okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 9. 1. 2008
článek číslo 700
autor: Gabriela Německá

 

Kapka do mlýna

Článek od jedné vlčácké maminky, která pomáhala při letošní Tříkrálové sbírce
První lednová sobota začala pro naši rodinku ve znamení Tříkrálové sbírky. Počasí se moc nevydařilo, takže ti, co nemuseli ven, zůstali raději v teple domova. My jsme se ale těšili, protože nás čekalo koledování. Po snídani jsme se důkladně oblékli, teple a stylově.V osm hodin už jsme přebírali kasičku společně s letáky a cukříky. Věděli jsme, že při venkovní teplotě -7°C to nebude žádný med, přesto nás hřálo vědomí, že tou svojí kapkou do mlýna přispějeme. A tak jsme vyrazili s úsměvem na rtech. Tři králové byli úžasní, dveře od dveří zpívali s nadšením všech pět slok „My tři králové…“. Lidé, kteří nám otvírali, byli po ránu ještě rozespalí, většinou jsme je ale přáním do nového dne i roku dobře naladili. Letos jsme se Tříkrálové sbírky zúčastnili poprvé a tak jsem s radostí sledovala, jak vinšování nového roku vykouzlilo na tvářích dárců úsměv. Nejen že přispívali do kasičky finančními dary, ale někteří obdarovali děti i něčím dobrým do bříška, což zase vykouzlilo úsměv na tvářích těch mých tří králů. Dostali jsme i teplý čaj na zahřátí. Zima byla ale vytrvalá a po poledni už jsme byli dost promrzlí, hlavně děti. Proto jsme se rozešli domů, i když nám to bylo líto, že jsme nemohli popřát všem, kterým jsme popřát chtěli. Ale odnášeli jsme si krásné dojmy a zážitky. A pocit, že jsou stále ještě dobří lidé, kteří podporují takovéto charitativní akce pro potřebné. A takových lidí je naštěstí hodně. Patří jim dík za dobrý úmysl a vstřícnost, s jakou nás vítali ve dveřích. Jim a všem, ke kterým jsme už nedorazili přeji za všechny tříkrálové koledníky - ať je ten nový rok 2008 zase aspoň o trošku lepší než ten rok minulý. Totéž přeji koledníkům a všem, kteří se jakkoli na Tříkrálové sbírce podíleli.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 16. 1. 2008
článek číslo 701
autor: Horníkov

 

Kováři

„Jestli se neopraví meče, nebudou na zimním,“ řekl Teo, když si oddíl domlouval akce na leden-březen. To jsme ale nechtěli a tak dnes se vrháme na poměrně zníčené a neopužitelné meče, aby po této akci byly nové ahalvně aby jich bylo dost.
Scházíme se jednoho sobotního odpoledne a jelikož Teo má poměrně naspěch, usedáme v kludobvně na lavičky a bedlivě posloucháme. Nejdříve se musí dohodnou nějaké ty informace, jestli jsem splnili určité úkoly a tak podobně, ale potom už jedno z hlavních témat. Totiž projekty. každý z nás si na minulé oddílovce vybral nějaké téma projektů, které se mu nejvíce zamlouvalo. No a dnes byl ten sudný dne, kdy si každej nadiktoval téma, jenž se mu nejvíce zamlouvalo a jenž bude do termínu odevzdání projektů co nejlépe plnit. Teo se tedy všech zeptal, zapsal si to a pak patrně kvůli škole, kde teďka maj poměrně napilno, nás musel opustit.

Druhé a úplně nejhlavnější téma však bylo výroba mečů. S pomocí Miryho a Hombrého jsme se tedy rozdělili na dv skupiny, přičemž první byla skupina oddíláků, jenž meč nemá a tak vyrábí úplně od znova a druhá opravuje meče z tábora. Ale jak už jsem říkal, meče z tábora byly tak doníčené, že většina lidí si šla radši vyrábět meč nový. To se dělalo velice jednoduše.

Nejdříve jste si vymysleli tvar záštity, což bylo asi nejtěžší. Ale dalo se to udělat. Jakmile jste to měli, Hombré vám to na cirkulárce velice rychle vyřízl a tak rašple a podobné nástroje nebyly ani moc potřeba. Ale někomu se přece jen hodily. No a když jste měli tyčku i záštitu, pomocí kobercovky jste upevnili záštitu na tyčku a 3/4 meče byly hotové. Teď už jen tyčku obalit kobercovkou, abychom omezili lámání mečů, v konečné fázi už jen přidělat mirelon.

Když už většina oddíláků měla meč, což se proti odhadu, kdy se myslelo, že am budeme do 7, povedlo velice rychle, vyhlásil v 15:30 Hombré s Mirym, že poslední 4 lidi v klubovně budou uklízet. Ani byste nevěřili, jak se oddíl dokáže rychle sbalit. Já jen koukal, ale to jsem neměl dělat, protože rázem jsem tam zůstal a tak na mě padl úklid. To ale zas tak nevadilo, ještě jsme pokecali a pak dokonce zašli na kofolu...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 27. 1. 2008
článek číslo 702
autor: Zdeny

 

Díky Liškám

za to, že se nechaly tak brzy v sobotním ránu zranit, promrznout atd.
Tak třeba Bája nejen že v sobotu vstala určitě už před 7, ale dokonce si ještě docela brutálně pohmoždila páteř po pádu ze skály. Bugi - tak ta vstávala prý už v 5 a předvedla neuvěřitelně působivé vystoupení, které hodnotili i doktoři ještě večer.
Janča byla jeden z nejkomplikovanějších pacientů - nejen že si zlomila nohu, způsobila těžký otřes mozku a promrzla, ale ještě se s námi vůbec nebavila. Kačka byla asi nejšikovnější - té se podařilo jen pohmoždění žeber no možná nějaký to žebro i prasklo a Mánička se jen elegantně bodla klacek do tepny a krásně předváděla mdloby a slabost při ztrátě krve. No prostě šikulky.

Ještě bych měl na závěr s díky dodat, že holky dělaly figuranty při cvičném zásahu zdravotníků ze Skautského záchranného týmu. Takže holky díky.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 4. 2. 2008
článek číslo 704
autor: Loco

 

Severák

Právě uplynulý víkend jsem podle svých původních představ měl strávit v hlubokém údolí, obklopen zimní divočinou a partou roverů, kteří se neváhají s krutými podmínkami únorové Vysočiny poprat. Leč příroda rozhodla jinak a koneckonců ani mnoho roverů, kteří by dokázali překonat své pohodlí se nenašlo. Takže z volání nastalo odvolání a mírné rozladění nad tím, co si to ta zima o sobě myslí...
Tolik očekávaný víkend však přece jen přinesl do novoměstského údolí připomínku toho, že kočičky na vrbách možná vyrazili splnit svůj úkol trochu předčasně. Už v pátek nesměle poletovaly zase jedny první vločky sněhu a ranní teplota po oba následující dny nepřekročila magickou nulu. Po sněhové pokrývce však ani památky, o vše se přičinil mrazivý severní vítr. Co je však pro ostřílené horaly nějaký ten vítr?

Někdy ale takový vítr dokáže způsobit pořádnou neplechu. PeKáč oddílu by mohl vyprávět jakou práci dá zapálit všechny svíčky na večerní hru, když se meluzína snaží o pravý opak. Bylo by to ale zbytečné, protože myslím, že každý kdo tento článek čte, má vlastní zkušenost s touhle potvorou. Co zmůže severní vítr na biatlonové střelnice by však mohla vyprávět jen jedna z nás...

Po prorazené (od slova radit - sedět na radě) sobotě jsem se rozhodl strávit alespoň nedělní odpoledne venku. No a abych spojil příjemné s příjemným, řekl jsem si, že se podívám jak se povede naší Žofce na českém poháru biatlonu. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem prokoukl systém startů a trať závodu, ale za výrazné pomoci rodiny Ambrožovic se vše nakonec podařilo a čas do startu „osmdesátjedničky“ jsem mohl využít na projití tratě, abych věděl kde mám fandit a kde se bude dobře fotit. V 10:50 to začalo a Žofka vyrazila z jedenáctého místa stíhat své soupeřky. Věrná své pověsti je začala velmi rychle dotahovat a na běžeckých úsecích jen velmi těžko hledala konkurenci. Na střelnici však sváděla neúprosný boj se severním větrem. Každé trestné kolečko viditelně mrzelo, ale Žofka pokaždé nastartovala další stíhací jízdu…

Jaké bylo cílové pořadí nebo čas nevím, protože s vyhlašováním všech závodníků byl nemalý problém. Jedno je ale jasné, minimálně jeden Nocon svedl tento víkend parádní souboj se zimní Vysočinou a i když nezvítězil v českém poháru, u mě to má jasné na celé čáře.

Takže díky Žofce a doufám, že příště vyjde i to co v neděli nešlo…

P.S.: Omlouvám se za neostrost některých fotek, ale ona je prostě na můj foťák moc rychlá.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 9. 2. 2008
článek číslo 707
autor: Anička

 

Drama & Disco

Nacvičováni dívadla, zpívání písniček, rytmánkování a diskotéka...
Loňské beruščí divadlo mělo velký úspěch, který se chystáme letos zopakovat, a nejlíp i překonat. Jenže bez práce nejsou koláče, a tak jsme se v sobotu sešli, abychom začali s nácvikem naší hry.
Tajné téma je Pipi Dlouhá punčocha, ale stejně budete překvapení, jak to s tou Pipi (Pypy, Pipy , …) vlastně je! Haha, už ani slovo!

Je ale dost těžké psát článek o něčem, co se nesmí prozradit…
Je tajná i výroba kulis? Třeba jsou zde nějaké tajné návody na unikátní míchání těch zaručeně nejzářivějších odstínů barev? A proto se radši nebudu rozepisovat ani o tomto.

Na Střediskovém festivalu budete oslněni. Nebo to aspoň prosím předstírejte!

Holky měly na tuhle akci slíbené překvapení od roverů a nebyla to Danny, která se přijela podívat, jak si chvíli myslely:-).
Zatímco se na půdě nacvičovalo, dole už se chystala hostina a ingredience na míchané nápoje (Mimimojito, Little Bloody Mary, Soft Beton a jiné nealko:-)).
Když Berušky sešly dolů, chtěly se jako kobylky vrhnout na ty mísy jídla - (stylově zde byly a Diskito hvězdičky), ale byly zadrženy. Prvně si zazpíváme! Utřely sliny a sedly si. A pak už jsme spustili Anetu a její Vodu živou, zazněla Křídla motýlí, ale i hity jako Mezi horami od Čechomoru.
Klasikou se stává dechovka Škoda lásky, na kterou tančíme polku s takovou vervou, že se třese celá klubovna. Je to taková „polka buldozerů“.

Na cédéčku jsme měli sestavený speciální playlist holčičích hitů, a tak se za chvíli pařilo na Ewu Farnou. „Měls mě vůbec rád“ hrálo celkem myslím třikrát. „Zavolááá nebo přijde, prostě řek, jak to vyyyjde, na na na náááááááááá“. Vyli jsme na celou klubovnu…

Shrek je na naše řáděni jako stvpřený, taneční kreace holek by udivily nejednoho profesionálního akrobata. Jak řekla Danielka: „Baru, příště jdeme do Stardance!“

Jenže čas je neúprosný, tak jsme se po šesté hodině rozloučili a vyrazili celí unavení domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 14. 2. 2008
článek číslo 708
autor: Marťa

 

Křížem krážem Freárem

Je páteční únorové odpoledne, slunce nám svítí nad hlavou, a nebyli bychom to my, kdybychom tento pěkný víkend nevyužili k Výpravě. Tentokrát jsme se vydali do Přibyslavi. Je to takové menší město, asi jako to naše. Jsou tu nekonečně dlouhé ulice, a náměstí, kde je nespočet barů, ale co je pro nás hlavní, tak s krásnou přírodou okolo.
Sešli jsme se poměrně brzy - už v 1550. Naštěstí jsem se sbalila ve čtvrtek večer, a tak jsem to celkem stíhala. Sraz byl jako tradičně na vlakáči, ale každý kdo přišel, si nemohl nevšimnout mě a Aničky, protože jsme měly na hlavě papírové čepice. Samozřejmě jsme si je nevzaly jen tak pro zábavu, ale tento nepříjemný úkol na nás vymyslel Teo, a když se nás někdo zeptal co to máme na hlavě, tak jsme měly jen prostě říct: „jen tak“.
Přijeli jsme, urazili asi 200 metrů dlouhou cestu a byli na místě. Ve vytápěné Přibyslavské skautské klubovně. Na výpravu nás nejelo mnoho, a tak jsme se vešli do poměrně “malé“ místnosti s dřevěným obložením.
První program byl spíše do celoročky a to, že nám Tesák vysvětlil 3 bytosti, kterými se budeme moci stát. Bojovník, Moudrý a něco jako Kouzelník. Každý měl své výhody, jenže čím lepší výhoda, tím dražší, taky jsme se dozvěděli, že do zimáku si musíme jednu postavu vybrat, dát jí jméno, a ušít převlek. Byla také hra o penízky, a vyhlášení bodování. Horník, který právě večeřel se sněžným mužemho vyhrál.
A následovala další hra. Roveři zapálili Opium, my se chytli do kruhu, a přenesli jsme se na jedno místo. Vydali jsme se do města a naším úkolem bylo zjistit od 3 postav co nejvíce informací o cestě do Freáru (les ve kterém přebývá Vědma). Nejhorší ovšem bylo, že jsme měli získávat penízky, a jelikož byla už tma, a nikdo si nevzal čelovku, tak jsme na peníze (v podobě červených papírků) neviděli. Ty se poté záhadně objevili pod každou z lamp na náměstí. Teo a Míra nás chytali, nebo spíše pozorovali, a pokud se na nás dívali, tak jsme museli ztuhnout a nehýbat se. Sice jsme nevyhráli, ale tato hra nás všechny bavila.
Poté už nebyla žádná hra. Teo nám před spaním řekl, že jsou ideální podmínky pro přespání venku, ale jak jsme ráno zahlédli, dopadli by jsme jako sněhuláci s cukrovou polevou a červeným nosem.
Terka a Bára celou výpravu vařily, a tak v sobotu stávaly o 6, aby stihly připravit tak silnou česnekovou pomazánku, kterou jsem ještě nikdy nejedla! Bugi potom mluvila ze spaní a nikdo už neusl. Vsávali jsme o třičtvrtě na sedm. Všichni ještě v polospánku došli do jídelny na snídani a čaj. Rozdělili jsme se na dvě skupiny: Rysi s námi a lišky s jeleny. Od Přibyslavi jsme jeli do Havlíčkova Brodu a odtud do Lípy. Z Lípy byl směr na Vysokou - vysoký kopec se sjezdovkou asi 6 km z Lípy. Jak proběhla cesta lišek a jelenů, to nevím. Naše cesta proběhla celkem dobře, dorazili jsme asi o půl 12. Po cestě jsme měli plnit nějaké úkoly, jeden z nich byl: vyrobte pro vědmu dárek. Nakonec to dopadlo tak, že jsem opletla věnec ze suché trávy a pak jsme ho ozdobily. Nejdřív to vypadalo jako vrabčí hnízdo, ale docela se to povedlo. Lišky udělaly štětku do záchodu a náušnice. Jeleni bumerang a rysi upletli něco jako koště, ale Budu potom vyrobil lipovou mačetu, takže nebylo pochyb o vítězi.
A už byl čas na oběd. Na nás čekalo naložené kuřecí maso s jak jinak než nedovařenou rýží. Náš způsob vaření byl trochu zvláštní. Hned jak jsme rozdělaly oheň, našly jsme jeden dlouhý klacek bez nějakých potvůrek, co by nám akorát v jídle zkazily chuť a kotlík jsme na něj zavěsili. Rýže se vařila asi půl hodiny. Dvě z nás (čtyř) musely klacek držet na obou stranách. Dvě zbývající buď míchaly z rýží, nebo hledaly dřevo a snažily se udržovat oheň. Když se rýže dovařila, byl čas na maso. Když jsme dovařily, tak jsme se pustily do jídla. Byl toho plný kotlík, a tak jsme se nebály, že by bylo málo.
Lišky si napíchly klacek na maso a opíkaly, vypadalo to asi jako maso roverů na výpravě do CHotěboře. Jeleni, rysi a roveři měli špekáčky, nebo jinak mouku s vodou
Když jsme se najedli, tak bylo něco jako poledňák (prostě mečování…..), po poledňáku následovala hra. Z ničeho nic k nám přiběhly vyverny (druh draků) a přeměnili dva naše členy - Áňu a Goofyho, Pavla nám poté řekla že musíme najít starou babičku. Ta nám vylíčila, že budeme muset uvařit lektvar a udělat tři kruhy v sobě z šišek. Tak jsme se do toho pustili. Vyverny nás mezitím začali mečovat, a nám nezbylo nic jiného než se bránit. Lektvar se úspěšně podařilo uvařit a teď už jen chytit a odvézt dvě vyverny- Aničku a Goofyho. Dalo nám to celkem zabrat, ale jak to bývá, tak se na nás usmálo štěstí a hru jsme vyhráli (nad vyvernama)
Teď jen uklidit louku a vydat se na 15 kyláků dlouhý pochod. Terka z Bárou šli už dříve, protože musely jít vařit večeři. Cesta nám neutíkala zrovna nejrychleji, a tak jsme si s Bugi představovaly že jsme v cukrárně a dáváme si kupu marcipánu, horkou čokoládu, indiánky, větrníky….Po cestě byl však ještě „Volchův hlas“ – každý si vylosoval zranění a zdraví mu ho museli ošetřit. Moc krve jsme neztratili, a tak jsme pokračovali dál, protože cesta před námi byla ještě dlouhá.
Na jednom místě jsme potkali Elfa, služebníka vědmy, který nám řekl, že musíme projít sedmi zkouškami, avšak dnes nás čekaly teprve tři první. Vylosovali jsme si papírek s číslem brány a na něm byl i úkol, který musíme v dané bráně splnit. Ve dvou případech se nám to povedlo, v jednom však ne.
Když jsme došli, byla večeře – Guláš. Následovalo zhodnocení programu s čepicemi, a jelikož jsme byli už ospalí a na přespání venku se stejně nikomu poté nechtělo, tak se spalo jen vevnitř.
Všichni se snaží usnout, a najednou k nám přijde Tesák. Dozvěděli jsme se, že půjdeme ven za vědmou a budeme jí muset obdarovat darem, co jsme si připravili, pokud se chceme dozvědět něco o krystalech z bílé koruny, kterou jako poslední vlastnil Tyr. Vědma stála hned u klubovny, a tak jsme nikam nemuseli chodit. Poté už nebylo těžké usnout a všichni spokojeně spali až do rána
Ráno nebyl budíček příliš brzy. Následovala možná i potřebná rozcvička pod vedením Meli.
Po ránu jsme byli po té cestě všichni ztuhlí, a tak rozcvička přišla vhod.
K snídani byla vánočka z nutelou a kakaem. Když jsme doplnili to, co jsme včera „spálili“,
Byli zase všichni plni energie a připraveni na další městskou hru. Byla pod časovým nátlakem tří minut, a tak nám nezbylo nic jiného, než běhat a běhat a běhat….
Další hra, tentokrát Tesákova byla sedací, její název byl Myšlenková mapa. Kdybych to měla vysvětlovat, tak by to bylo asi na další tři strátky, takže pokud to někoho zajímá, ať se obrátí na Tesyho, ještě zhodnocení výpravy a oběd…maso a salát s vekou.
Uklízení se stihlo celkem rychle.
Rozloučili jsme se s Klubovnou a vydali na vlak, ten nám naštěstí neujel, a tak jsme dojeli šťastně domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 23. 2. 2008
článek číslo 709
autor: Horníkov

 

Výstava aneb film

Tato akce měla být původně výstava, ale jelikož PKáči se nepodařilo nají výstavu, která by odpovídala vybranému tématu, zůstali jsme tedy v klubovně a dívali se na film, jenž souvisel s tématem...
Sraz v klubovně byl ve dvě hodiny a nějaký drobný, jenže do velké klubovny nás PK nechtěl pustit, dělali tam tedy něco záškodnického a my museli zůstat v Beruškárně. Tam jsme si chvilku povídali, pak ale přišel Teo a začal se vyptávat po omluvách, poněvadž z celkového počtu cca 30 oddíláků se nás sešlo asi 10...

Pak už ale následovala ta příjemnější část, teda nejřív jsme se rozdělili na staráčky a nováčky, staráčci se ale začínali dívat na film. Tesák nám nejdříve vysvětlil, že to nebude klasický film, na jaký jsme zvyklí, ale film trošku z jiného soudku. Bude to animovaný film podle komiksu, která namalovala jedna íranská dívka, jenž zažila téměř všechny války a revoluce v Íránu od roku 1970, neměla to tedy v životě jednoduché. Ale to už je film spuštěn a my se začínáme dívat.

Film pojednává o tom, jak dívka (jméno jsem si prostě nezapamatoval) z jedné íranské rodiny žije v hlavním městě Tehrán. Ze začátku je to normální dívka, pak na ni ale začíná doléhat tíha tvrdého režimu, navíc je takové provokativní povahy, takže místo aby chodila zahalená, nosí tričko s vlastnoručně vyrobeným nápisem: PANK IS NOT DED a poslouchá muziku, jenž vám v naší době přijde normální, pár lidem ve vyšších vrstvách pro tento styl ale pochopení nemělo. Pak začne válka s Írákem, v níž je několikrát pombarodván Tehrán a dívka se tedy ocitá přímo uprostřed bojů. Také přijde o domov, dopadne na něj nepřátelská puma, ale nikdo z její rodiny nezahyne (Kromě dědečka a strejdy, ti umřou ve vězení jako političtí vězni. Rodiče jí ze strachu pošlou do Evropy, konkrétněji do Vídně.

Tam to však nemá vůbec jednoduché, setkává se s rasovou nenávistí, dochází ke střetu dvou kůltur, ale dívka se z toho nějak dostane, najde si nové přátelé a chodí s němi na diskotéky, ze kterých je velmi překvapená. Nicméně potom její kámoši odejdou ze školy a ona si musí najít novou partu. Uspějě, seznámí se s několika Hipiessáky (Fakt netušim, jak se tohle může psát) a dokonce si najde první lásku. Z toho ale nic není, poněvadž její vysněný typ po pár dnech zjistí, že je Homosexuál. Dívka je z toho špatná, pak ale najde druhou, teďka už jistě tu pravou lásku. Nastává pár štastných týdnů, ale potom ho nachytá s jinou holkou a tak je i po druhé lásce. Avšak zde je to již horší, dívka se nervově zhroutí, pohádá se ze svojí nájemkyní, takže bydlí na ulici a nakonec ji na pokraji smrti najdou lékaři. Zachrání jí život, ale dívka už nechce v Evropě být, takže se vrací do Íránu.

Tam se neštastně ožení, a není ani tam příliš štastná... Navíc válka pořád pokračuje a tvrdý režim je stále u moci. Po pár letech se tedy dívka vydává do Francie a tam zůstává až, až do konce filmu.

Po filmu jsme se vystřídali s druhou skupinou a s Tesákem jsme si šli o filmu povídat. Shrnuli jsme to, vyhledli v Deklaraci práv člověka články, které se ve filmu porušovaly (Z těch 30 článků jich bylo asi 6, a to je dost na film, který byl natočený podle pravdy, nemyslíte?).

To jsme ale měli za chvilku, takže teďka následovala krátká, ale zato pořádně zábavná hra do celoročky. Náš úkol byl jednoduchý, prostě si najít na lístečku papíru jméno, které budeme chtít celou letošní celoročku používat. Ale zas tak jednoduchý to nebylo, lovili nás totiž Hombré s Mirym, kteří měli zavázaný oči. A tak vzniklo několik velice zábavných situacích, třeba když Teo připnul Ludvovi na záda klíče a tak ho pomocí sluchu Miry chytil. No, ale jak už jsem psal, byla to krátka hra a tak za 10 minut byl konec.

V tu dobu se totiž duhá skupina také dodívala na film, takže jsme ho společně shrnuli, pořádně jsme uklidili klubovny (dokonce i Beruščí) a šli domů...




Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 2. 3. 2008
článek číslo 711
autor: Anička

 

Zpackalovaná výprava

Aby bylo jasno, tohle nebyla vůbec zpackaná výprava, a to i když většinu času lilo jako z konve, padaly kroupy nebo se aspoň do oken opíral hurikán Ema.
Název je takový proto, že výpravou nás provázel detektiv Packal.
Aby bylo jasno, tohle nebyla vůbec zpackaná výprava, a to i když většinu času lilo jako z konve, padaly kroupy nebo se aspoň do oken opíral hurikán Ema.
Název je takový proto, že výpravou nás provázel detektiv Packal.

Packal je detektiv, který v rámci své praxe řeší mnoho zajímavých případů. Má ale jednoho odvěkého rivala, jehož se mu stále nedaří dopadnout. Je to Ing. Šílený, zvrácený vědec, který se pokouší sestrojit nebezpečný stroj. Na různých místech proto krade rozličné prapodivné věci, které chce použít jako součástky do tohoto stroje. Je rychlý, nikdo ho nikdy neviděl, neví se, jak vypadá.
Vždy, když něco ukradne, schová to na krátký čas nedaleko do svého trezoru a čeká, než se uklidní situace.
Packal je mu ale v patách. Okamžitě po loupeži je na místě činu a snaží se ukradený předmět získat dříve, než si jej Ing. Šílený odnese.
Na pomoc si vždy pozve dva týmy mladých nadějných detektivů, které mu pomáhají případ vyřešit.

Ty dva týmy byly samozřejmě naše Berušky.
Tentokrát si ale Ing. Šílený dovolil opravdu hodně!!!
Mělo mu dojít, že ukrást svíčku z památníku partyzánů na Odranci mu rozhodně neprojde!
Ale víte, jak to s těmi zločinci chodí…

Po absolvování několika zapeklitých úkolů jsme všichni obdrželi průkaz detektiva. S průkazem jsme se pak vydali hledat stopy, které by nás dovedly k trezoru.
Stopy byly barevné obálky s indiciemi. Každý tým jich musí mít pět.

Taky jsme nacvičovali naše slavné divadlo a vyráběli kulisy. Pokud by měla účast na střediskovém festivalu vypadat podobně jako na výpravě, bude mít každá Beruška zřejmě minimálně pětiroli…

Několikrát jsme se mohutného remcotu vydali ven, abychom pěkně promokli a ještě pěkněji se pak mohli sušit a něco si zazpívat. Přišli si s námi zazpívat taky roveři, kteří tam byli s Pudilem. Dajda zpívala hezky.
Tentokrát se zpívaly (teda spíš vyřvávaly) hlavně písničky jako Bedna od whisky, Čert ví kdy kotvy zvednem atd… Co nám z těch dětí roste… Princezna ze mlejna nebo Den je slunečný se tentokrát s velkým ohlasem nesetkali…
Atty zklamal mě a Pávčicu, protože jsme si nemohly zatancovat na naši oblíbenou polku Škoda lásky!


Z rána si toho moc nepamatuju, protože jsem byla hrozně ospalá, tak jsem jen ve spaní žmoulala králíčka. A navíc jsem neměla kontaktní čočky, tak jsem viděla všechno rozmazaně.
K snídani byl chleba s medomáslem, které za stopu chystaly Berušky pro starou babičku.
Pak se asi ještě získávaly stopy…
To už jsme je měli všechny a mohli jsme se vydat hledat trezor.
Ten byl ukrytý v provázkovém bludišti v lese. Než jsme tam došli, byli jsme úplně mokří.
Trezor byl naštěstí nalezen asi do 10 minut a pak jsme rychle valili se převléct.
Pak už jen stačilo získat k trezoru klíč. To byla taky rychlovka a trezor byl otevřen, svíčka vrácena k památníku.
Takhle, když to píšu, je to raz dva, ale když vám prší za krk a čvachtá v botách, každá minuta se vleče jako věčnost.
Takže už jsme se všichni těšili domů, kam jsme se následně také vydali.
Teda jen co jsme asi hodinu uklízeli celý kulturák…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 3. 3. 2008
článek číslo 712
autor: Zdeny

 

Detektiv Packal podruhé

Když jsem tak doplňoval k Aniččinýmu článku fotky, tak jsem si říkal, že by byla škoda opomenout některé víkendové probléhlé události a odsoudit je k zapomnění a taky jsem už dlouho nepsal žádný článeček. No a navíc jsem měl to štěstí, že jsem převážnou část beruščí výpravy prožil.
Rozhodně stojí za zmínku počasí, které narušilo průběh značné části programu. Tak se možná i k radosti Berušek a určitě k radosti rodičů nešlo ze Studnic pěšky, ale pohodlně se dojelo až na Odranec. V zápětí se ukázalo, že to bylo od Attyho moudré rozhodnutí – pádnější důkazy, než bouřka s větrem, hřmněním a kroupami by člověk těžko hledal.
I tak se ale hrstka odvážných 9 světlušek + Atty, Laky, Anička a Maky odvážovala poměrně často ven, aby po okolí hledala stopy, které při kráděži zanechal ing. Šílený.

Počty účastníků bohužel a naštěstí nebyly konečné. Bohužel proto, že Danielka s teplotou 39 C musela být po několika hodinách účinkování na výpravě expedována domů. I přes její razantní nesouhlas – obdiv k Attyho diplomacii (nikdy mě nenapadlo, čím vším musí vůdcové těch menších procházet). Ale zase jsem si vzpomněl na paličáka Mikyho, kterého jsme posílali z tábora se 40C – takže ono je to v zásadě všude stejné – teda podobné (Danielka je roztomilejší :))). Druhé bohužel byla Bizi(nka) s bolestí břicha, ale to bylo naštěstí až o den později, takže o moc programu nepřišla. Skoro jsem se bál, jestli to nebylo z těch větrníků, co v sobotu po obědě holky baštily……

Když už jsme u toho jídla, tak musím vyzdvihnout Laky talent v kuchyni, protože večerní česnečka byla vynikající a tuším, že to zvládl i bez telefonické konzultace s maminkou (kterou prý doma vyhrožoval) a tak Machovic česnečka provoněla celý kulturák.

Po takovém dobrém jídle nebyl problém vyrazit ven na procházku. Za větru, deště a tmy holky po dvojicích křižovaly ulice a uličky Odrance (samozřejmě za dohledu z povzdálí) a hledaly zprávy. Počasí bylo opravdu drsné, ale holky to v pohodě zvládly a zhruba po 20 minutkách se postavičky v pláštěnkách vraceli za detektivem Packalem, který byl s průběhem svého programu myslím spokojený.

Super bylo večerní zpívání – přece jen kytárka a Attyho klarinet dokáže rozparádit každého (i když třeba u Bizi nebo „Pávčice“ to není nic složitého :)). Užili si to i Pudilovi kamarádi, kteří měli na Odranci paralerně nějaké setkání. Jakmile zaslechli Attyho a Pepiho repertoár, už tam seděli také.

Noc moc klidná nebyla, protože …. no prostě, protože Berušky. Nejdřív viděly venku v okně nějaké blikání, potom oči a když už se neměly na co vymluvit, tak vykecávaly a ještě tvrdily, že byla hrát Peťa nějakou šátkovku či co. No asi zřejmě nějaký zlý sen…..

Nedělní ráno bylo svěží, větrné a sněhové a „Pávčice“ vyhnala holky svým příkladem na rozcvičku ven, viď Aní? :). Ty tam ale neběhaly v krátkém rukávu, ale poctivě cvičily zachumlány do všech vrstev oblečení co měly.

Snídani si mazaly holky samy – nebyla to žádná lehká práce – chleba s perlomedem – ale zvládly to i ty nejmenší. Mňam.

Konečně se v průběhu dopoledne podařilo spojit všechny získané stopy a tak objevit trezor s ukradenou svíčkou – ten otevřít a zpřetrhat plány zlotřilého ing. Šíleného. Detektiv Packal se s holkama rozloučil a svíčku odnesl tam kam patří.
Malí detektivové si na památku nechali detektivní průkazy, které jim Packal jako svým pomocníkům předal.

Další výprava Berušek v neděli asi v 13:00 byla ukončena a musím se poctivě přiznat, že jsem o dost zkušeností bohatší. Přece jen vidět trochu pod pokličku příprav celé akce je k nezaplacení. A tak obdivuji celý pracovní tým, který dává tolik energie do příprav programu pro nejmenší – ať už jich jede 15 nebo třeba 9, chvilkama i 7…. Jste fakt dobří a určitě to stojí za to. Tak ať se vám takhle daří i do budoucna – nemyslím jen světlušky, ale i vlčata.
Protože v těch malých „prckách“ je budoucí síla střediska. A rozhodně si myslím, že nápad se stážema u jednotlivých oddílů bude hodně přínosný.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 12. 3. 2008
článek číslo 715
autor: Anička

 

Jak jsme vyráběli kuřátka

My Berušky malé,
sedm teček máme.
Hodné jsme a posloucháme,
taky rádi pomáháme,
sbírku Kuře teď chystáme!

Co však Berka zmůže,
když jí nepomůže,
středisečko rodinné
aspoň malým počinem?

Potřeba je zkrátka,
vyrábět kuřátka.
Moc času už nemáme,:-(
každou pomoc vítáme!

Borcové a borky,
tohle nejsou fórky,
Společně s Kuřetem,
Pomozme tak dětem!

Četli jste tuto zprávu na Ventilačce? Možná že ano.
Pár lidí (a to doslova pár – Horník a Bája:-)) se dokonce nabídlo pomoci, a tak jsme vyfasovali prvotřídní skořápky od Tulisů a několik Bájiných kuřátek.
Ještě by mohla Bája konečně prozradit kam je schovala, protože jsou k nenalezení…

V úterý 11. 3. se nás sešlo v klubovně překvapivě dost.
Chci poděkovat každému jednotlivci, takže děkuji:
Děkuji paní Luftnerové (nemůžu najít přehlasované u na klávesnici, tak se nezlobte, že vám komolím jméno :-) , která donesla asi 100 skořápek)
Děkuji Terezce Křehlíkové
Děkuji paní Obrové (že neváhala zničit si lepidlem svoji krásnou manikúru)
Děkuji Aničce Obrové (že pořád musela běhat na pokyny své maminky domů – pro děrovačku, pro barevné papíry,…)
Děkuji Peti Srbové (která přivedla i kamarádku)
Děkuji Andrejce (která přišla s Peťou a srdnatě lepila kuřátkům zobáčky)
Děkuji Moničce Daňkové (její modrá kuřátka byla perfektní)
Děkuji Dáni Horváthové (za pomoc i její stále jedoucí pusu:-) )
Děkuji Jolance Horváthové (kromě kuřátek vyrobila i Kačku Blátotlačku)
Děkuji paní Horváthové (za skvělý nápad napečení velikonočního cukroví)
Děkuji Michalce Tachirové (Míša prostě vždycky ví co a jak)
Děkuji Martínkovi Tachirovi (za obětavé lepení zobáčků a že to tam s námi jako jediný chlap vydržel:-) )
Děkuji paní Tachirové (která bleskurychle lepila zobáčky a očíčka, přestože v jedné ruce musela chovat malého Marečka)

Celkem jsme vyrobili 150 kuřátek (ačkoli některé možná více připomínají líhnoucí se čápy:-) ) a jsme na to hrdí!
V úterý 18. 3. přijďte všichni bez výjimky na Vratislavovo náměstí koupit si kuřátko nebo cukrovíčko a přispět na dobročinnou akci Kuře v rámci sbírky Pomozte dětem!

Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 15. 3. 2008
článek číslo 716
autor: Zdeny

 

Další práce na zahradě+sobotní pokračování

Opět započaly další práce (tentokrát destrukční) na naší milé klubovní zahradě.
Takže bychom mohli třeba uspořádat akci - odnes si svůj kámen ze zdi :))). Ale pouze tedy v označeném místě, kde by měla být branka propojující naši zahradu se zahradou Středozemě, kterou budeme moci po dohodě využívat. Takže kdo by měl chuť, tak první možnost bude dnes t.j. sobota 15. 3. 2008 v odpoledních hodinách v klubovně - určitě se tam potkáme.
Rozhodně byste neměli na zdi pracovat bez dozoru v čase schůzek atd.!!! Přece jen to časem může být dost nebezpečné.... Tak třeba odpoledne v klubovně na viděnou.


Takhle nějak jsem zakončil kraťounký článeček dopoledne a teď po úspěšném odpoledni mohu jen dodat, že hrubá práce dokonána jest a vy tuto změnu můžete omrknout na fotečkách :). Pro vedoucí těch nejmenších ještě varování - dávejte na své svěřence pozoor a ke zdi je moc nepouštějte, aby tam náhodou někde ze zdi nevypadl nějaký tenkámen. No a už jen vyrobit, zasadit a zazdít branku a je hotovo úplně :).
Práci zdar.

P.S. díky Gabči za občerstvení, protože bez vynikající banánové bábovky bysme s Piškotem dílo ani náhodou nedokončili - zbíječka si vyžádala spoustu sil a energie :)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 16. 3. 2008
článek číslo 719
autor: Braen a Horník

 

Zimní tábor oddílu - Alakar 2008

Zima se sice letos rozhodla, že skončí předčasně, ale tábor oddílu Naděje, který se uskutečňuje tradičně o jarních prázdninách, se jmenuje Zimní. A tak tomu bylo i tentokrát…

Naším útočištěm byly po celý týden dva pohodlné sruby v Novohradských horách, okolo kterých je dostatek lesů na bojovky (pro spokojenost kluků), a ve kterých jsou nainstalovány dokonce i sprchy s teplou vodou (pro spokojenost holek)

Článek je již kompletní
Braen

Den první

Teo zavelel nástup a proběhlo počítání. Účast byla slušná – 23 Nadějných, 7 členů Pracovního kruhu (chyběl Císko, připravující se na maturitu, pracující Míra a věčný potížista Miky) a navíc 3 velmi milé návštěvy – beruščák Laky, vlčácký paragán Vařík a biatlonistka Žofka, která si na zimák místo své malorážky vzala vařečku.

Jen co Teo zjistil, kolik že se nás na nádraží sešlo, Laky koupil jízdenky a oddíl nastoupil do vlaku. Samozřejmě, ještě předtím se všichni rozloučili s rodiči. Žóva psala, že rodiče smutnili, ale já si myslím, že byli spíš rádi, že se těch svých ratolestí na týden zbaví (paní Tulisová údajně prohlásila, že čím míň se těch jejich špinavých kluků vrátí, tím líp :-) ).
Zapískal vlak, naposled jsme zamávali maminkám a tatínkům a hned vzápětí už na ně, myslím, nikdo nemyslel. Cesta probíhala za veselé konverzace a kde se vzala tu se vzala, najednou se objevila 45 minutová čekací pauza na další vlak v Jihlavě.
Tuto dobu každý strávil jinak. Někdo pouze jedl a klábosil, někteří hráli oblíbenou nádražní hru „Žabí skok“, no a někteří kluci (hlavně z Rysí družiny) usoudili, že nastal skvělý čas si trošku zašermovat. Teo ovšem k jejich smůle nezastával stejný názor, ale když k němu už po dvacáté připlachtil Horník s mečem a prosebným výrazem, přece jenom šermování dovolil… pod tou podmínkou, že se nejdřív musí zeptat výpravčího, jestli mohou na nástupišti šermovat. Zatímco kluci zběsile hledali po celém nádraží výpravčího, Teo se smál pod vousy, jak si to pěkně zařídil. Výpravčí nakonec šerm povolil, ale kluci se sotva stačili párkrát zasáhnou, a už tu byl náš vlak. Snad příště, kluci :-) .

Všechny přestupy jsme zvládli, aniž bychom něco nebo někoho ztratili a po zhruba celkem pěti hodinách cesty jsme vystoupili v Nových Hradech.

Ovšem, železniční zastávka Nové Hrady se nachází ještě asi sedm kilometrů od naší základny, takže jsme se vydali na pochod. Na začátku tábora měli všichni samozřejmě spoustu energie, takže po cestě se prováděla spousta rošťáren – například Goofy zaletěl do příkopy tolikrát, že jsem to ani nestačila počítat.
Na Švýcarák jsme šťastně a bez bloudění dorazili (ještě aby ne, když zde oddíl byl už tolikrát), zabydleli se ve srubech a nacpali se výbornými špagetami podle Ambrožovic receptu. Co se jídla týče, bylo to pohádkové zahájení, a prozradím dopředu, že se Žofce a Nice dařilo držet tuto skvělou úroveň i po celý zbytek tábora.
Miky, vždycky jsem prohlašovala, že jsi nejlepší táborový kuchař, kterého jsem zažila, ale teď máš silného konkurenta :-).

Večerní program, ve kterém se oddíl seznamoval s novým systémem zpětné vazby a vytvářel nový táborový řád, se nám kapku protáhl. Museli jsme totiž pořádně prodiskutovat každý bod řádu, který Nadějní přetvořili, ubrali, či přidali.
Nakonec přece jenom proběhlo pár změn – mezi první a druhou večerkou směly být zapnuty mobily, v osobních věcech každého jednotlivce nemusel být tak striktně dodržován pořádek a PK musel mít větší úctu ke zraněním (zvláštní, jako kdybychom ji předtím neměli…).
Pár navrhovaných bodů se zamítlo – tak například velká část oddílu si přála vynechat alespoň dvě rozcvičky za tábor. Když tohle pravidlo PK nedovolil, vymohl si oddíl alespoň jeho spoluúčast na všech rozcvičkách. Netušil, že na stejné věci jsme se dohodli již na radě před zimákem, takže to ani taková velká rána nebyla :-).
Po dohodě na táborovém řádu nezbývalo než jít zalézt do spacáků.
Zatímco klučíčí část oddílu provázela do snů foglarovka Pod junáckou vlajkou, holky si vybraly knihu od spisovatelky Březinové o holce, která začala brát drogy. Čtení sklidilo obrovský úspěch, zvlášť proto, že holčíčí knihu v ICH- formě předčítal Tesák.
PK ještě zhodnotil uplynulý den, domluvil se na dalším a zalezl také.
A spali jsme a spali… až nás vzbudila znělka, puštěná v obou srubech Teem a Meli.
Braen

Den druhý

Znělka budíčku se všem moc líbila, ale to, že znamená: „Za deset minut nástup na rozcvičku.“, už takový úspěch nesklidilo. Většina oddílu se stihla dostavit před srub včas, takže jsme mohli pod vedením Ády začít.
Protože Ádovým novým koníčkem jsou bojové sporty, byla jimi rozcvička dosti inspirovaná. Běhali jsme, poskakovali, boxovali rukama do vzduchu, dělali kliky – až se unavil i nejeden z roverů. Někdy v této části doběhl Teo s věčným opozdilcem Kjubou. To už ale zbývalo jenom přečíst část příběhu o vzniku Alakaru a zahrát si příslušnou hru.
Víte jak vypadá rej živlů? To si každý „živel“ si určí další dva živly, se kterými se bude snažit vždy tvořit vrcholy rovnoramenného trojúhelníku, přímku, … Takže jsme pořád pobíhali po louce sem a tam podle toho, jak se námi vybraní pohybovaly.

Služba mezitím stihla uvařit teplý čaj a namazat chleby marmeládou, takže jsme se hned po rozcvičce mohli nasnídat. Spáchali jsme ranní hygienu (i když asi ne úplně všichni, že, Horníku? :-) ) a vrhli se na první program, na jehož začátku bylo ještě třeba seznámit se s pár věcmi. Každý dostal svoji kartu postav – to by bylo na dlouhé vysvětlování – a byl vyhlášen velký boj o „Berserk“. Kdo se celý zimní tábor nezalekne žádného úkolu, přijme každou výzvu a vždy dojí jídlo, které si naloží, získá titul „Berserk“, který bude jeho družině po celý rok velmi užitečný.

Když už byla všechna pravidla zimního tábora jasná, mohl konečně začít skutečný program. Oddíl se potkal s elfským průvodcem Sianem, který nás provází na přání vědmy Amileen a který nám pomohl splnit první úkol v naší cestě za pánem řeky Ellad.
S úkolem správně za sebe poskládat znaky, dávající dohromady popis údolí Elladu se přímo bravurně vypořádali Jeleni. Chtěli jsme hned pokračovat dále proti proudu řeky, ale dostalo se nám varování od vodní víly. Přes magiská místa podél Elladu dokáží projít jen ti odvážní, smělí, bystří a čistí lidé s dobrým srdcem. Dokážeme to i my? Uvidíme…

Přes první most jsme se snažili projít hned po svačině, ke které bylo kakao s loupáčkem. Most střežily dvě kikimory, které daly oddílu dosti srozumitelně najevo, že jejich král takové pobudy určitě nepřijme. Twan už začal s Nadějnými povídat o tom, že je to v háji, když v tom se kikimory vrátily a jedna z nich po nich hodila kamenem (to byl Laky, který se na ten hod prý ohromně těšil :-) ). Abych nevynechala žádnou důležitou skutečnost, ten kámen nebyl po Nadějných hozen za účelem zasáhnout jednoho z nich, nýbrž byl obalen dopisem :-), který vysvětloval, jak se ke králi dostat…
Úkolem bylo proniknout přes území, které obývalo několik vyvern s meči(některé tedy šermovaly dost mizerně), proniknout správným vchodem do bludiště a ukořisti část zprávy. Záleželo zde na každém jednotlivci, družina vyhrála až tehdy, když každý její člen přinesl svoji část textu. Co jsem viděla, tak spolupráce u družin funguje docela dobře, zvláště u Rysů jsem si jí všimla.

Nastal čas dojít ke králi kikimor. Oddíl k němu došel, problém byl, že na místě setkání stál pouze hrob. Král je dávno mrtev… jeho kosti navíc vyverny roznesly po širokém okolí. A uhádnete, co jsme museli udělat? Správně, najít a shromáždit všechny jeho kosti, aby král našel v hrobě pokoj.
Začali jsme až po vydatném obědě, skládajícím se z rizota a květákové polévky – v opačném pořadí, samozřejmě :-). Oddíl dostal mapu se zakreslenými asi tak 30 místy, na kterých se kosti nacházely. Měl si je rozdělit co nejlogičtěji mezi družiny – podle návaznosti a blízkosti – a potom je obejít.
I rozdělila se místa, družiny si sbalili vše, co mohly podle jejich mínění potřebovat, vzaly si pár mečů (co kdyby potkaly nějakou zbloudilou vyvernu?), vyfasovaly svačinku a po poledním klidu byly připraveny vydat se na cestu. Jak měla být dlouhá, záleželo víceméně na nich…

Já jsem už touhle dobou (stejně jako další tři roveři) byla na cestě, abych rozmístila kosti na správná místa dřív, než k nim dostanou příslušné družiny. Zrádnost mapy, staré několik let, a možná i díky tomu značně nepřesné a nesedící, jsem poznala velmi brzy. To, že modrá značka, která na mapě vedla přes most, u kterého měla být jedna z kostí, byla už dávno přetřená a neexistující, by se dalo ještě docela překousnout. Zažívala jsem horké chvilky, když jsem hledala obrovský rybník, který se měl nacházet na louce (ve skutečnosti byl až tak 100 metrů v lese), nebo našla u státních hranic rybník, který na mapě vůbec nebyl, …
Nakonec jsem ale přece jenom našla všechna místa, na kterých měly kosti ležet, a umístila je tam dřív, než k nim dorazila jakákoliv družina.

Velice poučný výlet… Například divočáka jsem ještě nikdy ze vzdálenosti deseti metrů neviděla (jestli ze mě měl, chudák, takový šok, jako já z něho, tak se mu tímto omlouvám), a to, jak se mi dostalo dovnitř pohorek tolik trnů, nechápu doteď (obě zmíněné události se mi přihodily, když jsem balancovala na kmenech stromů v rozsáhlém polomu – Emma si pěkně zařádila).
Zbývá mi jenom dodat, že jsem se šťastně vrátila zpátky na Švýcarák, zazpívala si s Tesákem, Žofkou, Lakym a Hombrem pár písniček a dala si chleba s párkovým ježkem.

Po večeři, která neprobíhala hromadně jako obvykle, protože návrat družin byl dost různý ( v některých případech i dost pozdní), se několik skupinek vydalo najít kosti, které se najít nestihly. Všechny překvapilo, že se holky, jdoucí s Lucou Brasim na střelnici, vrátily všechny :-).
Na nejvzdálenější místo – ke hraniční skále – se vydala skupinka, čítající Horníka, Krtka, Budua, Marťu a Míšu. Teo, který se chtěl k hranicím podívat přišel s nápadem převléci se za vyverny a jít na tuhle skupinku bafat a přepadávat je :-). K tomu ale vůbec nedošlo, jak se dovíte v následujícím článku.
Celá skupinka se vrátila pozdě v noci, takže budíček byl o hodinu a půl odložen…

O tom, jak si vedla družina Rysů a speciální výprava ke hranicím na cestě pro kosti, vás zpraví Horník.
Horník

Od oběda dne druhého

Perfektně jsme se naobědvali, poněvadž Žofka je fakticky silná konkurence, Miku. Jelikož jsme ale měli ihned po poledňáku vyrazit na cestu za kostmi krále Kikimor, nebyl čas na bitky, šermování a jiné důležité věci, prostě jsme museli balit na cestu. No, a balení se mírně urychlilo, když jsme zjistili, že poledňák končí za 10 minut...
Dokončili jsme poslední úpravy, rozdělili si mezi družinami co kdo přinese a konečně vyrazili na cestu. Každá družina se vydala jiným směrem, my jsme šli na konec Nových Hradů (samozřejmě přes pole a louky, kdepak my a po silnici) a tam se dali směrem divočina. Netrvalo dlouho a potkali jsme pána, jenž řezal dřevo. Nahodil s námi řeč a ptal se, kam si to kráčíme, každej s mečem. Jestli prej nejdem do války atd, ... Když jsme mu řekli, že jen hledáme rybník, jenž by měl být někde poblíž, navedl nás na správný směr a ještě nám řekl, že před chvilkou tady šla nějaká divná paní, co měla taky meč. Došlo nám, že asi myslí Meli a tak jsme se připravili na boj. Avšak naše cesta pokračovala.
Netrvalo dlouho a naše první stanoviště se objevilo – velký rybník. Podle mapy by měla být kost někde na hrázi, hledali jsme tedy tam. Avšak dlouho a dlouho se nám nedařilo nic najít ... Asi za půl hodiny se Ondrovi začalo chtít na velkou a to bylo asi naše velké štěstí, protože najednou se někomu rozsvítilo a přišel s nápadem, že by kost mohla bejt uprostřed rybníku. Hledali jsme, ale jistě vás velmi překvapim, když řeknu, že jsme stejně nic nenašli. Pak jsem zavolal Teovi.
Dozvěděli jsme se, že Meli to asi obchází z druhé strany, takže naše první stanoviště bude její poslední. S tím se bohužel nedalo nic dělat a proto jsme se vydali dál. U druhého stanoviště, totiž nahoře na kopci to bylo podobné, jenže teďka už jsme neváhali a když tam nic nebylo, kráčeli jsme dál a dál až ke čtyřem rybníkům ... Tady měly být čtyři stanoviště, doufali jsme, že už něco konečně najdeme. A to se také stalo ... Hnedka první rybník a ejhle, kost krále Kikimor. Zvesela jsme se vydali dál a postupně obešli všechny čtyři rybníky, u čtvrtého jsme našli Meli, která se k nám připojila, jenže nám se nechtělo jít dál a tak jsme na pěkné, travnaté hrázi u zamrzlého rybníku posvačili. Jenže to se pěkně protáhlo, Ondrovi se zase chtělo na velkou. Takže jsme vyhlásili soutěž, kdo rozbije větší část ledu na rybníce. Vyhrál Budu, který tam hodil asi půlku stromu. Prostě Budu. Jak se Ondra utřel, to nevím, když v okolí byl jen jehličnatý les, ale vím, že to přežil a my se mohli vydat dál...
Cesta vedla asi po 10 hektarovém poli až k lesu, kde měl bejt poblíž Veverský rybník. U Veverského rybníku byla další kost, takže po drobném bloudění, zníčení brašny a běhu jsme kost věru našli. Byla pěkně dobře schovaná, vid Pavlí? No, ale přeci jenom jsme jí našli, vydali jsme se na předposlední stanoviště, jenž bylo na kótě kopce kousek od nás. Vcelku bez problému jsme to našli, jenže pak nám zavolali Lišky, jestli bysme mohli vzít 15. stanoviště. Pro nás samozřejmě no problém, ujistili jsme Báru, že klidně a vydali se dál. Jenže pak jsme se podívali do mapy a zjistili jsme, že dané stanoviště je asi dvaceti kilometrová obklika. No, tak jsme zavolali Liškám, že to bysme asi fakt nezvládli...
Naše cesta pomalu končila, už se jen poprat s křovím (Ne, žádnýho Jelena jsme nemlátili, ale cestou nazpátek bylo nějaký pitomý ostružiní), vybrat kost u mostu a trádá na chatu, poněvadž všechny naše stanoviště jsme obešli, takže výpravy máme na pár dní dost.

No, na chatu jsme sice dorazili, ale holky nedonesli 3 stanoviště, takže nám se už pomalu rýsoval noční pochod ke hranicím...
Naše předtucha byla samozřejmě správná, takže já, Krtek, Budu, Marťa a Míša jsme se vydali asi na 12 km pochod k hranicím a pak ještě samozřejmě nazpátek. Prvních pár kilometrů to byla fakt sranda, sledovali jsme rovery, kteří tam šli taky, aby nás tam přepadli a šlo se celkem pěkně. Jenže pak roveři někam vykvičeli, my jsme se totiž dívali na hvězdy. Teďka byl ouvej problém, byli jsme uprostřed nějakýho mega pole, nevěděli jsme, kde jsme a čas ubíhal. No, nakonec jsme to nějak zvládli a došli jsme ke sportovní střelnici. Vydali jsme se po cestě dolů, což bylo samozřejmě špatně. Takže jsme za asi po 15 minutách vydali nahoru a konečně někam došli. Přesně doprostřed mega pole. Holky se ujaly mapy a záhy ukázaly na Nový Hrady a řekli, že je to nějaký rakouský město Pitsburg (ale jinak vedli dobře, to musim uznat. Jenže když já někomu řeknu, že vede dobře, není to žádná pochvala). S tím jsme však nesouhlasili, pokusili jsme se tedy dostat ke dvoum rybníkům, kde by mohlo být stanoviště. Nakonec jsme tam fakt došli a potkali rovery. Naštěstí usoudili, že ve dvanáct v noci není právý čas na šerm (Na šerm je vždycky pravý čas, ale byli jsme fakt unavení) a s námi se vydali k hranicím pro kost. To bylo už jen kousek, ale pak nám zbývala ještě jedna zastávka, totiž kost uprostřed nějaký rašeliny.
Nevim jak jsme tam došli, ale byl to tam docela očistec. Brodit se po kolena v bahně v jednu v noci je velmi zajímavá procházka, vřele doporučuji. A ještě nám tak skvěle svítil měsíček. Není nad romantiku. Náš úkol byl však trochu jiný, jak jistě víte, najít poslední kost. Nebudu vás napínat a řeknu vám to hnedka. Byli jsme tam dlouho, ale nenašli jsme jí. Zklamaně jsme se tedy vydali na chatu, kde jsme bydleli. Hnedka jak jsme tam došli, hupky do postele, poněvadž budíček byl asi za 5 hodin.
Braen

Den třetí

Jeden by byl řekl, že po náročném dni všichni prodlouženého budíčku využijí a budou chrupčit, dokud to půjde. V holčičím srubu byl ale opak pravdou – tam se klábosilo snad už od sedmi.
Rozcvička přes mnohé reptání byla stejně. Áda zkrátil běh i poskakování, takže byla už si nikdo nemohl stěžovat. Přesto někteří necvičivci necvičili, díky čemuž dostali za trest běh k lesu, po několikátém napomenutí dokonce ztratili Berserk. Smůla, hoši, ten zůstane jen těm s nejsilnější vůlí…

K snídani jsme dostali ke všeobecnému nadšení poridge – vynález, který přinesl do oddílových snídaní již zmíněný danger cooker Miky. Všichni se oblizovali až za ušima.
První dvojprogram byl odpočinkový – šlo o výtvarno. Nadějní po vzoru Guida Daniela proměnili pomocí štětců a temper svoje ruce do podoby nejrůznějších zvířat, se kterými na konci programu sehráli bajku. Jen tak mohli totiž zase kousek postoupit v cestě za pánem Elladu – zahrát tímto způsobem divadlo pro… řekněme „podivnou“… vílu Žiži a její umění znalé přátele.
Oddílu šla práce rychle a dobře od ruky – jen co se ve fotogalerii objeví fotky, můžete se na zdokumentovanou práci podívat. Bohužel, někteří umělci mají k fotografování takový odpor, že mi dovolili zvěčnit pouze pomalovanou ruku – takže autora nepoznáte :-(.
Ani jsme se nenadáli a už tu bylo hraní. Veverky nám předvedly příběh o dvou krokodýlích rodinkách, z nichž jedna se hádala jako párek psů, Lišky o tukanovi, hadu a páru žiraf, Jeleni o myši, která šla nakupovat do K3 sportu, ale had Piškot ji odbyl slovy : „Bez peněz do KáTrojky nelez!“ (to byl velice veselý příběh, díky skvělým hereckým výkonům Kuby T., díky hláškám typu. „Piškote, Ty hade!!!“ a díky tomu, že kdyby se postavy neoslovovaly jako myši, nikdo by asi nepoznal, o jaká zvířata se jedná… :-) ). No, a Rysi zahájili poutavým úvodem, při kterém Horník spadl dolů z pařezu, sestřelen šiškami od svých kolegů, a sehráli příběh o vráně, která kradla cizí vejce ( a potom na to samozřejmě doplatila).
Po dlouhém rozhodování porotě vyšlo, že nejvíc políček do cesty si nejspíš zaslouží Lišky…

Jen co si úspěšní malíři a herci umyli ruce, byl čas oběda. Holky se službou si pro nás tentokrát připravily bramboračku, po níž následoval guláš s bramborem.

Mezitím, co si oddíl užíval zaslouženého poledního klidu, rádcové se vydali na cestu pro poslední z kostí, kterou se předešlou noc nepodařilo nalézt. Protože jsem to byla já, která tuto kost pokládala na místo, šla jsem pro jistotu s nimi.
Pod rádcovským vedením jsme k rybníku došli, ovšem z opačné strany, než byla kost umístěna. Mezi námi místem, kde se měla nacházet, leželo nyní… tak 200 metrů?… rozmočené bahnité půdy. Bája a Terka prohlásily (docela je chápu, bylo to totiž poměrně rozumné rozhodnutí), že to raději celé obejdou lesem, to se ale nám ostatním nechtělo, takže jsme začali opatrně, ale rychle přeskakovat z jednoho suššího místa na druhé. Boty se sebelepším gore-texem nikomu nepomohly – ten totiž není nic platný, když Vám do bot nateče vrchem…
Když jsme se konečně probojovali na pevnou zem, začali jsme hledat kost… Jenže ouha, ona nikde. Došli jsme k závěru, že za tu dobu, co zde ležela ji nejspíš odfoukl vítr. Protože v okolí se nikde nenacházel žádný kámen, nezatížila jsem ji pořádně – pouze jsem ji trochu zaklínila mezi stébla trávy. Ještě chvíli jsme se rozhlíželi a prokopávali trávu, a dorazily holky. Řekli jsme jim, co se asi stalo a vydali se na cestu zpátky. Protože nám třem už bylo jedno, kudy půjdeme, vzali jsme to stejnou cestou. No, vlastně úplně stejnou asi ne, protože po chvíli se nám do cesty postavila poměrně velká louže. Horník prohlásil, že se mu nechce ji obcházet (vždyť bychom si našli celých 20 metrů!), takže jsme se ji začali přeskakovat. Byla to ohromná legrace. Kdyby mě kluci na druhé straně nechytili, je dost možné, že tam trčím zabořená do bahna ještě dnes :-).
U hráze rybníka jsme počkali na holky, které šly na záchod, a vydali se na zpáteční cestu.

Obávali jsme se, co se stane, protože kikimory nám řekly, že dokud nebude králova kostra kompletní, nepůjdeme dál. Naštěstí nás opět zachránil Tyr, který nám poslední kost přinesl…
Díky němu jsme tedy mohli pokračovat dál – tentokrát jsme museli pomocí složitých lektvarů odemykat mosty, klenoucí se nad Elladem… Nedařilo se nám vždycky tak, jak jsme chtěli, takže jsme si ještě u holek ve srubu popovídali o tom, v čem jsme mohli pracovat lépe. A najednou už byl čas večeře. Dostali jsme těstovinový salát s kuřecím masem… No, radši už nebudu vychvalovat, aby se náhodou nějaký čtenář nerozhodl unést naše kuchařky :-).

Po večerní hygieně a zhodnocení uplynulého dne přišel čas urazit poslední úsek cesty k pánu Elladu. Družiny se pod vedením Twana, dvou víl a čaroděje Tyra vydaly proti proudu řeky, aby splnili pár posledních úkolů. Úspěšně poskládaly ze znaků větu, porazili kikimorského bojovníka, přeložili elfské runy, uctili prastarý chrám a nakonec stanuly před samotným pánem řeky Elladu, který sídlil uprostřed Černého hvozdu.

Narozdíl od vědmy Amileen se rozhodl, že nám svůj krystal odevzdá již nyní. Ještě předtím ale využil jeho sílu k vyhnání všech vyvern z tohoto údolí. Magická slova, vycházející z jeho úst způsobila spuštění mohutného vodopádu (kouzlo za 1000 magů, pro zájemce :-) – ale jen magy nestačí, potřebujete k tomu ještě fůru schopných roverů, dostatek materiálu a rychlého posla mezi vodopádem a chrámem, kde se mezitím odehrává hra… :-) )…
Předtím než se s námi rozloučil, varoval nás, stejně jako Amileen, před čarodějem Tyrem. Co před námi skrývá? Brzy se to již dovíme…

Nyní už nám zbývalo pouze dojít zpátky na Švýcarák a nechat se ukolébat ke snům četbou Ády a Loca…

Horníkov

Den čtvrtý

Tak tady je další táborový den, čtěte dál a uvidíte, co jsme dnes dělali(tedy dnes ne, ale čtvrtým dnem na zimáku jo)
Na dnešku nebyl zvláštní budíčel, prostě klasika, Teo nám pustil budíček a za deset minut rozcvička. Bohužel, na té taky nebylo nic neobvyklého, tak jsme tedy běhali, boxovali, cvičili, brali bersekry, hráli hru a hlavně, těšili se na snídani.

Snídaně, kterou připravili perfektně pracující tým, v nemž byli Žofka, Nika, Budu, Kačka a Míša a vůbec nepracující Kuba a Goofy. Všem velmi chutnala, zvlášť po Ádovo drsných rozcvičkách, u kterých si můžete být jistí, že vás protáhnou. Avšak čas rychle letěl, co nevidět tedy většina oddíláků šla na ranní hygienu (Jak je to může bavit? Radši si jdu zašermovat, ne?). A potom hnedka na program, jenž byl rozdělený na dvě části – staráčci šli s Pavlínkou a věnovali se ekologii, nováčci s Meli.

V holčičím srubu nám Braen vysypala na zem odpadky, které jsme spotřebovali za minulý den, každé skupince dala dva kousky a my jsme museli vymyslet, jak takový výrobek vznikal, co na něj bylo potřeba a podobné věci. Šlo to, ale dřelo to. Ono to totiž lehce vypadalo, ale žádná ulejvárna to nebyla. Dokonce jsme museli i přemejšet. Roveři by se měli nad sebou zamyslet, přece není normální, aby po nás chtěli nějaké intelektuální výsledky:)). Ale nakonec se podařilo a my jsme přešli na druhou část programu, totiž shánění tatranek na svačinu. Jenže, ouha. Dokážete si představit, kolik společností jsme museli oběhat a udělat pro ně úkol, aby nám schválili věc, kterou jsme potřebovali do složení tatranky? Ne? Já do té doby taky ne... Z těch cca 12 lidí, co tam bylï, nakonec získali tatranky asi po 1 hodině jen 5 lidí. A to úkoly nebyly těžké ani vzdálené, prostě toho bylo strašně moc. Jen co je ale pravda, tatranka ke svačině po programu hnedka chutnala líp.

Druhý program byl trošku z jiného soudku. Byla to totiž první pořádná bojovka a snad první program, na který měl být jen meč a rukavice. Jupí! A to si jen málo lidí dokázalo představit, co nás čeká. Byla to totiž jedna z nejlepších bojovek, co jsem kdy hrál. Ale po pořadě.

Nejdříve se Twan pohádal ds Tyrem, jestli na draka jít teďka nebo ne. Jenže Tyr je starej blázen, takže nás Twan přesvědčil celkem rychle (Ostatně, některé z nás nemusel přemlouvat). Naším úkolem bylo dobýt rozhledny podél rybníku, na každém úseku blíž ke drakovi jsme ale měli čím dál větší nevýhody.

První věž, to bal pohoda. Proti nám byli jen dva strážci a poměr životů byl 7:2. Celkem v pohodě, zvesela jsme se vydali k další věži. Ani zde to nebylo nic těžkého, jen pár střetnutí oddíláků s wyvernami a bylo po srandě. Jenže třetí věž, to už bylo zajímavější. Poměr životů 4:4, wyveren už bylo víc a boj začínal být rovný... Kousek po kousku jsme získavali další území, boj byl tvrdý, ale Twan dělal zázraky. Díky jeho velení jsme se zatím nerozsypali, ale naopak přesně na jeho řvaní: „Krok!!!“, jsme všichni o krok postoupili. Meče u sebe třískali, lidi taky, ale přece jen se nám dařilo postupovat. Dotáhli jsme to až na poměr životů 7:2, avšak teď jsme my měli 2 a roveři 7 a roverů bylo taky asi osm... Boj byl docela vyrovnaný, prakticky půl hodiny se stálo jen u téhle věže a bojovalo se. Chvilkama to vypadalo, že už máme vyhráno, jenže pak přišly roverům posily a bylo po srandě. Twan zavelel ústup, poněvadž usoudil, že nemáme šanci a že Tyr měl přece jen pravdu... S tím jsme se ale nehodlali smířit, na oběd jsme se tedy vydali s pocitem, že draka tenhle den přeci jen zabijem. Ale stejně nám nebylo do řeči, prohráli jsme bitvu. Sakra. Nicméně oběd od perfektně makající služby nám spravil náladu...

Někdo si možná naivně myslel, že po namáhavé bitce bude nějaký odpočinkový program – jak hluboce se mýlil. Následovala totiž největší vorva tábora. A to Neggyho. Naším úkolem bylo vyběhat si co nejvíce bodů, za každou část vyběhnuté stráně určitý počet bodů. Takže bez batohu kousek stráně- 1 bod, s baťohem a v něm mini poleno dvakrát větší kousek stráně – 2 body. S baťohem a v něm poleno třikrát větší kousek stráně – 4 body a s baťohem a v něm mega poleno celou stráň – 6 bodů. Družina se v běhu musela pravidelně střídat. A to je ještě Neggy křoví, dycky když zachrastí, musí všichni co běží najednou běžet po čtyřech. A zkuste si zabrzdit a na čtyři nohy, když běžíte z kopce a máte 10 kg těžkej bágl. No ano, máte pravdu, jde to. Ale bradou. No, asi za dvacet minut byly všechny žetony vybrané, všichni tedy už relaxovali, konečně je to za náma. Ale to by přece nebyl Neggyho program. Za 2 minuty se startovalo znovu. Masakr. Ale holky si prej nestěžovali a chtějí víc takových programů, že jo? Nebo jsem to špatně pochopil? Nevim, ale křik byl velkej.

Ještě že byla ta svačina, chvilka na nabrání sil a hajdy na čtvrtej.

Ten byl spojenej s pátým a byl to GAME HAUSE. Ty jsou na Švýcaráku nejlepší. Jenže do baráku musí jen jedna družina a tak se oddíl rozdělil na holky a kluky. Holky šli zatím s Teem bojovat o tři políčka a to způsobem balancování, jistě to znáze. Vezmete třeba koště, obrátíte ho, konec dáte do dlaně a co nejdéle vám musí vydržet ve vzduchu, aniž byste ho drželi prsty. No a kluci šli do baráku. Teda zatím jenom my – Rysi. Jeleni nám s Locem šli obstarat klíč, abychom se přesně za 30 minut mohli dostat ven, barák byl totiž zamčený.
Vydali jsme se tedy do baráku a to oknem do klučičího pokoje. Jenže zrovna když byl Ondra na cestě do pokoje, totiž ležel v okně a my se ho tam snažili strčit, přišel strážný a tak chudák Ondra musel zrychlit, nějak se zkutálel do pokoje a Krtek s Buduem museli zdrhat, kvůli strážným. Nakonec jsme se tam ale naštěstí dostali a začalo pátrání po čemkoliv, co by vypovídalo něco o dračím králi. Nešlo to zrovna dobře, svítit jsme mohli jen sirkami a těch jsme měli 43, takže docela ouvej. Našli jsme dopis, v kterým bylo napsáno, aby někoho popravili , dokonce i klíč a tak jsme se vydali dolů. Tam bylo taky menší hledání, klíč jsme objevili a pak dokonce ještě jeden. Jenže tady nás štěstí opustilo, zbytek hry jsme hledali klíče a nenašli žádnej, nebo kecali s uvězněným trpaslíkem, který byl zamčený za pokus o vraždu. No, pokec dobrej, chleba jsme mu namazat nestihli, ale prej to nevadí, že už si zvykl. Uběhlo třicet minut, Jeleni nám otevřeli a my šli pryč. Teďka se to vyměnilo, my šli do bludiště hledat klíč a Jeleni do baráku.

V bludišti to probíhalo tak, že jsme se zkoušeli dostat čtvercovým polem pryč. Vždycky něko vyšel, šlápl na nástrahu, byl mrtvej, šel jinej, šlápl na nástrahu, byl mrtvej, šel jinej, našel klíč a hurá za Jelimanama otevřít jim. No, a pak se to zase obrátilo, tentorát s holkama.

Když už všichni odehráli, co měli, dlouho se čekalo, co bude dál. Nakonec přišel Twan a prohlásil, že teďka je nejslepší čas na to, abychom šli zabít draka. Twan bojoval dobře, v šermu neměl drak šanci, jenže potom se začlo kouzlit a to bylo ouvej. Drak Twana rychle přemohl a následně zabil. Nakonec se objevil Tyr, pokoušel se kouzlit, ale neměl šanci. Drak zabil i jeho, nám nezbývalo nic jiného, než se rychle stáhnout pryč a naš úkol odložit.
Téměř všichni měli dost blbou náladu, Twan, kterej nás organizoval v bojovkách je mrtvej a teďka je to zase na nás. Ale nic jiného se dělat nemohl, prohrál svůj souboj...

Braen

Den pátý

Pro pořádek popíšu ještě včerejší pozdní večer. V průběhu dne se nám totiž sešlo několik varování od rodičů, že se přes nás asi přežene uragán Kirsten, který měl údajně být ještě silnější než Emma a jemu podobné…
Z tohoto důvodu jsme s PK v noci rokovali, jak to bude s programem. Na následující den byl totiž naplánovaný celodenní výlet. Dlouho jsme debatovali, zda se na výlet po okolních lesích a vysokých kopcích vydáme nebo ne, a nakonec jsme se rozhodli, že nejprve zjistíme, jaká je nejaktuálnější předpověď. Pudil nám (potom co jsme se nedovolali Piškotovi a vzbudili Zdenyho i jeho) řekl, že meteorologové doporučují zůstat doma a přivázat lehčí věci, takže jsme si řekli, že výlet nebude nejlepší nápad. Totiž, přece jenom, lehčí věci se mají přivázat – a Goofymu a jemu podobným by se asi nelíbilo, kdyby museli jít celý výlet na vodítku :-).

Teď ale nastal problém s programem. Protože jsme výlet přesunuli na pozítří, museli jsme logicky program z pozítří přesunout už na zítřek. Neměli jsme všechno nachystané a dořešené, ale co se dalo dělat…
Po dlouhé radě jsme konečně mohli i my zalézt do spacáků, teda až na Loca, který se ještě pokoušel slepit rozbitou legendu a Ádu, který se už pustil do náročné přípravy zítřejšího čtvrtého programu.

Když jsem se probudila, viděla jsem, že střešním oknem nade mnou svítí dovnitř sluníčko. A tak tomu bylo po celý den – i když se chvilkami zatahovalo a foukal jemný vítr. Kirsten nás tedy obešel – to bylo dobře. Škoda výletu, ale stalo se, riskovat jsme nemohli.

Dnešní rozcvička byla zakončena pořádnou pomstou šotkům. Hned vám to vysvětlím. S Horníkem jsme se zapomněli zmínit o jedněch drzých obyvatelích Švýcaráku – o šotcích.
To jsou takoví malí mužíčkové, kteří se každý den v počtu kolem šesti schovávali v obou srubech. Když je oddíl za celý den všechny nenašel, šotkové v noci způsobili hotovou paseku! Jejich největší zálibou bylo svazování tkaniček – svázat všechny boty, co se nacházely ve srubu do jednoho velkého chumlu – na to byli opravdoví mistři. Taky si PK to záškodničení pořádně užíval! Teda, ne, že bychom byli škodolibí... ale byla to fakt sranda! :-)
Dnešní ráno to ale šotkové doopravdy přehnali. Nejenže tradičně svázali všem tkaničky, navíc ještě nakydali do všech ešusů hořčici a u kluků pustili zhruba ve tři v noci znělku budíčku – to ovšem až potom, co jim pod postele nachystali lavory s vodou, takže když chudáci seskákali dolů, protože si mysleli, že už je ráno, čekala tam na ně studená lázeň. Pár se jich chytlo – Ludva například i se spacákem :-).
Takže potom, co se oddíl pořádně pod Ádovým vedením protáhl, vyrazil navztekaně na šotky, aby je svázal a nepustil, dokud neslíbí, že už to co dnes ráno nikdy, ale nikdy neudělají.
Ze začátku byl problém je dokonce i chytit, to se podařilo, ale to svázání, to byl oříšek. Šotkové se bránili úporně, a keců u toho měli také dost – zvlášť někteří :-).
Nakonec, abychom stihli snídani, musel Áda zapojit svoji sílu a pustit se do nich spolu s oddílem. Všichni – ač dost neochotně – slíbili, že zmizí a už se nevrátí a Nadějní mohli tedy vyrazit na jídlo, následováni dosti pomačkaným, utahaným a špinavým pracákem (alespoň já jsem teda zryla koleny velký kus louky :-) ).

Protože tento článek píšu až dlouho po zimáku a používám u toho neopravený programový plán, mám trochu guláš v tom, co se tento den dělalo a (to hlavně) v jakém pořadí.
Mám za to, že v prvním programu byla velkolepá bojovka (pro radost pánského osazenstva), a po výborném obědě přišel čas na hledání pokladu. Program se trošku zpozdil, jak Áda předpovídal (od konce rozcvičky až do třetího programu měli s Vaříkem co dělat s přípravou), ale to nikomu nevadilo. Holky odpočívaly vleže a kluci, ti se vždycky nějak zabaví – ať už šermováním nebo „výchovou“ některých mladších členů.
Když už program mohl začít, oddíl se dozvěděl, že bude hledat trpasličí poklad. Nešlo jenom o kopání v zemi, ale bylo potřeba i dost přemýšlet, aby pomocí indicí, které na sebe navazovaly, došel na místo, kde byl poklad schovaný. Ukázalo se, že to přemýšlení je docela oříšek - například když dvě družiny hledaly indicii u čepu u rybníka. Místo aby se pořádně rozhlédly okolo a našly provázek vedoucí do vody, za který stačilo mírně zatáhnout, Budu a Janča se svlékli a skočili rovnou do vody. Když Janča se o chvíli později převlékala ve srubu, s drkotáním zubů líčila holkám ze služby, že je to drsná hra, že MUSELA vlézt do rybníka... No co byste jim na to řekli? :-)

Po svačině přišel na řadu program, který jsem vytvářela s podmínkou, že by měl být dívčí - aby byla nějaká ta rovnováha, že. Bojovky se prý hrají pořád, takže je na řadě zase něco pro holky. Už dávno jsme v PK přišli na to, že holky nejvíc baví hry s volnými pravidly, ve kterých existuje více možností, jak je hrát a ve kterých ze sebe PK dělá... jak to říci slušně... pitomečky! :-)
Družiny měly v tomto programu za úkol si získat co největší náklonnost různých osob - všestranného umělce s kytarou (ztvárnil Laky), dobré sportovkyně (Žofka, jak jinak), velké romantičky (ztvárnila Meli), hazardního hráče (ztvárnil Vařík) a batolícího se miminka, které sklidilo největší úspěch (ztvárnil Áda).
A tak družiny dělaly všechno možné, aby získaly co nejvíc náklonnosti. Povídaly Ádovi pohádky a drbaly ho na hlavě, předváděly Lakymu známou balkónovou scénu z Romea a Julie, hrály s Žofkou hokej s klacky místo hokejek a podobné originální činnosti. Zajímavé bylo počínání Orloje, kterého Rysi vyslali za Meli - prováděl ji po lese, recitoval jí básně a nakonec ji požádal s vypůjčeným prstýnkem o ruku. Někdy žasnu, kde se to v nich bere...
Musím taky pochválit všechny rovery za vžití se do své role. Zvlášť neustále žvatlající Áda, který lezl po čtyřech po schodech, skulil se z nich a brečel jak na lesy, byl skutečně přesvědčivý :-).

Poslední aktivitou tohoto dne bylo povídání a pár úkolů na téma POSLÁNÍ, které si připravil Laky. Na to, jak se tomu bránil, se mu tento těžký program povedl moc dobře.

A teď už byl čas akorát na to jít spát. Tábor už se nám už chýlí ke konci a na členech oddílu už je vidět únava. Večerní kecání utichlo zase o něco dříve než včera a za chvíli se už dva sruby, stojící v Novohradských horách, ponořily do ticha. Oddíl dobře udělal, zítra jej čeká brzké vstávání...

Horníkov

Den šestý

No, konec zimního tábora se nám pomalu blíží, ale to je věc vedlejší, poněvadž dnes je poslední táborový den a to si musíme pořádně užít. A to jako fakticky.
Ranní vstávání bylo poměrně časné, jelikož oblíbená písnička V rytmu (Ještě dneska z ní mám depku, když si vzpomenu, k čemu na táboře sloužila, která nás vždy na táboře budila zazněla již v půl šesté. No, a důvod? Sbalení si věcí na výpravu, poněvadž jsme dnešní den měli naplánovanou cestu na horu, na jakou, to je tajný.

Po velice úhledném a pečlivém naházení všech věcí do batohu, kde bylo všechno samozřejmě čisté též, jsme se mohli jít nasnídat. K snídani byl dost dobrej chleba s dost dobrou pomazánkou. Jo, a ještě bylo dost dobrý pití.

Po snídanmi jsme se vydali na cestu. Náš cíl byla autobusová zastávka nedaleko od Švýcaráku. Chvilku jsme tam čekali, povídali si, dělali borčus, ale prostě čekali. Naštěstí jsme nemuseli zas tak dlouho, autobus za chvilku přijel, my nasedli (nečekaně) a mohlo se vyjet. Snad poprvý v životě jsme zažil, že si sedli úplně všichni. Asi to bylo proto, že jsme jeli v šest ráno. Možný to je.

Asi po dvacetiminutové jízdě jsme někde vysedli a tady začínala už konečně výprava. Hombré rozdal každýmu mapu, do které se bude zakreslovat průběh naší cesty a to tak, že Hombré na nějakém místě řekne, že si ho máme zakreslit do mapy a my to měli do té mapy zakreslit. Starším členům rozdal ještě výškové profily, což od něj bylo pěkně zákeřný. Ale my to nějak přežili. Prej.

Cesta zdárně pokračovala, občas na nás zaútočili křovácký wywerny, ale my je nějak porazili. No, aby to nebylo tak nudný, brzy začalo sněžit, pršet, padat koupy, padat trakače, lítat blesky, padat stromy, padat skály atd,... No, když se tak koukám zpět, začalo vlastně jen pršet a občas sněžit. Ale tamto bylo ví akčnější, ne? Ale za chvilku Hombré nechal i toho zakreslování do mapy, úkolem bylo už jen dojít cestu, poněvadž to začínalo bejt dost krutý a zábavný (Teda, jak pro koho řekl bych).

Za nedlouho jsme se dostali k nějaký hoře, na který byl vysílač. Pro dobrovolníky byla stanovena výzva. A to taková. Vylést na vysílač na tý hoře. Ale nebojte, byl to dost namakanej vysílač z oceli a nálepku MADE IN CHINA jsme na něm taky nenašli, takže celkem v klidu jsme se po schodech vydali nahoru. Byl celkem vichr, takže s menšíma obtížema jsme vyšli až nahoru, ale hrozně se nám motala hlava, protože schody byly styl kavárna u Fialů (Dost točité). Nicméně všichni tam nakonec zdárně vyšli, udělali fotku a jelikož nám Teo zakázel skákat dolů (Nic nám v tom oddíle nedovolí, to na školním výletě, to by jsme si mohli klidně skočit, vydali jsme se zase dolů. To byl taky docela očistec, 1000 schodů ve vichru, no, zkrátím to. Sešli jsme to.

Po dost dobrém občerstvení (jabkem) jsme neotáleli a rychle valili za ostatnímu, co výtvu nepřijali a tudíž byli už kus před náma. Naštěstí jsou to lamy a o zatáčku dál na nás čekali.

Náš cíl - Nové Hrady se již kvapem blížil, už jen projít podél řeky, kde bylo hodně mostů a dost dobrá krajina. Škoda, že už byli všichni mokří, nemělo teda žádnou cenu je schazovat z mostu do řeky. Třeba to vyjde příště. Ale to už šlapeme poslední kopec a hurá, jupí, sláva nazdar výletu, jsme totálně mokrý ale jsme tu.

Něco jsme snědli a od té doby byla tak nějak volná zábava. Kluci dělali rúzný věci, šermovali, mlátili se, svazovali Vesiho. Ale jinak se máme rádi. No, a holky prej spali. Ale nakonec nám Teo řekl, že máme jít chystat slibák, poněvadž Bugina má večer slibovat. Vzali jsme s Ludvou teda pár kluků a vydali se na to. Někdo upravoval ohniště, někdo dělal pyramidu, někdo pochodně a nědko chrastí. Práce nám šla celkem od ruky, až na pár výjimek všichni pracovali dobře. Jenže nám do toho vešla večeře. Nicméně to zas takovej problém nebyl, shltli jsme to jako hodně rychle a pěkně svižně jsme se vrhli na slibák, poněvadž čas nám ubýhal dost rychle... Naštěstí jsme to stihli do programu, který měl být ještě těsně před slibákem. Máme holt štěstí...

A tento program fakticky stál za to. Ale pěkně od začátku. Nejdříve jsme se sešli s elfskou delegací, která nás vítala do svého lesa. Paní lesa nás dokonce pozvala na hostinu. No a tam se to teprve mohlo roztočit. Všude kofola, chipsy, schlebíčky, džusy, a podbné věci. Ach jo, u těch elfů by se taky mohlo zůstávat častějc.

No, ale konec hodování, teďka vážně. Po hostině totiž měl nastat slibový oheň. Takže všichni pěkně do krojů a umejvat, ať jsme jako ze škatulky. Sice se mi to moc nelíbilo, ale slibák je slibák.

Nejdříve nějaké to vysvětlování, jak a co dělat, až Bugina přijde slibovat. Ale pak už hurá na to. Ludva, Pípa, Bára a já jsme měli zapílit oheň, jenže chrastí bylo nějaké mokré a tak se nám to ani jendou pochodní nepodařilo... S Locem jsme tam potom zápasili ještě docela dlouho, než oheň konečně chytnul. Ale podařilo se. Naštěstí. Teďka už se mohla vytvořit brána a Bugi mohla vstoupit. Stoupla si před Tea, dotkal se vlajky a začínala pomalu říkat skautksý slib, jenž je velmi důležitý v cestě skauta. Jakmile slib odřikala, všichni jí postupně gratulovali a pak bl vlastně konec. Pár jedinců se ještě chvíli dívalo do ohně a vzpomínalo, co už zde prožili, ale nakonec i ti, co tam stáli nejdéle se vydali směr srub. Ještě se chvíli živě rokovalo a dojídala se zbylé večeře, ale pak už hajdy do spacáků. Zejtra je ještě jeden náročný den.
Braen

Den sedmý

Legendový příběh zimního tábora, provázený spoustou zábavných programů a her, včera skončil. Poslední den našeho jarního dobrodružství strávíme tak jako vždycky balením, úklidem a cestou zpátky domů.

Vstali jsme pro jistotu normálně v sedm, abychom všechno v klidu a pohodě zvládli, dali si snídani - poslední společné jídlo, vyfasovali balíčky s jídlem na cestu a šli jsme si, nepochybně se smutným pocitem, že se tábor nachýlil ke konci, sbalit své věci. Někdo byl sbalen dříve, někdo později, ale i ten nejrychlejší se nenudil, protože ihned dostal nějakou úklidovou práci. Opět se projevilo, jak komu na oddíle záleží a kdo je nefalšovaným skautem. Zatímco někteří pilně zametali a vytírali, i když už toho přetím udělali víc než dost, jiní neustále utíkali od zadané a nesplněné práce. Ale to je klasika, se kterou, bohužel, asi už nikdo nic neudělá.

Přesto, že mnozí dělali, co mohli, dostali jsme se do časového skluzu, a tak jsme se po skupinkách vydali na velmi rychlou a ne úplně krátkou cestu na vlak. Zbylo nám na ni o třetinu méně času, než kolik nám trvala cesta tam, a navíc jsme s sebou vláčeli ještě spoustu pytlů s odpadky a progrmaový i provozní materiál (který nám sem dovezl pan Trödler autem). Celí uřícení jsme ale naštěstí přišli na nádraží včas. Projevila se výborná týmová spolupráce, když první, kteří dorazili k vlaku okamžitě shodili svůj náklad a batohy a vyběhli zase zpátky, ulehčit těm posledním.

Nastoupili jsme do vlaku a vyjeli jsme. Cesta uběhla za veselé konverzace, i když byla možná trošku tišší než ta, kterou jsme absolvovali před sedmi dny. Humor však nedojde nikdy. Zvlášť nás rozesmál Horník, který na můj vzdech "Já už se taak těším, až se naložím do vany..." odpověděl s vážnou tváří: "A já se taak těším, až se naložím do bahna!".
No jo, na oddílových akcích nikdy podobné poznámky nechybí - taky proto člověku ty akce vždycky tolik zvednou náladu.

Další zimní tábor v histori oddílu je za námi, ale oddílový život tím nekončí - do konce toho skautského roku nám zbývá spousta výprav, menších akcí a jeden velkolepý letní tábor. Rozhodně je na co se těšit!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 18. 3. 2008
článek číslo 724
autor: Žofka

 

Zimáková kuchyně

Rozhodla jsem se Vám částečně přiblížit táborovou kuchyni a moje zážitky..:)
Bylo před výpravou oddílu do Polné a Teo se mě ptal, jestli bych nemohla jet vařit. Bohužel jsem nemohla, ale další nabídka směrovala na kuchyň zimního tábora. V tu dobu jsem, podle mého plánu závodů, měla mít po sezóně. A tak jsem svoji účast přislíbila.

Týden před svojí premiérou jsem lítala s kuchařkou v jedné ruce a v druhé s kalkulačkou na počítání porcí, po odpoledních hledala všechny možné potraviny v obchodech a přemýšlela jsem, jestli ještě není něco potřeba.

Po tomhle blázinci jsem konečně seděla ve vlaku, sice plná strachu, jestli těch 32 věčně hladových krků dokážu zasytit. Ale radost z nacházejícího týdne byla větší, a tak jsem se nechala vtáhnout do skvělé nálady ve vlaku. O svém prvním jídle jsem začala přemýšlet až pod posledním kopcem ke srubům. Špagety dopadly dobře, ale to byl jenom začátek.
Nebudu tady popisovat celý jídelníček, ale kdyby měl někdo zájem o to, co vaše ratolesti jedli, moc ráda Vám pošlu jídelníček!:)

Po zahřívací neděli, ve které jsem se s Nikou zabydlela v našem týdenním útočišti, přišla s každým dnem realizace jídla, které jsem měla naplánované. Musím přiznat, že na to jaký strach jsem měla na začátku, tak vše šlapalo jako hodinky. A myslím si, že jídla byla celkem dobrá. Teda já osobně mám dobrý pocit.:)

I když občas to byl fofr a stres, jestli bude maso měkké, kolik času zbývá do konce programu, a jestli oběd stihnu přesně na 12:45…Nebo když Vařík zjistil, že v Nových Hradech asi nejí nic jiného než kuřecí maso. Co naplat, Laky se musel vypravit do vzdálenějších míst pro maso..Další moje vzpomínka je na pátek, kdy se oddíl vydal na výlet a já s Tesákem šlapala na nákup. No pohled na dva přeplněné košíky a naše malé batohy nebyl zrovna utěšující. Ale zvládli jsme to!:)

Úsměvných situací nejen z kuchyně bylo dost. Hlavně Tesák, který dokáže věci někde zapomenout během deseti vteřin a pak je půl hodiny celý špatný hledat. Nebo já, když si pletu housky v našem košíku s těmi v košíku s prošlými věcmi. Upéct tekutý perník se nepodaří taky moc lidem, no jo, hold když si špatně nastavíte troubu.:) Paní prodavačky byly z nás asi taky dost mimo. Poněvadž Vařík, který přišel do obchodu s větou, že chce 14 chlebů.. Tak to by seklo s každým.:)

Další na co budu moc ráda vzpomínat, je program Pavlínky, kde jsem si hrála na sportovce. Hrát florbal s větví z lesa, který na mě nachystali Jeleni a závod v motokárách s Rysi.

Moji kuchařskou premiéru ukončila hostina, po které nic nezbylo, takže snad byla dobrá.:)
Co napsat na konec, no hodnocení na sebe radši psát nebudu..:) Takže asi jen říct, že to byla skvělá zkušenost a hlavně týden se super partou!
 

1. půlden zimního tábora Naděje

O cestě valakem i pěšky, první večeři a táborovém řádu…
Zapískal vlak, smutnící rodiče nám naposledy zamávali a my se vydali směr Švýcarák.
Čekala nás celkem dlouhá cesta, ale jak vidno na našich rozzářených obličejích, vůbec nám to nevadilo. Čeká na nás mnoho nových zážitků a spousta legrace s kamarády.
Ani jsme se nenadáli a před námi se objevilo malé nádraží s modrou cedulí s nápisem Nové Hrady. Nezbývalo nám nic jiného než zdolat 7 km dlouhou cestu ke dvěma srubům, kde budeme trávit nadcházející týden.
Za chvíli padla tma a my jsme se ocitli před posledním kopcem. Ubytovali jsme se ve srubech a přišel první program, který se zabýval organizací, aby nám zde vše klapalo. Mezitím jsme se s Nikou a službou pustili do chystání večeře - špaget. Za rekordní čas jsme je stihli uvařit, byly snad výborné (Tesák hledající chyby potvrzuje) a k velkému nadšení dopadly o hodně lépe, než tehdy na výpravě v Odranci. Ještě k tomu byl výborný čaj, který sladila Nika.
Po večeři se oddíl vydal na program do spodního srubu, kde si tvořil táborový řád. Pak však hodina pokročila a my jsme se vydali do říše snů…
Pokračování snad zítra! Dobrou noc Vám přeje celé osazenstvo Švýcaráku…
 

2. den zimního tábora Naděje

O první rozcvičce, spoustě jídla, nošení elfských obrázků a kostech krále kikimor…
První rozcvička pod vedením Adama, dokonale zahřála rozespalá těla. Ke snídani služba nachystala chleby s marmeládou.
V prvním programu se rozdělovaly postavy a pak následovala hra. Úkolem bylo nosit různé obrázky. Poté se běželo dolů ze stráně, kde jsme se setkali s Sianem, který nám poradil a pomohl na naší cestě. Hru vyhráli Jeleni.
K svačině bylo kakao s loupáčkem. Na další program jsme se sešli před klučičím srubem a naším úkolem bylo rozluštit zprávu o králi kikimor, který byl už bohužel mrtvý, a tak jsme se vydali k jeho hrobu. Jenže jsme zjistili, že hrob je prázdný.
Díky tomuto zjištění jsme odcházeli na oběd s menším zklamáním. Celý srub byl provoněn květákovou polévkou a kuřecím rizotem.
Polední klid nebyl moc dlouhý, poněvadž jsme si rozdělili stanoviště, kde se měly nacházet ostatky krále kikimor. Tato hra se protáhla do noci, takže se večeře podávala postupně. Ježci s chlebem nás zasytili, pak se někdo vydal za posledními kostmi. Někteří naopak strávili večer ve společnosti Tesáka a kytary.
K usínání nám přispělo čtení od Tesáka a Pavlínky.
 

3. den zimního tábora Naděje

O malování po rukou, odemykání mostu a zastaveném vodopádu…
Tento den jsem zakusila, pro mnohé velké utrpení, Adamovu rozcvičku. Díky ní byla vločková kaše rychle pryč.
První program měla na starosti Pavlínka se svým výtvarnem, kde se ruce dětí proměnily v různá zvířata, se kterými měly poté nacvičit bajku. Mezi nacvičováním posvačily jablko s rohlíkem a pokračovaly ve tvoření.
Mezi tím jsme se v kuchyni pustili do přípravy oběda - bramboračka a guláš.
Třetí program odstartoval bez rádců, neboť Ti se o poledňáku vydali pro poslední dílek kostry pána kikimor. Zbytek oddílu se vydal prstem po mapě do celého světa, aby zjistil kde a jak se rodí čokoláda, kterou tak rádi baštíme. Asi po hodině bylo naše cestování skončeno návratem rádců a konečně začal očekávaný třetí program. V další části údolí na nás čekala obtížná zkouška. Každá družina musela odemknout most, který nám stál v cestě. Trvalo hodnou chvíli, než byl namíchán ten správný lektvar a most byl slavnostně „pokřtěn“ a bylo dokonáno. Alespoň pro tuhle chvíli… V holčičím srubu už jsme jenom zhodnotili proč se nám dlouho nedařilo a po nějakých dodělávkách byl čas na večeři - těstovinový salát.
Pak přišel na řadu pátý program. Každá družina dostala svého průvodce. Já jsem absolvovala cestu s Veverkami. Jejich putování, proti proudu řeky, mělo pár úkolů. První – složit větu ze znaků, druhý – porazit Lakyho v šermu a třetí – vyluštit zprávu.
Nakonec se spojil celý oddíl, který musel projít společně posledním úkolem. Vydávali se po jednom do území, ve kterém byly rozmístěny svíčky. Ty mohli získat pouze jedním způsobem. Na začátku se pořádně nadechnout a rozběhnout se pro svíčku, stále se zatajeným dechem se museli vrátit na začátek. Pokud se nadechli, museli zůstat stát a čekat, až je někdo vysvobodí.
Úkol byl splněn a cesta skončila u pána Elladu, který spláchl vyverny z údolí. Zaklínadlo způsobilo spuštění vodopádu a my s otevřenými ústy koukali na tu krásu. Nakonec jsme se vydali zpět do srubů a mnohým z nás vrtalo hlavou, jak se klukům podařilo vodopád zastavit.
(Určitě se tu objeví článek z přípravy tohoto programu od někoho, kdo se na zastavení podílel!)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 30. 3. 2008
článek číslo 727
autor: Marťa

 

Střediskový festival

Sešli jsme se v sobotu u kulturního domu v Pohledci. Teď se jen co nejrychleji převléci do kostýmů a rychle vyrazit za šaškem Felixem do průvodu. Už jen počkat na pár opozdilců a festival může začít.
Sešlo se tu mnoho druhů kostýmů, od princezen po jeptišky a mnichy. Mě nejvíce teda nadchl kostým Terky s Báry, které byly za Geiši.
Průvod prošel , v některých případech i proskákal trasu dlouhou asi 200 m ke kulturáku. Většina lidí byla z venku zmrzlá, a tak se ani nenechala pobízet, aby šli dovnitř. Uvnitř nadešel náš první úkol a to že jsme měli udělat dvě řady, aby tudy prošel král..Felix prošel a vysvětlil nám několik drobností(Bravo!!, Aplaus, ¸ooo) V některých chvílích jsme se pořádně pobavili.

Světlušky šly připravovat své divadlo Pipi dlouhá punčocha a zbytek střediska se mezitím bavil žonglováním, střílením z luku, pletením košíků a malováním. Kulisy už byly rozestavěny a berušky začalyhrát své divadlo. Na začátek vystoupil Pepíno a Attym na takovou malou úvodní melodii, poté ale už berušky…..
Vlčata se předvedla se svým vtipným divadlem o princi, který se měl ženit a občas průhledným jevištěm:o)

Oddíl si pro změnu připravil tak trochu zrychlený film ze zimního tábora a to hlavní: Simpsnovi ve filmu v podání režisérů a scénáristů: Báji, Terky a Ludvy.Obdivuji je ale že při klapce po 32. neztratili trpělivost (že Vesi????)
Chvíle volna na občerstvení kofolou a supr buchtou , potom nějaké to žonglování a na řadě jsou břišní tance v podání Čegi a Máčky, na začátek samozřejmě malá ukázka, a už se scházejí zájemci na tento sport??? Musím říct, že to byla docela sranda!(zvlášť v Mikiho podání)

Následovala hra s balonky. Naším úkolem bylo dopinkat balonky za čáru, poté si je rozebrat a jako středisko sestavit ovál. Felix pak přečetl, co vzniklo(už si to moc nepamatuju)

Já mám žlutý šátek,
ty jseš šňůra zelená,
on je zde už nějakej pátek,
ona jenom jeden lipovej lístek má…

Takhle nějak to bylo, ještě to má samozřejmě pokračovaní(ja mam v mozku ale piliny a tak sem si to nezapamatovala…:-)
A už tu byl čas na rozloučení se světluškami a vlčaty. Zbývaly ještě dvě hodiny do začátku koncertu a tak každý dělal něco jiného: někdo zpíval, někdo maloval, a někdo prostě jen tak hrál BANG!!

Koncert Brouk Band&Beatles se určitě vydařil. Zpočátku jen několik lidí nechtělo tancovat, ale díky snaze(a někdy i fyzické zdatnosti) se podařilo to,že v polovině koncertu se všichni i bavili jak nejlepe mohli.
Hodina a půl uběhla jako by nic,a už tu byl konec. Brouci si nás pochválili a přidali ještě dva přídavky.

Po skončení koncertu někdo zívl ale někdo by tu byl až do rána. Už byl ale čas jít domů, a tak jsme se rozloučili, ale naše zážitky pokračovaly dál…..

Středisková zpráva z balónků:
JÁ nosím žlutý šátek,
TY jsi šňůra zelená,
ON je tu už ňákej pátek,
ONA na kapse jen jeden lipovej lístek má.
ONO je zvědavé, co tohle znamená, co to dohromady může být?
To sme MY - skauti - BÍLÝ ŠTÍT.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít