okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 10. 4. 2006
článek číslo 441
autor: Tesák

 

Stromková brigáda

Bylo, nebylo… Tedy konkrétněji byl jednou jeden pan Zelený a ten byl lesník. Pamatujíc na srny, jež v zimě přebíhají z jednoho lesa do druhého přes louku a nemají se kde schovat, vysadil les. No a vida ten les a u něho prázdnou louku, řekl si: „Proč by tu ten les nemohl pokračovat?“
(Myslíte si, že přijel Bílý štít na svou jarní brigádu a les tu vysázel? Ale to by nebyl žádný příběh…)

No a jak řekl, tak i udělal. Brzy louka rozkvetla několika řadami smrčků, orámovaných z obou delších stran javory… No, ale nebyla by to pořádná pohádka, kdyby se tu nezjevila zlá sousedka, které se nápad s lesem u jejího pozemku příliš nelíbí. I vytáhl pan Zelený do boje proti úřadům, ale osázenou louku se mu za les prohlásit nepodařilo. Teď je chvíle pro prince Bajaju nebo jiného udatného reka, který se neohroženě vrhne proti babizně a úřadům a bude jako pravý rytíř stínat jednu hlavu za druhou. Místo něj ale přijíždí don Quijote de la Bílý štít, jenž se pustí do boje se štychary v rukou a uklidí celý les do stodoly.

Tak takhle nějak to bylo - nebo skoro takhle. Ale abychom nepředbíhali, musíme se vrátit na novoměstské vlakové nádraží někam před devátou hodinu. Tam se schází Třináctka – třináct statečných, kteří vyrazili vstříc fyzické námaze na střediskovou brigádu – je tu MONO, z Maršovic právě dorazil MARŤA, támhle už přicházejí XÍK, BÁJA, MÍŠA, MAKO a LAKY; včas dorazil i HUSÍK, totéž už se nepodařilo PIDI, která vlak ale nakonec stihla, stejně jako PEPÍNO. Je nejvyšší čas jít koupit lístek (od toho jsem tu JÁ). Těm z vás, kteří patří k lepším počtářům tu jistě ještě někdo chybí. (Těm nejlepší z nejlepších dokonce ještě dva). No a taky že jo, ještě jedno místo ve voze si ode dveří zamlouvá čerstvě přibyvší MIKY, no a tím posledním do party je PAVLA, která to jistí rovnou z vlaku, který právě dosupěl k nástupišti.

Navlačení (dle vzoru nalodění) není po anabázi do/z Novohradských hor žádným problémem. Předmětem hovoru se brzy stává otázka, co že to vlastně budeme dělat. Objevují se názory, že stromky se přece sázejí na podzim, tak že je třeba budeme jenom nějak chystat. (Co byste chtěli taky se stromkama dělat jiného, než je sázet, ne?) Vzhledem k našim vědomostem ohledně lesnictví ale toto téma brzy opouštíme s tím, že na místě se uvidí. Vyvlačení v Rozsochách má nemenší úspěšnost, než opačná operace ve městě a udivený Pepíno dostává do ruky mapu, s tím, že nás má dovést do Domanína. Se slovy „jó, tady jsme přece byli na družinové výpravě“ nás ujišťuje, že ví kudy na to a vyráží s nerozdělanou mapou v batohu.

Po asi kilometru a půl cesty mírně znejistíme, jelikož se nacházíme uprostřed lesa, zatímco mapa (která poznala svou chvíli a nechala se z batohu vytáhnout) se tváří, jako že od zastávky k Domanínskému rybníku v podstatě vede žlutá značka. Pepíno se tím ale nenechá rozhodit a s image indiánského stopaři nás srnčími stezkami přece jen dovede k vodní ploše. Další cesta už mnoho vzrušení nepřinese, pouze s Mikym poznáváme hustníky, které jsme tu kdysi s oddílem sázeli. Za kopcem se již otevře pohled na vísku Domanín a nedá mnoho práce poznat, že to banda řvoucích dětí, které jako satelity krouží okolo větších postaviček, jsou vlčata a roveři a my jsme tedy na místě.

Teď nadešla ta pravá chvíle pro hrdinu z naší balady. Pan Zelený se tedy ujme slova a vysvětluje co a jak. Stromky je skutečně třeba dostat ze země a to tak, že se štycharem – nářadí ne nepodobné rýči – rozevře zem u stromku a ten se poté vytáhne pokud možná s nepoškozeným kořenovým balem. Malé stromky, jimž není na této louce dopřáno strávit svůj zelený život, se pak svážou do balíků a nakládají na suprkáru, která stojí opodál. Posledním úkolem je zašlapávat díry, které po tom všem zbudou, aby to tu opět bylo použitelné jako louka. Po převlečení se proto pod vedením Mikyho rozdělujeme na štychaře, vytahovače-nosiče a vazače a jdeme na draka.

Brzy se ukáže, že dostat stromek ze země není takový problém, o něco horší je vydolovat ho natolik šetrně, aby měl šanci na lepší život o několik set metrů dál. Ale dobrá věc se podaří a brzy se uplatní to nejlepší z dělby práce a vše jde docela rychle od ruky. Likvidujeme řady, které nám nechali vlčáci, abychom se pak nepletli na jednom místě. Autíčko se příjemně plní a první várka opouští svůj domov a stěhuje se do stodoly. Jako nejhorší práce se projeví vázání stromků do balíků, neboť všichni, kde to chvíli dělali mají rozpíchané ruce od jehličí. Občasné pauze vyplňuje každý jinak – třeba Miky tím, že honí zpět na louku ty, kteří svou pauzu příliš protahují.

Někdy okolo jedné je vytažen poslední smrček a my se společnými silami pouštíme do javorů. Ty vypadají, že budou za chvilku, neboť jsou pouze v pár řadách dole a jedné nahoře, ale brzy poznáváme, že dostat ze země takový javor, je o hodně větší kumšt než tomu bylo u smrčků – dlouhé křivolaké kořeny jdou hluboko pod zem a nějakou chvíli trvá, než se je naučíme dostat ven s celou jejich podzemní parádou. Ale i to se podaří, jen těch přeseknutých kořenů, které naše cvičení odskákali, je velká škoda. Asi v půlce řady nám přijíždí posila – PIŠKOT, který nás marně hledal na místech, kde se dřív sázelo, ale nakonec dorazil i sem. Pak už to jde ráz na ráz. Vyrazil jsem tedy na lov – všichni, které jsem fotil pořád vytahovali jeden stromek za druhým, až jsem si všiml Husíka – ten se svému javoru věnoval se vší péčí. Tkanička ho zmerčila a že prej má něco dělat. Tak jsem se ho chudáka musel zastat, protože on jedinej se dal pořádně fotit – byl sice stále na stejným místě, ale dokázal přitom vypadat, že něco dělá.

Asi o půl třetí je hotovo a poslední otepi javorů míří do stodoly. Actum est – les je přestěhován. Přichází čas na zaslouženou krmi. Pepa nám sděluje, že u stodoly je nachystáno, ale že prý to není guláš… Překonáme nával žalu a zjišťujeme, že plný lavor pomazánky s čerstvý chlebem není vůbec k zahození. Na otázku jestli to mohou vegetariáni pan Zelený odpoví, že „jo, že to je příroda, divočina - v tom je síla“. V dalším rozhovoru s Mikym se ještě dozvídáme, že „v tom není nic nezdravýho, já tam banány nedávám; v tom je akorát cibule“. Tak si zapisujeme vhodné heslo pro táborovou kuchyň a cpeme se zvěřinovou pomazánkou.

Čas se chýlí a oddíl už by pomalu šel, ale příroda je příroda – čtvrtej chutná skoro líp než ty ostatní. Pak už se ale rozloučíme se všemi brigádníky a vyrážíme nazpět. Přebytek času, který máme, věnujeme houpačkám u Domaňáku. Tedy až na Marťu s Husíkem, kteří si zalezli do rozbitého kolotoče a otáčejí s ním jak pokusné myši. Postupně se vydáváme i na průzkum přepadu na nedaleké hrázi. Nakonec nás vyžene až nutnost jít, aby nám neujel vlak. Pepíno napravuje svou reputaci a na nádraží máme čas i na zrychleného šláponoha.

Ve Městě opouštíme ve vlaku Pavlu, která vysedá až v Radňovicích a až na Báju, které spěchá domů, vyrážíme vyplenit Plus. Teda vlastně na zmrzlinu. Xík nás ještě chce přesvědčit o nutnosti se jít převléci do čistého, ale asi tušíte jak to dopadlo. Ve zmíněném obchodě vybereme zásobu Míšů, Eskyma a ruské zmrzliny a přihodíme k tomu Kofolu (velikonoční!). Takto vyzbrojeni se usadíme před Enpekou a likvidujeme. A tady někde by měl zazvonit konec a pohádky je konec.

Co říci závěrem? Snad jen že Naši předci vyrýpávali stromy, rýpejme je též!


Jo a co se týče housky a větrníku – taková houska může být někdy řádně chutná…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 17. 4. 2006
článek číslo 442
autor: Pepíno

 

Jeleni 2005-2006

Je to takový nějký, aby to bylo.Mělo to být velkolepý, ale to není, tak je aspoň tohle
Rádce Pepíno. Jmenuje se Pepíno Laštovička a družině jelenů rádcuje. Je mu 15 let. Bydlí v Novém Městěna Malé ulici
Marťa. Jmenujes se Marťa Ondráček a v družině dělá podrádce. Je mu 14 let. Bydlí v Maršovicích.
Husík. Jmenuje se Petr Hlisnikovský a v družině dělá nástěnkáře a vlajkonoše. Je mu 15. Bydlí v Novém Městě na Tyršově ulici.
FIlda. Jmenuje se Filda Ondráček a v družině dělá kuchaře a Lékárníka. Je mu 14 let. Bydlí v Maršovicích..
Milan. Jmenuje se Milan Petr a v družině dělá kronikáře. je mu 14 let. Bydlí na Brněnské ulici.
Mates. Jmenuje se Mates Strachoň a v družině dělá topiče a nováčka. je mu 12 let. Bydlí v Novém Městě na Pavlovově ulici.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 20. 4. 2006
článek číslo 444
autor: Dany

 

Velikonoční dopoledne

Tak tu máme Velikonoce. Tedy teď už jsou za námi, ale když jsme šly na výlet v sobotu 8.4. tak jsme měly mrskut ještě před sebou.
Asi by vás zajímalo co jsme dělaly. Hlavním účelem této akce bylo zjistit, co naše berušky vydrží a mile nás překvapily. Naším cílem byla Bílá skála. Tak jsme se vydaly na cestu. Po celou dobu měly šanci získat indicie, z kterých pak složily příběh, jak vlastně velikonoce vznikly. Překvapilo mě, že o náboženské historii holky neměly ponětí. K dubu pod Bílou skálou jsme dorazily celkem brzy, na to, že jsme se místy brodily sněhem až po kolena dost brzo. A pak nastal další úkol, najít si odměnu. Přeci jen jsme samé ženské a zasloužíme si nějakou odměnu za to, že se necháme zmlátit a pak ještě útočníky obdarujeme (i když musím přiznat, že někteří jsou jemní). Takže jsme holkám přichystaly plnou tašku sladkostí. To bylo radosti. Poté nás čekala cesta zpátky přes hotel SKI a domů.
Holky mě opravdu překvapily, nejsou zvyklé chodit tak daleko. Za celou cestu neřekly ani jedno slovo o tom, že už nemůžou nebo nechtějí. A dalším překvapením je naše nová beruška Anička, která na výlet přišla a tak rychle mezi holky zapadla, že mi přišlo, že je s námi od začátku roku a ne teprve po druhé.
Takový byl náš výlet ze velikonoční odměnou.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 27. 4. 2006
článek číslo 445
autor: Zdeny

 

Střediskový jarní úklid

Jaro je super období, všechno se zelená, kvete, ptáci zpívají, můžou se nosit kraťasy, sukně, trička – prostě po zimě, obzvlášť takové jako byla letos, super změna. Ale jako všechno i jaro má svá negativa. Já konkrétně je vidím v jarních úklidech :).
Ale všichni víme že jsou nezbytné a tak po tom co jsme všichni určitě pomáhali s jarním úklidem doma, jsme se sešli ve tři před klubovnou s odhodláním vyřídit ten skautský jarní úklid co nejdříve. Dle očekávání jsme počtem brigádníků nezablokovali provoz na Malé uličce a ani rozdělení na tým co zůstane v klubovně a tým „pohledeckého kulturáku“ nebylo tak náročné.
Býk s Mirym si vzali na povel klubovnu a za pomoci Berušek, Pepína, Lakyho, Marti a toť asi vše, uklízeli půdu a přilehlé okolí.
Já s Ludvou a přidruženým babincem (Bája, Měli, Maky, Nika, Míša) jsme vyrazili směr Pohledec a vrhli se na umývání oken.
K mému překvapení šla práce docela od ruky a když nám ještě přijela na pomoc Anička a Pavlínka, tak jsme v 17:00 ukončili mycí maratón a vyrazili vstříct černým mrakům nad městem.
Nevím jak dopadla klubovní skupinka, ale jsem si jist že Pepa s Mirym nic nenechali náhodě a donutili zamakat všechny přítomné.
Chci tedy všem poděkovat za účast – na tak nepopulární akci – hlavně dojíždějícím, co přijeli na kolech (a neozvali se mi že v pořádku dojeli i když to slíbili!!!). Ale i těm, kteří se alespoň omluvili (Dančalou – snad v pořádku a zdraví oslavila bráchovy narozeniny). No nebojte, my si na účast vzpomeneme až zase budou nějaké nováčkovské atd., kde je třeba přihlídnout ke každému bodíku :).
Tak se mějte a za rok opět na jarním úklidu na viděnou :)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 2. 5. 2006
článek číslo 446
autor: Pidi

 

Nováčkovské zkoušky

Letos museli dělat nováčkovské zkoušky nováčci, ale i ti starší:)
Ráno v 9:00 se sešli staří členové oddílu a někteří nováčci u koupaliště. Z roverů tam byl Tesák, Honza, Teo, Žofka, Míra a Eliška. Kdybych na někoho zapomněla, tak se omlouvám:)

Jakmile se Tesák dozvěděl, že Mono bere antibiotika, tak ho okamžitě poslal domů. Lenka od nás všech vybrala vazačky, protože nemohla plnit nováčkovské kvůli operaci, kterou předtím prodělala. Pavla je s Tesákem připravovala, takže je taky nedělala. Po malé chvíli se roveři odebrali na svá stanoviště. My jsme si stoupli do čtverce a každý dostal do ruky kartu, kde jsme se podepsali a měli zapisovat různé úkoly.

Vyráželi jsme po pětiminutovém intervalu na cestu, která nás měla prozkoušet ze skautských znalostí. Byla dlouhá asi tak 3,5 km, ale za to stanoviště byly od sebe kousek. Měli jsme znát telefonní čísla na hasiče, policii a tak…Potom jsme se dostali k mapě, kde jsme odhadovali vzdálenost a pak jít po azimutu kousek lesem a tam jsme měli narazit na stanoviště, kde se stavěl stan. Další stanoviště byly jako zdravověda, kroj, oheň, skautská hymna, skautská lilie, znalosti a mnoho dalších. Taky jsme měli znát své rodné číslo.

Cesta byla dlouhá, namáhavá, ale nakonec jsme to všichni zvládli bez jakéhokoliv zranění. Závěrem nováčkovských zkoušek pár lidí úspěšně absolvovalo:) a někteří to ovšem nezvládli, ale musí to napravit v druhém termínu, který bude ještě před prázdninami, aby mohli všichni absolvovat letošní tábor. Rozdaly se diplomy, u kterých byl už i Zdeny. Oddíl se rozloučil a šlo se domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 4. 5. 2006
článek číslo 447
autor: Šerif

 

Živý odkaz profesora Jaroslava Puchýře

Narodil se dne 27. května 1905 v Novém Městě na Moravě a zde také vychodil Obecnou školu i Státní čs. Reálku. Po absolvování Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně působil na Státním reálném gymnáziu v Chustu na Podkarpatské Rusi jako profesor zeměpisu a tělocviku. Později rozšířil svou aprobaci dálkovým studiem chemie. Po pěti letech je přeložen na reálku do Nového Města na Moravě, kde vyučuje v letech 1937 – 1952.
Mezi studenty byl velmi oblíben pro vstřícný postoj k nim a pro své inspirativní myšlení. Byl nadaným fotografem, filmařem a jako řemeslně zručný sám postavil osmimetrovou plachetnici, se kterou doplul po Dunaji do Černého moře. Na reálce založil tzv. Masarykovu leteckou ligu, kde se studenty a dalšími zájemci postavil a na Bednářovci zalétal větroň Skaut 1937. V letech 1937 – 1948 byl vedoucím novoměstských skautů. Ti pod jeho vedením přestavěli v roce 1939 dřevěnou chatu Mercedesku na novou zděnou. Ihned po osvobození, v červenci 1945, organizuje se skauty pracovní žňový tábor a také obnovení Mercedesky zdevastované během války Hitlerjugend. Po „Vítězném únoru“ v roce 1948 musel z novoměstské reálky odejít a to pro svůj zásadový postoj, který se neslučoval s novou přestavbou školství. Dojížděl učit do Havlíčkova Brodu na Průmyslovou školu stavební a od roku 1956 působil na Průmyslové škole strojní ve Žďáře nad Sázavou. 25. června 1966 umírá. Velkou oporou v životě mu byla jeho paní, učitelka Jarmila Puchýřová. Obě jejich děti s rodinami žijí v Kanadě.

Profesor Puchýř zůstal vždy věrný svému mladému pohledu na svět. Odkaz jeho pojetí života je aktuální i v současné době a zasluhuje si pozornost.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 8. 5. 2006
článek číslo 448
autor: Pavla

 

Výprava do Přibyslavi

Zimní tábor nedopadl nijak dobře. Geralt byl při souboji s Vigefortzem raněn. Yennefer se podařilo teleportovat ho do Brokilonu, ale poté zmizela… Ciri sice unikla Vilgefortzovi, ale ztratila se v potrálu na Tor Lara, který prý vede do Tor Zireael. Problém je, že nikdo neví, kde se Tor Zireael – tedy Věž Vlaštovky – nachází…

Oddíl Naděje proto vyráží na další výpravu, aby se dostal do Brokilonu za Geraltem a s ním se vydá hledat princeznu Ciri a Yennefer. Je třeba jednat rychle, protože Vilgefortz a Cahir, rytíř nosící černou přilbu s křídly dravého ptáka po Ciri usilovně pátrají a my nevíme, co s ní Emhyr var Emrais, vládce Nilfgaardu udělá, jestli ji pro něho najdou…

Zázemí nám poskytli přibyslavští skauti. Nevím, jestli to byli přímo oni – zkrátka jsme bydleli v budově, jejíž část sloužila jako skautská klubovna a část jako poradna pro maminky s dětmi. Spali jsme v místnosti, jejíž vybavení napovídalo, že se nejspíš jedná o školku. Ale my jsme si nemohli hrát! Bylo potřeba jít za Geraltem. Jenže k tomu jsme potřebovali glejt od zdejšího krále. Bez tohoto povolení by jsme se nemohli volně pohybovat zemí. Jenomže ten král nám ten glejt nechtěl dát zadarmo. Úkol zněl jasně – nakreslit co nejpřesněji plánek náměstí. Abychom to neměli tak snadný, náměstí hlídalo několik strážců, a tak se už v poměrně pokročilé hodině večerní ozýval z náměstí dusot a jekot (to když strážci na někoho vylítli zpoza rohu).

Po návratu do budovy družiny překreslily plánky z cárů papíru na slušné archy a šlo se spát. Ke snům nás doprovázel Tesákův hlas, předčítající nám Zaklínače.

Ráno vstávat a rychle na rozcvičku. Dneska nás čeká cesta do Brokilonu, tak se musíme pořádně protáhnout.
Venku je mokro, při každém kroku to čvachtá a naše ještě docela slušně čisté kalhoty pochvíli už nejsou docela slušně čisté… Tesák předcvičuje a pár lidí si pro svoji lenost zaběhá… Potom ještě chvíli skákat po jedné noze a se založenýma rukama se snažit shodit co nejvíc soupeřů a je konec rozcvičky. Pár statečných se ještě rozhodlo umýt se do půli těla pod pumpou (musím dodat, že šlo o samé kluky) a byla snídaně.

Seděli jsme si v jídelně, baštili chleby se sýrem (nebo salámem), když vtom dovnitř vešel v zelených punčocháčích, kazajce a s pérkem na klobouku – Marigold! – a podal nám náš poctivě vydělaný glejt.
Potom co ho Terka přečetla nám bylo všem jasné, že musíme rychle dosnídat, sbalit se a vydat se na cestu, protože za hodinku nám odjíždí vlak. Pěšky bysme se totiž až k Brokilonu nikdy nedostali. O něco později jsme stáli venku a měli v batozích družinovou lékárnu, pití, věci na vaření, každý pro jistotu 5P a Lišky glejt. GLEJT!

Rychle pro něj zpátky nahoru! Proházely jsme všechny věci, spacáky – zkrátka jsme tam udělaly pěknej binec. Ale glejt nikde. Provázeny četnými narážkami od PK jsme s ostatními došly až na vlakové nádraží. A tam se glejt objevil – čirou náhodou se ocitl u Zdenyho v kapse.
Teď už nám tedy už nic nebránilo v tom, abychom nasedli do vlaku a jeli vstříc nástrahám. Po chvíli se v našem vagónu objevila paní průvodčí a když chtěla jízdenku, Pepíno jí drze podal glejt. Ona si ho se zájmem přečetla, cvakla ho a ani nám nedala pokutu za to, že jsme neměli povolení od veterináře. Vidíte, co dokáže takový glejt!

Po nějaké době jsme z vlaku vystoupili a vydali se na dlouhou cestu za Geraltem. Po cestě jsme se fotili u rozvodněné řeky, vylezli si na Rozštípenou skálu, vyráběli ozdůbku klobouku pro Marigolda, protože ztratil svoje pírko a taky spoustu dalších hrozně důležitejch věcí. Například jsme nosili zašifrovanou zprávu přes území Scoia´tael, kteří když nás uviděli, museli jsme jít sami a dobrovolně do vězení. Ty zprávy byly strašně tajný, například „prasečí ocásek“ a podobné.

Konečně jsme dorazili k hranicím Brokilonu. Dryády, jak jistě víte, mají k lidem nedůvěru. Nikdy nevycházejí z lesa a pokud se příliš přiblížíte, můžete si být jisti, že vám vyletí vstříc nejeden šíp.

Nevěděli jsme, jak dál, ale naštěstí jsme měli s sebou Marigolda. Dryády ho znají - proto jsme museli vypadat jako on. V družině jsme udělali kruh a museli jsme projít do lesa. Jenom to byl složitý úkol, protože dryády do nás šily, takže jsme se museli mockrát vracet. Nakonec jsme ale v Brokilonu našli jednu osobu - byla to Milwa lučišnice, která byla ochotná nám pomoct - a zazpívali jsme jí písničky o hrdinech, krásných dívkách a hrdinských činnech. Ostatní dryády nás málem zastřelily, že jsme měli glejt jim bylo úplně jedno a když uviděly Marigolda, tak se ještě víc rozzuřily. Geralt, který nás brzo v lese objevil a přišel za námi, jim však domluvil, takže jsme se s ním mohli v klidu poradit co dál.

Do Brokilonu se dostala zpráva (prej od spolehlivého zdroje), že princezna Cirilla je už ve spárech Emhyra var Emraise. ,,Musíme rychle do Nilfgaardu za mojí Ciri!" Vybízí nás Geralt, kterému se už zdají i zlé sny, ve kterých Cirilla jezdí na koni s bandou pobudů v barevných oděvech. Vydáváme se tedy na další cestu spolu s kulhajícím Geraltem, který se ještě nedokázal úplně uzdravit.

Po cestě jsme zkřížili území, kde sídlili lidé, kteří se živili tím, že za války sbírali na bojištích zbraně a prodávali je. Tito lidé měli přátelské vztahy s Nilfgaardem a my jsme se dozvěděli, že mají zrovna v držení nějakého zajatce. Rozhodli jsme se zjistit, kdo tím zajatcem je, protože by nám to mohlo být užitečné. Museli jsme však znovu použít lsti – bylo nás méně než obchodníků a tudíž by nás hravě porazili, kdyby došlo k střetnutí. Běhali jsme tedy po lese, plnili úkoly a opisovali si písmenka tajného hesla. Útočili na nás však strážci tajemství a bránit nás mohl jenom jeden člen družiny, který měl navíc k dispozici pouze dvě hadrakoule. Nakonec jsme však jako oddíl dali tajné heslo dohromady – znělo „Smrt všem zrádcům Nilfgaardu.“ – a vydali jsme se za obchodníky. Ti byli ze začátku dost nedůvěřiví, ale když jsme jim řekli heslo, rozhodli se, že nám zajatce vydají. Ovšem chtěli za něj zaplatit. To se Geraltovi nelíbilo a asi si nedal pozor na jazyk, protože na nás začali útočit. Byli jsme v úzkých, ale najednou začali naši nepřátelé po jednom padat, zdánlivě bez jakékoliv příčiny. Po chvíli jsme si všimli, že každému z nich trčí ze zad nebo z hrudi šíp. To Milwa, která nám pomohla v Brokilonu nás nenechala na holičkách ani tentokrát. Teď měli volnou cestu k svázanému člověku, který ležel opodál. Gerald mu odkryl tvář a my uviděli, že to není nikdo jiný než Cahir, rytíř, který před lety Cirillu unesl z Cintry a my jsme věděli, že po ní pátrá a nadále. Odmítl nám o ní cokoliv říct, Geralt ho však opět nezabil a nechal mu na hrudi nůž aby se osvobodil - pokud to ovšem dokáže.

A začalo pršet.... Proto jsme si oblékli bundy a spěchali zpátky na naši základnu, která byla vzdálená už pouhé tři kilometry.

Vrátili jsme se úplně zablácení a mokří, rychle jsme se převlékli a byl Eliščin program. Každý dostal papírek, na kterém byla činnost, kterou musí vykonávat nebo naopak, které musí zabránit. A tak se naše do té doby docela tichá a uklizená místnost zaplnila řevem, létajícími polštářky a žíněnkami a zběsile běhajícími postavami.

Byla tu třeba Pipi, která běhala a všechny okolo sebe pusinkovala, Anička, která se jí v tom naopak snažila zabránit, Filda, kterej se usilovně snažil jezdit si s autíčkem na koberci, odkud jsem ho já pořád vyhazovala a podobně.

Potom byla myslím večeře - kaše ze sáčku (napsat o ní, že byla bramborová by byla ukrutná lež - byla prostě žlutá) a pak měl Teo hru. Mělo se rozhodnout, kdo nás bude vést - jestli Marigold nebo Milwa. Sedli jsme si do kruhu kluk - holka - kluk - holka... a Teo nám povídal různé situace. Měli jsme různé možnosti, jak se rozhodnout, hlásili jsme se a Milwa s Marigoldem si počítali hlasy. Holky hrály za Milwu, kluci za Marigolda a podle toho, jak jsme se shodovali s ostatními dostávali M a M body. Vyhrál to Marigold...
Zalezli jsme si do spacáků a opět usínali s Tesákovým hlasem v uších.

Druhý den byla neděle, takže nebyla rozcvička. Někteří z kluků se šli zase umýt k pumpě, ale většina se jenom ospale vyhrabala ze spacáků a šla na výbornou snídani. Byl krásně nakrájený chleba se skvělou marmeládou a čaj, který byl sice citrónový, ale z krabičky jsme vyčetli, že obsahoval snad všechno kromě čehokoliv z citrónu. Podivné, že?

Když jsme se nasnídali, sbalili jsme si pár věcí a byl Mikyho program. Týkal se skautské nástěnky u Alberta, jak nám došlo po dvou úvodních scénkách. Zkrátka... Je na ní pořád ještě beruščí Vánoční stromeček a s tím se musí něco udělat. Takže jsme dostali fotky, fixy a papíry a začali jsme dělat plakáty o skautu. Nováčci zatím opakovali na nováčkovské zkoušky a každá družina tvořila.

Každý plakát bude na nástěnce viset měsíc a po těchto družinových nastoupí i Kmen, Vlčata a Berušky.
A začalo se balit, uklízet a zametat. Nakonec vevnitř zůstalo jenom pár vybraných na závěrečné úpravy a ostatní seděli venku na sluníčku nebo nadšeně hráli šláponoha a schovku.

Tentokrát jsme si do vlaku radši koupili jízdenku místo glejtu a odjeli jsme domů...

Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 12. 5. 2006
článek číslo 451
autor: Císko

 

The flower day

Byl jsem požádán o krátký článeček z květinového dne, ale já jsem prodával na gymplu a tam…
K ruce jsem měl tři mladé pohledné a především neodolatelné pomocnice- Máčku, Báju a Pipi, které všechnu práci odvedly za mě. Naše skupinka odhalila pravé poselství květinového dne: letos frčí kytkové doplňky! Přední ikony světové módy jako třeba Angelina Žolík, Brad Fit či Donald Tremp zdobí svoje outfity květinami. Jo, je to in. Všichni gympláčtí znalci elegance a módy se za námi hrnuli! Včetně profesorů. Bylo to davové šílenství- každý chtěl vlastní květinu! Stačilo, aby se podíval na jednu z našich superprodavaček a peníze se jen hrnuly. Prodávali jsme jednu květinku- ve žluté barvě v kombinaci s tmavorůžovou stuhou, která je tuto sezonu in- jen za 20 Kč!
Každému jsme ještě přidali letáček s informacemi o rakovině a jak proti ní bojovat- hlavně toto je IN. Takže není divu, že jsme během chvilky vyprodali i všechny zásoby ze skladu, a skauti snad opět přispěli k dobré věci.
BE COOL!

V rámci tohoto Květinového dne rozprodalo 8 skupinek skautů 900 květinek, címž lidé přispěli Lize proti rakovině částou 18 858 Kč.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 21. 5. 2006
článek číslo 452
autor: Orloj

 

Závody Vlčat a Světlušek

O tom, jak to na okresním kole závodů vypadalo.
Ráno jsme se sešli.Probíhala ještě drobná úprava krojů a potom jsme vyrazili směr Tři kříže.Cestou jsme se ještě učili.Když jsme došli na místo a byl nástup zjistili jsme že kontrola krojů nebude.Naše hlídka startovala v 10.15. a během čekání byly nachystány různé zábavy.Boj hadrakoulemi,baseball a lukostřelba.Když jsme vystartovali, bylo první stanoviště milionář.Byly to všeobecné otázky.My jsme skončili na 16bodech z 30.Druhé stanoviště byla bramboračka.Šlo o pomoc v kuchyni.Třetí stanoviště byla módní přehlídka.Ukázali nám čtyři modely a potom jsme měli odpovědět na otázky.Čtvrté stanoviště byl komiks.Dali nám komiks a v něm byly otázky.Páté stanoviště byl BESIP(bezpečnost silničního provozu).Nejdřív nám dali test a potom jsme měli projet trasu podle pravidel.Šesté stanoviště byla cesta močálem.To jsme měli jít podle skautských značek.Sedmé stanoviště byl Finland.Avšak správně řečeno překážková dráha.Osmé stanoviště byl požár.Tam byl fingovaný požár a my jsme museli poskytnout první pomoc.Deváté stanoviště byla vlajka.Tam jsme měli za úkol najít správné kousky vlajky a poskládat ji.Desáté a poslední stanoviště byla knihovna.Rozdali nám otázky a my jsme měli najít odpověď v knihách.Naše družstvo Káňata mělo tři rekordy na stanovištích.před vyhlášením byla ještě zahrána bojová hra.Museli jsme získat klíče od truhly.Nejdřív každá skupina musela seskládat obraz.Kousky toho obrazu byly v tzv. jezeře.Museli jsme mít svázané nohy a mohli nás chytat lovci.Potom jsme byli rozděleni do dvou týmů.Museli jsme sbírat životy soupeře.Za padesát životů byl jeden klíč.Náš tým jako první sesbíral všechny klíče takže jsme jako první otevřeli truhlu.Byly v ní čokoládové zlaťáky.Poté bylo vyhlášení:


©Orloj
Woody

Závody pohledem jedné berušky

Závody zanechaly velké zážitky hlavně v soutěžících a tak jedna z berušek popisuje svoje ....
6.5. jsme měly závody. Jako první nám nachystali různé hry na louce. Já jsem si hrála s holkama ale potom jsem šla na lukostřelce, no ale musím přiznat že mi to moc nešlo. No ale potom začaly jednotlivé skupiny vyrážet na trať a za chvíli jsme byly na řadě i my. Na začátku nám to šlo skvěle, ale potom už to začalo být horší. Na jedný disciplíně jsme měly oškrábat brambory a mrkev, oloupat cibuli a ukrojit chleba a v cíli jsme potom zjistily, že nám z toho Pepa udělal skvělou bramborovou polévku. Nemám ji sice ráda, ale měla jsem takovej hlad, že jsem ji celou snědla. Už jsme se strašně těšily na vyhlášení a když jsme zjistily že jsme první,tak jsme měly strašnou radost. Taky jsme zjistily že postupujeme do dalšího kola který má být v červnu. Vyhrály jsme stolní hru a volňásky do ZOO v Jihlavě, kam se moc těšíme. Po ukončení jsme šly domů a měly jsme strašně velkou radost!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 22. 5. 2006
článek číslo 453
autor: Zdeny

 

Výprava 3:1

Květen jako malovaný, jen kdyby nehlásili na víkend tolik přeháněk :( - říkali jsme si před nadcházejícím víkendem, kdy měl oddíl vyrazit na další oddílovou výpravu. Ale protože tábor se blíží a účast na výpravách se také počítá, sešlo se nás před šestou na vlakovém nádraží docela dost – tedy 27 – jak to napočítal asi po 5 pokusech Tulda. Nicméně na Císka nebo na Pavlínku přistupující později prostě zapomněl. Ale já mu to říkal!
Cesta ze Žďáru se nesla v duchu zatažené oblohy a lidí hekajících pod tíhou batohů. V okamžiku kdy začalo drobně pršet, zjistila půlka lidí že nemá pláštěnky – a Ludva dokonce ani bundu – no přetrhl bych ho. Ale co s tím – prostě si to bude příště aspoň líp pamatovat….
Ale než jsme vyšli kolem osmé u Hamrů z lesa, zasvítilo nám ještě na pozdrav nízké, oranžové, podvečerní sluníčko a rozzářilo na obloze velkou duhu.

A už to byl jen kousek k Rozštípené skále, kde byl naplánovaný první „camp“. Po chvilce úsilí se objevilo na mokré trávě v zákrutu řeky asi 7 stanů a v šeru lesa dva přístřešky. A díky snažení spousty „nováčků“ se dokonce na blízkém ohništi rozhořel oheň, který nás hřál dlouho do noci.

Páteční večer byl totiž bez oficiální večerky a tak jsme nejdřív vykládali o volbách, vzpomínali na politické strany a politiky které známe – no prostě byla toho spousta a docela jsem zíral kolik toho někteří věděli – třeba takový Laky a Milan by strčili minimálně půlku PK do kapsy.

A pak už se jen hrálo a zpívalo a čekalo na Mikyho, který přišel někdy před půlnocí. Prostě moc pohodový a příjemný večer. Jen víc takových.

Ráno mě osobně neprobudila ani zima ani déšť, ale Bája, která vesele s posádkou celého stanu kecala a kecala – prostě využívala toho že na rozdíl od většiny ostatních zalezla do spacáku dříve. Tak jsem je byl nucen poslat na procházku po okolí – kupodivu ani neprotestovaly.
Po chvilce se ze spacáku vymotal i Tulda a Laky, kteří se večer v teple spacáku domluvili že zafrajeří a ráno se umyjí v řece – nechtělo se, ale nakonec to zvládli. Stejně jako holky, které se zase po debatě s Teem nechaly vyhecovat a zkoušely Sázavu přebrodit. Sice to zvládly, ale vysvětlit jim, co je stavidlo, bylo nad lidské síly.

Ale to už se probouzeli i ostatní a abychom se trochu rozproudili, začala rozcvičková bitka. Zabránit čtyřem jedincům z různých družin v plnění tajných úkolů a to jakýmkoliv způsobem – to bylo účelem hry. Takže ve finále byli všichni mokří, špinaví a lehce potlučení, ale rozhodně skvěle probuzení. Pomalu jsme se u ohníčku nasnídali, mrkli na Rozštípenku a vyrazili dál. Dnešní den nás vedly Lišky, takže jsme pod vedením Pavlínky pokračovali chvilku po soukromém pozemku, přelízali ploty, chodili po kolejích atd. :) – trochu přeháním, ale došli jsme v pořádku a to je hlavní.

První zastávka byla poblíž Vápenice, kde se na silnici rozprostřela taková zajímavá hmota, kterou sice někdo hledal i v příkopu plném vody nebo v „ohradnících“ s elektrickým proudem ale pokaždé byla naštěstí nalezena – a to nikoliv projíždějícím autem :).

Po této přestávce vedla dál Máčka a kupodivu jsme v parném dni, dorazili až do Polničky. Všem už kručelo v břiše ale ještě před obídkem bylo třeba nabrat vodu – tak se několik žebracích komand vydalo vyplenit místní domácnosti. Sluníčko pálilo docela dost a to i přes nepříznivou předpověď a tak jsme se zastavili v prvním lese směr Dářko. Ale nejen sluníčko i vítr řádil a tak třeba Liškám trvalo uvaření oběda tak minimálně hodinu a půl. Jeleni si pro změnu nevzali ani bombu ani vařič, Adam s Cískem ani ešus – no prostě klasika.

Tak jsme si užívali toho že nemáme batohy na zádech, vyvalovali se u lesa na trávě, vařili a baštili, když najednou přišel Geralt a vyzval nás na cestu do močálů, kde se dozvíme více o léčivých rostlinách a speciálních postupech přípravy různých lektvarů. Jednotlivé popisy byly na obeliscích rozmístěných v lese, ve kterém zrovna jako na potvoru řádili duchové starých elfů, kteří nesměli družiny sejmout. Vždy jen jeden z družiny na ně platil a ten byl ochráncem pro ostatní. Jestli byl někdo po táhnutí těžkého batohu se stanem před touto hrou odpočatý, tak už to rozhodně neplatilo. Po hodině hry jsme byli všichni utahaní, propocení a špinaví – někdo tam objímal stromy, padal na pařezy no prostě bojovka jak se patří – myslím že se Adamovi vydařila.

Škoda že začalo na závěr krápat a my spěchali k batohům. Ještě než jsme vyrazili naladil Teo na MP3 přehrávači stanici kde dávali v přímém přenosu náš boj o postup do finále a tak jsme měli možnost poslouchat zprostředkovaný – o to však úchvatnější Teův komentář, doprovázený živou gestikulací.

Ale to už mi vyrvala Anička z ruky mapu a chopila se vedení další cesty :). Dalším zastávkovým místem byla pláž Dářka, kde jsme čekali na Vojtu, baštili zmrzlinu, někteří koukali na hokej a nováčci vyplňovali testík. Malá skupinka nadšenců dokonce prohlásila, že když vyhrajeme nad Finama, tak se vykoupou. No a taky že to tak dopadlo a Pavlínka, Čegi, Teo, Adam a Pepíno vyrazili do plavek. „Chlapi“ nijak nespěchali, protože Teo tvrdil, že holky nejsou cvoci aby tam hned vlítly a že kdo ví jestli tam vůbec vlezou – no a pak jen zíral jak Čegi přicupitala k vodě, smočila nohy a houpla tam…. „Co to, sakra, je? Ona není normální?“ a už tam byli kluci taky. No hlavně že jsme vyhráli.

Další cesta pokračovala do kopce, přes Škrdlovice dále do lesů – setmělo se, foukal vítr a začalo drobně pršet. Ještě že jsme se ponořili do hlubin lesa, ale i tak to bylo méně příjemné než sluneční paprsky. To ovšem nerozhodilo Vojtu, který s nadšením zajásal, vidouc spoustu vývratů a stromů jen tak přes sebe a šplhal kde mohl.

Ale protože déšť sílil, krátká lezecká pauza byla ukončena a vyrazili jsme na poslední 2 km k našemu budoucímu nocležišti u Cikháje. Malý lesík kousek od partyzánského památníku se nám zdál jako to nejlepší útočiště v začínajícím lijáku a tak se kolem osmé rozjelo rychlé stavění stanů a přístřešků. Naštěstí až po dostavění se spustil ten největší liják, ve kterém bylo slyšet pouze povykující Lišky, které se nějak nápadně rychle probraly z cestovní únavy a smály se snad úplně všemu.

Pršelo docela dlouho a vytrvale, až kolem desáté se déšť utišil, tak jsme s Mikym vyrazili na obhlídku příštřešků a stanů. Všude se zdála pohoda a klid až na příštřešek Jelenů, kde se nějak nemohli snést s Milanem a potom také Rysi pod plachtou jevili jisté známky neklidu. Konkrétně Hanz řval jako by ho napichovali na kůl ale kupodivu byl v celku a družina prý jen hrála hru kde kdo bude ležet…… Ještě že jsem jim vrátil ty karty, asi jsem ušetřil celý oddíl vice takovýchto hlasitých epizod v průběhu noci.
Po popřání dobré noci všem jsme s Mikym konečně zalezli do našeho stanu, uvařili bramborovou kaši s párkem a pak spokojeně usnuli.

Noc byla klidná ale pro Rysi asi až moc dlouhá, protože se po svítání přesunuli na louku před památník a mastili poker tak že nás probudili. Ale to musíte pochopit, když Laky tak zuřivě vyhrával.

Oddíl se tedy pomalu probouzel a my toho využili, protože Miky, Teo a Tesák nás měli co nejdříve opustit a potřebovali mluvit s oddílem, tak jsme udělali o půl osmé budíček. K velké nelibosti všech – vždyť je přece neděle! Ale spát se šlo poměrně brzy, tak nebyl pohled na ospalé a uzívané xichtíky tak hrozný.

Tesák a Miky seznámili ostatní jakým způsobem bude plněna kolonka IDEA ve skautské stezce, o dobrých skutcích a jejich „vykazování“ – no a potom nám je už Piškot s Atreiem odvezli. Vlastně ještě předtím zadal Teo oddílu další úkoly na krajské zvas.

Balení jsme zvládli na půl desátou a pak nás čekala už docela dlouhá cesta k domovu. Dnes vedly Pomněn…. totiž pardon, Veverky :) a tak nás Léňa vedla jejíma super zkratkama, brodili jsme se v blátě, přelézali vývraty – no prostě síla – ale abych byl upřímný, zvládla to dobře. Po cestě jsme zahráli ještě pár her a při čase oběda se probojovali přes neuvěřitelně žlutou pampeliškovou louku až ke studánce Barborce a Vitulce.
Tam holky obědovými párky nakrmily pejska, Jeleni rozsypali polívku, Rysi nevařili pro jistotu vůbec a tak jediné vzorné byly tentokrát Veverky. I když je pravda že Jeleni se po delším dohadování, kterému jsem učinil přítrž až já konečně domluvili co si uvaří a kdo to uvaří a kdo půjčí potřebné věci od ostatních. Tam mě fascinoval – ostatně jako celou výpravu svou hrubostí Milan, který pravděpodobně nezná slovo prosím ani děkuji a něco jako ohled na ostatní nebo družinové cítění jsou pro něj neznámé pojmy.

Druhá hodina se nebezpečně přiblížila a Pidi by nestihla ran… teda vlastně fotbal, tak jsme se pobalili a chtěli vyrazit na cesu. Ještě před tím byl ale odsouhlasen název výpravy – 3:1, výsledky bodování – POZOR, POZOR, BARBORKA-BRAMBORKA BYLA TENTOKRÁTE PRVNÍ!!!!

Poslední co jsme předali byly pozvánky na tábor – a to zatím pouze těm u kterých je jasné že splnili povinnou docházku i v případě že by následující akce už všechny chyběly – prostě taková ta věrná elita oddílu :). Ale ostatní se nemusí bát, určitě i většina z nich pozvánky obdrží. Jen už dnes je jasné že ani Milan ani Hanz s námi na táboře nebudou, protože i kdyby chodili poctivě až do konce roku, tak nedosáhnou na hranici 75%. Každý svého štěstí strůjce.

Ale to už jsme dořešovali téměř za chůzce a spěchali pod vedením Marťana do města. Je pravda že jsme se ještě zasekli na zmrzlině, ale pak už opravdu až přímo domů.

Když se ohlédnu zpět a hodnotím si tak pro sebe celou výpravu, říkám si že mě moc potěšilo jak všichni zvládli cestu a spaní venku. Hlavně Škráňa, která se vloni na putovní výpravě tvářila jako že po deseti km umře vysílením, tentokrát cupitala s úsměvem – jedna radost. Potěšilo mě také že se docela vyvedlo počasí a přes den v podstatě nepršelo.

Naopak mě opět zklamaly staré známé problémy – jako že Jeleni se opět až na nádraží dohadovali kdo má vařič, Milan, který do ružiny absolutně nezapadá a škodí kde může. Rysi, kteří nebyli pořádně domluvení na vaření…..
No ale zvládli jsme to a ušli slušných 43 km a to je dobrý výkon – ještě teď cítím nohy (a to jsem se už myl :)).
Takže díky všem, bylo mi s vámi hezky a těším se na další takovou akci.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 30. 5. 2006
článek číslo 454
autor: Pidi

 

Exzod 2006 - Vysočina

Experimentální závod družin v Chotěboři.
Sešli jsme se na vlakovém nádraží v 16:50, jako dvě družiny, v tomto složení:
Veverky - Pidi, Mako, Marťan, Nika, Míša
Jeleni - Pepíno, Marťa, Filda, Matěj, Mono, Ludva, Husík
Jako dozor s námi jeli Kajman a Miky. Nikdo z roverů už ne…

Všichni byli velice napnutí, co je čeká a nemine. V 17:04 přijel vlak, kterým jsme se měli dostat do Žďáru nad Sázavou. Když jsem přišla na nádraží, tak na mě Teo a všichni spustili: „Pidi, kde máš mobil?“ A já jsem si začala nadávat: „Ty jo, já jsem tak hloupá, jak jsem si ho mohla nechat doma, to se mi ještě v životě nestalo, to snad ani není možný!“ Takhle jsem si nadávala celou dobu. Tak mamka řekla, že mi pro ten mobil zajede a dá mi ho na zastávce.

Tak se pro něj ochotně vydala. My jsme nasedli do vlaku, ujeli jsme pár kilometrů k zastávce, tam už stála mamka s mobilem, který jsem si vzala, a jelo se dál. Ve Žďáře jsme vystoupili a rychle jsme šli na další vlak, tentokrát byl na Havlíčkův Brod. Hledali jsme nějaké volné kupéčko, ale žádné jsme nenašli. Tak jsme si stoupli do uličky, kde jsme zažili hodně srandy :-), ale to se nesmí říkat kvůli čemu. Kajmanovi jsme to taky řekli až na dalším nádraží. Vylezli jsme z vlaku a čekali na další, který nás měl už konečně dovézt na místo, kde se měl konat Exzod 2006, jenže tento vlak měl zpoždění, a tak jsme čekali a čekali a čekali. Celkem pršelo.

Všichni si koupili něco k jídlu, protože už nám vyhládlo, někdo zase časopis. Na nádraží jsme potkali ještě jednu skupinu, která tam měla taky namířeno. Netrvalo dlouho a vlak, který měl jet do Chotěboře, dojel. Nasedli jsme do něj. Byla to jen taková malá lokálka. Mikymu jsme se ptali, proč si nejdeme sednout do toho třetího vagónu, který tam byl. Najednou tam ale přišel nějakej týpek a začal ten vagón odpojovat. V tu chvíli jsme všichni pochopili, že kdybychom si tam sedli, tak asi nikam nedojedeme. Ještěže jsme vlezli do toho druhého. Vytáhli jsme časopis a začali si číst vtipy. Nějakej o blondýnkách a tak, ale všechny byly trapný. Lidi po nás docela koukali, ale nám to bylo jedno.

Vlak asi po dvaceti minutách zastavil na Chotěbořském nádraží, vylezli jsme a tam už na nás čekala taková normální holka, která se jmenovala Rozárka a ta nás dovedla do školy, kde jsme měli strávit příští dvě noci. Přišli jsme do velké místnosti, kde jsme si vybalili. Organizátoři nám řekli, že si máme pro ně nachystat ty úkoly, které jsme si měli připravit doma. Museli jsme to ještě dodělat. Bylo asi tak půl osmé, když nám řekli, že máme čas do 21:00 a že si můžeme prohlédnout Chotěboř. Pořád pršelo a tak se vydalo jen pár jedinců a když přišli, tak byli úplně mokří.

Ve 21:00 přišel Gandalf a oznámil nám, že máme být zítra ráno v půl osmé u klubovny na Svojsíkově ulici. Šli jsme nahoru do jedné místnosti, kde jsme si zahráli fotbal a mohli jsme si dělat co jsme chtěli. Ve 22:30 byla oficiální večerka. Ale my jsme usínali až tak v 1:30, protože byl hrozný bugr :-). Miky nám zabavil mp3 přehrávač a mobily. Tedy ono mu to nevadilo, že si s nimi hrajeme, ale vadilo mu, že když Husík a Pepíno poslouchají mp3 přehrávač, tak u toho zvedají ruce a kývají hlavami. Po chvíli dělala bugr i Mako s Fildou a nakonec úplně všichni. A tak to schytali samozřejmě rádci - kdo jiný. Tak jsme si museli pod Mikyho vedením jít lehnout kousek dál od našich milých družin. Nakonec všichni spokojeně usnuli a vše utichlo.

Ráno v 6:45 se všichni pomalu vzbudili. Začalo se uklízet a oblíkat do krojů a připravovat na celý těžký a náročný den. Všichni se postupně ubírali ke klubovně.
V 8:00 byl nástup. Přišel Gandalf a všichni ostatní. Seřadili jsme se. Každý rádce si vylosoval barvu své družiny, která mu po celý víkend patřila. Každá družina měla svého průvodce a tak jsme si je museli vyměnit. K nám se dostal průvodce, který byl z Přibyslavi. Kluci měli taky nějakého průvodce, ale nevím jakého. Vylosovali si okrovou. My jsme si vylosovali fialovou. Dostali jsme i šátek této barvy. Přidělili nám jednu limonádu a potom perlivou vodu.

Dostali jsme také obálku. Najednou se za námi ozvaly nějaké zvuky. Byl tam nějaký chlapík, který pořád nadával na to, že svět není vůbec barevný a že bychom mu s tím měli pomoci. Potom zase zvuk utichl a my jsme se otočili. Po několika minutách nám řekli, že už si tu obálku máme rozlepit. Byla v ní mapa Chotěboře a také otázky, které jsme měly během prvního programu zjistit. Byly to otázky, které se týkaly Chotěboře. Byly tam otázky jako: Kolik členů má rada města? Kdy jede autobus do Hlinska a takhle. Taky v té obálce bylo 120 Kč a za to jsme si měly koupit dnešní oběd. Měl být barevný a zajímavý. Ještě jsme měly udělat koláž z rostlin a tak jsme si koupily lepidlo a izolepu. Tohle všechno jsme měly stihnout do 10:15, takže jsme si musely pěkně máknout. Navíc jsme to město vůbec neznaly - musely jsme se zorientovat podle té mapy. Ve čtvrt na jedenáct byl sraz u základny. Základnou byla ta základní škola. Přišly jsme tam a dostaly jsme další obálku. Tam byla mapa, kde bylo zakresleno místo, kde jsme měly vařit dnešní oběd a tak jsme tam museli dojít. Šly jsme s naším průvodcem. Cestou jsme potkaly pár dalších družin. Došly jsme tam a zjistily, že ta bomba, kterou koupila Nika nám nesedí na náš vařič, a tak jsme nic nevařily. Dostaly jsme od našeho průvodce další obálku, kde byl přesně popsán průběh závodu. Bylo 12 stanovišť. Rozděleno to bylo do 3 částí. Bylo tam stavění stanu, skládačka, český jazyk, potom ekologie, byrokracie, živé obrazy a ještě další stanoviště. My veverky jsme skoro vůbec neběžely, ale i tak se nám to celkem dařilo. Zastavily jsme se u jednoho stanoviště. Naši kluci byli zrovna na druhém břehu a museli na druhou stranu k nám, tak se začali brodit řekou. No, trochu jim asi přeskočilo… Byli jsme přece v CHKO. Ale naštěstí je nediskvalifikovali.

V 15:30 byl konec závodu. Bylo to u Horního mlýna. Tam jsme ještě hrály s družinou červených hod desetikorunou. To se mělo po celou dobu závodu, pokud jsme se potkaly s jinou družinou. Určilo se, kdo je panna a kdo orel a kdo prohrál, tak musel tomu vítězi odevzdat lísteček své barvy. Přišel tam Gandalf a ostatní vedoucí. Zase byl nástup. Na něm si od nás vybrali průvodky. Rozdali nám naše foťáky a my jsme cestou zpět měly nafotit fotocomics, a tak jsme šly zpět do Chotěboře a cestou jsme cvakly co nás napadlo.

Přišly jsme na základnu a tam jsme se převlíkly, taky jsme si trochu uklidily a potom jsme si šly shánět bombu, abychom si konečně mohly uvařit oběd, protože jsme už měly fakt velký hlad. Nakonec jsme ji sehnaly a tak jsme si daly před školu kotlík a zapálily jsme vařič. Dělaly jsme rýži s nějakou pálivou omáčkou. Bylo to dobré. Mezitím už všichni věděli, že jsme tu bombu neměly, a tak se nás pak každý ptal, jestli už jsme po obědě. No, oběd se tomu nedalo říct, protože bylo po šesté hodině. Hned potom byla večeře, ale tu už jsme my veverky nejedly. Myslím, že to bylo rizoto.

Po večeří následovala úprava fotocomicsů. Šli jsme do gymnázia, kde měli počítače, a tam jsme si to trochu upravili a dali tomu takový nádech :-). Půl hodiny jsme tam nad tím seděli, ale pak už se muselo jít zpět. Cestou zpět mě Pepíno posadil do louže. Ale jednou mu to nestačilo, takže to udělal ještě jednou. Samozřejmě každému nakecal něco jiného :-), no, ale já jsem se převlékla, takže už to nikdo neřešil.

Po malé chvíli jsme se sešli dole v krojích. Přijeli nějací slavní umělci, ale už nevím kdo to byl :-). Řekli nám, že máme jít dovnitř a tam jsme se usadili na židle. Začal festival fotocomicsů pod názvem Svět je plný barev. Každá družina měla svůj fotocomics a k němu dvě věty a název. Takhle nějak se to tam prezentovalo. Trvalo to skoro do desíti hodin večer.

Pak už na nic jiného nezbýval čas. Potom, co jsme se převlékli, jsme dostali další obálku. V ní bylo, že bude noční hra, která bude trvat až do 1:15 v noci, tak jsme se na to hodně těšili. Ti, co byli unavení si šli lehnout, a tak nezažili velkou srandu. V té obálce byla A4, na které bylo 51 políček. Do nich jsme měly napsat jedno písmenko, které odpovídalo otázce. Třeba byla otázka, jak se jmenuje paní, která prodává ryby na náměstí, tak jsme tam šly. Měly jsme tam napsat čtvrté písmenko toho příjmení. Cestou jsme potkaly ještě nějaké kluky, tak jsme tam s nimi pokecaly a oni nám poradili kam máme jít. Poté jsme se rozdělily na dvě skupinky. Já jsem šla s Marťou k benzínce, která byla ve směru na Havlíčkův Brod. Tak jsme tam šly tou tmou. No, byla to sranda :-). Potom už jsme zavolaly holkám, že nic nestíháme, tak ať už jdou na tu základnu. Ale ony nám řekly, že se hrozně bojí, protože jde naproti nim nějaký opilý pán. Tak jsme je uklidňovaly, ale říkaly jsme jim ať si pohnou. Za chvíli už byly (děsně vyděšené) na základně. 51 písmenek jsme sice nezískaly, ale to nevadí. Měl nám z toho vyjít citát, ale jaksi nevyšel :-). Tak jsme se rozhodly, že se převlékneme a půjdeme spát. Byly jsme mokřé, protože ještě pořád pršelo. Ulehli jsme ke spánku. Během půl hodiny všechno utichlo a skoro všichni usnuli. Teda, až na pár výjimek, ale myslím, že všichni, co tam byli, ví, o co jde, tak to tu nebudeme rozepisovat :-).

Spalo se až do osmi hodin. Poté se vstalo a byla snídaně. Dostali jsme krabicové mléko, chleba a tavený sýr. Pořádně jsme se najedli a potom se převlékli do krojů a následovala prezentace domácích úkolů. Měli jsme prezentovat družiny. Družina červených si pro nás připravila video, kde měli skupinu a hráli na nástroje a družina bílých měla prezentaci na počítači. Ostatní jsme to měli na papírech. Za chvíli jsme to ohodnotili. Potom byla 3. zpětná vazba. Minulý den byly ještě dvě - to jsem zapomněla napsat :-). Zpětná vazba znamená to, že ohodnotíme s jedním z vedoucích, co se nám na tom programu líbilo a co ne. Ve dvanáct hodin byl vydatný oběd - guláš. Všichni si na něm pochutnali. Čekaly jsme na vyhlášení výsledků, na které jsme se hrozně moc těšily, protože jsme chtěly vědět, jak jsme dopadly.

S holkami jsme si říkaly, že budeme tak 7. Převlékli jsme se do krojů a šli jsme ven před naši základnu. Tam jsme si nastoupili. Poděkovali nám, rozdali nášivky EXZODu na kroj a začalo se pomalu vyhlašovat. Na 12. místě skončila družina oranžových :-), bylo to proto, že vůbec nedorazila. A pak už to pokračovalo podle toho, kolik jsme získali bodů. Naši kluci - okrová se umístili na našem očekávaném 7. místě. No, moc nadšení jsme z toho nebyli a říkali jsme si, že nás Teo zabije. Potom jsme si říkaly, že teď budeme my, ale zase nic. Takhle to šlo až do čtvrtého místa. Tam zase nic :-). No, už jsme vyjekly radostí, protože jsme věděly, že budeme 3. Měly jsme z toho hroznou radost a věděly jsme, že nás - holky Teo rozhodně nezabije :-), protože jsme celkem dobré, na to, že jsme nevařily oběd, neběžely a tak. Dostaly jsme termosku, která Markétce hned upadla a tak je otlučená :-).

Nástup skončil a družiny začaly odjíždět domů.

My jsme ještě zůstali a šli jsme trochu uklidit nahoru tu místnost, ve které jsme spali. Zametli jsme, sbalili se, nasadili batohy a namířili si to do první cukrárny na náměstí, kde jsme skoro vykoupili obchod, protože každý si koupil tak 6 kopečků zmrzliny :-). No a v 16:40 nám už jel vlak, a tak jsme se odebrali na místní vlakové nádraží. Čekali jsme na místní lokálku, která nás měla odvézt do Havlíčkova Brodu. Konečně přijela. Tři skupiny se měly narvat do jednoho vagónu, kde se ani nezavíraly dveře. Pobavili jsme se tam spolu a pak jsme vystoupili v Havlíčkově Brodě. Tam jsme se rozloučili s Mikym, který odjel do Prahy. Pokračovali jsme dál do Žďáru, kde jsme se zase rozloučili se skupinou z Budišova a ještě odněkud, ale to už nevím odkud. Ve Žďáře jsme hned vyběhli na nástupiště a chytli jsme vlak na Město. Věděli jsme, že za chvíli budeme doma. V 17:04 jsme přijeli na naše nádraží. Všichni jsme byli unavení. Vstoupili jsme z vlaku a rozešli se domů. Všichni byli spokojení :-).
Pepíno

Zelená

Jako domácí úlohu měl každý účastník EXZODu připravit nějaké pojednání k jedné barvě. Zde je ukázka jelení tvorby.
Jak by svět vypadal,
kdyby najednou zelené nebylo?

Jaké by byly lesy, jaké sinice?
jaká by byla barva trávy?
Žlutá? Červená? Černá?
Z černé trávy oči by plakaly.
Z červené a žluté,
úžasem by děti skákaly
Pro starší, najednou by byla jiná procházka.
Ale co by vlastně žvýkaly
nenasytné krávy?

A co by si pomyslely ty krávy,
které se bolestí zatrhly,
koukaly by k zemi,
na to co právě vyvrhly.
Pomyslely by si: Tohle není tráva,
a trávou netrávou by opovrhly.

Najednou by krávy neměly co do úst,
všechny krávy by postihl světový půst.
A rovněž vše, co trávu požíralo,
hlady by bolestivě zmíralo.
Najednou by nebylo,
co by nám mléko dalo.
Kosti by neměly vápník,
samo by se nám to lámalo.
Civilizace by se vzhůru nohama otočila
a éra lidí by skončila.

Tak by svět vypadal,
kdyby zelené nebylo.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 2. 6. 2006
článek číslo 456
autor: Woody

 

Závody pohledem jedné berušky

Závody zanechaly velké zážitky hlavně v soutěžících a tak jedna z berušek popisuje svoje ....
6.5. jsme měly závody. Jako první nám nachystali různé hry na louce. Já jsem si hrála s holkama ale potom jsem šla na lukostřelce, no ale musím přiznat že mi to moc nešlo. No ale potom začaly jednotlivé skupiny vyrážet na trať a za chvíli jsme byly na řadě i my. Na začátku nám to šlo skvěle, ale potom už to začalo být horší. Na jedný disciplíně jsme měly oškrábat brambory a mrkev, oloupat cibuli a ukrojit chleba a v cíli jsme potom zjistily, že nám z toho Pepa udělal skvělou bramborovou polévku. Nemám ji sice ráda, ale měla jsem takovej hlad, že jsem ji celou snědla. Už jsme se strašně těšily na vyhlášení a když jsme zjistily že jsme první,tak jsme měly strašnou radost. Taky jsme zjistily že postupujeme do dalšího kola který má být v červnu. Vyhrály jsme stolní hru a volňásky do ZOO v Jihlavě, kam se moc těšíme. Po ukončení jsme šly domů a měly jsme strašně velkou radost!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 5. 7. 2006
článek číslo 458
autor: George

 

Výprava na tábořiště

Na konci roku je tradicí, že jedeme na místo, kde se bude odehrávat naš letní tábor. I letos tomu nebylo jinak a tak jsme se v sobotu sešli před klubovnou v počtu 14 vlčat.
Naše cesta probíhala na kole a v pohoďe jsme dorazili na tábořiště Zubík. Tato výprava byla pojata poněkud netradičně. Tak jsme začali s úklidem a dodělávkami kolem tábora. Vařík se chopil kosy a pokosil vše co mu stálo v cestě( chudák stromeček ). Páč není na Zubíku stálá latrína, musela se vykopat díra, to se klukům docela povedlo. Pepa si k sobě vzal pár vlčat a šel na dřevo. No moc toho nedonesli. No ale nemůžeme jen pracovat. Tak jsme po obědě vyrazili zkusit, jestli je Luž dost teplá. To byla ideální příležitost k vyzkoušení našeho člunu. No nafouknout ho je horší než se na první pohled zdá. Nicméně se to podařilo a tak jsme se mohli povozit.

Poté následoval návrat. A druhá výprava za dřevem. O něco více úspěšnější než ta první. Protože se nám na výpravě vyskytla nepěkná zlá věc, jako řezání do stromů, tak musel následovat trest. Ten byl v podobě noční cesty za odprošení k pánu lesa. To se všem povedlo. Jen Jack málem přišel o prst. A probudit vlčata je taky docela dřina. No nicméně noc všichni přečkali. Ráno se jen uklidilo to co po nás zbylo. A moli jsme vyrazit domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít