okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 17. 7. 2006
článek číslo 459
autor: Šerif

 

Arabi si šetří přírodu

Málo z mladých skautů ví o Šerifově veliké zálibě v potápění. Naštěstí vyslyšel prosbu o článek z nedávné potápěčské akce, a tak může každý čtenář nasadit brýle, šnorchl a ploutve a vyrazit vstříc jeho zážitkům pod vodou...
Měl jsem možnost, díky také značnému pochopení své paní, se zúčastnit se členy potápěčského klubu „Čochtan“ ze Žďáru nad Sázavou týdenního pobytu u Rudého moře. Bylo to v oblasti u egyptského města Safaga, odkud jsme každé ráno vyplouvali na motorovém dvoupalubovém člunu za potápěním ke korálovým útesům a k potopenému vraku Salem Expres.

Po zrušení Junáka v roce 1970 jsem se věnoval instruktorské činnosti v potápění a ploutvovému plavání s mládeží u výše uvedeného klubu, který se musel přejmenovat na Klub sportovního potápění Svazarmu, což bylo nezbytné pro jeho existenci. Pamětníci, kteří už dávno vyrostli z dětských let, si zajisté rádi vzpomínají na různá letní soustředění v potápěčské základně Amfora na Velkém Dářku, kde jsem tehdy uplatňoval v režimu dne prvky skautské výchovy. Zpívaly se i skautské písně.

Letos v květnu jsem se tedy potápěl v Rudém moři, o čemž se mě před rokem 1990 nesmělo ani snít. Vlastně snít ano, ale jenom při četbě knížek od J. Y. Cousteaa např. „Svět ticha“ nebo „Dech moře“. Nádhernou přírodu pod vodou v Karibském, Korálovém nebo Rudém moři, známe všichni z televize, ale setkání s ní bezprostředně, je věc docela jiná. Svět korálových útesů s pestrou paletou ryb i návštěva potopeného trajektu byly velmi zajímavé. Mezi útesy, kde je nejčilejší život, jsem si připadal jako v obrovském akváriu. Stal se ze mě nejen pozorovatel, ale také lovec. Mojí zbraní byl fotoaparát pro jedno použití, se kterým jsem fotil, ale pouze při potápění na nádech. Při přístrojovém potápění praktický nebyl, protože přestalo fungovat pod hloubkou šest metrů, vlivem tlaku vody, přetáčení filmu. Návštěva vraku trajektu, který se potopil najetím do útesu v roce 1991 a leží v hloubce od šestnácti do třiceti metrů, byla pro mě velmi emotivním zážitkem. Vracelo se na něm tehdy do Egypta několik stovek poutníků s Mekky a velmi mnoho jich zahynulo. Loď se stala jejich hrobem a do jejího nitra, kromě kapitánského můstku, je zakázaný vstup.

O mnoho veselejší bylo mé setkání s několika delfíny, kteří pomalu proplouvali kolem naší lodi. Tu příležitost plavat s nimi jsem si přece nemohl nechat ujít a tak honem na nohy ploutve a brýle se šnorchlem a za nimi do vody! Pod vodou jsem mezi nimi uplatnil styl „delfín“ a tak asi proto mé přítomnosti nic nenamítali.

Lidé si opravdu začínají uvědomovat, že tu nádhernou a zázračnou přírodu musí šetřit a chovat se k ní ohleduplně. Svědčí o tom různé světové akce, ale také menší soutěže pro mládež. Letos například při Krajské soutěži skautů pro světlušky a vlčata „ O totem náčelníka a vlajku náčelní“ bylo stanoviště, kde se snažili chlapci a děvčata správně roztřídit odpadové suroviny.

U moře jsem musel ocenit snahu Arabů chránit přírodu pod vodou. Existuje totiž nařízení nepřibližovat se ke korálům na méně než 50 cm a také se nesmí se žádné brát jako suvenýry. Při kontrolách na letišti hrozí totiž vysoké pokuty. Jsou lokality, kde nesmí mít potápěč sebou rukavice a také potápěčský nůž. Před každým ponorem jsme byli vedoucím, který zastupoval Mezinárodní potápěčskou federaci, na toto upozorňováni. Arabové jsou si dobře vědomi, že si přírodu pod hladinou Rudého moře musí chránit.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 27. 8. 2006
článek číslo 466
autor: Danny

 

Tábor 2006 - Cesta kolem světa

Od 30.7. do 12.8. 2006 jsme byli na táboře. Letos byl na Zubíku a jako loni, byl světluško - vlčácký.
Letošní tábor byl hodně mokrý, ale i tak jsme si ho užili a máme spoustu zážitků. Jednotlivé dny jsou popsané v podčláncích.
 

Den první - Anglie

První den byl ve znamení odjezdu a zabydlování. Sešli jsme se jako každoročně ve 14:00 u klubovny. A po rozloučení a naložení věcí do auta jsme mohli vyrazit na čtrnáctidenní táboření. Na tábořiště jsme dorazili kolem čtvrté hodiny. Hned jak jsme přijeli začalo velké stěhování. A pak jsme také museli nanosit spoustu dřeva a šišek, které prý nejlépe hoří. A také se podívat, kam se smí a kam se nesmí.
Po večeři, jsme se vydali na malou procházku po okolí a když jsme přišli, tak nás čekalo překvapení. U jídelny stáli pánové v obleku a zvali nás na slavnostní banket. Tam se ale nechodí v teplákách. Tak rychle se převléct a hurá do víru zábavy. První nás uvítal Willy Fog se svými sluhy Čikem a Barnabášem, kteří se o nás celý večer starali. Ke konci večera se najednou Willy Fog začal s někým domlouvat a jak jsme zjistili, domlouval se s ním o tom, že prý nedokáže obejít svět za 12 dní.. To neměl říkat. Sázka byla na světe. Willy nás požádal, zda bychom se nevydali s ním.. A tak začala naše táborová cesta kolem světa.
Dany

Den třináctý - Tichý oceán, Anglie

Ráno jsme vyběhli jako vždy na rozcvičku a když jsme se vraceli, čekala nás neobvyklá podívaná. Barnabáš ležel na operačním stole u něj chirurg a vracel mu do těla to, co mu chybělo. Operace se povedla. Hurááá, Barnabáš to přežije. Ale zatím si ho musejí nechat v nemocnici a propustí ho až o půl třetí odpoledne.

My jsme se mezitím pustili do balení věcí a hlavně také docvičení divadla.

Druhý program Willy usoudil, že máme ještě dost času a tak si můžeme dovolit malou zajížďku. Nedaleko je totiž jeden ostrov, kde dříve žili piráti. Určitě stojí za to se tam podívat dnes už tam žádní piráti nejsou. Bohužel v tom se Willy pořádně spletl, nejen že tam piráti jsou, ale kolik. Zajali Willyho a nutili nás do různých věcí, třeba postavit jim vesnice na jejich ostrově, nebo jim připravit oběd. Naštěstí se nám podařilo na poslední chvíli se vzbouřit, osvobodit Willyho a utéct. Ale pořádně nás zdrželi o celou hodinu. Willy začal být nervózní, takhle to do Anglie nestihneme včas. Navíc se asi něco stalo s Barnabášem, půl třetí dávno odbila a on se stále nevrací. Jaké nás čekalo překvapení, když přijel o hodinu déle a tvrdil nám, že přijel včas. Pak nám to všechno došlo – zapomněli jsme na časový posun.

Třetí program už byl ve znamení nervozity, v pět mají přijet rodiče a každý už se těšil, až za ním právě ti jeho přijedou. Dlouhou chvíli jsme si krátili na louce, kde jsme hráli buldoka, mrazíka, telefungen a než jsme se nadáli bylo pět hodin a pomalu se začali trousit první rodiče.

Všichni jsme se sešli až o půl sedmé, kdy byl nástup, výjimečně před večeří a Willy Fog zde pozval všechny na závěrečný banket, který začíná v sedm hodin.

V sedm hodin jsme se sešli u kruhu,kde už čekal pán, který se s Willym vsadil a hned se začal vychloubat, že sázku vyhrál. Pěkně se spletl a nechtěl věřit svým očím, když Willyho, Romi, Barnabáše a Čika viděl vystupovat z auta. Neunesl prohru a raději zbaběle utekl. Pro něj večer končil, ale pro nás začínal. Na řadě byly scénky, které si děti přichystaly a na závěr si rodiče museli vybojovat možnost přespat v táboře. Hrála se svíčkovaná, ale i když se to zdá nemožné, rodiče proti dětem neměli téměř žádnou šanci a tak si tábor děti uhájily pro sebe a rodiče šli spát do vlastního, malého stanového tábora.
Dany

Den dvanáctý - USA

V prvním programu jsme měli předposlední možnost, dodělat si odborky.

Druhý program byl velice zajímavý. Jak každý ví, USA má všechno nač so vzpomenete, mimo jiné i ropu, takže jsme se učili ji těžit a ono to není jen tak. Člověk se namáhá a oni ho pak klidně zavřou do vězení. Z něj se samozřejmě můžete dostat jen úplatkem – ropou. Je to velice složitý systém.

Po obědě jsme se vydali na louku a zahráli si po dlouhé době Buldoka a mrazíka. Zrovna byla pauza na pití, ale to došlo. A přišlo se na to, že došla i pitná voda. Což je docela problém, zrovna začalo být pěkně, takže se tentokráte program musel změnit ne kvůli přebytku vody, ale kvůli přesnému opaku.. Naštěstí v Řečici mají dost pitné vody a jsou tam velice hodní lidé, takže nakonec jsme měli alespoň trochu vody v kanystrech a zanedlouho přijel i pán plnící cisternu.

Po svačině, se spoustou šťávy, se v kuchyni objevily dvě roztodivné paní. Vykládaly si o tom, tak jejich muži musí bojovat ve válce Sever proti Jihu, potom rozebíraly, co přidávají do Chilli noc carne. Jedna mrkev a druhá papriku. Nemohly se dohodnout a tak se to rozhodly vyřešit spor po vzoru svých manželů malou válkou. Každá má pole, kde pěstuje svou oblíbenou plodinu a tak si nás vypůjčily do svých služeb, abychom jim pomohly zničit záhonek té druhé. Ale po hodině námahy dámy zjistily, že je tato válka úplně zbytečná, rozhodly se pro příměří a začaly do Chilli con carne dávat mrkev i papriku.

Večer jsme se chystali na loď ale museli jsme si opatřit lístky na loď. Což nebylo vůbec jednoduché. Čekala nás spousta úkolů v podobě hádanek. Nakonec se sečetl počet správných odpovědí do skupinky a výsledky byly jasné zelení spí ve třetí třídě, tedy v jídelně, červení vybojovali druhou třídu – hangár a žlutí s modrými v první třídě spali pěkně ve stanech.
Dany

Den jedenáctý - Mexiko

Ráno na rozcvičce jsme se octli na Mexické poušti a měli jsme těžký úděl balónku, který se snaží proletět mezi kaktusy. Vypadalo to tak, že k jedné noze byl přivázaný balónek a druhá noha byla kaktus, který ničí ostatní balónky, docela zábavné bylo, že některé balónky měli takový strach z kaktusů, že praskly dřív, než se k nim kdokoliv přiblížil.

V prvním programu jsme si zopakovali naše divadla. Přeci jen mají za chvíli přijet rodiče a byla by škoda, kdyby je neviděli. Říkala jsem si, jak se budou všichni měnit na těch původních jen drobnosti, to co se jim nepovedlo, ale nejspíše měli pocit, že se jim nepovedlo celé a tak začali vymýšlet scénky nové. A zatímco vymýšleli, já a Michal jsme se vydali do nemocnice na rentgen, naštěstí byly naše obavy plané, takže jsme se snažili co nejdříve vrátit, přeci jen v druhém programu jsme hráli fotbal a Michal se nemohl dočkat, až si zahraje. Naštěstí bylo krásně, takže jsme si opravdu pořádně zahráli.

O poledním klidu se nám podařilo opravit pumpu, takže se kluci v třetím programu, chtě - nechtě vydali do sprch a pořádně se umyli. Ostatní šli na dřevo a šišky a potom plnili odborky. Největším úkolem však bylo najít části z Barnabáše, které celníci poházeli po okolí. Bez nich bychom ho těžko vyléčili. Naštěstí se nám podařilo najít všechny, takže má Barny šanci na uzdravení.

Hned po svačině jsem nevěřila vlastním očím. Nemocná Anička se uzdravila a vrátila se za námi na tábor.

Čtvrtý program začal velice nemile. Padli jsme do léčky a zajali nás do Mexických dolů. Práce to byla namáhavá. Museli jsme nosit suroviny z místa na místo. Po snídani nás otrokáři vzali na procházku, ale museli jsme být svázáni po skupinkách.


Po večeři jsme se odebrali k ohni na malý večírek. Za odměnu, že tak dobře pracujeme, zpívalo se. A pak konečně přišlo vysvobození, objevil se Zorro a slíbil že nás zachrání. Každý jsme dostali svíčku a úkolem bylo sfouknout svíčky všem otrokářům a hlavně jejich hlavnímu světlonosiči. Zpočátku to nebylo tak jednoduché, ale nakonec jsme se probojovali na svobodu. Hned se nám lépe usínalo.
Dany

Den desátý - Brazílie

Na rozcvičce jsme se setkali s pravými fotbalovými trenéry, kteří se nás připravovali na nadcházející fotbalové utkání.

Po snídani jsme se věnovali odborkám a pak měl přijít na řadu fotbal. Ale opět pršelo, takže se žádný turnaj nekonal a přišla nás navštívit umělkyně. Jsme v Brazílii, a ta je známá svými karnevaly v Riu de Janeru. Ale na správný karneval je potřeba maska. Proto jsme si i my nějakou vyrobili, kdo ví, kdy se bude hodit.

V třetím programu jsme se vydali na expedici po pralese a učili jsme se střílet za vzduchovky.

Čtvrtý program za námi přišli dva bojovníci Cortéz a Montezuma. Vedli spor o Peru, každý si na něj dělal nárok a od toho jsme tu byli my, abychom tento spor vyřešili. Rozdělili si nás mezi sebe, takže proti sobě bojovali zelení a žlutí a na druhé straně byli červení a modří. Tyto teamy si na svém území někde schovali vlajku svého vůdce – buď Cortéze nebo Montezumy. Úkolem bylo tyto vlajky získat.

V pátém programu jsme mohli využít své masky, navštívili jsme malý karneval v Riu, seděli jsme kolem ohně, opékali párky, zpívali. A večer jsme zašli na divadlo, které nám zahráli roveři.

V noci nás najednou začal Willy Fog s Romi probouzet. Na celnici nás odmítli pustit dál, podepsat nám naše cestovní pasy a tak nám zbývalo jediné. Proklouznout přes hranice kolem celníků. Nakonec jsme to všichni zvládli, tedy až na Barnýho, kterého dostali.
Dany

Den devátý - Afrika

Na dnešní den byla na plánován celodenní výlet, ale bohužel od rána pršelo a přestalo až dlouho po půlnoci. Nastalo velké dilema, vydat se na cestu, nebo ne? Nakonec jsme zůstali v táboře, protože v tomhle dešti by to bylo o zdraví.

První program jsme věnovali dřevu, abychom ho měli hodně na sušení. Jen Anička měla program jiný. Chystala se domů. Otok na noze ne a ne splasknout a teplota se opět šplhala k 38 stupňům.

Druhý program bylo třeba děti zahřát, protože byly po celotýdenním mokru pěkně promoklé. Měli na výběr, buď mohli jít do sušárny, nebo do stanu a pokud možno neměli vycházet ven. Avšak zkuste si udržet tolik dětí na jednom místě, takže pořád někdo běhal se napít, potom na záchod. Ale svůj účel program splnil, alespoň trochu se zahřáli.

Po obědě jsme se vydali jsme se zachránit cestovatele Emila Holuba, který nám napsal telegram, že se ztratil někde v Africe a co je horší, že ztratil i mapu. Vydali jsme se tedy návštívit Africké kmeny, které navštívil i cestovatel a snažili jsme se zjistit co nejvíce informací o tom, kde by se mohl nacházet. Kmeny byly celkem čtyři a každý nám dal útržek zprávy o tom, kde by mohl být. Vyšlo nám, že by měl být u studny. Ale zbyl po něm jen dopis, ve kterém stálo, že mapu našel, že se nám omlouvá.

Čtvrtý program jsme se zaměřili na odborky, aby si i nováčci mohli nějakou splnit. Avšak stále pršelo, takže byly omezené možnosti, jakou odborku splnit.

Na pátý program jsme se sešli v tee-pee a tam jsme až do večerky zpívali a zpívali.
Dany

Den osmý - Madaskar

Protože je neděle a to je odpočinkový den, tak i budíček je posunutý až na osmou hodinu.

Hned po snídani nás potěšilo i počasí, neboť se ukázalo sluníčko. Všichni z něj byli nadšení a po těch propršených dnech to byla milá změna. První dva programy byly věnovány nováčkovským zkouškám a jak už je zvykem, těchto zkoušek se účastní všichni členové tábora. Čekalo nás šest stanovišť, skautské znalosti, zdravověda, rostliny, zvířata, skautské dovednosti a znalost České republiky. Výsledky nás opravdu překvapily, protože spousta nováčků byla mnohem lepších než někteří staří členi.

A už je tu odpoledne a umývání. Ale já a Aničkou jsme měly jiný program. Anička měla teplotu, oteklou nohu, takže jsme se ori jistotu vydaly do nemocnice, naštěstí to nebylo nic vážného, takže jsme se stavily ještě domů umýt a mohly jsme se vydat zpátky na tábot. Když jsme se vrátily, čekalo mě překvapení. Umýt se stačily jen holky a když měli přijít na řadu kluci, tak se zničila k velké radosti většiny kluků pumpa. Tak alespoň umýt nohy.

Než jsme se nadáli byl tu večer a s ním slavnostní slibový oheň. Přijeli za námi zástupci z oddílu, aby pozvali ty, kteří přecházejí ke starším na zahajovací oddílovku. Bohužel, večer začalo pršet a tak bylo velice těžké zapálit slavnostní oheň. Ale nakonec jsme to zvládli.
Dany

Den sedmý - Austrálie

Dnes ráno jsme si trochu pospali. Tolik pršelo, že jsme museli zrušit rozcvičku a tak se vstávalo a ž o půl osmé.

V prvním programu jsme museli nejdříve nanosit dřevo, protože v tomhle vlhkém počasí se dřevo spotřebovává mnohem rychleji. A potom jsme se dozvěděli, že večer bude porta, neboli „veselák“ a vstupenkou na něj je divadlo. Nějaké představení, které si družinka sama vymyslí. Začalo veliké přemýšlení a nacvičování.

Druhý program za námi opět přišla slečna umělkyně. Tentokráte jsme vytvářeli návrhy na moderní ZOO, kterou chtějí postavit v Austrálii. Ale nemá to být ZOO pro normální zvířata, ale pro nové druhy budoucnosti. Zanedlouho vzniklo mnoho nových druhů jako kočkočáp, žirafojezevčík a jiné.

V třetím programu se udělalo trochu hezčí počasí, takže jsme rychle šli hrát frisby. Ale asi po hodině opět začalo pršet. Alespoň byl čas na vylepšení družinových divadel.

Hned po svačině přišly dvě dámy z Australské televizní společnosti, jestli bychom si nechtěli vyzkoušet novou televizní hru, ještě předtím, než se dostane do televize. Kdo by si nechal něco takového utéct? Čekalo nás mnoho úkolů. Všechny souvisely se slovy. Například, poznat, které zaměstnání zástupce družiny předvádí, nebo napsat povídku, která obsahovala slova – lampión, kráva, vlajka, fixa. Velká soutěž se dobrala konce a i tato soutěž získala svého vítěze.

Po večeři konečně přišel na řadu dlouho očekávaný „veselák“. Nejdříve se v jídelně odehrály divadla, a že se bylo na co koukat. Viděli jsme pohádku Červený Mr. Bean v podání červených, dobrodružství z noční hlídky od zelených, Asterixe, Obelixe a misi Kleopatra od mordých a tajemství mumie od žlutých. Potom jsme se přestěhovali do tee-pee, kde se nám představilo Roverské trio, po jejich vystoupení jsme zpívali, co nám hlasivky stačily a pak honem spát.
Dany

Den šestý - Čína

Celou noc nám pršelo a tak bylo probouzení trochu mokré. Ale naštěstí nepršelo a tak hurá na rozcvičku.

První program jsme opět věnovali odborkám a hlavně přípravě na zkoušky a podzimní závody. Jen Marťa měl jiný program, musel se balit. Měl jet na dovolenou a v dalším programu si pro něj přijel tatínek.

Druhý program přišla vyděšená Romi, že chtějí zatopit údolí u Tří soutezek, kde se nachází mnoho vesnic a jejich obyvatele odmítli upozornit a vystěhovat. Tak jsme se je vydali zachránit. Ale do území můžete pouze s oprávněním, které jejichž počty jsou omezené na dva pro skupinu. Samozřejmě se tam můžete vydat i bez oprávnění, ale to si pak nepřejte potkat strážníky. Ale děti jsou šikovné a tak se jim podařilo většinu obyvatel zachránit.

Po obědě jsme se vydali na rýžové plantáže jednoho místního obyvatele. Potřeboval vytvořit zavlažovací zařízení, které by přivedlo v tomto suchém období vodu k jeho rýži. Děti nejdříve spojily 35 plastových lahví za sebe, s jednou běhali do nedaleké studny pro vodu a tu do vzniklého kanálu vlévaly. Po chvíli, na konci kanálu opravdu vytékala voda.

Ve čtvrtém programu jsme si měli zahrát mezikontinentální turnaj ve Frisby. Ale opět pršelo, takže jsme místo toho, navštívili starou čínskou pyramidu, která ještě nebyla prozkoumaná a tak v sobě skrývala mnoho pokladů. Úkolem bylo projít co nejvíce políček a hlavně dostat se včas k východu. Nakonec se ven dostaly jen dvě skupinky ze čtyř.

V Číně je velice mnoho vzácných věcí, ale bohužel většina z nich nemůže za hranice. Takže jsme se pokoušeli v pátém programu tyto vzácné věci, jako je špendlík, hrneček nebo kolík propašovat přes celníky. Ti naštěstí mají omezený čas na kontrolování. Celý program pršelo jako z konve, takže jsme po skončení všechno rychle nanosili do sušárny, převlékli do suchého a honem spát.
Dany

Den pátý - Indie

Dnes jsme v Indii a správný Ind se věnuje rozjímání, takže i my jsme dnes na rozcvičce rozjímali.

První program byl v duchu odborek a příprav na nováčkovské zkoušky.

Hned po svačině za námi přišel majitel veliké dopravní společnosti v Indii. Zeptal se nás jestli bychom u něj na chvíli nechtěli pracova. Má spoustu zákazníků a málo Rikšařů, takže bychom se mu docela hodili. Samozřejmě jsme souhlasili, ale abychom mohli jezdit, potřebujeme řidičské oprávnění. Vydali jsme se za úředníkem, a ten nám řidičské oprávnéní podepsal, tedy podle jeho slov šišišák. A když byly všechny šišišáky podepsané mohli jsme se vydat na cestu za zákazníky, pěkně je slušně chytit, pozdravit a dopravit na místo, kam chtějí. Bohužel tento program musel skončit dříve, neboť začalo pršet.

V třetím programu nás postihly ničivé monzuny. A to doslova. Netrvalo dlouho a začalo doopravdy pršet

Protože ve čtvrtém programu opět pršelo, museli jsme vyrazit na dřevo a řezat sekat.

V pátém programu jsme málem ztratili Willyho Foga. V Indii je mnoho morových epidemii a Willy se napil ze špatné studně. Rychle jsme ho odnesli za šamanem, který zvládne vyléčit každý neduh. Přišli jsme na poslední chvíli. Lektvar na mor ale není tak jednoduchý, je k tomu potřeba spousta bylinek, pro ty jsme se museli vydat. A když jsme přišli, mohlo se začít léčit a povedlo se. Willy se uzdravil dokonce tak dobře, že na sebe skoro vylil celý kotlík horkého lektvaru. A když se vzpamatoval, vzpomněl si, že potkal jednu dívku, která je také nakažená. A jestli bychom ji nemohli zachránit. Poslal pro ni Barnabáše. Dívku léčitel také vyléčil, a když se probudila, prozradila nám, že se jmenuje Romi. A tak jsme měli dalšího společníka na cestě.
Dany

Den čtvrtý - Kyrgystán

Ráno jsme se probudili jako každý den v sedm hodin, šli na rozcvičku, poslechli si ranní slůvko, posnídali a pak nás čekal první program. Protože jsme se dostali do Kyrgystánu, zkusili jsme si na vlastní kůži, jak je jejich život těžký. Dostali jsme do skupinky krabičku sirek a úkolem bylo ji v Řečici za něco vyměnit, to dále měnit, až budeme s výměnou spokojeni, můžeme se vrátit. Asi největší úlovek přinesli žlutí, kterým se podařilo proměnit krabičku sirek v sadu porcelánového nádobí – šest hrnečků, šest podšálků a šest talířků na zákusky. Ale i ostatní skupinky donesly spoustu úlovků, i když zanedlouho většina z nich rychle zmizela v jejich břiše.

První program byl prodloužený, takže druhý program začínal o něco déle. Přišel za námi Kyrgystánský zemědělec, takový starý muž a že má problém. Pěstuje bavlnu, ale letos se mu nějak přemnožila a začala napadat i okolní rostliny, především smrky. Je nutné to sesbírat, ale pozor na strážce, hlídače, kteří si tuto bavlnu přivlastnili.

Dnes vyjímečně byl, k radosti všech, i krátký program o poledním klidu. Bylo třeba se rozdělit do skupin, aby mohl proběhnout třetí program, a co že to bylo? No turnaj o světový pohár. Skupinky byly, Afrika, Amerika, Evropa a Asie.

Už je tu třetí program a první zápas mezi kontinenty. V čem? V Ringu. Co že to je? Připomíná to volejbal, hraje se přes síť, každý team má gumový kroužek a ten se hází přes síť, když kroužek spadne na zem, přestává se s ním hrát a soupeř získává bod. Myslím, že hra se ujala, protože jen bylo o poledňáku hezky, už u někoho z roverů byla Kačenka nebo Woody a chtěly půjčit ringo kroužky.

Po svačině za námi přišel Willy Fog, že pro nás hodiny výtvarné výchovy u jedné známé umělkyně. A tak jsme se za ní vydaly. Dnes si pro nás připravila velice zajímavou činnost. Když jsme sbíraly tu bavlnu, tak jsme měli možnost si z ní udělat oblečení. Každá skupina dostala velký arch papíru a mohli využít co je napadlo, ale podmínkou bylo, že se na oblečení musí objevit něco z bavlny. A tak jsme se do toho pustili. Všechny modely byly tak pěkné, že mě docela mrzelo, že jsou jen papírové a ne z látky.

V pátém programu za námi přijel Šerif potápěč. Dozvěděl se o naší cestě a přišel nám povědět, jak vypadá podmořský svět a co všechno potřebuje potápěč. Bylo to velice zajímavé povídání, že se nám ani nechtělo jít spát.
 

Den třetí - Itálie

Hned ráno, na rozcvičce, jsme se dostali do další země, Itálie. Konečně jsme zjistili, kde se berou špagety. Žádné složité připravování, ale rostou pěkně na stromech a rovnou i uvařené.

V prvním programu se děti vydaly na cestu po okolí. Ale najednou uprostřed vycházky padly do léčky otrokářům, kteří jim zavázali oči a provedli je po pár úkolech, na zjištění jejich dovedností. Všichni se úspěšně stali zdatnými otroky a tak mohli do gladiátorské arény. Ale až po svačině.

A je tu druhý program a s ním již zmiňované gladiátorské zápasy. Gladiátoři se dělí na muže a ženy, a Ti se musí utkat ve férových zápasech, jeden na jednoho, jsou tři kola, v prvním se bojuje na lopatky, poté si musí sebrat tři kolíčky a nakonec vytáhnout šátek. Do dalšího kola postupují Ti nejlepší a už se jen vytahuje šátek. Naštěstí se děti díky vítězům z otroctví vykoupily a tak mohl den normálně pokračovat.

V dalším programu jsme se vydali koupat. Že by byl pařák to sice nebyl, ale děti byly tak rozehřáté, že se musely trochu zchladit. Takže honem do plavek, vzít si pití, ručník, kolo, helmu a může se jet, směr Luž. Jen jsme přijeli, už se všichni viděli ve vodě. Ale nejdřív se muselo udělat pořadí v jakém se půjde do vody a také dvojice, které se ve vodě budou hlídat. A ještě jedna podmínka. Nesmí se potápět. A ani na souši jsme se nenudili. Někteří odpočívali, nebo hráli hry a Michal si stavěl vor, který těsně před tím než jsme odjeli vypustil na dalekou cestu po Luži.

Koupání se trochu protáhlo, takže jsme se nevrátili přesně na svačinu. Ale jen jsme si schovali kola do hangáru, začalo pršet. Ještě že ve čtvrtém programu byly v plánu odborky a příprava na nováčkovské zkoušky, kterým déšť nevadí.

Na pátý program naštěstí přestalo pršet, takže jsme si ho mohli pořádně užít. Přišla za námi archeoložka, která prozkoumává slavné Pompeje, ale měla problém, některé zkamenělé lidi nemohla poznat. Takže jsme tu od toho my, abychom jí pomohli. Byly tu sochy jako, modlící se žena, čištění zubů, na WC, zpěvačka a jiné. Až všichni došli, nezbývalo nic jiného než se vydat do spacáku spát.
Dany

Den druhý - Francie

První překvapení dnešního dne mě čekalo ráno, kdy holky kolem čtvrt na šest začaly povídat. Potom se začaly trousit na záchod a na zpáteční cestě navštěvovaly okolní mluvící stany. Takže na budíček v sedm hodin byli téměř všichni vzhůru.

Dál nás čekala rozcvička, na které Willy děti rozdělil do skupinek na modrou (Janča, Anička, Kenny, Patrik, Orloj, Štěpán, a Červ ), červenou (Bugi, Bizi, Bája, Davča, Kuba a Matrin), žlutou ( Maruška, Marťa, Zajda, Lanysta, Filda, Pavel, Honzík) a zelenou ( Woody, Kačka, Hermi, Vesy, Bobr, Michal, Luboš). Dál pokračovalo ranní slůvko a snídaně.
Další překvapení mě čekalo na raním nástupu. První vlajková četa byla složená ze starých mazáků (Mařenka, Davča, Hermi a Zajda), člověk nechtěl věřit vlastním očím, když vlajku na stožár věšeli s kamenou tváří červenou nahoru.

První program byl ve znamení zabydlení a největším úkolem bylo vyrobit si označení stanů a dodělat chybějící poličky.

Druhý program nováčci zjišťovali, co všechno musí umět na zkoušky, holky, co jedou v září na celostátní kolo ZVASu si osvěžovaly vědomosti a ostatní čistili strouhu kolem tábořiště, i když třeba Kenny si to popletl a snažil se strouhu spíš znečistit, nebo že by se ta holinka do bahna dostala náhodou?

V třetím programu jsme se dostali s Willym do Francie. Seznámili jsme se s jedním ze třech mušketýrů, d´Artagnan. Kterého pomocí lsti kardinál Rischelie unesl a uvěznil ho. Samozřejmě to Willy Fog nemohl nechat jen tak a hned jsme se vydali ho zachránit. Zabralo nám to sice i část čtvrtého programu, ale nakonec jsme ho dostali z vězení a odměnou nám za to byly šátky podle barev skupinek (před táborem jsem si myslela, jak je děti využijí, ale myslím, že jsme jim spíše měli pořídit barevné pláštěnky, než šátky proti slunci).

V pátém programu přišel na návštěvu sám veliký stavitel Aifel, dozvěděl se o naší cestě a tak se nám rozhodl pomoci tím, že nám dal návod na stavbu voru.

Čas se nachýlil a je čas jít spát… Dobrou noc…
Dany

Den čtrnáctý - Odjezd

Tento den se odjíždělo domů. Ráno jsme se vzbudili jako obvykle v sedm hodin. Posnídali jsme a o půl deváté byl závěrečný nástup. Myslím, že letošní tábor byl opravdu pěkný. I přes škaredé počasí, jsme to zvládali a hlavně děti mě potěšily, protože ty to zvládaly nejlépe. Už teď se těším na další tábor. Na závěr snad jen slovo nejdůležitější – Děkuji.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 15. 8. 2006
článek číslo 460
autor: Zdeny

 

Tábor 2006 on-line

Každodenní aktuální zpravodajství z právě probíhajícího tábora oddílu Naděje na Zubíku.
Jednotlivé dny naleznete v podčláncích.
 

I. táborový den

Bude pršet, nebude pršet? To se mi honilo hlavou, když jsem s vyplazeným jazykem spěchal na sraz ke klubovně. Těšně před 14:00 už byli téměř všichni na místě – děti – těšící se (snad) na třítýdenní dobrodružství a rodiče na třítýdenní klid. Jen Husík dorazil asi pět minut po limitu s klidným úsměvem a kufrem v ruce.
Oddíl Naděje může prostě vyrazit na svůj další letní tábor v řadě.

Cestu jsme nakonec zvládli bez karambolu i bez deště – to byly největší mé obavy. Na tábořišti nás už čekala hromada batohů a kufrů, kterou nám letos přiblížili rodiče – alespoň touto cestou děkujeme.

No a jak zmizeli rodiče z dohledu, tak se začalo tvrdě makat. Rysi nechtěli věřit, že opravdu chci přestěhovat stany do obvyklého tvaru, na který jsme zvyklí, ale Piškot je přesvědčil že to jde a tak po pár hodinách je na tábořišti pěkný půlkruh kolem stožáru a navíc velký hangár na kola a programový borčus.

Holky zatím zvládly navozit dost jehličí, aby zmizela rozbahněná místa a když Miky se Žofkou zprovoznili kuchyň, měli všichni pocit, že jsou opět po roce čekání „doma“ na Zubíku.

Stěžovat si na počasí by bylo asi v porovnání s předchozím během vlčat a světlušek rouhání, ale taková zima by večer být nemusela. Po rozjezdové večeři – hrachovce – jsme se sesedli kolem ohně a povykládali o pravidlech táboření. Vysvětlili si, co se může, nemůže a musí.
Následující hra plná hádanek a docela i běhání odhalila týmy, ve kterých bude oddíl pracovat v denních i nočních službách. Letos jsou téměř všechny skupinky pětičlenné, tak doufejme že ubude kuchařům práce.

Skupinky jsou tyto:

1.(hlemýžd) Pepíno, Mono, Maky, Pipi, Nika
2.(člověk) Pepa, Ludva, Pidi, Bája
3.(páv) Pavla, Laky, Peťa, Mako, Škráňa
4.(kočka) Xík, Vojta, Matěj, Měli, Danča
5.(zvon) Čegi, Husík, Budu, Míša, Marťan

Hra trvala docela dlouho, ale nikomu to nevadilo, protože první táborová noc většinou nebývá moc o spánku.

Večerka byla ve čtvrt na dvanáct, ale nejukecanější dvojice Maky s Čegi uléhala po vydatném trestném běhání (u kterého mimochodem podváděly – však já si to s nima vyřídím) až o dost později za hlídky hombreho Pepy.

Noční nejnižší teplota hlášená hlídkou byla 7 stupňů.

Dobrou noc.
 

XVII. táborový den - úterý

Je úterní táborové ráno, v táboře se probouzí pouze Teo, Maky a Peťa a očekávají první družiny při jejich návratu z dvoudenního putování. Počasí jim moc nepřálo a tak s napětím očekáváme s jakou se vrátí.
Jeleni jsou první – kupodivu suší, spokojení – žádný problém. Musím je pochválit za to, že se hned po návratu chopili práce a dělali spoustu dřeva do zásoby, protože informace od druhých, vracejících se skupin nebyly moc slavné – většina mokrá až na kůži.
Telefonicky jsme s Teem řešili co s nimi, když nám sušárna nestojí, ale nakonec se ukázalo, že je vše zvládnutelné v táboře. Takže dopoledne a část odpoledne se věnovala sušení spacáků a oblečení v týpí. Ale konec třetího programu byl už opět „herní“, spíše rukodělný, protože se vyráběly a pomalovávaly masky, jejichž využití je zatím asi překvapením.

Ačkoliv po svačině spustil příšerný liják, přesunuli jsme se pod vedením Avalaka do lesa, kde byla mezi stromy schována laboratoř, ve které byla kouzelná hůl, kterou bylo třeba získat. To ale nešlo bez toho aniž by se družiny v laboratoři pořádně zorientovaly.
V praxi to vypadalo tak, že jeden z družiny šel do kruhu, zavázal si oči a zbytek se rozmístil po obvodu a tlumočil mu jaký úkol vlastně má, jak ho splnit a navigoval ho. Ale představte si že tohle dělají 4 družiny současně – to bylo řevu, adrenalinu a emocí.
Jedním z úkolů bylo najít v území lavor s vodou, nabrat ji do kelímku a naplnit takto sklenici. Nebo uzmout šátek postavě, která se pomalu přemysťovala. Závěrem se strhl boj o kouzelnou hůl, což bylo maso. Ale hra jak má být, užili jsme si ji a i to počasí se v průběhu hry umoudřilo.
Nešvarem ovšem bylo to, že někteří se snažili podvádět a koukat, když byli v aréně. Máme na to prostě své specialisty…….

Večeře byla vydatná a zdravá – těstovinový salát s tuňákem, tak se všichni pořádně nacpali – hlavně Ludva, kterej po svačině větřil jak pes – kde co ještě zbylo.

K překvapení velké části tábora byl večerní nástup – stačí aby byli tři dny mimo a už je režim dne udivuje…. Na nástup dorazil Avallac'h se získanou kouzelnou holí a začal s námi vykládat o Rinceovi – ten se jak zázrakem objevil – frajer jako vždy – ovšem do doby než rozpoznal kouzelnou hůl. Útěk mu nepomohl, Avallac'h i s holí ho dostihl a proměnil v nefritovou figurku, které se zmocnil Mono.
Nástup jsme více neprotahovali, protože tak černá mračna jsme za tábor ještě neviděli a v osm už byla tma skoro jako v noci. Přemístili jsme se tedy do týpí, kde jsme vykládali o uplynulých dnech na výpravě. Několik lidí se přiznalo že to pro ně bylo dost náročný, jeden by do toho prý už nešel, ale většina názorů byla taková, že to byla skvělá zkušenost a test samostatnosti – což jsme rádi slyšeli.
Řešili jsme také témata – jak moc nosit či nenosti skautský kroj na výpravách a jiných akcích nebo jaký typ záchodů by oddílu nejlépe vyhovoval – zvláštní že jsou spokojeni se stávajícím typem. Pouze prý kdyby šla udělat nějaká zvuková bariéra, ať si holky můžou v klidu podrbat a nebát se kdo je u kluků poslouchá :).
Zajímavá byla diskuze na téma Pomoc bližnímu – což byl také jeden úkol na výpravě.
Většina zúčastněných svorně slibovala, že by přístřešek stavěla jinak nebo prostě stavěla. Teo připomněl, že jejich „frajerstvím“ jsme museli pozměnit chod celého tábora, aby se daly mokré věci usušit.
Na zbytek pátého programu bylo sice avízováno Ovéčko – tedy osobní volno, ale končili jsme pár minut po první večerce. Tedy končili…. bylo vyhlášeno to, co každý z nás čekal: v noci se uskuteční poslední boj o záchranu Ciri. Na tuto informaci se vyskytlo několik brblalů, kterým se nelíbilo že by měli vstávat a tak jim bylo důrazně vysvětleno že se jich nikdo neprosí. Ale všem bylo jasné, že se skaut takhle nechová a u ostatních dost klesli – překvapením pro mě bylo že je v této skupince i Budu….

Družiny tedy v průběhu noci postupně vyrážely na hrad za osvobozením Ciri, podstoupili spoustu bojů, porážek i vítězství a jak to dopadlo vám napíšu později, protože hra končila pro poslední družinu o půl páté a to už jsem téměř odjížděl do práce a nestihl se vyptat účastníků co a jak :).
Budíček měli každopádně posunutý, takže se snad vyspali do sytosti, protože dnes je už čeká jen pár programů a odpoledne začínáme likvidovat tábor, ať toho není na zítřek tolik. Jen bych chtěl touto cestou upozornit rodiče, ať počítají s tím, že dítka dotáhnou domů stanové plachty na vysušení. Všechny jsou mokré a není v našich silách je vysušit hromadně v klubovně. Proto buďte prosím tolerantní – každý bude mít max. jednu stanovou plachtu. Prosíme o okamžité rozbalení, ať nám to nezplesniví – celty budou zpět vybrány na oddílovce 7. 9. 2006 – kdy je i schůzka s rodiči. Předem děkuji za pochopení.
Toť už asi vše – nepředpokládám, že bych byl do konce tábora ještě schopen napsat něco o těchto dnech, takže až potom pěkně z tepla domova doplním chybějící články a rozloučím se s Vámi. Mimochodem k článkům vkládaných včera jsem doplnil pár fotek. A poslední informace, na Zubíku bylo v noci necelých 5 stupňů!
 

XVI. táborový den

A máme tu nový pracovní týden. Družiny pokračují na své cestě za vzdáleným cílem,
hlídky pracovního kruhu je z povzdálí sledují a připravují jim úkoly. Já trávím čas v práci a s Teem se na tábořišti střídáme, protože si jde naplánovat operaci zlomené ruky - doporučili mu ocelovou dlahu na kost, takže ho tento zákrok čeká hned v pondělí po táboře - to aby stihl zahajovací oddílovku.
Opět tedy následuje práce na tábořišti a hlavně vaření pozdějšího oběda, kdy se Máčce zadaří geniálně přesolit bramborovou kaši :) - takže bylo ideální ji za stálého míchání vylít do odpadovky. Druhý pokus byl už úspěšnější.
Samozřejmě jseme také zkontrolovali družiny no a nechyběli pak ani Osadníci u roztopených táborových kamen. A řekněte sami - kdy se vám podaří jít na táboře spát v 21:00?
Ale po pravdě, že bych se cítil nějak svěže, to zrovna ne. Spát u kol s vědomím že venku nehlídá hlídka naopak prší a déšť v lese vyluzuje spoustu zvuků - prostě sedavé zaměstnání není ideální na první tři táborové programy. Sakryš, proč nemůžu být na táboře až do konce jako normální člen!!! Ale Teo tomu šéfuje dobře - průprava na nastupující kariéru oddílového vůdce.
Teď je úterý, dle zpráv už jsou družiny zpět v táboře, většina promočených až na kůži - včetně spacáků (přístřešek si podle mě v tomhle počasí nepostaví jen opravdový ignorant!!!). Ale nebude to tak dramatické - Teo mě informoval, že se sušení zvládne v táborových podmínkách, takže fajn a nemusíte se o nás vůbec bát. Jen se opravdu bojím likvidace tábora - v takovém bahýnku se budou věci odvážet jen velice těžko.
 

XV. táborový den

Sladké nedělní ráno, sluníčko, osm hodin, prostě pohodička. Ale každý tuší že je to právě dnešek, kdy se vyráží na táborovou výpravu.
Proto od rána získávají družiny zbylé klíče po okolních lesích, znovu hledají v jízdních řádech a plánujou a plánujou. Úkolem je si naplánovat cestu sami, včetně zastávek, peněz na cestu a hlavně dojít co nejdál od tábora. Lišky a Rysi vyrážejí směr Náměšť nad Oslavou, Jeleni směr Polička a Veverky se budou prodírat divočinou Treneckovy rokle a okolních území.
Dlouhé přípravy se protáhly až do dvanácté hodiny. A družiny starovaly až s mírným zpožděním. Ale docela nalehko – to hned vysvětlím. Ke snídani byly ještě stále výborné rodičovské buchty, které jsou na táboře pravým pokladem (když se jich nepřecpete). Proto mě dokázalo vytočit do maxima, když jsem v jídelně na stolech našel cca. 3 kusy buchet volně položených na stole, z každé jen tak nepatrně ukousnuto a nechány svému osudu. A to bylo několik hodin po snídani! A protože se i po opětovném urgentním dotazu k buchtám nikdo neměl, s klidem jsem je dojedl a potom šel schovat tácy s připraveným jídlem na cestu. Družiny dostaly jen pečivo, kelímek Perly a roli toaleťáku. Těstoviny, tatranky, salám, sýr, čaj, tang a kdo ví, co ještě – tak tyhle dobroty zůstaly v táboře. Překvapilo mě, že když jsem vychladl, tak většina lidí z oddílu přiznala že mě chápou a schvalují to – i když, proč sakra, mají trpět nevinní……

A tak se za pohnuté nálady vydaly skupiny na cestu. Před nimi ovšem, více méně nenápadně, vždy dvě dvojice z PK, které měly z patřičné vzdálenosti dohlížet na počíná družin a zároveň jim po cestě chystat nějaké ty úkoly.
Tábor osiřel – pouze Teo, Maky, Peťa – kterému se přihlásila viróza v ten nejmíň vhodný den a moje maličkost. Nemyslete si, že jsme se flákali – uklízelo se tábořiště, po hrách, kuchyně…… Večerní slejvák, který přišel nás dost vystrašil a my kontrolovali družiny co a jak. Všichni více méně v klidu, Vevky dokonce zaparkovali ve stanovém městečku a vymohly si tam nocleh.
Tak dobrou noc z opuštěného tábořiště.
 

XIV. táborový den

Překvapivě se po včerejší noční hře vstávalo docela dobře – to asi energie z těch dobrot od rodičů udělala své.
A energie byla potřeba spousta, protože dnešní ráno bylo finálové – lacrosové. Velký mač byl divácky velice atraktivní (Eliška a Máčka) a povzbuzování bylo slyšet všude (po tom co Miky nahřál Elišce buben :)). Konečným vítězem se stal tým ve složení: Pepíno, Maky, Mono, Pipi, Nika. Na výsledek měl určitě vliv nejlepší střelec – Pepíno a také zlí jazykové spekulují, že k vítězství přispěla i Maky, díky tomu že jí její Karahí-koleno nedovolilo už týden navštívit tento program :). Ale to je ovšem pouze pomluva, protože Maky lacros umí skvěle (když si zrovna nepřilehne malíček na ruce s lacroskou :)))).

Medailon lásky – ten bylo třeba vyrobit pro Geralta ale nemohl ho vyrobit jen tak někdo. Císko tedy vymyslel zapeklitý způsob jak rozpárovat dvojice po táboře a zmíněné (samozřejmě smíšené) dvojice pak medailony vyráběly. Bylo docela zajímavé sledovat jednotlivé dvojice jak spolupracují a dost jsme se při tom s PK bavili :).
Vítězství bylo nakonec přiřknuto dvojici Maky, Tulda – jejich medailon byl opravdu nádherný.

Co se dělo ve třetím programu s krycím názvem Kupci jen matně tuším – nejdříve nakreslené obrázky se loupily, směňovaly a při této hře nestačilo být jen dobrým bojovníkem, ale základem měla být družinová strategie. A tady to trochu pokulhávalo – jak si posteskl tvůrce hry, Tesák.

Zato po svačině stačilo být opravdu „jen“ dobrým bojovníkem a s mečem se vnořit do spleti chodeb, chodbiček, místností a bojovat proti hlídačům – ať už mečem, hadrakoulí, šátkem atd. Kdo se probojoval až na konec, mohl si poslechnout část instrukcí potřebných k dalšímu postupu ve hře. Hra se mi vryla do paměti – možná spíše do hlavy a přesněji řečeno do čela, nosu a úst – to proto, že počet zásahů mířených na mou hlavu přerostl únosnou mez (nikdy jsem netušil že jsem tak populární). A tak mi teď říkají indická princezna. I když pochybuju, že dřív používali na tečku mezi oči Novikov!

Atmosféra u večerního ohně lákala k dokončení Arény – pokládání záludných a zvědavých otázek ostatním členům oddílu. Bylo zde však dost těch, kterých se nebylo na co ptát a tak jsme byli rychle hotovi.
To však nebyl povel k zalezení do stanů, ale čekala nás druhá část večera – ta očekávanější a to tzv. Galavečer. Neboli večer plný vyhodnocení – a tak byli vyhlašování nejlepší střelci, nahrávači atd. atd., samozřejmě nejlepší tým mezi prvními. Obdarováni byli vítěznými „doutníky“, banány, salámem – no originální ceny tak žádané v táborových podmínkách.
Neopomněli jsme pozvat i známé osobnosti a tak před srubem na Zubíku vyhlašovala výsledky Ilonka Czsáková, Kája Gott a nakonec zazněla i v originále píseň We are the champions! Klobouk dolů, Pájis!

Do postýlek doprovodilo všechny obvyklé večerní čtení, které je tak obvyklé, že jsem ho zde zmínil teprve poprvé. Každý usínal s vědomím, že je zítra opět neděle – tudíž vstávání až v 8, hurá! Sakra, další neděle? To nám to nějak letí. To samé si určitě pomyslel i Matěj-Koblih, který si na prodloužené hlídce odpykával trest za spaní místo hlídání, kterého se dopustil v týdnu (a já málem zaspal do práce!!!).
Dobrou!
 

XIII. táborový den - návštěvák

Probuzení do pátečního rána nebylo příliš příznivé, protože lilo jako z konve (s ohledem na letošní rok bych toto rčení možná předělal na: lilo jako na táboře světlušek a vlčat).
První program byl ale nekompromisní. Co si oddíl včera večer nasliboval, to také musel dodržet. Včerejší večerní program se totiž jmenoval: SLIBY. Šlo o to slíbit že udělám něco nenormálního, zajímavého, atraktivního – čímž zaujmu porotu a ta mi můj slib oboduje. V případě že se podaří slib splnit, bodové ohodnocení zůstává na kontě družiny. V opačném případě se odčítá i s úroky. Všichni se tedy na tento program opravdu těšili :).
A tak byl den zahájen tím že Mako budila zájemce s čajem a vlídným slovem – tento slib dodržela, všichni si ho pochvalovali. Husík zase odvážně vyrazil do bláta po čtyřech a vydržel tak celý program. Mako se sice buzení zadařilo, ale i tak dodržel Tulda svůj slib a hodil ji do bahňáku. Ludva zase vymáchal svůj obličej v blátě, Pepíno snídal ve čtyřech metrech nad zemí, Máčka se zamaskovala tak, že ji nikdo nepoznal no a spousta další slibů – více či méně vydařených.
Následný program byl více než vhodný, protože jím bylo velké mytí.
Už jen se rychle naobědvat, přichystat šipky, ať rodiče trefí do tábora a pak už je jen očekávat s hladovýma očima. Do pěti však času dost, proto stihl Atrei ještě chvilku svůj hudební klub a nacvičoval s dobrovolníky jeden hudební kousek na večerní oheň s rodiči.

Konečně rodiče dorazili a všichní ví jak to vypadá – po tábořišti zmatek, spousty buchet, po chvilce už otrávené obličeje dítek, kterým se pochvilce zastesklo po táborové „svobodě“ :).
Každopádně ti nejvěrnější rodiče vytrvali až do večera a dokonce se dobrovlně zapsali na seznam zájemců o noční hru. Hlavní průlom v zapisování učinil pan Mako a pak už se to hrnulo pan Piškot :), paní a pan Nečasovi, Červ s maminkou, Tkaničkovi, Lucka Marková s boyfriendem a asi i mnozí další – ale znáto to – ta paměť.
Krátké zpívání u ohně se líbilo (doufám), stejně jako repeté telefonického rozhovoru bratrského dua Atty a Teo. Závěrem hudební vystoupení Atreiova týmu a pak už vyrušení od jednoho vesničana – možná z Řečice, jejichž vesnice byla napadána neustále netvorem se šesti hlavami.
No a to byl začátek hry – potom se už šest namíchaných skupin vnořilo do hlubin lesa a na osmi stanovištích získavaly přísady do jedu na usmrcení netvora. Jak už se stává dobrým nebo nedobrým zvykem, hry pro rodiče se prostě musí protáhnout a to dost. Ale jsem rád že to nikdo nevzdal, výkony podané na trati byly úctyhodné – nikdo se nezalekl lezení po lanách, šplhání na strom, rozdělávání ohně, bloudění po provázku v hustém lese a spousty dalších věcí. Děkujeme rodiče (nejen za dobroty) a doufáme že jste už v pořádku, odbahnění a spokojení.
Oddíl byl značně po jedenácté zahnán do postelí a celá PK doufal, že do sebe ve spacáku necpou až k prasknutí dobroty od rodičů. Uvidíme zítra.
Dobrou chladnou noc.
 

VII. táborový den

Lacros se nám už docela daří a první programy s tímto sportem jsou stále více atraktivní.
Bohužel na týmy má vliv množství kryplíků, kteří nemůžou hrát a tak u některých individuí dost stoupá střelecká statistika – třeba u Pepína. No uvidíme jaké budou statistiky po finálovém zápase.

Protože je Tulda jeden ze zájemců o působení v pracovním kruhu oddílu, připravil si pro oddíl hru, aby programové přesvědčil, že má co nabídnout. Za jeho asistence jsme se ocitli na Divokém Západě, z greenhornů se stávali stále lépe vyzbrojenými bojovníky, kteří stejně ale bojovali o životy a ztráceli je. Oddíl se docela vyřádil, jen prý trochu složitá pravidla, ale to ze začátku tak bývá. Každopádně, díky, Hombre!

Ve třetím zkoušel Adam nějakou Lest s medailonem, ale absolutně netuším jak to dopadlo. No třeba si to někdo po táboře při čtení těchto řádků vybaví. Co si ale pamatuju zcela jistě, že družiny po návratu tvrdily že je chce Adam totálně odrovnat – takže docela vorva. Zajímavé na tom je že si stěžovaly pouze první dvě družiny a Veverky s Jelenama, dorazivší po 40 minutách, dlouho po konci svačiny, byly v pohodě. Protože se jich Adam nemohl dočkat, vyrazil jim naproti a hle, copak neviděl: Ludva úslužně předává šifru Veverkám, nikde ani stopa po družinové konkurenci, vycházkové tempo, klídek, smích, pohoda – proč se kvůli hře nervovat a snažit, že? Po tom co svorně dorazili a byli vyslechnuti, jsme je prohlásili za vinné z porušování táborového řádu a zrušili pro ně následující programy, dokud nenachystají fůru dřeva po stanovenou rysku.
Proto byla v klubech atmosféra více než rodinná – pár lidiček u Atreie, Pavlínka s Hombrem na počítačové grafice a Mono u Tesáka na focení.

Večerní program byl pojat volněji, nějaké to zpívání a potom se vyrazili trochu biologovat (nebo že by bioložit?). Na dvou místech v lese se mezi stromy roztáhla bílá prostěradla a z jedné strany se nasvítila světlem. Toto je běžná praxe všech entomolgů specializujíc se na noční hmyz. Bílá, nasvícená plocha měla přilákat spousty můr, nočních motýlů a jiné havěti, ale asi byli ten den příliš unavení nebo se jim jen prostě za skautama nechtělo, výsledek byl žalostný – ještě že komáři ještě nespali a podařilo se vzbudit pár mravenců :).
Po této zkušenosti zalezl oddíl do stanů a těšil se po dlouhé době na pořádné vyspání – zítra je přece neděle – vstává se o hodinu déle!
Ticho noci pak už rušily pouze hlídky, předávající si noční strážení.
 

VI. táborový den

Protože jsme pobývali už dlouho na jednom místě, osedlali jsme koně a vyjeli do terénu. Takže tedy, vyvedli jsme kola z hangáru, pobalili pár věcí a mohli po družinách vyjet do akce.
Jakožto doprovod Rysů musím říct, že jsem měl co dělat, protože Pepa Rysi nešetřil a tak jsme společně s Lakym a Vojtou svištěli tak čtyřicítkou a při průjezdu rodným Radešínem mi vstávaly vlasy hrůzou.
Podmínkou tohoto výletu bylo nesesednout či nespadnout z kola a tak stanoviště která jsme potkávali byla velkým zpestřením a doteků a pádů na zem přibývalo. Takto postupně bloudíce a plníce úkoly jsme dorazili až ke Sklenskému rybníku, kde se postupně setkaly všechny družiny. Léňa nám nechtěla věřit že to, kde jsme zastavili je chata Baronka, kde jsme byli na jedné z výprav – vždyť tam to přece vypadalo úúúplně jinak. Část odvážlivců vlezla do ne úplné teplé vody, ale osvěžení to bylo příjemné. Po pauze na baštu jsme opět nasedli na „koně“ a známou zkratkou jsme byli za půl hoďky v táboře.
Musím upozornit na pokroky, kterých jsem si u mnohých všiml. Třeba taková Danča a Měli, které měly problém dojet první den na tábor na Zubíku dnes vesele dupaly do pedálů a když je chtěl člověk předjet, tak to nebylo nic jednoduchého. Holt asi táborový vzduch dělá divy :).

Po obídku a polední relaxaci mi utkvěla v paměti hlavně příprava slibového ohně – který byl vymakaný do detailů a hlavně nezapomenutelné rozhovory s nováčky, kteří se odhodlali slibovat.
Stáli jsme s Teem nahoře na louce, koukali na každou novou tvář, která k nám přicházela od tábora a v hasnoucím světle končícího dne a snažili se vysvětlit co to vlastně slib je. Nejedná se jen o jakási slova, která je vhodné umět nazpaměť, ale je v tom daleko víc. A tak Teo i já vykládáme střídavě o nováčcích, střídavě o nás, jak se nám daří či nedaří plnit to co jsme před lety slíbili. Já se v myšlenkách vracím na tábory posledních šesti či sedmi let, kdy jsem takhle rok co rok seděl s nováčky na skále nad lomem v Toulovcových Maštalích, procházel se po rozsáhlých loukách na táboře na Polné nebo stál právě zde na Zubíku. Tolik lidí, tolik tváří, kde je některým konec? Vzpomenou si někdy i oni? Alespoň že část si s Piškotem odvedeme „na červených sňůrách“ o stupínek výš v pomyslné skautské hierarchii.

Teď je tu se mnou i Teo – nový budoucí vůdce oddílu, kterého čeká stejný „osud“ :) – dobře se myšlenkama a slovama doplňujeme, ale i tak se tyhle naše pohovory protahují až do 22:00. Chudáci oddíláci už musí být nervózní. Slibující jsou tito: Nika, Mates, Danča, Mono, Škráňa, Marťa a Peťa. Jediný kdo nebyl připuštěn ke slibu byl Budu, protože se mu nepodařilo složit Nováčkovskou zkoušku – nutno říct, že jeho leností – což mě mrzí a dvojnásob proto, že je mu to jedno. Od září přijde do oddílu opět jako nováček a tento večer musí trávit ve stanu.

Do táborového kruhu vstoupili oddílovou branou postupně všichni slibující a slib proběhl se vší potřebnou vážností a slavnostní atmosférou. Snad se jim tento zážitek zapíše hluboko a budou ho mít na paměti celý život. Na závěr zazněla skautská večerka a hloučky se postupně tiše trousily do stanů. Jen pár zasněných duší jsem musel od zadívání do plamenů vyprovodit.
Opravdu hezký a vydařený večer.
 

V. táborový den

Zdar okýnko, dneska byl dost krutej den. Byl první, druhý, třetí a čtvrtý program, jo a ještě byl vlastně pátej program. V prvním byl laktos, v druhým si Teojan zlomil ruku a ve třetím bylo currahee.
Vojta
Tak takhle to vypadá když nechám chvilku notebook bez dozoru :). Ale jinak má Vojta v podstatě pravdu, jen vás připravil o trochu napětí a vše provalil na začáteku.

Dnešek začínal jako každý den ranním sluníčkem. Sluníčko nás provázelo i po nástupu při společném focení, které bylo samo o sobě dost akčním programem. Můžete posoudit z fotek ve fotogalerii – snad je tam Kajman uveřejnil. Jen bohužel na ten laktos (Vojtův laktos) už moc času nezbylo.

Ještě zajímavější byl program číslo 2. V lese proti týpí prý mají totiž sklady nepřátelští vojáci, kteří z materiálů tam uskladněných staví lodě. Jsme dost chytří, abychom se s jejich loďstvem nepouštěli do bojů na vodě, ale proč si od nich ze skladů nevypůjčit materiál a tím je oslabit a naopak vybudovat a posílit vlastní loďstvo.

Nápad dobrý, ale provedení nepatřilo mezi nejjednodušší – vojáci bránili své sklady hlava nehlava a to skoro do písmene. Boje s meči byly totiž opravdu kruté (vím o čem píšu po zásahu od Marťana jsem se probíral k životu dost dlouho – pánové chápou). Vše bylo ale v rámci bezpečných mezí až do doby, kdy se nepřátelský voják Teo dal na ústup – nebo že by někoho honil? To už se jen stěží dozvíme, protože on sám už si na to nepamatuje. Zkrátka přehlídl provaz ohraničující území a tak se stalo to, co Vojta prokecl už na začátku – malá tržná rána na nose – od provazu pohmožděná část tváře a bohužel při pádu i zlomená ruka. Hra tedy hned skončila, Teo byl po základním ošetření dopraven do nemocnice a zpět se vrátil bohatší o sádru a tři stehy… Tak takhle nějak my si tu žijeme.

Z nemocnice jsme se vrátili právě do konce poledňáku a velkého chaosu – oddíl se živelně balil do batohů, naskakoval na kola a odjížděl vstřic nečekaným zážitkům. Původní program: Teorie bojové taktiky – který se měl odehrávat ve spacácích – byl zrušen.
Odjeli jsme tedy jako čtyřkolový doprovod na místo praktického výcviku do Podolí. Úkol zněl jasně: zkouška získá ten, kdo vydrží běhat ve stejném tempu jako Atrei s Cískem a Adamem. První výběh na Hrádek vyřadil asi třetinu účastníků hned na první metě – konkrétně u prvního pití (cca 300 metrů od startu) a pak už odpadával jeden za druhým. Konečný počet výběhů ze zastavil na čísle 3 – což ovšem nikdo z účastníků dopředu nevěděl. Nejlepší výsledek u holek podala Anička, která „vytuhla“ těsně pod vrcholem při posledním výběhu – ale super výkon. Zkoušku splnila dále ještě Bája – zaklínačka a Maky – protože limit pro holky byl 2 výběhy. Nebyla to tedy opravdu žádná sranda – pot se ze všech lil, těžko se dýchalo, v dalších kolech už vás tížil meč a dále batoh a přilba. No Ti co to dokázali mohli být právem hrdí na svůj výkon: Laky, Pepa, Vojta, Budu, Ludva. Gratulujeme.

Po návratu, který samozřejmě trval o dost déle než cesta tam, byla pauza na oblíbený úklid věcí a stanů a pár slečen stihlo sprchu.

Asi aby byly čisťounké na stavění brány, rozhledny, držáku na družinové vlajky a sedátek u ohniště – prostě program věnovaný táborovým stavbám. Dorazil i Piškot, který místo domluvené rady stavěl rozhlednu – a šlo mu to externistovi :).

Také nás navštívila paní doktorka, zkontrolovat kryplíka Máčku, která odpadla na tzv. „karahý“.
A zároveň s tímto musím rychle poděkovat za babičkou dovezené buchty. Letos se vůbec zdá, že se babičky (a nejen ty) trumfujou. Miky už začíná na jídelníček pomalu psát: babiččina pochoutka :). Rekord ovšem drží babička Žofka – nebo Žofky? :) – 7 plechů!!! Dík patří všem ostatním – Šimkům, Chytkům, Bendákům a paní Mlynářce – snad jsem na nikoho nezapomněl.

K večeři měl být špíz, ale nakonec to byl materiál na špíz servírovaný do ešusu zároveň se špejlí – aby byla dodržena přesnost táborového jídelníčku. Tu si potom Atrei málem vrazil do krku, když jsem hromovým hlasem zařval na Čegi že užívání mečů je mimo program zakázáno (ale chápal jsem, že chtěla nařezat Piškotovi).

Večerní program nazval Císko dezercí – nevím proč – nebyl jsem tam, ale tipuju, že chtěl dezertovat mimo tábor, aby někde sehnal svůj oblíbený šampón :). Tím nás totiž jednou uzemnil ve srubu, když jsme svolali mimořádnou radu a on se rozčiloval, že mu vystydne voda na vlasy a k tomu ještě dodal, že bude muset některý den vyrazit na nákupy pro speciální šampón, protože jiný prostě používat nebude a už vůbec ne půjčený námi, kteří se mu proto smějeme :). Ne, vážně, jednalo se o plížičku a prý velice vydařenou.

A pak už jen spát a spát a spát.
 

IV. táborový den

Tak tu máme první táborový víkend. Je to ostuda, že máme zdokumentované pouze první tři dny, ale nenapadlo mě, že bude se zdravotničením tolik práce. No, zkusím dopsat dny minulé co nejdříve.

Takže naposledy jsme se rozloučili pozdě v noci po noční hře, kde byl úspěšný jen málokdo.
Ranní vstávání bylo tedy o něco horší, ale nakonec se podařilo vysoukat se ze spacáku všem, a tak první věcí bylo zkontrolování místa, kde ty proklaté Zaklínačské karty ležely. Nikdo nechtěl věřit, že by byl takový slepoun a nevšiml si jich. A to byl mlýn na vodu Xíka a Tuldy.

V prvním programu byl opět trénink lakrosu – trénovaly se střely na bránu a dost lidí bylo úspěšných. Už se těším na mezidružinové boje, které nás už co nevidět čekají.

Když za mnou přišel Adam, že má program v řece, měl jsem sto chutí mu zaťukat na čelo – vedle stojící násadou od krumpáče a potom jsem mu doporučil, ať se jde vykoupat do bahňáku. Přišel s tím, že mu stačilo ponořit tam ruku a už bez diskuzí přesunul program do lesa na cestu, která symbolizovala řeku. Neodpustil si ovšem to, že vyhnal oddíl do plavek – ty přece do řeky patří. Družiny probíhaly, tedy brodily se řekou stále dál a dál a získávaly lístečky, vystupovaly na ostrovy a bojovaly z obou stran s armádami – na jednom břehu s armádou, která byla proti královně Meve a druhou, která byla proti. Nakonec jsme se přidali k té královnině a zachránili jí před protivníky. Celou dobu, kdy se putovalo řekou, byli všichni ostřelováni šiškami a pouze jeden z družiny měl štít, kterým chránil ostatní. No naběhali jsme se dost a dost – což bylo výhodou, protože někteří se k běhu ne a ne odhodlat a spíš to vypadalo, že strážcům předvádějí módní přehlídku – počet jejich zásahů byl pak pochopitelně vyšší než třeba u Vojty nebo Pepy, kteří vždy řekou jen prosvištěli.

Oběd si už opravdu nepamatuju, ale určitě byl výbornej :).

Třetí program byl ve znamení velké bitvy o most. Dorazila spousta roverů a rangers, kteří posílili armádu nepřátel a tak to byl boj opravdu tuhý – meči, hadrakoulemi i holýma rukama. Most byl úspěšně získán, ale pozůstatek po bitvě byl znát na návalu před zdravoťákem poté, co jsem se vrátil s Maky z nemocnice s malíčkem v dlaze.

Uklidnění přinesl program „KLUBY“. Těch bylo celkem šest se samými zajímavými náměty, že bylo těžké vybírat. Začneme netradičním klubem ne příliš tradičním pro tábor a tím je počítačová grafika pod vedením Tea, dále hudební klub – Aty, fotografický – Tesák, výcvik přežití v přírodě – Adam, gymnastický – Císko, přírodovědný-pozorovací – Miky a toť vše. Oběhl jsem jednotlivé kluby a musím říct že úroveň je hodně vysoká i když některé technické vymoženosti mi moc nesedí – tedy na tábor, ale prostě je pokročilá doba a když je to pro dobrou věc…

Večerní program byl znamení „dluhů“ z minulého skautského roku, vyhodnocovala se totiž logická hádanka – Sam Loyd. Tuším že správně ji po tolika týdnech nevyluštil nikdo.

A jakmile se setmělo, vyrazili jsme na kopec pozorovat hvězdy. Tesák ukázal nejzákladnější souhvězdí a my se je snažili rozpoznávat.

Dobrou noc.
 

III. táborový den

Dobré ráno, rozmrazte dvířka od stanů a pomalu vyrazíme na rozcvičku. No, to trochu přeháním, ale zima ráno je – opět tak kolem sedmi stupňů. Ale protože opět svítí sluníčko, nikomu to nevadí a dokonce si ani nikdo nestěžuje že mu byla v noci zima.

Po rozcvičce na prosluněné louce nás čekalo typické jídlo Vojtových služeb – poridž. A hádejte kdo má dnes službu? Správně, Vojta :).
Nástup tentokrát vedl Teo, protože jsme ve stejnou chvíli vršili hromady jídla do pežotka před Albertem. Ale ať si budoucí vůdce oddílu zvyká :).

A po nástupu nadešla velká chvíle pro Miryho – do této chvíle provozního pracovníka tábora, protože měl na starosti první program – výrobu mečů. Meče nám mají sloužit jako nový prostředek pro různé bojovky, kde jsme do této chvíle používali buď šátky nebo hadrakoule.

Každý tedy vyfasoval násadu od smetáku, malé prkénko na záštitu u rukovítka a hlavní „přísadou“ byla pěnová trubka od izolace, která tvoří hlavní čepel a bude tlumit údery. Každý tedy začal s obrušováním, omotáváním rukojeti a vůbec s pracemi na svém bojovém „mazlíčkovi“.

Svačina byla rychlá a plná očekávání nadcházejících bojů. Další program byl totiž věnován tréninku ovládání těchto zbraní. Udělali jsme dvojice a bušili do sebe, hlava nehlava – teda ne až úplně tak – hlava, protože to zároveň s některýma dalšíma partiema bylo zakázané místo, ale jinak jsme do sebe bušili opravdu pořádně – a kupodivu bez úrazů. Nový typ boje si našel rychle oblibu i všech členů oddílu a tak jsme museli používání mečů mimo vyhrazený program zakázat. Jinak by se byl totiž třeba takový Vojta schopen mečovat i při obědě.
A zrovna dnes, kdy byl takový skvělý gulášek by to byla určitě škoda. Takže poklona kuchařce Žofce, která dnes opět bez Mikyho bravurně toto zásadní jídlo „s pětima“ zvládla (za výpomoci Elišky) – nutno dodat, že spotřebovala všechnu papriku, která měla být ještě na svačinu, ale to je jen drobný detail.

Nejspíše vůně guláše to byla, co přilákalo podivného uprchlíka z Nilfgardu – lehce dotrhaný, samý šrám a rozumět mu nebylo ani slovo. Ale to přece není v dnešní době tlumočníků žádný problém. Jen se holt družiny trochu naběhaly. Protože přímý překladatel do češtiny neexistoval muselo se překládat asi přes pět dalších řečí, než se zjistilo, že má asi zlomenou ruku, neumí si zavázat tkaničky nebo že (kupodivu) nechce zemřít.
Začátek hry byl dost vyrovnaný, ale protože se mohla používat jen pamět, bylo otázkou času než se někdo někde zasekne a správně neřekne část věty v některém z překladových jazyků. V tuto chvíli se suverénně ujali vedení Rysi, k jejichž smůle byla na konci ještě šifra, ke které nestačilo mít rychlé nohy a dobrou paměť. Vyhrály tedy Veverky následovány Liškami a Jelenama. Nakonec to byla docela slušná běhací „vorvávačka“.
Manuálně šikovným byl určen 4. program, protože došlo konečně na táborové stavby – tak se kácely povolené stromy, řezaly, odkorňovaly, předělával táborový kruh – no spousta práce a kupodivu musím říct že se všichni činili. A dokonce déle než byl 4. program, protože brambory se ne a ne vařit a tak jsme si na nich a tvarohu pochutnali až kolem osmé.

Večer nám potom mohl sponzorovat Telecom, protože v jídelně na stole byly připravené dva telefony a dvojice postupně chodily a předváděly své nacvičené rozhovory na libovolné téma. Čas na to měli od rána, kdy jim Teo s Atreiem jeden takový vzorový rozhovor předvedli: (pro délku bude uveden jako zvláštní článeček – ale kdo trochu zná „Ivánka“, tak se má na co těšit. Z obsahu některých rozhovorů jsem byl jinak trochu překvapen, protože když si vezmu, že téma bylo libovolné a vypovídalo tedy tak o autorech ledacos, tak…..

Odborná komise přiřkla vítězství Vojtovi a Ludvovi a v závěsu za nimi byl Pepa s Lakym – kteří tak dokonale po telefonu zdrbali oddíl a pak se sami rozhádali, že jsme se váleli smíchy. To ale i při rozhovoru Báji a Pipi, které se tak smály že ani nemohly začít. Škoda že se na to někteří nepřipravili – času bylo dost.

Dnes se šlo kupodivu spát ještě před večerkou, takže každý, kdo pár táborů zažil už tušil oč půjde. Škodolibě mě potěšil Pepův postesk: „Bylo jasný že bude noční hra, tak jsem se ani nezesvlíkal, ale v jednu mně to už přišlo divný, tak jsem se převlíkl a minutu po tom jsi mě budil!“.

Čtyři probuzení dostali batoh a na uši zapnutý MP3 přehrávač, kde slyšeli veškeré instrukce co mají dělat. Úkolem bylo vrátit se se Zaklínačskou kartičkou – další se Zaklínačských zkoušek. Instrukce však dávalo několik hlasů – každý trochu jinak a člověk se musel rozhodnout, kterému bude věřit a co bude vlastně dělat a to v omezeném časovém limitu – no docela psycho, zvlášť když se vám někdo do sluchátek vysmívá, křičí na vás atd. Nicméně většina lidí postupovala správně ale prokázala mimořádnou nevšímavost, protože kartičky ležely asi půl metru od jedné falešné zprávy. Pořádně se koukal jenom Pepa a Xík, takže jsou jedinými držiteli této zkoušky.
 

II. táborový den

První táborové ráno vypadalo velice optimisticky – dokonce i se slunečními paprsky, ale výběh v kraťasech jsem posléze nezařadil do série mých nejlepších nápadů.
Kupodivu předbudíčkovský neklid se nekonal a většina vstávala až po Tesákově zpěvu a hraní na kytaru.

Rozcvička jako malovaná v záři slunce na louce nad tábořištěm dodala všem pomačkaným xichtíkům svěžejší barvu a při snídani už nebylo slyšet vlastního slova v čilém ranním ruchu.
Ranní nástup byl s tradičním vysvětlením pravidel při vztyčování a snímání vlajky. Dělá mi trochu problémy uvědomit si, že je někdo na táboře poprvé a neví, jak to tady chodí – ale snad to zvládneme.

První program byl ještě věnován dodělávkám, a tak se uklízelo tábořiště, zkulturňoval táborový kruh, vyřizovala dokumentace, prostě aby vše bylo tak, jak má být.

Ale už v druhém se jednotlivci překonávali v tom, kdo vydrží stát déle na jedné noze na kůlu – jednalo se totiž o jednu ze Zaklínačských zkoušek. Absolutním vítězem se stala Míša, která spadla asi o sekundu později než Maky. Nebyla to taková sranda, jak se zpočátku zdálo – někteří vypadali, jako by vyháněli zlé duchy nebo se snažili uhranout trávu pod sebou.

Oběd zvládla Žofka za podpory služby skvěle i bez Mikyho, který si dnes „odskočil“ a vrátí se až večer. Musíme přece Žofku pořádně otestovat. Ale zatím se holka drží skvěle, jen na ni musím dohlížet, ať nedělá všechno sama a zapojí taky službu. I když každý ví že v 90% je heslo „urob si sám“ jednodušší a stojí to méně rozčilování. Ale ona se to velení Žofka naučí – minimálně u večeře jí to šlo skvěle – když tam měla vlastní sestru :) – ale to trochu přeháním, byla na ni hodná jako na ostatní, jak jinak :).

Po docela aktivním poledním klidu (čtení, kecání, bedmington) následovaly zaklínačské scénky – ovšem trochu upravené – nesměly se v nich vyskytovat žádná konkrétní jména ani místa. A tak to byl samý Pepíček, Mařenka a Domažlice. Význam těchto krycích jmen byl potom předmětem hádání a typování ostatních družin. Tady se ukázalo jakou má kdo paměť na minulé hry a i docházku na výpravách.

Po svačině – díky vlčatům za zbylé buchty – byl první trénink v lakrosu. Někomu se chytání do síťky a nahrávky dařily hned, jiný měl lakrosku spíš jako plácačku a byl rád, když letící tenisák alespoň tečoval, ale nasazení bylo takové, že ani večerní deštík nikoho nezahnal do stanů.

Obložený chleba, se zbytky polévky od oběda chutnal všem a nikdo kupodivu nebrblal a i hygiena a večerní nástup proběhly v klidu a docela rekordním čase. Ještě jsme udělali rychlou kontrolu stanů a sladkostí a už se frčelo do týpí na večerní program. Ještě se musím zmínit že zásoby sladkostí jsou tento rok dost slabé – to bude asi tím že jsem je zapomněl napsat do táborového oznamu :).

Při praskajícím ohni vyhlásil Císko výsledky celoročního snažení při oddílovém bodování. Nejpilnějším z oddílu se ukázala Bája, která o jedno políčko trumfla i Pavlínku a třetí místo obsadil Vojta – moc gratulujeme. Všichni obdrželi nějaký ten hadřík (či batoh) na sebe – dokonce nás zasponzorovala i Jenefer :))).

Ale celý večer jsme netrávili v teple a pohodě suchého týpí. Oddíl vyrazil do lesa za vědmou, která uměla odpovídat na jejich dotazy ohledně Ciri. Potřebujeme totiž zjistit, kde se nachází – to kdyby si někdo nepamatoval.

Ale u vědmy to nechodí tak, že tam prostě zaklepete, pozdravíte, zeptáte se a pak naschle. Vědma byla chráněna kruhem stráží, kteří nemilosrdně svítili všude, kde jen slyšeli pohyb. Bylo tedy třeba se připlížit co nejblíž, svou otázku napsat do papírku na šišku a zkusit ji prohodit do kruhu k vědmě a pak už jen čekat, jestli byla otázka doručena. Lesem potom zazněla odpověď typu: „Lišky, pětka, ano!“

I když tahle odpověď zazněla asi pouze jednou, protože Lištičkám se zrovna moc nedařilo. Úspěšnější v plížení byli určitě Rysi a Veverky. No někomu chvíli trvalo než pochopil, že s reflexní bundou tady moc štěstí nenadělá. Ale měnit si oblečení napadlo jen málokoho.
Akce byla ukončena v deset, hlídku převzali Pávi obohaceni o Lakyho, který nahradil Míšu – opět bolesti a motání hlavy – její tradiční problémy. Budeme doufat, že se to brzy spraví.

Jinak na tábořišti klid a absolutní pohoda. Všechny moc pozdravujeme!!!
 

XVIII. táborový den

Ano, ano, tábor oddílu pomalu končí, to je pravda. A jaký byl předposlední den na tábořišti?
Dopoledne se dlouho vyspávalo po závěrečné noční hře a pak následovaly dodělávky – co si pod tím představíte je v podstatě jedno a nedá se to blíže specifikovat.
Jako naschvál došel našemu Megadiovi (obrovský plynový hořák – typ Megazeus – pořízený v průběhu tábora) plyn a protože kamna už jasně naznačují, že jejich prázdninové vytížení přesahuje limity, oběd se posunul asi o hodinu a půl.

Trochu jsme se obávali předpovědi počasí, kde bylo všude varování před přicházejícími nočními dešti a vichřicí. Proto jsme donutili oddíl sbalit si vše nutné do batohu a kufry, tašky a ostatní zavazadla jsme odpoledne dopravili do klubovny.
Pozdější odpoledne bylo věnováno živelné likvidaci stanů a podsad. Protože docela pršelo a my čekali, bylo hodně málo času na naložení valníku, který nám přistavil pan Šidlák. Ale stihli jsme to – i když stejně bude muset ještě zítra vyrazit do lihovaru jedna Avie s dalšími podsadami, které sloužily jako mantinely fotbalového hřiště.
A jaká byla nálada? Veselá, ale i unavená, mokrá – no prostě si představte, že se blíží poslední večer na táboře, který je pro více než třetinu oddílu poslední. Do toho prší, všude je spousta bláta, před očima vám mizí vaše několikatýdenní útočiště – stany – tak takhle jsme se nějak cítili.
Postupně se všichni přestěhovali do velkého bílého hangáru, kde se připravili na noc (mám rád tohle společné spaní celého tábora – jsme si tak nějak blíž a ten smutek z končícího tábora je snesitelnější).
Každopádně na spaní jsme si ještě dost dlouho počkali, protože ve srubu se stále řešila sestava nového pracovního týmu a hlavně noví rádcové družin. Ano, měli jsme to vyřešit dříve, ale tábor má největší vypovídací schopnost o každém jednotlivci a jeho vhodnosti přijmout odpovědnost za ostatní i sebe.
Konečně v deset jsme za stálého deště zakotvili v týpí, kde proběhla svatba zaklínače Geraltha s Jenefer a my byli hosty. Družiny popřály šťastnému páru hodně štěstí a pak už byl čas pro naše oddílové záležitosti.
Družinoví rádcové měli, dle instrukcí z dřívějška, za úkol předat své žezlo nadcházejícímu rádci. Každý to dělal po svém, originálně, osobitě – na každého to také jinak zapůsobilo. Nejslzavější údolí bylo u Lišek a musím říct, že to i u mě vyvolalo vlhkost ve tváři. To když jsem viděl tu loučící se partu plnou emocí. To člověk zapomene na všechna naštvání, křivdy, soudy a vidí jen a jen společenství lidí, které spojil oddíl a dal jim tolik, že se teď to loučení nedokáže obejít bez slziček a stesku a vy máte to štěstí, že jste mohli být u toho, léta sledovat jak se parta formuje, vyvíjí, mění….
Pepíno vymyslel originální způsob ve kterém figurovali všichni předchozí rádcové Jelenů – a my jen zírali kolik nás vlastně na táboře je – těch, které spojuje pouto Jeleního rádce. A jsou to opravdu generace rádců za těch 16 let oddílu. Miky, Zdeny, Kosťa, Pizzi, Mejša, Miry, George, Adam, Pepíno, Ludva – ze jmenovaných chyběl pouze Kosťa, Pizi, Mejša, George.

Po těchto rituálech jsme se opět sešli všichni v týpí a byli představení noví rádcové i ostatním: Bája – Lišky, Nika – Veverky, Ludva – Jeleni, Vojta – Rysi. Hodně štěstí, rádcové!
Následoval poslední bod programu. Naposledy zazněla jména: Pavlínka, Maky, Čegi, Lenka, Pidi, Laky, Pepíno, Husík, Tulda jako členů oddílu – každý po rozloučení s oddílem převzal svou fotografii, která léta zdobila zeď klubovny a připomínala členství v družinách a vyrazil do tmy tmoucí vstříc novému životu. Cesta pokračuje dál, je na čase hledět výš a klást si vyšší nároky a cíle – začít myslet více na ostatní – prostě začít SLOUŽIT.
Jen Pavlínka s Tuldou se na chvilku zdrželi, aby byli představeni novému oddílu, novým oddílovým vůdcem jako členové nového pracovního kruhu. Ale potom mi už nezbylo než všem poděkovat, Teovi stisknout zasádrovanou levici a tím předat závazek POVINNOSTI, ODPOVĚDNOSTI A KÁZNĚ za oddíl Naděje do jeho rukou. Ať se daří!

S těmi devíti vyvolenými jsme si potom zavzpomínali venku na jejich počátky v oddíle – poděkoval jsem jim za uplynulá léta – vždyť oni byli (a jsou) má rodina – oni zažili většinu mého vůdcování se všemi těžkostmi i radostmi.
Vzpomínal jsem na Pavlínku – malého roztomilého nováčka, který se bál jít z Berušek do oddílu a pak se tam zabydlel jako málokdo a stal se pomalu oddílovým maskotem – malý Brian . Nebo Pepa, který byl mou první vůdcovskou „chybou“, kdy mi Monti radil ať těsně před táborem nováčka neberu – a podívejte se jak se mi neposlušnost vyplatila. Máčka, která když přišla, vypadala jako slečinka, která zase rychle zmizí k baletkám nebo mažoretkám…… takto jsem vzpomínal na všechny a zase bylo slzavé údolíčko. Ale myslím, že jsme na to měli právo – dnes ještě jo – zítra vyrážíme všichni na novou cestu a už se nebudeme ohlížet zpět (tedy alespoň ne tak často).
S takto rozjitřeným srdcem uléhal každý za zvuků kapek deště do svého spacáku a usínal se svými myšlenkami.
A já doufám že tyto emoce jasně dokazují jak oddíl funguje, co v něm prožíváme a co si vzájemně dáváme. A jsem nesmírně rád, že můžu pokračovat dál - tentokrát s rovery - po boku s (nejen skautským) bráškou Piškotem.

Díky všem co se podíleli nebo podílejí na chodu tohoto živého tělesa – oddílu Naděje.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 27. 8. 2006
článek číslo 481
autor: Dany

 

After parties...

... aneb táborem nic nekončí.
Letošní tábor nás natolik upoutal, že nám bylo líto jen tak vběhnout do všedního života bez ostatních. Proto jsme uspořádali několik setkání hned po táboře.

Sobota – neděle (12.8. – 13.8. 2006)

Kolem desáté hodiny bylo tábořiště prázdné a čekal nás další úkol – bourání Podolí, na nic jsme nečekali a vyjeli jsme. Překvapilo mě množství stanů, které tu byly. Přeci jen tábor se 110 lidmi není tábor se 40 lidí. Bourání rychle postupovalo a za pár hodin, bylo vše naloženo na avii a my jsme se rychle vrátili na Zubík.

Po příjezdu mi tábořiště přišlo zvláštně tiché, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že vlastně všechny děti už jsou pryč. Sešli jsme se v kuchyni a konečně z nás spadlo všechno napětí a nervozita. Je to za námi. Pustili jsme si rádio a poprvé za 14 dní jsme slyšeli muziku a zprávy z okolního světa. Potom jsme načnuli dort, který nám nechala upéct jedna maminka. Byl nádherný, ale bohužel pro všechny táborníky by ho bylo málo a tak jsme ho raději schovali a teď přišel jeho čas. Jen jsme dojedli dort, začalo se opékat maso, na které se těšila hlavně pánská část našeho vedení. Kolem páté hodiny se za námi přijel podívat Jura s Lenkou. Vykládalo se, tančilo, jedlo až dlouho do noci. Když začalo být u kamen zima, přestěhovali jsme se do tee – pee. A pomalu jsme se ukládali ke spánku. Někteří, odjeli domů již v noci (Albi, Danny a Aňa). A protože jsem byla mezi těmi, kteří odjížděli, tak nevím, jaké bylo probuzení do nového dne, ani jak se ostatním loučilo s tábořištěm. Ale za sebe můžu říct, že pro mě, to bylo velice těžké.


Pondělí 14.8. 2006

Dnes nás čekala další sladká odměna. Myslím že se stalo již tradicí, že se vždy po táboře sejdeme v cukrárně a dáme si něco sladkého.


Úterý 15.8. 2006

Na tento den jsme si naplánovali cestu do Brna. V osm hodin jsme se sešli na vlakovém nádraží a vydali jsme se na cestu do velkoměsta. Naším hlavním cílem bylo obchodní středisko Špalíček, kde zrovna dneska dávali film Piráti z Karibiku – Truhla mrtvého muže. Do Brna jsme dojeli kolem půl desáté. První film začali promítat v jednu, takže jsme měli dost času na to, abychom šli dokoupit chybějící výbavu do skautského obchodu. Cestou ke kinu jsme dostali hlad a tak jsme se rozhodli zajít na něco k jídlu. Ale kam? Alka říkala, že tu zná jednu restauraci, kde dobře vaří a ani to není tak moc drahé. Hned jsme se tam vydali. Restaurace to byla vskutku krásná. Nachází se ve sklepě, takže tu bylo příjemné šero a jídlo, které tu vaří, hmm, hned bych tam zašla znovu. Jídlo se trochu protáhlo, takže kluci šli raději koupit lístky do kina dříve, abychom pak neztráceli čas. Film začínal o půl třetí. Jako správní návštěvníci kina jsme si koupili popcorn a velikou kolu, takto vybaveni jsme si mohli jít sednout. Místa jsme měli až úplně nahoře, takže výhled byl krásný.
Dvě a půl hodiny, uteklo jako voda a film skončil. A zážitky z toho co jsme viděli? Nevím jak ostatní, ale já jsem se nasmála, až mě z toho bolelo břicho :-). Pokud jste viděli první díl, tak si tento rozhodně nenechejte utéct, stojí to za to, opravdu.
Bohužel čas je neúprosný. Ani jsme se nenadáli a už tu byl čas odjezdu. Cesta vlakem rychle utíkala a už jsme byli ve Žďáře. Zde jsme hodinu čekali na vlak do města a v devět hodin jsme přijeli domů.


Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 30. 8. 2006
článek číslo 489
autor: Danny

 

Jak jsme uklízeli klubovnu

Tábor oddílu pomalu končí a tak bylo potřeba uklidit v klubovně, aby bylo kam dát věci co si z tábora přivezou.
V úterý (29.8.) dvě hodiny mi přišla zpráva od Pepy, že pokud mám čas můžu přijít pomoci s uklízením klubovny. Takže jsem se zanedlouho vydala ke klubovně. Tam už čekala Tkanička s Pepou. Chvilku jsme si povídali. A pak jsme se vydali do průjezdu, udělat něco s hromadou věcí z tábora. Nejdříve celty, deky, pak zbytek. Utíkalo to rychle. Nakonec ještě zamést a povídat, povídat, povídat... Škoda, že už bylo vše hotové a museli jsme domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít