okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 21. 1. 2006
článek číslo 411
autor: Pavla

 

Tříkrálová sbírka

Jako každý rok se den po třech králích konala tříkrálová sbírka. Proč až po třech králích, tedy na svátek Vilmy, to je mi záhadou. Nejspíš to bude proto, že v pátek ráno je většina lidí v práci. A většina výběrčích ve škole...
No, ať to tak je nebo není, prostě se na Vilmu v sobotu ráno sešla v klubovně spousta skautů i neskautů, kteří nám chtěli pomoct. Proběhlo rozdělování do skupinek, poslední úpravy kostýmů a už se šlo.

Já jsem byla zařazena (vlastně jsem se zařadila) do Eliščiny skupiny, která měla za úkol, projít ulici Budovatelů. Teda, měly jsme toho ještě víc (píšu tam tvrdý Y, protože Eliščina skupina = Eliška, Máčka, já, Čegi, Bája a Pipi), ale stihly jsme projít jenom Budovatelů. To víte, těch schodů a výtahy navíc jenom pro tři lidi...

Nevím co psát víc, než že jsme procházely domy, zvonily a zpívaly. Někdo nám otevřel a někdo ne, někdo dokonce jenom pootevřel a potom zabouchl. Jedna paní nás pozvala dál a vyptávala se, co že jsou to vlastně ti skauti, načež jí Bája odpověděla že něco jako byli pionýři - což podle mě nebyla zrovna nejpřesnější odpověď... ale paní nic nenamítala.

Většina lidí nám dávala drobné, takže chudák Eliška se ke konci skoro až hrbila pod tíhou pokladničky. Prošli jsme Budovatelů, já a Bobrovačky jsme už musely jít na autobus, takže jsme skončily a šly ke klubovně.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 22. 1. 2006
článek číslo 412
autor: Tkáňa

 

Zimní duatlon

Ideální sněhové podmínky a zima až k umrznutí...
Tak nějak to na lednovém duatlonu vypadalo. Zrovna když venku vrcholilo ultrafialové peklo, sešli jsme se v poměrně malém počtu na závody. Mám takový pocit, že lidí, kteří postávali kolem trati, psali diplomy a vůbec se starali o chod závodu, bylo dokonce o něco víc než samotných závodníků.

Kvůli sobotní chumelenici se závody od Mercedesky přesunuly na stadion ke Ski, kde byla, minimálně do našeho odchodu, kvalita závodní plochy velmi velká. Po objasnění trasy a několikerém přezouvání z bot do lyžáků, se všechny závodnické kategorie, v jednom případě čítající dokonce jen jednoho závodníka, seřadily na startu a vyrazily. Jakmile si všichni odběhali určený počet koleček, obuli si (to Bája a Pipi) či nasadili lyže (ostatní) a pokračovali v závodě. Jak náročná to byla trasa nemohou soudit, ale asi hodně, protože už po prvním kolečku mi Bany vyhrožoval potrestáním za to, že jsme ho nasadili do závodu.

Někdy kolem půl čtvrté už byli všichni závodníci v cíli, diplomy a ceny rozdané, pořadatelé zmrzlí a věci z trasy uklizené, takže se všichni mohli vydat domů k teplu radiátoru. Ti, kteří chyběli na vyhlašování se můžou pokusit hledat svoje ceny u svých vedoucích, ale… Ona ta čokoláda byla vážně moc dobrá :))

Výsledky
Vlčata:
1. Orloj
2. Marťa Daněk
3. Kenny
4. Honza Hubáček
5. Bobr

Světlušky:
1. Maruška
2. Petra
3. Ivča

Skautky mladší:
1. Bája
2. Míša
3. Pipi

Skautka starší:
1. Čegi

Skauti:
1. Pepa
2. Laky

Roverstvo:
1. Bany
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 6. 2. 2006
článek číslo 413
autor: Pidi

 

Zdravoťák

Je ráno, sobota 11. ledna a pár vybraných skautíků se připravuje na další hodinu :) zdravovědy.
V 9:00 už se to v naší malé klubovničce hemží skauty. Mezi nimi putuje malý sešit, do kterého se každý z účastníků zdravoťáku zapíše. Dnešní přednášku budeme mít od zkušeného pana doktora Albrechta. Jeho pomocnicí je Dany a k tomu pomocník Albi, který byl v některých případech figurantem. Pan Albrecht nám řekl něco o pneumotoraxu, obvazování, které jsme si zkusili i ve skutečnosti, škrcení, tonutí a pár poranění. Taky nám řekl něco o omrzlinách, abychom teď v zimě byli v obraze.

Mezitím jsme měli pár krátkých přestávek na malé občerstvení. Blížil se čas oběda a pan Albrecht pomalu končil s dnešním zdravotnickým kurzem a jeho přednáškou. Dozvěděli jsme se, že další kurz je 10. února ve Žďáře na zdravce. Potom jsme se všichni rozloučili, sbalili jsme si své věci, uklidili si po sobě a rozešli se do svých domovů na oběd.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 8. 2. 2006
článek číslo 414
autor: Zdeny

 

Oddíl na lyžích

Po mnoha a mnoha letech možná snad poprvé v historii oddílu vyrazil konečně oddíl na výlet na lyžích.
Musím říct že jsem byl psychicky připraven na účast do deseti členů, protože se docela množily výmluvy typu: „nemám lyže, neumím lyžovat, mám zlomenou ruku :), jedu k babičce“. Ale oddíl předčil mé očekávání, protože se nás sešlo dokonce 18!

Pro některé byl už výkon dostat se na místo srazu u koupaliště. Třeba taková Čegi, nejet kolem pan Laky, tak asi sedí v závěji s rozbitým vázáním doteď.
Vyrazili jsme opatrným tempem v dlouhém štrůdlu (nebo štrůdli?:)) Medlovským údolím směr Tři studně s předsevzetím udělat výlet vzdálenostně únosný a neodradit oddíl hned první podobnou akcí. A tak se také stalo.

Často jsme v klidu odpočívali a přestávek využívali různě – třeba Vojta pořád padal do sněhu, lyžařský expert Žofka okukovala naše styly a vysvětlovala co vylepšit, ale největší úspěch měl sprintový závod skupin. Odbočili jsme na méně frekventovanou trať, abychom víc nedeptali lyžaře – i tak se Lakymu podařilo elegantně složit paní jedoucí v protisměru z kopce – ale naštěstí se tomu sama zasmála a oba přežili. Kapitáni vybrali svá družstva a postupně mohli vyrazit ke 150 metrů vzdálenému Tesákovi. První skupina plná samých „výkvětů“ jako Vojta, Maky atd. předvadla nejzajímavější podívanou, když Vojta po dvaceti metrech zakopl a způsobil hromadný pád pelotonu, který se vymotával tak dvacet sekund.

Ale to nebylo vše, protože Maky se cítila určitě ukřivděná tím že se zviditelnil pouze Vojta a tak svůj lyžařský triumf schovávala do poslední chvíle a těsně na úrovni cílové pásky předvedla podobný pád s tou stejnou řetězovou reakcí – samozřejmě o to dramatičtější že vymotávání lyží probíhalo už téměř v cíli a čas stále neúprosně běžel. Ale i po tak zajímavé výkonu, který byl oznámkovaný plným počtem bodů za umělecký dojem nezůstali na příčce čtvrté. Tu obsadil tým s polárním průzkumníkem Pepínem, který nasadil rychlost průzkumníka minového pole a s neochvějnou jistotou vedl tým k Tesákovi a i zpět a ještě stihli gentlemansky uhnout z tratě když se proti vynořila babička s nůší :))).
No nasmáli jsme se dost, ale protože mráz byl neúprosný, museli jsme za účelem přežití pokračovat dál v cestě. Objeli jsme ale nejbližší lesík a vyrazili na cestu zpět. Při jedné z posledních zastávek se nám předvedl ještě paraolympijský tým s téměř dokonalým stylem, který přece jen potřeboval při otočce u Tesáka doladit, bravurní jízdu, která potvrzovala že tento sport je určen i pro mírně retardované jedince, že? :).

Po sjezdu z Jelení skalky jsme se ocitli tam kde jsme se před hodinou a půl setkali a tak se super pocitem po právě zdolaných 5 km jsme se rozešli k domovu. Dle informací byly viděny ještě některé skupinky v průběhu odpoledne na různých místech, ale to už nebylo v rámci oddílové akce :).

Doufám tedy, že tento pidi výlet nikoho neodradil, Báji se zahojí brzy pata z malých bot a Vojta se postupně zbavil spousty sněhu za oblečením. Lyžování zdar! :).
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 11. 2. 2006
článek číslo 415
autor: Terezka

 

R+R na Rabuňce aneb "Ha ha ha ha"

Po dlouhé době se kmen rozhodl na další výpravu vyrazit opět na starou známou Rabuňku...
Sraz na autobusovém nádraží stihli naštěstí všichni, kteří to měli v plánu, ale musím říct, že sem čekala trochu víc odvážných mužů, protože Kajman byl jediným zástupcem silného pohlaví.

Takže s místem v autobuse nebyl žádný problém,neboť nás bylo jenom pět,navíc byly pololetní prázdniny, takže autobus opravdu nepraskal ve švech. Cesta do Věcova proběhla celkem v klidu, ani nám nebylo na těch zadních sedadlech moc špatně... ve Věcově se potvrdilo pravidlo, že chlapi jsou mnohem víc zvědaví, než ženský - pan řidič se nás hned pohotově zeptal, jestli jedeme na ekologickou farmu mezi ovečky a když se dozvěděl, že míříme na Rabuňku ke Štarkovu, ani se nedivím, že nás litoval.

Ještě v týdnu nás oddíloví ujišťovali, že cesta nahoru je prošlapaná od minulého týdne, kdy oddíl krapet bloudil po Vysočině... tak sme si rochnili ve stopě vyjeté od traktoru, jenže na křižovatce nad vodojemem stopa končila a tak jsme se vybavení boby a hlavně návleky (teda jak kdo, někdo si třeba vzal jen jeden, viď Čito) museli vydat nahoru plání k lesu... celkem slušnej záběr, ale netrvalo nám to ani moc dlouho, počítali jsme že k chalupě jsme dorazili asi po hodině a půl, což v případě, že se brodíte občas i po pás ve sněhu není zase tak špatný.

Teda počítáme do toho i trochu zdržení při dobývání dovnitř. Protože mrazy byly celkem tento týden kruté, trochu zamrzly dveře, takže jsme museli doslova dlabat led, ale podařilo se a my mohli dovnitř, kde na slabé povahy typu Áňa a Čita čekalo překvapení v podobě myšek chycených do pastiček... ale nakonec sme je přesvědčili, že jsou opravdu mrtvé, takže se nemusí bát.

Mrazy byly opravdu kruté, a tak není divu, že nám pára od pusy šla ještě tři hodiny po zatopení, pití čaje, uvařeného z nepitný vody (zkrátka někdo z nás bude mít v těle krapet víc železa, ale rezavého), to sme však zjistili až příští ráno. A tak jsme nelenili a zatopili i ve vedlejším pokoji, kde jsme skoro všichni i nocovali... zabalili jsme se hezky do spacáků a hráli osadníky. Po pár hodinách dorazili i oddíloví, kteří dneska měli oddílovku a pak se vydali posledním autobusem, a pak ještě večer dorazil i Tesák, který nám po chvíli oznámil, že trubky jsou zamrzlý a tak nepoteče voda nikde jinde než ve sklepě... teda pokud to nerozmrzne, jako že to nerozmrzlo, takže to bylo dobrodrůžo.

Ani to netrvalo dlouho, a my se pomalu chystali do postýlek, kdy většina se vešla do 1 pokoje, Tesák do kuchyně a Císko s Vaříkem, jako železní muži, nocovali v "chlívě", kde si nezatopili a tak ráno pobyli asi pár ledních medvědů.

Po snídani jsme pařili osadníky, teda Císi s Vaříkem trochu s jinými pravidly (chrápali na celou chalupu), zopakovali jsme trochu pravidla domina a po obědě jsme se rozhodli trochu vyvětrat, zahráli jsme si asi 3 hry frisbee (nevím jestli se to takhle píše), zkrátka faraufa s oficiálními pravidly, takže si asi dovedete představit, jak jsme po těch třech "mačích" vypadali (někteří z nás byli prostě dost vyfluslí) a tak se šlo bobovat. Teda jak kdo, někdo raději zašel dovnitř trochu se usušit a na "sjezdovce" za chalupou mezitím vzniklo bobové koryto, kde teda Čita nedojela ani jednou až dolů, ale sranda byla.

Po převleční mokrých svršků se nám předvedl přední taneční mistr Císko Harapes, totiž Císi neměl na převlečení nic jiného, než obtažený skoro elasťáky.

No a pak sme zapařili osadníky, teď už i Císim a Vaříkem a pak Císko přišel se zcela netradičním programem, vyráběli jsme zmrzlinu - hlavní ingrediencí byl tvaroh a pak různé příchutě... no a pak se dala ztuhnout do sněhu, aby ji mohl Císi každých 20 minut kontrolovat a aby se přesvědčil, že ještě opravdu neztuhla...

Ještě před tím, než se Císko pustil do výroby večeře si Áňa s Eliškou a Čitou zahrály schovku, ale nejvíc se u toho bavilo obecenstvo okolo, například viset za ruce a nohy zespod stolu je opravdu originální, ale upozornění - nejde to moc dlouho vydržet... nebo když si Císko s Áňou myslí, že když si vymění oblečení, tak že je Čita vůbec nepozná, taky nevyšlo.

Pak sme snědli tu výbornou večeři, takže Císiho doporučuju do kuchyně, ale stejně zbylo asi půl hrnce těstovin, protože nevyšel tvaroh, takže nikdo po holých netoužil.

Už si ani moc nepamatuju, co se dělo po večeři, ale tuším, že sme konečně ochutnali trochu zmrzlou zmrzlinu, teda ztuhlá byla jen na povrchu, ale dobrá, pak někdo hrál piškvorky a někdo zase osadníky, a protože sme chtěli stihnout ranní bus z Věcova i s úklidem a to znamenalo vstávat v 7 hodin, tak se šlo i poměrně brzo spát...

Ráno bylo pro někoho dost náročný a brzké vstávání nepříjemný, ale nakonec se podařilo vstát všem, rychle se sbalit, nasnídat a pokud možno nějak uklidit. Netrvalo to dlouho, takže byl čas ochutnat už úplně zmrzlou zmrzlinu :-) ale nebyla nějak chuť do sebe při -19°C cpát zmrzlinu a tak se rozhodlo, že ji tam necháme Matýskovi:-).

Následovala cesta zpět a to tou samou trasou, kterou šla první skupina nahoru, pač oddíloví to prý nějak podivně obcházeli vyšlapanou cestou od oddílu a tak nám to netrvalo ani moc dlouho, někdo se dokonce svezl na bobech... takže čekání na bus ve vesnici trvalo dlouho, Áňu do toho všeho chytila "velká" a když se schovala, z kopce sjížděl autobus, takže to měla ještě s vyšším adrenalinem... ale do města sme dorazili všichni snad v pořádku a tak nezbývá, než poděkovat za ubytování, za účast a na příští kmenovce vynadat všem, co s námi nevyrazili.. .ale aspoň sme měli všechny postele pro sebe:-).
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 12. 2. 2006
článek číslo 417
autor: Pavla

 

Zdravotnický kurz

V pátek 10.2. se na vlakovém nádraží sešla kupa skautů, aby dojela do Žďáru na v pořadí třetí sezení zdravotnického kurzu, které se tentokrát koná v zdravotnické škole v již zmíněném městě.
Nasedli jsme do vlaku a jeli jsme směr nemocnice, kde ještě přistoupili Císko, Léňa, Pidi a Mako. S jízdenkama se počítalo pouze se třemi z nich, takže Mako jela načerno.

Ve Žďáře jsme vystoupili a vydali se ke zdravotnické škole. Jak se ukázalo, vůbec jsme nemuseli spěchat. Naše paní přednášející - sestřička Machová - nás tak brzy nečekala, takže jsme ještě asi deset minut stáli před dveřma a čekali, jestli nás někdo pustí dovnitř.

Když jsme vešli dovnitř, přesunuli jsme lavice v jedné ze tříd ke stěnám a posadili se dokolečka. Já jsem si sedla na kraj, takže jsem se stala „dobrovolnou“ figurantkou skoro u všech věcí, které paní uznala za vhodné nám ukázat.

No, a pak jsme si zkusili dýchání z plic do plic a srdeční masáž na panácích. To bylo dobrý, protože pokud jsme správně nezaklonili jejich hlavu nebo nezacpali nos, hrudník se nezvedl – tak by se to stalo i u skutečného raněného. Dělali jsme také krvácení, spáleniny, zlomeniny a způsoby přepravy raněného. Ke konci přišel Zdeny a ptal se paní přednášející na pár věcí. Asi chtěl vyzkoušet jenom její vědomosti, jelikož věci na které se ptal určitě znal ze záchranného týmu. Ale myslím, že paní obstála.

Nakonec jsme uklidili třídu tak, že vypadala skoro jako na začátku a šli zase na vlak.

Tenhle zdravotnický kurz bych zhodnotila jako užitečný až na to, že bylo opět několik nesrovnalostí, které jsou ale asi normální, když přednáší pokaždé jiný lektor. Například se neví, jestli je úžeh ze sluníčka a úpal z přetopené místnosti nebo naopak, nebo to, který z cípů šátku se při závěsu ruky dává do pravého úhlu. Tvrzení pana Albrechta a paní Machové se liší, ale nejspíš jde o méně podstatné věci, které ukazuje každá knížka jinak.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 14. 2. 2006
článek číslo 418
autor: Zdeny

 

Střediskový sněm

Neumělý článek vůbec ne o sněmu, ale o možná trochu pozdních dících.
Je to pár dní co oddíl oslavil 16 let svého působení. Už je to opravdu dost dlouhá doba – dost dlouhá doba na to aby se v oddíle prostřídaly stovky holek a kluků, kteří tam našli spoustu kamarádek a kamarádů, zažili dobrodružství, která se jim nikde jinde zažít nepodaří. Po uplynutí jejich skautského období opět opustili naše řady a stejně funguje tento koloběh pro téměř všechny skauty nejen v celém tomto našem novoměstském skautském společenství, které má svůj název – středisko Bílý štít.

Píšu že takový koloběh funguje TÉMĚŘ pro všechny skauty, protože každý ví že vždy pár vyvolených zůstává a zapojuje svoje síly ve prospěch tohoto společenství. Někdo prostě musí přijmout zodpovědnost i za ostatní, aby oni mohli prožívat své sváteční dny, jak je nazval Miky. A ať už to jsou pomocníci v pracovním kruhu, zástupci vůdců, vůdcové nebo pomáhající roveři a rangers, všem patří obrovský dík.

Je tu však ještě další „sorta“ lidí, kterým patří obzvlášť velký dík a to jsou ti, kteří se starají o chod celého toho kolosu, všech oddílů, smeček, rojů atd., prostě o chod střediska.

Pro mě práce nanejvýš nelákavá, plná administrativních povinností, prostě ne skautování jak si každý představuje. Ten kdo potom stojí v čele má můj největší obdiv. V našem středisku se pro něj vžilo jméno o kterém často nováčci nevědí jestli je označením funkce či přezdívkou. Je to Šerif, ten který po léta organizoval čtvrteční střediskovky, které námi nebyly a nejsou přijímany s nadšením, řešení registrace, nájemních smluv, účetnictví, oprav na klubovně atd – koho by to bavilo? Rychle to přetrpět a pak rychle zpět k dění v oddíle, roji, smečce, kmeni.

Jen Šerif vše zvládal bez úniků a věnoval se své funkci s nutnou zodpovědností a diplomacií a doprovodil nás všechny na skautské stezce až k nedělnímu sněmu, kde oficiálně a s pochopitelným dojetím předal své těžké letité žezlo do rukou, které jsou o spoustu desetiletí mladších než ty jeho.

Věřím že je středisko v dobrých rukou, které ho dál povedou tou správnou cestou i v dobách, které nejsou výchově k čestnosti, kamarádství a jiným než materiálním hodnotám přiliš nakloněny a že to Pudil bude zvládat co nejlépe za pomoci nás všech.

Na závěr přemýšlím jak co nejlépe poděkovat Šerifovi za to všechno co pro nás udělal, za práci kterou téměř nikdo nevidí. Hlavně ne ušklebující se skauti a skautky, kteří žijí jen svými hrami a oddílovým životem a netuší jak velkou měrou je existence her a oddílu ovlivněna Šerifem. Ale tak už to chodí a jsem přesvědčen že to Šerif vždy věděl a počítal s tím. O to je ta práce cennější.

Takže, Šerife, upřímně moc děkujeme za to všechno a opožděně se omlouvám za nás všechny občas se ušklebující, kteří ne vždy práci pro středisko doceňovali.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 23. 2. 2006
článek číslo 419
autor: Kačenka

 

Sobotní výlet (14.1.)

Jak jsme si vyšly na výlet za bezdomovcem :-).
Dne 14.1. jsme šly ke koupališti. Ale ještě dál, šly jsme k bezdomovci. A pak jsme hrály hry. A pak jsme šly ke klubovně a začaly vařit oběd. K obědu jsme měly krupičnou kaši. Byla moc dobrá mňam.

To jsou postřehy od Kačenky. Jen to trošku upřesním. K bezdomovci jsme nešly úmyslně. Chtěly jsme zajít k rybníku za koupalištěm. Ale jaké bylo překvapení, když jsme přišly. Našly jsme téměř doutnající uhlíky, okolo byla spousta stop a v dřevěné budce byly lahve a kabát. Jeho majitel tam sice nebyl, ale pro jistotu jsme šly pryč. Co kdyby tam fakt někdo bydlel a vrátil se? Ještě aby bylo jasno, proč se hrály ty hry. Ono to spíš bylo osm úkolů, které měly splnit a za každý správně splněný dostaly kousek z receptu. Ten v klubovně slepily a mohlo se začít vařit (byla krupičná kaše). Potom jsme si ještě zahrály pár her a v jednu hurá domů…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 5. 3. 2006
článek číslo 430
autor: Zdeny

 

Zimní tábor on-line

Denní zpravodajství ze zimního tábora.
Kolekce článků přímo z dění.
 

1. táborový den-neděle

Rok se s rokem sešel, sice to není moc originální začátek popisu prvního dne na zimním táboře oddílu, ale je to tak. Jarní prázdniny automaticky znamenají pro člena oddílu Naděje velké dobrodružství – tábor. Dva poslední roky jsme byli nedaleko města pod Drátníkem, ale možná i proto že letos je to poslední zimní tábor pro spoustu „staroušů“ z oddílu, jsme se opět vrátili na starý dobrý Švýcarek v Novohradských horách. Velká alpská stráň na jejímž kopci, v malém lesíku jsou dva sruby má pro nás příchuť dobrodružství a nostalgických vzpomínek.
Cesta začínala klasicky na vlakáči, kde se nás sešlo téměř čtyřicet a byl div, že se v průběhů těch 5 přestupů nikdo a nic neztratilo. Až na pár napomenutí se tento kolos vymotal ze spárů Českých drah a zamířil směr Terezino údolí. Miky ještě provokativně nechal odjet před nosem autobus, který by tu šesti kilometrovou cestu značně zkrátil, ale nejsme žádné padavky, ne? No na tohle téma by holky rády a dlouho diskutovaly, takže to nebudeme rozvíjet.

Po klasickém obsazení obou srubů – kluci Švýcarák jedna, holky Švýcarák dvě, bylo nutné natahat z okolí trochu dřeva. Oba sruby sice s ústředním topením, ale když není co do kotlů, tak je to na nic. Dřeva se natahala spousta, tak snad zítra zvládneme dořezat to co se dnes nestihlo. Za to je v obou srubek příjemné teplíčko.
Z mírumilovné práce nás vytrhl přepad elfů Scoia´tael. Nedivím se, že lidi nesnáší – po tom co oni na tomto světě vše vybudovali a vystavěli, být odsunuti na vedlejší kolej a stát se nižším živočišným druhem… Takže oddíl s nimi musel bojovat, nebýt sraženi na zem ani kolena a propašovat z jednoho srubu do druhého část svých osobních věcí. Tahle zábava jim vydržela docela dlouho, prakticky až do večeře, ke které Miky s holkama ukuchtil Mexickou polévku.

Protože se při večeři nemohli někteří vejít do kůže a já začínal chraptět, dali si ukecaní vyvolení pár běhů pod stráň a zpět a byl klídek.

Povečeřový klid moc dlouho netrval a oddíl vyráží do tmy za dalšími dobrodružstvími. Terezino údolí skrývá mnoho tajemných a zastrčených míst, které je možné využít na hry při kterých se člověku tají dech… Tak necháme oddíl v temné lesní samotě propadat se do sněhu a co je tam mimo teplé zdi srubu čekalo vám dopovím zítra.

Když shrnu dnešek, tak úspěchem je že všichni v pořádku dorazili, ubytovali jsme se, rozchodili kamna a sehnali dřevo, které se zdálo být největším problémem. Zima zatím velká není, pár stupňů pod nulou, sněhu tak 40 cm, rozhodně ne jako u nás. Úrazy zatím žádné, jen jsem zíral kolik lidí je nachlazených a v takovém stavu jede na tábor. Ale my je tady vyléčíme :).

Zdravíme všechny čtenáře a těšíme se že zachováte přízeň i pro dny další…
 

2. táborový den-pondělí

Naposledy jsme opustili oddíl ve večerní temnotě lesa, takže zde dnes i navážeme.
Sedm matných světel ozařuje malý prostor kolem sebe a v každém ostrůvku přátelského světla se tísní nějaká postava a luští zprávu s podrobnostmi o zaklínačově světě. Zapamatovat si co nejvíce ze zprávy a písmeno s číslem – to je úkolem každého jednotlivce. Po příchodu k Tesákovi a uvedení správného hesla obdržel příchozí počet bodů podle pořadí příchodu a od této sumy se odčítaly trestné body za neznalost údajů o zaklínačově světě.
Když všichni prokázali jakous takous znalost problematiky (nejméně bylo mínus 9 bodů) odebrali jsme se k vodopádu, kde se odehrával jeden z výjevů ze zaklínačova světa – Ciry utíkala před nějakýma rytířem – prohlásila Čegi :).
Jen o chlup jsme nestihli večerku a tak se zaléhalo až v půl jedenácté. Ale první noc jak je obecně známo to nikomu nevadí a stejně se i přes zákaz kecá až do pozdních nočních hodin. Ačkoliv venku klesla teplota hodně pod nulu, v budovách bylo příjemné teplíčko – u holek až prý moc velké. Noc proběhala v klidu, jen Danča měla nějaké připomínky – ale pouze ze sna.

Ráno druhý táborový den začal bušením na dveře našeho srubu, kdy Čitka nedočkavě spěchala do kuchyně v patách se službou Čegi a Míšou. O dost pomaleji se tam vpotácel Hanz s Marťou. Velkým oříškem se ukázalo zatopení v kotli – dokonce i pyromanovi Hanzovi. Ale přece jen se do budíčku voda v topení ohřála a i kluci vstávali do tepla.
Při nástupu na rozcvičku se pěkně rozsněžilo a pořádné vločky padaly v podstatě celé dopoledne.
Oddílu to sice nevadilo, protože s Tesákem luštil šifry textů získané z holubí pošty. Tedy ona to tak holubí pošta zase nebyla, protože v této zimě se programovým nepodařilo přemluvit žádného holuba ke spolupráci, takže nakonec to byla pošta tučňáci. Ale zíral jsem jak chytré hlavičky v oddíle máme – některé šifry byly opravdu něco šíleného, proto jsme s Mírym raději zprovoznili cirkulárku a nařezali něco dřeva do zásoby, které pak Marťa s Hanzem zbytek dopoledne zpracovávali. Služba si vůbec dnes docela mákla – mimo dřeva ještě kopali odpadovou jámu (shrnovadlem na sníh to šlo Marťovi trochu obtížně, ale poradil si :)) a kuchaření dnes nebylo také nijak jednoduché. Takže jim patří pochvala.

Ve druhém programu nám připravila hru Čeginka a tak se po vzoru Osadníků získávaly suroviny ke stavbě vesnic a měst. Jen každá surovina byla na jiném místě a ono šlapat několikrát za dopoledne příkrou stráň není úplně odvaz. S PK jsme se nasmáli, když Čegi zpytovala svědomí že hrát tu hru sama, tak pěkně nadává a že asi měla ty vzdálenosti zmírnit – no začátky každého programového jsou těžké.

Výborná čočková polévka a lehce rozvařené nudle nás doprovodily do poledňáku, ve kterém jsem usnul a vzhledem ke slibované odpolední brigádě na dřevo mě nikdo nevzbudil až do půl čtvrté…

Oddíl jsem zastihl na alpské stráni na bobové dráze, která tam zatím vyrostla a bobisté navlečení v igelitových pytlík trhali rekordy trati. Nešlo však jen o bohapustou zábavu, ale o cílené splavování dřeva – v rámci družiny.
Všichni dokonale mokří a omrzlí dorazili na zeleninový salát, po kterém se jen zaprášilo. A tak se všichni napapaní a s dobrým pocitem z toho že čtvrtý program je většinou ve vnitř a nenamáhavý, rozešli k holkám do srubu.

Že Teův program nebude namáhavý byla trochu nadsázka, protože zkuste si spojit ruce do podivuhodného obrazce, při tom mít vyplazený jazyk směrem nahoru, mrkat třikrát levým okem a při tom všem ještě třikrát zopakovat: „jiskra, jiskra, jiskra“ a posléze „plamen, plamen, plamen, plamen“ – to už s jazykem dolu a mrkáním pravého oka. Ale jak jinak chcete plivnutím zapálit oheň nebo spálit pouta? Jedině touto zaklínačskou fintou a takových se v posledním programu před večeří naučili několik.
Brguláš se trochu protáhl a tak jsme baštili až kolem půl osmé, čož by zase tak nevadilo kdyby nebylo nutné začít poslední program tohoto dne v osm. A tak teď se opět běhá po venku – možná už trochu bručivě, únava se už začíná projevovat.

Takže další den zimního tábora je téměř za námi, žádné vážnější zranění – jen Škrániny natržené kalhoty i s podkladem – to když sjížděla po zadku omrzlé schůdky. Nějaké to nachlazení, takže se kloktá a kape do nosu – jinak vše v normě. I když je fakt, že četnost mých upozornění ať zavírají dveře a nevětrají, oblékají se a nepobíhají venku v tričkách atd., tak tyhle upozornění už v normě opravdu nejsou. Občas trochu mateřská školka, ale snad se to poddá – nebo se zblázním a nebo někdo brzy onemocní.
Tak dobru noc všem a zítra při pokračování našich zážitků na čtenou.
 

3. táborový den-úterý

Jen připomenu poslední dění, ať jste brzy v obraze. Oddíl se tedy o něco později navečeřel bramborového guláše a po chvilce zažívání vyrazil pod Tesákovým vedením ven k ohradě. Tam si je Tesák vychutnal slovy: „Před sebou máte úkol, splňte jej.“
Uběhla chvíle zmateného dotazování, hledání a rozhlížení se, než se v dáli rozsvítila šestice světel a začala se pohybovat. Pro nezasvěceného možná trochu zmateně, ale družiny pochopily že se jedná o dva „vysílače“ – jednoho využívajícího morseovku, druhého semafor. A jako naschvál každý vysílal jednu část zprávy.
Jako už obvykle, nejlépe to šlo holčičím družinám a tak spěchaly plnit úkol do vstupu do Terezina údolí. Ve zprávě totiž stálo že jeden z vesničanů, který pomáhal zaklínačům je zraněn a potřebuje pomoc. Jeho poslední stopy byly právě u brány do Terezina údolí.
Z toho všeho by měla inteligentní družina usoudit, že je více než vhodné vybavit se lékárničkou a čelovkou. Tak usoudili třeba i Jeleni, kteří ale lékárničku neměli a pro čelovky si nešli… No abychom to neprotahovali, stopy od brány vedly ke zraněnému, kterého bylo nutno ošetřit a transportovat. Nejlepší dlahu prý předvedli Rysi, ale posléze za zcela nepochopitelných duševních pochodů ji rozebrali a využili na nosítka – k tomu snad ani není co dodat.
Kladem tohoto programu byl docela časný návrat zmrzlých družin (dole v údolí pod námi bylo už pěkně mrazivo) a zalezení do spacáku bylo proto příjemnou povinností. Do konce čtení zaklínačského příběhu už vydržel jen málokdo.


Úterní ráno třetího táborového dne bylo jako malované – krásně jasné s vycházejícím sluníčkem – tak to tedy vypadalo z okna. Ale realita byla drsnější, protože venku mrzlo až praštělo a při nadechování se slepovaly nosní dírky.
O hodinu spánku dnes byla okradena Bája s Mako a z klučičích družin Filda s Ludvou. Jejich hlavním úkolem byla výroba jogurtu k snídani. Ve zkratce ho bylo málo o to víc pak chutnal chleba s povidly.

Dnešním hlavním úkolem družin bylo nalezení jisté Shani ve městě které je proslulé univerzitou, kde dotyčná studovala. Zvláštní že bohaté zmínky o univerzitní historii města přešel Císko bez povšimnutí, zatímco malou, mezi řádky psanou, poznámku o tom že je to i město zábavy vyhledal okamžitě. A tak se první program hrálo o sto šest, teda spíš o skleněné kroužky, jejichž základní vklad měl být rozmnožen co nejvíce. Což někteří očividně nepochopili, protože Vojta projezdil veškerý vklad v bobařské dráze a Xík s Pidi v rekordním čase prohráli v kartách.
Ale byly i děti štěstěny, které vyhrávaly v Kentu (karetní hra) jak na běžícím páse – třeba Milan, nebo kterým se dařilo vymýšlet zajímavé básnické útvary, které byly náležitě odměny – třeba Pepíno.
Malá ukázka z jeho tvorby:

Tajemná noc,
Na nebi měsíc,
Byl zvláštně velký,
Větší než nic.

K prokleté pevnině,
loď se blížila
a k tlupě Scoia'tael
nevědomky mířila.

Byl jsem na té lodi
zatím zdráv a živ
a společně se mnou
byl tam zaklínač, Marigold
a můj kamarád Malativ.

Pluli jsme blíž k pevnině,
Malativ chroustal mrkev.
Nebýt toho zaklínače,
za chvíli bych byl mrtev.

Naším cílem byl Novigrad
a potom dub Bleobheris.


Eliška na rozdíl od Císka zavedla oddíl přímo do univerzitní budovy a tak se celý oddíl v největším shonu před obědem motal po celé budově, maloval si pihy a různě jinak se zkrášloval, aby se zalíbil místním profesorům. Někdy bylo náročné vyhýbat se přísnému školníkovi a mutující uklízečce, ale i tak se hlavně Liškám dařilo a vypadalo to na další slibné vítězství. Ovšem kdyby nedošlo k nedorozumění v jednom z úkolů a nedostaly se před ně Veverky, které už vedení až do finiše z rukou nepustily.

Poté se rozběhla zuřivá diskuze co je a není spravedlivé a že Lišky měly vlastně vyhrát, takže chudák Eliška – tvůrce hry má teď dilema jak hru vyhodnotit. Můj revoluční návrh diskvalifikovat obě, do krve se hádající, družiny se celému zbytku pracovního kruhu líbil, ale uvidíme jestli Eliška najde dost odvahy to před oddílem vyhlásit. I když podporu by minimálně u kluků asi našla. Za diskvalifikaci bych se přimlouval i z důvodu překročení zákazu vycházet ven bez bund, což obě holčičí družiny absolutně nerespektovaly. A když jsem koukal na Čegi, která se v destistupňovém mraze producíruje venku jen v tričku, tak musím značně tlumit násilnické sklony.

Zatímco oddíl před obědem takhle řádil, rozhodl Miky že bude nutné využít na nákup přibližovala stojícího v údolí, protože Nové Hrady nejsou připraveny na nápor 40ceti hladových krků. Bohužel i na mém přibližovadle se projevil údolní mráz a tak se odjezd na nákupy odsunul na pozdější, teplejší, počasí.

Posilněni výborným špenátem s bramborovým knedlíkem jsme vyhnali oddíl do ulic nedalekých Nových Hradů a zároveň vyrazili na nákupy. Oddíl byl ve svém snažení daleko úspěšnější, protože už po sedmnácté hodině byl zpět v teple Švýcaráků, za sebou spoustu bitev přímo v ulicích, kde upoutali pozornost místní obyvatel – ale naštěstí náhodou kolemjdoucí policista přišel až po hlavní bitvě. Zatímco my s Mikym jsme objížděli celý okres a nabývali dojmu že jsme z nějakého zhýčkaného kraje, když chceme čerstvou zeleninu a maso, takže naše konečná byla po třech marných předešlých pokusech až Třeboň, kde jsme 2 hodiny rabovali a nakupovali na zbývající táborové dny. Návrat až těsně před večeří zapříčinil opět lehký posun, ale nikomu to nevadilo, protože se opět řádilo na pytlích na svahu. Ale pěkný byl pohled oddílové karavany, která vynášela nákup zabírající celý prostor pežotka do půl kilometru vzdálených srubů. Potkat nás někdo, tak si musí myslet že se vracíme s lupem.

Neřekl bych, jak chleba se sádlem a cibulí bude vděčně přijímán.

Vykládání o hvězdách pod vedením Tesáka byla taková večerní pohodička, kdy jsme se dozvěděli dost zajímavého a na závěr po nabytí teoretických znalostí se vyrazilo do noci na praktické ukázky.
Poté následovalo volno, se kterým mohl každý naložit dle svého uvážení – jít spát, dělat lumpárny, zpívat atd.
Mně osobně se nejvíce líbil zpívající večer u kytary i když bitka Báji s Pipi byla také dost zajímavá – vše zdokumentováno.

Večerka dnes tedy opět tak kolem půl jedenácté, ale nespalo se až do rána, protože družiny čekala noční –spíše ranní hra. Naštěstí ne dlouhá a po posunutém budíčku vypadají všichni docela svěže.

Úterek je tedy zaznamenán jako nejmrazivější den, kdy teploty klesly v údolí i na mínus dvacet. Úrazy opět žádné vážné, pouze Marťu začal zase zlobit její oblíbený kotník, ale ona už je zvyklá. Míša s bolestí hlavy zalezla také dřív do postele a ráno už opět jako rybička. Dokonce si už skoro nikdo nechodí pro kloktadlo.

Tak to je k úterku vše a v líčení středy, od rána teplého i když polojasného dne budeme pokračovat opět někdy jindy. Dnes toho je ke čteni už tak dost.

Tlumočím pozdravy všem domů. Mějte se hezky.
 

4. táborový den-středa

Jak už jsem psal, středeční ráno bylo slunečné a o poznání teplejší než rána předešlá. Další příjemnou věcí bylo vynechání rozcvičky, takže se vstávalo až přímo na snídani, kterou připravovala služba složená z Niky, Maky, Husíka a Budua.
V první programu se ještě docela relaxovalo a namáhala spíše hlavička, protože bylo nutné zjistit důležité informace od zaklínačů. Ale ve druhém si to oddíl vynahradil a vyrazil s Tesákem na drsnou bojovku. Dva týmy proti sobě a obsazovala se města – „prostě dost běhání a makání a pravidla dost složitý, tak je tam ani nepiš nebo se zeptej Tesáka“, jak mi ochotně řekl Laky.

Oběd byla kapitola sama pro sebe, protože část pracovního kruhu se už důrazně dožadovala nějakého masa a obzvlášť Teo chystal demonstraci za práva „vegetabliánů“, kteří jsou na táboře utiskováni – jak se vyjádřil.
Nejen proto mělo být k obědu rizoto, které ale rozdělilo oddíl na dva tábory. Někdo tvrdil, že je blbost dávat do rizota játra – jak měl Miky v úmyslu, ostatní zase propagovali rizoto bez zeleniny. Nakonec se Miky rozhodl pro obě dvě varianty a obě se opravdu vydařily – to musel uznat každý.

Po polední klidu, kdy přes mé nevyslovené přání nikdo neodpočíval v posteli, ale všichni řádili všude možně, následoval další morbidní program a tím bylo usvědčování a trestání vrahů. Tedy budoucích vrahů, protože zločinný Rience nachystal po cestě na čarodějný sněm past v podobě tří nájemných vrahů.
Oddíl rozdělen na bojovníky a kouzelníky měl několik možností jak se s vrahy vypořádat. Hodně zde hrály roli házecí kostky a tedy i náhoda. Trochu nás s PK zarazilo, že zatímco Liškám padaly na kostkách průměrné hodnoty, jiné družiny – tedy části na tom byly o dost lépe a jak prohlásil Tesák: „To by náš statistikář zíral.“ No uvidíme, jestli se nám do oddílu vkrádá nějaké podvádění – dáme si na to pro příště pozor.

Podle programového pásu všichni dobře usuzovali že začátkem čtvrtého programu čeká všechny brutální vorvávačka a taky že ano. Sešli jsme se na hrázi rybníka a Císko předvedl asi 300 metrů dlouhý okruh terénem – z kopce, do kopce, skok přes potok, zase do kopce, na hráz a to je konec. Ale kolo se neběhalo jenom jednou ale nespočetněkrát a nekroužil na něm pouze oddíl, ale i Ciry s tubou na zádech a úkolem bylo předběhnout ji co nejvícekrát, protože jenom tehdy měl každý právo jí vhodit lísteček do tuby. Dle očekávání to byla vorva jak se sluší a patří, což nezůstalo bez odezvy. Filda si docela slušně pohmoždil kotník – a skoro by to ani nepřiznal, kdybych se ho opakovaně neptal co se děje. Míša se začala docela slušně motat hlava, tak to vypadá na začátek nějaké virózy. No a aby toho nebylo málo, tak se Pepíno dožadoval dlahy na obrácený prst. Takže tu teď máme takovou malou nemocnici.

Ještě štěstí že pokračování předvečeřového programu bylo více než klidné. Bylo nutné připravit občerstvení na večerní slavnost a tak každá družina dostala suroviny a mohla začít. K mému překvapení se v originálních nápadech nejvíc vyžívali kluci, kteří dle mého jednoznačně vyhráli. Rysí trůn s největším přispěním Tuldy byl opravdu impozantní a byla škoda ho jíst.

K večeři jsme si tedy dali pouze lehký puding a těšili se na pátý program až se budou výtvory konzumovat. Sešli jsme se u holek ve společenské místnosti ozářené lampiony a se zapáleným krbem no a potom se baštilo a veselilo, hrálo na kytaru – prostě pohoda – tedy skoro. Asi za to mohla i únava, ale objevilo se tady i pár slziček dojetí, to když si mnozí nebo spíš mnohé uvědomily že se tábor chýlí ke konci a že je to s největší pravděpodobností jejich poslední zimní tábor. A protože se slzavé údolí šířilo mezi holkama rychlostí blesku, raději jsem opět v roli toho nejhoršího kaziče celé akce program ukončil.

Když se podařilo vyexpedovat do postelí i ty nejzavilejší odpůrkyně, bylo kolem desáté hodiny a my s pracovním kruhem začali alespoň částečně likvidovat borčus po veselení. Hromady jídla se razantně ztenčily po večerní radě, kdy jsme probírali zážitky i z minulých let skautování a vykládali a vykládali. Kdo ví pro koho je to opravdu poslední zimní tábor a pro koho ne. Letos to nějak hodně rychle utíká, ale rozhodnutí jet sem, na Švýcarák, nikdo nelituje. I podle vyjádření členů je to tady daleko lepší a i pocit vzdáleného domova dává celé akci příchuť většího dobrodružství. Ale dost filozofování a rychle do postele, už je dost pozdě.
Ale oproti ostatním večerům jsme šli spát dost brzy a bylo to opravdu potřeba, protože zítřek bude náročný a spánku moc nebude. Takže dobrou noc všem.
 

5. táborový den-čtvrtek (dopoledne)

Dnešní ráno bylo posledním táborovým ránem pro Mikyho. Tak jsme ještě narychlo přetáhli fotky z jeho foťáku a protože se balil stylem jako vždy, tak bylo nutné nakonec rozchodit pežotka a hodit ho na zastávku. Aby náhodou jeho studenti neměli volnou hodinu – musí mě mít rádi.
Závěrečnou službu tentokrát nastoupila Marťa, Pipi, Vojta a Matěj.
Při rozcvičce se oddílu podařilo přepadnout stádo sedmi divočáků na bílé pláni zalité vycházejícím sluncem. Moudřejší ustoupil a tak jsme v klidu odcvičili rozcvičku s hlavou otočenou na ustupující zvěř.

Ke snídani zmizela většina zbytků od večerní „pařby“ plus nějaké chleby s máslem a povidly. A zatímco jsem trávil dopoledne po nákupech a hlavně rozhazováním odpadků do mini košů po Nových Hradech (Miky, kecals, ty kontejnery tam mají, ale zjistil jsem to až po hodině – to si vyřídíme!!!), Pepíno zažíval svou premiéru coby programový vedoucí.
A tak se z oddílu stala tři družstva, která proti sobě (jak jinak) bojovala a postupovala na společenském žebříčku stále výš a výš z otroka, přes střelce až kdo ví kam – asi na krále. Co vím, tak ohlasy na hru, byly velice pozitivní a protože o přípravu programu se má hlásit ten, kdo by měl příští rok zájem o místo v pracovním kruhu, myslím že Pepíno získal dost kladných bodů.

Po posilnění houskou a větrníkem mohl začít druhý program, který trochu hraničil. Úkol byl jasný – pro čtyři osoby připravit co nejlepší „povyražení“ a služby, tak aby se jim to osobně líbilo. K dispozici byl stručný popis: má rád dobrodružství, extrémy, zvířata, nebo Vladko – rád chodí ke kadeřníkovi, pěkně se obléká… atd.

Zatímco kluci se vyřádili veskrze klukovsky (Pepa udělal ze své družiny smečku opic, které pronajímal pro zápasy a povyražení. Pepíno s Jelenama zase získávali potřebné finance (což byl účel této hry) na bobové dráze a vozil zájemce na demoliční trati), holky to pojaly také po svém, narafičily se do tričíček a nátělníčků, zmalovaly se jako… no prostě se zmalovaly a provozovaly kadeřnický salón (Drahuška – Adam, ten lak na vlasy z hlavy asi nedostane do konce života) – to Lišky – nebo Veverky založily vyhlášený bar a mámily penízky z klientů tam. Tady je jasně vidět rozdíl mezi klukama a holkama :).
Ještě že byl oběd, který řádění přerušil a my si všichni oddechli. Ale všichni účastníci byli spokojení a jedna taková akce na vyblbnutí je vždy potřeba.

Teď už jsme pěkně po výborném obědě – bramborová kaše s uzeným – oddíl se začal předběžně balit a hledat všechny své krámy, které se za posledních pět dní záhadně roztoulaly po dvou srubech. Nálada – tedy pokud mohu soudit – je trochu stísněná po předchozím řádění plném smíchu – prostě už je cítit konec. Ale ještě nás čekají tři herní programy, z nichž poslední pátý bude už tradiční „barák“. To se klučičí srub změní k nepoznání – zabarikádují se okna, vyhodí pojistky a v celém interiéru je obrovské bludiště chráněné postavami a družiny postupně vcházejí do labyrintu plnit úkoly a probojovat se úspěšně na konec. Co vám mám povídat – krvavé šmouhy z této hry před třemi lety jsou leckde ještě patrné. Možná stojí za to dodat že se jedná o umělou krev.

Po tom všem je samozřejmě spousta uklízení a navíc zítra budeme vstávat po šesté, abychom vše zvládli a mohli na vlak tak, ať nás ve Městě máte ve slibovaných 17:04.

No nic, přestávám přemýšlet pro koho to bude poslední zimní tábor, setřesu chmurné a nostalgické myšlenky a jdu balící oddíl trochu provětrat, ať vše funguje jak má.
Mějte se hezky a další líčení našich zážitků už asi uslyšíte na vlastní uši od ratolestí či vnoučat, kamarádů a kamarádek…
 

5. táborový den-čtvrtek (odpoledne)

Balení i shánění věcí do hromady proběhlo v poledním klidu poměrně úspěšně, i když jsem si nedělal iluze že to ráno proběhne bleskově. Ale asi každý si byl vědom že ráno to bude náročný a nechtěl být ta poslední kotva.
Balení i shánění věcí do hromady proběhlo v poledním klidu poměrně úspěšně, i když jsem si nedělal iluze že to ráno proběhne bleskově. Ale asi každý si byl vědom že ráno to bude náročný a nechtěl být ta poslední kotva.
Z pochmurného balení byli všichni ale dokonale vytrženi velice kvalitní (pokud mohu soudit) hrou ve třetím programu s názvem Irionovy střely.
Sruby, které byly naším dočasným útočištěm se totiž chlubí bohatou historií a dokonce se v nich kdysi scházeli čarodějové, kteří zde ukryli velice mocnou zbraň – právě Irionovy střely, které dle legendy dokáží prorazit jakoukoliv zbroj či kryt. No a naším úkolem, tedy úkolem družin bylo pokusit se tyto střely vypátrat.
Na dveřích každé místnosti byla šifra, která po vyluštění udala místo kde se skrývá fólie, do které když zastrčíte mapu, tak vám ukáže kde je schovaný klíč od místnosti. Tam už stačí pouze vyrazit, klíč najít a pak hurá do místnosti a pátrat po střelách.
Tvůrce hry, Adam, se tloukl do hlavy, když každou chvíli přicházela třeba Mako s koketním úsměvem se zeptat, co jako to je za šifru a že se může řešit různě a jestli by jim to teda jako nemohl poradit (při tom všem samozřejmě cucá lízátko). Podotýkám jenom že se jednalo o šifru, kterou Veverky před pár týdny úspěšně a bez problému vyřešily.
No prostě hra jak má být – spousta přemýšlení, běhání, zmatků a vzrušení – to bylo dnešní den obzvláště potřeba.
A pozadu nezůstal ani Teo se čtvrtým programem, když v nedalekém lesíku vybudoval v podstatě obří plán Osadníků – a tak všichni opět běhají, hází kostkou a taktizují. Odpoledne se opravdu vydařilo – i když holky v kuchyni mají asi jiný názor, protože špagety stydnou a oddíl nikde, no ale co se dá dělat. Nakonec nebyl tak studené a slepené, jak holky otráveně vyhrožovali a my se s plným břichem dostali až do posledního programu nejen tohoto dne ale i tábora.
Jak už jsem dříve naznačoval, akce je „pekáčským“ slengem označovaná jako „barák“. Ale o co vlastně šlo:

Na nedalekém hradě Garstangu je sjezd čarodějů – který ovšem nabral spád, jaký nikdo nečekal, čarodějové jsou zrazeni nepřátelům a probíhají tam kruté boje. V nastalém zmatku mizí Ciri a družiny se pouští do hledání starého proroctví o Starší krvi… Proroctví vysvětluje proč je Ciri tak pronásledována a žádaná. Družiny tedy prochází nebezpečnými chodbami temného hradu a indícii po indiícii se blíží k tajemnému rozuzlení.
Po opuštění hradu jsou svědky drsného boje mezi Geraltem, který bojuje o Ciri, a zlým čarodějem Vilgefortzem. Geralt má již mnoho zranění a vypadá to s ním bledě. Ciri utíká na věž Racka a Geralt má to štěstí že je Yennefer teleportován do tajemného lesa Brokilonu, kde snad budou jeho těžká zranění časem vyléčena…
Sami vidíte že na jeden večer úkolů a zážitků dost a dost. Družina po družině odchází do hradu, zatímco se zbytkem se zpívá a zpívá a nikomu se nechce končit.
Lišky přicházejí s očima na vrch hlavy z výjevu na dámských záchodech, které si Áňa vybrala jako místo svého posledního odpočinku – Bája a Pipi klasicky litují že to neviděli. Vojta se pro změnu tahá s hlídačem o dveře tak až zlomí kliku a Jeleni ne a ne najít vlastní cestu do hradu. Prostě večer s tolika událostmi nemůžeme přece skončit v klasickém čase večerky i když ráno vstáváme brzy a i když mě programoví ubezpečovali že v deset je určitě po všem.
Tak v jedenáct vyháníme poslední zpěvuchtivé do postelí, dáváme krátkou radu kompletně ospalého PK a rychle zalézáme… Poslední celý táborový den je za námi, čeká nás poslední snění pod dřevěným stropem Švýcaráků, okořeněné dechem ostatních spoluspáčů… Dobrou noc, kamarádi.
 

6. táborový den-pátek

Pípípíp, sakra, to už je šest? Otvírám oči do pátečního rána a pomalu zaostřuji na místnost plnou spáčů, ozařovanou jen matným světlem, které je předzvěstí brzkého svítání. Pomalu mi hlavou prochází co vše je třeba za následujících pár hodin stihnout – jedním slovem – vopruz.
Tak to ne – ještě si dám deset minut k dobru. Vyvaluju se na vyvýšené palandě a vnímám jak neuvěřitelně je to pohodlné. Kéž bych teď jistil že se pletu, je úplně jiný den tábora a já klidně můžu ležet déle. Znáte to – jako když se probudíte o víkendu s rozmrzelým pocitem – zase do školy, zase do práce a potom si uvědomíte že je to blbost, že jste si jen nepřeřídili budík… No ale bohužel. Najednou se dole ozve vrznutí dveří a svědomité holky Áňa s Čitkou míří do kuchyně. Trochu zahanbeně a hodně rozlámaně slézám z palandy – přece nebudu lenošit, když holky jsou zde na čas. A tak se začíná vařit čaj a srub se pomalu probouzí.

Všichni jsou po noci pomačkaní a spali by samozřejmě dále – budíček o půl sedmé není nic příjemného – no nicméně vylézají a balí poslední věci do svých batohů. Potom rychle snídaně a úklid začíná na plno. Jasně se ukazuje jak komu na oddílu záleží – zatímco Pavlínka se samozřejmostí pomáhá v klučičím srubu se zametáním schodů, Hanz s Matějem blbnou a blbnou jako vždy a u práce je člověk neudrží naprosto ničím a když už něco udělají tak neuvěřitelně pomalu a s odporem – budeme na ně muset něco vymyslet, protože tímhle chováním ubližují i sobě a oddíl se k nim chová tak jak se chová a já se oddílu vůbec nedivím.
Po době je přece jen pořádek v obou srubech a já můžu pomalu zamknout – stále ještě nevěřím že jsme to stihli v interním limitu, který jsem stanovil na devátou hodinu – ale ono jo. Tak je ještě čas spojit se do kruhu, oficiálně uzavřít táborový den před přesunem na vlak. Opravdu jen pár slov, je mi jasné, že na srdceryvné řeči teď není moc nálada. A tak ještě společná fotka a vyrážíme. Alpskou stráň sjíždí někteří na ukořistěných pytlích, do kterých narvali batohy – docela účinný způsob přepravy. Jen škoda že to takhle nejede celých sedm km až na nádraží.
Dole v údolí se zastavujeme u pežotka, nakládám Fildu, který s pochroumaným kotníkem nepůjde na vlak a snažíme se narvat zbylé pytle odpadků do přeplněného interiéru. Nakonec se víceméně daří a oddíl odchází, my vyjíždíme. Po cestě ještě děláme občerstvovačku konečně nalezenými bonbóny od Kubických – děkujeme. Některým je občerstvení opravdu potřeba – známá dvojka Hanz a Matěj melou z posledního a nožičky se jim skoro sukují, takže je Adam nucený naložit Matějovu „skříň“ na vlastní záda a oba popohnat ať stihnou vlak v 11.
Stíháme s půlhodinovou rezervou – vím, mohli jsme vstávat o půl hodiny déle, ale co kdyby…
Máváme s Fildou oddílu do odjíždějícího vlaku a rozjíždíme se k domovu po vlastní ose. Ve dvě už skládáme věci v klubovně a v pět čekám na nádraží na oddíl. Zvláštní pocit koukat jak přijíždí vlak a za zamlženými okénky se rýsují postavy s obrovskýma batohama na zádech – sledovány rodiči, kteří si přišli pro své ratolesti. Ale jako vždy, skupinky postávají na nádraží a ne a ne se rozejít – už jen to ukazuje na povedenou akci – nikomu se nechce domů. Ale nakonec se dav pohne a rozchází, strnadovic auto se rozjíždí i s Vojtou, který se na sedačce pošťuchuje s Adamem – no jsem zvědav kdy budou vysazeni…

A tak se další zimní tábor oddílu Naděje uzavírá – každý z tohoto společenství míří jinam. Tam, kde ho čeká teplo domova, jeho postel, teplá vana, spousta jídla… Ale co to? Proč to většina nepřijímá s nadšením? Nálada se blíží bodu mrazu, na dotazy rodičů se odpovídá na půl pusy a každý hledí jak by se nejrychleji od vyprázněného talíře uklidil do koupelny kde nebude pod palbou otázek. Jen si tak chvilku poležet v horké vaně, zavřít oči a znovu si promítnout poslední uplynulé dny. Sakra to byla pohoda! Proč to muselo skončit? Hodně hlav si v tuto chvíli klade stejnou otázku a není daleko k slzám.
A já i po několika desítkách táborů musím přemýšlet čím to je. Proč je člověku najednou tak smutno a uprostřed těch nejbližších se cítí tak sám a nepochopený? Odpověď je asi složitá – jestli nějaká existuje. Co je ale jisté, že toto všechno patří k signálům velice podařené akce. A já jsem opět ujištěn že má cenu stokrát za den opakovat ať laskavě někdo zavírá dveře, ať se laskavě oblečou když jdou ven do zimy, ať laskavě nenechají vyhasnout ta kamna, prostě že ten zimní tábor měl cenu. Díky všem kdo se na něm podíleli, ať už z PK nebo účastníci. Bylo mi s vámi moc a neopakovatelně dobře a jdu se teď zavrtat do peřin a doufat že se aspoň ve snech vrátím tam na tu alpskou stráň do míst, kde zněl šest dní smích a hlasy členů novoměstského oddílu Naděje. A vás ostatní prosím, dejte nám chvilku času na aklimatizaci. My vás vážně máme rádi a brzy budeme zase „normální“.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 4. 3. 2006
článek číslo 427
autor: Miky

 

Houska a větrník

Pátý táborový den … dopoledne … po posilnění houskou a větrníkem mohl začít druhý program …
Už nějakej pátek koukám na oddílovej Nadějnej svět od plotny, mačkače na česnek a hrnců plnejch čaje a tak není divu, že vám chci povědět pár slov o housce a větrníku o mrkvi a jahodách i když sdělit vám chci úplně něco jinýho. Třeba se dostanem i kousek dál, za tyhle dobroty, za tyhle slova až do území vděčnosti, díků a blahopřání.
Tak aby bylo jasno hned teď, ač už sem do našeho oddílového menu zařadil několik, pro kulinářské mláďata možná trochu neobvyklých kombinací z nichž největší potlesk (rozuměj: tleskání nedojedeného při dopadu do odpadovky – spolu s Jackem a Vaříkem strávníka z nejvděčnějších) určitě sklidily brambory s tvarohem * které dokonce předstihly dosud suverénní těstovinový brokolico-tuňákový salát ** a ač od sušenejch švestek v čočkový polívce vás pro tentokrát uchránilo jen nedostatečné zásobování místního nákupního střediska , tak autorem svačinové kombinace houska větrník, jsem jen zpola. Ten větrník by tam nebyl, kdyby nebylo Zdenyho a kdyby Zdeny rád nepřekvapoval a kdyby přesně v den kdy se na svačinu chystala houska se sýrem a anglickou slaninou něměl za sebou právě další oběh kolem Slunce. Jenže všechno tohle se v ten den potkalo a proto byl k housce i větrník. Já se sladkosti větrníku raději vzdal a zmizel ze Švýcaráku hned zrána, přece jen Zdeny je kus chlapa a představa, že se s ním tahám, až mu bude oddíl dávat sedmadvacetkrát hobla mě popoháněla abych ten časný autobus nezmeškal. Ale nezmizel sem úplně, celej den jsem se za vámi šplhal do stráně v myšlenkách, hlavně teda v čase oběda a večeře, a dlouho sem přemejšlel o tý zvláštní kombinaci, housce a větrníku o Zdenym o PeKáči o oddílu. A víte kam až sem se dopřemejšlel. Až k jahodám a mrkvi.
Když jsem byl malej a byli prázdniny a bylo hezký ráno, prostírala mě fryšavská babička snídaně na dvorku posetym sedmikráskama, místo židle obrácenej hrnec, místo stolu obrácenej plechovej kýbl a na něm talíř s nakrájenym makovcem a hrnek kakaa, za potokem ovce, na trávě rosa co se třpytí, na modrobílý obloze vlaštovky, u splavu pstruh, na louce růžový válečky rdesna hadího kořene, všechno tak jak má bejt aby bylo hezky. Hlavní poslání toho kýblu ale nebylo být stolem malýmu prckovi a jediným úkolem toho prcka nebylo jen pochutnávat si na babiččinejch dobrůtkách ale taky občas přiložit ruku k dílu. Nejradši jsem ji přikládal k trakači a řídil ho ouvozem k lesu na suky, což sou v babiččině slovníku suchý klacky a pak k velký sekeře když sem ty suky porcoval do kamen. Ale když moc nepršelo zalejvala se zahrada. Babička měla zahrady dvě, jednu malou plnou mrkví a jednu velkou plnou kytek, rybízu a hlavně jahod. Mým úkolem bylo naplnit kýbl vodou z potoka, dopravit ho k záhonu a přelejt babičce do konve. Kýbl s vodou na jahody i na mrkev byly stejně plný, ale ten na mrkev byl těžší. Že to není možný? Ale je, víte proč? Protože jahody s cukrem sem měl mnohem radši než dušenou mrkev. Mrkev sem zalívat víc musel než chtěl, jahody víc chtěl než musel. A to musení udělalo z mrkve povinnost a to chtění z jahod přání. A takhle nějak vidím i housku s větrníkem. Houska je jen houska, ale na větrník bych se i těšil. Takhle nějak to vidím i s životem na táboře. Vůdce tam poznáte podle toho, že dbá na rovnováhu mezi tím co se musí a tím co chceme, mezi povinnostmi a přáními. A vám se možná zdá že vám rozdává jednu housku za druhou - kdo teďka kecal zaběhne si k ohradě…Hanzi budeš spát mezi Joem a Lakym…Čegi okamžitě se vrať pro bundu…kdo zase nezavřel ty dveře…kluci, že vyste nepřidali do kotle u holek…né Maky na program nepůjdeš,ještě do večera budeš odpočívat… …nenene řekl sem poslední tři písničky a tohle by byla čtvrtá…za pět minut je večerka, takže hvězdy už nebudou…prošel sem stany a trošku to lítalo, takže další hra začne až budeme mít uklizeno… v týhle zimě oddíl do vody nepůjde, budete muset tu hru změnit …a teď všichni vyrazí na dřevo… možná by každý z vás ještě nějakou vypečenou houstičku, kterou od Zdenyho dostal mohl přihodit k dobru. Větrníky nám pečou programový, kteří s vámi splavují dřevo přes vodopády, učí vás tajná znamení, čtou vám o Geraltovi a Ciri, posílají vás do boje proti Scoa Tael, vyplácejí vám Lintary a Novigradské koruny, nechávají se zmalovat a zlakovat ve vašich kadeřnických salónech.
Je štěstím pro oddíl i pro PeKáč když má vůdce, který umí rozdávat housky a dbát na rovnováhu. Je štěstím pro oddíl, když má PeKáč, který dokáže připravit slaďoučké větrníky v podobě dobrejch programů, je štěstí pro PeKáč když má oddíl který si na nich umí pochutnat. Zdeny se ve svých reportážích z táborových dnů v úvahách několikrát dotkl i toho, že pro někoho byl tento zimák tím posledním,já dodávám, že pro někoho byl prvním. Oddíl, PracovníKruh i Vůdce se časem mění, bylo by fajn kdyby Naději zůstali ty dobrý tábory.
A konec bude patřit oslavenci Zdenymu, je štěstí pro vůdce, když má Oddíl i PeKáč s kterými může vytvořit dobrej tábor. Je štěstí pro mě, že jsem u toho byl .Je štěstí když je vůdcování jako zalejvání jahod i když na na dekretu stojí povinnost-odpovědnost-kázeň. Je štěstí, že po posilnění houskou a větrníkem mohl začít druhý program …

Vaia con houskous con větrníkos a con Dios, AMÍGO :-)


------------------------------------
* abych nezasloužené uznání za tuhle baštu nesklidil sám, vězte že šedou eminencí této letní táborové večeře, kterou měli být původně brambory na loupačku jak jinak než s česnekovým máslem a mlékem, je pan houska a větrník, který zcela pominul rozdíl mezi měkkým a tvrdým tvarohem.

**to máte těžký, když půlka vám nejí tuňáka a ještě větší půlka brokolici.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 4. 3. 2006
článek číslo 428
autor: Miky

 

Umělci

Umělec je ten, kdo něco umí. Na táboře se opět ukázalo že v oddíle máme umělce nejrůznějších žánrů :-)
Máme tu trio které umí chodit se svázanýma čepicema, Pepína co si umí vyrobit umělý zuby z pomerančový kůry, Maky co nosí piškoty stylem ala lachtan, Elišku co umí proměnit ředkvičku v myš, nebo českej skibob, provokatéra Vojtu který dovede vyprovokovat kdekoho takovým způsobem, že si stačí půjčit jeho bundu a čepici a už po vás jdou, Pidi co dovede nakrmit plyšovýho tučňáka, Žofku co chodí do kuchyně na špek, Fildu kterej nepotřebuje k přípravě čaje vodu, stačí mu pocukrovat pytlík a strčit do pusy, Mako která má v botě místo tkaniček špagetky, Matese u kterýho nepoznáte jestli má za úkol dávat si na ruku pozor nebo si ji znovu zlomit, Lakyho a Joa kteří umí zcela vynechat v otázce společenský tón a nad servírovaným jídlem pokaždé kroutit hlavou a ptát se „ Majku, co to má znamenat?“, Briana která umí voňavě batikovat trička a taky být trpělivá i když si nováčci při zkoušení v kupé nedokážou ani na desátý pokus zapamatovat třetí bod skautského zákona, Marťu který umí zároveň přikládat do kamen a zkracovat si ofinu, Husíka a Budulínka, kteří si dokážou vyložit úkol splacatit konzervy před vyhozením jako narazit konzervu na palici tak aby nešla sundat, Čegi se umí nasoukat do igelitového pytle před sjezdem bobové dráhy s elegancí modelky a abych nebyl falešně skromný, já například umím nezapomenutelně zazpívat V širém poli studánečka. Jak vida, ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady umíme někdy až moc :-)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 5. 3. 2006
článek číslo 429
autor: Maky

 

Oxenfurtská univerzita na zimáku

Na táboře jsem slíbila, že napíšu článek z nějaké hry, tak jsem si řekla, že napíšu o Eliščiný, protože je to jedna z her, kterou si pamatuju docela dobře a neplete se mi s dalšíma, a taky proto, že Zdeny psal o nedorozumění, který při tété hře vzniklo.Takže tady je:
Na začátku tohoto programu nás navštívila Yennefer s prosbou o pomoc. Rozbila se jí totiž její obsidiánová hvězda, bez které nemůže dlouho vydržet žádná čarodějka. My jsme tedy její prosbu přijali a dověděli se, ze potřebuje pomoci získat přísady na vytvoření nové hvězdy. Jako první jsme měli získat černou poštolku. Pro ni jsme se měli vydat do Oxenfurtské univerzity, kde bychom mohli najít mapu, jak se k černé poštolce dostat.
No jo, ale ono pohybovat se v tak šílené univerzitě, jako byla tahle není moc jednoduché. Od Yennefer jsme ještě dostali radu, že si máme dávat pozor na školníka Willyho, který často dává školní tresty za každou hloupost a na uklizečku, které se máme radši klidit z cesty. O tom jsme se přesvědčili na vlastní kůži.

Po tomto krátkém vysvětlení jsme se tedy přesunuli do univerzity (to byl klučičí srub) a mohli jsme začít s hledáním plánku. Bylo tam pěkně narváno, protože tam vešel celý oddíl naráz a ještě k tomu se tam motalo pár místních studentů. Hned na začátek pár lidí schytalo školní trest od školníka, kterému se nelíbilo, že si okusují nehty nebo prostě jen proto, že se moc usmívají a divně koukají. Každá družina se snažila vytáhnou ze studentů informace o černé poštolce.

My jsme nakonec zkusily štěstí v patře a jako první jsme našly profesora Bartemia. K našemu štěstí ostatní družiny musely čekat před kabinetem a my jsme si získaly slušný náskok. Ale u pana profesora to nebylo tak jednoduché. V jednom kuse nadával na dnešní mládež a odmítal se s námi bavit, že prý jsme stejní. Po pěkně dlouhé době se nám podařilo z něj dostat, že ví, jak se dostat k plánku na sestrojení černé poštolky. To bylo to pozitivní. Horší věc byla, že nám to nechtěl poradit. Znovu následovaly stížnosti na studenty, kteří prý v jednom kuse pomlouvají, ale po nějaké době se nám ho podařilo přemluvit alespoň k tomu, že nám dal za úkol obejít všechny studenty a minutu je přemlouvat, aby se chovali slušně ke starým lidem. To se nám kupodivu docela povedlo.

Mezitím se ale k Bartemiovi dostaly postupně další družiny a my musely čekat, protože ten, kdo se pokoušel dostat nahoru do kabinetu, kde byl Bartemius s jinou družinou, ten dostal hadrem přes hlavu od paní uklizečky:) Během čekání znovu dostala velká část družiny tresty od školníka. Nakonec jsme se znovu dostaly na řadu k Bartemiovi a sdělovali jsme mu, že studenti se už určitě budou řídit našimi radami. Vzaly jsme si poučení z předchozího setkání a teď už jsme stály vyrovnané v řadě a chovaly se jak nejlíp to šlo. (No ale občas to vážně nešlo:) Když jsme tedy řekly, že jsme úkol splnily, Bartemimus najednou začal básnit, že „JI“ miluje, a nedal se zastavit. Dověděly jsme se, že je zamilovaný do jedné studentky jménem Miranda a že by s ní strašně rád šel na čaj. Ale že se bojí ji pozvat, protože by ho určitě odmítla. Tak jsme začaly pátrat mezi studenty, kde asi Mirandu najít. Po chvíli jsme ji našly, ale samozřejmě to s ní nešlo moc rychle. Miranda chtěla pozvánku. Takhle jsme se střídaly s ostatními družinami u Bartemia a v plnění úkolů.

No, ale dál. U Bartemia jsme teda vyžádaly pozvánku. Mezitím školník odvedl Meli na trest, protože si sedla na stůl - prý „kdo to tady má pořád opravovat“.
Pozvánka byla skoro dopsaná a jak jsem tak seděla vedle Bartemia a netrpělivě sledovala, jak pomalounku, s vystrčeným jazykem dokresluje srdíčka, tak ze mě najednou vypadlo „složit“ (myšleno tak, že už by to konečně mohl dočmárat a složit) .V zápětí jsem si uvědomila že si zase bude myslet, že ho urážím a tak jsme potichu dodala „pane profesore“.No a to nebyl moc dobrý nápad, protože Bartemius zařval :LEHNOUT!!! Holky mě se smíchem strhly na podlahu, ale to nebylo všechno. KUTÁLET POD POSTEL! Další záchvaty smíchu a já se dokutálela pod postel. Holky mě mezitím omlouvaly že jsem trošku „hloupoučká“. Bartemius to nějak skousnul a když jsem vylezla, tak už byla pozvánka dopsaná. Pak začal zase s něčím zdržovat a ozvalo se téměř slyšitelné „blbečku“.K Aniččině smůle to Bartemius slyšel a ona dostala pořádně pravítkem přes prsty.

Už jsme radši mlčely a utíkaly za Mirandou s pozvánkou. Ona ji přijala s otráveným „No tak teda jo, když mi dá jedničku ze zeměpisu……“Schůzku jsme domluvily na sedmou večer a šly to oznámit Bartemiovi.
Terka nahoru doběhla první a už od schodů křičela, že schůzka je domluvená a že Miranda vzkazuje, že přijde, když jí dá jednič……..V tu chvíli jsme se na ni vrhly a zacpaly ji pusu, aby nepokračovala, ale pozdě. „Co že mi vzkazuje?“ „Že vás pozdravuje!“vyhrkla Terka. “Ty lžeš!!! NASTAV RUCE!!!“ zaječel profesor a Terka neochotně ucukávala rukama.
A takhle to šlo dost dlouho pořád dokola:
„Co mi vzkazuje!?“
„Že vás pozdravuje!“
„RUCE!!!“
„AUUUUUU!!“
„Co mi vzkazuje!?“
„Že vás pozdravuje!“
„RUCE!!!“
„AUUUUUU!!“

Ani nevím, jak se profesor uklidnil, ale Pavlínka, která asi jediná neplácla žádnou hloupost ho ukecala a on nám prozradil, že mapu vedoucí k plánu má školník v náprsní kapse. Ale že tu jen tak nedostaneme. Ale alespoň nám poradil, že má rád pihatý, copatý a usměvavý školačky.
Poděkovaly jsme a utíkaly se nachystat.
V tuhle chvíli jsme ještě vedly před ostatními družinami. Když jsme si teda nakreslily pihy a udělaly copánky, šly jsme „zapůsobit“ na školníka…. Trvalo docela dlouho, než jsme se mu konečně líbily, ale nakonec nám přece jen dal mapu, na které bylo zaznačené místo, kde se nachází další mapa.

Takhle jsme lítaly od mapy k mapě, až do doby, kdy jsme přišly na místo, kde měla být další…. No, měla být…. Ale nebyla…. Zatímco jsme s Eliškou hledaly obálku všude možně, ostatní družiny se k nám nebezpečně přibližovaly. Nakonec se obálka našla úplně jinde, než kde byla původně a my se s malým náskokem hnaly k další mapě. U této mapy byl úkol - měly jsme uvařit čaj pro kotelníka. Pavlínka tedy honem běžela do kuchyně, aby vodu uvařila, ale po pár minutách se úkol zrušil, protože v přecpané kuchyni nebylo místo. Ale to už nás dohnaly Veverky a Rysi.

Se studeným čajem jsme všichni společně šli do kotelny, kde jsme čekali na kotelníka. Pak jsme ještě myslím měli jít pro cukr……. Byly jsme trochu zklamané, protože jsme si zezačátku hry udělaly velký náskok a potom nás kvůli několika nedorozuměním dohnaly ostatní družiny. No, tak jsme tam tak společně čekali a na nás asi bylo vidět, že nejsme moc nadšený, že to nakonec dopadlo takhle, takže Vévy řekli, že když jsme vedly celou hru, tak je jasný, že budeme první… Ale nebylo.
Přišel kotelník a jako první s ním šly Veverky. My jsme teda čekaly dál a když vzal potom nás, tak bylo jasné, že jsme druhé. To už některé z nás docela pěnily.
Nakonec černou poštolku získaly Veverky a tím pádem i vyhrály.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 9. 3. 2006
článek číslo 431
autor: Zdeny

 

Články - nejenom lentilkové

Tak jsem tak trochu doufal, že se nám těch článečků k táboru sejde víc…..
Chápu že se nikdo asi nechce „ztrapňovat“ a nechávat nahlížet ostatní do svých pocitů a vůbec do svého pohledu na svět, ale na druhou stranu si myslím že tak zdařilá akce jako Zimní tábor by si nějaký váš článeček zasloužila.
A nemusí to být vždycky jen za sladkou odměnu. Tím netvrdím že bych se chtěl o cokoliv sázet – prohraný karton lentilek mi tento měsíc stačil :). Ale na druhou stranu si myslím že investice není třeba litovat, protože Máčky článek stál za to.
A tak doufám, že se přece jen najde nějaký odvážlivec, který přidá nějakou vzpomínku na naše stránky a třeba od lentilkového magnáta dostane nějakou odměnu – třeba žlutou, hnědou nebo modrou :).
Tak se nenechte přemlouvat, skrytí talenti!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 11. 3. 2006
článek číslo 433
autor: Hermi

 

Rukodělky

Jak jsme si vyráběly trička :-).
Předčlánek: Rukodělky.Taková netypická činnost pro skautky, že :-). Říkaly jsme si, že z holek trošku děláme kluky a tak jsme jim to chtěly aspoň trochu vynahradit batikováním. Doufám, že se jim to líbilo. Když už nic tak aspoň ty trička byly moc pěkné. A tady je akce očima Hermi.

Na rukodělky jsme se sešly v sobotu 11.2. 9:00 hod. u klubovny. Duo nám oznámila, že budeme batikovat trička. Mohly jsme si vybrat ze tří variant. Všechny jsme si vybraly tu nejhezčí (což dokazují i ty trička, které holky vyrobily. Pozn. Dany). Trička jsme připravily k batikování a daly je Duu, která je obarvila. My jsme zatím hrály hru, kde jsme zakreslovaly obrázky šipkami (ráda bych vám vysvětlila, jak se to hraje, ale musí se to vidět. Takže se o to raději nebudu pokoušet. pozn. Dany). Potom jsme připravily trička k druhému barvení. Zuzka s Tkaničkou si s námi zahráli městečko Palermo a nakonec Dany a Duo ještě elektriku. Když jsme chtěly jít domů, měly jsme skoro zaházený vchod sněhem, který skauti shazovali ze střechy.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 11. 3. 2006
článek číslo 434
autor: Janča

 

Expedice Aljaška 2006

Jak jsme se vydali do hor a co všechno jsme tam zažili popsala Janča.
Konečně je tu čas výpravy. Abych řekla pravdu, je to první 3-denní výprava berušek od začátku roku. Jet samotné máme přeci ještě trochu strach. Ale s vlčaty je to něco jiného.. Celá výprava byla posazena do horolezecké akce. Když už letos napadlo tolik sněhu, tak to musíme nějak využít :-). Děti nejdříve získaly pasy, aby mohly vůbec cestovat a pak hurá za dobrodružstvím. Je fajn vyjet s klukama i přes rok. Nejen kvůli příjemně vysokému počtu účastníků, ale i to, že si na sebe děti zvyknou už dřív, před táborem a pak se snad vyhneme tomu, že někteří dokonce tábora ani neznají navzájem svoje jména... Troufám si říct, že se nám výprava povedla a dokonce se ani kluci s holkama navzájem nehádali, což nás všechny ohromně těší. Ale teď už článek od Janči:

PÁTEK: Sešli jsme se u klubovny. Sraz byl v 15:00 hodin. Chvíli jsme byli v klubovně a tam nám rozdali pasy (do klubovny za dětima přišla Radka Jarošová (Zuzka), že pro ně má návrh, aby se k ní přidali na expedici na Aljašku a aby mohli přes hranice, dostali pasy.pozn Dany). Berušky měly s beruškou a vlčata s hlavou vlka. Pak jsme šli. Batohy nám vezli autem. My jsme museli jít pěšky s bobama. Cestou jsme si postavili sněhuláky. Vyhráli ti, co měli největšího a nejkrásnějšího sněhuláka. Pak jsme šli do Pohledce ke kulturáku. Když jsme konečně dorazili, tak nám dali razítka na naše pasy (narazili na celnici pozn. Dany) a chtěli po nás jídlo, které jsme měli přivézt. Potom jsme hráli hry a pak už byl večer. Večer nás seznámili s horolezcama. Byl to Ufon, Jack, Vařekí a Bady ( tj. Bany. Pro horolezce děti sháněli zlato, aby se mohli vyšplhat až nahoru Pozn. Dany).

SOBOTA: Ráno po probuzení jsme se nasnídali a pak jsme vzali boby a šli jsme na Pohleďák hrát na psí spřežení. (když se vrátili, čekala je náročná práce – museli pomocí dřeva podepřít zlatý důl, ale získat dřevo není jen tak jednoduché. Pozn. Dany). K obědu byla sekaná mňam! Odpoledne se jelo na lyže. Když jsme se vrátili šli jsme za bankéřem a tam jsme si vyměnili zlaté kameny za šeky (za bankéřem šli hned po obědě a jak se vrátili z lyží navštívili doupě Jacka Londona a jeho Bílé Tesáky :-) pozn. Dany). Byla svačina. Po svačině se šlo chytat lupiče, kteří okradli bankéře. Pochytali jsme lupiče na našli uloupené zlato, hurá! O půl noci nás vzbudili na noční hru s vlky, po návratu jsme spočítali zlaté úlovky a šli jsme spát. Pouštěli nám různá videa jak naši horolezci lezou na Mon Kenly (tyto krátká videa se jim pouštěla po každém jídle, né po noční hře :-) pozn. Dany).

NEDĚLE: Po snídani jsme si sbalili věci. Uklidili jsme po sobě a vydali se na zpáteční cestu do klubovny. Výprava byla skvělá!!! (domů se jelo na lyžích a myslím, že to musela být úporná cesta, protože jeli déle, než my jsme se my bez lyží vrátili z Pohledce pěšky. pozn. Dany).
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 12. 3. 2006
článek číslo 435
autor: Jíťa

 

Ani Chirac ani Blair, ale optimista Pudil

Rozhovor s novým střediskovým vůdcem o životních postojích, skautských funkcích a tak různě o všem možném.

Ahoj Pudile, tak jak se máš? Už je ti lépe? Byl jsi nemocný…
Mám se dobře a už je mi docela dobře.

Co tvoje nemoc? Trpíš jí často, migrénou?
Migrénou jo, když se mění počasí. Když jsem utahaný a mění se počasí, tak na mě přijde migréna, ale většinou to rozháním nějakými lentilkami.

Dobře. A dá se říct, že jsi ve svém životě spokojený?
Jo. Já jsem optimista, takže jo.

Co má největší vliv na tvoji spokojenost?
Nevím, asi aby nebylo moc stresu a aby mě moc lidí nes… a abych já nes… moc lidí:). Taky abych měl pocit, že dělám něco, co má smysl.

Jsi náladový?
Trošku určitě, ale ne výrazně.

Jak by jsi seřadil na svém žebříčku hodnot tyto 3 věci: rodina, kariéra, skaut?
Ta kariéra – na třetí místo, kdybych ji měl jinde, tak zůstanu jsem v Praze a ne tady. Ty další dvě nedokážu seřadit – takže první až druhé místo rodina a skaut, třetí místo – kariéra.

Dobře, tak já se nebudu ptát dál…
Ne, já fakt nevím…

Kdo je pro tebe v životě největší autoritou?
Těch lidí je hodně, já nevím, třeba…

Můžeš tu otázku rozdělit – největší autorita v osobním životě, ve skautském, v profesním…
Určitě otec – čím prošel a že si při tom zachoval rovná záda.
Potom skautsky – Pepa, s tím co dělá, to je velká autorita. Nebo taky José z ústředí, s kterým spolupracuji,
a pracovně – to byl šéf ve staré práci a dá se říct, že i váš taťka.

Proč jsi vlastně utekl z Prahy?
Protože se mi v Praze nelíbil ten styl života. Peníze bych tam měl určitě lepší, než tady, ale nebyl bych tam spokojen.

Můžeš nějak blíže specifikovat ten styl života?
Podle mě tam všichni spěchají, jsou naštvaní, ráno, když někam chceš, tak musíš hodinu tou sockou…

To je pro vysvětlení MHD:)
Jo, MHD:). Jako na jednu stranu je tam úplně všechno, a na druhou stranu, podle mě, je tam život horší než tady.

V čem je tedy tady život lepší?
Tady se mi líbí, že je tu klid, mám to pět minut do lesa, v práci jsou teďka prima lidi… Mám tady zázemí – rodinu, kamarády…
Navíc – do Prahy je to hodina autem, že jo, když člověk jede trochu ostřeji…

To možná snad radši neříkej…
Dobře, tak hodina a půl.

Hodina čtyřicet:)
OK, hodina čtyřicet, když člověk jede podle předpisů…

… A když nejsou zácpy… Pojďme jinam – tvé oblíbené zvíře?
Asi Chytkovic Billouš.

A proč?
On je takový – v pohodě. Někdy mi teda přijde, že je úplně blbej…:)

Stačí:) Máš nějaký vzor?
Asi ne jako člověka, o kterém bych říkal: „Tak takový bych chtěl být!“ Ale určitě spoustu lidí, v nějakých věcech, které dělají.

Nebo se snažíš být sám sobě vzorem?
To zní na mě moc idealisticky:) Podle mě se člověk pochopitelně snaží, ale že bych si nějak vědomě budoval image Mirka Dušína, tak to už tak není.

Moje tradiční otázka: tvoje tři nejsilnější skautské zážitky?
To já budu muset chvilku přemýšlet… No nebyl to skautský slib, protože na to už si skoro nepamatuji.

Tak ono je to už docela dlouho…
No je, je to 15 let!
Už vím. Určitě letošní závěrečný večer na Svatoplukových prutech, ten tam patří zcela jistě.
Potom určitě něco s Monťákem, já nevím co, ale on byl určitě hrozně silná osobnost, takže každopádně něco s ním.
A… to možná stačí, ne? :)

Může to stačit:) jaké všechny funkce zastáváš ve skautu? Zmiň se i o tom, co děláš na ústředí a jak jsi byl ve Francii…
A teďka budu v Portugalsku:)

Tak prosím…
Vedu středisko. Nijak už se nestarám o rovery tady v Novém Městě, což mě mrzí, že na to už nemám čas…
Potom dělám zástupce šéfa Svatoplukových prutů a od příštího roku bych měl vést celé Svatoplukovy pruty.
Také jsem v roverském odboru Junáka – to je skupina výkonné rady Junáka, která má v zásadě řídit český rovering.

A přes roverský odbor jsi se dostal do Francie?
Tam jsem se dostal ještě jinak, to jsem ještě nebyl v roverském odboru. Byla možnost jet do Francie na evropské setkání o roveringu a jel tam tenkrát jeden člověk z odboru a jeden jako z mimo, člověk, který se nějak stará o rovery. A já jsem dostal nabídku, tak jsem tam jel.

A pak se z tebe stal člen roverského odboru?
V zásadě pak se ze mě stal člen roverského odboru.
No a teď v březnu je setkání skautských šajb Portugalsku…

Můžeš nám to slovo vysvětlit?
Je to evropské setkání lidí, kteří v jednotlivých státech drží rovering.

A těm se říká šajb?
Skautská šajba – šajba je jako funkcionář.

Aha, to jsem vůbec neznala…
Abych se k tomu vrátil… Česká republika je jedna z mála zemí, kde to není jen jeden člověk, co má rovery na starosti, ale nějak to dopadlo, že někdo nemohl, někomu se nechtělo, tak jedu na čtyři dny do Portugalska.
Bude to vlastně taková konference, kde se bude řešit, jaké má kdo problémy a co se s nimi dá dělat…

Tak ti přeji, ať se ti tam líbí. Ještě jsi se zmiňoval o Florencii…
To je ještě jedna funkce, na kterou jsem zapomněl… Příští rok bude v červnu ve Florencii velké roverské setkání ROVER WAY, asi pět tisíc roverů z celé Evropy, a já se starám o to, aby tam nějakým způsobem vyrazila česká výprava.
Zatím to vypadá dost bledě, protože ta akce je hodně drahá. Nicméně to vypadá, že tam někdo přece jenom odjede.
V listopadu bylo zase setkání těch lidí, kteří to v těch jednotlivých státech organizují, tak tam jsem taky byl.

10. února jsi byl zvolen střediskovým vůdcem. Co nám slíbíš pro své první volební období?
Slíbím, že se pokusím, aby středisko fungovalo minimálně tak dobře, jako fungovalo předtím.

Nějaké strukturální změny nechystáš?
To si myslím, že ne, ne plánovitě.

Otázka z konkurenčního SkautSPY: Všimli jsme si, že se ve společnosti už více než dva roky objevujete s jistou slečnou.. Co nám k tomu řeknete?
No, jsme spolu a máme se rádi.

Dobře. Zkusím na tebe teď něco, čemu se říká křížový výslech. Vždycky si vybereš jednu ze dvou věcí, které ti nabídnu a snaž se odpovídat co nejrychleji.

Paroubek nebo Topolánek?
Ani jeden. Sorry.

Káva nebo čaj?
Čaj.

Modrá nebo červená?
Modrá.

Sova nebo skřivan?
Sova.

Brad Pitt nebo Mel Gibson?
Mel Gibson.

Praha nebo Brno?
Praha.

Washington nebo Brusel?
Washington.

Blair nebo Chirac?
Ani jeden.

Auto nebo vlak?
Auto.

Kniha nebo film?
Oboje.

Kravata nebo maskáče?
Bohužel kravata.

Léto nebo zima?
Léto.

Sever nebo jih?
Sever.

Miss nebo skautka?
Skautka.

Byt nebo dům?
Byt.

Čočky nebo brýle?
Brýle.

Zelenina nebo maso?
Maso.

Chipsy nebo čokoláda?
Asi ani jedno.

Slipy nebo trenýrky?
Trenýrky.

Smoljak nebo Svěrák?
Svěrák.

Pájis nebo Timur?
Pájis.

Keramika nebo porcelán?
Porcelán.

Píseň nebo báseň?
Píseň.

Flegmatik nebo cholerik?
Cholerik.

Alláh nebo Jahve?
Jahve.

Seznam nebo Google?
Google.

Moře nebo rybník?
Rybník.

Asiat nebo černoch?
Asiat.

VŠE (Vysoká škola ekonomická) nebo GyNoMe (Gymnázium Nové Město)?
VŠE.

Vybral sis VŠE, pro mě trošku nečekaně, když se z tebe stává novoměstský patriot, tak proč VŠE?
Pro mě to byla obrovská škola do života. Pochopitelně i to, co jsem se tam naučil, ale poznal jsem tam spoustu výborných lidí. Úplně mi to rozbouralo nějaké předsudky o lidech.
Poznal jsem tam fantastické lidi. Takové, že když jsem tam šel, tak jsem si myslel, že s takovými lidmi nikdy nebudu mít nic společného.

Můžeš být konkrétnější?
Mám kamaráda, který má velmi výrazně kladný vztah k lehkým drogám. Než jsem tam šel, tak jsem si myslel, že s takovým člověkem si nemůžu nikdy rozumět, ale nakonec se ukázalo, že je prima a že jenom na některých věcech se neshodneme. A myslím si, že jsme na sebe působili tak jako zajímavě.
A na druhou stranu jsem tam potkal zase spoustu lidí, kteří byli podle nějakých obecných měřítek úplně v pohodě a přitom to byli hrozní… hrozní… Hrozní.:)

Chceš něco vzkázat čtenářům?
Asi aby se na mě nezlobili, vím, že to se mnou není úplně lehké.. Ale zase si myslím, že se se mnou dá domluvit.

To já si také myslím, tak ať se ti v životě daří.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 12. 3. 2006
článek číslo 436
autor: Teo

 

Legenda o Zaklínači

Svět ve kterém zaklínači žijí je tak složitý, že se v něm ztratíte ani nevíte jak. Ještě složitější je však náš příběh, který se v tomto světě odehrává. I těm nejbystřejší mohou unikat jednotlivé nitky, ze kterých je spleten. Zde je pomocná ruka těm, kteří chtějí vědět, jak to všechno bylo. Jak to bude dál se dozvíte později. Pokaždé, když se někam posune náš příběh, prodlouží se i tento článek.
Celý náš příběh začal po jedné z nesčetných slavností u posvátného dubu Bleobherisu. Trubadúr Marigold na této slavnosti předvedl triumfální výkon se svojí novou písní o osudech tajemného zaklínače Geralta z Rivie a ještě tajemnější princezny Cirilly z Cintry, které byli tak dojímavé, že nenechali jediné oko suché. Ne, to bych lhal, dvě suché oči se zde přeci jen našly. Temnou postavu stojící opodál nedojal ani velkolepý závěr, kdy zaklínač vedený náhodou či osudem nachází ztracenou Ciri uprostřed bojem zpustošené země. Později se Marigold dozvěděl, že mužovo jméno je Rience, čaroděj druhé kategorie a že o Marigoldovu píseň jeví, ač se to na první pohled nezdálo, veliký zájem.
Rience si na Marigolda počkal po skončení slavnosti, aby se ho přeptal na pár faktů týkajících se Geralta a Ciri. Toť se ví, žádný básník nikdy neprozrazuje, kde bere svoji inspiraci, a tak už to vypadalo, že Rience bude muset odejít s nepořízenou. Čaroděj druhé kategorie byl ale natolik neodbytný, že Marigold nakonec skončil zavěšený na dubu v mučivé poloze s příslibem, že toto je to nejmenší z toho, co všechno mu Rience hodlá udělat, jestli okamžitě nekápne božskou. Marigold nebyl žádný hrdina ze svých básní, a tak se už chystal Riencovi vypovědět všechno o svém dlouholetém příteli Geraltovi a jeho schovance.
Naštěstí mu přišla pomoc dříve než stihl zradit. Znenadání se tu objevila Yennefer z Vengerbergu, mistryně magie, s jejímiž kouzly se těch pár zaklínadel, která ovládal Rience nedalo srovnávat. Zdálo se nade vší pochybnost jasné, že si Rience co nevidět vymění s Marigoldem místo na provaze. Bohužel i jemu přišla pomoc. Pomoc z dáli.
Okolí ozářil kruhový portál, který bezpochyby vytvořil stejně mocný nebo mocnější čaroděj než Yennefer. Tento čaroděj volal Rience portálem k sobě. Rience pochopitelně na nic nečekal a do portálu se po hlavě vrhl. Ani Yennefer neotálela a dříve, než se portál za Riencem uzavřel, vsunula do něj ruce a vyslovila zaklínadlo. Okolí zalil pach pálícího se masa a bolestný Riencův řev. Pak portál nadobro zhasl.
To, že se o Geralta prostřednictvím Rience zajímal někdo velmi mocný, začínalo zavánět nebezpečím. Připočteme-li i jakými způsoby se Rience snažil domoci informací, bylo jasné, že Geralta musí někdo varovat. Yennefer ani Marigold to ale udělat nemohli. Určitě je teď budou sledovat, takže by jen přivedli nepřátele na stopu. Zaklínače musel varovat někdo jiný…

Dopis od Yennefer nám došel nedlouho po událostech u dubu Bleobherisu. Stálo v něm:

Družiny,
Tento list držíte v ruce díky své vytrvalosti, chytrosti a umění řešit nepředvídatelné situace. To je pro mne dostatečný důkaz vaší loajality pro úkol, který Vám tímto svěřuji.
Vydejte se s ostatními družinami k hlubokým lesům na severu do zapadlé vesničky Yspaden, a tam v krčmě "U Starého narakortu" vyhledejte Triss Ranuncul, která Vás bude očekávat. Heslo je "dub Bleobheris".
Hodně štěstí a odvahy.
Yennefer.


Jak Yennefer v dopise předpověděla, tak se taky stalo.
V Yspadenské krčmě bylo až na jednu osobu prázdno. Triss Ranuncul, čarodějka a přítelkyně, jak Geralta, tak Yennefer, už nás očekávala. Chvíli nám trvalo, než jsme si vzpomněli na heslo, ale pak už šlo vše hladce. Triss nás obeznámila s tím, že se Geralt se i s Ciri nachází na starobylém hradišti zaklínačů Kaer Morhen. Byl to vynikající úkryt, protože, jak jsme se později sami přesvědčili, stezka, která vede ke hradišti skrze hory, mrazem a hlubokými závějemi, donutí dříve nebo později každého vetřelce obrátit se na cestu zpět. Triss rozhodla, že vyrazíme už druhý den odpoledne, proto jsme celý večer a dopoledne věnovali usilovné přípravě na cestu.
O náročnosti přístupu ke Kaer Morhen Triss opravdu nepřeháněla. Brodili jsme se sněhem až skoro do tmy, kdy jsme naši pouť vzdali a obrátili se zpět k Yspadenu. V pozdních nočních hodinách, kdy už jsme U Starého narakortu jakžtakž rozmrzli a posilněni výplody kulinářského umění zdejšího krčmáře se chystali jít spát, zabušil někdo na dveře krčmy. Krčmář jen neochotně otevřel. Dovnitř se vřítili tři urostlí bojovníci a mladá dívka.
To bylo naše první setkání se zaklínači, muži, kteří se jako děti stali mutanty a proměněnci perfektně uzpůsobenými pro boj s nejrůznějšími nestvůrami, aby tak mohli chránit slabé a bezbranné lidi. Právě se vraceli z lovu, když narazili na stopy vetřelců. Tlupa asi třiceti opovážlivců se odvážila nebezpečně blízko ke Kaer Morhen, a tak se zaklínači v čele s Geraltem z Rivie vydali po našich stopách, aby zjistili, co jsme zač. Pronásledovali nás až do krčmy.
Geralt hned poznal Triss Ranuncul, takže nedošlo k žádnému incidentu a my jsme mohli ihned předat poselství o Reincově zájmu o Geraltovu osobu a o jeho útoku na Marigolda.
Pak se řeč stočila na pohublou bledou dívku stojící v pozadí. Byla to pochopitelně Ciri. Začala se na Kaer Morhen cvičit na zaklínačku a byla tedy podrobena tvrdému režimu cvičení s mečem, běhání, nauce o nejrůznějších bestiích a také užívání zaklínačských elixírů, jako tomu bylo v dobách kdy se na Kaer Morhen cvičily desítky chlapců, včetně Geralta. Pohled na ni rozohnil Triss Ranuncul natolik, že ani takoví tvrďáci, jako jsou zaklínači, se jí neodvážili odporovat, když začala udílet rozkazy:
„Tak zaprvé okamžitě přestanete Ciri cpát těmi svými jedy a drogami. Namísto toho musí začít s pravidelnou a pestrou stravou. Podívejte se jak vypadá!
Zadruhé Ciri nemůže zůstat na Kaer Morhen. Musí přijít mezi lidi, aby nezvlčela, aby měla patřičné vychování. Nejrozumnější bude dopravit ji do klášterní školy v Ellanderu. Od kněžky Nenneke se jí dostane patřičného vzdělání a navíc tam bude v bezpečí.
A zatřetí: Jistě jste si všimli, že Ciri je zvláštní. Mívá podivné sny nebo se najednou začne chovat nepříčetně a mluví z cesty. Ciri je velmi mocné zřídlo a tím může být velmi nebezpečná, jak pro svoje okolí, tak pro sebe samou. Musí být pod odborným čarodějným dohledem. Geralte musíš požádat některého z čarodějů, aby si vzal nad Ciri dohled a naučil ji její moc ovládat a používat.“
Pojem zřídlo je v zaklínačském světě poměrně hojně zažitý. Jedná se o člověka který disponuje magickou mocí, ale neumí ji ovládat. Takovéhoto člověka může potom snadno ovládat někdo jiný, kdo ví jak. Může jeho prostřednictvím mluvit, nebo ho zneužívat k jiným věcem.
Trissiny rady byly vyslyšeny. Ciri se přestěhovala z Kaer Morhen do Ellanderu a Geralt požádal Yennefer, aby dohlédla na její magické schopnosti. Zaklínač se pak společně s námi vydal hledat Rience aby s ním zúčtoval…

Doba je opravdu neklidná. Severní království jako je Temerie, Redanie, či Kaedwen cítí že na jejich jižních hranicích stojí obrovská armáda císařství Nilfgaard a jenom čeká na povel císaře Emhyra var Emrais, aby překročila řeku Jarugu a začala plenit, jako před pár lety, kdy se ji naštěstí podařilo společnými silami vytlačit zpátky. Takovéto společné síly tu ale nyní chybí. Království intrikují proti sobě navzájem a navíc jsou zevnitř ničeny teroristickými bandami Scoia'tael - nespokojenými utiskovanými elfy, kteří pozvedli zbraň proti všem lidem. Ovládají lesní stezky, přepadají kupce - bez milosti je vraždí a kradou jejich majetek. To vše s tichou podporou Nilfgaardu…

Mezi Novigradem a Pěnou provozuje po řece Pontar Malativova a Grogkova plavební společnost přepravu lidí a zboží. Poslední dobou šly ale Malativovy zisky rapidně dolů jelikož se v řece objevila jakási nestvůra ohrožující pasažéry na lodích a ti raději využívají dražší a pomalejší dopravu po souši. Malativ se rozhodl s obludným monstrem skoncovat a najmout na loď zaklínače. Jako by tím nahrál Geraltovi do karet. Nechal se najmout na loď. Malativ pak, aby nalákal zpět zákazníky, začal všude rozhlašovat, že je na lodi zaklínač a to hned slavný Geralt z Rivie a že se tedy nikdo nemusí nestvůry bát. Geralt předpokládal, že se tyto zvěsti dostanou až k Riencovi, ten si pro něj na loď přijde a to bude jeho osudová chyba.
Nás Malativ zatím zaměstnal jinými úkoly, ať už posíláním holubí pošty se zašifrovanými zprávami pro své zákazníky nebo splavováním dřeva přes kaskády jednoho z přítoků Pontaru. Alespoň jsme si vydělali nějaký ten peníz - temerský oren k dobru.
Nestvůra ani Rience ne a ne se objevit, a tak nás Geralt ve volných chvílích začal zaučovat do některých zaklínačských dovedností. První přišla na řadu zaklínačská znamení - úplně jednoduchá kouzla, která pomáhají zaklínačům přežít. Když jsme byli zrovna v práci, zaháněl Geralt nudu tím, že si stále znovu a znovu pročítal dopisy, které mu Ciri posílala z Ellendaru. Zmiňovala se v nich, že se jí stále vrací noční můra, o které mu vyprávěla už na Kaer Morhen:

Do šesti let si Ciri žila bezstarostný život jako princezna malého království Cintra. Cinře vládla její babička Calanthe, Lvice z Cintry. Obrovské císařství Nilfgaard sousedící z jihu z Cintrou se však rozhodlo, že si malé království podrobí. Cintra neměla žádnou šanci se bránit. Při obléhání nařídila Calanthe zvláštní skupině vojáků odvést princeznu Cirillu z již hořícího hradu do bezpečí daleko na sever. Rytíři si museli prosekávat cestu nepřátelskými jednotkami.
Už, už to vypadalo že se jim podaří uniknout, když se objevil On - velký černý rytíř s helmou zdobenou křídly dravého ptáka. Cintránští obstoupili princeznu. Černý rytíř byl však příliš silný. Někdo vzal Ciri do náručí pokoušel se s ní uniknout. Padl. Padl na princeznu. Zbavená pohybu a dusící se váhou cizího těla mohla jen sledovat, jak se k ní blíží křídla dravého ptáka, jak k ní černý rytíř natahuje ruku. Pak omdlela…


Černý rytíř už pak pronásledoval Ciri ve snech celý život. Geralt si odplivl. Co jí asi tenkrát udělal, že se toho snu nemůže zbavit? „Jednou si ho najdu!“ pomyslel si.
Rience ani nestvůra se neukázali, takže se Geralt rozhodl svoji službu na lodi ukončit a zvolit jinou taktiku…

Řeka Pontar od sebe odděluje dvě velká království - Temerii a Redanii. Na redanském břehu stojí proslulé univerzitní město Oxenfurt. Za zdmi oddělujícími universitu od zbytku města panuje samozřejmě přísná akademická morálka, ale před nimi se město změnilo v oblast hýření - kasin, hospod, divadel a jiných vymožeností zábavního průmyslu. Byl by v tom byl čert, aby někdo v tomhle neřestném městě nevěděl něco o Riencovi.
Rozdělili jsme se a spojili příjemné s užitečným. Jednak jsme se dali ve městě do rozmnožování temerských orenů vydělaných u Malativa a zároveň jsme nenápadně sondovali informace vedoucí k Riencovi. Ukázalo se, že nejlépe informovaná osoba ve městě je překupník Myhrmann. Ten si však bedlivě střeží svoje soukromí. Postavil si chajdu na vodě s přístupem pouze přes padací most a cizí lidi k sobě vůbec nepouští.
Bylo tedy třeba sehnat někoho z místních, komu překupník věří. S tím nám pomohl Marigold, kterého jsme zde ne náhodou potkali. To víte, básník, trubadúr a lamač dívčích srdcí byl v neřestném Oxenfurtu pečenej vařenej. Dal nám kontakt na studentku jménem Shani, která na univerzitě krade různé medikamenty a prodává je Myhrmannovi.
Po cestě k Shani se na nás z ničeho nic pověsila redanská tajná služba a my ji museli nejdříve setřást. Zabralo nám to skoro celé odpoledne, ale podařilo se. Shani byla velmi příjemné děvče a bez váhání přikývla, že nám pomůže. Myhrmann si u ní objednal bezoár. Pomohli jsme jí ho ukořistit v biologickém kabinetu a rovnou k Myhrmannovi. Byla už dost pokročilá noc, když jsme dorazili k chajdě. Překupník byl ve špatné náladě. Nechtěl nikoho vidět. Ani Shani nechtěl pustit dál. Ta holka ale uměla sakra dobře překecávat. Jakmile se padací most dotkl země, vrhl se Geralt ze tmy na Myhrmanna. Vtáhl ho dovnitř nevelkého příbytku. My přešli po mostě za nimi. Začal výslech. Myhrmann zapíral a zapíral a zapíral, až už jsme mu začínali věřit, že o Riencovi opravdu nic neví.
„Pojď ven zaklínači, nadešel tvůj konec!“ ozval se náhle zvenku Riencův hlas. Geralt vyskočil a my se za ním vyhrnuli na molo. Rience stál na břehu. Od našeho posledního setkání u dubu Bleobherisu mu přibyla na tváři ošklivá popálenina. Pochopitelně nebyl sám. Ve dvou mužích, kteří stáli po jeho stranách poznala Shani obávané oxenfurtské řezníky a nájemné vrahy bratry Michelety. Začala mela. Útočili na Geralta všichni tři najednou. Geralt byl ale jako blesk - pirueta, seknutí, půlobrat a zase pirueta… Micheleti moc dlouho nevydrželi. Rience podlehl chvíli po nich. Někdo v dáli však stále bděl nad jeho osudem. Když se Geralt chystal zasadit Riencovi poslední smrtelnou ránu, otevřel se hned vedle nich stejný portál jako tenkrát u dubu. Rience opět unikl.
Myhrmann se po této události už nevykrucoval. Přiznal Geraltovi, že byl ve spojení s Riencem. Čaroděj druhé kategorie si najal dvě bandy vrahounů. Michelety na Geralta a bandu Kraťase Yaksy, která číhá ve vesnici Anchor na Yennefer…

Přístav Gors Valen není sám osobě nijak významný. Ze zálivu Gors Valenu však ční z moře vysoká špičatá skála. Skála je nazývána ostrov Thanedd. Před mnoha tisíci lety vybudovali elfští čarodějové na Thaneddu tři paláce. Nejníže položená Loxie se stala vyhlášenou čarodějnou školou. Prostřední Arethusa sloužila k různým čarodějným srazům a slavnostem. V posledním paláci Garstangu se scházela Kapitula - čarodějná rada aby rokovala o důležitých věcech. Špičku Thaneddu zdobí Věž Racka - Tor Lara. V této věži se nachází portál Lara, který podle pověstí ústí do legendární Věžě Vlaštovky - Tor Zireael. Nikdo to však neví jistě a nikdo neví, kde se Tor Zireael nachází. Pro nebezpečnost tohoto portálu zakázala Kapitula vstup do Věže Racka.

V nadcházejících dnech se měla na Thaneddu konat velká událost. Palác Garstang měl hostit velký sněm čarodějů. Mágové zde chtěli povznést magii nad malicherné spory obyčejných lidí a jejich států. Vytvořit jednotné stanovisko, kterým se distancují od všech stran současné politické situace světa.
Na sněmu takovéhoto významu nemohla pochopitelně chybět ani Yennefer, a tak se z Ellendaru vydala směrem do Gors Valenu. Ciri vzala s sebou. Za tu dobu, co spolu trávily čas v chrámové škole se obě velmi sblížily. Ynnefer plánovala, že Ciri po sněmu nastoupí do školy v Loxii. Po cestě musely obě nic netušící ženy projít vesnicí Anchor. V době, kdy jsme se dozvěděli, že na ně zde čekají najmutí vrahové, už byly na cestě. Geralt nás pěkně honil abychom byli v Anchoru dříve než Yennefer a Ciri. Stihli jsme to. Tentokrát nás Geralt nechal, abychom mu s likvidací vrahů pomohli. Šlo to celkem hladce. Počkali jsme zde na čarodějku a její svěřenkyni a pak se společně vydali na Thanedd…

Večer před začátkem rokování v Garstangu se v paláci Arethusa konal banket - slavnost na zahájení sněmu. Sešla se tu opravdu čarodějná smetánka. Jen tak namátkou: Byla tu Tissaia de Vries, velmistryně magie, která z většiny největších čarodějů světa udělala největší čaroděje světa. Byla tu také Francesca Findabair, elfská čarodějka, které kolovala v žilách příměs Starš krve. Většina elfů, včetně Scoia'tael, ji uznávala za svoji královnu. Nemohl chybět ani Vilgefortz z Roggeveenu, předseda Kapituly a hrdina bitvy u Soddenu. To hlavně jeho zásluhou se tenkrát podařilo vyhnat Nilfgaarďany, když poprvé zaútočili na severní království. Za zmínku stojí ještě Filippa Eilhart, prakticky vládkyně Redanie. Redanský král byl pouze její loutka. No a samozřejmě tu byla Yennefer z Vengerbergu. Korzovala zaklesnutá do Geralta, který vypadal upřímně otráveně, a představovala ho se svými známými. Hudbu obstarával světoznámý básník Marigold. Slavnost to byla velkolepá, jak je u mágů zvykem. Toho exotického jídla. To by se nesnědlo ani za rok. Geraltovi tato hostina připomněla, jinou hostinu, které s kdysi zúčastnil a která mu zcela změnila život:

Královna Calanthe seděla v čele stolu. Pocty, sedět na zásnubní hostině po její pravici, se dostalo Geraltovi z Rivie. Po její levici bylo prázdné místo, jinak byl sál plný. Slavnost to byla velkolepá, jak bylo v Cintře zvykem. Toho exotického jídla. To by se nesnědlo ani za rok. Calanthe zrovna vysvětlovala Geraltovi, že zde není náhodou, že pro něj má na hostině práci, když preceptor zabouchal holí o zem a ohlásil: „Pavetta, princezna z Cintry!“ Všichni pohlédli na vcházející hlavní postavu dnešního večera, na snoubenku, která si dnes měla mezi hosty najít snoubence. Pavetta se posadila po levici své matky. Královna se vrátila k přerušenému rozhovoru. Vysvětlila zaklínači, že jde o kletbu, že ji má pomoci zrušit.
Preceptor opět zabouchal o zem a zvolal: „Ježek z Erenwaldu!“ Vstoupila prazvláštní bytost. Tělo měla urostlého rytíře, ale hlava s protáhlým čumákem připomínala spíše nějaké zvíře. Ježek požádal královnu o slovo a dostal jej:
„Před šestnácti spadl tvůj manžel Roegner, královno, na lovu z koně a ošklivě se polámal. Byl zbaven pohybu. Kolem se již sbíhala divá zvěř a chystala se na hostinu, když jsem jel náhodou kolem. Tvému manželovi jsem pomohl do sedla a doprovodil ho do bezpečí. Za tuto službu mi Roegner slíbil splnit jakékoli přání. Zprvu jsem jeho odměnu odmítal, ale když na ní trval, rozhodl jsem se využít Zákona překvapení: ‚Dáš mi to, co nalezneš doma a nevíš, že to máš!‘ To, co tenkrát tvůj manžel nalezl, byla jeho dcera Pavetta, která se v jeho nepřítomnosti narodila. Uplynulo šestnáct let a já jsem si přišel pro to, co mi náleží. Pavetta je moje Překvapení.“
V sále nastal všeobecný rozruch. Co si to ta zrůda dovoluje? Jak se opovažuje dělat si nárok na dceru Lvice z Cintry? Vždyť musí dobře vědět, že Roegner je dávno po smrti. A co my, ostatní nápadníci? Byli jsme podvedeni? Královna upřela pohled na Geralta a jemně kývla hlavou, aby zasáhl. Zaklínači to došlo. Královně nešlo o zrušení kletby. Udělala si z Geralta nájemného vraha. Místo aby vyskočil a zasadil netvorovi smrtelnou ránu, vstal zaklínač klidně a utišil dav:
„Má-li být Zákon překvapení naplněn, musí s ním podle zákonů magie souhlasit i osoba, které se zákon týká. Jestli si chceš odvést Pavettu, musí s tím ona souhlasit.“
„Co ty o tom můžeš vědět?“ obořila se podivná postava na Geralta. V tom vstala Calanthé a pravila:
„Tento muž je zaklínač Geralt z Rivie. Zaklínači si svoje učně a následníky hledají právě pomocí Zákona překvapení. On sám byl kdysi dítětem Překvapení. Zná ten zákon z nás tady nejlépe.“ Obrátila se k Pavettě a pokračovala: „Dcero, chceš mít za manžele tady tuto zrůdu? Chceš s ním odejít?“
Všichni upřeli pohledy na princeznu se sklopeným pohledem a zrudlými líci. V sále bylo hrobové ticho takže každý musel slyšet její tlumené ano. Tehdy to Geraltovi došlo. Ježek moc dobře věděl, že Pavetta bude muset souhlasit. Nechtěl nic nechat náhodě, a tak se s ní potají začal scházet již dříve. Královna začala být nepříčetná: „Moji dceru nikdy nedostaneš! Zabte ho, zabte tu nestvůru!“ Hosté se vrhli na Ježka. Bránit Zákonu překvapení je smrtelně nebezpečné. Geralt to věděl. Proto se rozhodl Ježka bránit. Mela!
Vzduch prořízl ostrý tón a začínal postupně gradovat do neobyčejné síly. Pawetta stála na stole, roztažené ruce, zježené vlasy a z hrdla jí vycházel ten neuvěřitelný zvuk. Síla stále stoupala. Praskaly ušní bubínky. Věci začaly létat povětřím. Pak i lidé, kteří se ničeho nedrželi. Tón sílil. Za chvíli by Pavetta zbořila celý hrad. Geralt sebral všechny síly, zformoval prsty do znamení Aard a odpálil jím Pavettu ze stolu. Zvuk utichl.
Lidé se začali sbírat ze země. Když se Calanthe vzpamatovala natolik, aby očima našla svoji dceru, zjistila, že leží v Ježkově objetí. Něco se však změnilo. Ježkova tvář už nabyla zvířecí, ale lidská. Geralt naléhal na královnu, aby se nestavěla proti Zákonu překvapení. Calanthe ta jedna lekce stačila, takže ihned přikývla: „Dávám ti tedy svoji dceru za ženu podivný cizinče!“
Ježkovo skutečné jméno bylo Duny z Maechtu. Kdysi byl zaklet do podoby ježka a vysvobodit ho mohl pouze Zákon překvapení. Na důkaz vděčnosti se obrátil ke Geraltovi a pravil: „Zachránil jsi mi život, zaklínači, a pomohl zrušit moji kletbu. Přej si co chceš a já ti tvé přání splním!“
„Podle zaklínačského kodexu,“ odvětil Geralt, „tě musím požádat, abys svůj příslib vyslovil ještě jednou.“
„Přej si co chceš a já ti tvé přání splním!“
„Pak tedy chci to, co máš a nevíš, že to máš!“
Udivený Duny i překvapená Calanthe pohlédli na Pavettu. Ta s ruměncem ve tváři přikývla, že je to pravda.
„Za šest let se vrátím, abych si vyzvedl to, co mi podle Zákona překvapení náleží!“ řekl Geralt, který už byl na odchodu…


Geralt si povzdechl. Do Cintry už se nevrátil. Dřív než to mohl stihnout, zmizela záhadně Pavetta s Dunym při plavbě k souostroví Skellige, Cintru dobyl a vyplenil Nilfgaard, Calanthé při tom skočila z městských hradeb a Ciri - jeho dítě Překvapení beze stopy zmizelo.
Teď byl ale na slavnosti čarodějů na Thannedu a Ciri na něj čekala dole v Loxii. Jak se večer odvíjel, našla si Yennefer zábavu mezi svými přítelkyněmi čarodějkami. Geralt si zřejmě padl do oka s Vilgefortzem z Roggeveenu. Trávili spolu dlouhé hodiny v rozmluvách o filozofických tématech…

Tou dobou daleko na jihu, srazily stráže jednoho z vězňů na kolena před muže v černém oblečení s přísnou tváří. Na vězni bylo poznat, že byl ještě v nedávné době mučen.
„Zklamal jsi mne Cahire aep Ceallachu,“ promluvil muž s přísnou tváří. „Zklamal jsi mne a já nemám ve zvyku odpouštět. U tebe však udělám výjimku. Dám ti druhou šanci přivést mi Cirillu z Cintry. Nepokoušej s však úkol znova nesplnit. Znamenalo by to tvoji smrt.“
Vězeň vstal, vzal si ze stolu černý plášť a přehodil si jej přes ramena, meč zastrčil do pochvy a nakonec si nasadil černou přilbu ozdobenou křídly dravého ptáka.
„A nepokoušej se mě ani podvést nebo se mi skovávat. Já si tě najdu všude! Já jsem císař Nilfgaardu Emhyr var Emrais, Bílý plamen tančící na hrobkách svých nepřátel…“


Den po banketu začal na Garstangu sněm. My, Geralt a Ciri jsme se ho pochopitelně zúčastnit nemohli, takže jsme museli čekat na Yennefer. My jsme si šli přivydělat zase nějaké ty peníze, zatímco Geralt s Ciri a taky Marigold čekali v Loxii. Když jsme se k večeru vrátili, byli už Geralt s Marigoldem sámi. Zaklínač nám pověděl, že se Ciri dostala zničehonic do transu a začala hulákat, že Nilfgaarďani překročili řeku Jarugu a zaútočili na severní království. Geralt rychle přivolal pomoc. Byla to čarodějka Tissaia de Vries. Řekla, že musí ihned odvést Ciri na Garstang. Geralt je nechal jít.
Čekali jsme, kdy se Ciri vrátí, ale pořád nic. Nějak se to protahovalo. Ještěže nám Marigold krátil dlouhou chvíli svým brnkáním.
Najednou vpadl do místnosti jeden z čarodějů. Byl dost dobitý a popálený. Na náš dotaz, co se stalo, začal vyprávět:

Původní plány o sjednocení všech mágů světa se rychle rozplynuly jako dým. Všechno bylo předem nachystané. Čarodějové placení severními královstvími v čele s Filippou Eilhart obvinili Vilgefortze z velezrady a kolaborace s Nilfgaardem. Řada čarodějů se postavila na Vilgefortzovu stranu - byl to přece jen hrdina, který Nilfgaarďany vyhnal za Jarugu. Všichni tito Vilgefortzovi přívrženci, včetně elfské královny, se brzy ocitly v poutech (z dwymeritu, který zabraňuje používat magickou moc). Sněm se náhle změnil v polní soud. Korunu tomu nasadila Tissaia de Vries, která do toho přivedla tu holku, to zřídlo vyřvávající, že Nilfgaard zaútočil na severní království. Soud se ihned změnil v popravu.
První šel na řadu sám Vilgefortz, ale nikdo se ho nestihl ani dotknout, protože se dovnitř vřítil ten jeho sluha se spálenou tváří a za ním zástupy Scoia'tael. Byl s nimi i nějaký Nilfgaarďan s okřídlenou přilbou. Vilgefortz a ostatní byli zbaveni pout. Rozpoutala se bitva. Zmatek. Tisíce šípů z luků Scoia'tael. Blesky. Oheň. Tissaia se to snažila uklidnit. Nepodařilo se. Myslela si, že je to její vina, protože přivedla to zřídlo. Odešla do ústraní a podřezala si žíly…


Když čaroděj domluvil, Geralt tu už nebyl. Vyrazili jsme za ním na Garstang. Nalezli jsme ho pod schody, jak bojuje s okřídleným rytířem. Nilfgaarďan už byl de facto poražen. Už neměl v ruce meč.
„Řekni mi jediný důvod, proč bych tě neměl zabít!“ hřímal Geralt.
„Zachránil jsem Cirille život! To já ji vyvezl z hořící Cintry do bezpečí!“ zněla rytířova odpověď. Silně krvácel. Geralt ho nechal být. Ať si tady pojde.
Zaklínač se vydal do paláce hledat Ciri. Naším úkolem bylo zatím najít v Garstangu odpověď, proč všichni jdou po Ciri. K čemu jim je taková malá holka?
Uvnitř byla úplná tma. Museli jsme být stále ve střehu kolem bylo pořád dost Scoia'tael. Po zemi se válela mrtvá těla elfů i čarodějů. Našli jsme i podřezanou Tissaiu de Vries. Postupem času se nám začalo dařit dávat dohromady útržky jakéhosi podivného příběhu. Ten příběh se jmenoval Historie Starší krve a opravdu se týkal Ciri a její rodiny. Když už se zdálo, že už více nevypátráme, že už není důvod se v Garstangu déle zdržovat, zamířili jsme k východu.
Bohužel jsme se trochu zamotali a místo východu, který vede dolů do Arethusy a Loxie, jsme se ocitli přímo pod schodištěm na Tor Lara. Narazili Jsme zde na Geralta. Našel Ciri živou a zdravou prchající na Věž Racka. Teď se společně vraceli dolů.
„Ááá, náš zaklínač!“ ozvalo se nám za zády. Byl to Vilgefortz z Roggeveenu. Ciri se intuitivně obrátila a utekla zpět na věž. „A princezna Cirilla. Schovala se nám na Tor Lara. To je ale smůla, že tam vede jenom jeden vchod. Chytla se do pasti.“
„To je štěstí, že tam vede jenom jeden vchod,“ odpověděl mu Geralt, „protože v tom vchodu stojím já!“
„Myslím, že se přeceňuješ Geralte. Že nedokážeš odhadnout na co stačíš. No dobrá, dám ti dnes malou lekci!“ Ve Vilgefortzových rukou se rozzářila čarodějná hůl. Ve stejnou chvíli se zaleskl Geraltův meč. Začal boj. Geralt byl jako blesk - pirueta, seknutí, půlobrat a zase pirueta… Vilgefortz byl ale jako hurikán. Na každé zaklínačovo seknutí hned odpověděl pěti údery holí, které Geralt tak, tak vykrýval. Zběsilé tempo. Geralt začínal nezvládat. Některé rány šly do něj. Bylo jich čím dál více. Najednou se Vilgefortz zastavil napřímil ruku a zahřměl zaklínadlo. Rána. Geralt složil intuitivně ruce do znamení Heliotropu, ale nebylo to nic platné. Kouzlo ho sfouklo jako svíčku. Těžko se zaklínač sbíral ze země. Čaroděj mu vykopl meč z ruky a pár údery holí ho znehybnil.
„Čekal jsem v tobě silnějšího protivníka, Geralte.“ Prohlásil Vilgefortz lámaje zaklínačský meč. Pak následovalo krupobití ran do zaklínačova bezvládného těla: „Tak co, zaklínači, mám tě dorazit? Nebo ti darovat život a předpokládat, že jsi se z mé lekce poučil? Dnes tě nechám být! Jdu si pro tvoji princeznu!“ S těmi slovy zmizel ve Věži Racka.
Kde se vzala, tu se vzala, objevila se zde Yennefer. Křikla na nás, ať se raději nestavíme Vilgefortzovi do cesty. Že na něj nestačíme. Že se to pokusí zařídit sama a my ať utíkáme pryč. Potom otevřela zářící portál a zmizela v něm i s Geraltovým tělem. Když portál pohasl, rozběhli jsme se dolů do Loxie…

Vigefortz pronásledoval Ciri až na vrchol věže. Setkali se v malé komůrce nahoře. Čaroděj zastoupil princezně cestu, aby mu nemohla uniknout. Ciri byla v pasti. Nyní byl jedinou šancí na útěk na zdi zářící portál Lara. Má ji zabít Vigefortz nebo portál? Rozhodla se riskovat. Vskočila do svítícího oválu. Výbuch. Portál zmizel a s ním se zhroutila i část věže.
Vilgefortz se probral s řezavou bolestí hlavy. Neměl jedno oko. Odplazil se po schodech dolů, kde narazil na Rience a Scoia'tael. Nařídil jim, aby mu pomohli rychle zmizet…

Yennefer teleportovala polomrtvého Geralta do Brokilonu, lesa, kde žijí driády. Sem se žádný nepřítel neodváží. Driády jsou vládkyně lesa. V lese s nimi nemůže nikdo soupeřit. Jsou také mistryně v bylinkářství a léčitelství. Geralt byl jejich dobrý přítel. Snad ho vyléčí.
Po návratu na Thanedd zamířila Yennefer rovnou na Tor Lara. Našla už jen její prázdné rozvaliny. Rozhodla se, že dožene alespoň nás. Seběhla dolů do Garstangu, ale z něho už nevyšla. Pak už ji nikdo neviděl…


Kam se Yennefer poděla? Uzdraví se vůbec Geralt? Kam se dostala Ciri portálem Tor Lara? Co za tajemství nám odhalí Historie Starší krve? Jak zneškodnit Vilgefortze? To jsou otázky, které nás budou v následujících týdnech trápit…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 26. 3. 2006
článek číslo 437
autor: Orloj

 

Tělocvična

O dovádění Vlčat a Světlušek v tělocvičně na Bělisku.
Začátek této akce nebyl zrovna veselý. Nemohli jsme si vzpomenout na přístupový kód do tělocvičny. Dobývali jsme se tam asi čtvrt hodiny, ale nakonec ho vedoucí zjistili, a tak je nám tělocvična otevřena (já osobně si myslím, že to s tím zabezpečováním přehání).Rychle jsme se převlékli a běželi jsme do sálu.V sálu nás čekalo překvapení, jelikož místo cvičení jsme měli na plánu soutěže. Ale nejdříve přišlo na řadu rozdělování na skupiny (Sportovci, Rychlé šípy a ještě jedna, ale zapomněl jsem jméno (Snowborďáci-pozn. Tk.)). Naše první soutěž byla sloní. Měli jsme se chytnout za nos jako sloni (snad víte, jak to myslím) desetkrát se zatočit na místě a držet se podlahy sloním nosem. Pak co nejrovněji jít do čtvrtiny tělocvičny a zase zpět(pěkně z toho bolel nos, to vám povím). Tuto soutěž naše skupina vyhrála, protože ve finále, kde jsem byl já proti Kondýskovi, bylo přidáno pravidlo, že se muselo točit na čáře a Kondýsek přešlápl. Druhá soutěž byla první část překážkové dráhy, kde jsme všichni podali slušný výkon (podle mě). Potom byly na řadě kruhy.To jsme vyslali jednoho zástupce, který měl předvést vystoupení o délce max. 3 minuty.Tuto soutěž vyhrála Bizzi, která perfektně zvládla i dobrovolné vystoupení na zemi (já bych to nezvládl). Pak byla na programu druhá část překážkové dráhy (možná jsem dal rekord, ale nikdo mi to nechtěl říct na jistotu). Poslední soutěž byla račí labtof.V této disciplíně byla naše skupina poslední, měli jsme jednu remízu a jednu prohru. V celkovém hodnocení byli první Sportovci o bod před námi - Rychlými šípy.


© O r l o j
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 30. 3. 2006
článek číslo 438
autor: Lenka

 

Veverky 2005-2006

Lenka Láchová je naše rádkyně, říkáme jí Lenka (ona nemá ráda Xík!), narozeniny má 25.3. a je jí 15 let. Ráda chodí do výtvarky, docela ráda sportuje a jezdí na snowboardu a tak... :)
.


Pavlína Strachoňová – jinak taky Pidi, Piďka, Prcek … :) Narozeniny má 24. 6. a tudíž jí v červnu bude už 15…. :) Chodí do dramaťáku, ráda se maluje a ícékvéčkuje (ICQ) a jezdí na snowboardu :) Naší družině dělá podrádkyni.
.


Markéta Mayerová – Mako, tak ta má narozeniny 16. 12., a momentálně jí je 13 let. Ráda maluje a jezdí na snowboardu (no jo, jsme nějaká snowboardová družina :))) Dělá nám nástěnkářku.
.


Nikola Ptáčková – Nika, narozeniny má 14. 3. , má dva pejsky (pudlíky :)) a taky se učí na prkně ;) Jinak co má ráda? Hmmm… tak s tím se nám nesvěřila :) Nika nám všem kuchtí.
.


Martina Zajíčková – Marťa, Marťan (ale spíš Marťa, Marťan se používá jen když chcete rozlišit kluka a holku :)), ráda se učí jazyky, učí se francouzštinu, němčinu a angličtinu. Šikovná holka, že? A jinak, je sestřenice Škráni. Jinak kdyby se vám něco stalo, Marťa vás mile ráda ošetří .
.


Jana Koňaříková – Škráňa, narozeniny má 9. 9. a je jí 12 let. A co dělá ráda? Mno tak ráda si na družinovkách kreslí po tabuli a doma sedí u počítače. Naší družině dělá vlajkonoše.
.


Michaela Žáková – Míša, Šnek, Shrek, narozeniny slaví 5. 11. a je jí 12 let, ráda sportuje – dokonce chodí do Schmier klubu! Naší družině dělá topiče.
.

Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 30. 3. 2006
článek číslo 439
autor: Joe

 

Rysi 2005-2006

Ano je to pravda, po velmi, velmi, velmi dlouhé době se rozhodla družina Rysů poctít svou přítomností tento web. Takže se do toho pustíme, ať už to máme za sebou:
Jako prvního bych rád představil sebe. Jsem Pepa Tulis. Z vůle oddílové rady rádcuji této družině. Bydlím v Radešíně (to je těch pár chalup 2 km od Bobrové) Baví mě skaut a sport.
.


Další z naší družiny je Laky. Volá se Lukáš Mach a bydlí pod nemocnicí (asi v nějákým kanále pozn. Redaktora) V družině zastává funkci lékárníka a poradce při mimořádných situacích.
.


Dál je tu ten méně důležitý zbytek družiny:

Vojta, tak to je podrádce. Je to takovej... nic slušnýho mě nenapadá... aha můj brácha, takže bydlí taky v Radešíně, je to taky Tulis a baví ho taky skaut.
.


Ludva, jmenuje se Adamec a má spousty velice chytrých a převratných myšlenek. Bydlí ve Městě kousek od klubovny, a tak to má dobrý, když něco zapomene. Jo je to taky mizernej kronikář.
.


HANS, tak tady dávejte pozor. Jedná se o nebezpečný exemplář... jmenuje se Honza Žiga a pochází z Města a bydlí taky kousek od klubovny. Prej je to pokladník, ale já bych řek, že spíš bude kuchař.
.


Tak a teď nejméně důležitý zbytek družiny (nováčci):

Budu(línek) Jmenuje se Matěj, Matěj, Matěj... no na zbytek si nevzpomenu. Bydlí ve Městě kousek od klubony a je to vlajkonoš.
.


Mono, hmm... taky zajímavý kousek. Jmenuje se Jakub Zítka a taky bydlí kousek od klubovny, šťastní lidé ti co bydlí u klubovny. Je spolehlivý, silný a taky topič.
.


Petr, ten se volá Krejčí, ale nevim to jistě. Je to nástěnkář. Pozor! Bydlí v Radňovicích (to je těch pár chalup cestou na Žďár)
.


Upozornění !!! Veškeré estetické a jiné vady jsou originální značkou družiny rysů, nepovolená publikace se trestá.

Hurá už to máme za sebou, teda úplně ne, teď ještě nějáký fotky:
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 2. 4. 2006
článek číslo 440
autor: Terezka

 

Celostátní roverský volejbalový turnaj

Díky velikému úspěchu minulého ročníku se Verča s Breptou pustili do dalšího....
Přípravy probíhlay už od listopadu, když Verča sháněla co nejvíce lidí, aby jí s turnajem pomohli a protože našla, nebránilo nic tomu se do toho pustit.

Pro organizátory začal celý víkend už v 18hod,kdy jsme se všichni sešli v tělocvičně II.ZŠ, která nám byla útočištěm jak pro zápasy tak pro přespání všech účastníků..

Těch přijelo něco přes sto a tak ožila nejen tělocvična,ale celé Nové Město:-).Bylo nás opravdu hafo, a tak se to neobešlo bez přísných bezpečnostních opatření: každý účastník při registraci obdržel ID-kartu a stravenky a tím si zaručil vstup do obou tělocvičen, pač kdo si má pamatovat všechny ty neznámé tváře.

Trvalo asi tak dvě hodinky,než přijeli opravdu všichni, ale nikdo neměl větší problémy trefit, i když jel třeba vlakem.

Páteční večer se nesl ve jménu seznamování, takže Tkáňa a Gerog s Čitou připravili opravdu netradiční seznamovací hry...mám pocit, že všem zúčastněním se seznamování líbilo, protože se všude kolem rozléhal hlavně smích.

Pak následovaly takové ty organizační věci, což bylo trochu zpestřené mou a Klaksovou blbostí...zhalsi jsme totiž světla, ale už jsme netušili, že po následném rozsvícení nabíhají skoro 15 minut, takže se to odehrálo v intimní atmosféře za svitu pouličních lamp:-). (Stane se, no!)

Večer utekl jako voda, a tak nezbývalo než všem popřát dobrou noc a zalehnout do připravených spacáků, teda pokud ho někdo měl:-).

Tíženi hlavně časem jsme den začali už v 7hod ráno a to kvůli snídani, na kterou to bylo daleko a taky kvůli spoustě zápasů...

První hvizd píšťalky měl sice zaznít v 8hod ráno,ale bylo to něco před ůl devátou...i když naše skupina ten rozdíl dohnala, od čtvrtého zápasu se jelo podle plánu.

Ve skupině si zahrál každý s každým, a pak z každé skupiny postoupily 2 týmy, které si zahrály v neděli o medaile...Mezitím jsme stihli všichni oběd a večeři...naposledy se zapískalo asi ve 22hod.

Neděle proběhla skoro ve stejném duchu, akorát s tím rozdílem, že na neděli už nebylo objednané jídlo v místní jídelně, takže se vstávalo o půl hoďky později:-). Měla sem pocit, že se málokdo nasnídal, protože ani ne za 10 minut byly týmy, které měly hrát finále na place a rozpinkávaly se...

Souboje to byly těžké, někdy i dlouhé, takže sme opět přetáhli časový harmonogram, ale nikomu to nijak nevadilo, pan správce se dokonce usmíval:-).

Následovalo slavnostní vyhlášení a předání cen...proslov měl i náš bývalý střediskový vůdce Šerif za celou radu...všechny ceny byly rozdány, stejně jako medaile a mohlo se začít uklízet, což trvalo docela dlouho, ale dotáhlo se do zdárného konce..:-)

Takže děkuju Verče a Breptovi za celkovou přípravu a všem zúčastněným "Noconům", kteří také přiložili ruku k dílu a samozřejmě všem zúčastněným, bez kterých by se turnaj neuskutečnil.

Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít