pošťák Dušan dorazil ve standardní čas :).


Dalším typickým nedělním zvykem je vánočka k snídani – ten byl také dodržen a „okořenili“ jsme si jej ještě koláčkama od Janečků, kteří využili služeb pošťáka :). Mňam, prostě dobrota.

Ale na nástupu už to vypuklo. Holky byly informovány o tom co a jaká zavazadla si mají sbalit, že stan před odjezdem musí být uklizený atd. No prostě spousta informací. Na balení měly hodinu a v okamžiku kdy byly hotovy, kontrolovala Duo, zda jim něco zásadního nechybí.

Asi opravdu po té hodině jsme rozděleni na skupiny, s výpravovým zavazadlem č. 1 (špetka, pití, svačina), okoleni vyrazili po prvním úkolu na plavbu. Prvním úkolem bylo složení papírové lodičky – totiž záchranného člunu, který musí mít samozřejmě každá správná loď.
Cesta vedla směr Bobrová a za Bobrovou do blízkosti zříceniny starého hradu.
Tady jsme ochutnali svačiny, protáhli si nohy a hlavně obchodovali. A obchodování nebylo vůbec jednoduché. Holky jako lodní flotila pod vedením Sindibáda převážely zboží od jednoho obchodníka k druhému, v závislosti na tom, jak se měnil kurz daného zboží. Když bylo skoupeno hodně lístečků žluté barvy, logicky se nedostatek zvedla jejich cena na trhu a naopak klesla cena lístečků ostatních barev, kterých bylo na trhu dostatek. No holky se v tom za chvilku naučily chodit a kdyby nebyla Wall Street za mořem a nebylo to na kole tak daleko, tak způsobí určitě krach burzy i tam :).

Další cesta vedla poměrně po rovince, do Moravce (okolo pštrosí farmy!) a po malé silničce do Radkova. Zde nás čekala zrada v podobě poutě. A jak Vás už Pavlínka informovala, Atty podlehl četným žádostem. Kdo by také nepodlehl. Slovíčko „prosím“ zaznělo snad miliónkrát, holky klečely na kolenou. A když i Čegi „podržela“ pracovní kruh tím, že začala přemlouvat Attyho, už nešlo nic moc dělat.
Holky se tedy vrhnuly na řetízkáč jiné na Asterixovu loď, ale musíme uznat, že byly rozumné a atrakce opustily před stanoveným limitem a dokonce i Attymu poděkovaly.

Sluníčko už pěkně připalovalo a my jeli mezi poli dále po cyklotrase do Pikárce a dále po žluté k Hornímu Tisu. Tam u rybníku jsme si dali polední pauzičku, holky v táboře nám uvařily výbornou hrachovku a jako druhé těstoviny s tuňákem a zeleninou. Mňam – výborný. Pávčici tak chutnalo, že si nedočkavostí těstoviny vyklopila do klína :))).

Užívali jsme si polední pauzy – teda snažili jsme se, ale holky byly vážně neúnavné a ani chvilku nedaly pokoj, zlobily, provokovaly – slušný utrmácený rover ani na chvilku očka nezamhouřil :).

A tak jsme jeli dál – teď už společně, neděleni na skupiny, protože cesta vedla polními cestami. Další z úkolů na cestě byl překonat lanovou lávku s balónkem. Někdo si troufnul vzít balónek do ruky a používat jenom jednu, někdo si troufnul u toho ještě zpívat – to jsme vyprovokovali zpěvačku Michalku, jestli to zvládne i s písní na rtech – Jdou vojáci, jdou… :) – zvládla. A stejně tak všichni ostatní jen bez zpěvu :).
Při další cestě se podaříl malý příkopový karambol Danielce – ten se obešel bez viditelných škod na těle, Monča měla menší štěstí a tak jsme jen lehce vydezinfikovali koleno a bylo to v pořádku. Jen pozor, Monča nám dala jasně najevo, že „nesnáší utěšování“ :) – takže kdybyste ji někdy uklidňovali a konejšili, tak na to pozor :).

Další zastávka byla už konečná. Dorazili jsme ke Sklenskému rybníku, kde nás přivítal starý woodcrafter Bobr, kterého jsem si pamatoval z výprav před spoustou let.
Nechal nás spát v lese u rybníka, ukázal místo na oheň a my začali stavět přístřešek. Původní předsevzetí nechat holky postavit přístřešek samotné okamžitě padnul a tak Atty určil mě s Lakym, ať si to vezmeme na povel. Nevím, jak je to možné, ale my sotva pletli nohama a usínali za chůze a holky řádily, svíjeli se v záchvatech smíchu, věšely se na nás – prostě pořád čilé a v dobré náladě. Po neuvěřitelné náročné práci, kdy jen vysvětlit holkám kde je potřeba co uvázat jsme vyrazili k vodě. Holky se Sindibádem se plavily na člunu a zachraňovaly papírové loďky. Super program, kde jsme se pěkně vyblbnuli – i my s Lakym jako vodní příšery, které napadaly loď a cákali :). Sluníčko svítilo krásně až skoro do 8 hodin, tak jsme ve vodě vydrželi poměrně dlouho.

Večer – tedy po osušení jsme zasedli k ohni (který Atty zapálil na jednu sirku :)) a opékali buřty a zpívali. Touto cestou díky Jarošům za dodávku buřtů a ještě Svobodům za dovoz věcí jejich super autem.

Úplně se setmělo a bylo už na čase nechat spát chataře v okolí, proto jsme zazpívali večerku a zalezli pod přístřešek.
S vidinou zítřejšího vstávání před 5-tou hodinou, kdy už musím do práce jsem uléhal do spacáku s tím, že holky také padnou a bude klid, ale to jsem se dost mýlil.
Po několika nábídkách bonbónů a spoustech žádostí, že chtějí vidět fotky jsme nakonec usnuli. A noc byla krásně teplá a klidná.
 

6. táborový den - sobota

Uf, tak tady to konečně máte: :)

Dobré ráno, malá reportérska odmlka je za námi – důvody Vám vysvětlila velice přesně Pavlínka z pracovního kruhu oddílu Naděje, takže díky jí za zaplnění této mezery:). A teď už je zase na mně, abych Vás odškodnil za dlouhé čekání.
Máme tu víkend – sobotní ráno k nám dorazila Ééééliška, která se bude na táboře prostřídávat se Zuzkou. A hned jí připadnul první program nazvaný barvířská dílna.

Ranní nástup byl poměrně štědrý – jako „manažer pro svátky, narozeniny a jiná táborová výročí“ jsem postupně před vůdce tábora předvedl jednotlivé Aničky, které dnes slavily svátek (naštěstí ranni chladno se dnes nekonalo) a ty obdržely nějaké ty dobroty a i rodiči vyrobené přání – to patřilo i Kristýnce, která také oslavila svůj svátek na táboře.
No a vrcholem těchto „oslav“ byl potom vynikající dort „made by paní Obrová“ – byl opravdu vynikající, takže se holky jen oblizovaly a navíc jsme to využili i pro ztížění zkoušky Tří orlích per pro Maky, která po úspěšném včerejším mlčení dnes absolvovala 24 hodinový půst jen o vodě na více způsobů (studená, vlažná, teplá.. :)). No prostě jsme Maky dělali chutě a smáli se jejím nápadům, ať jí kousek schováme :).
V barvířské dílně holky s Eliškou vyráběly batikovaná trička a dílo se jim dařilo a budete to moci posoudit na vlastní oči – jen ta časová náročnost! Vyrušovaly s tím i na zdravovědě! :).

Následný program byl opravdu legendový, protože stejně jako v pohádce o Abů Sírovi a Abů Kírovi se holky vydaly do „lázní“. V praxi to znamená, že se roztopila vojenská sprcha a holky byly postupně naháněny do zaplachtované „koupelny“ a do sprchy jim byla pumpována teplá voda – prostě lázně. To nám to potom krásně na tábořišti vonělo – ale netrvalo to pochopitelně dlouho :).
Průběžně s velkým mytí byl zdravovědný program v jídelně – zkoušeli jsme obvazovat odřeniná kolena s mastným hojivým polštářkem, který se teď na odřeniny doporučuje více než nějaké zásypy, obvazování kotníku, čištění ran atd. Holkám se dařilo a to i těm nejmenším, takže v jídelně panovala spokojenost. Doufejme, že to rychle nezapomenou a budou umět použít i doma nebo na rodinných výletech.

Jako poslední šel do lázní Džafar. Holky věděly ze včerejška od Šahrazády, že musíme získat jeho červenou šerpu, kterou nosí kolem pasu – a při koupeli na to byla ideální příležitost. Plán se podařil, ale to by nebyly holky – obzvlášť Bizi, Pávčice a Woody, na kterých se značně podepisuje blížíce se puberta – aby neprovedly nějakou lumpárnu – a tak nezůstalo jen u šerpy, ale Attymu, alias Džafarovi zmizely ze sprchy všechny věci. Nebýt pumpujícího, věrného služebníka Lakyho a jeho turbanu, nevím nevím, jak by to s Džafarem dopadlo.


Protože se konečně udělalo táborové počasí a sluníčko pálilo, byl první poobědový program v řece. A na řadu přišly stříkací pet-lahve. Holky vstoupily do řeky u mostku za kuchyní a snažili se nás – piráty – vytlačit výše po proudu, abychom nemohli chránit území s cennými rybami. V případě, že nás zasáhly, museli jsme postoupit o 5 kroků zpět proti proudu – to samé platilo pro ně. A jak to v řece vypadalo? Stříkalo se o sto šest, zakopávalo se o kameny a padalo do osvěžující řeky, ječelo se, střídavě podnikaly nečekané vypady členové jedné či druhé party. No a nakonec se to zvrhlo v chaotické stříkání a dovádění v řece – však uvidíte ve fotogalerii. Při boji jsme měli posilu v podobě Tesis a Mejši, kteří nás na den navštívili i s Matýskem.
Osobně za nejlepší část těchto bojů považuji okamžik, kdy jsme cákali na Maky stojící na břehu a ta couvala tak dlouho, až spadla do odpadovky s výborným borštěm z oběda :))).

Tohoto osvěžení a dobré nálady musel Atty využít a tak opět následoval program „prácička“ uklízelo se okolí tábora po hrách, dělalo se dřevo, prostě holky byly v plném nasazení.

Za to byly odměněny ještě jedním dnešním vstupem do řeky. Čekala nás plavba s lodičkama. Ty ale bylo nejdříve nutné vyrobit. Laky s Maky přinesli zásoby kůry z lesa, připravili polotovary a holky potom vytáhly vlastní nože a snažily se a snažily. Společnými silami jsme vyrobili takovou malou flotilku, každá Beruška si loďku vybavila vlajkou a téměř jsme mohli vyrazit do peřejí.
Ještě jsme samozřejmě loďky slavnostně a hlavně rychle pokřitili na nejrůznější jména.

Na Makyin povel loďky odstartovaly následovány svými majitelkami. Já osobně svou loď ztratil hned na začátku, tak jsem raději fotil nejrůznější pády do řeky :). Zase z toho byla samozřejmě spousta legrace a pořadí loděk u lávky nebylo zase až tak důležité ani v prvním ani v druhém kole.

Ale na večeři bylo poznat, že jsme dnes vydávali hodně energie nejen při těchto vodních bitvách – obložený chléb zmizel jak mávnutím kouzelného proutku.

Ještě jsme stihli návrat z pohádky, večerní nástup (kdy za celodenní pořádek ve stanu obdržel Ňufíka opět Atty – to se mu to udržuje pořádek – když se za celý den do stanu nedostane :) a pak se sesedli u ohně s trochou nervozity očekávali chvíle následující.
Holky totiž už od odpoledně věděli, že bude táborová soutěž ve zpívání a vybíraly písničky, plánovali s kým se spojí do skupinky, když si ve zpěvu moc nevěřily atd.

Konečně se podařilo rozdělat oheň :), zasedla přísná porota a mohlo se začít. Atty s Pepim fungovali an požádání jako hudební doprovod a této nabídky bylo hojně využito.

Zpíval každý a moc hezky – někdo to sice trošku kazil smíchem, který ho z nějakého důvodu přemohl, ale příjemný poslech to byl. Jak prohlásil Laky: „i já jsem poznal, že dobře zpívají“. To tedy platilo hlavně pro Michalku, protože – a to budu teď trochu předbíhat a potěším „Tachirovce :)“, se stala absolutním vítězem. Zpívala s takovým nadšením, úsměvy, hlasitě a tak procítěně, že nás to všechny naprosto dostalo. Písnička „Jdou, vojáci, jdou vojáci, jdou….“ tak zněla v hlavě snad všem ještě při usínání ve stanu a celý následující den – opravdu snad každý si ji pobrukoval. Tomu zpěvu prostě nechybělo srdíčko a bylo to znát.

Po ohni následoval tradiční večerní rituál - všichni přesunuli na létající koberec a všichni jsme si vyslechli Šahrazádinu pohádku o Sindibádovi, která byla námětem táborové výpravy – ale to ještě holky nevěděly…..

Zatímco se všichni zavrtávali do spacáčků, Bizi s Pávčicí se chystali na splnění poslední Kapky rosy. Měli prokázat svou odvahu. V hostnoucím večerním šeru vyrazili postupně po lesní cestě vedoucí z tábora podél potoka do tmavého lesa. Bylo to asi 600 metrů k rozsvícené lucerně na kameni, kde si mohli otisknout razítko potvrzující složení zkoušky.
Pávčici jsem potkal, když jsem se vracel z instalace lucerny – přitištěn ke stromu jsem sledoval jak kolem proběhal suveréně jako buldozer, bez známek zaváhání a strachu. Spíš jsem tedy tušil obrys postavy, protože tma už byla pořádná a jakékoliv světlo bylo zakázané – po cestě se nadalo zabloudit.
Nevím jak na tom byla Bizi, protože při seskakování z koberce po konci pohádky ji pěkně vyděsil Pepi, který v černém hábitu s dvěma červenými čelovkami místo očí vypadal jako nějaký příznak. Ale sebrala odvahu a slavnostně Vám všem můžeme oznámit, že holky vše úspěšně splnily. Atty šel poté prověřit náročnost trasy a vrátil se po kolena od bláta :) – takže lehké to rozhodně nebylo.

Hlídku měla dnes Michalka s Kristýnkou společně s Maky. Ve srubu zatím probíhala dlouhá rada o zítřejší výpravě. Kdo jak s kým pojede, jaké věci se sbalí, kam a kdo přiveze autem oběd, večeři – kdo odveze věci ke Sklenskému rybníku – no prostě toho byla spousta a spát se šlo až po půlnoci.
Dobrou noc.

P.S. Kajman mě asi zabije za tu spoustu fotek, ale berte to jako malou kompenzaci odmlky. A kdo by také odolal a neuveřejnil je, že? Více jich bude opět co nejdříve ve fotogalrii - viz baner na této stránce.
Pa

Další zprávy z Beruščího výletu

Tak tu máme další veselé informace!
Podle posledních zpráv Berušky za dnešek ujely na kolech 25 kilometrů, což je podle mě úctyhodný výkon. Jsou to šikulky!
Opět se stala spousta zajímavých věcí - v Radkově se například konala pouť. Dovedete si jistě domyslet, co se dělo. Holky se vrhly na Attyho a přemlouvaly ho s psíma očíčkama tak dlouho, že si nakonec mohly zařádit na řetízkovém kolotoči.
Všichni si také zajezdili na Sklenském rybníku ve člunu - prý prostě paráda.

Touto dobou už mají naši táborníci dávno postavený přístřešek, pravděpodobně právě skončili s opékáním špekáčků a chystají se do hajan. Nemusíte se bát, žádné trakaře rozhodně nehrozí. Sice je čas na spánek, ale holky asi ještě neusnou - prý jsou neúnavné, pořád někde pobíhají, řehtají se a provokují rovery, kterým se už klíží oči :-).

Závěrem - všechny (tedy všichni, třeba tento článek čtou i rodiče některého člena vedení mužského pohlaví) jsou v pořádku, zdravotník musel ošetřovat pouze několik štípanců a jednu malou odřeninu (netuším, komu patřila).

Omlouvám se za stručnost - přece jenom, víc informací se jim už do SMS zprávy nevešlo. Můžete se těšit na zítřejší článek od Zdenyho, který bude jistě o dost podrobnější.
Pa

Netradiční zpráva z tábora Berušek

Dobré dopoledne všem, právě jsem obdržela telefonát z Beruščího tábora, tedy z Šahratábora, s jehož obsahem se s Vámi ráda podělím.
Celé táborové osazenstvo vyrazí dnes na výpravu do okolí přes jednu noc. Spát budou sice venku pod celtou, ale hned vedle „spřáteleného domu“, kam bude možnost případě problémů zalézt (to kdyby padaly trakaře nebo kdyby díky větru vzduchem létaly berušky, což by se vzhledem k váze většiny z nich mohlo snadno stát :-)). Podle příznivé předpovědi počasí se ale nic takového nenastane, takže doufejme, že si všichni tuto jistě perfektně připravenou výpravu užijí na sto procent.

Ale proč Vám to všechno píši já a ne slohově nadanější Zdeny? Věc se má prý takhle – celý tým vedení tábora má jednak plné ruce práce s přípravou dnešní výpravy, druhak je zavalen úkoly od Břéti, které poctivě kolektivně plní. Takže modré obálky tentokrát vyšly i na ně – alespoň si taky něco užijí :-).

A co se stalo významného za včerejší den? Představte si, Attymu se povedlo opět získat Ňufíka za pořádek, takže může být spokojen. Zdeny zase nic, chudák, konkurence je ale veliká. Tuším, že nejvíckrát doteď ukořistila Ňufíka Tíťa.
Táborová nálada je výborná, všechny berušky se usmívají, žádné slzičky a naštěstí ani žádný úraz, nemoc ani nachlazení – zkrátka všichni jsou spokojení a zdraví, takže maminky a tatínkové, můžete být v klidu a jenom tiše závidět, jak se na tom táboře mají skvěle :-).

Vyřídila jsem vše, co bylo třeba, takže se s Vámi loučím. Jakmile se dozvím další zprávy z výpravy, co nejrychleji tu budou.
Berušky

5. táborový den - pátek

A máme tu pátek. Ve všedním životě by to byl důvod k radosti, ale na táboře se to nějak nebere. Tady je svátek každý den, jak napsal jednou Miky.
Po noční hře jsme tedy vyspávali skoro do 8, ale po Danielčině budíčku už muselo všechno běžet jako po drátku. A to proto, že jsme čekali velkou návštěvu od vlčat. Původně měli dorazit v 9, ale potom přišla smska, která informovala o zpoždění a nějakou dobu po ní dorazil sám Pepa Býk s velice aktuální zprávou – na Zubík dorazila kontrola z hygieny a chystá se k nám. Naštěstí jsme měli vše v pořádku a tak to bylo v pohodě. Možná i Attyho šarm zapůsobil :).
Díky tomu všemu jsme se ale s vlčaty shledali až po 11 hodině. Na plánu bylo společné vaření v kotlících a na přípravu oběda byl nejvyšší čas.
Když už se nad čtyřmi ohništi vařily polévky, byl čas na společné hry. Šátková bitka Angličani proti Skotům všechny nadchla – běhali s barevnými krepáky na hlavách a vytahovali šátky. A protože v nejlepším se má přestat, došlo na obsahy kotlíků a všichni se šli naobědvat.
Potom se už vlčata chystala k odchodu, takže jim Berušky na rozloučenou zazpívaly táborový song, který se dle reakcí líbil – zvlášť potom refrén.
Nás čekala ještě práce – nějaké ty kosmetické úpravy míst, kde byla ohniště na vaření. A protože se udělalo hezky a sluníčko pálilo, chtěly se holky mermomocí vykoupat. Netušily, že po poledním klidu pro to bude určený program, který pro ně připravila Čegi. Základem bylo projít poměrně dlouhý úsek řeky a vytěžit co nejvíce zlata. Holky i v koupacích botech zakopávaly a padaly do vody a byla to docela veselá podívaná.
A Anniččin program pokračoval rukodělkami, ve kterých vyrobené předměty se prodávaly na trhu v programu následujícím.
Džafar spřádá plány – a my byli u toho. Holky v čele s maskáčovou Kristýnkou se připlížily k jedné skalce na které Džafar kuchtil nějaký lektvar a nutil ho svému sluhovi. Co zbylo milému sluhovi jiného, než se napít a zjistit, že je to prudký jed. Ještě štěstí, že holky slyšely jaké přísady Džafar do kotlíku vkládal. Šipky z větví je dovedly ke spícím strážím, které strážily jednotlivé protilátky. Chvilku trvalo je posbírat a vylouhovat a podat bezvládnému sluhovi. Naštěstí byl lektvar účinný a nebožáka se podařilo zachránit. A my měli v záloze prověřený protilék v případě, že by zrádný Džafar použil jed třeba proti samotnému sultánovi.

Protože byla večeře trochu náročná – (Langoše, mňam) a posunula se, při čekání vybalil Atty spoustu nástrojů a v paláci s holkama tvořili takový malý orchestr. Vymýšleli, jak by asi zněla džungle, potůček nebo vodopád v džungli – no prostě paráda. Ještě když je takový program završen výborným langošem, tak to nemá chybu.
Od odpolední bouřky ještě pořád trochu krápalo, ale i tak se uskutečnil večerní nástup, i když v pláštěnkách. Ňufíka za úklid dostala už podruhé Tíťa (i když Atty mi tu přes rameno závistivě dodává, že měl být jeho :)).
Protože byl už pokročilý čas, jen se zhodnotila včerejší večerní hra a spěchalo se na koberec k dalšímu letu za pohádkou.
Mimochodem noční hra se obecně líbila, malý strach přiznaly všechny a nejstrašidelnější atrakcí byla vyhlášena děsivě mňoukavá kočka v podání Čegi.
Při letu na koberci musely holky trochu kličkovat mezi kapkami, protože se zase docela rozpršelo, ale Šahrazádino vyprávění bylo tak poutavé, že déšť už ani nevnímali. Dnešní příběh byl o Abů Kírovi a Abů Sírovi – viz. Pohádky.
Hlídka dnes vyšla na Káťu a Aničku Obrovou pod vedením Danny.
Ale to ještě nebyl celého dne konec. Tedy pro holky ano, ne pro pracovní krychli, teda Čegi, Maky, Pepiho a Lakyho. Vylákali jsme je s Attym do auta s tím, že jedeme navštívit vlčata na večerní radu. No a nebylo to tak. Nebylo jim to divné ani když jsme vyjeli na opačnou stranu než je Zubík, tak jsme jim to museli prozradit sami.
Zavázali jsme jim oči šátkama, zakázali mluvit a začala kličkovací jízda po Bobrové, aby ztratili orientaci. No a nakonec je vysadili v lese za Radešínem. Vysvětlili jsme, že oči může mít otevřené jenom Čegi, Maky, že si může sundat šátek až po půl hodině, po další půl hodině Pepi a nakonec Laky.
Na cestu jsme jim přidali batůžek s kofolou a malou krabičkou, ve které byl dort s nápisem I cesta dlouhá tisíce mil začíná prvním krokem :). Ještě samozřejmě dostali mapu, která jim byla v daném okamžiku na nic a mobil pro případ nouze.
Ztížené to bylo ještě o něco tím, že Maky celý den držela zkoušku mlčení do Tří orlích per a už tak to měla náročné a tento výjezd ji prověřil dokonale – zvládla to.
Tisíc mil to očividně nebylo, byli jsme s Attym mírní a Čegi – starou Bobrovačku podcenili, protože do tábora dorazili asi za hodinu a půl a Laky měl ještě zavázané oči. No poučení pro příště.
Dobrou noc.
 

12. táborový den - pátek

A máme tu poslední celý táborový den. A je to cítit ve vzduchu. Vše je sice jako obyčejně, ale ten pocit už je jiný – však to znáte.

Hned po nástupu se holky vyblbnuly s Eliškou na jejich drobných hříčkách a hned potom následovala táborová anketa a hlavně závěrečné herní hodnocení. Vyhrály Červené skautky, následovány Delfíny a poté Bizony. Výherce si mohl vybrat svou cenu – která tedy musela předem projít komisí. Protože přespání na létajícím koberci komisí neprošlo, vybraly si vítězky přespání v paláci, což se jim poslední táborovou noc také splnilo. Ostatní toužily buď pomalovat komisi nebo přespat pod širákem.

Protože byl před obědem ještě čas a slibovaná horská dráha (program na přání) ještě nefungovala tak jak měla (na Makyiných zádech jsou pozůstatky první testovací jízdy ještě teď), rozjela se švihadlová šou a skákalo se jako o život.
Naštěstí se dráha rozjela hned odpoledne a tak holky nebyly ochuzeny o nevšední zážitky. V tom největším vedru se jezdilo z kopce a každý velice rychle projezdil svých 5 jízdenek a to značilo čas jít se mýt v teplé vodě, ať se rodiče neleknou.
Po postupném odchodu dětí do sprchy byl prostor pro rovery, aby provedli zatěžkávací zkoušku tohoto díla. Skluzavka dostala pořádné kapky, o které jsme se zasadil střídavě všichni. Neuvěřitelné jízdy předváděla hlavně Áňa a také Čegi s Maky, třeba při párových jízdách.
Ale každé radosti je jednou konec, takže jsme rychle vyklidili pole a dostavili se do srubu na radu. Bylo potřeba zařídit ještě spoustu věcí před nájezdem rodičů, takže jsme si rozdělili úkoly a šlo se pracovat.

První rodiče dorazili přesně v 17:00 a potom už to byly průvody a průvody.
V průběhu návštěv jsme ještě dopřipravovali večerní oheň, hráli ringo a vykládali s rodiči, prostě pohoda. Až do doby, než začala společná hra s rodiči – zopakovali jsme etapu z pohádky Uplakaná princezna. A tak milé rodičovstvo a návštěvy lovili ryby z Bobrůvky, nosili je na trh a smlouvali s Áňou a Maky o výkupní ceně. Za utržené penízky se nakupovalo vstupné na pár desítek sekund k smutné princezně, kterou se všichni snažili rozesmát. Čegiino štěstí, že se směje stejně jako když brečí :))). Ale co vím, tak v této disciplíně kralovala paní Nečasová s malým Honzíkem.

Večerní nástup proběhl tak jak měl, ne jako včera, kdy jsem šel v dobré víře pomoci vlajkové četě se zaseknutou vlajkou a strhnul ji dolů i s lankem (ale elegantně zachytil na předloktí), ve vší důstojnosti. No a potom už jen rychle vyčistit zuby a připravit se na večerní program.
Zpívalo se, vykládalo, ošetřovali jsme zraněné figuranty, oceňovali vůdce tábora a expresního a vytrvalého „pošťáka Dušana“, prostě závěrečný oheň.
Když se čas nachýlil, rozmístilo se celé ostazenstvo různě po stanech nebo širácích a nám se ráno naskýtal zajímavý pohled na probouzející se spáče. Mně osobně se nejvíce líbil pohled na babičku Tíťi vykukující ze stanu – prostě skauting pro všechny.

Noc byla krásně hvězdnatá, teplá a klidná. Poslední na tábořišti. To nám těch 14 dní rychle uteklo. Bude se někomu stýskat po svěžích ránech, večerních ohních, odpoledních osvěžení v řece…..? Mně tedy určitě. Myslím, že každá doba strávená v přírodě, obzvlášť takto těsně se zapíše do každého z nás a my i děti budeme vzpomínat i po letech. Není nic lepšího než tábor – a jaký jiný než skautský :). Děkujeme, že jste nám vaše poklady svěřili a důvěřovali nám, že se o ně dobře postaráme. A také děkujeme za super nasazení při hře a večerním ohni. Je radost spolupracovat s takovými rodiči! Hezký zbytek prázdnin Vám všem!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 23. 7. 2008
článek číslo 764
autor: Zdeny

 

Návštěva u Vlčat

Něco jsem na rychlo potřeboval na táboře vlčat, tak jsem se tam vypravil na krátkou večerní návštěvu. Zrovna se mi podařilo trefit se do večerního nástupu, takže jsem při čekání na vůdce George mohl ochutnat dobroty z táborové kuchyně a opravdu si žijou velice dobře. Kuchařka Gabča s Alkou je tam neuvěřitelně rozmazlují.

Jinak na nástupu vypadali všichni spokojeně, takže připojuji pár foteček, ať si i rodiče vlčat přijdou na své. Ať se vám tábor daří.

Další fotky na http://martin.steadynet.org/net/
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 6. 8. 2008
článek číslo 782
autor: Zdeny

 

Tábor ALAKAR 2008 - oddíl Naděje

Oddíl Naděje se vydal na další třítýdenní dobrodružství ve své historii. Jsou sice v divočině bez připojení na internet, ale po občasných poslech se nám všem budou snažit dát vědět jak se jim daří. Držme jim palce, ať si užijí spoustu krásný chvil v přírodě, plných kamarádství, úsměvů a dobrodružství.
Meli

1. táborový den - sobota

I cesta dlouhá tisíce mil začíná prvním krokem. Ale tentokrát náš první krok nezačal ani šlápnutím do pedálů, ani vstupem do autobusu, ale cestou na vlakové nádraží…
Ze staničního rozhlasu se ozvalo na 2. kolej přijede vlak, který bude pokračovat ve směru Žďár nad Sázavou. Vesele jsme nastoupili a hurááá zažít další Alakarské dobrodružství!
Vystoupili jsme na zastávce Jablonné nad Orlicí a pod vedením Hermi jsme se vydali směr tábořiště, které leží asi 1km od vesnice Kalhoty.
Po nedlouhé cestě jsme začali scházet z prudkého kopce, a za zatáčkou jsme konečně spatřili náš tábor. U prostřed náměstíčka leželi kufry a tak nám nezbylo nic jiného než rozdělit stany a zabydlet se.
Netrvalo dlouho a pomalu se začali odklízet programové věci z náměstíčka. Týna, Marťa, Hermi a Míša statečně vozily naplněné kárky ke kuchyni, kde je vykládaly (pravda, občas se stalo, že nezvládly sjet z mostku a tak věci skončily v potoku :) ). Také se začaly stavět větší stavby jako např. holčičí tee-pee a hangár (stavbě hangáru šéfoval Horník, na které si chtěl splnit bod do skautské stezky).

NA SKOK DO KUCHYNĚ
Náš šéfkuchař Miky s pomocí Lišek a Veverek připravuje na večeři obložené chleby se zeleninou.
Za chvíli už všichni seděli u stolů a bylo slyšet pouhé mlaskání jak všem chutnalo.

Když se všichni najedli, začalo se uklízet a dodělávat menší dodělávky. Kluci se už dokonce stačili vyčvachtat v potoku i vyzkoušet houpačku, která visí nad potokem.

V dalším programu jsme řešili programový řád, tentokrát v jiné podobě než každý rok. Na velkém papíře byla nakreslená loď a pět ostrovů. Každý ostrov měl své jméno, a vedla k němu cesta.
1) Ostrov bezpečí
2) Ostrov svobody
3) Ostrov krásy
4) Ostrov odpovědnosti
5) Ostrov přátelství

Každá družina dostala jeden ostrov a měla napsat jaké překážky by nám mohli zabránit k doplutí na naše ostrovy. (Program se ovšem celý nestihl a tak pokračoval i ve 2. dni). No a po táborovém řádu mohl už oddíl konečně stoupit do Alakaru. Po přenesení začali pátrat jak s pomocí věštby zjistit, kde se nachází elf Almiel. Vydali jsme se proto do lesa za malým Chlapcem. Chlapec byl velice vysláblý, skoro na pokraji smrti. Jeho sestra nás prvně nechtěla k němu pustit, ale nakonec nám řekla, že když jeho bratra uzdraví, řekne jim, kde se Almiel nachází.
Oddíl měl za úkol osvobodit jejich 13 předků od zlých přízraků. Museli s pomocí svíčky zapálit 13 svíček, přinést je a poskládat do kruhu okolo chlapce. Oddíl jakožto velice schopný :) úkol vzal za svůj, netrvalo dlouho a o kolo lůžka umírajícího chlapce stálo 13 svíček. Chlapec se začal probouzet a řekl nám kde Almiela najdeme. Chlapec poté znovu ulehl ke spánku a oddíl se vydal zpět do tábora. Než všichni ulehli do stanů, zazpívali si pod vedením Císka večerku. Píseň pomalu utichla a s ní i celý tábor.
Negy

2. táborový den - neděle

Nezbytné znalosti pro správné pochopení tohoto literárního skvostu:
Vyverna = něco mezi člověkem a drakem, a rozhodně se s nima nekamarádíme. Jsou to docela milá stvoření, jen kdyby se nás neustále nepokoušely rozsekat do Mikyho brambor s tvarohem.

Udi = ostrov daleko od pevniny, na kterej se musíme dostat. A žádná vyverna nám omluvenku rozhodně nepodepíše.
Rogan = mág, který po jedné hloupé kouzelnické chybě změní stranu (dobra a zla) pokaždé, když zemře. Rogan si říká když bojuje na straně zla. Tyrem se nazývá v opačném případě. To je ale zatím přísně tajné, protože tuto legendu získali zatím jenom Rysi, a ostatní nemají páru o tom že by ten hodný Tyr mohl bojovat i za druhou stranu.

„Až si zejtra ráno řeknu zase jednou provždy dost, právem se mi budeš tiše smááát, jak omluvit si svoji slabost nenávist a zlost, když za všechno si můžu vlastně sááám...“ Za spoustu dní možná za spoustu let si Naděje vzpomene, co se to tehdá odehrálo na rozcvičce a mimoděk si šáhnou na záda. Jak ty tehdá bolely. Mařenka se možná usměje, zato Škráňa (pro vlastní bezpečí jí říkejte Týno, a už vůbec ne Raptore) se zašklebí a pokusí se zapomenout. „Ten Negáč jeden, nesnášim ho“ se jí honilo hlavou určitě aspoň do oběda. Zvykat si po měsíci prázdnin na táborovej režim není jen tak. Hned jak se vzpamatujete z toho kde jste, a že vás probudila Tesákova NIKDY NEROZLADĚNÁ kytara se musíte rychle nasoukat do těch nejpromrzlejších bot na světě a zapojit se do našeho všemi oblíbeného ranního komandování. A navíc do mého komandování :-). Jediná Mařenka na konci vystřihla bezvadnej roštěp.
Začátek tábora poznáte jednoduše i podle lakrosovýho tréninku. Během roku toho moc nenatrénujeme, a pokud si chceme zahrát pořádnej zápas, nezbývá nám než sebrat lakrosky a osvěžit si techniku špičkovejch hráčů. Ovšem, prvních pár míčků sice skončí ve vysoké trávě, ale není to tak jednoduchý jako sestrojit turbodmychadlo, jak by Vám odpověděl Císko.
Najednou nám přes tábor projížděla karavana kupců. Všichni se k nim seběhli a snažili se urvat co se dalo. Znáte ženský. Taková Hermi se mohla zcvoknout. Amulety, kouzla, lektvary, zbroje, všechno k mání za pár stříbrňáků, no nekupte to! Nikdy nevíte kdy na vás zaútočí na houbách nějakej drak nebo vyverna.
Karavana kupců se vydala na cestu, a nás čeká přesun na ostrov Udi. Běhat v potoce a vyhýbat se hadrakoulím nasupených celníků není úkol pro žádný nezkušený nováčky. A když už tam jedem, proč s sebou nevzít i pár zatracenejch ustrašenejch civilů. Hlavně když cálujou. Na břehu nás přivítala s otevřenou náručí banda vyvern, ale naše spešl grůp se s nima nepárala. Přece jenom nechtěli prošvihnout oběd.
Hned jak nás jídlo a) otrávilo, b) vytrávilo, c) strávilo, d) zadávilo se před nás postavil nový úkol: najít na ostrově elfa Almiela, kterej má jeden z dračích krystalů po kterých celej rok paseme jak splašený. Navíc by nám mohl pomoci s ostatníma drakama. Každá družina si založila vlastní stánek na tržnici a začala obchodovat s místními domorodci. A jak sami víte, na tržnici ví každá babka o každý babce všechno do poslední peřiny jejího věna, tak proč by neznaly nějakýho Almiela? Znaly, a pod tíhou Brasiho zabijácký struny sundaly šátky z plešatejch hlav a jaly se vyprávění. „Ňákej Jaša co s nim prej byl v lochu řikal, že vzal roha při výměně stráží a těď se válí někde v Liguru.“ Takže se na Udi moc neohřejeme. Sehrajeme už jenom partii dámy o dračí krystal, a musíme si promyslet, jak se dostat zpátky na pevninu. Vyverny se tam na nás asi pěkně připravily.
No jóóóóóóóó, jako bych to neřikal. Omaha beach hadr. Plavíme se na lodi až k pobřeží, kde nás přivítal konvoj vyverskejch bitevníků nové generace. Za pár minut jsou z nich třísky a jde se na pobřeží. Prolomit jejich opevnění srovnatelné s a) Limes romanus, b) Čínskou zdí, c) Maginotovou linií nepočítám mezi úkoly s nulovou obtížností. Doktoři běhali mezi zraněnými jak o život, vyverny nás zasypávaly stovkama hadrakoulí a naši se snažili vyhodit do luftu jejich obranné postavení. O pár minu později se rádcové připlazí do blízkosti zdi a trhavinou ho rozmetají na kousky. Následuje poslední mohutný svíčkový útok a vyverny se rozutekly. Pobřeží dobyto - mission completed.
Kolem desáté, když se naše/Vaše (spíš Vaše :-)) ratolesti trousily do stanů, Bára s Pipi uviděly u ohniště nějakou podezřelou postavu v kápi, kterou zde předtím nikdo neviděl. Trvalo jen několik (desítek) minut, něž se odhodlaly situaci prozkoumat a zavolat ostatní oddíláky. Byl to poutník, který nám vyprávěl příběh o chlapci, jenž byl osudem zavát do cesty toho nejkrutějšího draka a zvítězil. Jeho deník by nám mohl pomoci přijít na kloub tomu malému zázraku, o který se pokoušely stovky odhodlaných lovců draků a neuspělo. Stačí jen postupně doplnit chybějící písmena...
Císko

3. táborový den - pondělí

Dle naší pracákovský dohody musí purkrabí napsat článek z předchozího dne- to je nezlomný faktum a tak i já musím něco zplodit.

6:45- Teo stojí v hangáru: „Vstávejte, budíček, musíme jít zazpívat budíček, honem, už lezté, ježiš, tak dělejte, ať tam zase nepřijdete pozdě, no tááák!
6:46- mrknul jsem (jak by řekl Miky)
7:08- Teo: „Císoni, dělej, už vyběhli na rozcvičku, makej, hop, hop! Já: „Hop“, a doufám, že mě nechá dál ve spacáku.
7:15- nevím, kde sem, jak sem se sem dostal. Stojím v kruhu mezi ostatníma a kroutím rukama.
7:37- škrábu se na latríny. Moje první kroky vedou na dámský. Po nepříjemném faux pas mířím na ty správný.
7:38- první kontakt s latrínou. Nemají desku s dírama. Mají jen laťky- ty velice těžko zachycují mou štíhlou prdelku, aby nepropadla dolů. Laťky sou vysoko- sedím a mávám nohama ve vzduchu.
8:02- snídáme. Porydž. Krtek vydává a ptá se, kdo chce hodně. Kenny se ptá, kdo chce hodně cukru. Chci hodně cukru.
8:15- skrz tábor teče potok. Na potoku je hráz. Hráz vytváří tůňku. Nad tůňkou je houpačka. Vesi provokuje na houpačce.
8:17- snažíme se Vesiho shodit dolů.
8:18- Vesi leží ve vodě.
8:20- s pracákem se snažíme vymáchat Horníka ve vodě. Družina mu pomáhá. Luky ne, Luky pomáhá nám.
8:21- Horník leze z vody a de si vyřídit účty s Lukym.
8:22- Luky prosí Horníka. Horník je nesmlouvavý. Vzápětí se Luky koupe.
8:31- nástup. Novej purkrabí přebírá svůj odznak- řeznickou sekeru, zabodává ji do špalku a zahajuje další den. „Dnešnímu dni NAZDAR!“ „ZDAR!“
8:58- Hombre nám dává instrukce na hru. Bude to bojovka, bude to drsná bojovka. Vybírám si meč a připravuji se na boj.
9:10- Anička mě podruhý porazila. Jo, ta malá Anička. Beru si štít a hadrakoule, třeba budu v tomhle lepší.
9:26- Mařenka mě počtvrtý trefila (jo, ta malá Mařenka).
9:58- bojuju jak o závod.
10:03- he, sejmul sem Mařenku.
10:35- Bebe už trefil mečem do hlavy každýho z pracáku.
10:41- Bára vítězí v souboji nad Adamem.
10:43- Brasi mě sejmul. Asi odplata za Mařenku.
10:51- oddíl nás zase porazil.
11:02- roveři sundávají propocený spoďáry.
11:05- dobíháme na svačinu. Byla jogobela s melounem. A každej dostal eště čtvereček čokolády. Miky taky upekl buchtu, tak byla i buchta. Se šlehačkou. Roveři dostali místo buchty plátek ze šrudky uženýho.
11:06- stále sním o takovýhle svačině držejíce suchou housku.
11:17- začíná nám óvéčko. Roveři začínají stavět týpko. Stavím s něma.
12:29- týpko postaveno. S Tesákem a Hombrem máme za sebou kus práce, musím jen dodat, že sme ho stavěli s láskou.
12:55- jíme oběd. Rizoto. S masem.
13:13- třináctka je nešťastný číslo pro Ludvu. Alespoň co se týče naší tůňky.
13:46- radíme. A chystáme se na třetí program.
14:15- začíná třetí program. Můj. Proto bude jedinej, kterej popíšu. A pochválím.
14:16- oddíl tleská a skanduje moje jméno. Mají radost. Bude můj program.
14:24- vysvětluji poslední drobnosti. Družiny promýšlejí strategii, jak vydělat na tržnici co nejvíce peněz.
14:31- hra je odstartována.
14:36- Vesi křičí: „Kůůůpte si mečééé! Kůůpte, jsou levné a kvalitní!“ Marťa mu oponuje: „Na co mečééé? Amulety! Ty se vám hodí víc! Amuletyyy!“
15:17- Pipi křičí na Mikyho: „Hospodó, nalej mi!“ Luděk se snaží přesvědčit starostu. Nechtějte vědět k čemu.
15:40- hra končí. Holky pláčou. Kluci se snaží zamáčknout slzu. Nejde jim to.
15:43- rozdávám autogramy a plácám po ramenech se slovy: „Buď silnej, neni to moje poslední hra.“
15:45- svačina.
16:15- začíná 4tej program. Výroba masek. Vysvětluji. Lehnu. Zavřu oči. Zavřu pusu. A držím.
16:46- ležím a čekám, až mi na obličeji uschne sádra.
16:56- po táboře chodí němý tváře bez mimiky. Mám z nich strach.
18:03- prázdná jídelna. V ní Teo. V ruce chrastidlo.
18:23- probíhá hodnocení dne. Není dobrý otvírat starý rány, vzpomínáme na moji hru.
19:00- Miky je přesnej jak švýcarský hodinky. Svolává oddíl na večeři. Sou brambory s podmáslím.
19:07- Bára mi nechce dát víc česneku. Prosím ji.
19:08- Mařenka mi nechce víc omastit. Neprosím ji, je lepší bojovnice než já.
19:44- spěch. Nestíhám. V běhu na sebe soukám kroj. Běžím okolo umývárek. Mám si čistit zuby? To nestihnu, bijíce se patami do zad uháním na nástup.
19:45- Modlím se, aby se Teo nezeptal, kdo si nevyčistil zuby.
19:55- Nástup končí. Nezeptal se.
19:55- Stále se raduji. Nezeptal se.
20:23- s Adamem si užíváme volna. Máme postavený týpko. Máme vlastní postele. Na postelích molitan. Jsme šťastný.
21:13- začíná hra. Tesyho hra. Děti mají v rukou svíčky. Amilen, Lajla a Almiel věští.
21:34- s Adamem stojíme u potoka. Opravdu se chceme v tý studený vodě umejt?
21:43- vrchol sebemrskačství. Sedám si nahej do potoka.
22:41- oheň je zapálen. Jsem opět šťastný. A umytý.
22:59- ležím ve spacáku. Píšu dopis.
03:21- spím, nevím od kdy.




Nedal bych ruku do ohně za to, že všechno, co jsem sem napsal, je pravda.
Laky

4. táborový den - úterý

Bohužel jako každý den se začalo vstáváním, které má rád z celého tábora snad jen Tesák, který schválně stává ještě o hodinu dřív a Teo, který se zase sadisticky vyžívá v buzení ostatních...
Následuje rozcvička, při které se opět několikrát přelomím, zauzluji a kdoví co ještě, nehledě na to, že místo abych se cítil protažený, jsem rozlámaný jako po celonoční hře ve wrestlingu. Poté se Teo snažil skoro dvě hodiny vysvětlit všem, jak vlastně bude fungovat nová stezka, nicméně v průběhu dne se mě ještě půlka oddílu ptala, jestli by to Teo nemohl zopakovat ještě jednou, tak Vám nevím, jestli se mu to povedlo.. Ve druhém programu jsme šli poprosit Lešije (hodně velký chodíci poleno, který bylo nápadně podobné Teovi), jestli bychom si nemohli „půjčit“ několik Avianů, aby nám dělali zvědy, posly, a cokoliv jiného, dle vaší fantazie. Po nekonečném snažení jsem konečně mohli promluvit s Lešijem. Ten nám sdělil, že Avianů si můžeme vzít kolik chceme, protože jsou to hrozný potvory, co mu akorát otravují život v lese. Že jsme se teda ptali co? Takže po snězení výborného (toto slovo bylo použito výhradně na přání kuchyně) oběda, jsem šli získat přízeň Avianů. Tito tvorové na první pohled roztomilí nás po několika minutách přesvědčili, že získat je na svou stranu nebude zas taková sranda. Protože když například přes chudáka Bebeho přetáhli pytel a pořádně ho zlechtali, nebo když stáhli Horníkovi kraťasy, nehledě na to, že půlka oddílu přišla o svoje deníky, tužky a čepice, všichni už věděli, že na to musíme jít nějak jinak. Aviani tomu samozřejmě nasadili korunu, když ukradli Vesimu kárku se dřevem a s hurónským smíchem se s ní rozjeli na druhý konec lesa, kde ještě všechno dřevo rozházeli do širokého okolí.Když pak zjistili, že Vesi byl ve službě a dřevo nesbíral na program, ale do kuchyně, začali se smát ještě dvakrát tolik. My, kteří jsme se už tak nesmáli jsem zatím přišli na to, že bude lepší vycvičit si malé Aviánky, než zkoušet ochočit ty staré. Takže nám nezbylo nic jiného než se probudit na noční hru a vejce s mladými si od dospělých Avianů „vypůjčit“. Ti z našeho nápadu moc radost neměli, ale my nakonec vejce dostali, starým utekly, a zbylo už jen počkat než se vylíhnou. Nicméně už teď jsem tak dvě hodiny přetáhl svůj den, o kterém sem měl psát, takže si asi půjdu pro výplatu za přesčas do kuchyně...
Hombre

5. táborový den - středa

Ano, je to tu. Řada v psaní článků z tábora dospěla až k mé osobě, pročež Vám nyní stručně vylíčím průběh pátého táborového dne.


Dnes při rozcvičce jsme byli svědky vylíhnutí malých Avianů z vajec, která jsme ukořistili při noční hře. Nebyla to nejklidnější robátka a stravy se dožadovala vskutku nenasytně. Po pár soustech, která jsme našim holátkům servírovali již při rozcvičce, jsme se v prvním programu naplno pustili do jejich výcviku.
Ale každý začíná od píky, a tak jsme museli nejdříve vyrábět postýlky a hračky, učili jsme je chodit a mluvit etc. Někteří Aviani sice uměli dříve boxovat, než chodit, ale nakonec z nich snad budou schopní spojenci oddílu, které může využívat k průzkumným misím.
Po obědě konečně došlo na pořádný výcvik. Spolu s jednotlivými družinami tedy Aviani absolvovali cestu územím střeženým střelci s hadrakoulemi. Postupně družiny probíhaly a v záplavě hadrakoulí se občas objevila kouzelná hadrakoule - ohnivá střela, která následně dost míchala konečným pořadím družin.
Ve čtvrtém programu se ukázalo, že naši svěřenci jsou přeci jen ještě malí Aviánci. Z boje byli tak unaveni, že museli být celý další program nošení na nosítkách. Avšak ani s Avianem na hrbu, družiny nezahálely v hledání dalšího krystalu. Poté co obešly několik míst v okolí tábořiště, se dovtípily, že je zanedlouho čeká výstup na nejvyšší vrchol pohoří Detraq, kde by se měl krystal nalézat.
Večer si však potřeboval odpočinout i oddíl, a tak si celý pátý program užíval osobního volna. Však je zítra čeká výprava na Detraq.
Teo

6. táborový den - čtvrtek

Ve čtvrtek vyrazil oddíl na výstup na Králický sněžník. Přináším vám krátké zpravodajství o tom, co se dělo, než jsme na výpravu vyrazili.
Den začal jednou z již osvědčených rozcviček. Zejména kvůli liškám, které měly zrovna službu, když probíhala tato zatím nejúspěšnější rozcvička tábora poprvé, zařadil Císko opět hru na trpaslíky, obry a čarodějnice. Hra je to poměrně jednoduchá - princip by se dal přirovnat ke klasickému kámen, nůžky, papír. U oddílu si však oblibu získala především kvůli vtipným zvukům, které musí při útoku vydávat trpaslíci. Atak se ještě při snídani ozývalo trpasličí pidli-pidli-pidli...

Dopoledne 6. táborového dne se neslo ve znamení premiér. Nejdříve nastoupil galán Hombre a Pavla v dlouhých večerních šatech, aby uvedli první hodinu tanečních. V druhé půlce tábora nás totiž čeká opravdový ples a je třeba se na něj řádně připravit, abychom na něm jen neseděli s ubrečenýma očima v koutě a nekoukali závistivě na ty, kdo mají už taneční za sebou a poctivě je navštěvovali.
Stejně jako v pravých tanečních, byl i v těch našich táborových zařazen na první lekci valtz. Počáteční ostych se rychle vytratil a navzdory obavám se i kluci touto společenskou činností bavili. Příští lekci se mohou těšit na jive.

Z tanečních rozdováděný oddíl bylo třeba trochu zklidnit, proto dostal každý za úkol najít si svoje Magické místo. Magické místo je kousek přírody, která vyvolává v člověku příjemné pocity. Na toto místo se každý během tábora několikrát vypraví, aby zde strávil několik desítek minut o samotě pouze s tím kouskem přírody, který si vybral. Může zde pozorovat, jak se okolní příroda chová nebo přemýšlet či meditovat. Kouzlo celého úkolu je v tom, že jednotlivé návštěvy Magického místa budou probíhat pokaždé v jinou denní dobu, takže, přestože půjde pokaždé o stejné místo, bude okolní příroda vždy trochu jiná.

Svačina oddělila Magické místo od prvního lakrosového klání. Na začátku programu se oddíl dozvěděl, jak bude rozdělen do jednotlivých týmů. Týmy jsou smíšené a v každém z nich je jeden až dva členové z každé družiny. Po rozdělení dostal každý tým chvilku času, aby si vymyslel vlastní název. Následovalo deset minut překřikování, vymýšlení nejrůznějších vtipností a svíjení se smíchy. Bára nakonec pokřtila svůj tým na počest písně, která se ozývá každou chvíli z dívčích stanů - Discopříběh žije. Horníkův tým inspiroval k pojmenování zraněný maskot Vesi, podle jehož improvizovaného fixačního límce si jeho tým začal říkat Kožiši. Třetí tým se nazývá příhodně Smradlavý nohy a název čtvrtého je tak složití souvětí, že si ho nejsem schopen zapamatovat. Vím jen, že začíná Luďkovy gotzilly.
První zápasy hned napověděly, kdo bude favoritem lakrosového turnaje. Kožiši rozdrtili Luďkovy gotzilly i bez zraněného Vesiho 7:0 a vybudovali si tak hned na začátku turnaje respekt všech ostatních týmů. Hlavními tahouny je zde, už celkem profesionálně hrající dvojka Horník, Bugi.

Špagetový oběd už probíhal ve velkém spěchu, protože nás během něj navštívil elfský madran Almiel, aby nás vyslal na dalekou pouť do pohoří Detraq pro další krystal do Bílé koruny. Vlak do hor odjížděl zhruba za dvě hodiny z 6 km vzdáleného Jablonného nad Orlicí, takže nezbývalo, než zhltnout rychle oběd sbalit vše potřebné a vyrazit na cestu. Ale o tom už bude další článek...
Teo

Detraq - výprava na Králický sněžník

Po slunném týdnu přišlo i několik deštivých dní. A jako naschvál se oddíl zrovna, když začalo pršet, škrábal na vrcholek Králického sněžníku (třetího nejvyššího pohoří ČR). Myslíte si, že nám náročnější počasí zkazilo výlet? To se teda pletete...
Ojojoj, výprava nezačala pro PK zrovna slavně. Zatím co družiny už byly půl hodiny na cestě do Jablonného na vlak, roveři si s s rychlým balením nelámali nijak zvlášť hlavu. „Půjdeme přece zkratkou,“ byl náš hlavní argument. Jak tohle mohlo dopadnout? Se vzpomínkou na slavnou vorvu Currahee, jsme dobíhali na nádraží v poslední minutě a oběd se v nás přelíval všemi směry.

Na nádraží nás čekala dvě nemilá překvapení. Prvním byla Týna, které se po cestě udělalo špatně - zřejmě ze sluníčka, které zatím pařilo o sto šest. Miky se tedy nabídl, že ji doprovodí do tábora a dojede za námi na Králičák na kole.
Místo vlaku nás ke všemu bral autobus, protože se v okolí Jablonného zrovna oprfavují koleje a vlaky mají výluku. Pan řidič byl naštěstí hodný a otevřel nám i zavazadlový prostor, takže cesta autobusem nebyla ani taková sardinkovaná, jako když jezdí oddíl autobusem obyčejně.

Ještě přestup na další autobus v Králíkách a za chvíli jsme vystupovali v našem výchozím bodě v Horní Moravě. Pro začátek bylo potřeba rozdělit si věci z Mikyho báglu, který nám nechal, aby byl na kole rychlejší. Díky letošnímu VORu máme však s nošením jednoho báglu v horách navíc dostatečné zkušenosti, aby nám zpacifikování Mikyho věcí moc času nezabralo.
O mapu se přihlásil Budu a celý čtvrteční den nás podle ní vedl do kopce. Jako horský vůdce se věru osvědčil - ani jednou jsme nezabloudili, takže jsme se mohli plně věnovat kocháním zdejší přírodou - obřími sarančaty a spekulacemi, jestli už jsme dost vysoko na to, aby se dalo z potoka i pít.

Neměl bych ale zapomenout na to, proč jsme se do hor vydali především. Elf Almiel nám prozradil, že hlavní oreáda - strážce alakarského pohoří Detraq vlastní jeden z potřebných magických krystalů a když k němu dokážeme dojít na nejvyšší vrchol pohoří, určitě nám jej rád přenechá.
Po cestě bylo nutné trochu se seznámit s hlavními obyvateli zdejších krajů - oreádami, nereidami a osly. Proto musel každý vyřešit několik hádanek, týkajících se těchto tvorů. Například:

„Jak je možné, že na poušti stojí dva oslové, jeden kouká na západ, druhý na východ, vůbec se nehýbou, nikde není žádné zrcadlení a přitom se oslové vidí?“

Pokaždé tedy, když byla zastávka a tělo odpočívalo, hlava pracovala až se z ní kouřilo.
Průchod Detraqem na vrchol také hlídala řada sniperů - vždy jedna družina dostala 5 hadrakoulí, spěchala dopředu se ukrýt a z tajné pozice se snažila zasáhnout dva vybrané členy výpravy.

Den už byl v poměrně pokročilém stádiu, když jsme dorazili na hranice s Polskem, po kterých jsme už měli jít celou dobu až na vrchol. Tato událost samozřejmě vyvolala řadu dotazů a spekulací, protože cesta zde hranici několikrát křižuje do Polska a zpět, takže nás několik kilometrů doprovázely dohady jestli jsme doma nebo v zahraničí, jak je to s tím Shangenem a jestli je třeba mít s sebou pas nebo občanku.

Tou dobou už se někteří z nás začínali poohlížet po místě na spaní. Svah nad námi, svah od námi a slunce už těsně nad obzorem. Naštěstí se ukázalo, že čtení vrstevnic z mapy už zvládáme docela dobře, takže jsme našli pěknou plošinku přesně tam, kde jsme ji očekávali. Jelikož jsme už byli na chráněném území, dostala každá družina za úkol utábořit se tak aby nijak nepoškodila přírodu a ráno až odejde, nebylo vůbec poznat, že tam spala (např. nebyla ani uleželá tráva, odpadky atd.). To se nám myslím povedlo na jedničku.
Jediný kdo mě při táboření opravdu dopálil byl Bebe, který si nevzal karimatku - prý je to zbytečná zátěž. No, taky jsme ho to nechali slíznout - noc v horách na holé zemi, to se určitě vyspal do růžova.
Se stavbou přístřešků jsme se ani nenamáhali, protože byla vymetená obloha, a na místě, kde jsme spali se nesmělo stanovat.

Roveři mají hlad!!! A když mají roveři hlad, neuspokojí je jen tak nějaká marmeláda - potřebují MASO!!! Mezi Mikyho věcmi byla vysočina, ale kdo ji má teď. Bylo tedy potřeba udělat úhybný manévr a vybrat ode všech všechny Mikyho věci tak, aby si nikdo nevšiml, že jdeme po salámu. Zrada! Salám nikdo nenesl:-( Seděli jsme, chvíli spekulovali, jestli je někdo z oddílu tak mazanej, že by nám ho zatajil a nakonec jsme se shodli na tom, že se nám to, že měl Miky mezi věcmi salám jen zdálo.
Nezdálo! Miky dorazil na svém Apachovi ještě před setměním a přítomnost salámu potvrdil. Nakonec ho mezi svými věcmi našel Hombre-lama, který prý zapomněl, že ho bral.

Ke spánku jsem nemusel nikoho nutit, jelikož jsme ráno chtěli vstávat ve čtyři, abychom stihli východ slunce na vrcholu Králického sněžníku. Noc byla pěkně teplá, ale já osobně jsem se moc nevyspal. Příroda nám ukázala, že není radno horské počasí podceňovat. V průběhu noci se obloha zatáhla a začal foukat poměrně silný vítr a já místo spánku ležel a spekuloval, co budeme dělat jestli přijde bouřka. Bude lepší vystoupit do klečového pásma, kde nebude hrozit pád stromu nebo sestoupit níže? Bouřka ale naštěstí vůbec nepřišla.

Jaký to zlý osud, či podlá náhoda - z rozjímání a polospánku mě vytrhl Miky, kterému přišlo divné, že už je světlo a nic se neděje, když jsme večer plánovali jít podívat se na svítání. Večerní čachry se simkartami v mém mobilu zapříčinily špatné nastavení času, takže budík by zvonil až za hodinu. Zbuzení celého oddílu a přichystání se na cestu by zabralo příliš mnoho času, proto jsme se s Mikym vydali na vrchol sami. Obloha byla zatažená, takže by stejně zatažená a nic nebylo vidět. Zajímavé, jak se dokázala příroda s technikou shodnout, abychom nevstávali zbytečně, že?
Na vrcholu jsme si pročetli informační cedule, pokochali se výhledy, napili z pramene Moravy a hlavně našli slona, na kterého se Miky celou dobu tak těšil.
Při sestupu dolů jsme se tak zabrali do rozhovorů o tom, jak se asi Bebemu spalo a jak buse vypadat příští Lukyho hlídka, že jsme si ani nevšimli že sestupujeme po úplně po jiné značce směrem do Polska. Do reality nás vrátila až chata, kterou jsme cestou nahoru nemíjeli a přišlo nám dost nepravděpodobné, že by ji tam někdo tak rychle postavil.

Při našem návratu byli kluci již vzhůru a holky a roveři už se pomalu také probouzeli. Bebe hned hlásil, že se mu spalo náramně dobře. Když mu nevadilo, že spal hlavou dolů, tak věřím, že ho ani nějaká karimatka nerozházela.
Tou dobou už začalo pršet. Výhodou deště bylo, že jsem ani nemusel nikoho popohánět aby si rychle sbalil. Snídani jsme nedělali, protože jsme měli v plánu čajový piknik na vrcholu. Každý dostal jenom bonbón hroznového cukru proti hypoglykemii a vyrazili jsme na závěrečný výšlap.

Na vrcholu už na nás čekal pán hory. Od pasu nahoru vypadal jako kamenný člověk, od pasu dolů byl sám horou. Předal nám svůj krystal s přáním hodně štěstí při dalším boji proti drakům.

To už hustě pršelo. Batohy jsme ukryli pod plachty. A sami se pustili do čajové párty, kterou nám déšť prostě nemohl zkazit. Spousta druhů čajů, ochutnávky, sladkosti, kolečka salámu, to vše přispělo k příjemné atmosféře i v nepříjemném počasí.
Než jsme se sbalili na sestup, vyzkoušeli si ještě někteří sílu větru s plachtou, jejíž skládání se díky němu stalo o dost zajímavějším.

I sestup do údolí vedl alakarskou krajinou. Kromě dalších hádanek si pro nás tato tajemná země připravila ještě setkání s nervním trpaslíkem a jeho zajatcem. Trpaslík měl rád hazardní hru „v kruhu nebo vně“, která spočívala v tom, že každý si hodem kostky určil, jestli vyhraje pokud bude většina lidí v kruhu nebo vně a potom měl určitý čas ne to, aby dostrkal ostatní lidi tak, kde to pro něj bylo výhodné.
Trpaslík nakonec prohrál s oddílem všechny peníze i zajatce a s legračními grimasami v tváři všechny vyhnal pryč.
Zachráněný zajatec se nám představil jako Tarsil a slíbil nám na oplátku svůj doprovod na další cestu.

Meli trochu špatně pochopila naši poznámku, že máme ještě hodinu k dobru a zatím, co roveři uklízeli po hře, hnala oddíl pekelnou rychlostí, aby stihli autobus. Dokonce i silně neběhavé členy se jí podařilo rozhýbat. Nejlépe to dokladuje Bebe svým prozřením: „Já už jsem pochopil, jak to v tom oddíle chodí - tady se musí makat!“
Po příchodu roverů na autobusovou zastávku jsme měli pak ještě asi tři čtvrtě hodiny času na odpočinek.

Na nádraží v Králíkách si ještě většina lámala hlavu nad tím kolik mají oreáda a její přítel let:

Oreáda je dvakrát starší, než byl její přítel v době, kdy bylo oreádě tolik, kolik je jejímu příteli teď. Oběma dohromady je teď 49 let. Jak stará je oreáda?

Poslední zajímavou událostí této výpravy byl běh o přízeň Meli. Klukům nestačil výstup do výšky téměř 1500 metrů, ale vymysleli si, že z Jablonného do tábora poběží a kdo vyhraje, ten bude Melin nejlepší kámoš. Cesta vlakem se nesla v duchu spekulací, jestli má někdo šanci porazit hlavního favorita Budua. Na trať potom vyrazilo 5 závodníků - Budu, Goofy, Brasi, Luky a Bebe a doběhli v tomto pořadí.
Já jsem šel s Horníkem za nimi, abychom sbírali případné mrtvoly, protože zbytek oddílu šel roverskou zkratkou.

V táboře už na nás, kromě hlídačů, Tesáka, Pavly, Vesiho a Týny čekaly i návštěvy - Zdeny a Piškot. Po vybalení a regeneraci u Mikyho fazolové večeře, následoval Piškotův program „O nás, bez nás“, o kterém vám však už nic nenapíšu, protož jsem na něj, jak už název napovídá, neměl přístup...
Braen

11. táborový den - úterý

Článek o tom, jak oddíl celý den nic neviděl...
Tesákova kytara spolu se zpěvem roverů (po ránu občas dosti falešným) opět jako každé ráno zazvučela v táborovém kruhu a jasně naznačila, že už je čas vstávat. Vylézání ze stanů a cesta na záchod dnes všem trvala o trošku déle, neboť oddíl se už od včerejšího odpoledne nachází v podzemí, kde hledá elementály. Pro navození té správné tunelové atmosféry mají všichni nepřetržitě zavázané oči. Tábořiště se nám proměnilo v území slepců - od stanů k jídelně, latrínám i k umývárnám jsou natažené provazy, aby cesta na takto důležitá místa nebyla až tak složitá, s ešusem se už nemusí chodit pro jídlo k okénku, ale PK ho ochotně přináší, a před každým člověkem, který zrovna pije šťávu stojí rover, který odhání všudypřítomné vosy a kontroluje každý hrneček, jestli se tam nějaká neschovala - zkrátka, děcka to mají těžké, ale my taky :-).

Rozcvička se ale konala jako každé ráno, žádné úlevy! S údivem musím poznamenat, že většina oddílu jakoby cvičila poslepu pečlivěji než když vidí. Když se o toto zjištění ale někdo z PK podělil s oddílem a poznamenal, že odteď se bude na všechny rozcvičky do konce tábora chodit poslepu, ozvala se mu vstříc nemalá dávka klení, provázeného smíchem. Kdo by to byl řekl, že? :-)
Ranní protahování jsme tentokrát neskončili krátkou pohybovou hrou, jak bývá zvykem. Po dokončení posledního cviku zazněla hudba a Hombreho zvučné: „Dámy a pánové, zadejte se.“.
Ač se to oddílu zdálo bez zraku nemožné, zanedlouho už byli všichni členové oddílu rozděleni do koedukovaných dvojic a mohlo se začít tančit. Učit se nový tanec nemělo poslepu moc cenu, ale alespoň jsme si zopakovali už známý waltz a jive a zdokonalili techniku. Na této hodině se všichni konečně přestali dívat na nohy (otázka zní, zda po rozvázání šátku zase nezačnou...).

K snídani nám služba, složená z Goofyho, Kennyho a Bebeho, kteří cestu podzemím včera vzdali a sundali si šátky, připravila chleby s povidlím a medem. Protože pastovaný med už došel, musel se oddíl spokojit s normálním a smířit se s tím, že od něj bude celý ulepený. Nikomu to ani moc nevadilo, zato Laky s Locem se museli pořádně ohánět při odhánění několika vos, kterým naše sladká snídaně také zachutnala.

Při ranní hygieně oddíl potřeboval také naši asistenci. Laky se málem potrhal smíchy, když se David nechal odvést přesně nad jámu na plivání pasty na zuby, předklonil se a plivl... přímo do cípu šátku, který mu visel přes pusu. U ostatních to už skončilo lépe - tedy až na pár poplivaných bot.
Ani vyvěšování vlajky se neujal Pracovní kruh, vlajková četa složená z Báji, Pipi, Marti a Hermi se na Teův povel vydala nejistým krokem ke stožáru, který nakonec opravdu našla - a to dosti tvrdě. PK nedokázal udržet vážnou tvář, čímž nakazil i oddíl, který sice nemohl vidět, ale slyšel až moc dobře, takže po konci nástupu jsme si všichni svorně dali sadu - někdo si vybral kliky, někdo dřepy, jen ten běh k lesu není až tak oblíbený.

Pauza na převlečení z kroje a na cestu na záchod se opět kapku protáhla, možná i zásluhou roverů, kteří si libovali, že si konečně na táboře užijí trochu legrace. Kdo by jim to vyčítal? Holky jsou lechtivé a lekavé i normálně, natož poslepu, takže se táborem neustále ozývalo ječení, pištění, vytí a smích (to podle osoby, která zvuky zrovna vydávala). Za tohle provokování se nejlépe pomstila včera u večeře Marťa, která se po Teovi, který ji polechtal, ohnala tak prudce, že mu práskla do ešusu a všechno jeho nesnědené rizoto se přesunulo rovnou do jeho klína.

První program měl úplně snadné zadání. Donést Cískovi co nejvíc přírodnin ze seznamu, který několikrát přečetl. S takovým úkolem by si oddíl normálně poradil do pěti minut, ale poslepu?
Každé družině byl přidělen rover nebo dva, aby zabránil případným pádům a nárazům, a mohlo se začít. Kdo se v době, kdy ještě viděl zajímal o to, co roste kolem tábořiště, měl výhodu, ale i tak bylo nesmírně obtížné najít, byť jen na malém území, tu správnou rostlinku. Po hodině, kterou na tento úkol družiny dostaly, měly ale většinu přírodnin ze seznamu nalezenou.

Po svačině, která se skládala z cornflaků a mléka, přišlo osobní volno. Obyčejně je tento program vítaný, tentokrát ale hodně lidí nevědělo, co s ním. Škála možností, čím se poslepu zabývat není nijak pestrá, takže Ti, kterým se nechtělo spát ani si jen tak povídat, měli smůlu. Marťa si našla zabavení - začala s Lakym procvičovat waltz, a když už ji stihl naučit otočku na druhou stranu, přidalo se pár ostatních. Bohužel, dle očekávání tanec baví více holčičí část osazenstva, takže dvě dámy musely vždy chvíli sedět a čekat na vystřídání. Naštěstí se mi po chvíli podařilo přemluvit Ádu, aby se přidal, takže bylo hned o jednoho tanečníka víc. Áda má ale vysoké nároky, takže každá slečna, která s ním tancovala, odcházela obohacena o nové taneční zkušenosti.
Po nějaké době se nám už z věčného koloběhu waltz - jive - polka dělalo nevolno, takže jsme skončili. Do konce OV už stejně mnoho nezbývalo. Až vyjdeme z podzemí, máme s Hombrem na tanečním plánu ještě valčík a chachu (pro zájemce), takže se tím náš repertoár zase o něco rozšíří.

„Miku, co je k obědu?“
„Je to na kyselo.“, odpovídá hádankou Miky. Někdo tipoval zelí, někdo uzenáče... Čočka, podle mě úplně jasná odpověď, nenapadla nikoho. Čočka s chlebem, vajíčkem a cibulkou. A samozřejmě, před hlavním jídlem byla polévka (Miky si přeje, ať to také napíšu) - a to jakýsi vývar s „babiččiným kapáním“.
S plnými žaludky uběhl polední klid o dost rychleji, než předchozí osobní volno, a tak už nic nebránilo začátku třetího programu - stále ještě poslepu. Černá cesta, oblíbený, nicméně už velmi dlouho neprováděný oddílový program, byla tím pravým způsobem, jak pokračovat podzemím dále.
Oddíl se převlékl do oblečení, které mohl namočit, ušpinit či natrhnout, a byl po družinách odveden k provázku, kterého se měl držet a jít dál...
Družina šla po provázku, který vedl například hustými smrčky, blátem či vodou a u toho řešila různé logické úkoly. Celá cesta zabrala každé družině o něco méně než půl hodiny, ale tato doba se všem jistě zdála o dost delší...
Když se všechny družiny sešly na konci, nastala nepříjemná chvíle. Pracovní kruh celou dobu, kdy oddíl nevidí, samozřejmě všechny pozoruje a u několika lidí si všiml, že jejich reakci nejsou takové, jaké by měly u nevidících lidí být. Každý, kdo koukal pod šátkem zde cestu podzemím skončil a mohl si sundat šátek - i když, toto sundání nebylo nikomu příjemné.
Na svačinu už odcházelo se zavázanýma očima pouze 12 členů oddílu...

K svačině jsme dostali rohlík s krásně sladkou broskví a pokračovali jsme dále, i když v nižším počtu. Ti, kteří podzemí opustili čekala práce v kuchyni, a 12 statečných se vydalo jednou krátkou a rovnou chodbou, kterou měli co nejrychleji proběhnout.
Trasa běhu byla dlouhá snad pouze 60 metrů a byla na dokonale rovné louce, ovšem sprintujte si se zavázanýma očima! Každý zvolil jiný postup. Zatímco Týna, Hermi a Bája zvolily pomalejší běh s rukama před sebou, doprovázený hlasitým jekotem, Horník běžel klasickým stylem. Měl by nejrychlejší čas ze všech, kdyby ovšem najednou prudce nezabočil. Ještě kousek a museli bychom ho tahat z potoka.... Jeden by řekl, že horníci se v chodbách vyznají, že? :-)

Tento úkol ovšem zabral ze čtvrtého programu pouhé minimum, jeho další část proto patřila Lakymu a jeho programu. Cílem bylo prověřit sluch našich podzemníků - jejich úkolem bylo hledat trpaslíky. Každý z nich těžil jinou rudu - a práce každého z nich tedy vydávala úplně jiný zvuk. V praxi to vypadalo tak, že roveři stáli rozmístěni na louce, každý z nich hrál na jiný hudební nástroj, a družiny je podle zvuku hledaly a dostávaly za to vždy kousek rudy. Nejlépe si tuším vedla dle očekávání jedna z holčičích družin.

Po vydatné večeři (nepamatuji si, co k ní bylo, ale vydatná byla určitě :-) ), přišel večerní nástup, který byl snad ještě veselejší než ten ranní. Na výzvu „Družinoví vlajkonoši, odneste si vlajky ze stojanu.“ totiž čtyři oddíláci svorně vykročili ke stožáru, mírně do něj narazili a vydali se zpátky, používaje vlajky jako slepecké hole. Ludva šel přesně na opačnou stranu...PK to opět nevydržel a všichni si zadřepovali.

Nyní se měl oddíl konečně setkat s elementály. Ne celý, ale jenom ta část, která k nim skutečně poslepu došla. Zbytek odešel s Teem na blízký kopec, kde probírali důvod, proč k elementálům nedošli i oni.

Se závěrem této etapy přišel pro PK problém -. jak jen dobře ztvárnit zemi, vodu, vítr a oheň? Někdo na to nakonec přišel (pravděpodobně Tesák), a tak jsme začali nacvičovat.
Za Zemi a Vodu - ženské elementály - jsme mluvily Meli, Aňa a já. Mluvily jsme jednohlasně do obrovských kartonových trubek. Znělo to DOST dobře... akorát se u toho nedalo skoro vůbec dýchat - ale na co dýchat, že... :-).
Když Země i Voda řekly oddílu vše co měly (mimochodem, efektní hlasy nebyly všechno - u Vody byl po oddílu zmíněný element pro věrohodnost skutečně cákán a u Země leželi všichni na ní a představovali si její velikost a sílu), poslaly je za bratry - Vzduchem a Ohněm.
Ty ztvárnila trojice Hombre, Laky, Císko. Kdo je zná, jistě si dovede představit, jak vypadalo nacvičování - z trubek znělo snad všechno od písniček Kabátu po rozhovory mluvené trochu... ehm... řekněme ne zrovna mužskými hlasy. Všechno až na to, co bylo potřeba... Je ale třeba říct, že finální verze říkaná před oddílem dopadla docela dobře - až na jediný záchvat smíchu způsobený tím, že se Císko začal drbat na ruce a kluci přestali vidět do papíru, se jim to povedlo.

Teď už zbývalo jenom vylézt z podzemí na povrch - chvíle, na kterou se všichni jistě už od zavázání očí těšili. Nejdříve ale bylo třeba najít správné dveře podle klíče. To se oddílu nakonec podařilo po zhruba půlhodinovém bloudění na provázcích. Byl to těžký úkol, zvlášť když si roveři, hrající jakési podzemní chlupaté zákeřné tvory, svou roli opět užívali naplno. Nejlepší cíl byla asi Hermi, ke které stačilo jenom přijít a zachrochtat, a ostatním se zavázanými očima se jistě muselo zdát, že ji mučí či minimálně lechtají (což byla občas pravda :-)).
Nakonec se všech 12 přes tyto zákeřné potvůrky dostalo a zbývalo už jenom projít spolu s Tarcilem poslední chodbu a konečně si po dvou dnech rozvázat oči.
Nastalo radostné výskání a hrdé poplácávání po zádech - a to bylo věru zasloužené.
Na chvilku jsme si ještě sedli do týpka k ohni, abychom se s ostatními podělili o své zážitky a emoce. Všichni byli skvěle naladění, zvlášť těšně po rozvázání očí, protože údajně chvilku viděli trojitě - až jsme byli skoro dotčení, jak se nám smějou! :-)
Protože jsme za sebou měli náročný den, Teo brzy všechny nahnal do stanů. Nikdo se ale příliš nebránil...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít