okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 15. 1. 2007
článek číslo 544
autor: Danny

 

Návštěva ve Zdislavě

Jako každý rok i letos jsme se byli rozdávat Betlémské světlo v centru Zdislava. Jak probíhala letošní návštěva? Stačí si to přečíst…
Letos jsme se do Zdislavy vydali v pátek 22.12. Sraz byl v 10 hodin, celkem jsme se sešli tři – Pepa, Atty a já (Danny). I tento rok nás čekalo velice milé přivítání a samé usměvavé tváře. Zanedlouho co jsme přišli se již rozezněl Attyho klarinet a s ním i naše hlasivky. S malými přestávkami, abychom nabrali dech, jsme přezpívali téměř celý zpěvník. Poté jsme rozdali Betlémské světlo, popovídali si, ochutnali cukroví, a ani jsme se nenadáli a byl čas vyrazit domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 8. 1. 2007
článek číslo 543
autor: Hornikov

 

Herní odpoledne - Jumanji kapitola I.

Na vánoční oddílovce nám začala celoroční hra s názvem Jumanji, první kapitola této celoročky je tedy herní odpoledne.
Když se ve dvě v neděli u klubovny sešel oddíl Naděje, aby prožil první kapitolu celoroční hry, ještě netušil, jak dobrá akce ho vlastně čeká. Ale zanedlouho se to měl dozvědět...

Asi tak za deset minut po druhé hodině nás roveři pustili do klubovny, kde jsme si nejprve sundali věci v chodbičce a potom se přemístili do hlavní klubovny. Jakmile se všichni usadili, Loco nám začal vysvětlovat, jak souvisí Jumanji s bodováním, kdo bude dělat články na okénko a rozdal nám šeky, ze kterých, když bude družina zlobit nebo neudělá svoje povinnosti, nám bude odstříhávat body. Dozvěděli jsme se též, že čtvrteční akce neproběhla úspěšně, protože tam bylo málo lidí. Najednou se však ozvala veliká rána a závěs do protější klubovny spadl...

V klubovně vedle seděl na houpacím křesle starý dědeček, který četl příběh z knížky Oliver Twist. Bylo to o tom, jak se Oliver dostal do bandy kapsářů, které velel starý žid, v níž musel krást počestným lidem věci a vůbec dělat všechno, co mu řekli, ale co se mu příčilo. Když dědeček vyprávěl, jak si banda našla svůj další cíl, najednou čtení ustalo. Na tuto chvíli čekal Císko, a tak začal vysvětlovat hru, která nás čekala. Ve městě Londýn bylo šest počestných lidí a dva kapsáři. Úkolem družiny bylo oběhnout všech osm lidí a od nich vypátrat, kteří dva z nich jsou kapsáři. Jenomže všichni lidé měli takový strach, že když jste se jich chtěli na něco zeptat, začali utíkat, poněvadž se báli kapsářů a mysleli si, že je jdete okrást. Museli jste je tedy nejprve dohonit, vysvětlit jim, že patříte k policii a až v této chvíli byli ochotni se s vámi bavit. Zeptali jste se tedy, jaké mají povolání, co jim ukradli a jakmile jste to z nich dostali, mohla se družina vydat dál. Po zjištění výpovědí jste se vydali na Small street, kde byly od policie vyvěšeny plakáty, kteří zloději se hledají. Dozvěděli jste se, že hledaný zloděj krade zlaté věci a jeho poznávací znamení je černý vous. Ve vašich poznámkách z výpovědí jste se dočetli, že hrobníkovi a obchodníkovi se ztratily zlaté věci poblíž červeného paneláku, zde byl první bod k chycení zloděje. Druhý bod k dopadení zloděje byl, že nosí černý vous. Na nic tedy družina nečekala a vydala se chytit zloděje, který se zdržuje v blízkosti panéláku. Po urputných honičkách se vám to nakonec podařilo(zloděj nechtěl padnout zadarmo), kapsář musel vyklopit, kde je jeho hnízdo. To jste si dobře zapamatovali a utíkali jste tam. Na místě byl lísteček s morseovkou, z něhož jsme vyčetli "deska". Ačkoliv nám to nedávalo smysl, začali jsme pátrat po druhém zloději. Dozvěděli jsme se jméno Georgeho a tu nám bylo jasný, po kom jdem. Čilou náhodou jsme do něho skoro vrazili, musel tedy rychle vyklopit, kde má brloh. Po jeho doznání jsme se rychle vydali k tabuli za gymplem, kde jsme našli lísteček, na kterém bylo zakódováno morseovkou slovo "Merce". Toto už nám vůbec nedávalo smysl, avšak za pět minut byl konec hry, nelámali jsme si s tím hlavu a rychle běželi ke klubovně. Cestou nám však došla jedna věc, co když ty slova spojíme??? Co nám z toho vznikne??? Jako správní detektivové jsme si na otázky také odpověděli. Vznikne nám slovo MERCEDESKA. No a to je potom přece jasný, musíme se vydat k Mercedesce. Spokojení vlastním úspěchem jsme pokračovali v cestě do klubovny, kde na nás již čekal zbytek oddílu. Sbalili jsme batohy a vydali se jako celý oddíl na cestu k Mercedesce.

Jakmile jsme došli na určené místo, starý dědeček už tu seděl a začal nám přečítat další příběh, tentokrát O Posledním mohykánovi. Jeho čtení bylo o Angličanech a Francouzích, jak spolu válčili v Severní Americe. Angličani bránili před Francouzema pevnost, ale bylo jich tuze málo. Poslali tedy posla do pevnosti Edward, aby jim přispěchali na pomoc vojáci. Tady se dědeček zase odmlčel a Císko začal vysvětlovat další hru, tentokrát válečnou. Oddíl se rozdělil na dva týmy, Veverky s Rysama a Lišky z Jelenama. Úkolem jednoho týmu bylo pronést po cestě do pevnosti zprávy, úkolem druhého týmu bylo pomocí hadrošek jim to překazit. Začala tedy bitva.

Jako první přenášeli zprávu Rysi a Veverky, vzali si tedy hadrošky (druhý tým samozřejmě taky) a vydali se do pevnosti, kde začínali. Vzali jsme si zprávy, pár hadrošek a vydali jsme se na válečnou stezku. Bylo to velmi těžké, uhýbat hadroškám z kažé strany, avšak nakonec po urputných bojích se nám přece jen podařilo nějaké ty zprávy přenést. Po patnácti minutách se úlohy vyměnily, teď přenášeli zprávy Jeleni a Lišky. Vzali jsme si tedy hadrošky a rozestavěli se po stranách cesty co nejvýhodněji, aby kolem nás ,pokud možno, nikdo neprošel. Dokud jsme měli hadrošky, dařilo se nám to velmi dobře, avšak když došly, bylo to ouvej. Naštěstí se pár lidem podařilo v lese nějaké to střelivo najít, mohli jsme tedy úsek bránit až do chvíle, než skončila hra. Po skvělém zážitku jsme se vydali zpátly k Mercedesce, kam za námi zanedlouho přišel posel z pevnosti Edward, aby nám vyřídil zprávu, že se máme vydat na sklálu Dvánácti parohů(Jelení skalka).

Vzali jsme si tedy svých pět švestek, připravili na cestu a vydali se až k lesu, od jehož okraje byla skála vzdálena jenom asi 50 metrů. Zde se nám naposled ukázal dědeček vyprávějící další příběh.

Tentokrát vyprávěl o statečném a moudrém Tecumsehovi, který byl indiánský načelník. Tento muž sjednotil indiánské kmeny pomocí moudrosti, o které se dočetl v knihách svého přítele. Přečetl si, kdy přesně bude zatmění slunce a v tuto hodinu shromáždil náčelníky ostatních kmenů, aby je sjednotil. Ostatní náčelníci, když viděli, co Tecumseh dokáže, se sjednotili a ještě dlouho odráželi útoky bílých.

Zde se dědeček odmlčel a my se vydali na Jelení skalku. Tam nás čekala poslední hra a tak Teo začal s vysvětlováním. Nejdříve jsme řekli číslo lidí v družině a Teo nám na to řekl jiné číslo. Pokračoval s vysvětlováním. Museli jsme přenést počet členů, který nám Teo řekl od dědečka, až na Jelení skalku. Ale jelikož to by bylo nemožné, bylo ještě pravidlo, že Tecumseh může přiřadit nějakého člena při zatmění slunce jiné družině. To bylo však jen jednou za patnáct minut. každý dostal jeden žeton, který pak mohl Tecumsehovi dát, a říct mu libovolné jméno, tento člověk se potom stal členem družiny, kerá si ho koupila a musel jí pomáhat. Takto se mohlo různě taktizovat, mohli jste si třeba koupit celou družinu. Když bylo všem jasné, jak to bude probíhat, odstartoval Teo hru. Každá družina se chovala podle domluvené taktiky, a tak to začalo být velmi zajímavé. Většina se hned pokusila jít splnit úkol, avšak když jsme pochopili, že je to nemožné, a když nám ještě Jeleni řekli, že si koupili Budua, začli jsme se na to dívat jinak. Zašli jsme za Tecumshem a vyčkali, až si budem moct koupit jiné členy. Jakmile nastalo zatmění slunce, koupili jsme si Ludvu a zpátky Budua. S touto posilou jsme naložili členy, které jsme měli odnést a rychle, než si někdo koupí Budua, jsme je odnesli k Jelení skalce. To se nám nakonec podařilo a tak už jsme se jen dívali, jak se vede ostatním družinám. Moc dobře se jim nevedlo, kvůli jejich smůle, že těsně před koncem spadli, ale byla to dost dobrá hra a tak spokojení, ale unavení jsme si sbalili věci a kráčeli zpátky ke klubovně.

Tam jsme umístili další políčko do mapy Jumanji, prokonzultovali pár věcí a jelikož Herní odpoledne - Jumanji kapitola I. už mělo skončit, rychle jsme se vydali ke svým domovům.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 8. 1. 2007
článek číslo 542
autor: Janča

 

15. družinovka lišek

Byla jako vždy. Ve stejný den i hodinu.
Sešly jsme se všichni v klubovně, potom jsme si řekly pokřik. Po pokřiku jsme si něco zopakovaly a pak přišla dlouho očekávaná hra o nejvíc nakreslených dárečků. Modré byly pro starší a čevené pro nováčky. rozdělily jsme se na dvě skupiny. Nováček a starší člen. Hrála se šátkovaná, když ti vytáhl někdo šátek, musel jsi mu dát dáreček své barvy, potom jsme plnily úkoly, které byly napsané ze zadu dárečků.
Až jsme hru dohráli, uklidilo se, rozloučily jsme se a šlo se domů nebo na autobus.



poznámka pod čarou...

Na družinovce jsme dělaly ještě o pár věcí navíc, ale nebudu do Jančiného článku nijak zasahovat...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 15. 1. 2007
článek číslo 545
autor: BaTerka

 

Výprava "na lyžích"

Místem srazu nebylo tentokrát vlakové, ani autobusové nádraží, ale klubovna. Sraz byl dřív, než na normální výpravy a to už ve tři hodiny odpolední.
Pavla si nejprve zavolala rádce družin a ukázala jim cestu na Tesákovu chatu Rabuňku, nacházející se nedaleko zříceniny Štarkov, kterou jsme bohužel museli podniknou pěšky, jelikož travní lyžování nikdo z oddílu neovládá.
Na dlouhé cestě nás čekalo pět na mapě vyznačených stanovišť. Nebylo však povinné navštívit všechna místa. Záleželo jen na nás, na co si troufáme.
Po naplánování cesty, byl čas vyrazit. Každé družině byl přiřazen jeden rover. S Rysy se na cestu vypravil Teo, Veverky doprovázela Pavla, s Jeleny kráčel Vysočinou Pepa a Liškám dělal dozor Císko.
Po cestě se nestalo nic moc zajímavého, nikdo se nezranil, nikoho nezavraždili, ani neunesli. Teda skoro. Kilometry kupodivu rychle ubíhaly a úkoly nás bavily.
Když už byla na cestu potřeba baterka a les měnil svou tvář, Císko začal s vyprávěním jednoho hororu, který nedávno shlédl v televizi. Film nesl název Hlas smrti. Vypráví o přístroji, který zaznamenává hlasy duchů a jejich obraz (prý vážně existuje!). Sotva co Císko dovyprávěl příběh, došli jsme na místo třetího stanoviště. Tentokrát bylo naším úkolem udělat co nejvyšší pyramidu z lidí. To by nebyl tak obtížný úkol, kdyby při tom všichni nemuseli stát vzpřímeně. Jelikož jsme byly pouze tři, moc nám to nešlo, pořád jsme padaly. Když v tom na polní cestě asi dvacet metrů od nás přizastavilo auto. Nejprve jsme se utěšovaly tím, že řidič třeba jen hledá kapesník, nebo potřebuje na záchod a potom zase odjede, když se pak auto znovu rozjelo, naše liščí dušičky si ulevily. Ne však na dlouho. Auto se sice rozjelo, ale prudkou zatáčkou přes pole rovnou k nám. Začaly jsme se bát, že je to vrah, nebo nějaký šílenec se samopalem v jedné ruce a motorovou pilou v druhé. Rychlostí světla jsme se sesypaly na Císka. Jakmile se otevřely dveře auta a vylezla z něj pro nás ještě pořád neznámá osoba, Meli vítězoslavně zahlásila: „My jsme skauti!“.
Nakonec se ukázalo, že to byl hodný a neškodný pan hajný s puškou. Slyšel z lesa ránu, proto sebral všechnu svoji odvahu a jel se podívat, jestli mu někdo nestřílí Lišky,Veverky nebo Jeleny.
Nikoho z oddílu nepostřelili, takže se buď pytláci netrefili, nebo tam vůbec nebyli. Ulevilo se nám a pak jsme o duších nechtěly ani slyšet…
Když jsme dorazili na Rabuňku, převlékli se do čistého a suchého oblečení, naplnili žaludky a pováleli se ve spacácích, mohla začít hra. Vše spočívalo v tom, že náš strýček Smith rozpůjčoval svým sousedům, známým a kamarádům různé věci, které teď potřeboval. Naším úkolem bylo zapamatovat si například, že Tom má sekeru. Vydali jsme se tedy do nějakého stavení a zeptali se, jestli tam nebydlí Tom. Stavení bylo v podobě svíčky na kterou dohlížel vždy nějaký rover.
Pokud jsme měli štěstí, tak tam Tom vážně bydlel a tak jsme se ho optali, jestli by už konečně nemohl strýčkovi vrátit sekeru, že ji zítra potřebuje. Jenomže on, už ji dávno půjčil Mary. Tak jsme se vydali za Mary, ta už však sekeru také půjčila. A tak jsme pobíhali po „vesnici“ pořád dál a dál, až se nám konečně podařilo najít všechny předměty. Aby toho nebylo málo, chytali nás u toho rádcové (Nemohli jsme mít baterky a byla už dost tma a ještě k tomu tam byl potok. Takže celkem vražda.)
Po hře už byla večerka. Tesák nám samozřejmě nezapomněl připomenout historku o myslivci (ti kteří někdy byli na Rabuňce ji určitě znají). Bája spala až úplně u myslivce, takže se bála nejvíc. Asi hodinu zkoušela přemluvit někoho (hlavně teda Niku), ať si jde lehnout k oknu místo ní, ale nikdo nechtěl. A myslivec pořád ne a ne zaklepat na okénko. Jen na dvířka někdo zaklepal. Teo. A to s tím, že by jsme se měli jít trošičku provětrat.
Všichni po procházce temným lesem usnuly, až na myslivcovu družku nejblíže u okna…
Peťa

Výprava "na lyžích"(den 2.)

Noc jsme prožili ve zdraví a nyní se podíváme na druhý den tentokrát v podání družiny Jelenů.
Vstávali jsme okolo sedmé hodiny a následovala rozcvička, která jako vždy začala krátkým během a protáhnutím svalů. Poté jsme si zahráli na Červené a Bílé družstvo, pravidla jsou snadná, družstva se postavila proti sobě a Teo zakřičel název jednoho z družstev (např. bílý ! ) a to chytalo členy druhého družstva. Zpět na Rabuňku, hnáni rovery, jsme se vrátili za pár minut, na balení věcí a na snídani.

A poté byl program. Který spočíval v tom, že náš neznámý pisatel deníku, když byl na škole v hrabství Kent, kde jej kněz učil základnímu vzdělání, jednoho dne vypočítal kód od vstupní brány a mohl se dostat do lesů, kde tak rád trávil volný čas ,a hranice hrabství mu v tom až dosud bránily. No a my jsme museli také získat a vypočítat tento vstupní kód. Ovšem nebylo to tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Papírky, na kterých bylo číslo, znamínko (jako x,:,+,-) a pořadí v příkladu, byli v lese na kopci za lesní cestou, po které přecházeli učenci (v podobě roverů ) a když někoho uviděli, že tam přebíhá a fláká se, zavolali si ho k sobě, aby jim předčítal z knih. Až jsme získali nějaký z pěti příkladů o pěti číslech, vypočítali jsme jej. Tak to šlo dokud nebyly všechny příklady vypočítané, poté jsme mohli otevřít bránu a dostat se ze zahrady. Po hře se pobalili poslední věci doplnili se zásoby pití a jídla, uklidilo se a vyráželo se na cestu zpět.

Na trase Rabuňka - Nově Město na Mor. nás vedl Luca a myslím, že mu to šlo dobře. Pár kilometrů za Odrancem byl oběd (tedy jenom polévka). A po zbytek cesty, už bez větších přestávek, jsme došli do Města okolo 14. hod.
V klubovně byla ještě krátká rekapitulace a lepení políček do Jumanji.
Tímto zkončila lednová výprava "na lyžích,"která byla dobrá i když nebyl sníh.



Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 17. 1. 2007
článek číslo 546
autor: Pájis

 

BEACH BOYS 2006

Sedím si tak v kanceláři, přede mnou je spousta práce, která nesnese samozřejmě žádného odkladu. To je zřejmě ta nejvhodnější doba učinit zadost povinnosti a pustit se do sepisování toho, jak pět namakanejch kulturistů onehdá v létě 2006 jelo do Chorvatska poctít místní pláže svojí přítomností. Ponechme stranou fakt, že od akce samotné uplynulo už půl roku a koeficient paměti vykazuje podezřelé výkyvy, hlavně tedy směrem k nule, stejně jako fakt, proč je článek o tak důležité události, jakou BEACH BOYS 2006 určitě jsou, svěřen osobě, která se a) dostane k jejich sepisování až po půl roce a b) prakticky nic si nepamatuje.
Ovšem na druhou stranu, půl rok ještě není žádná doba, v našem okolí se vyskytují mnohem erudovanější experti, kterým nedělá ani roční odstup problémy s podrobným popisem událostí již minulých a jaký jsou z toho potom perly. Nuže do toho.
Sedím si tak v kanceláři, přede mnou je spousta práce, která nesnese samozřejmě žádného odkladu. To je zřejmě ta nejvhodnější doba sebrat se a někam zmizet. Venku je horký letní den, kancelář klimatizacemi zrovna nehýří, ale naštěstí je situována ve starém pražském domě čelem k severu, takže se venkovní horko uvnitř příliš neprojevuje. Z bádání nad tím, co vše je nutné stihnout dnes a co již mělo být hotovo před týdnem mě vytrhuje příchod SMS, která pochází z Piškotova telefonu a obsahuje zhruba toto: zakládáme tradici letního táboření, jedeš s náma? Ve výše zmíněném rozpoložení existuje na tuto otázku pouze jediná odpověď, která je bezprostřední příčinou telefonátu, obsahujícího dotazy typu, kdy, kam, jak, s kým, na jak dlouho a za kolik. Z letargie vyrvaný obchodní duch a tehdejší profesionální deformace zároveň se zjišťováním těchto informací vydyndává z budoucích Beach Boys rodná čísla, aby vykázala také nějakou činnost, a všem uzavírá to nejvýhodnější pojištění na cesty. Pak již nezbývá nic jiného, než přežít několik zbývajících dnů do odjezdu a hurá na Chorvatkysko.
V sobotu, 29. 7. ráno, což není zrovna původně domluvený termín odjezdu, se scházíme u klubovny, abychom do našeho příštího domova na čtyřech kolech nacpali věci, které správným chlapům od mořských útesů nesmí chybět. Mičudu, potápěčské brýle, šnorchl, létající talíř, foťáky s ultrazoomem kvůli detailním záběrům chorvatské přírody (úžasné zejména na prosluněných plážích), BANG, a další ne již tak důležité věci jako nádobí apod. postupně zaplňují kufr kombíku. Vše se krásně vlezlo, takže plni očekávání vyrážíme. První zastávku jsme naplánovali možná až nečekaně brzy – parkoviště u Billy. Zde jsou nakoupeny zbylé potraviny a Miky. Přichází. Teď už nic nebrání tomu, abychom se nasoukali do auta, zjistili, že Tesák trpí nevolností, pročež si uzurpoval místo vpředu, a vyrazili do světa. Dobrý pocit z očekávaných zážitků se nám pokusil pokazit Piškot, který nám zprostředkoval svoji seanci u věštkyně, podle které jsme měli špatně skončit. Ale pro jistotu jsme potom důsledně dodržovali opatření, která měla tragickým scénářům zabránit.
Popis cesty by si zasloužil vlastní článek, ale tolik prostoru zase nemám, takže to vezmu stručně. Znojmo – ostuda v duty free shopu, kde se procházíme a fotíme všechno jako správní balíci.
Rakousko – ostuda u hranic se Slovinskem – tentokrát ne naše, ale místních triatlonistů, kteří nám zahradili až do té doby bezproblémovou cestu, pročež jsme se museli vydat objížďkou, která se protáhla s mírným blouděním tak na 150 km a předznamenala naši další cestu.
Slovinsko – Lublaň – ostuda na místním koncertním pódiu se naštěstí nekonala, protože Mikyho obecenstvo jsme tvořili jen my a jeho pěvecký výkon jsme po zásluze ocenili.
Nicméně ostuda při kupování výborné zmrzliny, kdy jsme důsledně vybírali každý jinou, a pak vzájemně ochutnávali.
Stále Slovinsko – ostuda místního dopravního značení, které nebylo s to nás vyvést z Lublaně směrem na Chorvatsko.
Stále Slovinsko – ostuda místních technických služeb, které nedokázaly vyasfaltovat hlavní tah do Chorvatské Rijeky. (Budiž omluvou to, že aspoň dokázaly odklonit dopravu, takže jsme při naší dvouhodinové zkratce po polňačce skoro nikoho nepotkali. Navíc jsme zjistili, že navigace podle hvězd má své kouzlo a oprávnění.)
Chorvatsko – ostuda samotného moře, které se nám stále schovávalo při naší snaze zaparkovat u něj na osamocené pláži.
Co napsat o dění v Chorvatsku? Každý den se s mírnými obměnami odehrával ve stejném duchu. Ranní vstávání, snídaně, ukrytí auta do mlhy, aby ho nikdo neukradl a policajti na něj nemohli dát botičku kvůli špatnému parkování, obhlédnutí pláže a pořádná koupačka, trocha kultury s foťákem na zalidněné pláži, koupačka, fotbálek, létající talíř, oběd za necelé euro – každý den jiná zmrzlina – koupačka, přesun na jiné lepší místo, večeře, ubytování v hotelu. Těch jsme vystřídali opravdu nepočítaně – od Hotelu Rajská zahrada s apartmánem pod fíkovníky, přes Plážový hotel s nočním ovčím podkreslením, Hotel Terasa s výhledem na moře až po Hotel Kupole pod stromem s deštěm na přání.
Každý den nás taky čekal pořádný výlet – jednou do přírody do osamělé zátoky přes místní nudný kemp, cesta korytem vyschlého potoka, podruhé do nočního města předvést místním obyvatelům, kdože to zavítal do jejich ospalé díry. Vzhledem k tomu, že naše přítomnost nějaké větší vzrušení (až tedy na jednu paní, která se při pohledu na Mikyho ve slušivém námořnickém tričku a neméně slušivém slamáku upřímně rozřehtala až skoro upadla) nevyvolali, usoudili jsme, že budoucnost ostrova, potažmo celého Chorvatska je na pováženou. Je to až s podivem, protože za celý náš pobyt v Chorvatsku jsme se k místním chovali opravdu štědře – každý den zmrzlina, dokonce jsme si i zaplatili sprchu na pláži – pravda, mincí, kterou jsme předtím našli na chodníku a také asi není obvyklé, aby se pod jednou sprchou mačkaly čtyři osoby. Ale zase každá noc v jiném hotelu (i když všechny patřily celosvětovému řetezci značky Pangejt) a ve vypočítávání naší štědrosti bychom mohli dlouho pokračovat. (Ve smyslu dlouho přemýšlet, jestli jsme si náhodou někde něco nekoupili.)
Jak už to tak bývá, čas určený k dovolené utíká mnohem rychleji než jakýkoli jiný čas, takže i nám se přihodila ta nemilá věc, že jsme zabalili kufry a plni očekávání cesty se vydali směrem k domovu. Tentokrát již oproti předpokladům proběhla bez výraznějších událostí, až tedy na zastávku ve Slovinsku ve městě Postojna, které je známo jednou z největších evropských krasových jeskyní, která byla naštěstí v době našeho příjezdu již zavřená, protože si nikdo z nás nedokázal představit, že by za vstup do nějaké díry v zemi, kde je zima a vlhko, dal 17,53 EUR. Ušetřené peníze jsme proto s radostí věnovali na mnohem bohulibější účel – poslední pořádná zmrzlina, která zpečetila naše první letní táboření. Propagovaná zmrzlina King Quattro se ukázala jako více než vhodná, zvláště její cena (dohromady přes 11 EUR). Případná podobnost s významem zimního moštu na Zubíku je čistě nenáhodná.
Pak už jen jízda autem, vybírání prudkých horských zatáček na poslední chvíli, kecání o ničem a o všem, ranní svítání v Radňovicích, rozloučení, ….

----------------------------------------------------------------------------

Jojo, bylo to tak jak Pájis píše. Uplně cítím pohodu letního rána v osamělý zátoce. Ale kdybysme nebyli opatrný, sehraný a jeden druhýho nepodrželi mohlo všechno dopadnout jinak.


Cestovní deník - 29. červenec 2006 - první den na cestě

O9:17 ...Nakládáme proviant do auta na parkovišti před Billou, když se Piškot zarazí, na všechny se podívá a povídá " kluci já nevim jestli bych vám to měl vůbec říct?" Je jasný, že po takovym úvodu nám to říct musí i kdybychom to z něho měli vypáčit heverem. " No, včera sem byl u léčitelky a říkal jí, že se chystáme k moři."
" No a ?"
"No a ona ona říkala, že máme bejt hodně opatrní. Jednoho z nás pravděpodobně okradou, mně hrozí, že se při prozkoumávání útesů rozplácnu někde pod skálou, tak mě musíte hlídat a jednomu z nás,..."
"co prosimtě?"
"... hrozí velké nebezpečí. A to není všechno. Auto máme halit do mlhy, spát máme až na třetím místě, první noc je tragická.... ale cesta má bejt v pohodě."
Koukáme po sobě a v hlavách nám straší otázka koho že to okradou a kdo je v nebezpečí. Dostali jsme z Piškota (i bez heveru), že ten první bude Pája, ale druhé jméno nevyslovil.
Co teď? Máme to risknout? Váháme jen sekundu dvě a pak si řeknem, že se spolu nějak probojujem.
Vždyť to nědeláme poprvý...



Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 25. 1. 2007
článek číslo 548
autor: Anička

 

Herní s Kimem

Je to zmatek nad zmatek, ale je to z více pohledů, takže o to zajímavější:). Jinak vyprávění o tom, jak se Berušky setkaly opět s Borisem Slamákem a učitelem Kimem
Článek z herního odpoledne bude na části, protože jsem se programů z organizačních důvodů moc neúčastnila (gumování papírků a jiné důležité aktivity:)), ale Laky, Pepíno a Maky vám tuto akci přiblíží víc než dobře.
Maky: Sešli jsme se ve 2 u klubovny a když jsme zjistili, že víc než 7 holek už asi nepřijde, vydali jsme se směrem ke Ski. A hádejte koho jsme potkali? Našeho starého známho Borise Slamáka [jen pzn: viz výprava do zoo]! Ten nám pověděl o svém učiteli Kimovi, který je velice inteligentní a ulítává na hádankách. Jednu na kterou nemohl přijít poslal Borisovi spolu s pozváním pro nás všechny. Vydali jsme se teda na cestu podle pochodových značek. Po cestě jsme splnili pár úkolů, holky si například měly zapamatovat 20 předmětů...
Tady z něpochopitelných důvodů Máččin příspěvek končí:).
Přeskočíme tedy k mému vyprávění: Zrovna jsme šli s Lakym naproti Beruškám, když jsme zpoza lesa zaslechli nějaký hluk. Ozývaly se tam zvuky jako "héééééj, jůůůůůů, néééééé, jééééžííííšííí atd". Hned jsme si pomyslily, že holky se už jistě blíží. A opravdu! Za chvíli se proti nám valila nějaká amébovitá hmota, svázaná dohromady pravazem. Tahle hmota se dovalila k Mercedesce, kde už měl čekat Kim. Kdyby byl doma, samozřejmě. A to on nebyl. Takže jsme museli najít dopis nebo nějaký vzkaz, který nám zde jistě zanechal.
Tady měl pokračovat Pepíno, článek však nedodal (objeví se zde později, až Pepka trochu zmáčknu:)), takže jsme o jeho vybrané vypravěčské schopnosti dočasně ochuzeni. Prozatím sem patří věta: HIC SUNT LEONES.
Laky toto zmatené dílo dokončí svým velkolepým slohem:): Následně jsme se přesunuli do klubovny, kde nás již očekávali Anička s Pepínem a s hrncem ovocńáku, po kterém Světlušky trochu rozmrzly. Co nás však více zaujalo, byl fakt, že Kima jsme tu opět nenašli. Na naší krásné nástěnce nám však zanechal 10 svých hádanek a 10 pohlednic pro jejich úspěšné řešitelky. Poslze jsme se rozloučili s Borisem a protože nám zbývalo ještě trochu času, tak jsme při popíjení ovocňáku zahráli na boj proti mafii v sicilském městě Palermu, které zachvátila vendeta. Jelikož mafie do svých řad naverbovala popeláře a justice byla neschoná, mafie bohužel zůstala neporažena.
Tak... Laky to vysvětlil moc pěkně, není co dodat, takže končím.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 30. 1. 2007
článek číslo 549
autor: Ludva

 

Družinovka jelenů

Je 24.1 a v klubovně začíná další družinovka Jelenů...
Družinovka
Sešli jsme se jako každou středu ve čtvrt na pět v klubovně. Družinovku jsme začali pokřikem i když to chvíli znělo jako houkání vlků. Po pokřiku jsme popřáli Peťovy k jeho narozeninám a on nám za to dal každému čokoládu aero. Jakmile jsme dojedli tak jsme si opisovali z nástěnky nejbližší akce a ještě než jsme šli ven tak jsme si zkontrolovali docházku za uplynulý měsíc a zopakovali si naše oblíbené uzle. Vydali jsme se tedy ven směrem k Mercedesce za stálého křiku Červa a Matěje, kteří se stále pošťuchovali a váleli ve sněhu. Jakmile došli k Mercedesce a našli mě tam jako osobu v bezvědomí, tak mě měli zachránit. To ale nebylo tak jednoduché, protože Červ a spol stále dělali kraviny a tak jsem musel oživnout a vysvětlit jim aby toho nechali . Nakonec jsme z nich alespoň dostal co by řekli do telefonu při volání záchranné služby. Ještě než jsme šli zpátky ke klubovně tak jsme šli hledat hadrakoule do lesa, který byl pod pokrývkou sněhu. Nakonec jsme to vzdali a vrátili se ke klubovně kde jsme si ještě zatroubili pokřik jako správní jeleni, uklidili a rozešli se do svých domovů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 1. 2. 2007
článek číslo 550
autor: Miky

 

63 krát 88

je právě 5544
A přesně tolik centimetrů čtverečních je skautských, mezi dalšími tisícovkami, určených k tomu, aby si ti kteří prochází kolem nich, mezi obchoďákem a Evangelickým kostelem z náměstí páně Komenského na ulici Tyršovu , mohli prohlédnout co se děje v novoměstských kroužcích, klubech, svazech, oddílech, společenstvích, týmech, … kdo chce, přečte si na jaké závody se chystají orientační běžci, nebo mrkne na to jak to slušelo mažoretkám na jejich cestách po Evropě, kolik nastříleli střelci, naběhali atleti, co zajímavého chystají důchodci (jejich vývěska patří tradičně mezi nejhezčí a nejnápaditější ) a nebo zda je mezi námi novoměšťáky , nějaký karambolový talent. Náš prostor je poslední v řadě hned vedle programu kina na následující měsíc a myslím, že ač není zastřešen je to dobrá adresa. Zraky prohlížející si plakát Shreka či nové Bond girl, by mohli zklouznout i na obrázky třeba Mevrika a Scout girls.
Doby kdy jsme se na vývěsku chodili koukat, kvůli termínům dalších akcí a prohlédnout si fotky které jinde vystaveny nebyly jsou díky Okénku.jinak.cz minulostí. Současnost vývěsky je vedle článků do Novoměstska a skautských dnů jednou z možností jak o sobě dát vědět spoluobčanům. Ovšem ti co znají někoho z nás a ví o něm, že je skaut, si jistě udělají svou představu o skautech rovnou z přímého přenosu, ale ti co nás neznají si tu představu mohou vytvořit i díky naší vývěsce a nebyl by to první případ, kdy se někdo stal skautem proto, že viděl (a nebo jeho rodiče viděli) čím se bavíme, co děláme, kudy chodíme….. takže rozkaz zní jasně – neměli bychom kolemjdoucí mást, aby si pak nemysleli, že skaut je ten, kdo na vánoce pouští draky a vánoce slaví o velikonocích, čili buďme aktuální a pokud zpoždění, tak maximálně o měsíc. Předchozí věta závání tím, že díky zvoleným přirovnáním by se výtka mohla nejvíce dotknouti Berušek, které odvedly na tomto „vývěskovém“ poli v poslední době nejvíce práce – takže pozor, co si pamatuju, dva obsahy za sebou už dlouho nikdo nevytvořil, vám tedy patří famfára a díky.

Má představa o „vývěskování“ obecně:
1. Je určena PRO KOLEMJDOUCÍ veřejnost.
2. Má být AKČNÍ – od slova akce - má podávat stručné informace o naší činnosti.
3. Má „MARGARÍNOVOU “ TRVANLIVOST – zhruba po měsíci od otevření žlukne a musí se vyhodit.
4. Obsah musí být AKTUÁLNÍ nebo obecný.
5. Je PRO OKO - důraz je kladen na grafické, výtvarné zpracování

Má představa pro příští rok „vývěskování“ :
1. Vytvoříme minimálně 12 různých obsahů.
2. Jeden obsah nebude žluknout déle než měsíc.
3. Zdrojem textů a obrázků pro obsah budou příspěvky na Okénko.
4. Vymyslíme praktický styl vyměňování obsahu.
5. Vytvoříme alespoň 4 obsahy monotématické (Mercedeska, 100 let skautingu, Ivančena, …)
6. Oznámení veřejnosti, pozvánky, např. květinový den, skautský den,… budou mít styl.

„Co jste si upekli, to si taky sněste,“ říká se a tak já bych si dal těch „12. akčních vývěsek vytvořených z Okénkovských příspěvků“ a jako moučník nějaké to „monotéma“, tím nemyslím vývěsku celou věnovanou Monovi, i když :-).Chcete-li pomoci při pečení, tak hlavně pište a foťte na Okénko A pokud někdo dokonce máte nepřekonatelnou touhu taky si něco dobrého „upéct“, ozvěte se co nejdřív nejlépe hned teď. Myslím, že by se to mezi roverské „miniprojekty“ určitě hodilo. A recepty sbírám neustále, máte-li nějaký na vypečenou vývěsku, sem s ním..
„danger kuchař“ :-)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 4. 2. 2007
článek číslo 551
autor: Orloj

 

Tělocvična

Tak a je tu další skautská akce, tentokrát tělocvična v podání Orloje.
Sešli jsme se v 13:55 u Běliska. Pěkně dlouho trvalo, než jsme se všichni sešli, ale většina oddílu si krátila dlouhou chvíli koulovačkou neboli sněžnou bitkou. Když se sešli všichni Císko okamžitě zavolal:“Nástup! Jedna,dvě, tři………třináct! Pro některé družiny byl tento nástup špatný, protože se bavily. To nevypadá zas tak hrozně, avšak Císimu se to nelíbilo, takže se střihaly šeky (to co je skautský šek už asi víte). Hned po prvním pokusu bylo bezpečnostní zařízení tělocvičny dobyto. Po bleskovém převléknutí se vběhlo do hlavního sálu.
Se svými vazačkami jsme pomáhali Pracovnímu kruhu s přípravou her. Po přečtení deníku (náš hlavní hrdina se plavil na lodi se svými bratry) jsme se připravili na hru, která se počítá do celoroční hry. Jako družina jsme měli 8 minut na splnění úkolu a poté 1 minutu na přesun. To je jednoduché, ale musíme být ještě společně vazačkami svázaní dohromady. První úkol byl přejít pomocí 3. plovoucích desek přes čtyři ostrovy. Na posledním ostrově čekal název uzlu. Bohužel se ale před námi objevil aligátor a odnesl název uzlu na startovní ostrov, takže je třeba jít zase zpět, což jsme jen stěží zvládli.
Druhý úkol byl velice těžký. Musí se projít překážková dráha a centrální lano, ke kterému jsou všichni členové družiny uvázáni, musí být stále napnuté. Po mnoha překážkách se jsme to nakonec zdolali, mohli jsme se tedy vydat na další stanoviště. Třetí úkol, ten nejtěžší, byl opravdu oříšek.Jeden z družiny vylezl úplně nahoru, ale název uzlu si mohl vzít jen tehdy, pokud byli všichni staráčci (ti co mají slib) v polovině nějaké tyče a nováčci se nedotýkali země. Po osmi minutách, v kterých jsme se marně pokoušeli zdolat tento úkol, jsme šli dál.
Poslední úkol byl na žebřinách. Tady bylo nutné provést lano všemi skobami bez dotyku země. Výsledky této hry: 1. Jeleni
2. Rysi
3.-4. Vešky(Veverky a Lišky)

Naše tělocvična pokračovala neobvyklou hrou.U jedné stěny stály lístečky. Ty sbírali rádcové.Bylo na nich napsáno např. řekne star. holka, jezdec nov. holka, nese star. kluk(rádce to řekne staráčkovi holce, ta to řekne nováčkovi holce a ji zase přenese staráček kluk přes tělocvičnu k Císimu. Byl z toho docela rambajs, než jsme to správně pochopili. Po této hře nám už nezbývalo než uklidit a sbalit si věci. Po opuštění tělocvičny se strhla další vlna násilí ve sněhu. Kdo si nedal pozor, jako třeba Bája nebo Pipi, Byl v okamžiku celý od sněhu. U klubovny se strhla poslední a nejkrutější bitva, kvůli které dokonce Vojta-Horník počkal s Kofolou a to už je co říct. Celí promočení, avšak vemi spokojení a vyřádění jsme se rozcházeli domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 8. 2. 2007
článek číslo 552
autor: Miky

 

LEDEN 2007

měsíc tříkrálový v života běhu Bílého štítu
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 9. 2. 2007
článek číslo 553
autor: Bája

 

17tiny v Londýně

A máme tu druhou část netradiční výpravy do velkoměsta Brna…
Je pátek odpoledne a celý oddíl už netrpělivě čeká na mírně opožděný oběd v podobě párku s bramborovou kaší. Jsme už trošku hladoví, ale každý se dokázal nějak zabavit. Holky se většinou válely ve spacácích a kluci si čekání zpříjemňovali arénou (navzájem se pokládali na lopatky).
Po obědě, umytí ešusů a alespoň částečném strávení jídla nás čekala velká hra po Brně. Všem družinám byl přidělen jeden rover, který nám dělal doprovod.
Jakmile jsme byli všichni z družiny připraveni, „náš“ rover nám dal první část zápisu z deníku…
Den našeho pisatele deníku začal úplně obyčejně. Maminka ho poslala do obchůdku zakoupit vejce a slaninu. Jelikož i my musíme prožít jeho příběh, vydali jsme se do centra Londýna, kde náš hrdina momentálně bydlí.
Chvíli jsme pobíhali sem a tam a nevěděli co dál, za chvíli nám rover dal pokračování deníku…
Při nakupování jsme si všimli ušmudlaného, hubeného chlapce s malou sestřičkou. Našeho hrdinu také zaujala panenka, čouhající chlapci z batohu.
A protože našeho pisatele i nás tyto dvě děti velmi zaujaly a zajímal nás jejich osud, rozhodli jsme se pro nás zatím neznámou dvojici sledovat a to až k londýnskému soudu, kde jsme je však naneštěstí ztratili.
Nevěděli jsme co dál a proto jsme se spolu s naším hrdinou vydali k jeho oblíbenému obchůdku s luky a hlavolamy nedaleko Královského národního divadla. Na tu zvláštní dvojici však ne a ne zapomenout.
Až na freedom square jsme je znovu zahlédli. Bylo to v knihkupectví Academia jak si prohlíží dětské knížky. Vydali jsme se tedy opět znovu za nimi.
A jelikož jsme nebyli dost opatrní , u staré radnice nás chlapec odhalil. Vzpomněl si, že už nás za dnešek mnohokrát viděl a my jsme měli spoustu práce, abychom ho přesvědčili, že nejsme policie, nebo něco podobného.
Nakonec se nám však povedlo získat jeho důvěru a tak jsme se společně vydali na prohlídku St. Peter´s cathedral.
Po prohlídce nám chlapec dovolil zeptat se ho na jednu otázku. Dozvěděli jsme se tedy, že on a jeho sestřička jsou velmi chudí a že chvíle si zpříjemňují procházkami po Londýně.
Dále nás vedl on. Šli jsme celkem daleko, až k nákupnímu centru, kde nás chlapec poprosil o to, abychom mu zakoupily toaletní papír. Dal nám však pouhých deset korun a tak si musel vystačit s papírovými kapesníčky.
Naším dalším místem v putování se stalo hlavní vlakové nádraží. Chlapec , ani jeho malá sestřička neuměli číst, proto jsme spoj do Kingfieldu museli vyhledat sami.
Jeli jsme asi patnáct minut vlakem. Mezi tím šel chlapec s holčičkou údajně na záchod, ale už se nevrátili. Jediné , co po nich zbylo byly klíče na sedadle. Rozhodli jsme se je dětem vrátit, ale nevěděli jsme kde je hledat.
Náš pisatel deníku si vzpomněl, že jakousi adresu říkal chlapec strážníkovi. Byla to French street 48. Vydali jsme se tedy tam.
Chlapce jsme na adrese našli a on nám řekl celý svůj příběh.
Úkol jsme splnili a tak jsme se mohli vydat zpět do klubovny.
Po cestě nám Červ-Adamec Vietnamec zpíval jeho nový vietnamský hit /landač/. Když zrovna nezpíval, tak pištěl červím hláskem na Ludvu, ať ho neruší, že si chce užívat šalinu. Někdo si cestu užíval, někdo seděl radši na balení papírových kapesníčků, kdyby byly v sedadlech náhodou zapíchané injekční stříkačky, ať mu jedna neskončí v pozadí.
Po mnoha patáliích jsme všichni bez úhony dorazili do klubovny , kde si každý podle svého gusta odpočíval a čekal na skvělou hrachovou polévku.
Další hru si pro nás připravil Miky. Byla to úplně prostá hra. Miky nám řekl jeden takový příběh o klukovi se psem jménem Brin-právě to jméno jsme měli zjistit. Jeho jméno jsme se mohli dozvědět jednoduše. Ve vedlejším pokoji nás čekali čtyři roveři Tesák, Teo, Pepa a Císko. Nejprve jsme si na papír napsali jejich jména v pořadí od nejmladšího po nejstarší. Jakmile jsme byli hotovi, Miky nás vypustil za rovery. Každý opakoval pořád dokola jedno zkomolené slovo. My si všechny slova zapsali a pokusili se vyluštit, jak se tedy ten pes jmenuje. Náš druhý úkol byl skoro stejný, až na to, že jsme měli zjistit na co psa chlapec lákal.
Po zjištění obou informací nám Miky příběh dopověděl. Dozvěděli jsme se tedy zase trochu víc o tom jak vznikl oddíl. Chvíli všem trvalo, než nám došlo, že oddíl má dneska narozeniny. Reakce většiny byla asi taková: „A jó vlastně!“
Když už to došlo i těm nejpomalejším, zavřeli nás roveři do pokoje kde pobývaly holky a my čekali co se bude dít dál.
Netrvalo to dlouho a mohli jsme vstoupit.
Nečekala nás žádná velká hostina, ale víčko od ešusu se sedmnácti svíčkami položené na hrnci. Jakmile jsme se zklidnili, nastalo odpočítávání: „10! 9! 8! 7! 6! 5! 4! 3! 2! 1! 0!“…a hromadně jsme sfoukli svíčky!
V hrnci nás čekal „lahodný dort“…Hrachovka od večeře+Kaše od oběda! Někteří blázni si naivně mysleli, že je to jen ta hrachovka…
Nakonec jsme si přece jen pochutnali na čokoládě Merci a černo rybízovém džusu. To co jsme však dali do pusy, jsme nemohli držet. Museli jsme se vzájemně krmit.
A po oslavě hurá na kutě!

Ráno jsme vstávali okolo osmé hodiny a čekala nás rozcvička pod Tesákovým vedením.
Neminula nás samozřejmě ani vydatná snídaně.
Jelikož jsme udělali v zapůjčené klubovně celkem nepořádek, museli jsme před odchodem úklid. V celé klubovně byly koberce proto jsme začali s vysáváním. Moc dlouho jsme však vysávat nemohli. Z vysavače se začalo podivně kouřit a začal smrdět. Za chvíli už jen hrčel. Nakonec už ani nehrčel… Úklid se nám tedy celkem prodloužil, protože zametání koberců je docela obtížné.
Sotva jsme uklidili, mohli jsme se vydat Červovou milovanou šalinou na hlavní vlakové nádraží. Měli jsme ještě trošku času a tak jsme nakoupili bagety a mohli jsme vyrazit vlakem směr Tišnov.
V Tišnově jsme na družinu dostali dvě flašky. (0,5l a 2l) Byly to takové naše lodě. Měli jsme jim dát jméno nějaké ryby a lihovkou to na flašky napsat. Například liščí loď se jmenovala Ouklejka pruhovaná.
Vlak už byl připraven k odjezdu , takže jsme se rychle navalili do vlaku směr Doubravník.
V Doubravníku nás čekal oběd a na řadu přišly i naše loďky.
Šlo o to, že jsme měli přeplavit lodě na duhou stranu a to tak, že jsme si je navzájem házeli. Flašky nám však nesměli spadnout. Pokud přece jenom ano, museli jsme se vrátit na start, nebo na nejbližší metu. Bylo celkem šest kol a nakonec je všechny družiny odehráli.
Do příjezdu vlaku nám zbývalo ještě spousty času, zhodnotili jsme si tedy ještě výpravu a vymysleli její název.
Po cestě Císko nalepil políčka do Jumanji a odhlasoval se název výpravy.
V Novém Městě už jsme měli definitivní rozchod domů. To znamená, že tímto naše výprava do velkoměsta končí…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 11. 2. 2007
článek číslo 554
autor: Míša

 

Oddílovka

Po usazení v klubovně jsme zahájili podání rukou. Po zahájení si Teo od nás vybral přihlášky na tábor a registrační listy. Když jsme odevzdali tyto cenné papíry, přečetl nám Císko další příběh ze skautských příběhů o panu Čepičkovi a panu Plajnerovi. V příběhu se jednalo o hádce a domluvě mezi Čepičkou a Plajnerem. Čepička si myslel, že skauti nic za 2. světové války pro naši vlast nic neudělali. Ale Plajner byl jiného názoru a pravdivého a tak mu pan premiér vrazil dvě facky. Plajner mu vrátil jenom jednu a my jsme se bavili o tom, jestli bychom ji vrazili také. Většina nás byla pro vrácení. Dále se z příběhu řešily zákony. Dále jsme hlasovali o názvu výpravy na Rabuňku. A opšt byl komunitní kruh, co se nám na výpravě líbilo a nelíbilo. Potom jsme ukončili, protože byla schůzka s rodiči.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 12. 2. 2007
článek číslo 555
autor: Teo

 

Představení kmene RS NOCON

Na roverské výpravě v Pavlovicích vznikl nový profil kmene. Abyste si dokázali představit, kdo jsou novoměstští roveři, přirovnali jsme každého z nás k nějaké filmové postavě, kterou byste mohli znát.
Laky



Čita



Císko



Pepíno



Atrei



Vařík



Míra



Miky



Piškot



Pavlínka



Hombre



Neggy



Zdeny



Teo



Áňa



Kimík



Eliška



Čegi



George



Pudil

Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 13. 2. 2007
článek číslo 557
autor: Marťa(n)

 

RS Výprava

Je pátek 16:55 a já vím že bych už měla jít, ale mám celkem strach z toho že nevím co mě čeká...Nemám vůbec o ničem tušení a všechno se ve mně celkem svíjí...Ale přemluvím se a jdu a cestou ze mě strach a úzkost opadá...
Pátek 17:05 všichni se pomalu (a to vážně pomalu nikdo nespěchal) scházejí u K3. Dorazila jsem tam mezi prvníma a čekala než ostatní dorazí…, a sláva už někoho vidím známá partička na dohled vidím Pepína, Lakyho a Aničku jak blbnou před plusem se svýma super novýma děstkýma kartáčkama na zuby. A už přicházejí i další, někteří dřív a někteří později, a protože některým to trvalo opravdu dlouho, tak se auto č.1 pod vedením pana Marka rozhodlo že už pojedou směrem k Jimramovským Pavlovicím. Postupně i přes drobné zádrhely (např. přejetí odbočky) jsme se všichni dostali na to správné místo, a to k Ádovi na chatu.
Všichni jsme se „zabydleli“ a Zdeny nám začal vysvětlovat pár novinek z nemocničního sálu…Zároveň se nám dostal do ruky tlakoměr a stetoskop a Zdeny nám vysvětlil jak je máme používat, jako to byla celkem sranda :) Potom nám Piškot oznámil co nám všechno koupili byli to různý lana, sedáky, karabiny, nějakej super těžkej drát > kterej byl na lanovku aj.…to všechno byli samozřejmě jen mocinky důležité věci ;)
Pak nám Laky (jakož to správný killer) pravidla kartáčkový války. Měli jsme si každej vymyslet jedno čtyřciferný číslo např. 1111 a napsat ho na dva papírky, ale to číslo nesměl nikdo kromě tebe vědět. Vysvětlování pokračovalo, „Vylosuješ si dvě čísla to první co si vylosuješ bude osoba kterou máš zabít a to druhé bude tvoje náhradní čísílko pro případ kdyby si měl zabít sám se. To číslo který máš zabít najdeš na ruce ostatních a podle toho poznáš kdo je tvá oběť. Svou oběť zabiješ tak, že k ní přistoupíš a podřízneš ji kartáčkem pokud ho zabiješ a on předtím neřekne tvé jméno tak si ho zabil a dostáváš od něj číslo, které měl zabít on pokud však řekne tvé jméno tak se nic nestalo a ty ho můžeš zabít až za hodinu…“.Podle vysvětlování tahle hra je fakt dost těžká, ale opak je pravdou ale ktomu až později.
Dále následovala Čitky a Anni „hra“. Každej jsme dostal obálku a na tu jsme si měli napsat své ctěné jméno. Cílem bylo aby každý napsal o každém na papírek jakou v něm vidí osobu( Filmovou, Seriálovou, Literární hvězdu nebo Nějakou významnou osobnost ) a připsat k tomu proč jste k němu vybrali zrovna tuto osobu. Lehce se to řekne, ale těžko se to dělá, takhle lehká věc se pro nás stala pěkně složitou.Všichni jsme seděli a přemýšleli, a přemýšleli, nakonec byla celkem makačka vymyslet alespoň tři osoby…
Potom začala chvíle na kterou sem byla zvědavá asi nejvíc, příprava na dabing různých filmů.
Udělali jsme si tři skupiny > oddíl, berušky a zbytek. V těchto skupinách jsme se měli domluvit na film do kterého se pustíme. Každej jsme si vybrali něco a pak jsme to asi 1000x měnili nebo jsme se nemohli rozhodnou, ale tutovka byla že se u toho všichni nasmáli, toto trvalo celkem dlouho, ani nevím jak e to možný ale už byla venku celkem velká tma...
A tak jsme si chtěli pustit nějaký filmy, ale zjistili jsme že po tom dabingu nějak nejdou repráky…takže se nad tím chvilku..(trochu delší) dumalo ale pak se to vzdalo a začali jsme si povídat různý historky..a čas letěl a letěla už byl čas jít spinkat, tak jsme se připravili a za chvilku jsme spinkali.

Je ráno všichni se velice pomalu probouzíme a už na nás skoro čeká snídaně jen ji připravit …Snídaně se připravila a my jsme šli baštit Sníst jídlo byla pro nás úplná hračka nic těžního takže jsme to měli fakt dost rychle za sebou. Po snídani jsme se pokoušeli vlastníma ruka postavit lanovku...celou dobu nám tak dělali společnost pěkně čistý a voňavoučký a taky malilinkatý krávy..:) jako celkem sranda..ale nejde a nejde to po asi 1000 marných pokusech se ji pokusit postavit jsme to vzdaly a šli jsme na oběd. Vevnitř už na nás čekal Zdeny a pod naším marným dojmem, že už je oběd hotový, nás rozdělil do dvou týmu a ty měli uvařit oběd té druh skupině…V kuchyni to vařilo bublalo a pěkně vonělo..ale dá se říct že nikdo z nás nevěděl jak ten oběd vlastně dopadne, protože skoro všichni (nebo my aspoň určitě) jen vzpomínali co tam přijde. Ale všechno nakonec dopadlo dobře a tak jme se obě skupiny dočkali jídla. Jedna skupina měla na oběd pórkovou polívku se sýrovo- špenátovou omáčkou s masem a ta druhá měla polívku nějakou s vajíčkem (myslím) a špenátovo-sýrovou omáčku s masem. Všichni jsme se nadlábli úplně moc a tak jsme po obědě museli chvilku čekat než si naše bříška odpočinou. Po odpočinku našich bříšek jsme šli vyzkoušet lanovku, kterou nakonec udělali pomocí auta a byla hotová za 10min :).Lanovka byla super (teda podle názorů ostatních) a všichni si ji moc užila…např. když viděli Tea jak letěl pěkně vzduchem aj. Všichni jsme se nabažili lanovky a šli jsme zpátky. Tam už čekala Čitka s její hrou, která se tentokrát konala venku, měli jsme projít baráčkem…Zde jsme měli za úkol třeba chytnout psa do lasa, nebo přenést zraněnýho a nebo poskládat puzzle beze slov. Nakonec vyhrál tým Máčky ale bylo to jen o kousíček...a důvod? No Čitka ,protože už bylo protože už bylo pozdě zrušila hry a zručnost , který nám šli.:(..:D
No a teď už následovalo dokončení našich dabingových scén. Bylo to pěkně zdlouhavý ale zábavný, jako když holky udělali asi 50 verzí Pirátů… během přípravy jsme dělali bramboráky..(který jsme dělali taky jenom odhadem, co si kdo pamatuje..:) )
Všichni postupně dokončili články a začali jsme chystat dlouho připravovaný večer…Pár příprav a šlo se na věc…První šly Aňa s Čitou, které dabovali na živo Piráty z Karibiku, potom byl Pepíno (nebo spíš berušky, ale z nich tam zbyl jen on) s Nesvadbovými po nich se chvilku snažil George s Piškotem o Gladiátora a nakonec byli oddíláci s Pulp Fiction. Všechny scény a dabingy byla fakt super a všem se fakt moc povedli.
Ale už byla venku tma a ven by se nikomu nechtělo, a protože jsme měli vytažení plátno aj. a spát se nám ještě taky nechtělo tak jsme se začali dívat na Prison Break z původní 1 dílu z toho bylo nakonec 5 dílů, který končili ve tři ráno..ale to už jsme šli potom vážně všichni spát…

A protože jsme šli spát až trochu dýl tak se vstáváním opět nikdo nespěchal…Ale nakonec se nám podařilo vstát a to už na nás čekala snídaně, ale před snídaní jsme si poklidili, abychom se tam mohli vůbec pohnou, pak jsme teda šli snídat. U snídaně se rozebíral zase dost věcí a až se domluvilo, dojedlo a dopilo vrhli jsme se na úklid a na sundání lanovky,obojí nebila jen tak sranda, a nejhorší byla asi ta obrovitánská hora nádobí která ležela v kuchyni, ale i tohle se zvládlo a tak se mohlo odjed spokojeně domů ……..
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 13. 2. 2007
článek číslo 556
autor: Teo

 

Jumanji - indická divadla

Cítím, že se brzy začne něco dít. Z dálky sem pronikají proudy vzduchu, které přinášejí vůni. Exotickou vůni. Jako bych v ní cítil nějaké koření. Není to však jenom vůně. Vzduch je rozechvíván vibracemi. Připomínají zvuk bubnů. A jak dny plynou, vůně je čím dál silnější a zvuk bubnů čím dál hlasitější. Blíží se něco velkého. JUMANJI OŽÍVÁ. Blíží se konec her malého chlapce v Hydeparku, čtení dobrodružných knížek a ježdění na lodičkách. Řešení našeho úkolu brzy nabere jasný směr a musíme se na to dobře připravit…
Abychom mohli docílit věčného míru mezi všemi lidmi, musíme se nejdříve naučit lidi poznávat. Znát jejich zvyky, vrtochy a touhy. Vědět komu nebo v co kdo věří a proč jsou lidé schopni konat i zlé skutky. Začneme rovnou tam, kde je lidí nejvíce - v Indii, jedné z nejlidnatějších zemí světa.
Každá družina má za úkol si na zimní tábor nastudovat jeden příběh týkající se Indie. Příběh může být buďto skutečný (něco z historie Indie, něco o kolonizátorech a zámořských plavbách do Indie, něco ze současnosti atd.) nebo mytologický (hynduistická a budhystická mytologie je poměrně bohatá na zajímavé příběhy). Neměl by to být příběh smyšlený nebo, který znáte z nějakého románu, či filmu.
Každá družina si tento příběh nachystá jako divadlo, aby ho mohla předat zbytku oddílu. Nebude to však tak jednoduché. Divadlo bude mít určité podmínky:

  1. Divadlo musí mít alespoň jednu malovanou kulisu.

  2. Na konci bude veršovaný závěr.

  3. Vyberete si jednu postavu, která ve vašem příběhu figuruje a nahradíte ve svém divadle její jméno jménem někoho z pracovního kruhu. Měl by to být někdo, kdo se svými vlastnostmi postavě podobá. Po skončení divadla pak, řeknete, kdo byla původní postava a jaké vlastnosti má podle vás s roverem podobné.

  4. Každý herec nebo herečka bude mít svůj kostým.

  5. V divadle se vyskytnou tato slova: špek, zuby, komín, papoušek, klobouk, oheň, krasavec, třináct, krystal, podrážka. Mohou zde být řečeny nebo zde mohou být jako kulisy, či převleky.

  6. Družina bude mít původní příběh nějakou písemnou formou s sebou (knížku, stáhnutý z internetu a vytisknutý…), abychom si ho mohli případně i přečíst.


Na samotném zimním táboře nebudete mít na přípravu moc času, takže se tomu věnujte už před ním.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 16. 2. 2007
článek číslo 559
autor: Anička

 

Beruščí odpoledne s divadlem

Hodnotný a informativní článek o jednom (teď už trochu vzdáleném) divadelním odpoledni
Hned na úvod vás tímto zveme na Skotský ples, kde budou Berušky prezentovat své monumentální divadlo (na Skotský ples, jakožto největší kulturní akci v dějinách střediska, stejně všichni jistě přijdete, takže tohle je jen další důvod, proč nesedět doma...).
Nebude to žádná ubohá scénka, ale opravdová divadelní hra, kterou je ale potřeba pořádně nacvičit.
Na začátku jsme si v klubovně přečetli 2 skotské pohádky, ale neprozradím vám, jaké. Potom jsme se rozdělili na týmy, které budou hrát kterou pohádku, ale neprozradím vám jak. Následovalo rozdělení rolí, ale neprozradím vám, kdo koho hraje. Taky jsme museli vyrobit kulisy a rekvizity, aby bylo herecké umění světlušek ještě podpořeno úchvatnou výpravou. Nacvičovat divadlo je těžké, zvlášť když vám některé herečky ještě šišlají, protože ještě nemají všechny zuby. Nicméně snaha byla od holek veliká a nadšení, které projevovaly, nás povzbudilo. Takže jsme zkoušeli a zkoušeli, ale neprozradím vám co a které scény, aby to bylo překvapení. Tento hodnotný článek má jistě velký smysl a doufám, že si z něj odnesete hodně informací a Beruščím divadle.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 18. 2. 2007
článek číslo 560
autor: Hornikov

 

21. Rysí družinovka - 13.2.2007

Za měsíc únor mají Rysi za úkol napsat jednu svojí družinovku a jelikož 21. družinovka byla ta poslední, píšeu ní.
Kolem čtvrté hodiny se v klubovně na Malé ulici 194 pomalu sházeli členi družiny Rysů, aby se zde mohli zúčastnit další družinovky. Jakmile jsme byli všichni až na Luku Brasiho, který byl nemocný, zahájili jsme družinovku pokřikem. Po zazpívání Rysího pokřiku následovala hra s názvem Demonstrace, s cílem rouzproudit Rysátkám trošku krev. Rozdělili jsme se tedy do dvou teamů, první team byl policajti, druhý team byl demonstranti. Úkolem policajtů bylo oddělit od sebe pevně se držící demonstranty, jenže to nebylo tak jednoduché, měli na to jen 1 minutu a půl, když to do té doby nezvládli, demonstranti vyhráli. A tak z toho vznikla docela dobrá bojovka, za 90 sekund se role vyměnili a bitva pokračovala. V obou případech však vyhráli demonstranti (mělo by se přibrat více strážců zákona). Jakmile byli všichni špinaví a podlaha byla perfektně čistá, začala Orlojova hra. Rysi se ocitli v době Druhé světové války a to konkrétně ve vězení, odkud se snažili uprchnout, jenže se jim to nedařilo. K jejich štěstí tam však přišel muž, který si řikal anglický agent a chtěl nás vysvobodit. Šli jsme tedy s ním urputnou trasu přes německé jednotky, cestou jsme bojovali o holý život. Nakonec jsme ale štastně vyvázli, jenže byl tu problém. Anglický agent se najdenou otočil a řikal, že odtud se nikdy nedostaneme, poněvadž to byla past a on že není anglický agent, ale německý voják. Začala tedy bitva v šátkovce, naším úkolem bylo co nejrychleji zneškodnit vojáka, naštěstí se to Goofymu podařilo a tak naše družina štastně vyvázla z tohoto nebezpečí. Po Orlojovo hře následovala hlavní činnost naší družinovky, která měla dva body: První bod byl zdravověda v podání Orloje, tedy konkrétněji jsme se učili obvazovat ruku pomocí trojcípého šátku a opakovali úkol z bodování - co dělat, když najdeme někoho v lese. Trojcípí šátek jsme zvládli s Teovou pomocí perfektně(zapomněl jsme dodat, že tuto družinovku nám kontroloval Teo), druhý úkol byl o něco težší, avšak povedlo se nám ho zvládnout také. Když zdravověda byla procvičená, následoval druhý bod hlavní činnosti, a to divadlo na zimním táboře. Přečetli jsme si instrukce co máme dělat a zjistili jsme, že to nebude zas tak jednoduché. Jediné co jsme mohli udělat bylo, že jsme si řekli, aby každý na příští družinovku donesl dva příběhy z Indie, kde se mělo divadlo odehrávat. Po divadle následoval krátký testík na procvičení ČR, a jelikož to všichni zvládli více než výborně, dlouho jsme se tím nezdržovali a vrhli jsme se na procvičování uzlů. Stopli jsme tedy čas a už se vázali všechny základní uzly co máme. Zde to již nebylo tak bezproblémové, ale také se nám to podařilo. V této části družinovky už nás opustil Teo (možná už se na to nemohl dívat:)), ale nedalo se nic dělat, náš program pokračoval. Nyní byla na řadě legendová hra s cílem konečně zabít temného Lorda z Angmaru, to se nám nakonec také podařilo, ale od začátku. Temný lord byl černokněžník, nedalo se ho tedy zabít jen tak, museli jsme získat zbraň. Proto jsme obíhali všechny možné postavy, až nakonec čaroděj nám řekl, že se máme dotavit do velké klubovny, kde na nás již čekal muž, který o té zbrani něco věděl. Pověděl nám, že se nachází ve sklepě a že máme co nejrychleji zneškodnit lorda, nejdříve jsme ho však měli vyslechnout. Došli jsme tedy na zahradu se zbraní v ruce, Lord z Angmaru měl poslední řečí před smrtí. Mluvil tak dlouho, až Goofymu došla trpělivost, vzal tu zbraň a Lorda zabil. Jelikož zde hra ončila, vydali jsme se do klubovny, abychom to zrekapituvali a zakreslili získaná políčka do mapy. Jamile to bylo hotovo, už nás čekal jen úklid celé klubovny, poněvadž bláto na zahradě se nevysvětlitelným způsobem ocitlo v klubovně. A tak se vytíralo, zametalo a nosilo dřevo, naštěstí nám to netrvalo tak dlouho, proto jsme mohli družinovku za nedlouho pokřikem ukončit a rozejít se do svých domovů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 23. 2. 2007
článek číslo 561
autor: Hornikov

 

Herní odpoledne - Jumanji kapitola x

Tak a máme tu další zápis v deníku. Jakmile jeden vyvolený rovery přečetl, bylo už na oddílu Nadějě, jak tento zápis prožije...
Náš oddíl se sešel krátce po druhé hodině, aby prožil další dobrodružství ze světa Jumanji. Tentokrát nám pisatel deníku oznámil, že neudělal zkoušky na Oxford, kde se chtěl stát později misionářem, aby mu bylo umožněno poznat cizí země. Jelikož se mu ale nedařilo, misionářem nebude. Poslední šance na poznání cizích zemí byla kariéra vojáka. Tam byly zkoušky o něco lehčí, a tak náš hrdina neváhal a šel zkoušky splnit. Naším úkolem bylo zkoušky plnit s ním.

Když byl deník dočtený, vydali jsme se k viaduktu, kde nás čekal úvod a také první úkol. Jakmile jsme se tam sešli, rozdal nejprve pracovní kruh každému jeden šátek, na kterém bylo naspané jeho jméno. Po označení všech členů oddílu, začal Tesák vysvětlovat prví úkol. Teda vysvětlovat zrovna ne, poněvadž nám řekl jen dvě věci. První věc byla, že za deset minut nám dá úkol, druhá věc, že těch deset minut byla doba na promyšlení taktiky. Všichni jsme teda vymýšleli, z hlavy se nám kouřilo a najednou se Jeleni rozběhli a směrem k Mercedesce začali stavět štafetu. Lišky následovaly jejich příkladu a Veverky hned za nimi. Jenom Rysi stáli s nechápavými výrazy a divili se, proč to všichni dělají. Jelikož nám to přišlo dost nelogické, nenásledovali jsme příkladu ostatních a čekali všichni u Tesáka, až nám zadá úkol. A to Tesák také udělal. Řekl nám, že musíme doručit k Mercedesce zprávu, družinovou vlajku a pět různých listů. Vrhli jsme se tedy na to. Tady se ukázalo, jak ostatní družiny to oproti nám takticky zvládli. Běžely po štafetě a tak zanedlouho měly před námi značný náskok, avšak víte jak se říká: "Co není v hlavě, je v nohách." Nasadili jsme tedy turbo pohon, cestou sbírali lístky a věřte nebo ne, nakonec jsme tam doběhli jako první, tedy přesněji, stejně s Liškami. Spokojení, ale velmi unavení jsme s obavami očekávali další úkol, jestli to nebude další pořádná běhačka.

Naštěstí ne, kapitán Teo nám dal za úkol vyčistit kraj od nebezpečných látek. Vrhli jsme se tedy do lesa, kde byly rozházené hadrakoule. A jelikož bylo úkolem donést jich co možná nejvíce, snažili jsme se jich polapit a najít co nejvíc. Nakonec byl výsledek docela srandovní, tři družiny měly stejně nebezpečného materiálu, čtvrtá jen o trošku méně. Když bylo naše velitelstvo (PK) spokojeno, vydali jsme se dál, až ke koupališti.

Zde nás čekal další úkol, tedy konkrétněji za nedlouho, poněvadž Tesák nám řekl, že po cestě nám zadá úkol a my ho měli co nejrychleji splnit. Všichni tedy zbystřili a šlo se pomalu dál. Najednou se zastavilo v lese. Měli jsme si vytáhnout papír a tužku a narýsovat si čtvercové pole 3x3. A co byl úkol? Vyznačit v něm co možná nejvíce čtverců. Každý si nějak tipl nebo si to spočítal a výsledek řekl Tesákovi. Za necelé tři minuty nám Tesák řekl i výsledky. Ty byly jednoduché, poněvadž nikdo to neměl správně.

Po tomto neúspěšném úkolu jsme ale šli na další stanoviště. Tentokrát byl úkol poněkud složitější, museli jsme z lan postavit lávku přes potok. Sehnali jsme si tedy pevný klacík, přivázali na něj lano a náš vrchní házeč - Budu se pokoušel hodit klacek s lanem tak, aby se zasekl pevně mezi větve. To se mu také nakonec podařilo, uvázali jsme tedy první část lávky. Jakmile bylo první lano jaksepatří vypnuté, začal stavba zábradlí. Opět jsme si nalezli klacek a na něj připevnili lano. Budu opět prokázal své umění a trefil se skoro na třetí pokus. Když se klacek pěvně zaklínil mezi větve, bylo vyhráno. Teď už jen stačilo zábradlí uvázat kolem stromu a mohlo se jít. Lávka byla naštěstí pevná, a tak všichni Rysi šťastně přešli. Po sbalení lan jsme se šli podívat, jak si vedou i ostatní družiny. Zjistili jsme, že Veverky jsou už skoro taky všechny na druhém břehu potoka, lišky na tom byly taky celkem dobře a Jeleni stejně jako Lišky. Za nedlouho však Teo stopnul čas a tak jsme to stihli jen my a Veverky. To už ale následoval další úkol.

Nyní byl zase běhací a to v podání Císka. Chvilku jsme šli až jsme stanuli před poměrně prudkým kopcem. Tam Císy začal vysvětlovat. Měli jsme za úkol přenést a posbírat všech svých pět P. Avšak podmínkou bylo nosit je po jednom a každé na jiné stanoviště. A tak jsme s velikým úsilím vynesli všech pět P postupně až na kopec, avšak ještě nebyl ani zdaleka konec. Nyní přišla chvíle, kdy jsme si naopak museli všech pět P zase posbírat a donést za Plukovníkem Pavlou. U ní jsme ještě museli nakreslit do deníku znak oddílu a jakmile se nám to podařilo, tento úkol byl splněn.

Za chvíli dorazil zbytek oddílu a tak jsme se mohli vydat dál. Nyní nás čekal trénink střelby. Vybrali jsme prvního člena, který šel střílet, jestliže trefil, střílel dál, jestliže ne, vypadával. Výsledky se nakonec počítaly podle počtu členů, kteří zůstali nevypadnutí. Nakonec tuto hru s náskokem vyhrály Veverky, poněvadž Míša se trefila asi 4x. Spokojení po skvělém zážitku naše cesta pokračovala.

Čekal už nás jen poslední úkol - umět se plížit. Každý si tedy vzal jednu hadrošku a šel se schovat do lesa. Úkolem bylo dostat se nepozorován k Jelení skalce, avšak když vás trefili hadrakoulí, vypadávali jste. Vznikla z toho skvlé plížící hra s napínavý koncem, kdy již všichni byli na Jelení skalce a hra již dávno skončilo, avšak Budu se ne a ne objevit. Když už nepřicházel dlouho, řekly se výsledky hry a pomalu se šlo domů. Naštěstí se k nám Budu připojil a mohli jsme tedy spokojeně dojít až do klubovny. V klubovně nás už jen čekalo přilepení políčka, to jsme bez problémů zvládli, a tak jsme se mohli vydat velmi spokojení, ale také velmi unavení ke svým domovům…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 25. 2. 2007
článek číslo 562
autor: Mates

 

Kováři a rytíři

Zase byla kritika na Jeleny, že nenapíší ani pár vět, tak jsem raděj to napsal hned.
Po čtrnácti dnech v posteli s chřipkou jsem v neděli konečně byl docela v pohodě a mohl jít na akci Kováři a rytíři. Mamka se snažila. Řízky smažila už před jedenáctou, abych se mohl rychle a dobře najíst . Nacpal jsem si břicho bramborovým salátem a řízkem přes celý talíř a vyrazil.
V klubovně se nás sešel skoro celý oddíl. Teo nám řekl základní informace o zimním táboře, rozdal nám oznamy, abychom věděli, co všechno máme s sebou mít a zajistit všechno potřebné.
Miky nám přečetl kriminální příběh , u kterého jsme měli zjistit vraha, domyslet konec.
Pak už nás čekala zdlouhavá a náročná práce na našich mečích. Myslím, že se nám docela dařilo, až ….až na Jeleny :)). Červ a Lanista si pracně vyrobili meče a chytráci je postavili ke kamnům a měkká část meče se jim celá teplem roztavila, tak museli čepel dělat znovu. Ale to se stane, nováčci neměli tušení, co to teplo dokáže.
Nakonec jsme uklízeli klubovnu. Když bylo vše hotovo, nastal čas burzy. Rozdal se kalendář, budík, kožený turbánek... a protože už padla tma a bylo dost pozdě, šli jsme domů. Samozřejmě, že jsme nevydrželi a hned před klubovnou jsme meče vyzkoušeli.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 27. 2. 2007
článek číslo 563
autor: Meli

 

Liščí družinovka.

Liščí rande bylo domluveno na 14,30, ostatně jako obvykle.
Klíč od klubovny už čekal v Bářiným batohu a tak jsme otevřely.
Hned po právních krocích jsme si připomněly vzpomínky na kováře a rytíře. Veselé historky o zchozené popelnici, o Báře na splašené židli atd. nás obohatily spolu se záchvatem smíchu na dlouhou dobu.
Naše hlasivky nezapomněly ani na náš pokřik.
Dále se strhla bitva o to, kdo zatopí. Nakonec zatopila Danča a Janča její práci v průběhu družinovky převzala. Polínka už se těšila, jak se zahřejou. No a aby taky ne! Taková tuhá zima! :-)
Na družinovce se též našlo místo pro organizaci.
Hlavní náplň družinovky byla příprava na scénku, kterou můžete shlédnout již na zimním táboře. Scénku nechám v utajení. Je to přecepřekvápko!
Po únavném přemýšlením nastala chvilka pauzy.
I tento měsíc bodování obsahuje hry a tak jsme se pustily do jejich plnění. Nejprve měla hru Pipi. Pravila zněla jasně: 3x se otoč kolem své osy a pak chyť někoho z družiny.
Dále následovala hra Báji. Naše uzlovačky se s naší pomocí spojily do kruhu o průměru…:-) Do ruky jsme chytly kruh a jedna vstoupila do něj. A začaly jsme hrát. Ta v kruhu se musela dostat ven buď vyskočením, aniž by se dotkla uzlovaček, nebo sešlápnutím. Poslední možnost byla dotknout něčí ruky. Ostatní se jí v tom snažily zabránit.
Nakonec se chystala moje hra. Dobrovolnice Pipi šla dolů k zrcadlu a počítala 1,2,3 teď a otočila se. Ostatní k ní měli doběhnout, aniž by je viděla.
Užily jsme si spoustu srandy, o kterou se s velkou měrou postarala Bára-její málem náraz do kamen. Skoro pravidelnou družinovou činností je vaření výborného čaje a výjimku jsme neudělaly ani teď!
Pozor objev století v klubovně! Různotvarý cukr!!!
Ke konci jsme se vrátily ke scénce, která je skoro ve fázi dokončení.
Ani úklid se nám zase nevyhnul, ale od zametání nás zachránila rádkyně, takže doufáme, že si moc neublížila a mozoly se za chvíli ztratí.
Nakonec už jsme jen zamkly a šli domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 27. 2. 2007
článek číslo 564
autor: Budu

 

22. Rysí družinovka - 20.2.2007

A máme tu další zpravodajství z našich družinovek, tentokrát to napsal Budu.
20. 2. 2007 v 16. 00 začínáme další družinovku, jako vždy pokřikem. Na úvod této družinovky jsme si zahráli zábavnou hru s balónky, v které jsme si přivázali k jedné noze balónek a tou druhou jsme museli prasknout balónek protivníka. Když popraskali všechny balónky, tak jsme se všichni usadili kolem stolu a Horník nám přečetl oznam na zimní tábor a potom příběh z Indie, který jsme začali secvičovat. Prvně jsme si rozdali role a potom jsme začali hrát na nečisto první část příběhu. Když jsme byli v polovině, přišel Míra, abychom přidělali tyče na závěsy, které jsme dali oddílu k vánocům, rozdělili jsme se na dvě poloviny. Jedna přidělávala závěsy a druhá umívala záchody. Já, Orloj, Luka Brasi a Goofy jsme umývali záchody, Horník s Krtkem přidělávali s Mirym závěsy, teda Krtek, Horník zametal klubovnu. Když Míra odešel, bylo za 10 minut 18.00, proto těchto 10 minut jsme využili tak, že jsme si zahráli slepou bábu. Strašně jsme se u ní nasmáli, třeba když Goofy měl převázaný oči, byla to sranda. Deset minut uběhlo a čeká nás už jen zamést a konec. Zametli jsme a teď všichni ke stolu a ukončíme tuto družinovou, stoupli jsme si do pozoru, Horník řekl tři, čtyři a všichni spustili náš skalami otřásající pokřik. A teď všichni domů a na příště se moc těšte, hovořil Horník, ale to už všichni byli pryč.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 1. 3. 2007
článek číslo 565
autor: Vojta Večeřa

 

23. Družinovka Rysů - 27.2.2007

Další příběh z našeho rysího života popisuje Vojta Večeřa.
Družinovku jsme měli netradičně od 15:00 do 18:00 hodin. Sešli jsme se dřív, protože jsme museli nacvičovat divadlo na zimák. Ale Goofi přišel jako vždycky pozdě, protože na to prý zapomněl takže jsme si mohli dobu dělat úkoly do nováčkovský. Až Goofi přišel,začali jsme nacvičovat divadlo. V 16:00 hod jsme zahájili družinovou pokřikem. Pak jsme hráli takovou hru, že jsme dokreslovali části těla, takže j toho vznikali pořádný obludy. Potom jsme si četli oznam na zimák. Potom Budu s Chrochtym sehráli scénku a Budu byl pasován na Ochránce družiny Rysů. A tím přestal hrát celoročku a bude Chrochtymu pomáhat při hrách do celoročky. Potom jsme zase zkoušeli to divadlo, až jsme ho dodělali až do úplného konce. Po divadle jsme ještě chvilku dělali zdravovědu a potom jsme uklízeli, nosili dřevo, atd. A zbylo nám ještě pár minut a mohli jsme dělat bodování. No a nakonec jsme družinovku ukončili a šli jsme domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 2. 3. 2007
článek číslo 566
autor: Čegi

 

Výprava za Yettim

Není to tak dávno, co jeden trapný plátek, který si říká časopis a dal si jméno National Geographic , otiskl reportáž, kde se jeho reportérům údajně podařilo zahlédnout Yettyho.
Z článku se stala ohromná senzace a dozvěděla se o něm i slečna Elizabeth Swan, reportérka čtenářsky velmi úspěšného a vědecky významného časopisu Baterka. Rozhodla s naspat článek lepší a tak se vydala do Himálají vystopovat Yettyho.
Ze školy v Bobrové, kde byly zrovna ubytované Berušky, je to do Himálají kousek, tak se tam slečna ( nebo taky „madam“ jak jí holky začaly říkat) zastavila, aby posílila svůj tým o nové členy. K expedici se přidal taky Boris Slamák, který nechybí na žádné akci. Pak jsme si sedli do kroužku a navzájem se česali (vlastně česalY, kluci se nevím proč nepřidali) a Atty vykládal. Jenže když se Atty rozpovídá, je to nadlouho, navíc každá z Berušek má historku (co se stalo babičce, co říkala kamarádčina kamarádka), kterou musí bezpodmínečně všem říct, takže najednou byl čas jít spát. Tak jsme šli. V noci jsme přeletěli do Himálají a ráno se holky s Borisem vydaly hledat Yettiho (reportérka si totiž prozřetelně vyrazila do Himálají v sukni).
Za dopoledne dorazily až k Yettiho jeskyni, ale nebyl tam. Objevily ale jeho stopy, které se jim podařilo odlít. Absolvovaly také náročný horolezecký výstup, takže se vrátily zpátky strašně vyhládlé. Nabraly si proto plné ešusy jídla, ale po pár soustech je přešel (NEBYLO to chutí toho jídla (to je tady pro vás kluci, abyste neměli zase poznámky!)), takže využily Attyho bezednosti. Odpoledne jsme nacvičovali divadlo, už se začíná pomalu rýsovat. Pak přijela kapela, která slíbila, že nám řekne něco o Yettym. Jenomže se ukázalo, že nás jenom napálili. Začalo se stmívat a bylo třeba zjistit nové informace o Yettym. V jedné horské vesničce bydleli babička s dědečkem. Vlastně spíš… bába s dědkem. Žili tam spolu už dlouho a za tu dobu už mezi nimi veškeré sympatie vyprchaly. Oni kdysi viděli Yettiho, ale už jsou staří a každý si pamatuje jen své části příběhu. Bylo nutné příběh poskládat celý. To by bylo mnohem snazší, kdyby bába a dědek nebyli tak protivní. Babka často upadala do spánku nebo vylezla na strom a holky ji musely snést dolů, dědka zase pořád loupalo v zádech. A těch nadávek, co si mezi sebou vyměnili… Jedna za všechny: Holky: „Dědečku, řekněte nám něco o Yettym… Dědek: Yetty? Yetty? Koukněte se na tu mou bábu, TO je Yetty! Po téhle urážce jsem se rozhodla, že už s dědkem nikdy nepromluvím. Na večeři byly špagety s točeňákem a Atty zas dojídal, takže jsme měli večer strach, aby se klidně vyspal. V noci nás čekal těžký úkol: projít stezkou odvahy, vyměnit zlým lovcům Yettyho jejich zbraně a nakonec ten nejtěžší a nejstrašidelnější – jít za Yettym a donést mu boty. Yetty se totiž pořezal a tak jsme ho mohli lehko sledovat podle jeho světélkující krve. Je plachý a mohl by se lehko rozzuřit, tak jsme na něj jen jednou blikli čelovkou a pak se rychle vzdálili a nechali ho tam s novými botami. Ráno holky bez mučení přiznaly, že se na noční hře hodně bály, nejvíc Yettyho, protože strašně vrčel a byl obrovský. Ráno se ještě vrátili lovci a chtěli nás dokonce postřílet, ale když vytasili pistole, byly tam místo nich naše banány, tak jsme se jim vysmáli a oni utekli. Byli bychom v Himálajích ještě zůstali, ale zítra musíme do školy. Berušky ale vyrobily skvělou reportáž z této expedice, která se (pokud šéfredaktorky Bája a Terka dovolí) objeví v dalším čísle Baterky.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 3. 3. 2007
článek číslo 567
autor: Bája

 

Kováři a rytíři

Kováři a rytíři se konali místo filmového večeru. Někdo z toho byl zklamaný, někdo se naopak moc těšil.
Sraz byl v neobvyklý čas a to už ve 12:00.
Čekalo nás mnoho práce, takže jsme se hned vrhli do první části programu. Teo nám rozdal konečnou verzi oznamu na zimní tábor a přidal k tomu pár svých vět.
Dále nás čekalo čtení detektivního příběhu z knížky: Kdo je pachatel? v podání Mikyho.
Stejně jako na minulé oddílovce jsme měli vypátrat, kdo byl vrahem. A protože ani profesionálním kriminalistům netrvá odhalení vraha pět minut, vrhli jsme se na výrobu mečů a přemýšleli, kdo to asi tak udělal.
Většina z nás nemusela meče dělat od znova, spíš jen opravovala ty z roku minulého. Jen pár jedinců se vrhlo na výrobu úplně nových.
Většina holek se s výrobou mečů moc nepárala a byla brzy hotova. Zato kluci dělali meče opravdu namakaný. Jako například Císko, měl super meč. A byl by super doteď, kdyby mu ho nezaplácali červenou barvou. :-(
Když už se na chodbě objevila dlouhá řada hotových mečů, začal velký úklid.
Uklízelo se vážně poctivě. I bedna se po letech protřídila.
Další částí programu byla Pavlina hra. Na hře nebylo nic složitého. Rozdělili jsme se do dvou skupinek. Úkolem každé skupinky bylo obejít všechna čísla od 1 do 12 (druhý tým naopak), která byla rozmístěna po klubovně. Ale až tak snadné to nebylo, jak se to zatím zdá. Každý člen skupinky se totiž musel čísla dotknout čelem. Ještě k tomu všemu se po dobu celé hry museli všichni držet za ruce. Na konci se ztrhla pěkný bitka, protože MÉMU týmu zbývalo poslední číslo a druhá skupina se nám to pokoušela překazit. Zchodili jsme dokonce i popelnici.
Přišel konečně čas i na dořešení detektivního příběhu. Žádná družina však neuhodla správnou odpověď.
Vše co jsme měli za toto odpoledne udělat, jsme už učinili. Až na jednu věc: Rytíře.
Teo se ještě před tím, než nás vypustil na půdu, udělal komunitní kruh a ptal se, co si myslíme, že nás právě čeká.
Na půdě nás čekalo představení nové stezky oddílu Naděje. Když scénka skončila, teo ještě doplnil pár informací týkající se této nové knížečky.
Povídal by ještě dál a dál, ale čekal ho už vlak. Takže jsme mu zamávali a taky šli domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 6. 3. 2007
článek číslo 569
autor: Anička/Čegi

 

Společná tělocvična světlušek a vlčat

V tělocvičně na Bělisku jsme se sešli v 1 hodinu odpoledne. Roverů asi stejně jako dětí, myslím že víc než 25 nás nebylo.Rychle jsme se převlékli a pak následovala rozcvička s písničkou pod vedením Maky a pod vedením mým. A vlastně i všech ostatních:-). Po důkladném protažení jsme se rozdělili do 4 teamů a zahráli si štafetovou hru, při které jsme museli natáčet líné rovery do polohy, která se jim zrovna zalíbila. Potíž byla v tom, že nám ji nikdy nechtěli jentak oznámit, byli tak líní, že jen kývali nebo vrtěli hlavou. Potom jsme šli trochu potrénovat biatlon – samozřejmě biatlon v tělocvičně: běhá se okolo tělocvičny, hází se míčem do švédské bedny, běhají se trestná kolečka kolem středu. Když jsme dotrénovali, šlo se na vybíjenou. Po několika problémech typu: Albi se nedá přehodit a jen 2 děti přehodí tělocvičnu, jsme si s kapitány míč třikrát přehodili a mohlo s začít vybíjet. Já jsem se zrovna moc aktivně neúčastnila, nejsem zrovna z těch, co hodí míčem víc jak 10 metrů. Vybitá jsem byla hned co po mně někdo hodil míč. Ale všimla jsem si, že jeden z teamů má na hřišti ještě hodně hráčů, zatímco ten druhý už jen kapitána Honzíka. Honzík se ale nedal, tým povybíjel (soustředil se hlavně na svou starší ségru Aničku/Hermi, které chtěl asi urazit hlavu:-)) a pak zmasakroval i kapitána druhého teamu Opičáka a jeho team slavně zvítězil. Čas v tělocvičně nám rychle uběhl a nezbylo nic jiného než vyrazit domů. Berušky šly ještě nacvičovat divadlo, kde se Atty postaral o několik záchvatů smíchu všech zúčastněných. Premiéra už se nám blíží!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 11. 3. 2007
článek číslo 570
autor: Braen

 

Zimní tábor

Když jsem se dnes ráno v 7:00 probudila, chvíli jsem se divila: „On Teo zapomněl nastavit budíka?“ Pak mi to došlo. Zimní tábor včera skončil, a já teď neležím na kývající se patrovce, ale ve své posteli.
A navíc můžu ještě spát, jak dlouho budu chtít. No jo, jenomže ono to nějak nejde. Tak jsem vstala, umyla si zablácené boty ze včerejška, zalitovala, že tu není Miky s nějakou výbornou snídaní a dala jsem se do zapisování událostí zimáku.
 

Den I.

V 9:04 oddíl vyjíždí z vlakového nádraží ve Městě na Šumavu. Čeká nás asi osmihodinová cesta s čtyřmi přestupy. Když sečtete náš počet s těžkými batohy a igelitkami, které někteří i přes varování nesou v rukách, není to nic lehkého. Nakonec jsme ale šťastně dorazili až do Železné rudy. Ještě před tím ale oddíl stihl vykoupit v Plzni obchody se sladkostmi a Bája si ve skautském kroji kopla do automatu se tyčinkami, aby jí vypadla jedna zachycená. No jsme to pěkná banda – ještě že příští týden strávíme uprostřed hlubokých lesů.

Když jsme v železné rudě vystoupili z vlaku, byla už tma a lilo jako z konve. Kdo mohl, oblékl si pláštěnku nebo se zabalil do celty a vydali jsme se na zhruba tříkilometrovou cestu na naši základnu. Naštěstí vedla po rovince nebo do mírného kopce, takže poměrně rychle utekla.
Jaké však bylo překvapení, když nám pan Císko, který nám vezl nějaké věci na program oznámil, že nefunguje elektřina. To se ukázalo jako skutečnost, takže oddíl zažil poněkud akční zabydlování ve světle čelovek a svíček, než přijel Teo s benzínem a kluci z PK za mé duševní podpory nastartovali elektrocentrálu. Světla se rozsvítila, topení zapnula a za chvíli už bylo v místnostech teplo a útulno.
Po večeři, kterou připravila Marťa – pomocnice Mikyho se oddíl pustil pod Tesákovým vedením do rekapitulace naší legendy. Něco jsme chápali, něco zapomněli, ale na konci tohoto programu měl každý kdo poslouchal jasno.

Potom už jenom zalézt do spacáku a pořádně se vyspat na další den.
 

Den II.

Před sedmou Teovi zazvoní budík a my se pomalu hrabeme ven ze spacáků, abychom vzbudili oddíl. Rozcvičky se neúčastním (mám totiž v režii první program), ale co se na ní dělo stejně vím, protože před jejím koncem se otevřou dveře do kuchyně a v nich stojí Meli, držíc za ruku Báju, která má půlku obličeje umatlanou krví. Naštěstí jde jen a malou ránu v obočí, způsobenou tím, že Báji, jdoucí z rozcvičky se zavázanýma očima, uklouzla noha a spadla na kámen. Díky bohu to ale dopadlo dobře.

Po snídani, ke které nám Marťa s purkrabím Mírou a službou udělali chleby s česnekovou pomazánkou následoval výcvik. Teda, nejdřív hygiena a až potom výcvik.
Našemu hrdinovi se totiž podařilo složit přijímací zkoušky na Sandhurst, což je vojenská škola, byl povýšen na podporučíka a musel se řádně vycvičit. A protože nás Jumanji nutí zažít všechno co zažil on, musel výcvik absolvovat i oddíl.
Učili se umění schovat se a být nenalezeni od Tesáka a Císka, zacházet s mečem od mistra šermu Pepy, správně reagovat na povely od plukovníka Tea a pohotově regovat na dotazy ode mě.

Nacházíme se v Indii, ve městě Lakhnaú. Žije zde hodně obyvatel různých nábožeství. A právě tímto se zabýval druhý program. Pod vedením Tesáka se oddíl rozdělil na dvě poloviny, každá dostala příběh o dítěti jménem Kája, napsaný na papíře.
Zdánlivě byl úplně stejný. Má rádo přírodní vědy, rádo čte. Moc mu nejde matematika, je tiché, stydí se mluvit před lidmi, ale kamarádi ho mají rádi, je oblíbené.
Ale jeden rozdíl zde byl. Zatímco u jedné skupiny byl Kája českým chlapcem, u druhé byla Kája romskou holčičkou.
A skupiny odpovídaly na otázky. Jaké bude mít dítě povolání, až dospěje? Co byste mu dali k narozeninám? Jak si vydělá na kolo, které si přeje?
Zatímco první skupina si myslí, že chlapec bude vědcem či ředitelem, kruhá napsala, že dívka bude učitelkou. A bude mít problém najít zaměstnání. První skupina si myslí, že chlapec si bude vydělávat brigádami – na poli, letáky, úklid. V odpovědích druhé skupiny se vyskytlo i slovo „kapsář“.
Když to Tesák přečetl nahlas, cíl tohoto programu byl jasný: Musíme si uvědomit, že trpíme předsudky.

Po obědě a poledním klidu se družiny snažily o získání dalšího džabalu. Tentokrát byl úkol přenést kolem domu zprávu, ovšem bez použití hlasu a bez toho, aby se členové družiny, rozmístění na rozích pohnuli. Po uplynutí tohoto programu neměla džabal ani jedna z družin.

Mezitím se stala nemilá událost. V pokoji holek se našly na zemi obaly od sladkostí – a protože PK nevyhrožuje nadarmo, v příští minutě byly holkám všechny sladkosti zabaveny. To se ovšem neobešlo bez protestů – příštích několik hodin holky s nikým z PK nepromluvily ani slovo, jenom zpívaly výhružné písničky a házely po Teovi bonbóny. Naštěstí je to po dalším programu přešlo a byly zase kámošky (a to jsme jim ani nemuseli říkat, že jim budou sladkosti vráceny hned druhý den večer).

Touto dobou jsme s Mírou a Pepou vyzvedlli v Železné rudě Mikyho s dvěma pytli převleků – takže náš mistr kuchař je zpátky. Co by to bylo za tábor…

Ve čtvrtém programu měl oddíl za úkol nakreslit plánek domu i se správným měřítkem. Měl k dispozici několik dlouhých předmětů, které mohl používat a Teo nesměl nalézt nikoho, kdo by nevěděl, co má právě dělat. Jako velitele byl zvolen Vojta, ale úkol se nedařil tak jak měl. Potom co byl oddíl vyzván, aby stejnou věc zkusil provést pouze po družinách, byla práce rychlejší a efektnější. A proč jsme to dělali? Zkrátka, náš hrdina z Jumanji v armádě na tuto věc také přišel.

Hned po večeři se uskutečnilo Jumanji zhodnocení – novinka v každodenním denním programu. Zvolí se nápad dne, hláška dne, dolepí se políčka do Jumaji a proběhně jeden komunitní kruh. Tentokrát každý měl odpovědět na otázku, jak se mu po jednom dni zde líbí na naší záhladně. Odpovědi byly většinou kladné – jenom holky si stěžovaly na záchody.

V pátém programu jsme se snažili rozumně uspořádat vzpomínky raněného vojáka, který viděl před tím, než upadl do bezvědomí podezřelé setkání dvou lidí. To však nebylo zas tak jednoduché, protože se všude okolo pohybovala spousta osob s meči. Nakonec jsme se ale dobojovali ke správnému výsledku a nezbývalo než jít do postelí.

Oddíl už spí, PK ještě projednává zítřejší den. Oddíl brzo ráno čeká náročná cesta do Afghánistánu, je potřeba se na ni připravit…
 

Den III.

Rozrazím dveře do pokoje družiny Rysů a zavelím „Jednotko, poozor!“ Slyším, jak ve stejnou chvíli za mými zády křičí stejný rozkaz i Císko a Teo v pokojích jiných družin. Jsou čtyři hodiny ráno a je čas vydat se do Afghánistánu.
Družiny rychle balí věci, které si myslí, že se jim budou hodit a vybíhají na chodbu, kde je Miky bombarduje vařenými vajíčky s nápisem „GB ARMY“, chleby a pytli s vločkami. Holt v armádě se s vámi nikdo nemazlí.
Jakmile mají družiny potřebné instrukce, vydávají se pod vedením vždy jednoho či dvou roverů na cestu po stopách pluku, který už vyrazil. Viditelné stopy jsou však daleko od sebe, takže je nutno používat i azimut.
Cesta je náročná, z kopců i do kopců, sněhem i blátem, ale kolem jedenácté se oddíl zdráv (i když Goofy, klouzající se z prudkého srázu měl namále) přece jenom sejde u Černého jezera. Všichni si sdělují zážitky z cesty – žádná družina ji nezvládla bez bloudění. Ale co, chybami se člověk učí. Příště už to určitě vyjde.

Čeká nás už jenom kousek cesty k vlaku. Nicméně zjišťujeme, že spoj, kterým jsme měli jet včera zrušili, takže se ještě hodinu, která nám zbývá do objezdu autobusu vyvalujeme na sluníčku. Počasí se skutečně vyvedlo.
Autobus náš vysadí v Železné rudě a odtud už je to na naši základnu jenom kousek.
Vevnitř na nás už čeká Marťa s teplým obědem, po kterém následuje zasloužený polední klid.

A pokračujeme v krasojízdě!
Jen co jsme si po náročné cestě odpočali, měli jsme další úkol: Obdarovat něčím zajímavým afghánského vládce. Bohužel bychom mu těžko mohli dát něco ze svých věcí – takže jsme museli obchodovat. Jenže jak, když neznáme jazyk Afghánců? Jak jinak, než posunky. A tak se oddíl šklebil, mával rukama, poskakoval – ale nakonec se přece jenom domluvil.
Druhá část tohoto programu byla věnována přípravám na divadla – družiny ani netuší, jak rychle se blíží večer, kdy nám ukážou, co si připravily. Divadla by tentokrát měla být na vyšší úrovni než obvykle – podmínkou jsou malované kulisy a kostýmy pro všechny členy. Nechme se překvapit…

Po svačině jsme zjistili, že se stala podivná událost. Zmizel celý pluk – a nikdo neví, co se s ním stalo. Oddíl se tedy musí vydat po jeho stopách, a pokud možno jej nalézt. Toto území však obývají Afghánci, kteří neradi diskutují – je nejlepší nevyhledávat konflikty, radši splnit to, co řeknou, a když už jde o život, musí se oddíl spojit dohromady. Rádcové mají maximální zodpovědnost za svoje členy, je důležité, aby je přivedli všechny zpátky. PK totiž ze závažných důvodů nemůže být přítomen.
A tak družiny chodili po stopách a poctivě plnily všechny výmysly Afghánců. To bohužel spokojeni nebyli a po nějaké době unesli Goofyho a přivázali ho ke stromu. Rozpoutal se boj na život a na smrt a na lopatky, který skončil mírovou smlouvou, protože ani jedna strana se nebyla schopna zvednout ze země.
Pluk jsme nenašli. Ale na poslední stopě byla skvrna od krve – a to určitě nevěští nic dobrého…

Hned po večeři (Já už si vážně nepamatuju, co jsme to pořád jedli. Pokud budou zájemci, poprosím Mikyho, ať sem dá jídelníček.) se Nadějní rozdělili na smíšené trojice a vydali se venku po stopách krve. Na bojišti u Maiwandu našli spoustu zakrvácených těl. Podivné bylo, že všechna byla oblečená do britských uniforem – jaký to byl boj, když druhá strana nemá ani jednoho mrtvého vojáka? Na to musí oddíl přijít – ovšem až přijde čas…

Druhá část programu byla věnovaná povídání o válkách a prohlížení hrůzných fotek, pořízených ve válkách po celém světě. Myslím, že tento Tesákův program Nadějné ještě víc utvrdil v přesvědčení, že s tímhle chtějí něco udělat. A že vynaloží ještě větší úsilí, aby dokázali to, co se téměř povedlo pisateli deníku: Najít způsob, jak zajistit světový mír.
V přemýšlivé náladě se oddíl vydal do postelí – a tentokrát usnul myslím bez většího povídání. Není se čemu divit, dnešní den byl náročný.

 

Den IV.

Hned po rozcvičce a snídani se v deníku objevil zápis, že náš hrdina dostal za úkol prozkoumat bojiště u Maiwandu, aby se velení dozvědělo, kde se stala chyba. A oddíl to samozřejmě musí provést také.
Na památku zemřelých vojáku jsme na stožár vyvěsili britskou vlajku, nalezenou na bojišti u jednoho z těl a poté si družiny v lese zanechaly papíry a tužky. Jednotlivci vzali sedm šišek, proplížili se kolem rozpadlého domu chudého Afghánce tak, aby neřekl jejich jméno a pokusili se šiškami sestřelit co nejvíce klacků s kousky plánku, jak bitva probíhala. Obrázky si zapamatovali a v lese je nakreslili družině na stejně velké papírky, které se potom pokusili složit.
Oddíl pochopil úkol proplížit se kolem domu po svém, takže místo aby se schovával, normálně procházel, ovšem v cizím oblečení. Jaké bylo moje překvapení, když jsem už po čtvrté volala na Bugi, aby ke mně přišla, a ona pořád nic. Říkala jsem si: „Ta holka je snad hluchá!“ Ovšem když jsem ji obešla, smál se na mě z jejího oblečení Ludva. Ta její čepice je prostě typická! :-) Také na Meli byl skvělý pohled, když si vyhrnula nohavice až ke kolenům, kolem pasu zapnula jednu bundu, na sebe si vzala druhou a v hlubokém předklonu si to kráčela přímo kolem Afghánce Pepy. Jenže na něj si nepřišla – poznal ji podle bot :-).
Rysi si první domysleli, jak to asi u Maiwandu bylo, a tak jediní stihli svést boj se strážcem vysílačky a nahlásit velitelství, jak bitva proběhla. Jejich domněnka byla bohužel, stejně jako domněnky ostatních družin, mylná. Snad nám někdo pomůže přijít na to, co se stalo.

V druhý program byl rozdělen na dvě části. Tu první měl na starosti Teo se zdravovědou. Na programu byla hlavně fixace zlomenin, ale myslím, že si Nadějní procvičili i spoustu dalších věcí. V druhé části měly družiny prostor opět na přípravu divadel, Rysi se znovu pokusili o získání modrého džabalu – tentokrát se jim to podařilo pouze s pár chybami.

Jen co skončil polední klid, v Jumanji, hned pod deníkem se objevilo slovo „woodbadge“. Nadějné čeká tvrdý boj, jako životy použijí dřívka, která těžce získávají vždy jednou za 300 hodin, když Jumanji ožívá.
Oddíl vychází ven a na cestě za základnou už čeká 6 Afghánců v turbanech s černým malováním kolem očí. Oddíl útočí, ale zdá se, že Afghánci, přestože je jich mnohonásobně méně, umění meče ovládají lépe. Možná je to respektem, který vzbuzuje jejich vzhled, každopádně padlo mnoho woodbadgů, než byla tato skupina zlikvidována. A to čekají další.

Podruhé se Nadějní s Afghánci utkali o něco výše a opět zvítězili s velkými ztrátami. To ale není důležité – životy ještě jsou a protivníků ubývá. Třetí nepřátelská skupina napadla oddíl ze zálohy a obklíčila ho. Dostal se tak do dost nepříjemné situace, ale i tu nakonec zvládl, stejně jako boj v úzké soutězce, která se nacházela zase o něco dále po cestě.

Poslední skupina čekala na kamenných schodech, po kterých protékal potok. Afghánci stejně jako oddíl ví, že už jsou poslední, proto obě strany bojují ze všech sil. Životů ubývá – ale pozor, jeden z protivníků je mrtev. A teď druhý, třetí… Ale najednou Tesák volá, že už nezbývají woodbadge. Prohráli jsme… Možná, kdyby se oddíl víc snažil hlídat si oněch 300 hodin, vše by dopadlo jinak…

„Akce čisté ruce a nohy.“ Tak zní název čtvrtého programu na zeleném programovém pásu. Však kolem něj Vojta od rána chodí jako hromádka neštěstí.
Avšak když nadejde čas, do společenské místnosti vejde plukovník Russel a oznámí, že se rozhodl zrušit akci Čisté ruce a nohy, a za odměnu rozptýlit pluk divadlem.
To jak Vojta, jen co plukovník odejde, vyskakuje do výšky s výkřiky: „Hurá, nemusím se mejt!“ mluví za vše.

Opona se roztahuje… A už je to tady. První se představí Lišky se svým představením s názvem: „Život Pavly Markové“, nebo tak nějak. Abyste rozuměli, jedna z instrukcí k divadlu zněla použít místo některé z postav jméno jednoho člena PK a na konci vysvětlit, proč se jí podobá. Lišky si vybraly příběh o Mahátma Ghándím. Měly hezké kostýmy, kulisy, ale škoda, že se u představení pořád smály. No, ale alespoň bylo veselo, že…
Veverky měly příběh… O sultánovi Teovi, který zabil svého bratra, ale viděl to otrok, a ten to řekl jejich sestře jménem… Ehm, Niko? Mohla bys mi to jméno připomenout?
A ta sestra nechala sultána popravit a vzala si toho otroka a měli spolu syna. Jenomže lid se to dozvěděl, oba zabil a dítě možná přežilo a jeho potomci žijí dodnes.
Jeleni měli příběh ze života Císka, proloženou přestávkami, vyplněnými představeními Červa. Tak jak jsem se smála při reklamě na Vanish v jeho podání jsem se nesmála už hodně dlouho. Divím se, že mi Goofy nespadl z klína.
A Rysi? Rysi měli příběh o … (já na ta jména vážně nejsem), ale mělo to být podle mě, nosilo to moje spodní prádlo a vypadalo to jako Budu. :-)

Toto příjemné rozptýlení se protáhlo až do pátého programu, takže jsme se po pozdní večeři nesešli venku, ale uvnitř, a to v pokoji PK. Potřebujeme konečně zjistit, co se stalo u toho Maiwandu. A s tím nám může pomoci jeden velmi chytrý muž. Ten muž už se nachází mezi námi. Všichni se rozhlíží… Nikde nikdo. Najednou se ozve příšerný jekot holek a z podpostele, na které holky sedí se souká muž v kabátu a s lupou v ruce…

„Ukažte, co to tady máte?“ hrne se hned k našemu plánku. Za pomocí oddílu se mu povede sestavit docela pravděpodobné vysvětlení.
Pluk se musel rozdělit kvůli lavině kamení, kterou na něj nepřátelé strhli. Obě poloviny se poté vydaly do úzké soutěsky, kde se chtěly zase setkat. Tam je ale obklíčili Afghánci, zapálili ohně, takže britští vojáci měli oči a plíce plné kouře a byli úplně zmasakrováni.
Ale proč šel rozdvojený pluk zrovna do této úzké soutěsky? Kdo o tom rozhodl? Existovalo by taktičtější místo setkání. V pluku tedy musel být zrádce…

Jen co detektiv odešel, přišel Miky a proběhla poslední část přípravy na slib – zbývá totiž už pouze jediný zákon. Ten zní: Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích.
Tentokrát Miky vyprávěl toto: „Na získání Nobelovy ceny za čistotu v myšlenkách, slovech i skutcích byli nominováni tito lidé: Žák šesté třídy základní školy, bohatý obchodník a skautská vedoucí. Kdo si cenu podle vás nejvíc zaslouží?“
Oddíl se prakticky shodl na jedné osobě – ale je vážně odpověď tak jednoznačná? Posuďte sami.


 

Den V. asi tak do 12:00

Po rozcvičce a snídani (výjimečně si nepamatuji, co k ní bylo) přišel do jídelny nějaký major O’Harry, který nám začal vyprávět o jednom svém předku, který hodně vynikal v pozorování svého okolí a měl skvělou paměť. Byl tak slavný, že je po něm pojmenována jedna hra. Kdopak to byl? Orloj uhodl první – Kim. A nás teď čeká jeho stopařská cesta.
Nejdřív měly družiny za úkol vyslechnout dva vojáky (podle mě měli dost upito), kteří hráli slovní fotbal a najít v jejich hře zašifrovaný cíl naší cesty. To se nakonec podařilo, takže jsme vyrazili.
Každá družina dostala peníze na nákup podle počtu svých členů a potom oddíl vyrazil do Železné rudy, z povzdálí následován pracákem.
V Železné rudě jsme nakoupili, nicméně jsem zjistili, že autobus, kterým jsme se chtěli vydat nejede – takže jsme trochu pozměnili cíl a vydali se k jezeru Laka – podle některých na nejkrásnější místo Šumavy. Nejdřív PK, o několik minut později vyrazil i oddíl. První zastávka byla v lese za Železnou rudou. Nejdříve měl Miky kontrolní otázky ne některé jednotlivce, jestli si po cestě všimli nějakých cedulí, nebo jakou barvy měla turistická značka, kterou jsme minuli a potom měly družiny první úkol. Čtyři lidí, zatčení za pašeráctví, mají někde na těle pravděpodobně ukryto pár sněhulek (to jsou ty bonbóny). Úkolem družin bylo objevit jich za tři minuty co nejvíc. Všechny družiny našly asi tak polovinu všech sněhulek. Zvláštní bylo, že tu v Teově dlani nenašla ani jedna družina, ale do bot se mu díval každý (A to, podle Teovy výpovědi, chtělo pořádnou odvahu!)
Po této pauze jsme se vydali dál. Šli jsme bahnem, sněhem, kolem krásných stromů i stromů, vylámaných vichřicí a kolem skvělého stroje jménem TIMBERJACK. Tady PK přidal do kroku při představě toho, co by se asi stalo, kdyby v Timberjackovi náhodou zůstaly klíče a oddíl, jdoucí za námi to zjistil. Nic se ale nestalo, takže jsme si po chvíli kecli na vysluněný okraj cesty a major O´Harry měl další otázky. Nevím jak je to možné, ale nikdo si nevšiml názvu Timberjack…

Víc až zítra, čtenáři. Nechtěla bych zítra od Goofyho mamky schytat další pětku ze španělštiny... :-)
Hornikov

Den VI.

Aby Braen nemusela sepisovat všechno sama, rozhodl jsem se, že jí s tim kapku pomůžu...
A je tu další táborový den! Po obvyklém ranním stavání jsme se vydali na rozcvičku, kterou tentokrát vedl Teo. Nejdříve se udělalo pár cviků na protažení svalů, což bylo po včerejším pochodu důležité. A potom byla hra, v které jsme se hodně nasmáli, ale hlavně, po které jsme už byli jaksepatří protažení, mohli jsme se tedy vydat na skvělou snídani a ranní hygienu. Jakmile jsme snídani zbaštili, vyčistili jsme si zuby a umyli se (Já osobně se v tom nevyznám). Avšak kolem půl devaté již začínal první program s názvem Stezky.

Nikomu nedošlo, co se zde bude dělat. Ale když Teo přišel s tažkou plnou nových stezek, všem došlo, že tento program bude velice zajímavý a že konečně bude mít každý svojí stezku. Teo nám je tedy rozdal, a začal vysvětlovat všechny ty věci, které byly potřebné k tomu, abychom stezku dokonale ovládali. Při Teovo výkladu jsme si také vybarvovali. Tedy konkrétně zkrášlovali naše nové stezky, abychom je měli pěkné a hotové. Avšak čas letěl a tak zanedlouho nadešel čas svačiny. Po skvělém nasycení byl chvilku odpočinek na pokoji a pak hurá na druhý program. Ten nesl název Multikůltura.

V tomto programu nám Tesák rozdal noviny ze všech částí světa. Jedny z Německa, druhé z Číny a třetí třeba z Ruska. Oddíl se tedy rozdělil na 5 skupin a každá dostala jedny z těchto novin. Jejím úkolem bylo poznat z těch novin, o jaký stát se jedná, jakou má kůlturu, o co se tamní lidé zajímají, atd... Vznikl z toho velice zajímavý program, poněvadž žádná skupina svým novinám nerozuměla a tak se mohlo poznávat jen podle obrázků... Asi tak za dvacet minut se noviny vyměnily a každá skupina poznávala znova. Jakmile to měla hotové, počkala na ostatní a když to měli všichni, začaly se řikat poznatky, které jsme vyčetli z novin. Bylo tovelice zvláštní, vyčíst jen z obrázků kůlturu národa, avšak povedlo se nám to. Těsně to dočtení posledních novin přišli do pokoje Císko a Teo. Oznámili nám, že nás čeká další džabal, a to konkrétně želví. Naším úkolem bylo v družině utvořit dvojice. Dvojice se mezi sebou pak propletly tak, že jeden byl hlavou dolů a druhý ne. Tímto způsobem musela družina překonat určitou trasu. Zdálo se to velice jednoduché, avšak nebylo. Ten den se žádné družině nepodařilo tento džabal splnit. Po mnoha marných pokusech nakonec vypršel čas pro tento program a nastal čas oběda.

Na zachřestění jsme se tedy sešli s ešusy v jídelně a začalo se jíst. Po skončení výborného oběda nastal polední klid... Každý odpočíval po svém, někdo byl jen tak na pokojích, někdo spl... Avšak za nedlouho nastal třetí program, na který jsme si vzali i meče. Naší základnu napadla mnohanásobná přesila Afgánců, museli jsme tedy před nimy utíkat cestou, na které jsme získali zaklínadlo, které Afgánce zabilo. Nebylo to však tak jednoduché, na cestě bylo deset zastávek. U každé z nich bylo jedno písmeno do kouzla. Jenže dobře ukrtyto a tak družina se musela bránit proti Afgánci a ještě najít dotyčné písmenko. Byla to velmi napínavá hra ještě s více napínavým koncem, poněvadž po zabití Afgánce se každý rádce skácel k zemi a měl zlomenou stehení kost. Úkolem družiny bylo dopravit rádce do pokoje a ho položit na postel. Nyní si rádce začal stěžovat, že má hlad. Ostatní tedy běželi pro sestru, aby jim dala jídlo. Sestra tedy také přišla a donesla všem jídlo. Jenže rádcovi to ještě nestačilo. Nyní chtěl společnost. Družina se tedy vydala pro někoho z jiné družiny. Jakmile byl rádce spokojený, vzpomněl si, že potřebuje doktora. Doktor tedy přišel. Zjistil nemoc, která rádce sužuje a dal na ní družině lék. Ale byl tu malý problém, doktor chtěl peníze. Družina tedy musela utíkat za kupcem, který jim dal po splnění určitých úkolů peníze na lék. Ten družina koupila, dala ho sníst rádci a ten štastně obživl. Nyní byl už jen poslední úkol, a to vyjít ven a zazpívat pookřik. To jsme také udělali a nakonec jsme skončili jako druzí, což je skvělé. Jelikož tento program byl zdvojený, následovala nyní večeře. A po ní hygiena a hlavné shodnocení Jumanji.

Kolem půl osmé jsme se tedy sešli v roverské místnosti, abychom odhlasovali hlášku a nápad dne, dali políčka do Jumanji a také hlavně abychom poplácali po zádech minulou službu. Jakmile tot bylo všechno hotovo, nastal pátý program. V celé budově se vypla elektrika a Císko začal vysvětlovat hru. Úkolem bylo prokličkovat mezi rovery uvázánými na provaze tak, aby se nás nedotkli. A ještě k tomu získat čtyři zprávy. Bylo to velmi napínavé, poněvadž například Loco si stoupl tak, že kolem něj nešlo projít jen tak lehce. Museli jsme tedy vyzkoušet všechny různé finty. Avšak zanedlouho se nám to přece jen všechno povedlo, mohli jsme se tedy na zavolání sejít v jídelně. Tam nám Teo řekl, že se máme řevlíct do krojů. Všichni byli zvědaví, co se bude dít, protože převlečení do krojů znamenalo vždycky nějakou zvláštní údalost.

Asi tak za deset minut přišel Miky a řekl nám, ať jdeme do jídelny. Mně však řekl, ať počkám v kuchyni. V této chvíli se mi to zamotalo ještě víc, protože jsme nechápal, o co tu šlo. Za chvilku přišel Miky a vše objasnil. Já s Braenem jsme měli bít pasování. Já na panoše a Braen na rytíře. Todle jsem opravdu nečekal a tak jsem chvíli tomu ani nemohl uvěřit, avšak byla to pravda. Mým úkolem tedy bylo naučit se věty, které jsem pak měl řikat před oddílem. Za nedlouho se ozvala hudba a já s Brean jsme vstoupili do místnosti. První jsem byl na řadě já. Přestoupil jsem tedy tři řady svíček a stanul až před Teem. V této chvíli jsem dostal štít a meč, jako symbol. Nyní mi už jen scházelo postavit před libovolného rytíře. Potom Braen. Velý děj se opakoval, avšak Braen si nestoupla před rytíře, nýbrž si stoupla na úroveň rytířů. Celý večer se ukončil písničkou z gladiátora, pak už šel každý na kutě...
Meli

Den VII.

Další den z našeho Šumavského dobrodružství je tady!!!!!
VII.táborový den…

Jak všichni dobře víme, ranní vstávání je nejhorší. Nakonec všichni vstanou z teploučkých spacáků, obléknou se a hurá ven na rozcvičku.Venku ještě trochu zima , ale to rozběháme .Když jsme si protáhli naše ztuhlé svaly, následovala zpáteční cesta do naší základny. Za chvíli bylo slyšet jen práskání dveří od pokojů. Všichni se převlékli z venkovního oblečení a utíkali do jídelny pro vynikající snídani, kterou nám opět připravila naše dvojka Miky a Marťan.
Uslyšeli jsme chrastění, všichni zpozorněli a vydali se do jídelny, protože začíná 1. program, který nese název Manévry 2, chození bludištěm.Družiny si sedly k sobě, nedá se říci družiny jako spíše jednotlivci, kteří ustáli boj s bacilem, který se šířil po naší základně (příklad Jeleni-zůstal jen Mates).Lepší to bude s družinami. Tak tedy družiny si sedly k sobě a Tesák nám vysvětlil co bude naším úkolem. Družiny si musely překreslit dva plánky. Na každý roh si umístila každá družina kolečka ve své družinové barvě a mohlo se začít. Naším úkolem bylo obklíčit a zničit ostatní družiny . Když nějaká družina narazila na soupeře, házely kostkou. Družina co měla přesilu, házela dvěma kostkama a tak měla větší šanci, že jí padne větší číslo než soupeř co házel jednou kostkou.V téhle hře byly nejúspěšnější Lišky, potom Rysi, Jeleni a Veverky. Než jsme odešli do svých pokojů, přečetli jsme si programový pás, kde jsme se dozvěděli,že druhý program bude venku,a že nese název Pigsticking

Sraz byl v jídelně, kde jsme se dozvěděli další informace potřebné k druhému programu . Když jsme se rozdělili na dvě družstva, začali jsme poslouchat, abychom se dozvěděli co a jak. Náš úkol zněl: Na chvíli se stanete prasátky, jednoho určíme a ten bude naháněč, který vás musí bezpečně dostat zpět do ohrady, ze které jsme utekly. No…zdá se, že to je lehký úkol, ale nebyl! Prasátka budou mít zavázané oči a naháněč nebude moci mluvit .Jak to, ale máme udělat? Obě družstva si smluvila signály, na které budou reagovat, nevím jak to meli kluci, ale holky měli tuto verzi: rozdali jsme si čísla a naháněč si vzal misku, na jedno cinknutí reagovalo prasátko číslo 1, na dvě cinknutí prasátko 2 atd. Potom už naháněč jen tleskal:
1 tlesknutí – rovně
2 tlesknutí – dozadu
3 tlesknutí – doprava
4 tlesknutí – doleva

Roveři zvolili mezi oběma družstvy naháněče. Holky měli mě a kluci Orloje.
Finále bylo napínavé, ale nakonec vyhráli kluci, i když to bylo jen o fous.
Dále jsme v družstvech utvořili dvojice, jeden vyvolený si stoupl za silnici a házel dvojicím sáčky, dvojice je museli chytat tak aniž by použily ruce. Avšak nikdo nechtěl chytat zablácené sáčky, nakonec jsme se překonaly a nevadilo nám to … (No trochu jo) . Bylo to opět napínavé, ale zase vyhráli kluci.Uvědomili jsme si, že bude oběd a tak jsme pomalým krokem vyrazili do budovy . Převlékli jsme se do čistého oblečení, vzali misky a vydali se do jídelny . Po dobrém obědě následoval odpočinek .

Odpočatí a plní energie jsme si vyslechli pravidla Vojtovi hry, opět se rozdělili na dvě družstva a vyrazili ven. Naším úkolem bylo porazit Pepu, ale prvně jsme si museli vyšátkovat peníze od druhého družstva, jelikož Pepu jsme mohli porazit mečem, tak jiná možnost nebyla. Až jsme si vydělali všichni na meč, tak nám v cestě stáli pouze roveři, které jsme museli porazit. Na začátku nám Vojta řekl hádanku, kterou jsme měli rozluštit. Holky byly rychlejší a tak jsme dostali klíč k Pepovi.Vojtovu hru vyhráli kluci.

Čtvrtý program aneb škatule škatule hejbejte se!!! Ve čtvrtém programu se zdraví museli odstěhovat od nemocných, kteří by je mohli nakazit. Nemocní pak odpočívali a zdraví se ubytovávali v jiném pokoji…
Na pátý program holky nesměli, proto tam šlo jen pár kluků. Tenhle program vám popíše Vojta ve svém článku.

Toť vše a dobrou...
Horníkov

Den VII. - Poslední hra na Zimáku

Poněvadž Meli na poslední hru na zimáku kvůli nemoci nešla, píšu místo ní o posledním dění na našem zimním táboře.
Po obvyklém shodnocení Jumanji nás poslali normálně spát, avšak mě, Pájovi a Brasimu roveři řekli, ať se nachystáme na poslední hru, sebou jsme si měli vzít jen baterku.Odešli jsme tedy na pokoj a napjatě čekali, co se bude dít. Za nedlouho přišla zpráva, že se máme oblíknout a jít do jídelny. Tam na nás již čekal detektiv, aby oobjasnil, kdo tedy může za masakr u Maywandu.

Nejdříve jsme si prohlídli podezřelé a potom nás vzal ke svému počítači, kde měl již dopodrobna vysvětlenou Terryho "sebevraždu". Abych to objasnil, odpoledne jsme uslyšeli při obědě výstřely. Běželi jsme se podívat co se dějě a hned jakmile jsme vyběhli, vyděli jsme na zemi kapitána Terryho s prostřelenou hlavou. Vše naznačovalo sebevraždě, Teo ještě udělal fotky místa činu a my se vrátili za mnoha spekulací co se stalo do jídelny a tam jsme pokračovali v obědu. Ale k věci. Prohlíželi jsme si tedy všechny fotky a najednou se detektiv zastavil u fotky, kde Terry držel zbraň v ruce. Tedny konkrétněji kde Terry držel zbraň v LEVÉ ruce. Na tom nebylo nic divného, avšak když jsme se podívali na fotku, kde byl Terry mrtvý, uviděli jsme, že má prostřelený PRAVÝ spánek. A v tutu chvíli bylo jasné, že toto sebevražda nebyla. Vrátili jsme se tedy do jídelny a tam jsme přišly na to, že jediný kdo je podezřelý ze zrady je poručík Jonas. Ten byl také jediný, kdo z navrácených vojáku zbýval(kromě jedné kapitánky, která ležela na ošetřovně).

Vydali jsme se tedy k ohništi a od něj naměřili azimut. Po tom jsme také šli a to docela daleko. Najednou ale detektiv řekl, že se musíme vrátit k ohništi. Od ohniště jsme znovu naměřili stejný azimut a šli úplně stejně znova. Toto se opakovalo asi třikrát, než se od řeky ozval výstřel. Hned jsme k němu tedy běželi. U řeky stál Jonas a držel v ruce pistoli. Nejdříve jsme s nim vedli slovní přestřelku, avšak když jsme mu řekli, že je obklíčený, pronesl svojí poslední větu:"Za slávu Afgánistánu." A zastřelil se.

Prohledali jsme tedy jeho mrtvolu a našli pět klíčů. S nimy jsme se vraceli zpátky do jídelny. V této části nás opustil detektiv, ale když jsme byli v jídelně, čekal tam na nás už Miry, aby nám pomohl rozlušit záhadu klíčů. Miry nám řekl, že ty čtyři hnědé klíče jsou životy a ten jeden, to je klíč, podle kterého jsme měli odvodit, na jaké místo v řadě bude patřit. Řada klíčů, kam jsme měli zařadit tento, byla na místě nedaleko od jídelny. Vydali jsme se tedy tam. Na daném místě na nás tedy čekala řada klíčů a Braen. Jelikož jsme to moc nechápali, povedlo se nám správně určit místo klíče až asi na počtvrtý, ale přece jen se nám to povedlo a tak jsme se mohli vydat dál. A to až k Marťanovi. Zde jsme systém také moc nechápali, ale jelikož štěstěna stála při nás, povedlo se nám to určit na druhý pokus. Cesta pokračovala, nyní jsme došli k Cískovi. Tady to bylo nejhorší, povedlo se nám to určit asž asi na podesátý, ale přineslo nám to jednu výhodu. Císko nám vysvětlil, podle čeho se to doplňuje. Od této chvíle cesta postupovala vesele, určili jsme to vždycky na poprvý, až jsme došli k poslednímu stanovišti. Zde čekal Tesák. Zbývalo už jen určit poslední hádanku a bylo vyhráno. Jakmile se to povedlo, dal nám Tesák kresbu nějaké mapy a my se vydali zamyšlení, spokojení, ale také unavení zpátky do ložnic, kde jsme brzy usnuli...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 11. 3. 2007
článek číslo 574
autor: Anička

 

Kmínovka a aquapark

Aby hned ze začátku nedošlo k omylu, nejedli jsme v aquapark kmínovou polívku, word prostě a jednoduše přepíše sám od sebe „kmenovka“ na „kmínovka“. A to se mi docela líbí:-).
Kmenovka začala v 6 vymýšlením velkolepého zahájení roverského volejbalového turnaje, který se bude konat v dubnu v Novém Městě. Potom Čitka rozdala trubičky kvůli svým narozeninám a připravila nám test. Prvně jsme se všichni stali vlčaty a světluškami a teprve po úspěšném absolvování kvízu rostlin a živočichů. Piškot si věřil na 100%, ale potom co ztratil bod proto, že napsal u berušky prostě „beruška“ a ne „slunéčko sedmitečné“ už si tolik nevyskakoval:-). Jako skauti jsme museli zvládnout test základních skautských dat, mapových značek, textu písniček, zákonů, atd. Fakt vtipná byla scénka svatby Vaříka a George, kteří představovali zákon 2. – Skaut je věrný a oddaný. Tady už někteří z nás pohořeli. Rověři mají heslo „Sloužím“, proto kdo chce být roveček, ať si vzpomene na jeden dnešní dobrý skutek. Tady vypadla bohužel valná většina (jak je to možné?)…
Pak jsme začali koukat na film Temný obraz, který nám doporučila Eliška. Animace skvělá, ale po skončení filmu byl temný obraz spíš v mé hlavě i v hlavách ostatních, nikdo ten film totiž příliš nepochopil. Už se setmělo, tak jsme s narychlo sbalili, dřevo naštípali a na Tří kříže vyrazili. Tam oheň zapálili a buřty opékali. Tam jsem si také zamastila svoje nejmilejší kalhoty. Opékalo se kdeco – párky, hermelín, jabka. A kecalo a kecalo a kecalo. Neggáč byl doma týden zavřeném a drtil se, takže v něm teď propukla všechna nashromážděná energie a nezavřel chvíli pusu. Prostě Adam! Někteří pak už museli odcházet a na přespání pod širákem tam nakonec zůstalo 6 statečných: Laky, Neggy, Zdeny, Maky, Piškot a já. Není to seřazené podle statečnosti:-). Kolem 1 hodiny ranní s rozběhla zuřivá debata o Prison Break. S tím, kolik dílů máme kdo nasledováno, odpadali odpadlíci do spacáků. Nakonec jsme kolem tří ráno zůstali už jen Neggy, Piškot a já, když Piškot vymyslel, že budeme hrát hru, kdo vyjmenuje víc postav z Prisonů. Po pár kolech Adam odpadl, tak jsme jeli sami. A vyhrála jsem. Po 4 hodině jsme zalehli taky, ale kecali ještě ve spacáku. Začala být fakt kosa, tak jsem si lehla kousíček od ohně a klackem si udělala zábradlí, abych nespadla do ohně, Ráno jsem zjistila, že zábradlí bylo úplně nanic, protože jsem s přes něj v noci překulila a ráno měla hlavu plnou popela. Když jsme vstali, vyrazili jsme do aquapark v Jihlavě. A tam to bylo super!!! Divoká řeka, kde do vás kope několik dalších lidí, je fakt masáž a venkovní bazén, kde jsme pořád machrovali a vylézali ven, byl taky nářez. Taky tobogán mi jezdil mnohem rychleji než obvykle, protože Piškot nás naučil skvělou metodu ježdění. Dotýkat s tobogánu jen lopatkami a patami. Určitě s podívejte na fotky, slovy to nejde vůbec vylíčit. Když už nám byla trochu kosa, šli jsme s prohřát do páry. Když nám v páře začalo být moc horko, šli jsme ještě na tobogán. A do vířivky a na řeku a takhle pořád dokola. Škoda, že nás bylo málo, ale příště bude účast určitě větší…
Když jsme se vycachtali, vyrazili jsme domů. Po cestě jsme se stavili do pizzerky na hnusnou pizzu – vlastně spíš omeletu. Milk shake z Mekáče nám aspoň trochu spravil chuť.
Řekla bych, že to byla jedna z nejlepších roverských akcí tohoto roku.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 11. 3. 2007
článek číslo 575
autor: Ufon

 

Virácká pohroma: Výprava vlčat Slavkovice

Článek se tu objevil sice trochu později, ale lepší někdy než nikdy…;) Tímto bych se také chtěl omluvit za vzniklé potíže s dodáním článku na termín…OMLOUVÁM SE
Sraz byl 2.2. na vlakovém nádraží v 16:40. Já s Jackem jsme to jistili ze zastávky (na nádr se nám nechtělo;)). Cesta vlakem uběhla jako voda, ani jsem nestihl všechny pozdravit a už jsme se přikodrcali do Radňovic. Ubytování jsme měli domluvené ve Slavkovicích v tamní škole. Na výpravu dorazilo opravdu „mnoho“ z 22 vlčat, dohromady 9 kusů, čímž se vyrovnala účasti roverů...

Cestou do Slavkovic děti nacházeli motivační plakáty, které je prosily, aby se staly agenty MI a tím pomohli celému světu.Organizace MI je obyčejná navenek, ale ďábelská zevnitř. Jsou zde řešeny ty nejtěžší případy jak z hlediska fyzického tak psychického…:) Stát se agentem MI není žádná hračka, musíte být vytrvalí a bystří a musíte umět odolávat jakému kolik nátlaku…to naše vlčata hravě zvládla. Po vstupních testech byla vlčata po dlouhém přemýšlení organizátorů rozdělena do zcela náhodných skupin.

První úkol elitních agentů spočíval v tom, že museli sehnat řediteli organizace MI klíčové slovo do tajenky. Jediným povolaným člověkem co se tajenek týče byla uklízečka (Pidi), která řediteli vygumovala klíčové slovo celé tajenky. Ale zadarmo ani kuře nehrabe!! Uklízečka potřebovala nové koště od správce budovy a ten zase potřeboval klíč od kumbálu….. a takhle se to vleklo přes celou firmu. Každý něco potřeboval až se nakonec dostali k člověku co za svoje služby nic nechtěl. Děti tak spustily řetězovou reakci, jejímž koncem byla odměna v podobě posledního slova do tajenky…:) Ředitel byl štěstím bez sebe, že mu pomohli s tajenkou a proto je učinil vyššími agenty. Nasadil je na jeden z nejtajnějších případů…jednalo se o únik nebezpečného viru VÉÍHÁ (VIH). Po shlédnutí záznamu z bezpečnostní kamery byly o něco chytřejší. Viděli v něm šíleného profesora (Jacka) jak vyrobil vir VIH, ale nešťastnou náhodou ho mladší a krásnější vědec (já) rozlil. Tím nakazil jak sebe tak i profesora. Profesor ale nezahynul, sebral z posledních sil zbytek viru a sestrojil strašivou bombu!

Každý pořádný vědecký ústav má i svůj archív ve kterém má schované veškeré informace. Tenhle ústav nebyl výjimkou. Děti se tak musely nabourat do archivu, páč chtěli zjisti něco více o viru VIH… k pirátství je potřeba vysoko rychlostní stabilní síť, tu si děti opatřily od nedoceněného počítačového vědce. O kousky vysokorychlostní sítě děti soupeřily hrou zvanou elektrika…:) kusy sítě spojovaly speciální pájkou značky Kores. Po dosažení délky předepsané v příručce pro internetové piráty, se děti vydaly do archivu. V archívu ale hlídkovali antiviráci . Jelikož správný agent MI dokáže překonat jakou kolik překážku, žádný antivirák ho nezastaví. Za několik minut měly děti to co potřebovaly.V počítači šíleného profesora našly několik důležitých informací o lidech nakažených virem VIH ( jsou neposední, vir se vylučuje v podobě destiček…) a spoustu dalších důležitých věcí.

Už znaly místo kde se nakaženci zdržují, tak zahájily humanitární akci. V několika minutách nakažence uštvaly a surově z nich otrhaly zbytky viru, které neodvál vítr. Z lístečků zjistily, že další informace o případu dostanou, když budou správně pracovat s buzolou. Buzola, ale stávkovala a proto jsme využili přírodních ukazatelů…za několik úmorných minut jsme společně nalezli návod na to, jak zneškodnit bombu, kterou šílený profesor sestrojil na zničení lidstva. Ale pořád ještě jsme nevěděli kde bomba je. Jediní kdo to věděli byli dva hodně nakažení viráci (Vaqík, já) kteří, ale zapomněli úplně všechno. Děti se je to pokoušely naučit…detaily bych radši vynechal, protože brutální praktiky některých vlčat se nedají sepsal, natožpak zveřejnit..:)

Čiperné děti jsme nechali hrát jejich oblíbené hry. Na upíry, sardele, městečko Palermo…. Až byly dostatečně utahané, nahnali jsme je do postelí a nechali usnout. Největším zážitkem na nočních hrách je buzení dětí...(vždyť víte sami)…:) Šílený profesor, před tím co skonal na vir VIH sestrojil bombu, která byla až po okraj plná velice nebezpečného humáče. Abychom mohli prožít i další dny na tomto skvělém světě, byla do akce povolána naše vlčata. Na pomoc jim byl poskytnut pyrotechnik amatér :) Bomba byla ukryta na pohled v obyčejném kufru, ale věci nejsou tak jak se zdají…:) ve svém nitru skrýval neuvěřitelný „maglajz“…byla tu spousta drátů, tlačítek, diod…a hlavně jeden veliký číselník, který ani po dlouhém přemlouvání nechtěl přestat odpočítávat...Vteřiny mizely a vlčata si stále nebyla jistá, jestli je to červený nebo zelený drát…na číselníku naskočilo 00:05…a jedno z vlčat ťalo drát…pyrotechnik omdlel…:) detonace bohu dík nenastala… všichni jsme si zhluboka oddechli a mohli si jít zase na chvilku lehnout… roveři si etě pochválili výbornou noční hru a taky šli na kutě. Zneškodněním bomby jsme zakončili výpravu, což se po legendové stránce týkalo :)
Cesta domů proběhla bez obtíží…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 15. 3. 2007
článek číslo 579
autor: Miky

 

ÚNOR 2007

ze života skautů aneb Bílý štít má „mercedes“
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 16. 3. 2007
článek číslo 580
autor: Červ

 

Divadla na zimáku

Teo mě požádal, abych udělal článek na okénko o divadlech, tak ho tady máte.
V úterý 6. 3 jsme měli 3. program jménem woodbadge – šermovačka u kaskád.
Tam se bojovalo, ale prohráli jsme. Byl to veliký smutek, ale zase místo
4. programu jménem čisté ruce ( a čisté nohy) jsme měli divadla.
Nejprve nám řekli, že se máme připravit a ať za chvilku přijdeme.
A až tam všichni přišli tak se začalo hrát. První Lišky, divadlo bylo o zemi v míru.
Druhé Veverky, divadlo bylo o životě království. Třetí Rysi,
divadlo bylo o tom jaký je svět. Čtvrtí Jeleni,
divadlo bylo Budhuově životě, ale hlavně o mých komických přestávkách. Vlastně divadla skončila mým zpívaním. A pak bylo hlasovaní o nejlepších kostýmech a nejlepších hercích.
Atd.... mezitím co roveři dlouho rozhodovali tak jsem měl ještě svůj první koncert.
Divadla vyhrály Veverky, druzí byli Jeleni, třetí Lišky a nakonec bohužel Rysi.
Vyhlašovala se také soutěž o nejlepší výtvarný počin, který vyhrály Lišky a nakonec
odměna za nejlepší herce a byl jsem to já a Bugi a dostali jsme čokoládu
na půl a já jsem si tu čokoládu pěkně vychutnal.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 31. 3. 2007
článek číslo 583
autor: George

 

První výkop sezony

První zápas o postup na podzimní turnaj
Dne 31.3.2007 se konal první zápas našeho týmu v kopané. Náš první soupeř v sezoně byl papírově silnější, ale stejně do toho naši hráči šli s nasazením, jaké u nich vidíme před každým zápasem. Navíc jsme měli výhodu domácího prostředí. Výkop byl určen na 14:00. Ale jelikož se našemu trenérovi nelíbil tvar hřiště a jelikož je náš trenér budoucím mistra světa v hodu oštěpem, tak jsme dali na jeho radu a celé hřiště jsme překreslili. Výkop se uskutečnil v 14:30. To, že soupeř byl silnější se projevilo hned na začátku utkání, kdy nás zatlačil do rohu a my se jenom zoufale bránili obrovské přesile. Naše vytrvalá hra a perfektní práce našich obránců umožnila několik nadějných výpadu do středu pole. Ale skoré se zatím pořád neměnilo. Jak se hra vyvíjela pořád v náš neprospěch a už to vypadalo na debakl. Sil nám také ubývalo a soupeř pořád neztrácel na síle, tak v tu chvíli přišel trenér s riskantním rozhodnutím. Stáhl všechny hráče z pole, až na dva hráče. Tento krok našeho soupeře velmi zaskočil, ale v nátlaku nepovolil. Jakmile si tito dva hráči sáhli na dno, tak pak začala převaha našeho týmu. Ti to dva hráči díky své dlouhodobé spolupráci doslova ovládli celé hřiště. Přesně věděli, kde se ten druhý nachází a jejich přihrávky tak nikdy neminuli cíl. Zatlačili soupeře do jejich poloviny a neustále na něj zvyšovali tlak. Soupeřům nezbývalo nic jiného, něž se stáhnout do vlastního obranného území a bránit poslední zbytky území, které je dělili od porážky. Na tohle náš trenér čekal a nasadil do hry zase celý tým. Dva hrotoví útočníci postupovali vpřed a soupeř již neměl moc sil na to, aby odolal závěrečnému náporu našeho týmu. Až teď našemu soupeři došlo, že nemá žádnou šanci. Za náš tým totiž kope dvojnásobný mistra světa ve hloubkových výkopech z let 2003 a 2004. Jeho špičková práce, jakou předvedl v těchto sezonách, je nezapomenutelná. A to, že je pořád ve formě potvrdil i v dnešním zápase a poslední ranou rozhodnul i o našem vítězství. Vyhráli jsme. 6,4 m3 země bylo poraženo. Na tomto vítězství budeme nadále stavět a pokud půjde vše jako v našem dnešním zápase, tak není problém vyhrát letošní sezonu. Ale kdo ví. Máme zatím jenom základy.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít