okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 9. 7. 2007
článek číslo 611
autor: OS

 

Setkání družiny Kolouchů

Je hektický rok 1968 a skautské hnutí po dlouhých dvaceti letech znovu ožívá. Je až neuvěřitelné jakým způsobem mohutní.
V této době je mnoho bratrů a sester, kteří jsou ochotni věnovat svůj volný čas pro výchovu nových členů,vlčat,světlušek,skautů skautek.
Do této doby se i datuje i založení družiny Kolouchů vedených bratrem Janíčkem.
Bohužel již tentýž rok je demokracie znovu pošlapána a skautské hnutí po dvou letech znovu zakázáno. Tentokrát je to na dlouhých 18 let.
Přichází rok 1989 a od následujícího roku skautské hnutí opět nabírá na mohutnosti a skautský oddíl Bílý štít se stává jedním z nejlepších v republice.
Co se však dělo celý tento čas s našimi Kolouchy? Zestárli, založili rodiny, přibylo jim vrásek.
Na jedné ze schůzek Oldskatů padl návrh na svolání družiny Kolouchů po 37 letech.
Bratr Janíček se tohoto nápadu ujal a okamžitě zajistil nové adresy všech členů.
Schůzka byla svolána na 18. května 2007. Kratičce po 18 hodině se začali nesměle trousit první členové. Asi po 20 minutách čekání na opozdilce bratr Janíček zahájil schůzku družinovým pokřikem. I po těch dlouhých letech si všichni vzpomněli, jak vlastně zněl.
Minutou ticha byli připomenuti ti členové, kteří již odešli do skautského nebe.
Bratr Janíček ve spolupráci s bratry Polnickým a Kincem připravili projekci starých filmových dokumentů. Zde se všichni členové Kolouchů pozorovali, jaké vylomeniny páchali na táborech v Podolí v letech 1969 a 1970. bylo zajímavé pozorovat „pány v nejlepších letech“, jak vykřikují „to je Masys“ nebo „tady jsme rýžovali zlato na Bobrůvce“. Zároveň bylo i krátkým filmem připomenuto 100 výročí založení skautingu a skauting na novoměstsku.
Po filmech ještě probíhala diskuse jak, kdo kde bydlí, kde pracuje a kolik má dětí.
Bratr Janíček ještě naplánoval položení věnečku na hrob bratra Řádka, který byl v roce 1968 střediskovým vůdcem. Proběhlo krátké fotografování a Kolouši se zase rozcházejí do svých domovů.
Nezbývá než si přát, aby takováto setkání byla častější.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 16. 7. 2007
článek číslo 615
autor: Zdeny

 

Stavění Zubíku a příjezd Berušek

Po 2 týdnech stavění tábora v Podolí došlo konečně i na náš oblíbený Zubík, který má být letos využit pouze 14 dní pro roj světlušek.
Vzhledem k tomu, že stavění probíhalo o víkendu, ve kterém odjíždělo na tábor celé středisko (a každý jinam), byly obavy, jestli se vůbec tábor podaří s omezenými lidskými zdroji včas postavit, ale jak se ukázalo, byly tyto obavy zbytečné. A to díky spoustě rodičů, kteří dorazili pomoci, díky skupince od vlčat, kteří také mákli, Mejšovi, Tesis, Matýskovi, Mláděti a řadě dalších.

V podstatě byl tábor nahrubo postaven už v páteční večer, ale jak všichni víme, dodělávky zabírají nejvíce času. A tak se celý víkend trousili jednotliví členové táborového týmu a každý zařizoval to co spadá do jeho kompetence. Nakonec se vše stihlo a v nedělní odpoledne byl tábor připraven k přijmutí malých (i velkých) obyvatel, kteří zde hodlají strávit 14 dní pohody, pestrého programu a smíchu – společně s Petrem Panem, Wendy, Hookem a dalšími postavami z celotáborové hry.

Ale nastěhování neproběhlo úplně jednoduše, protože nejdříve se musely Berušky vlastními silami na tábořiště dopravit. Musím říct, že jsem byl opravdu překvapen, když jsem jel se skupinkou nejmladších – jak brialantně cestu zvládají a do toho ještě vykládají o zážitcích z prázdnin. Cestu zvládly všechny skupiny bez problémů, karambolů a jiných nepříjemností a to i přes obrovské vedro, které přes poledne panovalo.
Kola byla uklizena do hangáru a holky se rozprchly k obrovským zavazadlům, aby je nacpaly do stanů. Následovala krátká okružní procházka po tábořišti a poté seznamovačka, protože ne všichni se znali navzájem a s týmem táborových vedoucích.
A večer, když úmorné teplo polevilo se mohlo uskutečnit první setkání s Wendy, Petrem Panem a ostatními.

O půl desáté – v čase oficiální večerky, byl dost problém donutit ty malé živly – ještě neunavené táborovými dny, aby zmizely ve spacácích a v klidu vyslechli Wendino první večerní čtení. Nakonec se to úspěšně podařilo a táborové náměstíčko utichlo a vládu konečně převzala teplá letní noc.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 18. 7. 2007
článek číslo 617
autor: Zdeny

 

Střípky z tábora Berušek

Jakožto občasný zásobovatel vám bohužel nemůžu podat přesnější informace, ale pokusím se alespoň útržkovitě z toho, co je možné za pár desítek minut na tábořišti pochytit.
Na táboře se rozjíždí naplno táborová hra Petr Pan. Wendy s Petrem provádějí táborníky téměř celým dnem od probuzení, kdy jim zazpívají až po večerní vílí rituál (kam včera = úterý – nemohli dostat Danielku, která měla nějak větší respekt z lesa).
Naučili se také překrásnou písníčku o zemi Nezemi, která teď zní na tábořišti poměrně často, určitě stojí za slyšení a myslím, že na návštěvním dni či večeru ji určitě budete mít možnost si ji vychutnat. A kdybyste chtěli dopředu trénovat, tak vám sem uvedu její text.

Jinak parný úterní den nestrávil tábor u rybníka Luž, jak tomu bylo v pondělí, ale vynahradili si to neuvěřitelnou vodní bitvou, která určitě stála za to, protože mi o ní Berušky vykládaly ještě večer u ohně.
Také byla řádně využita pirátská loď, která brázdila moře kousek v protějším lese. Kapitán Hook tak nadšeně hlásil výsledky svého pozorování z koše lodi, že téměř oněmněl.

U ohně, ke kterému je pozvali Indiáni, se kterými se setkali na své cestě – lépe řečeno, ke kterým je přivedl Petr Pan a díky tomu se k nim chovali přátelsky. Náčelník Malý Velký Pardál je dokonce pozval na pohoštění a tak se opékaly buřty a zpívalo se.

Určitě hezký závěr parného letního dne.

A co milé berušky čeká? Protože Piškot včera natahoval na tábořišti lezeckou síť, tak dnes (středa) dojde určitě i na ni, měly by se tančit snad nějaké břišní tance a hlavně je čeká malá noční hra, ve které budou vystupovat mořské pany….. Ale psssst, nechte si to pro sebe :).


P.S. málem bych zapomněl, že Laky začal v pondělí se 24hodinovým mlčením – první nejnáročnější zkouškou 3 orlích per – mlčení úspěšně zvládl a tak včera celý den hladověl – druhá zkouška 3 orlích per a věřím že úspěšná, protože zrovna v jeho případě si nemyslím, že ho večer opékající se buřty zlákaly (jako vegetariána ).

Pro starostlivé maminky:
P.S. 2. Zatím se prý nikomu nestýská a nejsou žádné večerní slzičky, ani není nikdo nemocný.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 29. 7. 2007
článek číslo 629
autor: Anička

 

Tábor Petr Pan

Chceš-li vědět, kde je Země Nezemě,
dozvíš se to jen a jenom ode mně
protože já jsem té země pravý pán
ti co mě znají, ví, že jsem Petr Pan.

 

1. táborový den

Aaaaaaaaaaaaaaaah, je to tady, dnes začne ten velkolepý tábor Petr Pan, kvůli kterému mnozí z nás celé noci nespali (z části hrůzou, z části očekáváním)!
O půl 12 se scházíme u klubovny (jo, je to divnej čas, ale je to kompromis po diskuzi na téma: sraz v 11/ sraz ve 12). Dělíme se na 3 skupinky a vyrážíme směr Zubík. Ale to už popisoval Zdeny.
Vrhneme se proto supergalaktickou rychlostí na 5. program, kde se děti seznámily s holčičkou Wendy a jejími dvěma bratry Michaelem a Johnem. Poznali se na pikniku a rozhodli se jim ukázat tábor. Po večeři se k nim přidal ještě Petr Pan, který přiletěl ze Země Nezemě a kterému se utrhl stín. Když jsme mu jej přišili, začal nás lanařit, ať s ním letíme do Nezemě. A tak teda že jo. Cesta je ale dlouhá a tak jsme se ji rozhodli absolvovat ve spacácích. A o tom, jaké to bylo v Nezemi, zase zítra…
 

2. táborový den

O tom, co se dělo, když mezi nás vtrhli Lost Boys, objevila se víla Zvoněnka a o koupání.
Do nového horkého slunečného letního druhého táborového dne nás přivítala petrpanovská písnička, takže jsme čekali, že se holky pohrnou ze stanů zjistit, co jim to hrajeme. Ale to jsme se spletli. Moje slova „Za 5 minut začíná rozcvička!“ se ukázala jako dost naivní, protože rozcvička začala až 20 minut po budíčku, než se všichni vyčůrali, učesali, zapletli si copánky, vzali čisté ponožky a kdesi cosi.
Když se teda holky vyhrabaly ze stanů, uviděly, že pod stožárem spí Bob a Bobek. Bob najednou vyskočil a začalo to známé: „Vstávat a cvičit! A próč? Protože je ráno! Ale já mám ještě noc!“ S B+B jsme si zahráli pár her a šli na snídani. Tipla bych to na chleby s marmeládou.

Po snídani nástup, při kterém vlajka putovala nahoru červenou stranou, jak se v dalších dnech stalo skoro tradicí.

A pak 1. program. Holky si seděly poklidně v jídelně, když tam vrazila banda špinavých, nemytých, drzých a bojechtivých kluků (něco jako Vojta Tulis, všichni víme, o co jde :-)).
Začali se rvát, strkat do Berušek, střílet po nich prakem, až z toho nejedna z nich měla psychickou újmu. Petr Pan je ale postavil do latě a vysvětlil, že to jsou Ztracení kluci, taky Ztraceňátka, pracovně Lost Boys :-). Jsou to kluci, kteří jako miminka vypadli z kočárků a tak se dostali do Nezemě. Později jsme se dozvěděli, že holčičky z kočárků vypadnout nemůžou, protože jsou na to moc chytré. To se setkalo s všeobecným souhlasem :-)!
Kluci nás naučili spoustu užitečných věcí jako střílet z praku nebo cvrnkat kuličky.

Ve 2. programu přišla víla Zvoněnka nebo taky se jí říká Cink. Je to Petrova kamarádka.
U holek se setkala s ohlasem, protože prý vypadá jako bárbínka. Za to, že jí Berušky našly váček s hvězdným prachem, jim pomohla vyrobit vílí lampionky. A tak je vyráběly a zpívaly si u toho „Zhasněte lampiony, lampiony, já chci vidět tmu“.

Po obědě (doplním sem, co ten den bylo) byl poledňák. V poledňáku se obvykle políváme vodou.

Ve 3. programu se plnily nováčkovské zkoušky a 1. a 2. hvězdy a odborky. Protože vedro bylo fakt nesnesitelný, jeli jsme na kole na Luž (která už začíná připomínat Bahňák)a koupali se a plnili všechno tam. Taky jsme u vody svačili a zůstali tam i na 4. program. Ten se jmenoval Song tábora. Kdo bych chtěl znát slova, Zdeny to nascanoval (nevím jak se píše naskenoval) do svého článku. Každopádně je to skvělá písnička!

Do tábora jsme dojeli akorát na večeři (co bylo, doplním později).

V 6. programu byly Rituály. To znamená: Review + Čtení knížky Petr Pan + Vílí rituál.
Review vede Atty a jde mu to moc dobře. Čte Wendy a jde jí to taky dobře :-). A u rituálů je Zvoněnka a to se musí projít se zapálenými lampionky Temným lesem až k Vílímu háječku, tak si stoupnout do kruhu a zpívat petrpanovskou písničku. Pak Cink jednoho po druhém popráší hvězdným prachem, kvůli lehounkým myšlenkám a hezkým snům a pak už šupito presto do stanů a spát!
 

3. táborový den

Budíček s Machem a Šebestovou a s písničkou My jsme žáci 3.B. Slunce pálilo už na rozcvičce, tak jsme hned po ní houpli do plavek a už v nich zůstali.

V 1. programu jsme vyráběli náramky z bavlnek. Určitě to všichni znáte, takovéto uzlíčkování. Holky tomu propadly a tak se Poledňácích uzlíkovalo a uzlíkovalo. Nejvíc ale vyrábění náramků bavilo Pepiho, který jich vyrobil spoustu a také jich několik věnoval beruškám i Žofce. Že Pepína nepoznáváte? No jo, to s ním dělají ty roztomilé Berušky :-)!

Po sváči přijel Piškot dostavěl lanovku, která vede přes náměstíčko a na které se holky učily létat jako Petr Pan. Lanovka je uchvátila a vozily by se na ní klidně celý den! V druhé části programu se odehrálo mistrovství ve fotbálku, který je u Berušek nesmírně populární. Zvítězil tým Žluté ještěrky, druzí byli Krvaví psi a třetí Modrá čtyřka. Toto nejsou jenom názvy fotbalových týmů, ale celotáborové názvy. Taky nás fascinuje, že si holky dávají jména jako „Krvaví psi“, ale když se jim to líbí… Na druhou stranu už jsme si zvykli, že jsou to drsňačky a rockerky :-)…

V poledňáku se stala nečekaná věc! Strašlivý pirát James Hook, kapitán lodi Tia Dalma, nám nechal na nástěnce vzkaz, při kterém nás vyzýval k odchodu ze Země Nezemě, jinak nás prý rozstřílí dělovými koulemi. Z Nezemě se nám moc nechtělo a tak jsme nevypadli. Radši jsme si nachystali PETflašky s dudlíky, lavory s ledovou vodou ze studny a vydali se na piráty. Z lesa jsme pozorovali nástup pirátské posádky, vztyčení vlajky na lodi a pak jsme zaútočili!
Byla to krvavá bitva, všude spousta vody, prostě vzrůšo!
Hook pořvával rozkazy na posádku z výšky lodního koše, ale sám nebojoval. Holky si proto vymyslely válečný pokřik, kterým mu oplácely jeho chování:
Hook je srab
Bojí se bab!
Pije vodu ze záchodu
A je bufeťák!
I když byly Berušky statečné a daly pirátům zabrat, přesto dělové koule nezískaly a bitva pro ně skončila porážkou.
Ukázalo se, že na něco takového nejsou zvyklé a pořádně je tato situace zdeptala.

Po programu se měly holky převléct z placek do suchého a stala se tato historka: Danielka jde na záchod v úplně mokrých plavkách tak jí říkám: Danuško, než půjdeš na latríny, jdi se převlíct! A ona na to: Ale to už je jedno, já už jsem si stejně do těch plavek cvrkla!
A tím mě odrovnala!

Ve 4. programu pro ně byly nachystané nováčkovské zkoušky, hvězdy a odborky.

V 5. programu jsme dostali možnost seznámit s trochu s minulostí členů Hookovy posádky.
Dvojice obíhaly stanoviště s piráty a za splněné úkoly získávaly jejich vizitky.
Byl tam například: Vasilij – nejlepší ruský šermíř všech dob (ten, kdo byl v Irsku, ví :-)) a kormidelník Tia Dalmy, dále Bill Krčma – ožrala a kuchař, Joe Poker – karbaník, a další a další.

Po večeři jsme se sešli u ohně, který pro nás připravili indiáni, kteří žijí také v Nezemi a jsou to nepřátelé pirátů. Náčelník Malý Velký Pardál (EmVéPéčko) předvedl rituální zapálení ohně bez sirek, a i když nám Manitou nebyl nakonec nakloněn, byla to velkolepá akce :-).
Zpívalo se z táborových zpěvníků, oblíbené písničky Maracaibo a Tři Kříže a Už to nenapravím a atd, atd…

A už dobrou!
 

4. táborový den

Za boha si nevzpomenu, jaká byla dnešní rozcvička, respektive s kterou večerníkovou postavou…
Takže to stejně jako jídelníček brzy doplním.
Dneska při tahání holek ze spacáků (a to doslovně) jsme u Danielky ve spacáku objevili karty na kvarteto. Když jsme se ptali proč je tam má, odpověděla, že se v noci bály a tak je vzala k sobě :-). Vůbec, najít Danielku a Káťu v jejich stanu je dost těžké. V tom obřím nepořádku málem až ke stropu byste je lehko přehlédli.

No jo, Káťa s Dáňou asi Nanu nezískají… Víte co je Nana? Plyšák neurčitého druhu (hroch, pes, kráva, ???), který je každý večerní nástup udělen té světlušce, která měla ten den nejlépe uklizený stan. Dozorcem nad pořádkem je Pepíno. A každý kdo se to dozví se diví :-)… Pepa je velmi přísný, například za nerozžvýkanou žvýkačku na podlážce už strhává 2 body z 10. Říká, že je to hrozný, jak jsou holky čistotný, tak strhává body i za takový blbosti.
Na nástěnce visí přehled největších špindírů a největších čističů s Pepiho nezaměnitelným designem :-).

V 1. programu byla indiánská stopovačka, nechce se mi to rozepisovat. Ve 2. programu jsme dodělávali náramky a roztančili se v rytmu bollywoodských břišních tanců. Musíme pilně trénovat, protože je budeme předvádět rodičům, až přijedou.

Ve třetím NZ a * + ** . a ve čtvrtém lanovka a pirátská loď. Piráti ji na chvíli opustili a tak jsme ji mohli pořádně prozkoumat, roztočit kormidlo, prolézt podpalubí, vyvěsit pirátskou vlajku, zkusit všechny lanové aktivity, lézt po žebříku, vylézt do lodního koše, bože je toho tolik, co se dá na pirátské lodi dělat! Jen kvůli té lodi by se Berušky okamžitě přidaly k pirátům!

Nevím, jestli to už někdo udělal, ale chceme poděkovat všem, kdo se na vymýšlení, přípravě a realizaci lodě podíleli. Bude se o ní ještě dlouho mluvit!

Po svačině jsme šli hrát fočus. Připojil se k nám jeden pirát, který ale pořád podváděl, jednou vzal dokonce míč a utíkal s ním k maringotce. Jenomže u lesa se zastavil a s křikem se obrátil a utíkal pryč. Nevěděli jsme co ho tak vyděsilo, ale o chvíli jsme to uslyšeli. Tikot. Tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak. KROKODÝL! S krokodýlem se to má tak. Při jednom dávném souboji usekl Petr Pan Hookovi ruku, ruka spadla do moře a tam ji sežral krokodýl. Na té ruce byly hodinky, které teď v krokodýlovi tikají. Piráti se ho hrozně bojí, protože krokodýlovi Hook zachutnal a chce ho sežrat celého.
Zavázali jsme holkám oči a ony se po týmech musely vydat na černou cestu, která byla potřená krokodýlími slinami, takže byla pěkně nechutná. Když slyšely nablízku tikot krokodýla, musely se zastavit a čekat, dokud neodplaval. Hru vyhrály Žluté ještěrky, druhá Modrá čtyřka, třetí Krvaví psi.

V 6. programu rituály. Písnička už se nám dostala pod kůži a tak to zpíváme s vervou a s nasazením. Jen Wendy je dneska nějaká smutná. Michael s Johnem po večeři někam zmizeli a ona si o ně začíná dělat starosti…

Děti jdou spát, ale to neví, že dnešní den ještě nekončí.
Krátce po usnutí je vzbudí Petr Pan a vyhání všechny ze stanů. Ví o někom, kdo by mohl vědět, kam se poděli Michael s Johnem.
Mořské panny.
Ty sídlí v jedné zátoce moře, které obklopuje Nezemi. Když tam Berušky přišly, královna mořských pannen zrovna utěšovala svou dceru, že jistě ten ztracený náhrdelník najdou. Holky s dozvěděly, že informace o M+J získají od pannen jenom tehdy, když ztracený náhrdelník najdou. Našly ho samozřejmě. A dozvěděly se, že Wendiny sourozence unesli piráti a drží je na své lodi, která momentálně kotví v Kidově zátoce…

Zákulisí noční hry bylo docela vtipný. Maky a já jsme totiž odmítly vlézt v noci do Bahňáku (vlastně jsem odmítly vlézt tam vůbec :-)), tak jsme vymyslely úžasné řešení! Navlékly jsme se do pytlů na odpadky (chápete, rybí ocasy), asi tak 3, 4 vrstvy. A pak nás Atty vzal do náruče a postavil nás do vody. Geniální, že? Vedlejší účinky, jako nesnesitelný tlak na nohou nebo že Maky její pytel začal brzo protýkat nebo že se se o nás chtěly otírat ryby, pomineme :-). Jsme na sebe prostě hrdý. A Attymu do Bahňáku lézt ani moc nevadilo…
 

5. táborový den

Tak mi dochází, že jsem zapomněla říct, že piráti unesli spolu s Michaelem a Johnem i indiánku Lilii Tygrovitou, dceru náčelníka Malého Velkého Pardála. A to je dost klíčové, protože ráno nás probudilo bubnování, a všem bylo jasné, že se indiáni vydali na válečnou stezku. Tak jsme s nimi dali válečnou rozcvičku (Indi, indi, indi, indi, indiáni jdou, halí haló a indiáni jdou, no znáte to…).

Po snídani (tipnu to, poridge?) nástup, po nástupu 1. program.
S názvem „Kadeřnický salon Atrei“. Jestli někdo chodíte do Zdravínky, určitě víte, že tam jeden takový vedle najdete.
Ten náš měl ale trochu jiný účel. Družiny měly za úkol vyrobit Máčce, Attymu a mě co nejšílenější válečný účes a malování.
No, byla to síla.
Zjistili jsme, že Atty by byl fakt hnusná holka…

A pak jsme šli do bitvy. Byla fakt vostrá, ale rozdrtili jsme je!
Polomrtví piráti nám ze to, že jsme je ošetřili (s kým bychom pak bojovali :-)?) prozradili, kde schovali Michaela, Johna a Lilii.
Teď už je jen vysvobodit!

Byl hic, tak jsme zase jeli k Luži. Tentokrát jsem ji měli jen pro sebe. A zase jsem se cachtali a učili se plavat a plavali a cákali se a plnili odborku plavkyně a plavali v oblečení.
U vody je to prostě super!

Nastal čas vysvobozování M+J+LT. Nebylo to snadné, ale podařilo se. Už ani nevím jak :-)…
Akorát vím, že se tam jezdilo přes Bahňák na voru, který byl jakože hnízdo nějakého ptáka…
A zachraňovaly se mu za to vajíčka….
Nebo ne? To je jedno.

Prostě Michael, John a Lilie Tygrovitá jsou zachráněni, za což jsem od indiánů jako děkovné dary získali korálky pro každou světlušku v barvě její družiny.

Po večeři samozřejmě rituály. Jinak by to ani rituály nebyly, kdyby se neopakovaly…
A dobrou noc.

PS: DRB!!! Danielka miluje Piškota!!!
Chce si ho vzít za manžela.
Holky jí ale řekly, že to nejde, že je jí teprve 7. Danielka na to, že nene, že je jí už 24 let.
Po chvíli posmutněle: ,,No, aspoň mám už 24 zubů!“
Je prostě roztomilá…:-)
 

6. + 7. táborový den

Dnes ráno nás probudila krásná víla Amálka a my jsme si s ní dali ranní jógovou rozcvičku. Musím říct, že rozcvička dnes trvala rekordně krátký čas – 7 minut. Zbylých 23 minut jsme tahali holky ze spacáků, protože se nám rozhodly bojkotovat budíček. Že bychom zítra místo rozcvičky dali ranní hygienu v Bahňáku :-)?

Když jsme šli v 1. programu k táborovému kruhu, polehával tam pod stromkem pirát. Byl už hodně nalitej, ale podařilo se mu nám říct, že mu capt. Hook dal dloooooouhatánský seznam úkolů, které nemá šanci splnit. Prosil nás o pomoc a ta se neodmítá ani pirátovi. Každá družina dostala svého ožralého piráta, který by si sám ani nezavázal tkaničku, jak byl zduněnej… Proto měl na každé ruce, noze a na trupu provaz, kterými se dal jako loutka ovládat. A tak ho družina vodila a plnila s ním Hookovy úkoly.

Na konci hry mi někteří roveři poděkovali za otlačeniny od provázku, které jim holky udělaly. No jo, kdyby tak nepili, mohli plnit úkoly sami :-)…

Jenomže! Když jsme pirátovi předali seznam splněných úkolů, dostavil se i Hook, aby je překontroloval. Nebyl by to ale on, kdyby nechal piráta být. Donutil ho postavit se a podat mu ruku. Chudák ožralec se dlouho bránil, ale Hook ho vytáhl na nohy a popadl ho za ruku. Pořádně mu ji stisknul a pirát skučel bolestí. Když ho Hook pustil, viděl že mu v ruce zůstala……………………………….. černá známka! Jistá smrt!
Holky nechápaly o co tu jde, nějaká černá známka, ale všechno se časem dozví…

V dalším programu se vyráběly pohlednice. Slouží jako dárky pro vlčata a předáme jim je na dnešní společné výpravě. Holky na ně nakreslily výjevy z táborového života. Legendové i ty obyčejné.
A pak jsme vyjeli na výpravu.

Byl hic, fakt děsný vedro. A kopec k Horce není úplně ten nejmenší. Já bych to klidně přeměřila s Harusákem, protože si myslím, že je možná i větší…
Ale nakonec jsme ho šťastně zdolali a na vrcholu u chaty si dali vítěznou Kofolu.
Teprve pak jsme holkám prozradili, že tu s námi budou i vlčata.
Zavládlo všeobecné zděšení :-).
U některých opravdové, u některých spíš hrané.
Anička Pávková dokonce prohlásila: ,,Proč jste nám to neřekli dřív? My bysme se aspoň líp připravily!“
Ale když vlčata přijela, začali se hned honit po schodech a najednou jim kluci nevadili…

Na výpravě se nic moc nedělo. Hrál se buldok, Šerif měl přednášku o potápění se v Egyptě a Turecku, měl k tomu krásné fotky, a ještě se hrála nějaká hra
A Anička Obrová řekla o Attym, že běhá jako „důchodec“ :-)…

Když jsme se vrátili druhý den dopoledne do tábora, byli jsme moc rádi, protože jsme se už těšili zpátky do Nezemě.
Ještě předtím ale bylo nutné se pořádně umýt.
Pak to ale vypuklo! Petr Pan a ztracení kluci donesli spousty, ale fakt spousty balónků a začala Balónková show!
Přenášení balónků mezi nosy, hlavičkování, ale hlavně největší atrakce, rozsedávání balónku na klíně ztraceňátek. Nejmenší Berušky měly však s tímhle trochu problémy, protože měly balónky spíše jako skákací míče a jejich muší váha nemohla balónek jaksi rozsednout :-).

Po večeři rituály.
Po rituálech večerka.
Po večerce spaní.
 

8. táborový den

Dnešní rozcvička byla v anketě vyhlášena jako nejlepší z celého tábora a je tóóóóóó…………………………………. Červík Pepík!!!
Určitě si všichni dokážete představit Pepína navlečeného do spacáku, koukají mu jenom oči (jeho vlastními slovy: ,,Můžu si vybrat jenom jedno: buď vidět nebo dejchat!“ :-)) a nemůže moc chodit, tak spíš tak klopýtoposkakuje.

Rozhodli jsme se zúčastnit se celostátní výtvarné soutěže „Zažíháme světýlko“ a v tomto programu se soutěži budeme věnovat. Eliška („Elda“ :-)) vymyslela, že se budou vyrábět loutky s petrpanovskou tematikou. A tak tu teď máme Petra, Wendy, Hooka, Zvoněnku, Michaela, Johna, MVP, Lilii Tygrovitou, Smeeho (Hookův sluha a 1. důstojník) a další postavy.
Holky s nimi nacvičí divadlo, které předvedeme rodičům. Potom loutky vyfotíme a pošleme do soutěže. A vyhrajeme samozřejmě :-)!

Vzpomínáte si ještě, jak pirát dostal černou známku?
Tak teď přišel jeho čas…
Bude popraven. Byli jsme pozváni přihlížet jeho smrti, tak jsme šli. Na čepu Bahňáku bylo přivázané dlouhé prkno, na něm stál odsouzený a svázaný pirát, za ním Hook s nastoupenou posádkou. Nechal odsouzence naposledy políbit svůj hák a protože se pirát moc neměl k tomu houpnout do vody dobrovolně, skopl ho nemilosrdně z prkna. Chvíli jsme čekali, jestli pirát nevyplave, ale nevyplaval. Utopil se.

Šli jsme zpátky do tábora na oběd.
Berušky si poklidně obědvaly, když se najednou objevila Zvoněnka. Celá v černém. Místo své bílé tylové sukýnky měla černou, černá křídla, černou stuhu ve vlasech. Radostně ji vítaly, ale ona jejich vřelé přijetí zrovna dvakrát neopětovala. Naopak. Suverénně vrazila do Wendy, smetla hrnky z věšáčků, házela šišky do jídla, pocákala Danielku vodou, až se z toho Danuška rozplakala.
Holky Zvoněnku nepoznávaly. Co se to s ní stalo?
Cink je zlá!

Později zjistily ještě další věci, co Zvoněnka napáchala. Sešila rukávy u krojů, osolila šťávu ve várnici, rozházela věci ve stanech.
Při svačině proběhla okolo, tak se holky vydaly za ní, než zas něco provede.
Nechávala za sebou stopy v podobě rozbitých věcí, které musely holky opravovat.
Vždycky zahlédly Cink koutkem oka, jak jim mizí v lese a běžely zase za ní.
Do tábora se vrátily vyčerpané a naštvané na Zvoněnku.

V 5. programu se objevili indiáni a pozvali nás na zpívání. Tak jsme si vytáhli karimatku a spacáky, vyvalili se na louce a zpívali.
Když nám k tomu holky donesly ovocný salát, bylo to prostě boží.

Rituály dnes byly kratší než jindy, máme toho už hodně za sebou a musíme s pořádně vyspat do dalších dnů!
Dobrou noc…

Dobrou noc pro děti, pracovní kruh se slízá ve srubu a řeší věci na zítřejší den. To je půlhodinka času (na táboře jsme začali pracovat v únoru, všechno je připavené a můžeme proto chodit spát v půl 11, no není to skvělý :-)?) a pak s začnou rozdělovat kupičky pencí, míchají se karty a rozjíždí se poker. Dnešní noc ale maximálně do půlnoci, víc Danny nepovolí, protože včera ráno jsem byla pro prohrané noci docela nepoužitelná… Ale slibuju, že už se to nestane!
 

9. táborový den

Ježiš, zas abych si vzpomněla jaká byla dneska rozcvička… Zajímá to vůbec někoho?
Určitě ne, tak přeskočím rovnou k prvnímu programu. Snídaně byla totiž určitě dobrá jako vždycky!
Už jsem to měla napsat dávno, ale žádný poděkování není dost velký, aby ocenilo jídla, která nám byla servírována na tomhle táboře!
Pepíno pak říkal Neggáčovi: ,,Hochu, kdybys věděl, jak MY jsme si žrali!“
A to s omezeným rozpočtem! A TOHO MASA :-)!
Holky, děkujem! Holky, děkujem! Holky, děkujem!

Takže ten 1. program… Dodělávky loutek do soutěže. Tečka.
To v druhém programu bylo v kuchyni docela akčně.
Holky totiž vařily!
A rovnou říkám, že nikoho neotrávily!
Uvařily nám bramborovou polévku a Segedín. Dobrý to bylo.

Po obědě ve třetím pgmu NZ + 1.* a 2.* a odborky.

A pak………………………………………………… pak to bylo hustý.
Celý den nám bylo divné, že je Wendy taková nějaká smutná. Když jsme se jí zeptali, říkala, že se jí už stýská. Dokonce začala přemlouvat holky, že se z Nezemě vrátíme.
Zaslechl to Petr Pan a hned přiběhl. A pak se s Wendelínem pohádali. Petr uraženě odešel a Wendy si sbalila kufr, požádala o totéž holky a společně se vydaly k silnici. Sem měl přijet autobus, který by nás odvezl domů.
Když jsme čekali na autobus, přišel HOOK!
A najednou vůbec nebyl zlý, naopak, byl hrozně milý a slaďoučký a dal holkám čokoládky (,,Smee, dej děvčátkům čokoládky!“), potom lízátka (,,Smee, lízátka!“), nabídl jim dokonce TYKÁNÍ (,,Říkejte mi strejdo nebo klidně i strejdo Jamie) a taky nástup do jeho pirátské posádky.

Čekali jsme, že se holky budou zdráhat, že nebudou chtít jít s někým, kdo je předtím chtěl rozstřílet dělovými koulemi, ale to jsme se přepočítali!
Jen co byla rozdaná první čokoládka, byly jeho. Ochotně na něho vrkaly, dělaly si sluhu z nebohého Smeeho a k pirátům se jenom hrnuly!

V pátém programu se hrály pirátské karty.
A po večeři začaly pravé a nefalšované pirátské rituály.
Rituální oprava lodi – zatlučení hřebíku, stahování černé vlajky s lebkou, zpívání pirátského songu „Čert ví kdy kotvy zvednem!“
Z téhle písničky se stala táborová klasika, tak uvedu aspoň slova:

Náš lodivod je zas jak kára (3x)
Koukej jak se klátí!
Čert ví kdy kotvy zvednem (3x)
Když to s ním tak mlátí!

Hej, rychle všechen rum přes palubu (3x)
Ať nepije dále!
Čert ví kdy kotvy zvednem (3x)
Nejdřív na Tři krále!

Náš lodivod už není jak kára,
Náš lodivod už není jak kára
Náš lodivod je fit a kárá námořníky hloupý!
Čert ví kdy kotvy zvednem (3x)
Až se rum zas koupí…

A má to fakt pěknou melodii!
 

10. táborový den

Yo ho, yo ho, a pirate´s life for me!
Drink up my sweetheart, yo ho.
Aye, but we are loved by our mummies and dads!
Drink up my sweetheart, yo ho!
Vstávajte vy povaleči, vy líný krysy!!!
Takhle obvykle budí Hook posádku…
Tak vstáváme…

Po snídani se s piráty učíme vyrábět ozdoby, korálkové náramky na ruce.


A potóóóóóóóóóóóm…………………………………….
………………….Strejda Jamie (fůůůůj, to je tak slizkýýý!) obeznámil Berušky s hrou, kterou si měly zahrát. Název – Hookův memorial.
Po jednotlivcích se vydávaly na cestu, při které plnily různé úkoly (pozn. programového: úkoly byly schválně takové, aby vybízely k podvádění, někdy byly téměř nesplnitelné :-)) , o kterých jim Strejda Jamie řekl, aby se u nich nezdráhaly podvádět.
Vítěz získá velkou čokoládu Sladká vášeň…
(Hook: ,,Kdo je nejlepší na světě?“ Holky s nadšením: ,,Strejda Jamie!“)

Tak vyrazily na cestu.
A zpátky byly v rekordním čase!
A jen málokdo měl pocit viny…

A přišlo vyhodnocování. Stylem ,,Koho máte nejraději?“ ,,Strejdu Jamieho!“ ,,Kdo je váš idol?“ ,,Strejda Jamie!“
Už během vyhodnocování se holkám zdálo pořadí výsledků divné. Jakože Mařenka, která doběhla druhá, je najednou sedmá?
Ale nijak zvlášť neprotestovaly…
N atřetím místě Kačka, na druhém Hermi a na prvním……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… STREJDA JAMIE přece!!!
Smee propukl v jásot. Ale byl jediný. Holky se už doopravdy začínaly bouřit.
Vřavu rozsekla Kačka, která zařvala: ,,Ježiš, tak dyť je to jedno, stejně se s náma strejda rozdělí!!!!“
Všichni se otočili k Hookovi. Ten pomalu rozdělal čokoládu. Ukousl, nabídl Smečku a pak už ji do sebe cpal.
Holky zuřily………………………………………
Hook se musel schovat do srubu, kde si mohl v klidu dojíst svou čokoládu…

S piráty už nikdo nechtěl zůstat ani minutu! Jenže jak od nich utéct?
Na lodi se pořád hlídalo…
Naštěstí přiletěla pomoc!
Zvoněnka!
Kdo by to byl čekal. Víla změnila barvu zpátky na růžovou a zelenou a byla zase hodná!
A vůbec si nepamatovala, že by se někdy chovala tak hnusně!
Všichni ji radostně vítali a udobřili se.
Zvoněnka a ztracený kluk Matýsek (konečně jsem měli pořádného ztraceného kluka :-))
Pomáhali holkám utéct z lodi. Místo srazu : Vílí hájek.
Bylo to napínavý, Wendy jako poslední jen taktak unikla, ale povedlo se, byli jsme volní!

Jenomže! Zvoněka měla vidění. Hook nalil Petrovi do pití jed!
Petr spí, ale jakmile s probudí, první co udělá bude, že se napije!
A tak se co nejrychleji rozeběhly k Petrově domečku.
Petr spal…
Cink s ním zatřásla a on se probudil. Cink mu říkala, ať to pití nepije, ale po tom všem zlém co napáchala, jí nevěřil ani slovo a natáhl ruku po hrnku.
Zvoněnka se na to nemohla dívat, popadla hrnek s jedem a sama ho vypila.
A tak Zvoněnka umřela.












Zákulisí scénky bylo docela veselé. Pepíno (Petr Pan) totiž na posteli doopravdy usnul, takže když jsem ho jako Zvoněnka budila, trvalo mu pěknou chvíli než se zorientoval :-).
Ale aspoň budil dojmem fakt ospalého člověka… Měla jsem co dělat abych se nesmála…

A se Zvoněnkou se to mělo takhle.
Víla umře tehdy, pokud zaslechne někoho jak říká, že nevěří na víly. Přímo takhle před našimi zraky zabil Hook Zvoněnčinu kamarádku, vílu Leontýnku.
Bylo už pozdě na její záchranu…
Ale pro Cink ještě pozdě nebylo!
Všichni kolem ní udělali kruh a začali vytleskávat: Já vě – řím na víííí - ly! Já vě – řím na vííí – ly! Já vě – řím na vííí- ly! Já vě – řím na vííí – ly! Já vě – řím na vííí – ly! Já vě – řím na vííí- ly!

A Zvoněnka začala otevírat oči a Zvoněnka zamrkala a Zvoněnka se pohnula, ale holky, Wendy, Petr a Matýsek pořád nepřestávali křičet, že věří na víly.
A pak s zvoněnka posadila a protáhla se. Usmála se a poděkovala jim za záchranu života.

Bylo to celý hrozně pěkný a dojemný, je to i natočený, tak to třeba někdy i uvidíte, jak to doopravdy bylo…

Od pirátů jsme utekli, Zvoněnku zachránili, tak jsme si dali oddech v podobě Nováčkovských zkoušek, hvězd a odborek.
Nováčci dnes probírali zdravovědu a docela u toho perlili, tak třeba:
Laky: ,,Peroxid vodíku čistí rány od různých malých organismů.“
Anička O. : ,,Ano, třeba od housenek!“

Kristýnka: ,,Peroxid vodíku je potřebný k ………. Bublání?“
Taky jsme s dozvěděli, že peroxid „defintikuje“ a spoustu dalších zajímavých věcí :-)…

V šestém programu jsme se vrátili k našim starým dobrým rituálům.
Rádi jsme si zas zazpívali naši písničku.

Dobrou noc celou noc všecky blešky na pomoc (tohle říkám vždycky Aničce O. před spaním :-))!
Ale zase jenom pro děti, protože ty tuto noc vůbec netuší, co je tuto noc ještě čeká...
Zase ta Zvoněnka! To trdlo si zapomnělo na pirátské lodi váček s hvězdným prachem!
A ten nutně potřebujeme, pokud má Petr Pan zítra bojovat s Hookem, bude potřebovat lehounké myšlenky!
Berušky se po dvojicích vydávají na pirátskou loď.
Odveze je tam krokodýl (mají z něj popravdě řečeno trochu strach :-)) a zpátky poletí poprášené hvězdným prachem.
Loď ale hlídají piráti.
Je nutné se kolem nich proplížit, nezacinkat na zvonečky, které
jsou všude okolo a hlavně nevzbudit piráty!
Váček má samotný kapitán, který pospává u kormidla.
Dvojice mu ho musí polehoučku pomaloučku vytáhnout a pak rychle (ale potichu!) utíkat zpátky za Cink!
Ta je popráší, oni odletí do spacáků. A Cink vzbudí další dvojici.
Holky mají docela strach a respekt z pirátů, ale jsou docela statečné
a určitě si z této noční hry odnesou spoustu zážitků!

Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 29. 7. 2007
článek číslo 632
autor: Danny

 

Poděkováni

Velkolepý tábor Petr Pan 2007 je u konce a já bych chtěla tímto vzkazem za všechny a všem poděkovat.
Rodičům za důvěru a to, že nám svěřili svoji dceru na 14 dní do péče. Přeci jen pro nás, kteří děti zatím nemáme je to velká zkušenost.
Poté bych chtěla poděkovat všem „programovým“. Věřím, že to byla docela dřina a asi jste se před táborem nezastavili, ale myslím, že výsledek stál za to, protože letošní tábor byl opravdu skvělý. Pro některé z nás nebyl jednoduchý, ale věřím, že jsme se, každý z nás, naučili něco nového, spoustu si toho uvědomili a teď se třeba na ostatní kolem nás díváme jinak.
Další poděkování patří Aničkám v kuchyni, které nás opravdu rozmazlovaly a poté Kajmance a Elišce, které do našeho pracovního teamu vnesly klid a úsměv.
Poslední poděkování patří všem, kteří nám pomohli s bouráním tábora. Především bych chtěla moc poděkovat rodičům, protože to opravdu bylo dost náročné, jak časově tak i fyzicky, ale i vy jste vytrvali do až do konce a my všichni si toho moc ceníme a DĚKUJEME.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 16. 7. 2007
článek číslo 616
autor: Zdeny

 

Tábor oddílu Naděje

I když se sešly termíny odjezdů všech částí střediska do jednoho víkendu, byl oddíl přece jen první, kdo opustil naše milé město (strategicky to byla asi nejlepší volba :)).
Sraz byl hned ráno v 9:00, kdy ještě sluníčko nemělo moc pálit, ale bohužel nebo možná naštěstí, pálilo. Vůdce Teo se s ničím zbytečně nezdržoval, podal pár krátkých informací oddílu a rodičům a mohlo se vyrazit. Všechny účastníky čekala cesta přibližně 40 km až za Proseč u Skutčce, kde se nachází úžasný kout přírody se spoustou skalních mesteček. Podle mně jedno z nejlepších tábořišť, na kterých oddíl kdy tábořil (vyjma Zubíku – to je totiž srdcová záležitost).
Podrobnosti z cesty bohužel zatím nejsou známy, ale z krátké návštěvy, kdy jsme s Piškotem dopravovali oddílu nějaký chybějící materiál, jsme nepostřehli že by někdo chyběl nebo měl problémy s chůzí po absolvovaném cyklistickém výletu.
Tábořiště nás přivítalo opuštěné, pouze služba v kuchyni pod vedením Čitky chystala krupičnou kaši na večeři. Tak jsme vyrazili do okolních lesů vyzkoušet štěstí. To jsme očividně měli, protože jsme brzy narazili na dva domorodé černochy (viz. foto) a bylo nám jasné, že oddíl musí být nedaleko a taky že jo. Bohužel jsme se nemohli moc zdržet, protože Piškota čekaly ještě povinnosti na beruščím tábořišti na Zubíku. Jen jsme tedy pozdravili přítomné probíhající, šermující se a válející se, zanechali Adamovi Panthenol na spálenou lebku a vyrazili zpět k domovu.
Doufám, že brzy dorazí nějaké podrobnější zprávy o tom, jak se tábořící ve skalách mají.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 25. 7. 2007
článek číslo 625
autor: Zdeny

 

Návštěva Toulovcových Maštalí

Když mě Žofie na ventilačce tak provokuje, tak se s vámi zkusím podělit o náš nedělní výlet za oddílem.
Tedy nejen za oddílem, protože poté, co vyzvedávám Žofku u ní doma a nakládáme plechy s buchtama, vyrážíme směr Zubík a doručujeme maso k nedělnímu obědu.
Při cestě zpět nakupujeme karton kofoly a dva obr melouny – jeden téměř 14 kg :) a pak teprve vyjíždíme do Proseče.
Po cestě mě Žofka přemluvila, ať věnuju tu kofolu celému oddílu a ne jen roverům. Vítězným argumentem bylo, ať si představím Vojtovu radost. Tak se tak stalo.
Tábor je prázdný, oddíl nahání černochy po okolních lesích, jen v kuchyni je živo – připravují se tam stejky k obědu. „Ti si žijou“, říkám si. Do doby, než mi oznámí, že je to jejich druhé maso za tábor a že se Čitce neodváží nikdo odporovat – tak jako loni Mikymu.
Postupně se se všema vítáme a musím říct, že je to moc příjemné, být zase s oddílem na táboře – byť jen chvilku.

Odpolední golf byla velkolepá společenská událost, kdy byla radost se dívat na skupinky gentlemanů a dam ve společenských oblecích a s „golfovými“ holemi, jak chodí od jamky k jamce a snaží se skórovat. Nutno podotknout, že se jednalo o skalní variantu golfu, takže si nepředstavujte nějaké upravené rovné „grýny“ :).
Při této příležitosti se mi zadařil husarský kousek a to vyfotit se s Meli, které to také neuvěřitelně slušelo a která je známá svou nechutí k focení.

Po svačině, kdy konečně padla ta kofola a všichni za ni byli nevídaně vděční (dokonce i Bája prohlásila, že jí kofola nikdy moc nechutnala, ale teď mění názor – to víte – týden na kontaminované vodě… :)))), byla na čase další akce s domorodci. Náčelník Bambala chtěl vědět, proč se hadi svlékají a protože na tuto otázku nedokázal správně odpovědět ani rozumbrada Orloj nezbývalo, než vyrazit do okolí, najít 9 hádanek a přijít na ně správně odpovědět. Skóre nebylo nic moc – třeba Veverky a Lišky skončily naprosto se stejným výsledkem – totiž s nulou.

Těšil jsem se na večerní nástup, jestli Teo dodrží to co vždy říkal – o co nejkratším nástupu, ale jak naschvál se pěkně protáhl – to prý kvůli mně, jak prohlásil Teo.
Ale rozhodně se na něm nikdo nenudil. Jen jsem zíral kolik věcí si je třeba Goofy schopen zapomenout po táboře a kolik koleček komu zbývá k oběhnutí.

Den se pomalu chýlil ke konci, oddíl se sesedá na táborovém náměstíčku, zalízá do spacáků s výjimkou jednoho, který sedí uprostřed táborového náměstíčka, aby na něj ostatní dobře viděli a mohli o něm napsat svůj osobní názor. Název programu byl: Jak mě vidíš. Ale to už je opravdu nejvyšší čas vyrazit k domovu, protože Žofky babička je netrpělivá.
Teo mi na flešku nahrává fotky pro Kajmana, ať je může publikovat na netu a s Žofkou odjíždíme. Sakryš, nějak se mi stýská – myslím, že jen málo lidí tam v lomu si uvědomuje jaké má štěstí, že mohou být na táboře.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 26. 7. 2007
článek číslo 626
autor: Pavla a Císko

 

Tábor Jumanji

Průběžně doplňované články z tábora oddílu v Toulovcových Maštalých.
Pavla

I. táborový den oddílu Naděje

A je to tady - nejdelší tábor v historii oddílu Naděje začíná.
Před klubovnou už dlouho před devátou hodinou postávají natěšení skauti s rodiči, kteří se strachují, kolik věcí si jejich dítka zapomněla doma. Konečně je devět, přijíždí i Teo a začínají se nakládat věci do aut. Počet zavazadel u některých je vážně obdivuhodný - někteří musí mít podle mě minimálně dvě trička na den, aby zaplnili všechny ty kufry, gemmy a igelitky, které se s sebou vezou.
Konečně je všechno naloženo, můžeme nasednout na kola a vyrazit na dlouhou cestu do Toulovcových Maštalí.

Tři různě výkonné skupiny pod vedením Císka s Ádou, Teem a Tesákem jsou ještě na cestě, zatímco Hombre, Miky, Míra a já vykládáme na tábořišti věci z aut.
Absolvujeme prohlídku tábořiště a je nám jasné, že nás tu čeká ještě spousta práce. Táborový kruh se nám zdá uzavřený, v jídelně jsou stoly na zemi ve výšce Goofyho lýtek a témeř žádné lavičky. Hangár a stožár se musí přesunout a týpko úplně postavit.
Prostřední skupina dorazila ani ne dvě minuty po té nejrychlejší, která bloudila a najela si navíc sedm kilometrů, a když dorazila i ta poslední, pustili jsme se do díla.

Narýsovat nový táborový kruh byl kvůli nerovnosti terénu, přítomným kamenům a cestě docela oříšek, ale nakonec jsme to pod vedením architekta Tesáka zvládli. Krtek s Buduem začali přemisťovat stožár, další se pustili do prodloužení jídelny a stavby jejich stolů a další zase do týpka. Přesto, že se většina z nás snažila pracovat co nejlépe a nejrychleji, na konci prvního dne jsme nebyli zdaleka hotoví.

Po večerním koupání jsme se sešli v jídelně, kde nás k našemu překvapení navštívil plukovník Russel a oznámil nám novinku. Plukovník Warren nařídil pisateli deníku okamžitý přesun do Afriky, kde jsou opět nějaké nepokoje. A my, protože nás Jumanji nutí prožít vše co je v deníku psáno, musíme jet také. Přesněji řečeno, letět. Naší vzducholodi však chyběl vodík, potřebný k létání a tak jsme nejdřív museli naplnit balónky a dopinkat je ke kapitánovi vzducholodě, který nás potom uvedl na palubu na skále.
Nejvíc balónků s vodíkem zajistily Lišky, takže jim byla přidělena první třída s matracemi, vyhlídkou, večerní čokoládou a ranním čajem. Druží nejúspěšnější byli Jeleni, kteří obsadili menší druhou třídu s tenkými matracemi, Rysi se ubytovali ve třetí třídě s jedinou matrací a kamenem uprostřed a Veverky musely spát v zavazadlovém prostoru, plném věcí všech ostatních tříd.
Kapitán zavelel k odletu a oddíl se vydal do říše snů. Ráno již budeme v Africe....
Pavla

II. táborový den oddílu Naděje

Kapitána vzbudil oddíl v osm hodin ráno. Stala se nemilá věc - dorazili jsme sice do Afriky, ale vzducholoď uvízla v korunách stromů.
Takže oddíl mohl jenom stát na vyhlídce u první třídy a koukat, jak dvanáct metrů pod vzducholodí právě jednotka z Port Natalu pod vedením plukovníka Warrena vyvěšuje britskou vlajku. Nástup byl však přerušen příchodem posla, který oznámil, že vzducholoď s plukovníkem z Londýna (tedy s námi) uvízla v korunách stromů. Plukovník tuto zprávu nepřijal zrovna nejklidněji, takže jsme se rychle i s věcmi spustili po laně dolů do tábora a nahlásili mu přílet.

Teď už klidný plukovník nám řekl, že s územím se od té doby, co jsme byli mapovat Dračí hory nic nestalo, problém však nyní dělají bojovní Zulové, kteří začali útočit na bílé osadníky. Náš postup si ale musíme dobře rozmyslet, takže nyní se pustíme do jiných věcí. Je třeba dokončit náš tábor, ale pro dobrovolníky nachystal kněz z Port Natalu mši.

Zatímco se několik lidí pod vedením Mikyho a Tea vydalo v krojích do kostela, ostatní se vrhli do dokončování tábora. Stavěl se stojan na vlajky u stožáru, šňůry na prádlo, ale hlavně stále jídelna, navržena architektem Tesákem.
Na konci druhého programu jsme stále nebyli hotoví, ale po obědě a poledním klidu jsme už nemohli pokračovat, protože si nás vyžádal plukovník Warren.

Bylo potřeba zjistit, jaké jsou vztahy mezi Zuly a Búry - vydávali jsme se tedy za novináře, pisatele školního časopisu či redaktora National Geographicu a vyptávali se jednotlivých osob z obou stran.
Sice nám nechtěli říci nic zadarmo, ale naštěstí jsme vše, co po nás chtěli, hravě splnili a oni byli potom ochotni komunikovat. K našemu překvapení si však obě strany nejvíc stěžovali na Brity. Neprozradili jsme proto, kdo jsme a šli jsme na svačinu.

Po ní jsme se dozvěděli další nepříjemnou zprávu. Bojovní Zulové utvořili speciální jednotky, jménem "Komanda smrti", které přepadávají farmy osadníků. Oddílové družiny samy si utvořili farmy, jejich úkolem bylo vyprodukovat co nejvíc surovin, a navíc se museli co nejlépe ubránit útočícím komandům smrti. S tímto úkolem se nejlépe vypořádali Rysi.

Pátý program byl věnován organizačním věcem, které jsme probrali u slavnostního ohně. Na začátek jsme si řekli pár woodcrafťáckých zásad a poté jsme se vrhli na podepisování táborového řádu, čtení režimu dne, vysvětlování trasy trestných koleček, oznámení, co je prací služby a hlídek a toho, kdeže jsou hranice tábora.
Předtím, než jsme se zavrtali do spacáků ale musela proběhnout jedna slavnostní událost. Budu a Orloj splnili jako první nováčkovskou zkoušku, budou tedy pasováni na skauty. Tento čin přišel provést nám známý rytíř Percival. Po tom, co je pasoval svým mečem od něj oba dva dostali přikryvadlo v podobě hnědého skautského šátku a zelenou šňůrku k tomu.

Teď už zbývalo pouze poblahopřát novým skautům a pořádně se vyspat na další táborový den.
Pavla

III.taborový den oddílu Naděje

Protože bylo pondělí, dnes jsme vstávali už v 7 hodin a rovnou po budíčku, který zajistil Tesák s kytarou a písničkou, kterou znal pouze on a Miky, jsme se rozeběhli rovnou do bazénu na rozcvičku.
Bazén byl studenej (říká mi Marťa). Zaplavali jsme si každý dvakrát tam a zpátky a potom už byl prostor pro volnou zábavu. Někteří tento čas trávili zahříváním na břehu, někteří skákali z okrajů do vody a někteří se navzájem topili - prostě klasika.
Po rozcvičce byla jistě výborná snídaně (kdybych si pamatovala, co k ní bylo, napsala bych vám to) a po ní se uskutečnil první táborový nástup, zatím však bez vyvěšování vlajky - a to poněkud recesní nástup, protože Áda, který příšel jako jediný z PK v uzavřených botech je rychle zkopal z nohou a stál v pozoru bosý. Potom si někteří z oddílu všimli, že má Hombre narozdíl od ostatních dlouhé kalhoty... Dovedete si představit, jak vtipný byl na něj pohled, když stál s krojem zastrčeným v červených trenkách s obrázkem pejska...

Na začátku prvního programu přišli nějací dva členové britské armády a dohadovali se, kdo z nich má víc krobotovek. Co jsou to krobotovky? Tradiční zkoušky, které skládají příslušníci jednotky v Port Natalu. A proč ten název? To se dozvíme v pravý čas...
V prvním programu dostali členové oddílu možnost začít s plněním první z krobotovek, která bude udělena každému, kdo si vydrží vést celý tábor deník. Zatím jsme udělali první krok - svázali jsme si deníčky z papíru a pokreslili jsme si první stranu.
Zbytek programu byl totiž věnován novému džabalu - úkolu pro družiny. Každá dvojice z družiny musí přejít naproti sobě položené klády. Nad každou kládou byl ale natažený provázek, který bránil jít po kládě rovně. Jediný způsob, jak mohla dvojice kládu přejít, byl chytit se každý jednoho konce lana, zavěsit se na něj a vzájemně se udržovat ke kládě šikmo.
V tomto programu se nepodařilo džabal splnit žádné družině. Ale času ještě budou mít dost...

Hned po svačině přiběhl do jídelny zkrvavený voják. "Pane, komanda smrti přepadla farmu, na které je právě přítomen britský velvyslanec. Je v obležení - musíte nám pomoci."
Okamžitě jsme vyrazili na cestu... Když jsme, téměř bez obtíží dorazili k farmě, poznali jsme, že voják nelhal. Černočerná komanda smrti byla všude okolo. Po dlouhém boji se nám obležení podařilo rozehnat. Nedokázali jsme však rozehnat jeho následky...

Jakmile nastal konec poledního klidu a my se sešli v jídelně, zaslechli jsme zoufalý pláč, ozývající se z druhé strany tábořiště. Když jsme tam doběhli, uviděli jsme Zulského muže, svírajícího v náručí svou dceru, malé děvčátko s dírou v břiše. Oddíl se rychle rozběhl pro družinové lékárny, když je ale donesl, sedl si na zem a nevěděl, co dělat. Po chvíli Meli váhavě přiložila na ránu kousek gázy.
Zoufalý otec se na nás nemohl dívat, takže nás poslal za Šamanem. Když jsme zjistili, kde se nachází, poradil nám najít plod z kouzelného stromu a udělat kolem holčičky kouř.
Rozřízli jsme kokosák, udělali v něm oheň a poskakovali kolem děvčátka. Mikymu se to ale nezdálo, takže jsme nakonec skončili u normálního lékaře. Zavolali jsme sanitku a zastavili krvácení...
Děvčátko nám však zemřelo před očima. Ještě než se jeho oči zavřely, stačilo nám darovat svůj perlový náhrdelník....
"Byla snad její smrt způsobena mnou? Vždyť o první pomoci nic nevím...." Psal náš poručík v deníku. Ihned poté se zasloužil o to, aby se v armádě dělaly kurzy první pomoci.

Ve čtvrtém programu jsme zahájili táborový kolotoč. Oddíl jsme rozdělili do tří skupin podle věku a schopností a každá skupina se celý program zabývala jednou ze tří činností. Nejmladší skupina se vydala k Teovi, naučit se něco nového o zdravovědě. Střední k Ádovi a jeho korálkovým náramkům, a poslední skupina šla k Cískovi naučit se bezpečně slanit některé okolní skály.
Raději rodiče uklidním, že se nikomu z oddíláků nic nestalo (až na možná několik píchnutí jehlou do prstu). Vrátíme Vám je v pořádku a šikovnější :-).

Protože třetí den tábora je podle odborníků dnem krizovým, kdy si tělo uvědomí prošlou námahu, pátý program bylo osobní volno. Oddíl se však očividně necítil unaven, protože volno strávil šermováním, koupáním a zpíváním u ohně. Však počkejte za pár dní....

Je tma, tábor spí až na noční hlídku, která tiše obchází táborem. Jen pár lidí vzbudí oslavný zpěv z úst spřátelených Zulů, kteří zpívají na počest toho, že se nám povedlo zachránit farmu.
"Ingonyama gonyama.... " zpívá předzpěvák. Chvíli se nic neozývá, načež zahřmí sbor Zulských zpěváků: "Inwubu yabu, yabu, inwubu..." .
Celá píseň zazní šestkrát, poté tábor utichne....
Pavla

IV. táborový den

Tentokrát tábor vzbudila píseň ze známé pohádky "O princezně, která ráčkovala" - Královské rege.
Oddíl byl velmi překvapen, že jsme se vyběhli na rozcvičku opět do vody, ale nedá se nic dělat - musíme užívat teplého počasí. Od středy se má ochladit - a potom budou Nadějní jistě s láskou vzpomínat na nenáročné rozcvičky ve vodě.
Vojta měl opět svoji klasickou náladu, takže každý, kdo se k němu při snídani ocitl zády byl v nebezpečí, že schytá za krk lžičku vody. Až jednou přijde den odplaty... Tak po Vojtovi půjde snad celý oddíl :-).

Na začátku prvního programu jsme zjistili, že oslavnou píseň z včerejší noci slyšelo jen velmi málo lidí. Ale nevadí. Měli bychom zjistit, co ta podivná slova přesně znamenají. Mohl by nám to přeložit jeden překladatel. Bohužel byl trošku... no... řekněme trošku jiný než ostatní lidé. Špatně se soustředil a dokázal nám ten text přepsat pouze do mapových značek. Takže oddíl musel překládat dál.
Pro radu, co která značka znamená si chodili za odborníky - a to způsobem, který si hodili na kostce. A tak bylo za chvíli tábořiště plné skautů, kteří si hráli na píďalky, kačátka, kuřátka a já nevím na co všechno.
Nakonec jsme zjistili, že Zuluvé zpívali zhruba toto: "On je lev, on je lev. Ne, on je víc než to, on je hroch!" Nesmějte se, pro Zuly je hroch posvátným zvířetem, je králem zvířat.

Svačili jsme nějaké pečivo s ovocem a potom jsme se rozdělili do třech různých klubů.
Kluby jsou celkem tři - přírodovědný, sportovní a umělecký. Každý si může vybrat, které z těchto odvětví je mu nejbližší a příštích pět programů, rozmístěných různě po celém trvání tábora ho bude navštěvovat.
Dnes se přírodovědci vydali zkoumat život v potoce - nasbírali v něm spoustu chrostíků, blešivce, znakoplavku a ještě spoustu dalších živočichů kromě žáby, která Ludvovi utekla. Sportovci se šli učit obrátky do bazénu a umělci se podívali na známé obrazy a pronikly do tajů figurální kresby.

K obědu byla výborná koprovka s brambory a vajíčkem. Polední klid strávil každý po svém - holky se opalovaly, kluci přemlouvali Tea, aby mohli šermovat, ... A na konci se šli někteří opět vykoupat.

Ve třetím programu měla prostor pro svůj program Meli - vodní baseball. Sice jsem na něj nemohla jít, protože jsem měla jinou práci, ale vzhledem k tomu, že druhý den na review ho hodně lidí volilo jako nejlepší nápad dne, asi se jí povedl.

Ve čtvrtém programu oddíl bojoval s otrokáři. Dinizula totiž prodal některé své lidi do otroctví - a my je museli osvobodit. Oddíl napadal karavanu s otkokáři - a kdykoliv některého z nich zabil, dostal od něj všechny otroky, které měl u sebe. Takže nejoblíbenější typ programu na táboře - bojovka s mečem.

Večeřeli jsme bramborový guláš, čistili si zuby (zdaleka ne všichni), stáhli ze stožáru vlajku a posedali si v jídelně na pohodový program, který měl prověřit, jak se všichni navzájem známe. Oddíl odpovídal na různé otázky, ptající se například na koníčky jednotlivců, či jejich oblíbené jídlo a snažil se poznat, čí části těla (jako ucho či pusa) se promítají na notebooku. Na konci programu měl nejlepší skóre PK.

Zazpívali jsme večerku a potom se všichni odebrali do svých stanů až na hlídku, která tiše obcházela táborem.
Pavla

V. táborový den oddílu Naděje

Tento táborový den začal v týpku někdy kolem páté, kdy se Míra doslova vymrštil z postele a vyběhl, tak jak byl, ven do hustého deště.
Pro co běžel? Pro Jumanji, které sídlí v jídelně beze stěn, tudíž na dešti. Zlatej Míra! Ještě že to udělal, protože Goofy na poslední hlídce chrněl ve stanu. Prej za to mohly hodinky...

Jenže po sedmé už dávno nepršelo a tak jsme s Nadějnými (někteří byli dost otrávení) vyrazili opět na vodní rozcvičku. Voda se ale zdála po dešti teplejší než jindy, takže si po návratu ani nikdo nestěžoval.

Raní nástup tentokrát proběhl vážně a se vší důstojností a po ranní hygieně a review mohl začít dvojprogram, připravovaný Ádou a Mikym : "Zachraňte vojína Ryana"
Z pátrání po náčelníku Dinizulovi se nevrátil vojín Ryan. Buď se mu něco stalo, nebo je na správné stopě. A tak se všichni jednotlivci v tříminutových rozestupech vydali po nenápadných značkách, které za sebou nechával v těžkém terénu. Zkrátka takový orienťáček - kdo ho dokázal projít celý, mohl získat vzácné kroky do skautské stezky. A kdo byl navíc v rychlejší polovině oddílu, získal navíc Ryanovu krobotovku.
Protože trať byla náročná, vytvořilo se na trati několik skupinek, které dále pokračovaly spolu. Rekordmankou se stala Bája, která vyběhla poslední a do tábora se dostala první. Bohužel však hned na začátku odbočila na špatnou cestu, takže proběhla jenom zlomek trati.
Kroky do stezky bohužel nemohly být, díky tomu že téměř nikdo neběžel samostatně, uděleny, ale krobotovku získal s nejlepším časem Vojta, dále Ludva, Budu, Nika, Míša, Pipi, Meli, Mono, Mates a Bugi.

Na konci poledního klidu proběhlo opět koupání. V těch vedrech, které tu jsou by bylo velmi příjemné být u vody celý den. Ale to bohužel není možné - plukovník Warren nás nenechá se nudit.
Třetí program jsme opět vyrazili do Dračích hor - tentokrát bylo naším úkolem dostat se až na vrchol jedné z nich. Přenášeli jsme věci z jednoho tábora do druhého po lanových cestách.
Všechny překvapil Michal, který šplhal jako veverka - očividně ho lana baví.
Jako jediní se na vrchol hory stihli vyškrábat Rysi, cesta ostatních byla kvůli svačině přeřušena.

Pátý program byl věnován činnosti, kterou si pro svoje družiny připravili rádcové. Každý má jiný vkus - Rysi a Jeleni si zahráli s některými členy PK baseball, Lišky hrály pod Olší na tábořišti nějakou políčkovou hru a Veverky hrály také nějakou hru nachystanou Nikou, ale nakonec se kvůli ní pohádaly. Některé členky se totiž do hraní neměly.

K večeři jsme dostali od Čitky párek s chlebem (už jsem si k tomu psaní vzala jídelníček), takže masomilní účastníci tábora byli alespoň trochu uklidněni. Je zvláštní, jakou má ta Čita autoritu. Loni, když nebyl první dva dny tábora masa kus, Miky snášel (hlavně od PK) četné poznámky. Letos byl do pátého dne jenom občas nějaký ten točeňák přimíchaný v těstovinách - a nikdo neřekne ani slovíčko :-).

Pátý program konaly smíšené dvojice z oddílu osamělou pouť na loďce. Svázali jsme vždy jednoho kluka a jednu holku na vazačku, aby mohli maximálně metr od sebe. A tyto dvojice spolu musely překonávat různé nástrahy cesty. Problém ovšem byl, že jsme dvojice určovali my - a to tak, že spolu byli Ti, kteří se moc dobře neznají nebo se nemají moc v lásce.
Pohled na některé dvojice byl skutečně vtipný. Bája s Krtkem (Vojtou Večeřou) se nemohli dohodnout, zda půjdou pro něco do stanu nebo se napít. Bája zabrala za provaz, ale Vojta si to ovšem nenechal líbit. Trhl tak, že Bája spadla na zem a jela dobré tři metry po zadku, než si toho Krtek všiml.
Některé dvojice vůbec nespolupracovaly a úkoly dělal většinou pouze jeden z nich. Některé (vlastně pouze Janča s Luďkem) se dokonce kopaly (přesněji, Luděk řekl Janče "lamo" a Janča ho za to kopla....). Prostě príma kolektiv. Já bych ale řekla, že tyto situace byly záměrně přeháněné - normálně se k sobě nikdo takhle nechová.

Protože se tento program trochu protáhl, šli jsme spát o pár minut později.

Když Zulský chlapec doroste do věku mladého bojovníka, je natřen po celém těle bílou barvou, která sice nejde smýt, ale po měsíci sama opadne. Po dobu,kdy je chlapec bílý jej nikdo z jeho kmene nesmí spatřit - kdo by ho uviděl, je povinen ho zabít. Jakmile ale barva opadne, vrátí se se slávou zpět do své vesnice a je přijat mezi dospělé bojovníky.

Podobnou krobotovku dnes začali plnit první dva stateční - Nika a Krtek. Oblékli si bílé oblečení, vzali spacák a vyrazili každý na jinou stranu přespat do lesa minimálně 200 metrů do tábora. Zítra mají jediný úkol - dostat se v době mezi koncem rozcvičky a koncem ranního review do svého stanu, aniž by je někdo uviděl. Snad budou mít štěstí...
Císko

VI. táborový den

Tento den začal opět zpěvným, kytarovým a hlavně tesákovým budíčkem.
První ospalci se loudili ze stanů na náměstíčko, na záchody, do kuchyně, prostě jako každý ráno. V týpku Teo už míň příjemným tónem vyzval po dvacátý rovery k neprodlénýmu opuštění spacáků. Bohužel jeho výzvy už byly tak strašlivý, že jsme se neodvážili odporovat, a tak jsme se vydali na tradiční ranní koupačku do bazénu...
Tento den už nikdo naštěstí nezkoušel skákat indiány do polovypuštěnýho bazénu, tak jsme se vrátili bez rozražených hlav na snídani. Mamča nám připravila chleba se strouhaným sýrem.
Po nástupu a review byl první táborovej Sportcup. Tento den byl ve znamení ringa. Miky nechal rozlosovat týmy (mimochodem názvy byly zajímavý- Holubi z nosu, Borci s Týnou, Divocí lordi a Men of death). A taky zopakoval pravidla. Turnaj už mohl jen začít- klání to bylo hodně napínavý, podle toho co sem slyšel z týpka, všichni na sebe křičeli a snažili se převýšit protihráče alespoň psychicky. Nadávky typu: "Ty květáku! Ty fazolo!" "Ty brokolice! Ty čínská nudlo!", dost vypovídaly o názoru na složení jídelníčku letošní kuchyně. Čím víc se týmy přibližovali k postupu do finále, tím víc se množili nadávky i uvnitř týmů... Do finále se nakonec probojovali Borci s Týnou. Nejsem si jistej, jestli už víte, proč teď Škráni řikáme Týna- Škráňa si o sobě myslí, že je abnormálně tlustá a špekatá, asi tak jako ostatní anorektičky z našeho oddílu, a tak jednou s Buduem pojmenovala jeden ze svých obřích břišních špeků Týna. Zpět k napínavému finále- druhý a zároveň vítězný tým byli Men of Death.
Sotva, co jsme si přečetli po poledňáku deník, zaútočil na nás jeden bojovník Zulu. Vyběhl z neprostupnýho křoví a vymrštil oštěp tak prudce, že jsme sotva stačili uhnout. Hned jak sme se z toho vzpamatovali, domluvily si družiny mezi sebou stopovací techniku a vyrazili po stopách útočníka. Toho sledoval rádce a zanechával své družině v terénu tajné značky, podle kterých ho potom vystopovala. Ve vynalézavosti se meze nekladou, a tak Lišky přišly zas s jedním super převratným nápadem, kterej se zase zdál na první pohled super trapnej. Zatímco ostatní rádcové zanechávali svý družině klacíky opřený o stromy, Meli vzala svůj krém Weet za dvě stovky a kydala ho po borůvčí. Ale tahle technika byla nakonec úspěšná, díky níž Meli vyhrála Liškám téměř hru :-)
Po svačině byl program, kterej nám Brian dva měsíce na radách prezentovala jako naučný o kytkách. Jmenoval se Pašeráci. Byla ale nenápadná jak bomba v kredenci a my roveři jsme časem vytušili, že to bude program určený právě pro nás. Už jen to, že měly být s sebou meče, vypovídalo samo o sobě (na program o kytkách). Pavla nabídla přípravu rádcům. Hned po slezu celýho oddílu se ujala slova Nika a řekla, že půjde o takovej Svojsíkáč smíšenejch dvojic- vždycky rover a pak nějaká lama z oddílu :-). Dvojice byly: Tesák - Goofy, Adam - Marťa, Teo - Janča, Pavla - Luděk, Miky - Zajda, Hombre - Michal, Miry - Matěj a já sem vyfasoval Týnu. Nevím, jak probíhala komunikace v ostatních dvojicích, ale když sem Týně oznámil, že celou cestu poběžíme, tak se má společnice osypala. Čekaly nás celkem zajímavý stanoviště, jako lanová lávka na skále, překážková dráha na kole nebo detektivní hádanka, kterou vymyslela Bára s Pípou. Trochu škoda, že vrahem byl zase zahradník :-). Nakonec jsme se prokousali až na konec programu, kdy snad každej rover podal nějakej protest proti závodu, protože prostě nebyl spokojenej se zkorumpovanýma rozhodčíma. Jedinej Teo podal protest proti protestům, načež se s ním polovina PK přestala bavit. Vyhlášení výsledků proběhlo sice až za dva dny, ale já budu hodný strýček a prozradím vám ho už teď- 1. Tesák, Goofy, 2. Adam, Marťa a 3. místo mi vybojovala Týna.
K večeři byly bretonské fazole, o kterých mi Mamča důrazně řekla, že NEchutnají jako ta rajská co byla k obědu. Nemusím podotýkat, že byly bez masa. Víte, letos máme na táboře galeje, protože Čitka (řikáme jí Mamka) prostě nevaří maso. Dřív bysme za to dali Mikymu pěknou nakládačku, ale letos to neni tak lehký. Nakládačku bysme dostali my :-) Nejeden rover už dostal masové kurděje, které nevyléčila bohužel ani kofola...
Po nástupu se oddíl odebral nad tábor na skálu, kde je přepadla hyena. Z jejích spárů se dostane jen ten, kdo se co nejdelší dobu nebude hýbat. Tuto krobotovku nakonec splnili Ludva, Bája, Pipi, Horník, Orloj, Nika, Meli. Tihle borci tam vydrželi nehybně sedět nekonečných 35 minut. Chudák Marťa vydržela 34 minut, ale přesto korálek na krk nedostala. Holt pravidla jsou jasná. Když hyena odešla, vydali jsme se pozorovat zuluuskou vesnici, ke které jsme stopovali útočníka s oštěpem ve třetím programu. Už se setmělo, takže jsme měli ideální podmínky k připlížení se a vykonání zadaných úkolů. V malém údolíčku byly na stromech přidělaný kartony v podobě zuluuských chýší. Cílem bylo spočítat muže v chýších, kteří pro nás mohli být potencionální hrozbou. Naše počínání bylo ale moc hlučný, tak sme nakonec museli utéct. Sešli jsme se v jídelně a spočítali ztráty. Zjistilo se, že nám chybí Krtek a Bugina. Po chvilce přiběhli a Bugina mi s noblesou jí vlastní oznámila, že to je v pohodě, že jí vůbec nevadí, že jsme ji tam nechali :-) Odcinkla večerka a všichni nic netušíc, co je v noci čeká, usnuli.
My jsme zatím odradili. Ale zpět k tomu důležitýmu- v noci se oddíl vydal zajmout Dinizulu, náčelníka kterej zfanatizoval tisíce jinak přátelských Zuluů. Skrýval se v Dračích horách se svými stoupenci. K jeho skrýši, nás dovedli tvorové, po kterých jsou tyhle hory pojmenovaný- draci. Když jsme ho našli, poslal na nás svoje stráže, které nás měli zneškodnit. Ty ale měli už dost války a umírání, proto svého krále neposlechli. Ten pochopil, že už neni uplně pánem situace, a tak radši odešel. Činu se ovšem uchopil Budu a spol. a vydali se tryskovým během za Dinizulou. Ten utíkal, co mu dech stačil až se nakonec skryl v bažině. Po téhle akci jsme se konečně vydali zpátky a do tábora sme dorazili až se svítáním... V táboře jsme se napili a s hlavou plnou zážitků jsme usínali. Buduovi a Bugině se, zatímco chytali Dinizulu, narodil bráška Šimon. Tohle byl prostě povedenej den po všech stránkách.
Císko

VII. táborový den

Tak tohle ráno bylo docela ospalý. Sice se tentokrát vstávalo až v osm, ale i tak se předešlá noční hra podepsala na tváři snad každýho z nás.
Rozcvička se vynechala, a tak sme šli rovnou na snídani. Byla výborná rýžová kaše.
První program jsme dodělávali jeden z džabalů- ten s kládama. Kdo měl trpělivost a píli, tak je nakonec přešel, povedlo se to Veverkám a Rysům.
V druhým programu jsme se vydali chytit toho syčáka Dinizulu, protože už jsme měli těch jeho alotrií plný zuby. Nebylo to jednoduchý, protože měl ještě furt pár přívrženců, který při něm stáli a hodlali ho bránit do posledních sil. Ty jsme ale nakonec vyřídili a všichni sme měli v hlavě pořádně srovnaný, že teď už nám prostě nezdrhne. Ale i tak se docela držel. Zastavili sme ho až po desetiminutový honičce mezi skalama a zneškodnili po ještě delší bitce. Snad každej si z týhle bitky odnesl nějaký pohmožděniny nebo odřeniny. Holky na to strašně nadávaly, že to je strašně drsný a nebezpečný a že na to jejich tělesný schránky nejsou prostě stavěný. Ale když se potom Teo na review ptal, komu to vadilo, tak se nikdo neozval. Skautům se zranění asi hojí nějak rychle.
K obědu nám mamča nachystala segedín, kterej byl výbornej. A hlavně to bylo první maso, slovy MASO, na táboře. Až sedmej den tábora. Sice byly nějaký točeňáky a párky, ale to neni pravý maso.
Po poledňáku přišel plukovník Warren a povýšil nás za úspěchy ve věci Zuluů na majora. Také nás požádal, abysme napsali novou příručku pro zvědy, v které použijeme naše znalosti a dovednosti získané z této mise. Oddíl proto musel vybrat ze svých řad vybrat tři odvážlivce. Byli to Vojta jako zástupce oddílu a Míša a Bája jako jeho múzy při psaní příručky. Tahle trojice vyvolených musela pronést rukopis příručky z říše múz přes dlouhou trasu plnou překážek do reálna. A co zbytek oddílu? Ten se měl rozmístit po překážkách a zajistit co nejsnazší průběh cesty vyvolených. Takže v praxi mohlo čekat na trojici bludiště, který museli projít poslepu, ale oddíl tam mohl doběhnout před něma, projít si to, a pak je navigovat. Kdyby to oddíl neudělal, trojice by se tam na dlouho sekla. Celý to probíhalo hladce do doby než oddíl odešel na svačinu, protože si mysleli, že už uběhl časovej limit, do kdy to má ta trojice stihnout :-) I přesto mají Bára, Vojta a Míša moje uznání, protože si šáhli fyzicky na dno, aby úkol splnili.
Po nemasný svačině byl kolotoč. Všechno probíhalo dobře, podle toho, co jsem slyšel. U mě na slaňování byla ta nejmladší skupina tvořená vesměs nováčky. Učili jsme se jak se oblíct do úvazku, jak založit osmu, jak správně používat karabinu a naučili jsme se slaňovat na menší skalce za táborem. Vrcholem našeho kolotoče bylo slanění velký skály nad táborem. Musím uznat, že pro nováčky, co slaňovali poprvý v životě to musel bejt nářez. I když někteří nesjeli až dolů, vynaložili kus odvahy, aby se jenom navlíkli do úvazku...
K večeři byly bramboráky, velice chutný bramboráky. Při smažení týhle speciality chytl olej na plotně, tak se ho služba snažila uhasit- Meli s absolutně ledově klidnou hlavou přiskočila a uhasila už teď metrový plameny vodou na dvoumetrový :-). Naštěstí tam byl Hombre, kterej na to dal poklici a udusil to.. Po nástupu sme udělali rychlou prohlídku stanů, po který mnohým ztuhl úsměv na tváři.
Večer místo pátýho programu bylo osobní volno, který každej využil po svým- buď se šel koupat, nebo si dělal náramek na jednu z krobotovek, nebo si šel třeba lehnout, protože jsme dostali v posledních dnech docela pořádně zabrat. Po večerce si už jen Teo odchytl Míšu a Horníka, aby mohli jít dolesa plnit bílou krobotovku...
Císko

VIII. táborový den

Tento den začal písničkou Něco o lásce od Pavla Dobeše a zase se pádilo do vody. Hned po ránu čtyři bazény, to jen tak nezažijete, a hlavně se tak dobře neprotáhnete. A ani neprobudíte. No a když si pak dáte k snídani vaječnou pomazánku, cejtíte se minimálně jak Rocky!
Nástup i review proběhly bez problémů, zkrátka nic, co by stálo za namáhání mých už tak dost unavených prstových svalů. Jako kdyby se tam něco zajímavýho stalo, třeba Pepa by zase zneuctil vlajku nevhodným oblečením, nebo by se někdo třeba smál při vztyčování vlajky, tak bych kvůli tomu určitě namáhal svoje už tak dost unavené prstové svaly a věnoval nástupu alespoň jeden řádek.

První program se jmenoval Makak Hoří a byl ve znamení krobotovek. Makak, protože se zápolilo ve visu na hrazdě, a Hoří protože se zápolilo v přenášení ohně. Viset ze všech nejdýl vydržel Luděk - 2:46 a z holek to byla Míša - 1:38. Každopádně v porovnání s ostatníma to vypadá, že se asi zapomněli pustit. Zkoušku jinak ještě splnili Ludva, Horník, Krtek, Goofy, Budu, Nika, Pipi a Bája. Miky si zazávodil taky. Sice cvičně, ale dal do toho všechno. Vydržel tam o vteřinu míň než Pipi :-) Zkouška v přenášení ohňů se minimálně z pohledu zkoušených vyvedla, protože ji splnili téměř všichni. Z našeho programovýho pohledu to už bylo horší, krobotovky by měly bejt stavěný tak, aby je splnili jen ti nejlepší na danou věc.

Po svačině byly kluby. Nejsem si uplně jistej, co se dělalo přesně v ostatních klubech, ale vím, že sporťáci hráli lakros a přírodňáci část klubu pozorovali, užasle pozorovali, mámu pavouka s mláďatama pavoukama, který maj hnízdo u mraveniště, jak máma dycky zaběhne do mraveniště zahryzne se svejma super zajímavýma kusadlama do mravence a zanese ho svým dětičkám. Ohromně zajímavá podívaná. //Teď tady byl Miky a mám sem napsat, že Pipi je největší borec z oddílu :-)// No a náš výtvarný klub tvořil. Kreslili jsme stromy v různých obměnách - smutný, veselý, zlý nebo moudrý stromy. Výsledný výtvory byly fakt zajímavý. Pak sme taky dělali rychlý portréty ostatních- na každej jsme měli asi dvě minuty, byly to portréty realistycký, snový a geometrický. Tímhle sme si představili rovnou tři malířský směry a ukázali si i pár slavnejch obrazů typických pro danej směr- byl to realismus, surrealismus a kubismus. Byla to sranda :-). Nakonec jsme dělali africký dekorativní předměty a kresby na ozdobení jídelny. Musím říct, že se ve většině skrývá talent, třeba takovej Michal překvapil svým nadáním celej oddíl.

K obědu byla rajská s těstovinama. I o tomhle jídle mi Mamina naznačila, že nemá s tou minulou rajskou polívkou nic společnýho :-)

Po poledňáku nás čekal úvod do nové mise. Máme postavit cestu neprostupným pralesem a dostat se tak až k sídlu Prempeha, patnáctiletému králi, kterej terorizuje a popravuje členy svého kmenu na denním pořádku.

Začali jsme stavbou mostu. Nebylo to ovšem tak jednoduchý, protože z pralesa útočí všelijaká havěť. Zástupci družin se vydali do lesa hledat právě tato útočící zvířata, u kterých potom bojovali buď šátkovkou, mečem nebo se štítem a hadrakoulema. Zvířata ovšem byly celkem kvalitně schovaný, taky jak jinak, když to byli Miry, Adam a já... Já sem na ně třeba musel volat, aby mě našli :-) Čím líp bojovali, tím víc mohli stavět most. Nakonec vyhráli Rysi, kteří měli most dlouhej 430 centimetrů.

K svačině byl ovocný salát s jogurtem. Bylo to dobrý. Jak si tak pročítám moje komentáře k jídlu, který většinou i o nemasnejch jídlech řikaj, že byly dobrý, tak zjišťuju, že sme se naučili žít téměř bez masa. Je obdivuhodný, že to Mamce takhle prochází...

Po svačině jsme stavěli silnici dál. Plnili sme různý úkoly, jako třeba úkol s názvem Dálkové ovládání- to musíte dokopat míč okolo celého tábořiště, ale máte zavázané oči a vaše družina vás naviguje... A podle vaší úspěšnosti jste potom stavěli silnici.

K večeři byly obložený chleby se SALÁMEM! Nic nedokáže pozvednout náladu po tak náročným dni víc... I jedno jediný kolečko je balzám na duši. Po nástupu byl program nazvanej LOST. Byl to další džabal, čili družinová zkouška, za kterou Nadějní dostanou pahorek do Jumanji, který se jim bude hodně hodit při závěrečné hře. Celá družina šla na konec takový trasy, která byla zhruba jeden kilometr od tábora. Tuhle trasu si museli pořádně prohlídnout, protože nazpátek museli jít svázaný a se zavázanejma očima. Snad všichni přišli nějak poškrábaný nebo naštvaný, kudy je ten jejich rádce protáhl :-) Sotva co se podařilo dojít do tábora, všichni zalehli, aby nabrali zpátky na tomhle táboře tolik potřebnou energii.
Císko

IX. táborový den

Jak jinak by mohl začínat další den než Tesákovou písničkou. Ospalci se škrábali ze svých zašněrovaných stanů do ranního chládku, drobnej opar nad kuchyní podtrhoval kouř vycházející z kamen. Rozšklebený obličeje zase reagovali stejným pomateným výrazem na oznámení, že rozcvička bude zase v bazénu. Dneska sice byla voda docela studená, ale alespoň jsme se pořádně probudili.
Po chlebu s marmeládou byl nástup, kterej se zapsal do táborový historie- dnešní den jsem byl guvernérem já :-) Guvernér je člověk, kterej v ten den nemá program a stará se jen o provozní záležitosti tábora, jako je zajištění vody, výpomoc v kuchyni nebo třeba kontrola úklidu. Sotva co mi byl předán meč jako symbol guvernerství a po slíbení, že se vynasnažím být dobrým guvernérem, jsem se jal plnit do detailů tento slib. Po otázce: "Kdo si dneska čistil zuby?", šla běhat trestná kolečka polovina osazenstva tábora. Další popis situace snad není nutný, stačí jen říct, že ne všichni byli spokojeni s mým důrazným počínáním :-) Vzpomněl jsem si, když sem eště za mlada po každý kontrole pořádku, stěhoval za trest všechny svoje věci ven před stan a pak zase zpátky. A další den znovu... Z vlastní zkušenosti :-) vím, jakej to nepříjemnej zlozvyk, jak je to zahanbující, jak je to opovrženíhodné! když člověk nemá pořádek ve vlastních věcech :-) No a právě tyhle popudy mě vedly k rozhodnutí, že udělám oddíl lepším než jsem já sám. Chudáci :-)

V prvním programu se z nás stali malíři. Byli sme ale takový divný malíři, který vůbec nemusí umět kreslit ani malovat, nemusí mít absolutně žádný nadání, prostě jediný, co jim stačí, je znát barvy. Každej si vyrobil jednu speciální malířskou paletu- karton si nalepenejma kouskama oboustranný kobercovky. Potom vyrazil do lesa nebo na louku, zkrátka kam chtěl, a jeho cílem bylo vytvořit na svý paletě, co nejrozsáhlejší barevný spektrum- ale jenom z přírodnin. Malíři na svoje palety nalepovali maliny, květy, listy, borůvky, květy bodláků a ty nejroztodivnější věci. Výsledný palety vypadaly božsky a vybízeli víc k nakousnutí než k obdivu :-)

V druhým programu jsme našli v pralese stopy ztracené civilizace, konkrétně sloupy s vytesanými starobylými zákony. Zákony byly bohužel vy starých jazycích a bylo je potřeba rozluštit i přes dotěrný záškodnictví Ashantů. Ke konci programu dojela další posila družiny Jelenů

Dnešní den byl opravdu převratnej ve všech směrech, nejen v revoluci úklidu, ale i ve stravování. V tento slavnostní den byl poprvý za tábor masa kus. Ano, čtete dobře, byly bifteky. A ne jen tak ledajaký. S přípravou dokonce přijela vypomoct Mamčina mamka a babička. Prostě bóžo! Každej, fakt každej, se na to maso třepal jak ratlík, znáte ten pocit, když někoho nevidíte třeba měsíc a strašně se na něj těšíte a když se s ním máte setkat, tak máte takovej ten nepříjemnej pocit někde v břiše, takovou tu trému? Tak stejný pocity sme zažívali před obědem. Nakonec sme to ale zvládli a naše setkání proběhlo dokonale. Je opravdu neskutečný, kolik týdenní absence jedinýho doplňku stravy dokáže nadělat paseky a vaše tělo jen chřadne. A pak stačí jen jediný sousto a cejtíte se jak politý živou vodou! na konci poledňáku jsem byl s několika dobrovolníkama na koupačce. Takovou tradicí těhle koupaček jak bych to řekl, takový ocákávání ostatních. To si stoupnete na kraj bazénu, počkáte si, až někdo bude v dostatečný vzdálenosti od vás, abyste k němu doskočili, a pak skočíte bombu přímo k němu. Třeba taková Týna nebo Meli z toho dočista šílí :-)

Ve třetím programu jsme se převlíkli za pravé anglické gentlemany a lady a čekala nás lekce pravého anglického skalního golfu. Náš tábor navštívila ta největší kapacita ve světě golfu a seznámila nás s pravidlama této elegantní hry. Čekaly nás jamky jako Jožin z bažin, Dáma z jezírka, Poušť a další.. Pikantností byl odpal ze skály dolů do tábora. Smíšený týmy se činily a odnesly si z týhle akce kvalitní zážitky. Už jen obleky gentlemanů a šaty našich lady mluvily samy za sebe.

Ve čtvrtým programu jsme se snažili prozkoumat chrám ztracené civilizace, kterou jsme objevili dopoledne. Nebylo to tak jednoduchý, protože všechny vchody do chrámu byly dokonale střežený systémem hlavolamů, do chrámu jsme se tedy mohli dostat jen pokud jsme je vyřešili a to se ukázalo trochu jako problém. Nemyslím tím, že by oddíláci nebyli inteligentní, opravdu se mi nedere na jazyk slovo hloupí, to vážně ne :-) Ne, hlavolamy to byly celkem složitý, takže výhodu měly ty družiny, který měli na programu svýho vědátora, kterej jim dost pomohl. Třeba takový veverky na programu neměly Marťu a to se podepsalo na výsledcích hry. Celkem to dopadlo tak, že Rysi v čele s Orlojem a Horníkem vyhráli, Jeleni byli druzí a Lišky s Veverkama nedostaly za hru ani jednu cestu, protože nevyluštili za celou hru ani ten nejjednodušší hlavolam. Trochu nás mrzí, že některý lidi z oddílu to radši hned vzdají, než aby zkusili zabojovat.

K večeři Mamča nachystala opravdovou specialitu, která neměla na táborech ještě obdoby- špekáčky na pivu. Nebojte se, vaše ratolesti nělohní někde za vašimi zády flašku gambáče... Nevím, jak se to připravovalo, ale když sem vycházel z týpka a zahlídl sem v kuchyni Marťu držíc právě flašku piva, jak se strašně chechtá :-) Docela mě to zaujalo, tak sem se šel podívat, jak probíhá příprava večeře a k mýmu potěšení sem zjistil, že to má Mamča pod kontrolou a nikdo nenasává :-)

Po večeři nás čekal večerní nástup. Opět kontrola čištění zubů, opět rozdání koleček za ztráty a nálezy a opět zmražený úsměvy na tvářích účastněných. Nástup končil detailní prohlídkou stanů, kterou jsem prováděl s Mamkou. Ač jsem několikrát upozorňoval, že bude detailní prohlídka, neobešla se bez dramatických scén a teatrálních gest prosících o odpuštění. Někteří jedinci dostali i přes deset trestných koleček. Za zmínku stojí, že Mamči zešedivěly vlasy, když jsme s hrůzou zjistili, že některý kluci, nebudeme jmenovat, si po 9. dnech tábora nezaložili pytlík na špinavý prádlo, i přestože jim to bylo několikrát připomínáno, natož aby si měnili slipy. I tohle uchopila Čitka pevně do svých rukou a od tohoto dne každý den kontroluje výměnu :-)

Pátej program nesl název Jak tě vidím? Princip je v tom, že si jeden sedne před ostatní a ti o něm dvě minuty píšou, co si myslí. Asi není třeba to komentovat, za pár dnů, až se to Pavle podaří přepsat a vyřadit případný nepříjemný poznámky, dostane každej svůj papír a bude vědět, jak na tom je v očích ostatních. Na židli si sedali i roveři, přičemž oddíl skandoval moje jméno se zaťatými pěstmi a požadoval odplatu za moje guvernérství.

Jakmile sesedl z židle poslední rover nezbejvalo už nic jinýho než se zavrtět do spacáku a nechat si zdát sny o dnešním úžasným obědě.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 3. 8. 2007
článek číslo 646
autor: Šídlo a Alka

 

Vojtěchobraní 2007

Náš dlouholetý kuchyňský tandem nevyrazil letos ani na tábor beruščí, ani společný, ale překvapivě na tábor vlčácký…
A na tomto místě Vám přinášíme pár střípků z kuchyňského i táborového prostředí příjemného tábořiště poblíž obce Vojtěchov…
Kuchyňský tandem má už několik let stejné složení – Léňa, Šídlo a Alka – a protože se nám nechtělo naše trio trhat, tak jsme nadšeně kývly na Pepovu nabídku vaření u vlčat. Týmový duch Prduch našeho tria byl letos posílen naší zářivou zbrojí v podobě úžasných zástěrek (viz. foto dole) doplněných efektní zbraní – paličkou na maso.
Léňa sice původně jet nechtěla, ale protože „Pepa si chtěl hrát s Jurou“, tak jí nezbylo nic jiného, než jet s ním jako manželský a pedagogický dozor, aby Jura mezi vlčaty nezvlčil.

Vojtěchov je moc roztomilé tábořiště, které z kuchyňského pohledu připomíná výhledem Podolí. Je to taková kombinace Zubíku a Trpíku. S Trpíkem má společný vlastní zdroj pitné vody (skoro kojenecká voda až na vyšší pH, 2 tisíciny dusičnanů!!! X 30 tisícin dusičnanů je ve vodě z Víru) a zásobárnu potravin hned u kuchyně. Se Zubíkem má společné okolní hluboké lesy, a výtečný rybníček na koupání. Pohledem do fotogalerie nám jistě dáte za pravdu. Co je na Vojtěchově velice odlišné, jsou zajímavé konstrukce stanů – třeba ten náš – železná konstrukce i s postelí a na tom je navlečená plachta. Má to jednu jedinou výhodu – nemají dveře a tak Alka nemá šanci zakopnout o práh stanu. K nevýhodám našeho stanu patřila zejména jeho poloha na okraji táborového půlkruhu, protože nám někdo pravidelně zakopával o kotvící šňůru a v půlce tábora ji nakonec vytrhl i s kusem stanové plachty.

To, co nás na vlčatech nejvíc překvapilo, byl fakt, že první noc neprokecali, jak tomu bývalo zvykem u berušek, takže nás po ránu nezbudilo švitoření vlčat, ale zpěv ptáčků. Během nástupů však ptáčky zpěváčky přece jen vystřídala naše milá vlčátka, která zpěvem získávala zpět svoje „nenalezitelné a beznadějně ztracené“ vlastnictví (hrnky, lžíce, spodní prádlo apod.). Bezkonkurenčně nejlepším zpěvákem tábora byl Colombo, jehož nezapomenutelná interpretace songu We will rock you vždy pobláznila celou nastoupenou jednotku a díky lsti našeho milého roverstva se nevyhnul ani produkci před nastoupeným rodičovstvem, páč mu byl zákeřně čmajznut hrneček.

Colombo:Když já to neumim, já zpívat nechcu…
Pravděpodobně paní Colombová se ozvala z davu: Máš zákaz počítačů!!
Celý tábor:Totální výtlem 
Colombo: Tak teda jo, no….

Hned v první půlce tábora, konkrétně ve čtvrtek, se splnily Šídlovy předpovědi o návštěvě hygieničky Zubaté. Pro svou návštěvu si zákeřně vybrala dobu těsně před obědem, kdy v kuchyni bývá obvykle největší zmatek, ale na nás si nepřišla. Se skromností sobě vlastní se musíme pochlubit, že oběd byl nachystán už o půl hodiny dříve a v době příchodu hygieničky už bylo uklizeno, umyto a kuchyňský personál si v klídku užíval polední kafíčko a horkou čokoládičku. Najednou se nám za zády ozvalo: „Mohu mluvit s vedoucím tábora?“ a polední idylka byla fuč. Léňa šla vyzvednout Mláděte do jídelny a při slovech: „Mládě, máš tu návštěvu, “ jí nějak podezřele cukalo oko. Mládě paní hygieničku zabavil až do doby oběda, kdy konečně odjela, aniž by nám cokoliv vytkla, ale byla našimi vlčátky obohacena o pár milých hlášek…

Albi učí vlče chodit na chůdách, vlče seskočí a:“Jestli spadnu, tak Tě hygiena pošle do kriminálu.“

Před každým jídlem mají vlčata povinnot umýt si ruce a nádobíčko v lavorech před kuchyní.
Mládě:“Děcka, všichni si zase umejte ruce!“
Vlče XY: „Ale prooooč? Vždyť si ty ruce stejně nikdy nemejem.“

K obědu byla toho dne vynikající bramboračka a boloňské špagety, ale to by nebyly děti, aby nás nesrovnávaly s maminčinou kuchyní.
Mládě sedí s paní hygieničkou v jídelně a přijde za nimi jedno smutné vlčátko s ešusem: „Ale maminka dává do bramboračky houby a tady žádný nejsou!“
Mládě:“ Houby se na táboře jíst nesmí.“
Pani hygienička: „To je správně.“
Vlče smutně koukne do ešusu a jde sníst bramboračku i bez hub.

Návštěvu paní hygieničky jsme i přesto přežili ve zdraví a bez pokuty, ačkoliv paní byla docela ostrá, jídelníček nám prošla velice důkladně a k potraviňáku chtěla i občanky, což nás zaskočilo.

A tábor pokračoval vesele dál, ale o tom zas příště, ať se máte na co (na nás) těšit …



Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 15. 8. 2007
článek číslo 647
autor: Alka a Šídlo

 

BraníVojtěchovo 2007

Slíbily jsme Vám druhou porci zábavných a poučných střípků z vlčáckého Vojtěchova, tak tady je máte… Čeká Vás čtení o táborových držkách, exekucích, myčce nádobí, bratru Songovi a pár dalších klepů a klípků…
Tak tedy začneme držkama… Nejsou to tolik oblíbené polévkové přísady, ale ani hanlivé označení táborového osadníka (nebo spíše rovera). Je to pouze označení vykonávané činnosti, držet  držka. A co se tak v kuchyni obvykle drží a potřebujeme k tomu pomoc roverstva? No správně, je to bouchání (ne bití, mlácení ani týrání) kynutého těsta. K této vysoce fyzicky i intelektuálně náročné činnosti je zapotřebí dvou lidí (no, lidí…roverů), z nichž jeden bouchá ( ne druhého, ale těsto) a druhý drží. Kapišto? Do you understand? Verstehen Sie, bitte?
Dovolte nám drobnou perličku z táborových kuloárů: nepsanou veledržkou tábora nebyl nikdo jiný, než milovník !!!táborového!!! špenátu Mládě. Naopak velebouchačem tábora byl bezesporu Vařík, který nad těstem na kynuté knedlíky málem vypustil duši, ale těsto dobouchal.
Vařečky tentokrát přežily v plném počtu, protože s náma nejel lamvařečka Bouda.
Nakonec bychom rády složily poklonu i všem ostatním bouchačům a držkám, bez kterých by těstíčko prostě nebylo naboucháno v pořádku a pohodě.

Tímto se dostáváme k táborovým exekucím, které byly dvojího druhu: první, a pro děti jistě zajímavější, byla exekuce Jesseho Jamese oběšením (o té možná někdy příště); ta druhá byla naopak zajímavější pro vedení, které tuto exekuci muselo pro velký úspěch několikrát opakovat. Samozřejmě mluvíme o oblíbeném táborovém kloktadle, které jistě každý zná alespoň z doslechu. Ti šťastnější ho pak i znají i z vlastní zkušenosti. Pro neznalce, jedná se o směs všeho možného jedlého, které však v konečné fázi je v dané kombinaci naprosto nejedlé a vhodné pouze ke kloktání. Důvodem pro zavedení táborového kloktadla byla zejména mluva pro skauty nevhodná, se kterou vlčata nepřestala ani po několikerém varování a odběhání x koleček.
Někdo přijal kloktadlo mužně a statečně, zatímco jiní měli plnou pusu řečí, ale když došlo na věc, tak měli slzy na krajíčku. Přesto se někteří nepoučili a za pár dní vesele kloktali znovu.

Nyní bychom vás (myšleno v této chvíli zejména maminky) rády vyvedly z omylu – ne, na táboře doopravdy nemáme elektřinu, tudíž ani elektrickou myčku, jedná se o myčku na ruční pohon. Chtěly bychom tímto apelovat na rodiče, aby před táborem nechaly děti alespoň párkrát umýt nádobí !!!ručně!!!, aby se nám nestalo, jako tomu bylo letos, že některé děti se obávaly, že je špinavé nádobí nejspíš pokouše… Teprve po našem ujištění, že většina maminek tohle dělá téměř denně, se vlčátka osmělila a nádobí pak umyla, až na výjimky, téměř na jedničku. Vlčátka samozřejmě umývala pouze menší nádobí, to větší pak zvládl kuchyňský personál.

Na tábor za námi přijela i zajímavá návštěva – bratr Song z Foglarova oddílu, pražské Dvojky. Vlčatům připravil zajímavé povídání s ukázkou různých materiálů a fotografií ze života Dvojky, které si se zájmem poslechlo i vedení. Nezapomněl ani na kuchyň, dovezl nám několik skleniček výborné malinové marmelády. Po skončení přednášky nás pak bratr Song udivil svou mrštností při přelézání laviček. Vzhledem k jeho vysokému věku (83 let) to byl docela dobrý výkon.

Nakonec si musíme aspoň trochu přihřát svojí polívčičku, jak si vážíme našeho vedení. Jednou takhle přšel do kuchyně Klaxa s tím, že má „velkou žravou, Šídlo co mi dáš?“Klaxa však nepočítal se Šídlušiným smyslem pro humor a tak nestačil valit bulvy, když mu Šidélko podalo VELMI VYDATNÝ sendvič (celou vánočku, rozkrojenou podélně napůl a namazanou nutellkou). Klaxa byl upřímně zděšen, z posledních sil do sebe natlačil pouze polovinu porce a zbaběle prchl… Druhou půlku pak ukořistil Albi.

Tak to by zas pro dnešek stačilo. Nevíme, jestli se s vámi ještě o nějaké zážitky podělíme; je jich sice spousta, ale je problém z nich něco vybrat.

Mějte se krásně.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 21. 8. 2007
článek číslo 648
autor: Zdeny

 

Návštěva Oikosu

jak asi většina lidí ze střediska ví, vůdcové jednotlivých oddílů (rojů, smeček?), kladou tento rok obzvlášť důraz na vzdělávání členů svého pracovního kruhu a tak zatímco Teo „vyštval“ na čekatelský kurz (Stříbrná řeka) Pavlu a Hombrého (třeba se taky dočkáme článečku), větší skupinka z Berušek vyrazila zase díky Attyho iniciativě na Oikos.


Tento kurz je speciální hlavně v tom, že je připravován pro celé týmy z jednotlivých středisek, učí je jak spolupracovat při vedení a spoustu důležitých věcí. V rámci kurzu je možné si složit čekatelské zkoušky, o což se budou pokoušet Anička, Maky, Laky, Pepíno a i vůdcovské zkoušky – to bude Attyho parketa.
Letní část tohoto kurzu se koná kousek od města – na Vojtěchově, kde letos tábořila vlčata a protože jsem byl požádán Keckou z Brna o spolupráci, s chutí jsem vyrazil na odpoledne okouknout situaci a seznámit se s fungováním kurzu. A to je důvod, proč můžu napsat pár řádek.
Samozřejmě jsem byl zvědav na tu naši partu, která je mimochodem nejpočetnější. Při mém příjezdu probíhalo několik aktivit souběžně – a to rovering, tuším že skauting ve světě a jakýsi divadelní miniklub.
Na tábořišti vládla naprostá pohoda a uvolněná atmosféra, skoro jsem účastníkům záviděl. Hned jsem si vyslechl, jak beruščí pracák vyhrál dopolední hru na týmovou spolupráci, jak při nočním orienťáku hájil nejúspěšněji barvy týmu Atty s Lakym, protože Maky, Pepíno a Anička se ztratili (alespoň, že Pepíno s Maky měli romantickou cestu :) – určitě rádi vysvětlí).
V dalším programovém bloku byla opět možnost výběru – buď jakási prstová abeceda pro dorozumívání s hluchoněmými, základy divadelních aktivit pod vedením Dajdy a Hráška, základy geocachingu a fotografování. Prostě opravdu obrovský výběr aktivit, jen těžko se rozhodovalo.
Programy plynuly hodně rychle, nikde žádný zádrhel a tak všichni plynule přešli na přednášku o hospodaření a na velice oblíbený program – večeři :).

Hodně zajímavým byl večerní test osobnosti, ze kterého byl nejvíce nadšený Pepíno, který jásal, že tak ho (při čtení své osobní charakteristiky) ještě nikdo nikdy nechválil – asi to bylo zřejmě i proto, že druhou – kritickou část už odmítl číst :). Ale všichni byli překvapení, jak moc na ně ten test seděl. Třeba když je poprosíte, tak vám ho půjčí.

Protože už byla pořádná tma, několik hodin pršelo a ne a ne přestat, tak jsem ještě „okoukl“ večerní rituál a nezbylo, než se vydat deštivou nocí na věrném Duratecu :) k domovu, s dobrým pocitem, že je naše středisko dobře reprezentováno a určitě jim kurz hodně dá.
A doufám, že někdo z nich vás po návratu podrobněji seznámí s tím, jak to tam probíhalo.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít