okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 25. 9. 2005
článek číslo 384
autor: Eliška

 

Piknik

První, kmenová, netradiční, prázdninová, anglická, roverská akce...
Já Elisabeth von Herbes Morbo, vdova po zaopatřeném baronovi Arthuru Herbe Morbovi a má drahá přítelkyně Anne von Charles Nibbler (stihl ji stejný osud v oblasti manželství jako mě) jsme byly požádány, abychom pro kmen uspořádaly tradiční anglický piknik. Rozeslaly jsme proto spoustu pozvánek a pro jistotu zde byl uveden seznam i patřičného ošacení a výbavení. Na takový piknik se totiž musí přibalit (do proutěného košíku) vlastnoručně vyrobený pokrm a láhev dobrého moku. Ženy na takové posezení nosí pohodlné sukně, samozřejmě ke kotníkům (jak jinak, že?), klobouk či slunečník, a muži oblek nejlépe s motýlkem. Sraz byl určen na hrázi rybníka a všichni nás dost mile překvapili, protože dodrželi podmínky piknikování. Před odchodem jsme dámy a pány (hlavně pány a hlavně Císka) poučili o zásadách slušného chování (hlavně k dámám-nám). Po krátké přednášce nabídli budoucí gentlemani slečnám rámě, vzali košíky a vydali se s lehkou konverzací směrem ke koupališti. A ani s dámou po boku by se nemělo zapomínat na slušné vychování ke kolemjdoucím- páni zdraví tak, že sejmou klobouk z hlavy a pronesou větu: „Pěkný den vynšuji, mladá paní/ pane“ a dámy koketně pokrčí kolena.

Během přestávky jsme si zahráli velmi oblíbenou společenskou hru- kolo kolo mlýnský a zahájili společnou konverzaci na téma noví roveři. Je to Bany (který rád skautuje a sportuje), Ufon (který velmi rád skautuje a sportuje) a je mezi nimi i malý golfista Jack- pro přátele Jacek ( který rád skautuje a sportuje). Patří k nim i Žofka a Albi, kteří jistě také rádi skautují a sportují, nicméně na této akci nebyli. Pokračovali jsme dál v cestě a na louce někde za městem páni rozložili deky a jídlo a dámy se šly vykoupat- to znamená svlažit utrmácené nohy do potoka. Piknik se zahajuje samozřejmě přípitkem- pravou domácí malinovkou- a anglickým skorohořícím pudingem. Původně měl být tříbarevný a měl hořet, ale po cestě nějak zrůžověl a taky nějak nehořel, ikdyž na něj bylo vylito značné množství hořlavého materiálu:) a navíc se na něj nějak nalepily mouchy, takže nevypadal zdaleka jako hořící tříbarevný puding, ale jako běžná skautská strava. Ovšem nakrmili jsme se jím navzájem téměř do sytosti a po takto důvěrném stravování je dovoleno přestat si vykat a začít si tykat. A protože si každý chtěl po pudingu zlepšit stav obsahu žaludku, usedli jsme na deky a představili jsme vlastnoručně vyrobené pochutiny. Bratři Kincovi upekli pizzu (myslím, že George v ní měl víc masa), Bany a Jack bábovku, Kajman sýrový nákup z Billy, Tkanička tousty, Čitka určitě něco dobrého, Císko řízky a bramborovou buchtu, Vařík žlutý puding, Anne makové šneky a já zvládla uklohnit- teda vytvarovat- výýýborné kokosové kuličky. A po představení jsme se do toho pustili.

Následovalo trochu pohybu díky lakrosu. Pravidla byla trošičku upravena ve prospěch dam, ale nikomu to jistě nevadilo. Semtam se spolu dámské osazenstvo popralo o tenisák, ale nic moc jsme si neudělali. Občas kolem nás taky prošli tůristi a jeden tam chvilku vyjeveně stál a- asi aby mu to doma žena uvěřila- vytáhl foťák a začal si nás fotit. Předtím přijela eště Verča, která připravila piškotové jednohubky. No a po lakrosu jsme se zase občerstvili a pak se šlo obdivovat přírodu. Já mezitím připravila čaj, a když se zbytek vrátil, učili jsme se správným anglickým čajovým způsobům- s nataženým malíškem jemně držíme hrneček za ouško a decentně posrkáváme. Po čajovém dýchánku jsme obět baštili a taky si dali krátkou poetickou siestu. A poté se tančilo. A eště poté se řešil skautský den a úplně nakonec se všechno zatím nedojedené dojedlo a poskládalo a sklidilo a uklidilo a odešlo se.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 9. 9. 2005
článek číslo 380
autor: Zdeny

 

Zahajovací oddílovka

a máme to tu zase – září. Znamená to sice definitivní konec prázdnin a začátek školy, ale také naštěstí začátek nového skautského roku – což je pro mnohé jediná náplast na tesknění po ukončených táborech.

Letošní příliv nováčku je dost vydatný a tak byl trochu problém je rozdělit do družin, ale nakonec se podařilo. Zda úspěšně nebo ne to se ukáže až časem. Jako každoročně to bylo samozřejmě obrovské dilema, ale vyhrála touha nerozdělovat staré družiny a myslím že hlavně Lišky to ocenily.
Každopádně s 13 nováčky se počet členstva v oddíle zvýšil na 35, ale než začneme panikařit můžu vám důvěrně sdělit že dost z nováčků se na oddílovku nedostavilo a u některých je předpoklad že tak do budoucna ani neučiní, takže Rysů pravděpodobně jedenáct nebude.

No ale dost řečí a k zahajovací oddílovce.

Účast nebyla nejvyšší a to také díky tomu že je v poslední době velkým trendem vyrážet na dovolené v době končící letní sezóny. Nechápu sice jak je to možné když začíná škola ale to je problém asi ředitelů škol a né náš.

Všem příchozím (teď už vážně čistě k oddílovce) byly před klubovnou zavázány oči a tak následné usazování na místa a představování proběhlo pouze po hmatu a sluchu. Docela zajímavé nejdříve vnímat nový kolektiv sluchem než zrakem…….

Po představení celého oddílu jsme s pomocí nových roverů vyprovodili družiny do oddělených místností a ony se začaly seznamovat. Nejdříve zjistit kdo že v družině vlastně je, zvládnout je vyjmenovat, zjistit jaké jsou jejich záliby, co od skautování očekávají atd.
U Lišek ani Veverek to nebyla dlouhá záležitost, protože obě družiny obdržely po jednom nováčkovi. U Lišek je to Danča (pro PK – Danča – pamatujte si to !!! :)). A u Veverek Míša – Šnek, Šrek a tak různě.

U kluků to bylo na dlouho, to se dalo čekat. Obzvlášť když nováček Dosty přišel o půl hodiny déle a suveréně se začlenil mezi Lišky s prohlášením že byl u kámoše. To by se mu líbilo. Převelen k Jelenům – pod Pepína – ten mu to trpět nebude – tedy jestli kamarád nepaří počítačové hry……

No u klučičích družin to bude vůbec letos zajímavé a hodně bude záležet na rádcích jak si tak početné družiny ukočírují. Každopádně bylo nutné na už řádně pokračující oddílovce upozornit všechny že rozdíl mezi vlčatama/světluškama a oddílem je značný.

Nováčci dostali pohov při hlasování o názvu tábora – i když někteří měli sto chutí nám jej odhlasovat. Teo dále předvedl svůj grafický um a poslal dokola xichtovníky a táborové či extremácké kalendáře – pěkná dílka. Jen ten xichtovník mi letos přijde – řeknu zajímavý – jak Teo prohlásil :). Tedy že se tam snažil dát zajímavé fotky PK – to bezesporu :).

Nezbývalo než si nadiktovat pár nejbližších akcí a propustit družiny ať si domluví termíny družinovek. Snad se podaří všechny kroužky a záliby všech členů sladit dohromady.

Tak se mějte všichni hezky, nový rok nám začal, tak s chutí do něj.

P.S. abych nezapomněl – název tábora je Tábor prostě furt. Bohužel vyhrál „těsně“ nad variantou Tábor vednevnoci. Ale demokracie je demokracie. A doufám že z toho názvu si každý vzpomene na Atlantidské dny a dny :).
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 27. 9. 2005
článek číslo 385
autor: Bany

 

Skautský den

Na skautský den jsme se my z kmene sešli už v osm hodin ráno, abychom stihli připravit všechny věci na odvoz a následně je odvézt.
Jak jsme je dovezli na náměstí, začal se houfovat i oddíl. Viky dala nástup a rozdali jsme si úkoly. Někdo šel na nástěnky, někdo dělal lanovku, někdo lanovou dráhu atd. Když jsme se na to všichni vrhli, tak to by bylo, aby to nebylo a asi za tři hodiny jsme měli hotovo.

Rozdělili jsme oddíl mezi rovery a čekali na oficiální zahájení, na nástup, který vedl Šerif. Hlášení mu dával Císko. Řekli jsme si formality a zazpívali skautskou hymnu. Potom dal Šerif prostor Piškotovi, aby mohl vyhlásit čtvrtý ročník iron skauta. Po nástupu jsme se rozutekli na stanoviště a čekali na nemalý nával děcek, dětí a mládeže.

Abych ještě nezapomněl, tři holky a tři kluci ze svojsíkáčské hlídky nacvičovali cvičný zásah. Ve tři hodiny ho za nemalého publika předvedli, mimochodem měl velký úspěch. Po zásahu jsme šli zase na stanoviště a třídili mince, chodili po špalkách, zdravovědovali a lezli po prkně s dírami pomocí špalků atd. Ještě jsme jezdili na lanovce, kterou si také zkusil i pan starosta Sokolíček. Kdo chtěl mohl také shlédnout videoklipy, trajlery, fotky a filmy z dílny MPZ v horáckogalerickém podkroví.

Nejmíň se asi každý těšil na pátou hodinu. Ne, že by byl konec, ale protože se musí všechno uklidit a to je fakt voprus. Tak jsme všechno naložili na Býkovo auto a ještě na jedno a odvezli jsme věci ke klubovně, vyložili a nanosili na půdu. Nakonec mého článku bych se rád zmínil o skvělém jídle, respektive o podolákách, které dělal Býk a ještě někdo, ale už nevím kdo a to je asi tak všechno.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 23. 9. 2005
článek číslo 381
autor: Zdeny

 

Brigáda v Pohledci

Léty poučen jsem tradičně nečekal velkou účast na této akci, nicméně musím říct že sedm lidí jsem před klubovnou v pátek opravdu nečekal – tedy včetně pracovního kruhu. Z toho jsem ještě Hanze poslal z akce pryč, protože neměl na kolo přilbu.....

I v takto smutném počtu jsme na kolech vyrazili směr Pohledec. Naštěstí v průběhu uklízení a hlavně mytí oken se začali trousit další a další členové, takže nás nakonec bylo docela dost. Ale o těch pozdních příchodech si ještě povykládáme. Pepína tedy šlechtí že do Pohledce po výhružném telefonátu doběhl a Pavlínku že se probudila :).

Největší práce byla asi s umýváním oken. Někteří zírali že se k tomu používají noviny, někteří zírali že se něco takového vůbec dělá. Ale po páté hodině jsme byli hotovi a vyrazili spokojeně k domovu. Jen ten slejvák nás po cestě nemusel chytnout. O to lépe bylo potom doma v teploučku – třeba u roztopených kamen.

Díky všem co přišli.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 23. 9. 2005
článek číslo 382
autor: Zdeny

 

Oddílový výlet

Tak zrovna přemýšlím proč jsme dali jednodenní výlet oddílu na neděli – to nebývá zvykem. Ale ať to bylo z jakéhokoliv důvodu, nápad to byl výborný, protože zatímco sobota celá propršela a nejpříjemněji bylo doma u kamen, neděle nás už od rána vítala sluníčkem a jasnou oblohou. Zima byla ale pořádná.

Proto jsem byl překvapen když se kolem deváté začaly u Mercedesky objevovat také holá kolena. V kraťasích dorazil Pepíno s Vojtou a tuším že i Pepou.
Zajímavé že nás bylo daleko víc než při pátečním úklidu kulturáku :). Dnešní číslo se vyhouplo na 26 členů oddílu a 8PK – takže docela slušná banda. I proto se organizační věci u Mercedesky protáhly na pár desítek minut.
Hlavním bodem programu – tedy aspoň podle mě bylo představení nováčka. I když máme členů spoustu, tak jsme se rozhodli udělat vyjímku a věřím že toho nebudu litovat – stejně jako kdysi u Tuldy. Nováčkem je Petr – je z Radňovic a má psa – kanadskýho retrívra – o kterém si myslí že nikdo neví jak vypadá. Jméno jeho mazlíčka vzbudilo bouři smíchu – Mayla – to bylo okamžitě přetvořeno na Vajla – no a však si pamatujete na tábor…… :).

Ale protože nádherný den lákal do lesů okolo, tak už Císko vysvětlil hru s kolíčky – každý se snažil nenápadně nasadit kolíček v družinové barvě někomu jinému tak ať si toho nevšimne – no a mohli jsme vyrazit.

Díky Cískově hře byla cesta dost akční a já měl pocit že brzy začnu šilhat, protože co si budeme povídat – batohy pracovního kruhu byly nejžádanější kořiští pro oddíl. Ale naše černé kolíčky také řádily, jen se nám nepodařil žádný excelentní výkon v této hře – třeba připnout někomu kolíček na ucho nebo nos tak ať si toho nevšimne :).

Čeginka nás pracně navedla do Medlovského údolí, kterým jsme pokračovali vzhůru za občasných přestávek – to abychom sečetli kolíčkový stav.
Ve svěžím dopoledni se putovalo skvěle – obzvláště pod modrou oblohou a za paprsků sluníčka.

K uvaření oběda posloužila louka na pláži u Medlova, kde byly ohniště po letních stanech. Vaření v kotlíku pojala každá družina jinak. Někdo vsadil na originalitu – viz. Lišky, někdo zase na osvědčené metody tábornické praxe, že Pepo.

Ale oproti předpokladům se za hodinu a půl podařilo uvařit oběd všem. Jen dotazů typu: „Jé, nemá někdo lžíci?“ bylo požehnaně – typuju tak 20 :).

Další cesta vedla na Paseckou skálu – šli jsme sice po značce ale méně častou cestou a dost lidí bylo překvapeno kde jsme to vyšli. Protože nás ale tlačil čas, tak bylo tempo trošku ostřejší, což stálo málem život Škráňu, pro kterou je životní výkon dojít z domu do školy – jak prohlásila.

Vyhlídka z Pasecké krásná jako vždy, jen dvě důchodkyně co se tam velice neohleduplně cpaly, nám trochu zkazily morálku a já musel krotit Čegi v jejích komentářích i když spíše jen ze zvyku než že bych s ní nesouhlasil. Někdo prostě nemůže pochopit že na skále nehraje roli věk, ale že přednost má ten kdo slézá z vyhlídky – obzvláště když ten někdo je 30 lidí. No nechme babičky v klidu, snad si to pro příště budou pamatovat.

Hlavně cesta z Pasecké na Studnice mi utkvěla v paměti – tam je to hezké vždy, ať svítí sluníčko, prší nebo sněží.
Hned za Studnicemi na vrcholu bývalé sjezdovky se na Cískův povel rozhořel družinový boj opět s kolíčky, ale tentokráte i s družinovými vlajkami, které se dobývaly. Dodnes s Teem nedokážeme pochopit jakto že jsme nevyhráli my s Veverkama. Ale boj to byl pěkný a rychlý.
Kolíčkovaná nás potom provázela až do Maršovic. Rozdali jsme nováčkům skautské stezky ať můžou pomalu začít studovat na nováčkovské zkoušky. To nám také připomnělo, že jsme dnes nezvládli vyzkoušet Hanze a Škráňu, kteří měli mít poslední možnost. Ale vynahradíme jim to na říjnové oddílové schůzce – tam k tomu přibereme i Milana, který překvapivě dorazil.

Pokračovali jsme společně až k přejezdu, kde byl definitivní rozchod domů. Po cestě jsem stihl ještě zakázat Matějovi družinovku, protože jsem mu asi dvacetkrát říkal že se bude držet od Hanze dál – a hned jak jsem se otočil, tak zmizel za ním na konci řady, zatímco měl jít hned za mnou.

Ale všam my si s chováním nováčků poradíme, to ujišťuju všechny, zejména starou táborovu partu, která na většinu z nich bručí.
Nevím jak ostatní, ale domů jsem dorazil docela utahanej ale těšící se na výpravu příště již celovíkendovou.
Díky všem za účast a těm co nepřišli jen připomenutí že jsou nutné omluvy…….
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 23. 9. 2005
článek číslo 383
autor: Xík

 

Den v krojích na gymplu

I když sem si ze začátku říkala, že v tom kroji nepůjdu a spousta lidí to tak taky říkala, ale nakonec jsme se odhodlali a v těch krojích šli....
Takže je úterý ráno a já jdu do školy -trošku pozdě - ale přeci jsem tu "tlupu" skautů v šatně ještě potkala....
Tak jsme se teda svlékli do krojů a vyšli na chodbu. Nejdřív se na nás všichni dívali jako na ňáký strašidla, ale pak jak potkávali další a další lidi v krojích, už se zase tak vystrašeně nedívali.. :)
A jak to vypadalo v hodinách? No, profesoři se na nás tak trošku divně dívali, ale nakonec nás ani nezkoušeli... Jeden pan profesor (raději ho nebudu jmenovat, kdyby to náhodou cětl :)) řekl, že se prý chceme zviditelnit... Ale každej si asi myslí, co chce...
A co mám k tomu všemu ještě napsat? No, po škole sme chodili s foťákama a fotili se (fotky si můžete prohlídnout :)) a nakonec jsme udělali hromadnou fotku pod cedulí Gymnázium :)

No a kdo byli ti odvážní? Já, Pidi, Anička (Čegi), Máčka, Pavlínka, Mako, Bája, Císko, Klakson, Adam, Tkanička, Danča, Pipi, Dany a ještě jedna holka ze světlušek (já nevím, jak se jmenuje... :( )

PS: A kdybych někoho zapomněla, tak se prosím nezlobte a dopište se tam...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 28. 9. 2005
článek číslo 386
autor: Jíťa

 

Sehraná pohodářská dvojka

Když jsem se rozhodla, že udělám rozhovor s Vařekím, myslela jsem si, že bude velmi krátký a ještě k tomu pracný. Vařík mě ale více než příjemně překvapil. Nápad přizvat k „sezení“ i Klaksona byl výtečný. A tak vznikl unikátní dvojrozhovor, ve kterém se dočtete, co tyhle fajn kluky štve na holkách, proč jim spolupráce tak klape a spoustu dalších zajímavých věcí.
Milý Vařekí, jak se cítíš jako mediální hvězda? Připadáš si tak, poté co ti Jiří X. Doležal otiskl fotku v Reflexu?
Vařík: No, ani ne.

Já vím, přeci jen je to jenom fotka, ale kdekdo by si přál, aby o něm zrovna Jiří X. Doležal psal… To už je mezi novináři NĚKDO...
Vařík: No, tak v kině už jsem taky byl, že jo… Já si kvůli tomu nepřipadám nějak důležitě, já si připadám úplně normálně.

Tak to jsem ráda :-) Jakou funkci a co vlastně děláte právě teď ve skautu?
Klakson: Já zevluju.
Vařík: (smích)
Klakson: Né, nezevluju. Vedu Káňata, ještě tady s Vářou a Banym… Plánujem akce a tak…
Nejvyšší je pořád Pepa a pak je Tkanička.

A pak je kdo?
Klakson: A pak jsem JÁ!:) A Vařík je hned po mně.

Takže to je vedení Káňat, a Havrany vede momentálně kdo?
Klakson: To kdybych věděl… Pepa, Jack a…
Vařík: Ufi, ne?!
Klakson: Ne, Ufi vede Jestřáby. Jo už vím. Havrany vede George, Jack a Pepa. Tyhle tři.
Vařík: A Jestřáby má Tkanička a Albi.

To je vcelku silná sestava!
Klakson: Však říkám, teď je to úplně o něčem! Teď už nerozhodujou žádný frčky u nás, ale prostě to, že jsme na každou družinu tři. Myslím si, že teď jsme asi ta nejsehranější parta, a jde to všechno tak nějak jednodušeji. Ještě teda mladí jsou teda pořád trochu „z oddílu“ a chtělo by to, aby si uvědomili, že jsou vlastně už roveři a že se musí taky trošku starat.

Jak dlouho pracuješ u Vlčat?
Vařík: Druhý rok.
Klakson: Já třetí.

Myslíte si, že spolupráce právě Vás dvou funguje?
Vařík i Klakson jednohlasně: Nejvíc.
Klakson: Nikdo jinej z Vlčat nespolupracuje tak jako my dva.

Proč?
Vařík: Asi hodně udělal tábor, tam jsme byli jenom my dva – kluci, a zbytek tam byl samý baby, takže to udělalo moc.
Klakson: Prostě jsme si padli do oka! Máme takový společný zájmy, kecáme o stejných věcech, nebojíme se žádných témat… Jsme pohodáři a můžem se bavit o čemkoliv.

O čem se nejčastěji bavíte?
Vařík: No to bych tolik nerozebíral. (smích)
Klakson: No tak různě.
Vařík: Baby, škola,…
Klakson: Jak říká, baby, škola, teď máme jízdy – on traktor, já auto, nějaký vtípky občas proložíme, třeba na táboře když bouchne petrolejka, tak si je hned o čem povídat..:) A hlavně o Vlčatech si povídáme.

Vařekí, teď mi řekni 5 slov, které vystihují Klaksona.
Klakson: Magor řekni…:-)
Vařík: Kámoš, je spolehlivý, normální… Když se naštve, tak to stojí za to – ale na mě moc nevybouchává… A pak já nevim – je chytrej.

A teď jen vyměníme role – Klaksone kterých 5 slov podle tebe nejlépe popisuje Vaříka?
Klakson: Kámoš, pohodář, kliďas, pracant, spolehlivý, vtipálek.

Jaké věci máš na svém kamarádovi rád?
Klakson: To je otázka na tělo! Většinou nápad, který mám já, tak on svolí. Cokoliv vymyslím, tak jemu to nevadí. S čímkoliv potřebuji pomoci, tak on jde. A potom když se potřebuji odreagovat, třeba na táboře, když je ponorková nemoc, to všichni známe, nebo když mě štve nějaká sestra vedoucí, tak jdu prostě za ním.
Vařík: Mně se líbí to, že si fakt hodně rozumíme, že když něco řešíme, tak máme stejný názor… Když mu něco řeknu, tak to prostě zůstane mezi námi dvěma, vím, že to nebude rozebírat nikde dál, a to je pro mě hodně důležitý.

Po změnu: Co naopak nemáš na „kolegovi“ rád?
Klakson: Nic, my jsme se nikdy nepohádali. Vůbec, ani žádný detail.
Vařík: Já se nad tím teďka tak zamýšlím… Já fakt nevím.

Poroučí ti?
Vařík: Ne.

A ty jemu?
Vařík: No tak já si myslím, že od by si ode mě poroučet nenechal! :-) Ale my se vždycky nějak domluvíme.

Shodnete se opravdu ve všem?
Vařík: Tak ve všem asi úplně ne, ale je hodně věcí, na čem jo. Když jsme na sebe naštvaný, a to je málo kdy, tak si to vyříkáme během pár vteřin a pak už to je v klidu.
Klakson: Padaj ostrý slova a pak je to v pohodě.

Přitakáváte si třeba i v názorech na jednu holku?
Vařík: A tak to zas jo! (smích)
Klakson: Naše stupnice, že… (smích)

Zkusím si tipnout – máte rádi brunetky?
Vařík: Já jsem spíš na oboje.
Klakson: Mě to je jedno, mě na vlasech nezáleží.
Vařík: Spíš jde o jiný věci… O tu povahu.

Nyní opět otázka tak trošku na tělo:-) Když jste opouštěli oddíl, bylo to tak, že jste chtěli hned k Vlčatům? Většinou totiž všichni, co odchází, chtějí v Naději zůstat, řekla bych, že je to každoroční trend. Jak to bylo u Vás?
Vařík: Je pravda, že já jsem chtěl být taky u oddílu, protože jsem nevěděl, jak ty Vlčata fungujou. Hodně jsem uvažoval, že bych úplně odešel, maximálně tak ten Kmen… Jenže potom jsem si říkal, že když odejdu, tak vrátit se už bude dost blbý… Odejít můžu kdykoliv, tak jsem si říkal, že ty Vlčata zkusím. Teď si říkám, že jsem vůl že jsem vůbec chtěl odejít, protože jsem rád, že jsem tam a zatím bych v tom chtěl pokračovat dál.
Klakson: Já vůbec, já jsem u oddílu nechtěl zůstat. Já to řeknu upřímně - už ten poslední rok v oddíle se mi nelíbil. Já jsem se tam necítil v pohodě.

Nebál jsi se jiného prostředí?
Klakson: Tak to jsem se určitě bál. Bál jsem se těch starších, jak mě přijmou, ale bylo to, dá se říct, v pohodě. Myslím si, že kdybych šel do PK oddílu, tak bych se bál mnohem víc.
Pro mě jít k Vlčatům byla jasná volba. Jednak si přímo o mě Jíťa řekla, a Pepa - ten mě likvidoval už zhruba měsíc dopředu, jako že mě chce taky, takže to bylo jasný.

Když jsem odcházela z oddílu já, pamatuji si, že to bylo asi takhle. U oddílu jako roveři zůstávali ti jakoby „nejlepší“, „nejschopnější“ – píši schválně v uvozovkách, poněvadž si myslím, že tato nej jsou VELMI relativní. Ostatní odešli buď k Vlčatům nebo k Světluškám. Já jsem byla tehdy jedna z těch „vyvolených“ (i když jsem pak sama utekla) a cítila jsem, že mi to ostatní závidí. A proto se vás ptám: záviděli jste také?
Vařík: Když jsme měli na táboře takové sezení, kdo kam chce po oddílu jít, tak jsem si přál, abych u oddílu zůstal, jako asi každý. Rovnou jsem jim řekl, že bych tam chtěl být, ale že tam být nemůžu, protože na to prostě nemám, že prostě nevím, co bych tam dělal. Vlčata jsou v tomhle jiní, asi to tam není tak těžký.

Myslíš si, že ti Vlčata dávají prostor k seberealizaci?
Vařík: Teď ti vůbec nerozumím.

Myslím to asi takhle: tím, že je tam více „nezkušených“, tak se nic moc neděje, když se ti nepovede nějakým způsobem přesně splnit úkol…Udělej si to prostě jak chceš - můžeš to příště udělat znovu, trošku jinak…
Vařík: No tohle je asi v tom oddíle trošku jiný. Tam ti prostě dají a jak to nestojí za nic, tak ti to zkritizujou… Tak to vidím já teda, že to tam tak je. U Vlčat to takhle nechodí.

Myslíš si, že právě za tohle může nejvíc dobrosrdečný a každé pomoci si vážící Pepa?
Vařík: Pepa hodně. Pepa jako dost.

Jaký máš vztah k Pepovi?
Klakson: Já dobrej! U nás v pohodě – máma, táta – všechno se to zná, můj první táta pracoval s Pepou, takže mě Pepa zná od mého narození až doteď. Pepa - to je výbornej člověk.
Vařík: Já Pepu obdivuju, přeci jen, má už ty svý roky, že furt do toho jde, že to nevzdává. Toho si hodně vážím. Taky nejsou žádný konflikty.

Přemýšlíte o budoucnosti nebo jste lidé, kteří žijí okamžikem?
Vařík: Já tak moc neřeším, co bude, spíš žiji okamžikem.
Klakson: Já nevím – někdy uvažuji o budoucnosti, někdy žiji okamžikem… Já jsem rozdvojená osobnost:-). (smích)

Teď, Klaksone, studuješ gympl, už jsi taky někdy přemýšlel, co dál? Chceš pracovat nebo zkusíš vysokou školu?
Klakson: No určitě vejšku.

A máš nějakou konkrétnější představu? Co tě nejvíc zajímá?
Klakson: Fyzika, chemie. Čistou chemii ale úplně nevím, ale to se ještě vytříbí. Rok co rok mě ta chemie baví a myslím si že mi to i jde… Ale čistou chemárnu asi úplně ne.

Kdybyste mohli, co byste na sobě změnili?
Klakson: Z vlastností výbušnost a taky když mám blbou náladu, tak jsem hrozně jedovatý.

Vařík: Já myslím, že jsem se v poslední době docela změnil. Byl jsem nemluvný a teď si myslím, že to je o něco lepší, ale stejně moc nemluvím, takže možná to.

Jakých vlastností si ceníte na holkách?
Vařík: Hlavní je, aby taky měla ráda ona mě, aby to bylo oboustranné, to je nejhlavnější. Jinak aby byla hodná, že jo.. to je asi tak všechno. Pěkná, taky, samozřejmě. A taky si vážím, když jsou holky ukecaný.
Klakson: Já si cením na jakýkoliv osobě, když mě ta osoba chápe. To je pro mě strašně důležitý. Protože si každý myslí: jo, to je frajírek, tomu rozumím, ale málokdo mě zná úplně jako fakt pod kůži, že mě chápe. Toho si cením hodně. Pak když jsou na mě lidi hodný, teda holky.

Tak holky jsou snad taky lidi, nebo ne?
Klakson: No, jasný. Ale holky – to je o něčem jiným.

A nyní vyžádaná otázka od Vaříka: co na holkách NEmáš rád?
Vařík: Většina holek, co znám, kouří, jsou to takový pařanky, chovaj se úplně jak… Já nevím, prostě nejsou takový normální mi přijde.

Jako skautky?
Vařík: No, třeba.

Takže bys chtěl mít za přítelkyni skautku?
Vařík: No, třeba. (smích)

Máš nějakou vyhlídnutou?
Vařík: Skautku? Ne.

Co Klaksone nemáš na holkách rád ty?
Klakson: Tak já znám poněkud víc holek, které nekouří, nejsou pařanky:-) I když zas jak který pařanky, že jo. To nejde říct obecně, co nemám rád. Jdu, vidim, ona hodí nějakej ksicht, něco pronese, tak to mi třeba vadí – něco. Pak jdu, ona se usměje, hodí na mě oko – a to se mně zas na nich líbí. Takhle, podle situace.

Těmito otázkami totiž směřuji k jedné věci. Fungujete v koedukovaném vedení – jak to vnímáte?
Vařík: No když tam ještě byla Viky, tak ta musela mít všechno úplně úplně přesně, a jak tam byla nějaká změna, tak z toho byla taková hodně nesvá. Ale jinak to není zas takovej rozdíl – kluci a holky. Tkanička má hodně nápadů – ohledně legendy a tak – na to je hodně dobrá, ta tam hodně přináší.

Existuje něco, čeho ty takzvaně rosteš, když holky dělají?
Vařík: Občas mě teda bere, že musí všechno řešit, to kvůli tomu začnu nervit. Třeba na táboře byla noční hra. My jsme se domluvili, že budeme děcka budit trošku drsným způsobem, že prostě budem jezdit na kolech, kopat do podsad, a oni až vylezou, tak tam budou ti… no to je jedno, že za nima půjdou a už to bude v pohodě. No jenže to jsme je moc nevzbudili, tak jsme se s Klaksonem převlékli do takových hadrů, vzali jsme si sekery…
Klakson: Dřevěný, podotýkám.
Vařík: Jo, dřevěný. No a my jsme byli úplně šťastný, s Klaksonem, že se nám to povedlo, že je to fakt dost dobrý. A pak přišla Kajmanka, a řekla nám, že to bylo pro ty děcka až moc drsný. Ale zas na druhou stranu ji chápu. Ale my jsme byli tak nadšení, že to bylo skvělý, a ona tam přišla, že jsme to tak neměli dělat, že jsme tak neměli řvát… Tak jsme se naštvali, řekli jsme, že jdem spát… Sice jsme si to potom vyříkali, takže to zas bylo v pohodě, ale to mě teda naštvala, no.
Klakson: Ale zrovna v téhle situaci Kajmanka vystupovala jako taková maminka, měla strach.

To bude asi tím, že Kajmanka už pár takových večerů zažila, kdy musela ve stanech uklidňovat plakající dětičky…
Vařík: Jo, však říkám, já jsem to na druhou stranu zase chápal. Ale prostě v tu chvilku mě to naštvalo.

A z čeho roste Klakson?
Klakson: No já jsem rostl minulej rok, když tam byla ještě Viky, to mi Vářa může potvrdit... Třeba na výpravě jsme měli chystat program. A Viky třeba začala plašit tři čtvrtě hodiny dopředu, ať už jdeme… Takže já jsem jí musel utěšovat, jako že je to všechno v pohodě, že to máme všechno rozplánovaný… Jenže ona tam začala lítat a všechno muselo být a všechno začala teda dělat sama… A z toho jsem rostl, no. Že ona chtěla, po nás, abychom to udělali. Já jsem jí vždycky řekl: „Jo, já to udělám, zařídím, my to s Vářou uděláme,“ ale ona to stejně začala dělat sama. A to mě někdy štve – když se s člověkem domluvím, že něco udělám, a pak to trvá třeba jen o minutu dýl nebo je to trošku jinak, tak on to jde dělat znovu. To mě úplně vytáčí.

Co děláte mimo skaut a školu?
Klakson: Mimo skaut dělám školu a mimo školu spím.
Vařík: Můj první domov je venek a druhý domov je můj domov. Takže já jsem spíš víc venku než doma. A když jsem doma, tak buď dělám nějakou práci, co je potřeba; nebo jezdím na kole, nebo se jen tak prostě flákám, chodím venku s kámošema…

Venku – tím myslíš město nebo přírodu?
Vařík: Tak to obojí. I město, i příroda.

Klakson: Já bych to ještě dopověděl tu předchozí otázku. Když nejsem ve skautu, tak spím, nebo se učím. A taky chodím za lidmama, protože já jsem takový člověk, který nevydrží být sám. Já, když jsem pár hodin sám, tak…

Mluvíš sám se sebou?
Klakson: Taky (smích). Třeba si řeknu, seš kr----, de---:-) To je běžný, to dělám normálně. Ale říkám, jak jsem mezi lidmama, tak je tu super. Kámošky, kámoši - většinou kámošky.

Nyní po Vás budu chtít vždycky jen jednoslovnou odpověď, moc dlouho nad ní nepřemýšlejte.
Oblíbený film?
Vařík: Kráčející skála
Klakson: Mizerové 2. A ještě Mr.&Mrs. Smith tam dopiš.

Kniha?
Vařík: Nečtu.
Klakson: Nečtu.

Ani Honzíkova cesta?
Vařík: Neznám. (smích)
Klakson: Naposledy jsem ve škole čet Fidlovačku od Tyla, akorát to teda není moje literatura. Ale když jsem byl malej, tak se mi líbila pohádka Tři prasátka.

Oblíbená hudba?
Vařík: Landa.
Klakson: [trenc denc] Techno.

Herečka?
Klakson: Já nemám oblíbené herečky, já mám spíš herce.

OK, tak herec?
Klakson: Will Smith.
Vařík: Nevím, neznám.
Klakson: A Brad Pitt, na toho jsem zapomněl.

Nejoblíbenější jídlo?
Klakson: Pečený kuře nebo cokoliv s kuřetem.
Vařík: Já jsem to chtěl říct taky.

Pití?
Klakson: Hanácká kyselka, tu piju pořád.
Vařík: Co já piju furt, tak to je obyčejná voda, ta je úplně mňam! Ale jinak Grena.

Nyní si zkuste vzpomenout na tři své nejsilnější „skautské“ zážitky.
Klakson: První můj zážitek byl, když jsem byl na Quo Vadis, a Medvědi, což byla moje družina, vyhráli jednu hru. Silnej zážitek.
Druhý – když jsem byl nemocný a přijel za mnou Pepa a říkal, že si mě všichni přejí u Vlčat.
Třetí – když jsme na Trpíku dostali roverské šňůrky.

A jak probíhalo to předávání šňůrek?
Klakson: Úplně jednoduše. Tma, přišel nějakej maniak, zavázal mi oči a táhl mě asi půl hodiny úplně blbou cestou do šíleného kopce, kde jsme potom všichni stáli se svíčkami… Prostě slavnost svíček, klasika. Miky měl takový hezký proslov… Roveři to znají, prostě slavnost svíček.

Vařekí, a co ty?
Vařík: Já nevim ještě.
Klakson: Tak řekni jak ti bouchla ta petrolejka v rukách, to je skautský zážitek!
Vařík: No, tak to jsme šli jednou spát, rožli jsme petrolejku, a najednou zhasla, začalo to jako bublat vevnitř… Říkám si – co s tím je, tak jsem to vzal do ruky, a ono mi to vybouchlo v ruce, najednou to začalo všude hořet, lítaly plameny, a už i ty slova lítaly… no asi tak. (smích).

A co vaše nejsilnější „životní“ zážitky?
Klakson: Já jich mám víc. První zážitek, co mě napadá je ten, když jsem v druháku na gymplu potkal svou příbuznou, o které jsem vůbec nevěděl, je to moje sestříně. To byl hodně silnej zážitek pro mě.

Kamarádíš se s ní doteď?
Klakson: A hodně.
Potom, když jsem zjistil, že jsem se málem nedostal na gympl, že jsem byl třicátý. Další zážitek byl, když jsem teď měl vyznamenání, to mě hodně potěšilo, byl jsem z toho šťastný, že ta práce, kterou jsem odvedl, byla k něčemu.
Taky když jsem poznal jednu holku, o které jsem si myslel, že je úplně jiná, že je to smažka a stýká se s takovýma lidmama, atd…. A pak jsem ji poznával víc a víc, bavili jsme se spolu víc a víc… Vytvořili jsme si spolu hodně silnej kamarádském vztah, a ona mě doteď bere jako velkého kamaráda. Pro mě byl zážitek poznat, že ona je úplně jiná, a doteď se máme rádi. Jako kamarádi.

Víte, já jsem se těmito otázkami pokoušela zjistit, zda se vaše „životní“ a „skautské“ zážitky prolínají. Je to tak nebo ne? Je pro tebe jako jeden z největších životních zážitků právě třeba ta slavnost svíček?
Klakson: Tak to zas ne.
Vařík: U mě se to taky neprolíná. Prostě jsou skautský zážitky a normální, jiný prostě.
Klakson: U mě taky, no.


Jsem moc ráda, že to máte v hlavě takhle pěkně srovnané. Rozpovídali jste se nad moje očekávání:-) Ani se to sem všechno nevešlo, ale snad se zlobit nebudete. Přeji Vám oběma krásný život a aby se Vám splnila všechna přání! Moc Vám děkuji za vaše odpovědi, bylo to příjemné!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 6. 10. 2005
článek číslo 387
autor: Dany

 

Začátek roku

Už za sebou máme měsic skautského života.
Jen bych vás chtěla seznámit s aktuálním stavem berušek. Už za sebou máme první družinovky a dokonce i výlet. Zatím nás je 12. Sice jsem si myslela, že nás bude o trochu víc, ale nemůžu si stěžovat. Máme dokonce jednoho nováčka, tak jásáme. Snad všechny berundy vydrží až do konce roku... Zatím...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 3. 11. 2005
článek číslo 389
autor: Zdeny

 

Svojsíkův závod - celostátní kolo

Je to už pár týdnů od té doby co jsme se vrátili z celostátního kola Svojsíkova závodu, kde se nám podařil historicky nejlepší úspěch.

Konečně sem tedy dávám článek, který byl původně určen pro novoměstsko, ale potom jsem si to nějak rozmyslel - tak je aspoň na stránkách Okénka. Hezké čtení.
Je sychravé podzimní ráno, z nedalekého rybníka stoupá hustá mlha a na obzoru se teprve začíná vyjasňovat. Osmnáct spáčů v malé chatce je probuzeno brzkým budíčkem. Nejdříve nechápou co se děje, kde to vlastně jsou, ale postupně si každý uvědomuje že dnes je dlouho očekávaný velký den.

Tedy velký den nejen pro těch osmnáct rozespalých skautů, ale ještě asi pro tři stovky dalších, kteří se sjeli poslední zářijový víkend u Lanškrouna. Právě Lanškroun byl vybrán skautským ústředím jako místo kde mají nejlepší týmy z České republiky změřit síly v tradičním závodě skautských dovedností, který nese jméno českého zakladatele našeho hnutí.

Cesta sem nebyla lehká a tím nemám na mysli komplikované vlakové spojení. První předpoklad postupu je vítězství v okresním kole, což se nám už řadu let bez problémů daří. Větším oříškem je postup z kola krajského, kde je konkurence už na pořádné úrovni a my zažili spoustu infarktových stavů při vyhlašování výsledků.

Krajským kolem se podařilo vítězně projít za posledních šest let – tedy za poslední tři ročníky závodu - úspěšně vždy pouze chlapecké družině. O to větší byla radost letos kdy se podařilo zvítězit i hlídce dívčí – zcela zaslouženě, protože partu holek s tak silným týmovým duchem ještě náš oddíl nepamatuje.

Za postupem do celostátního kole se skrývá spousta hodin skautské praxe – výpravy, výlety, ale i klasické učení z knih a příruček. Závod je koncipován tak, že uspět mohou jen ti nejlepší – jednotlivé úkoly prověří jak fyzickou zdatnost, tak i znalosti, psychickou odolnost a týmovou spolupráci. A tak družiny ošetřují raněné se spoustou krve okolo, rozdělávají oheň a přepalují provázek v časovém limitu, signalizují na dálku, zdolávají náročný terén, lanovou dráhu, tajné úkoly na které se nedá předem připravit a spoustu dalších a dalších – v neznámém terénu je vede mapa kterou musejí umět číst lépe než čítanku.

Soutěž od soutěže se tyto nároky zvyšují a celostátní kolo je vyvrcholením, kde se musí čekat cokoliv.

A právě do takovéhoto dne se skautky a skauti z oddílu Naděje probudili. Ač obě družiny startovaly jako jedny z posledních, čas do startu uběhl velice rychle a my, vedoucí, zůstali osamoceni – a to spoustu hodin. Mohli jsme si jen domýšlet co naši svěřenci asi zakouší.

Návrat jednotlivých hlídek byl vítán s velkou úlevou. Stejně tak i u nás po návratu vyčerpaných hlídek posloucháme s čím vším se musely porvat.

Napětí však přetrvává až do nedělního dopoledne, kdy má teprve proběhnout oficiální vyhlášení. Zbytek dne je tedy určen k relaxaci a dobrovolným aktivitám. Den vrcholí společným táborovým ohněm.

Ale všechny určitě nejvíce zajímá nedělní dramatické vyhlašování na Lanškrounském náměstí, kde byl cíl skautského průvodu. Jednotlivé hlídky s označením kraje ze kterého byly vyslány se řadily před velké pódium, stejně tak i naše dvě skupiny s transparentem: kraj Vysočina. Nebylo moc měst, které se mohly pochlubit reprezentací jak chlapecké tak dívčí družiny…

Drama při samotném vyhlašování nelze jednoduše popsat. Počínaje od nejzadnější míst byla každá vyhlášená družina slavena jásotem ostatních týmů, který měl znamenat: „Výborně, my jsme minimálně o místo lepší.“

Takto postupující vyhlašování se u naší dívčí družiny (která se celou dobu držela za ruce) zastavilo na čísle 7. Naše skautky poprvé v bohaté historii novoměstského skautingu prorazily až do celostátního kola a hned se umístily v první desítce – tak obrovský úspěch nikdo nečekal.

Drama pokračovalo, protože chlapecká hlídka byla stále nevyhlášena. Napětí dosáhlo vrcholu po té, co zbývající čtyři hlídky byly pozvány na pódium a vyhlašování probíhalo už tam. Slovo bohužel sice není na místě – přece jen být čtvrtí v České republice je nevídaný úspěch ale bramborové medaile bývají vždy trochu zklamáním – chybělo pět minut…..

Nezbývá mi než poděkovat vedoucím, kteří se našim soutěžním hlídkám věnovali i mimo pravidelné schůzky a akce v průběhu roku, jmenovitě Adamovi Chroustovi a Janu Císařovi (zároveň jednomu ze soutěžících), samotným soutěžícím za to že předvedli to nejlepší co v nich je a v neposlední řadě bych rád poděkoval našemu městu, bez jehož podpory by podobné úspěchy byly jen s těží dosažitelné. Na oplátku bych rád ujistil že Nové Město na Moravě je ve skautském světě silným pojmem.
Stejně tak patří dík i našemu sponzorovi, kterým je K3 SPORT - vybavení do přírody, kterému vděčíme za finanční podporu při této akci.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 16. 10. 2005
článek číslo 388
autor: Kajman

 

Útěk

V bezpečí svého göteborského bytu vzpomíná Hana na ty hrozné dny nerada: Jak ji mohli sousedé a dávní přátelé najednou začít tak nenávidět? Kde se po staletích pokojného soužití najednou vzalo to strašlivé zlo etnických čistek? Když Hanin dům během obležení Sarajeva zasáhla bomba, Hana se pokusila o útěk a podařilo se jí dostat přes nepřátelské linie. Po týdnech pochodu se nakonec stala jedním ze sedmi set tisíc balkánských uprchlíků v západní Evropě.
Tak tímto úryvkem nás Pudil navnadil na roverskou akci určenou pro všechny kouty střediska. Docela se mu to povedlo, protože se v pátek zaplnila klubovna asi dvaceti osobami. Nejdříve nás čekal motivační filmeček – on byl vlastně částečně motivační a částečně se snažící o zviklání rozhodnutí se noční hry zúčastnit. Nikdo však nebyl odrazen a nevyužil poslední šanci vzít nohy na ramena. Možná toho někteří za pár hodin litovali, ale to už se nedalo nic dělat :-)

Celý večer byl tedy o tom zkusit si útěk z oblasti ohrožení života. Ve skutečnosti to dopadlo trošku jinak, avšak některé věci to ovlivnilo. Když utíkáte, těžko poberete vše, co by jste rádi. Tak i my jsme měli možnost pobrat na hlavu pouze 12 věcí. Když chcete mít obě boty a ponožky, tak to už jsou věci čtyři. Protože byly vytvořeny čtyři skupinky po čtyřech lidech, probíhal politický boj o jednotlivé důležité věci už v rámci skupinek. Teplé oblečení bylo doporučeno vzít s sebou, tak ho snad všichni vyslyšeli. Také čelovky a telefon si vzaly všechny skupinky. Zbytek drobností byl různorodý. Některé skupiny daly přednost nožům, některé potravinám a jiná třeba fotodokumentaci.

Byly zopakovány pravidla – držet se stále spolu, dodržovat zásady bezpečnosti, zákaz pomoci od příbuzných a pro případ nutnosti obdržely stařešiny ve skupinkách obálku záchrany. Ještě se zkontrolovalo, zda jsou všichni důkladně polepení reflexními páskami, udělat poslední vzpomínkové fotky a mohlo to začít. Vzhledem k rozsáhlému vozovému parku před klubovnou, početnému řidičstvu a povinným šátkům, nikoho moc nepřekvapil nástup do jednotlivých aut a zavázání očí.

Naše společenství ve složení Ufon, Eliška, Zuzka a Kajman jsme měli řidiče Pudila. Ten neměl naštěstí tolik zajímavé nápady jako Mládě, který se na první křižovatce otočil třikrát dokola. Přibližně jsme tedy tušili až někam ke Škrdlovicím, kudy nás veze (asi proto, že jsme to moc nerozebírali před ním). Za nimi už to stejně nikdo nevnímal a neznal, tak po zastavení jsme tipovali spíš oblast kolem Havlíčkova Brodu. První, co nás přivítalo venku z auta, byl pořádný fučák. Naštěstí jsme měli šátky v rámci počítaných věcí a tak hned putovaly na hlavu. Pudil nasedl do auta, zablikal výstražnými světly a zmizel.

Vzhledem k tomu, že byly vidět hvězdičky a že jsme věděli přibližnou světovou stranu, kde by měl být náš domov a tedy cíl naší cesty, vyrazili jsme stejnou cestou, jako zmizelo autíčko a v nevelké dálce tam blikaly světélka dědiny. V ní jsme zjistili, že jsme kus za Chrudimí. Toto překvapení bylo přeci jen zpříjemněno faktem, že jsme stále na mapě Žďárských vrchů – sice ne v té podrobné, ale alespoň na té přehledové na první stránce :-) Rozhodli jsme se tedy dojít do Chrudimi a zkouknout, zda by tam nebyly nějaké spoje. Naše skupinka si totiž asi jako jediná obětovala nože a podobné zálesácké věci a jako jednu věc si vzala pětikilo. Jenže první autobus jel až někdy v sedm a mrznout s ostatními bezdomovci na chrudimském nádraží se nám chtělo ještě méně než se vrhnout od pochodu. Zuzka tedy opsala na reflexní pásku jednotlivé zastávky a časy a vyrazili jsme po té trase směr Žďár.

Prokličkovali jsme se opilci v Chrudimi a šli do Slatiňan. Silnice měla dostatečně širokou krajnici a ve spojení s reflexními pásky a čelovkami se putovalo celkem v rozumném bezpečí. Zkoušeli jsme samozřejmě i chytit nějakého stopa, ale v noci málokdo zastaví čtyřem delikventům. Když zkusila stopovat Eliška, alespoň na ní řidič tiráku mile zatroubil. Ve Slatinách jsme si pročetli skautskou vývěsku a vydali se dále do Nasavrk. Cestou jsme se zkontaktovali s některými dalšími skupinkami – když jsme zjistili, že Georgova skupinka je až v Lanškrouně, zvedlo nám to (trošku škodolibě) náladu a hned se putovalo radostněji.

V Nasavrkách už se všem zdálo, že 20 kiláků stačí a pro výcvik nožiček to je akorát. Čekat na onen autobus jsme tedy začali už zde. Při dvouhodinové čekací pauze, jsme opět důkladně prozkoumali místní junáckou vývěsku, pojedli pár hrušek sfouknutých cestou, rozdělali bonusovou čokoládu a šli si odpočinout o místní čekárny. I když jsme měli s sebou jen 1,5 litrovou pet flašku, měli jsme pití stále dost. V klubovně jsme totiž do ní nacpali Ufonův ledový čaj a další tři různé šťávy, čímž vnikla spousta tekutin, ale chuť nebyla přímo lahodná. Pít se to sice dalo, ale vydrželo nám to až do klubovny. Při svítání přišla na řadu poskakovací rozcvička a k potěše mysli přispěl i otevřený obchod s čerstvým pečivem. Po dokončení snídaně se ze zatáčky vyřítil tolik očekávaný autobus a my chrupkali těch 50 minut pěkně v měku a teploučku.

Ve Žďáře jsme jsem zjistili, že tím busem jel i bratr Brepta, který se ani ničemu moc nedivil a jen konstatoval: „No jo, novoměšťáci“. Výhodou bylo, že měl přehled o nejbližším navazujícím spoji směr Město. Koupili jsme si tedy jízdenky a šli si ustlat do připraveného vlaku. Ve Městě už nám jen Pudil s Tesákem otevřeli klubovnu a mohli jsme jít konečně domů a navštívit oblíbené postýlky.

Naše skupina byla ve Městě kupodivu nejdřív, chvíli po nás dorazila skupinka od Lanškrouna a časem i ty ostatní, ale to je jejich příběh a o tom vám musí napsat někdo z nich.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 15. 11. 2005
článek číslo 392
autor: Pavla

 

Výlet oddílu

Je pátek, prázdniny, a první oddíl Naděje má na vlakovém nádraží sraz na svůj letošní už druhý jednodenní výlet. Akci má na starosti Tesák, protože Zdeny je nepřítomen, takže je to on, kdo nás nažene do vlaku a dává pozor, abychom moc neřvali a podobně.
Vystoupili jsme ve Žďáře, pod vedením Ády jsme jím prošli a vydali jsme se po modré značce směr Nové Město na Moravě. Po cestě se hrála Eliščina hra.. Když jsme uslyšeli slovo „škorpion“ jsme se museli na místě zastavit a ani se nehnout. Pří zaslechnutí slova „šváb“, jsme si naopak museli rychle lehnout na břicho na zem a kopat nožičkama. Byla to fakt sranda, zvlášť po ránu, kdy bylo poměrně dost mokro. Ještě ničivější než „šváb“ bylo jméno některého člena oddílu… teda alespoň pro něj. Když ostatní totiž uslyšeli nějaké jméno, museli co nejrychleji běžet a tu osobu chytit. A ona nemohla utíkat… No a jak se cítil například Vojta pod horou lidí si myslím dovedete snadno představit.

A tak se šlo, hrálo se a Císko po cestě zkoušel na Významné osobnosti dějin českého státu. Jenomže najednou se nám ztratily čtyři osoby. Byla to Čegy, Vojta, nevím a nevím. Ne náhodou byl každý z jiné družiny. Úkol zněl jasně – najít, ošetřit zranění a dopravit zpátky na louku. Tak jsme šli. Všichni pohřešovaní měli naštěstí „jen“ zlomenou nohu, takže to bylo rychlé – ošetřit, zavolat sanitku a na louku za Mírou. Vyhrály jsme!!! A hned se šlo dál.

Vařilo se u jednoho ze sedmi rybníků, které jsou kousek za Radňovicema. Tam jsme asi hodinu a půl zůstali, házeli žabky, potkali Bájina taťku s Piškotem na kole a potom se mělo dojít po družinách na jeden kopec. Rádce a podrádce nemohl mluvit ani nijak zvlášť pomáhat a já jsem poznala, jak se asi cítil Bebe na Extreme Expediton.

Po nějaké době všichni na kopec šťastně dorazili a hrála se Ádova hra. Šlo o to probojovat se třemi okruhy až k družinovému erbu. Abychom mohli projít okruhem, museli jsme získat papírky od členů ostatních družin a PK. A jak? Šátkovkou. Hra se pořádně rozjela, takže se zanedlouho skončilo v pořadí kluci, kluci, Lišky, Veverky.

A jako po každé hře jsme pokračovali dál. Na jedné louce, kde se všude válely mrtvé myší (Tesák si myslel, že se jenom společně opalujou) jsme si ještě zahráli známou hru na dva týmy s šátkem a pak už se šlo rovnou do Města.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 5. 11. 2005
článek číslo 390
autor: Terezka

 

Víkend na Rabuňce

Takže před tím než začnu musím říct že tato akce se naplánovala velice spontánně...
Začalo to krásného pátku kdy sme byli domluvení na srazu na autobusáku a protože opravdu krásně svítilo sluníčko, ptáčci cvrlikali a kytičky naštěstí už žádný nerostou a nesmrdí, rozhodli sme se vyrazit nad Věcov, kde stojí Rabuňka pěšky.

No rozhodli...mezi ty odvažné patřil Kajman, Mejša, George, moje maličkost a u nádraží, pro změnu vlakovém, se k nám připojil ještě Bany. Tkáňa a Ufon pěkně zasrabili a jeli autobusem, ale nakonec stejně trochu zabloudili, takže se taky trochu prošli, i když teda nechápu, jak se cestou na Rabuňku může zabloudit.

Naše cesta byla dlouhá a kopcovitá, ale to už tak na Vysočině bývá ale povídali sme a k perlám George přibyly ještě ty od Banyho,takže bylo veselo. Já sem ještě klukům ukázala les, kde sme ještě jako Pomněnky našly mrtvý sele, který bylo růžový, takže určitě to nebyl divočák... a pak se cestou ze Studnic do Odrance začalo docela rychle stmívat a taky byla docela kosa...

Nicméně sme byli tvrdí a vyšlápli na Rabuňku přes Bohdaleckou skálu...což znamená menší kopec nahoru, prudkej dolů a ještě prudší nahoru...po cestě dolů sme navíc našli náruč dřeva a to dřevo bylo hezký a tak se George rozhodl že si vyšlápne takový svůj Mt. Everest a náruč dřeva donesl až k Rabuňce...teda přemýšlel že to před "vrcholem" vzdá, že by to ani nestálo tolik prachů, ale my sme mu to kolegiálně vymluvili...

Na Rabuňku sme dorazili těsně před sedmou, takže slabý 2,5hod cesty a kupodivu Tkáňa s Ufonem nenasbírali žádné dřevo na oheň jak měli,ale bylo to právě kvůli tomu nečekánému prodloužení cesty a protože byla tma a oni se v lese bojí...

Po příchodu sme dali hezky večeři a zatopili v kamnech a jelikož naše výprava nečítala tolik osob, tak sme se poskládali i na postele...teda George si vyzkoušel spaní na půdě úplně sám ale jinak sme všichni spali hezky v teplíčku..

Večer proběhl ve znamení snad všech možných aktuálních stolních her, takže sme zapařili Alhambru, ve které jsme s Tkáňou porazily mužskou většinu...mezitím dorazil i Tesák, který si celý den užil s oddílem na výletě. Mimochodem zlomil svůj rekord: NMNM-Rabuňka 1hod 34min.

Potom následovala partička Osadníků, kde slušně převálcovali starý pardály Ufon s Banym a nakonec sme ještě zapařili Carcasone...prostě super večer, po kterým všichni usnuli jak Budulínci, ani pohádka nemusela být.

Budíček následující den nebylo potřeba hrotit - ze spacáků jsme vylezli někdy v 9hod a tak se v klidu posnídalo a vyrazilo na dřevo do nedalekého lesíka na kopci, protože žádný pobyt není zadarmo...takže sme hledali suchý břízy a jednu tak skoro suchou pokáceli...pak následovalo řezání a sekání, zpestřené kajmanovými fotografickými pokusy, a pak byl pomalu čas na oběd. Kajman vykouzlil super těstoviny s gulášovou polívko-omáčkou a v průběhu příprav se zase dala jedna hra Alhambry.

Po obědě se tak trochu odpočívalo a hrály se Osadníci. A pak Mejša rozhodl, že by bylo dobrý někam vyrazit ven, a tak jak se dá očekávat, sme si vyšlápli na Štarkov...do kapes ještě přibalili "vrcholovky" a už se mašírovalo...na Štarkově nás překvapila taková menší akce, kdy tam nějaká skupinka horolezců opékala prase a čepovala pivo, a nějaká skupina bláznů-dobrovolníků tam přestavovala Štarkov...kluci si zablbli na vrcholcích zříceniny, udělali pár fotek a pak sme se vydali asi 2km oklikou zpět na Rabuňku...už cestou na Štarkov byly nějaký náznaky šiškový bitvy, a tak to netrvalo dlouho a rozpoutala se právě na cestě zpátky...nakonec vyhrál s pomocí všech Mejša - a teda dobili sme Tkáňu. Nakonec sme ještě tak trochu očesali sousedovic hrušku a vrhli se na přípravu těsta na bramboráky...je pravda že se uvažovalo, že ti co včera dorazili na chalupu autobusem budou škrábat a strouhat brambory, ale pak sme se na to vrhli všichni. teda s oloupaným česnekem sme to trochu přehnali, ale jak říká Miky: ČESNEK JE ZDRAVEJ!

Smažení samotných bramboráků sem se ujala já a Tkáňa...kdo by se na chlapi díval a kluci pařili tuším Osadníky.

Když nám bylo celkem všem těžko, opustil nás Bany, který v neděli hrál volejbalový zápas, a Ufon, který to trochu přehání se školou a učením:-). No a my konečně rozdělali oheň a upekli párky, na které sem se těšila už od včerejška...než se to trochu rozhořelo sem stihla zlomit Tesařovic opékačku, ale párky se nakonec opekly...Trochu sme uvažovali jestli nenavštívíme skupinku na Štarkově a jestli neukradneme to prase, jelikož by se to s nastávající změnou času ze 3 na 2 dalo dobře zakamuflovat, ale nakonec, protože byla docela zima na záda, sme zalezli do teplíčka a zase pařili...i když tentokrát se usínání neobešlo bez čtení pohádky, nakonec stejně všichni usnuli.

Ráno panovala taková ta klasická nálada jako když se má prostě odjet domů...Mejša prudil, že nestihneme uklidit a nato ani autobus, ale všechno sme stihli...dokonce sme na autobus pěknou chvíli čekali. Po 13 hod nás autobus vyhodil na vlakáči a my spokojeně docupitali domů.

Takže moc děkujeme za poskytnutí útočiště a na jaře nás čeká Chroustovic chalupa:-). Teda jestli nás tam Áda vezme...(vezme!)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 16. 11. 2005
článek číslo 393
autor: Lenka

 

Oddílovka

Další, tentokrát listopadová oddílovka...
No tak sme se šešli zase tradičně ve čtyři v klubovně... Nejdřív sme vyslechli takové ty organizační věci a pak se šlo na prezentovani projektů.

První v pořadí šli Rysi se svým projektem o husitském válčení. Bylo to docela zajímavé, hlavně nadpis nad jejich obrázkem Huité :)) (to sem tam opravdu nezapomněla...). No to víte, psal to Pepa... Jako další v pořadí sme šly my, Veverky. My sme si vybraly nejslavnější bitvy na českém území, spojené se skvělým testíkem... :) Lišky, jo ty to měly dobrý, taky vyhrály, no tak ty měly 2. světovou válku... Dokonce sehnaly i milostné dopisy z této doby... A jako poslední šli Jeleni. Jejich scénka byla nasprosto skvělá, úžasná, dokonalá a já nevím co ještě :) Bylo to o koníčkovi Šemíkovi, který chtěl utéct svému pánovi... Opravdu zajímavé a poučné :)

No a jelikož ty projekty trvaly strašně dlouho tak nám nezbyl čas, tak sme skončili, uklidili a šli domů...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 19. 11. 2005
článek číslo 394
autor: Čegi-Anička

 

Tělocvična

Ne že by byla Čegi taková kotva, ale k uveřejnění jejího článku jsem se dostal až teď. Tak se omlouvám.

Z
Jaké bylo moje překvapení, když mi Vojta řekl, ze na tělocvičnu pojedeme Ferrari jejich dědy, ve kterém v zimě přespávají kočky a bylo vytaženo na nějakou delší cestu poprvé po asi 6 letech!
Překvapivé na tom bylo to, že se ten sporťák vůbec dokodrcal do Města.
Když jsme se teda dostali na Bělisko do tělocvičny, viděla jsem, že je tam lidí dost a dost…
Šli jsme dovnitř, převlíkli se, hráli podlízanou se, rozcvičili se, a pak hráli Tesákovu hru.
Bylo to o stavění měst z kartiček, které se získávaly různým způsobem.
Další hra byla na čtveřice, dvojice a jednotlivce. Střídali jsme se na různých stanovištích, jako bylo třeba: skákání ve dvojicích přes švihadlo, chůze poslepu po lavičce na trubkách- něco jako petboardy na táboře, akrobatické blbosti nebo skákání v různých polohách z žebřin.
Pak jsme všechno jako správní skauti uklidili a šli pryč.
Domů jsme pak jeli Tulisovic Oktávkou č.1- oni těch aut taky mají…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 24. 11. 2005
článek číslo 396
autor: Tonda Špinar

 

Oldskauti v Novém Městě

Vážení a milí skautští i neskautští přátelé. Byl jsem požádán, abych napsal pár řádek o našem klubu OS.
Klub oldskatů a oldskautek není spolkem, který chce rozhodovat ani není spolkem stařešínů, kteří vzpomínají na své skautské mládí.

Jsme společenství přátel, kteří jsou přesvědčení, že žít podle skautských zásad nekončí postroverským věkem ani příchodem vlastních dětí.

Heslo „jednou skautem – skautem provždy“ chápeme tak, jak to chtěli tvůrci skautingu.

My starší členové OS chceme vrátit smysl slovům, jako je vlast, národ, domov, úcta ke státní vlajce a ostatním symbolům.

Na tu naši cestu jsou nám házeny větve a trny, které se nám zabodávají stále hlouběji. Tím mám na mysli chatu Mercedes. Vrátit les i chatu zpět těm, kteří ji stavěli, i těm, kteří nyní za nás nastupují, je naší prioritou.

V příručce Táboření z roku 1936 br. Grizzly (Mirko Vosátka) napsal: „Buduj sebe, buduj dobro, buduj lásku“. A toto je i náplní každého oldskauta. Skončím opět slovy br. Grizzlyho „Sursum corda“ - „vzhůru srdce“.

Za klub OS spáchal starý Jezevec, který občas vyleze ze své nory.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 1. 12. 2005
článek číslo 400
autor: Pepíno

 

Ptačí chřipka

Předem bych chtěl sdělit bezvýznamnou informaci, že tenhle článek měla psát Lenka, akorát se jí nechtělo, tak to řekla mně a bylo už pozdě to nenapsat, když sem se dozvěděl, jak se věci mají. Proto dostanete popis rádcovské hry v druhořadé kvalitě a nejspíš bude dost dlouhý, protože jak se rozepíšu… zase, že to tak dlouho trvalo, ať je to pořádný…
Jednoho krásného, už zasněženého večera, se o pěti hodinách měli sejít čtyři rádcové + zbytek. Co se ale hned nestalo? Všichni tam byli dřív, tak se taky začalo dřív a ne o pěti, jak se to původně plánovalo. Bylo to asi tak pět či deset minut, které by se jim na konci hodily.

Tak se teda rádcové sešli ještě s Teem. Následovala krátká přednáška o pár úkolech do družiny. Všem bylo jasný, že sem se nesešli jen kvůli tomu. Horkým favoritem bylo uklízení klubovny. Lenka, jeden z těch rádců, tento tip neustále nahlas vyslovovala, a tak co se nestalo. Lenka opravdu dostala na starost úklid klubovny, ale byl u toho malý dodatek, že to má udělat jindy.

Pak následovala otázka, která to začala: Teo se zeptal jestli rádcové dneska koukali na zprávy (bylo zrovna kousek po páté) a když všichni řekli, že ne, tak Teo řekl, že je to chyba, protože (což jste vlastní určitě sami ve zprávách viděli, protože takou událost by si nenechal jen tak někdo ujít), DO MĚSTA SE DOSTALA PTAČÍ CHŘIPKA!!!

Staří zkušení rádcové však zachovali klidnou hlavu, takže nedošlo k žádnému hysterickému jekotu tipu: „Všichni tu chcípnem.“ Ono to tam vlastně taky padlo, to ještě nevěděli, jaký to bude mít význam.

No to by ale nebyli oni, kdyby se do toho zase nemíchali a nepokusili se Město zachránit. Úkol byl prostý: donést sérum do každé domácnosti ve Městě. S vyvalenýma očima dál poslouchali instrukce: musí se dostat do vědecké laboratoře, která se náhodou nacházela poblíž (na Holubce, pár metrů od Býka, který se nacházel o patro výše než laboratoř). Měli se tam dostat a zajistit, aby se lék dostal do každé laboratoře. Dostali se tam autem, a že to bylo pohodlný - pět lidí a gem v jednom autíčku. Cestou do auta se neměli nadechnout. To se povedlo, ale bylo to stejně na prd, protože hned, jak z auta vylezli, tak se pěkně nadechli čerstvého vzdoušku. (Během cesty se ještě rádcové dozvěděli, že oni nebudou protilék roznášet, že ho jen dají Starostovi a ten to zajistí.) Tím se jim spustila dvouhodinovka – za dvě hodiny se musí vrátit pro sérum do laboratoře, jinak…

Rádcové teda nelenili a šli za vědcama. Příchod byl ale děsivý. Všichni tam leželi, ale neleželi tam jen tak. Leželi tam mrtví. Chřipka je dostala. Co teď? Naštěstí tam bylo už skoro připravené sérum, kterému chyběla jen jedna přísada, a naštěstí tam byl taky Teo, který věděl co dělat. (Stačilo propíchat dírky (vždy pět dírek) na jednotlivých atomech sloučeniny, které byly nakresleny na kartonu, a pak to položit na krabici, ve který byla svíčka (kalíšková, která neubývá) tak, aby světýlko, které pocházelo z tečky od A, překrývalo na stropě kartičku s písmenem A to samý s písmenem B, a zbývající dírky pak ukázaly na kartičky na stropě, na kterých byla čísla římská, arabská. Dát do kupy čísla římská, získali stranu knihy a dát do kupy čísla arabská, zjistili, kolikáté písmeno na té straně je to, které hledali.) A tak se přidala jedna přísada a měli tak půllitr séra. Stačilo jim vzít si vždy jednu molekulu do dvou hodin od vzatí si molekuly předešlé. Moc však nešetěili a brali to po miliónech (kolik je v jedné kapce vody s jarem molekul?).

Půllitr ale nemohl stačit pro celé město, tudíž když už se do toho pustili, museli vyrobit séra mnohem víc. K tomu potřebovali ještě 11 přísad + ta první, které fungovaly na stejném principu, jako přísada první. (Byly očíslované a z každé mohli získat dvě písmena, která měli poskládat za sebe podle čísel karet, které sháněli a tak by získali úplný lék na chorobu, nejen lék dočasný, který získají smícháním sloučenin.) Měli čas to půlnoci. Pak už by bylo pozdě. Našli po laboratoři jedenáct kartiček, které říkaly, kde jsou jednotlivé sloučeniny/indicie poschovávány, když se dva dlouho nemohli najít. První se ale záhy objevil pod stolem a s druhým nám pomohli Teo ještě se svým kamarádem Mírou, kterého si přivedl, aby mu neumřel. A jelikož nám moc nedůvěřovali, tak si chtěli poslední chvilky užít, a tak se opíjeli chemikáliemi válejícími se po laboratoři. A tak se stalo, že nám sebrali plastelínový kvádr, na kterém byla z každé strany šifra (rádcové vyluštili všechny až na jednu, stejně jim ale text nedával žádný smysl) a začal to ze srandy škubat až to celý rozškubal a hodil na zem. Teď rádcové nevěděli, jak asi mají najít tu poslední kartičku, která by jim řekla, kde se nachází sloučenina/indicie. Naštěstí tam byl Pepa. Ten sebral největší kus plastelíny, který tam byl a uvnitř bylo to, co tam tak dlouho hledali – kartička, která jim řekla, kde…

Takže vědět o všech místech, kde jsou indicie by bylo, ještě se ale museli indicie sehnat.

Bylo tam:

1. a asi nejslavnější: kanál u autobusáku – roura, kde se lezly kačáky vedoucí k bodu č.1. Tam holiny na nohy a šup do bodu č.2 – zatím pohoda. Z bodu 2 do bodu 3 už začalo přituhovat - toaleťáky po stěnách roury, špačci cigaret a bobani připlouvající z temnoty. A když se z bodu 3 šlo k bodu čtyři, zašontal Pepíno nohama po zemi a pak zvedl holiny a bylo. Točili to zpátky. Dál ani za nic. A to byli takový kousek od cíle… Museli se tam pak vrátit i s holkami. To už bylo pozdě v noci – lidi už spali…

2. Obálka, kterou mohli otevřít jen v jedoucím vlaku. V té bylo, že si na vlakové zastávce mají koupit Grenu a říct číšníkovi o indicii, který vůbec nevěděl, že tam nějakou má, ale odevzdal…

3. Dát někomu obálku na které bylo: V TÉTO OBÁLCE NENÍ ANTRAX, a nemoct k tomu nic říct. Pomohli dva mladí, ze kterých bylo cítit, že jsou to kuřáci. Nápisu si ani nevšimli.

4. Telefonní budka na rohu Tyršovy a Drobného(?). Jak tam dorazili sdělila jim budka potřebné informace.

5. Cihelský rybník – splav. Tam byly čtyři tobolky od tabletek typu magnesium… ve třech ale byly viry a jen jedna mohla být správná. Jeden špatný pokus v otevírání tobolek byl a ten se dal vyléčit přeskákáním hráze po jedné noze. Druhá volba byla správná a tak rádcové zamířili ke stromu bez kůry, u kterého byl koš a pod ním to bylo.

6. Kino Sin City Město Hříchu – na kartičce bylo toto plus čísla. Rádce napadlo, že to budou čísla, která určují písmena v komentáři na tento film a tak našli indicii pod borovicí naproti kina.

7. Borovice na náměstí.

8. Vodojem – hlídali tam stráže a museli jsme tam být jedině při výměně stráží tj. mezi 20:30 až 21:00. Chvíli tam rádcové běhali, protože vždy když se strážemi uviděli, dali stráž čelem vzad, ale to už i rádcové prchali čelem vzad, tak to byla taková menší vorva. Nakonec se však podařilo dostat se přes plot s ostnatým drátem a indicii dostat. Ne však bez odhalení, tak následovala ještě menší honička se strážemi. Ve spěchu si Pepíno roztrhl kalhoty o ostnatý plot.

9. (Tu si nepamatuji, pokud jich nebylo vlastně jen jedenáct.)

10. To byla ta, kterou rádcové našli v laboratoři.

11. Propadliště u viaduktu. Rádcové byli u obou, který jsou ve Městě. U žádného však nenašli indicii. U toho, který je blíž nemocnici bylo propadliště, protože se tam Pepa propadl do vody a u toho u učiliště, tam to bylo. Rádcové to ale nenašli. To od něj byli možná tak i metr. Možná po něm i šlapali. Nebýt té vrstvy betonu, která je od indicie dělila. Bylo to tam, kde potok vtéká pod most. Problém byl v tom, že nikdo neměl holinky, takže se tam nikomu nechtělo. Brian sice říkala, že by tam šla s botami, ale zase se vymlouvala na pavučiny, které tam všude byly. A tak tam indicie zůstala a pokud ji někdo neoddělal, je tam dodnes. Tím pádem rádcům chyběla dvě písmena, k tomu aby zjistili, co dokáže ptačí chřipku vyléčit. Třeba za to mohla zrovna ta dvě písmena. Třeba za to mohlo to, že rádcové nedávali A na A a B na B, jak se mělo, třeba za to mohla Lenka, která tvrdila, že nula, na kterou několikrát ukázalo světlo nepatří do čísel určujících stranu, ale určujících písmeno. Rádcové kluci se do této věci moc nemíchali a radši jen seděli a nechali tuto zodpovědnou a důležitou část na rádcích holkách.

Rádcové selhali, nepovedlo se jim zachránit město. Z písmen získaných z indicií vznikla úplná Blbost. Takže se nikdy nikdo nedoví, jaký je vlastně ten lék, který by město zachránil, dokud k tomu nesedne někdo chytřejší a nezjistí, co že to vlastně bylo za lék (jehličí). A jelikož rádcové selhali, nezbylo jim nic jiného, než se vrátit do klubovny a hrát osadníky, pít kofolu, jíst chipsy… nonstop!!! Až na Pepu, který šel radši spát a na Lenku, která sice dala nonstop, ale toho typu, že ležela na bedně a jednou za čas se zvedla a řekla že nespí. Ráno všichni sbalili a šli. Někteří dom, jiní hledat.

Epilog:

Tato akce měla kruté ztráty. Žárovka z baterky, která se rozlítla na silnici, kalhoty, Lenčina šmejdská baterka za 13 stovek a ještě pár tisíc mrtvých. Určitě jste viděli film 6. smysl, kde byl tento rozhovor, nebo aspoň takový nějaký:

„Kde jsou?“
„Všude. Oni neví, že jsou mrtví, myslí si, že jsou pořád živí.“
„…“


A nakonec rada na závěr, nikdy neříkejte slavnou větu „Všichni tu chcípnem!!!“ Ani ze srandy. Nevyplácí se to…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 25. 11. 2005
článek číslo 397
autor: Zdeny

 

Oddílová výprava

Na výpravu na Kuklík a pěšky a sněhem? Tak to teda ne! Řeklo si pár členů oddílu Naděje, ale i tak se nás na srazu za kolejemi sešlo 31. Ještě donutit některé vzpupné a drzé členy/členky vzít si návleky proti sněhu a mohli jsme vyrazit.
Cesta vedla bílou temnotou, mlhou i závějemi, procházeli jsme branami zasněžených větví naklánějících se nad stezkou – prostě pravá zimní romantika. Ostrý vítr nám barvil tváře do ruda a tak jsme se ukryli do jednoho lesíka a družiny zapalovaly oheň na sněhu. Do deseti minut to stihli všichni – někdo méně, jiný více úspěšně. O prvenství se dělily Lišky s Rysama i když kluci byli asi o trochu rychlejší.

Cesta bývalou sjezdovkou nás pěkně rozehřála ale ani potom jsme nevychladli, když jsme za Studnicemi narazili na lesni cestu s desítkami napadaných kmenů, které jsme jen obtížně překonávali.

Cesta zimní krajinou nám trvala asi tři hodiny a ke konci jsme už s nedočkavostí vyhlíželi vytopenou chaloupku s teplým čajem. To se pár minut po osmé vyplnilo a Eliška s Áňou a Mirym nás ubytovali do pokojíčků. Chalupa pěkná, byť pro počet přes 30 trochu těsná – ale obložená dřevem – s velkými kamny a také příkrými schody – jsem zvědav, kdo tam první spadne dolů.

Po ubytování a večeři jsme určili službu na snídani a oběd ale domlouvání nám přerušila nečekaná návštěva – místní hrobník – který líčil hrozné události posledních týdnů, kdy každou noc v této vesnici někdo umírá. A vylíčil nám jak to všechno začalo… neznámý muž v rakvi, dva nenápadné vpichy na krční tepně – strach nás při tom příběhu obcházel.

A tak jsme si zahráli starou dobrou hru – Městečko Palermo – ovšem s malou změnou – nejednalo se o mafiány ale o upíry a vesničany. V kamnech vesele praskalo a tak se vesničanům docela dobře umíralo. Poslední upír Laky vyvraždil téměř celou vesnici.

A protože jsme docela unavení po chůzi sněhem a všemi těmi vraždami, stačilo přečíst pár hrobnických pohádek a už to tady všechno spí – doufejme.

Pracovní kruh ještě čeká na posilu – Mikyho, Císka a Adama, kteří teď plesají na čikině stužkovacím plese.

A protože mám ještě chvíli čas, tak nejen že vám popřeju dobrou noc a hezký celý zimní a první adventní víkend ale přidám i pro zajímavost jednu ze čtených pohádek – ať se vám trochu zježí kůže na zádech při usínání…

Stará paní ze hřbitova

Jedna dívka měla pozdě večer projít přes hřbitov. Byla tma a ona se bála. Vtom se objevila nějaká stará paní a zeptala se jí, jestli by nemohly jít spolu. Paní vypadala mile a dívka se k ní s radostí přidala.
„Bojíš se chodit přes hřbitov, když je tma?“ zeptala se ta paní.
„Ano,“ odpověděla dívka.
„Taky jsem mívala strach, když jsem ještě byla naživu,“ řekla na to stará paní…
 

II. a III. den výpravy

Venku bylo ještě ranní šero, když konečně dorazil opozdilý kuchař Miky a služba začala pracovat na přípravě snídaně (chléb s tvarohovou pomazánkou). Ale zbytku oddílu nebylo dopřáno v klidu dospat. Probudil je nějaký cizinec, který vletěl do místnosti a
jednoho po druhém začal prohlížet – hledal stopy po upírech – jak prohlásil. Poté se nám představil jako Van Helsing, který byl vyslán do boje proti upírům – na pomoc vesnici.

Žádné stopy sice nenašel, ale jen proto se nevzdával – pro tentokrát však zmizel. My tedy mohli vyrazit na rozcvičku na zasněžené pláně. Rozcvičku jsme ukončili oblíbenou podlízanou a pěkně rozehřátí se vrátili na chalupu.

A protože snídaně ještě nebyla připravená, byl prostor na to, aby Van Helsingem pověřený učitel, zasvětil oddíl do tajů slušného chování. Hlavně vztahy – dámy a pánové byly aktuální. Nevím jestli si někdo něco zapamatoval, ale u snídaně pomáhal dámám k zasednutí ke stolu pouze jeden příkladný nadšenec a tak mě to za chvíli přestalo také bavit…

Kde jinde by mohl první program být než venku. Plněním úkolů získávat předměty pro boj s upíry – Tesák tedy učil uzly, které musel zvládnout každý člen družiny, Miry dohlížel na stavbu přístřešků a vaření na ohni, Císko vysílal, já se válel po zemi aby mě družiny jen tak nevytlačily z kruhu. No prostě spousta práce. A zvítězily kupodivu Veverky.

I když přišel Adam se zlepšovacím návrhem že nepůjdeme na svačinu do chalupy, stejně se šlo na čaj a byla chvilka pauzy v teple. Ale netrvalo to dlouho, protože domem proběhli vlkodlaci se zprávami na zádech a oddílu nezbylo nic jiného než je pronásledovat a zprávy z nich servat. Což znamenalo výbornou honičku po dlouhých zasněžených pláních. Zatímco my s Mikym a Mirym jsme byli po dvaceti minutách bojů obráni o vše a zneškodněni česnekem, Kajman to pojal více soutěživě a propojil se hrou na schovávanou. Ale ani on nevydržel dlouho. No ale vítězství nebylo tak jednoznačné, protože všichni rádcové byli pokousáni…..ať už si to uvědomovali nebo ne….

Zbytek programu už byl v teple velké ložnice a četli jsme si z knihy záhad o tajemných událostech, které se opravdu staly a při nichž běhal mráz po zádech.

No a potom už byl konečně oběd – výborný a po něm pochopitelně polední klid. Toho si ovšem někteří nevážili a nemohli se vejít do kůže, tak se zdokonalili v jedné ze skautských dovedností – mytí nádobí. Myslím že se to bude Davidovi, Lence a Adamovi v budoucnu hodit :).

Ze sladkého lenošení se moc nechtělo do zimy venku a obzvlášť ne běhat do kopce. Ale boj s upíry prostě není jednoduchý a tak se strhla obrovská bitva, při které se upíři likvidovali všemožnými způsoby – ať už mečem, svěcenou vodou, křížem atd. Výsledným efektem bylo to, že jsou všichni mokří jako lovci a tak jsme teď ve čtvrtém programu uvnitř, suší se boty a oblečení a mimo toho se samozřejmě opět hraje a Eliška, která prohlásila, že jestli se její program přesune dovnitř, bude neuvěřitelně krátký, se nám potom při posunuté večeři jen rozpačitě omlouvala. Ale my byli rádi že nemrzneme do půlnoci venku :).

Po večeři bylo nutné zkulturnit interiér, takže všichni zmizeli do pokojů a opět David dostal od Pidi lekci v tom jak správně zacházet s hadrem a stírat podlahu – docela mu to šlo, klukovi :).

Aby nechyběla trochu kultury, tak jsme v setmělé místnosti jen při praskotu v kamnech koukali na film z celostátního kola svojsíkova závodu. Svojsíkovy holky a kluci mohli tak vidět i ostatní družiny v akci – své nové známé, oblíbence, lásky atd. :), takže jsme si to docela užili.

I když se všem už klížily oči, do večerky bylo ještě daleko a nastal čas slibovaných projektů na téma hvězdy. Jeleni klasicky pobavili a také poučili, Veverky přečetly pár bájí, které se vázaly k souhvězdím a na konec nastoupily Lišky. Ty nádherně nakombinovaly řekněme taneční vystoupení s přednáškou o hvězdách, takže jsme v černé místnosti ozářené čelovkami obdivovali chvilku gymnastické prvky a chvilku zase zářící souhvězdí, o kterých mluvila jedna z nich. Opravdu zapůsobily.

Večerka opět neproběhla úplně v klidu a tak si pár lidí opět zaběhalo i když jak jsem potom zjistil kecalo se samozřejmě stejně i když v noci a tak si to asi brzy s Pepínem a Lenkou vyřídím. Ta puberta je vážně strašná věc :) – i když nevím jestli horší než Míšino chrápání.

Postupně jsme tedy ulehli všichni ke spánku, ale ne na dlouho. Budíček pracovního kruhu byl v jednu hodinu po půlnoci – a vyráželo se na noční hru – definitivně zlikvidovat Drákulu. Adam s Cískem sice svým budíček vzbudili téměř celý oddíl než vstali sami, ale potom už vše běželo jako po drátku a vesnice byla po mnoha bojích osvobozena od útlaku upířích příšer.

Stopy po boji byly vidět samozřejmě i ráno, kdy většina lidí vstávala lehce nevyspalá, oteklá a pomačkaná ale to je na výpravě v podstatě normální a myslím že si zvykají i rodiče, ne? :).

Protože jsme chtěli po deváté odcházet, tak jsme museli docela kmitat a snídaně i úklid probíhal v docela rychlém tempu. I přes různé sabotáže jsme však v půl desáté konečně vyrazili k domovu.

Za poměrně hustého sněžení jsem se rozplýval, jaká je to nádhera takové putování s batohem po zimní přírodě, pod zasněženými velikány smrků – ale ne u všech jsem našel pochopení a v očích (naštěstí jen v těch) se dala číst otázka: „Co je sakra ta super brodit se studícím sněhem s nákladem na zádech, zmrzlej a zároveň propocenej, obzvlášť když Vojta si není vedením moc jistej?“

Ale já věřím, že hezké vzpomínky časem převládnou, ne?

Na louce pod Studnicemi se zahrála ještě bitka se sněhem – kdy družiny postupně hlídaly kruh a ostatní se do něj snažili dostat. Některé kotouly a vpády byly opravdu pozoruhodné.

Už přes značné protesty jsme se zastavili za Studnicemi a na můj povel se začal vařit oběd. No tedy, vařit jak kdo. Ono vařit na sněhu není zase tak úplně jednoduché, takže si to snad už budou družiny pamatovat a příště budou připraveny na něco podobného – a o to přece šlo.

Takže já chci poděkovat pracovnímu kruhu, Mikymu že dorazil a zdárně spolu s Áňou bojoval v kuchyni, Teovi že nám i přes slib, že se bude celý víkend učit, dělal dopravce, Kajmanovi, že po dlouhé době zase vyrazil do akce s oddílem, nezbedné dvojce – Adamovi a Cískovi, že se postarali o program no a prostě zbytku PK.

Družinám však patří také dík, že zvládli docela náročnou výpravu – s docela slušnou účastí. Doufejme že nebude nikdo nemocný – ale já vás varoval – na zimní výpravu se návleky vyplatí…..

Mějte se všichni hezky.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 30. 11. 2005
článek číslo 399
autor: Pavla

 

Výprava krátce a trochu jinak

Dostala jsem úkol napsat článek o výpravě. Ne o tom, co se tam dělalo - to už stihl Zdeny - já mám napsat jaký to tam bylo... No prostě pohled "oddíláka"...
Ještě nevím, jak a co budu psát, tak prostě nějak začnu...

Bydleli jsme v chatě na Balkáně, kde bylo v noci šílený vedro. Teď si říkáte, že jsme dost dobrý, že jsme za tři hodiny stihli dojít tak daleko, ale asi vás zklamu. Ta chata byla ve skutečnosti na Kuklíku a ten název na Na Balkáně byl čistě... název.

Na Kuklík jsme šli pěšky a jelikož byl sraz až v pět tak jsme šli potmě. To bylo fakt zajímavý, zvlášť v lese před Odrancem, kde byla přes pěšinku spousta popadaných stromů. Po cestě jsme dostali od Zdenyho úkol rozdělat oheň. Rozdělat oheň na sněhu - tak to byl úkol, který jsem na výpravě měli plnit celkem dvakrát. Přiznám se, že když jsem viděla zasněžené větve v lese, říkala jsem si, že je to bez šance. Ale za chvíli nám kupodivu plápolal ohníček. Možná jsme lepší než jsem si myslela, možná že to bylo tím Meliným pepem, které měly i Veverky. Rysům patří můj obdiv, protože oni oheň dokázali rozdělat i bez toho pepa a rychleji než my... Tak a teď můžu počítat s tím, že mi holky vyčtou to, že jsem o někom napsala, že je vůbec někdo lepší než my. Doufám, že si toho budete vážit!

Výprava byla na téma Van Helsing. Podle mě to byla dobrá legenda zvlášť pro zimní večery, kdy se brzo stmívá. Strašidelná atmosféra byla fakt dobrá, obzvlášť jsem se bavila, když mi dvě členky družiny oznámily, že se vedle mě bojí spát, když jsem teď ten vlkodlak...

První a poslední den výpravy tam s námi byl i Teo, čemuž jsem byla já a spousta dalších moc ráda. V oddíle dost chybí a bylo příjemné se zase jednou vidět nějakou tu jeho scénku... Jeho a Piškotovým odchodem se v oddíle změnilo doopravdy hodně. A nejenom tím odchodem. Změnila se spousta věcí a já musím říct, že se mi to líbilo víc jak to bylo než jak to je.

Když jsem přišla před čtyřmi lety do oddílu, bylo pro mě všechno nové a úžasné. Spousta kamarádů, kluci se k holkám chovali skvěle, přátelská, rodinná atmosféra... Bylo to pro mě úplně... okouzlující. Oddíl se pro mě stal tím nejdůležitějším. Ale tyhle krásné chvíle, které jsem měla ráda vždy s příchodem nových a nových nováčků mizí a mizí... Možná proto ty Cískovi programy o slušném chování. Nevím, jestli si z toho někdo něco zapamatoval, ale doufám, že ano...

Co psát dál? Chce se mi spát, nemám dopsanej čtenářák, kterej měl být už dneska odevzdanej... Omlouvám se za krátkej a asi i špatně napsanej článek - přístě to snad bude lepší... Přeji dobrou noc...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 2. 12. 2005
článek číslo 401
autor: Zuzka

 

Berušky 2005 - 2006

Tak nám začal nový skautský rok a s ním přišlo i mnoho změn týkajících se berušek.
Takovou první hlavní změnou je, že nám z funkce vůdce odešla naše milovaná Míša Mahlová (Pubu) a nahradila ji také naše milovaná Dana Albrechtová (Dany). Další takovou změnou je, že nám tento rok vypomáhá KlaXa od vlčat. Ve vedení jsme zůstali – Já (Zuzka), Dany a Duo. A jelikož a protože, budeme s Duem za půl roku plnit zkoušku dospělosti neboli maturitu, tak nám KlaXa nabídl výpomoc. Dalším pomocníkem bude od ledna Čita.

Tímto bych chtěla obou alespoň takto moc a moc poděkovat!!!

A jak jsou na tom tento rok naše Berundy? Z loňského roku nám jich zbylo 11 (Bugy, Janča, Kačka, Marťa, Hermi, Maruška, Bizi, Bája, Míša, Monča, Ivča) a přibyl jeden nováček a to Peťa. Stejně jako loňský rok, jsme rozděleni na 2 šestky (Modrou a Červenou). Modrou vedu Já (Zuzka) a Duo a Červenou vede Dany a KlaXa.

Naše berundy jsou každá svým způsobem jedinečná, a tak se vám je zkusím alespoň malinko přiblížit.

Tak začneme Bugy – když se Bugynka poprvé objevila v klubovně, byla to taková malá roztomilá holčička s krásnými vlasy a říkaly jsme si, že ta bude hodná a klidná, ale jen co promluvila, tak její pronikavý hlas nám utkvěl v paměti a jen tak nezmizel a nezmizí. Z Bugči se vyklubala pěkná dračice. Ale jedno co ještě nikdo z nás nedokázal je, ji umlčet.
.


Další je Janča a Kačka – to jsou naše dvě sestřičky a sestřenice od Bugy. Každá je svým způsobem jiná a každá má svou hlavu. Když se tyhle dvě treperendy začnou hádat, tak to opravdu stojí za to. Kačenka je drsňák už od pohledu, kdežto Janča a taková tichounká a nenápadná, ale když na to příjde, umí se taky prosadit.
.


Marťa – Marťa je takový náš smíšek, ještě snad nebyla družinovka, kdy by se nezasmála. I když nám oznamuje, že nemůže jet na výpravu, že dostala ve škole pětku, tak i při tom se pořád směje. S Marťou chodí ještě do skautu její mladší sestra Míša a jejich sestřenice Monča. Míša s Mončou jsou takový mlčenlivý rybičky, ale určitě věřím, že je ještě ve skautu rozmluvíme.
.


Hermi a Maruška – Hermi s Maruškou, byly už od začátku velké kamarádky a spolu tvořily skvělou dvojku. Obě jsou velice chytré a rozumné. Ale uvnitř každá z nich má v sobě malýho ďáblíka, který se sem tam taky projeví a to je dobře :-)
.


Bizi – Bizi je ďáblík už od samého začátku, chvíli sedět nevydrží a pořád má co vykládat. Nejradši vykládá o klucích ze třídy a co nového se jí přihodilo a koho potkala s kým, taková naše malá zpravodajka. No ještě si ji užijeme dost, protože 3 roky u nás ještě stráví než ji pošleme dál.
.


Bája – Bája přišla k beruškám spolu s Bizi. Každý jsme si říkali, že Bája bude takový náš malý mazel, ale to jsme ještě netušili, jak ta se dokáže dohadovat a prosazovat svoji pravdu. Ta když se chytne s Bizi, tak to je opravdu o krk.
.


Ivča – Ivča byla od začátku taková zamlklá a moc se neprojevovala, ale s holkama se dokáže pustit do všeho naplno, bez jakýchkoliv námitků a jde do všeho s plným nasazením. Jo a mimochodem, je to moje sestra, takže bych vám o ní mohla napsat celý román, ale to radši ne.
.


A Peťa – Peťa je nováček, který se zapojil hned při první družinovce. Přivedla ji Maruška, takže s Maruškou tráví nejvíce času, ale už nám za ten měsíc stačila dokázat, že se ničeho nebojí a myslím si, že mezi holky skvěle zapadla.
.


Každá z berušek je velkým přínosem pro náš malý roj a jsem opravdu ráda, že je skauting tak baví. Ale také děkuji rodičům, že nám důvěřují a své ratolesti nám svěřují do péče.

Během roku nás určitě čeká spousta dobrodružství a nových zážitků a hlavně co nás tento rok čeká, je závod šestek, který se koná každý druhý rok, takže se holčiny musí řádně připravovat už od teď. A samozřejmě také jako každý jiný skautský rok, nás čeká o velkých prázdninách letní tábor. Na který se už všichni velice moc těšíme!!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 3. 12. 2005
článek číslo 402
autor: Klakson

 

Vlčinec

Přišla k nám již sněhová nadílka, sice nutno říci, že by to mohlo být lepší, ale musíme se spokojit s těmito podmínkami. Jako obvykle sníh chodí ruku v ruce s prosincem a i letos tomu nebylo jinak. A ruku v ruce šel i náš vlčinec s tímto měsícem. Takže vlčata prožila další ze svých vlčáckých setkání.
Jako vždy vlčinec začínal v 16:00 a konal se v naším, všemi milované, klubovně na ulici Malá 194. Hned na úvod zde musím uvést svoje velmi pozitivní pocity, za které můžou právě vlčata. Sešli jsme se ve velmi hojném počtu a i Kondýsek přišel jen o 5 minut později, takže Kondýsku BRAVO, ať ti vydrží :-) Vlčinec měl tentokráte na starosti já a samozřejmě Pepa mě svěže doplňoval. Začal shrnutím městské hry a rozpovídal se i o jedné příhodě o moru v našem regionu, jelikož městská hra vlčat a světlušek byla zaměřena na nemoc zvanou mor a byla sestavená podle pověsti. Až vyprávění skončilo, tak jsem přišel na řadu já a jak mám v oblibě, tak jsem naše milovaná vlčata chtěl něčemu naučit. Zamířil jsem k tématům, která se objevují v závodech pro vlčata a světlušky. Sáhl jsem po problematice, která není zrovna pro některé příjemná, ale dělat se to musí. Abych nechodil kolem horké kaše, tak jsem si zvolil šifrování a snažil jsem se vlčatům vtlouct do hlavy systém mřížkové šifry a nějakou tu písmenkovou šifru. Byl jsem velice překvapen, ale bylo to pochopeno velmi rychle, takže pak jsme jen luštili a luštili a měl jsem radost, že jim to tak pěkně jde. Šifry se nám ale krapet protáhly a tak už nezbyl čas na žádnou hru, protože vlčince je kratší než obvyklá schůzka, tak jsem alespoň přečetli další kapitolu z Knihy džunglí, která se vlčatům moc líbí. No, po čtení už jsme se jen rozloučili, poslali děti domů. Zbývalo jen projednat něco s rovery. To šlo velmi svižně, takže vlčince nám uběhl jako voda a těším se již na další.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 5. 12. 2005
článek číslo 403
autor: Dany

 

Beruščí klubovna

V beruščí klubovně je nová atrakce.
Určitě jste si již všimli, že naše beruščí klubovna prošla od začátku roku spoustou změn. Poslední (zatím) atrakce je koberec, ano slyšíte (tedy spíše čtete) správně. V naší klubovně je koberec.
Je zde zatím na zkoušku, zda má vůbec šanci přežít a udržovat se a tak. Jen bych vás chtěla za všechny poprosit, aby jste na něj nechodili v botech (ale to už vás jistě napadlo) a zatím se moc neopírali o zeď. V nejbližší době by se tam mělo objevit něco na opření, ale zatím jsme nic nesehnali…
To je zatím vše. Tak ať se vám v beruščí klubovně pěkně leží…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 10. 12. 2005
článek číslo 404
autor: Marťa

 

Vánoční pečení

Sešli jsme se celkem v hojném počtu. Chvíli jsme byli v klubovně a potom jsme vyrazili do Pohledce do kulturáku. V kulturáku jsme si našli místo na spaní a šli jsme péct.
Peklo se různé cukroví rohlíčky, perníky a slepované cukroví. Lišky ještě dělaly marcipán. Jak jsme dopekli, měl Pepa hru. Nejdřív jsme se rozdělili na tři týmy a ty mezi sebou dalo by se říct soupeřily. Během hry jsme plnily různé úkoly. Vyhrál ten, kdo měl na konci nejvíc peněz, aspoň myslím. Po malém odpočinku, jsme začali hrát Osadníky. Někdo se je však teprve učil. Myslím, že jsme nehráli ani dvě hry a už jsme museli jít spát. Někdo furt ne a ne usnout, tak si aspoň zaběhal kolem kulturáku.

V neděli ráno jsme se probudili asi o půl osné. Zbalili jsme se a nasnídali. V Osm hodin jsme zme začali uklízet. Řekl bych, že nám to šlo dobře. Asi po půl hodine úklidu jsme odcházeli domů. Někdo se však zdržel ještě v klubovně, aby se roztřídily věci pro Pákistán.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 10. 12. 2005
článek číslo 405
autor: Tkáňa

 

Mixem 2005

Zkrácený záznam z roverské návštěvy Prahy.
Samo se nenakope… Jenže nakopat, tedy omlouvám se, dokopat někoho do něčeho je taky dost těžký. A tak nás nakonec jelo do Prahy na Mixem jen pět. Ale bylo to naše štěstí a smůla zbytku. V pohodě jsme se vlezli do jednoho kupéčka a bez větších problémů se nám podařilo ubytovat u Pizziho na koleji. (Tímto mu posílám virtuální bonboniéru a kytici – Pizzi děkujem :))

O cestě vlakem se nebudu rozepisovat. Byla jako obvykle nezáživná, nezábavná a děsně dlouhá :). Prozářilo ji pouze světlo z nápisu Sazka Aréna. Řekla bych, že tak bouřlivý potlesk aréna ještě nezažila:). Vystoupili jsme na hlavním nádraží a po překonání menšího problému s lístky na metro, jsme se vydali směr kolej Sázava. Přestože byl Pizziho počítač se zásobou filmů velkým lákadlem, zalehli jsme poměrně brzy, abychom ráno včas vstali a dokázali se dopravit na ČVUT ve stanoveném limitu.

To se nám nakonec stejně nepodařilo a tak nás neminulo několik nervózních pohledů od pořadatelů a až po strop narvaná posluchárna. První společná přednáška patřila panu profesoru Petruskovi. Byla vážně zajímavá, ale bohužel zůstala nedokončená. Všechny sekce vlastně musely být pro mírné zpoždění zkráceny. Vypisovat je tady by asi nemělo cenu a navíc si je všechny nepamatuju. S jistotou vám můžu sdělit jen to, že jak přednáška ‚Exil a disent‘ tak ‚Junák v období totality‘ stály za návštěvu. Hlavně ‚Junák…‘. Kdy potkáte někoho, kdo vedl českou družinu skautů v zahraničí?

Po minimální pauze následovalo představení roverského odboru a kurzů a pak závěrečná přednáška pana Štětiny. Pro chlapce bylo ovšem větší výzvou vydat se hledat čínskou restauraci (stejně jsme ji nenašli), než zůstat až do konce. A tak mi nezbylo nic jiného než zamáčknout slzu a následovat je. Byť mám občas odvahy na rozdávání, toulat se po Praze sama si vážně netroufnu.

Prošli jsme se po Václaváku, prokoukli/a jsme/jsem trhy na Staroměstském náměstí, nevynechali jsme ani Karlův Most. Na víc se nám jaksi nedostalo času, neboť Císko měl nějaké zájmy pod orlojem a my s Georgem jsme spěchali na Harryho Pottera 4.

Zpátky na kolej jsme se vrátili… No, dost pozdě :). O to krušnější bylo nedělní vstávání. Trošku jsme si přispali a tak nás ještě v metru přepadl strach, že domů nedojedeme. Ale dojeli jsme.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 22. 12. 2005
článek číslo 406
autor: Pudil

 

Myšácká poezyje

Myšičko myš,
jakto že spíš!
Oheň nám nehoří
prázdná je spíž.

Myšičko myš,
o čísle sníš?
tak dojdi pro dřevo
kde leží víš!!!

Myšičko myš,
líná ti plyš?
Za rok nám poskočíš
o číslo výš!

Myšičko myš,
nehledej skrýš,
tak leda za lajning
schovat se smíš!

Myšičko myš,
je s tebou kříž!!
Medvěd Ti vysvětlí
co dělat smíš.

Myšičko myš,
jestlipak víš,
že jsme zas k Silvestru
o pár dní blíž!!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 26. 12. 2005
článek číslo 408
autor: Mako

 

Zdravoťák

O tom, co se dělo na zdravoťáku nám něco málo poví Mako...
Takže... sraz byl v 9 u klubovny a mělo se končit v 11 nebo tak nějak nám to říkali, ale konec nebyl v 11... No prostě jsme přišli na 9 do klubovny a usadili sme se. Dany to měla uvádět. Pak se každej podepsal do nějakýho sešitu, Dany něco řekla a teď už dostal slovo pak doktor Mach (Lakyho táta). Mohla bych vám říct co nám říkal, ale já už si to nepamatuju. jeno že sme se dozvěděli, co je to anatomie a fyziologie, potom něco o lékách a názvech a zraněních. Bylo toho víc, ale no to už si vážně nevzpomenu. Mezi tím byly i hodně krátké přestávky. Nakonec jsme měli prostor ještě na dotazy, ale moc jich nebylo (ptal se jenom Atrei :)).. Takže Dany poděkovala panu Machovi a v 12:45 (ten čas nevím jistě, ale jistě vím, že to bylo pozdě) jsme mohli jít domů...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 4. 1. 2006
článek číslo 409
autor: Mánička (Zuzka)

 

Vánoční Výprava 16. - 17.12. 2005

V beruščích akcích samozřejmě nesmí chybět každoroční vánoční výprava, kterou vám blíže přiblíží jedna z berušek - Mánička.
Pátek
Sešli jsme se v pátek 16.12. u klubovny. Šli jsme pěšky až do Pohledce, takže nám těžké baťohy naštěstí vzaly auta. Když jsem šli do toho Pohledce, tak byl strašlivý vichr až nás to popohánělo ať jdeme rychleji. Nakonec jsme teda dorazili. Vůbec nikde se nesvítilo, protože vypl proud. Museli jsme být bez světla. Vybalili jsem si věci a šli jsme nahoru. Jo vlastně jsme vám zapomněla říct, kde jsme se ubytovali. Jsme v Pohledeckém kulturáku. No tak až jsme šli nahoru, tak nám vedoucí řekli, že máme udělat z papíru model oblečení. A my jsme teda vyráběli a vyráběli. Mohli jsme si udělat skupinky jak jsme chtěli. Až jsme ten model vyrobili, tak víte jak jsem vám říkala že nešla elektrika, tak nešlo i topení a to je ptávě to! Byla nám strašná zima. Tak nám Dany řekla, že si dáme rozcvičku aby nám nebyla zima. Až jsme docvičili, tak jsme šli hrát stolní hru "Z pohádky do pohádky". Až jsme dohráli, tak jsme si měli zavázat oči. Vedoucí nás postupně odváděli dolů do sálu. Tam jsme si rozvázali oči, jenomže stromeček s dárkama a s cukrovím tam vůbec nebyl, jenom koledy zněly. A potom nám Dany řekla, že si ten stromeček musíme najít. Tak jsme hledali a hledali a najednou nám vedoucí byli nějací podezřelý. Tak jsme je přemluvili, aby nás do sálu pustili. Až nás tam pustili, tak jsme viděli nádherný stromeček a pod ním spoustu dárečků. Tak jsme se pustili do cukroví a hlavně taky do dárečků. Ještě než jsme je rozbalily, tak jsme si zazpívali pár koled.
Až jsme všechno rozbalili,tak jsme mohli hrát pár her. Hráli jsme hlavně : Na honěnou nebo na Mrazíka. Potom jsme si vyčistili zuby a šli jsme spát. O půlnoci vedoucí každého po jednom vzbudili, zavázali mu oči a odvedli nahoru. Tam mu dali do ruky nůžky a on si po slepu musel odstříhnout dáreček a šel zase spát.

Sobota
V sobotu ráno jsme se probudili a šli si rozbalit dárečky co jsme si v noci ustříhli. Až jsme si je rozbalili, tak jsme se převlékli, učesali a vyčistili si zuby. A ještě bych zapomněla, že jsme se nasnídali. (Přece by jsme je nenechali hladové, že?:-) - pozn.Zuzky).
Šli jsme se také podívat ven, protože tam bylo spousty sněhu a tak jsem zkusili postavit něco jako sněhuláka, ale nakonec jsme po skupinkách vytvořili Modří - želví rodinku, a Červení ležícího psa. Hráli jsme taky hru o penízky a až jsme byli promrzlí a mokrý, tak jsme se vrátili do kulturáku.
Potom jsme mohli hrát různé hry a pak po chvilce nám vedoucí řekli, že k Vánocům patří betlém a že ho máme zahrát. Tak jsme si to nacvičili. Josef byla Bugi, Marie jsem byla já, Ježíšek byla Bizi, osel byla Peťa, pasáček byla Bája a tři králové byly Janča, Kačka a Woody. Anděl byla Hermi a hodpodský taky Janča. Když jsme si to nacvičovali tak najednou byl oběd. Měli jsme nudlovou polévku a špagety s párkovou omáčkou. Až jsme to dojedli, tak jsme vedoucím předvedli naše představení. Po konci poledňáku jsme měli program opět o penízky aby jsme si mohli koupit další část ostrova v celoroční hře.
Museli jsme po skupinkách běhat ven ze sálu a plnit různé úkoly. Např.: "Farmář a ten má 17 ovcí. Všechny kromě 8 mu zemřou, kolik má ovcí?" nebo "Čtyři sáčky za dvě kačky po čem je den?" A když pod takovým úkolem byla podepsaná třeba Duo, tak jsem šli za Duem a té jsme řekli tu správnou odpověď. Když jsme splnili jeden úkol, tak jsme získali jedno políčko na mapce.
Když jsme dohráli tuhle hru, tak jsme ještě chvíli hráli různé hry a pomalu jsme se balili. Až jsme měli zabaleno, tak jsme chvilku soutěžili ve štafetě a pak nám odvezli baťohy zpět do klubovny.
Pomalu jsme se vydali zpět do města a když jsme už byli jen kousek od města, tak jsme se zastavili a měli jsme soutěž, kdo postaví za sněhu největší kopeček. Vyhráli to modří. Pak jsme si to zamířili rovnou ke klubovně, kde na nás čekali rodiče. Pak jsme se rozloučili a šli domů.
Bylo to úplně super!!!!!!!!!!!

Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 8. 1. 2006
článek číslo 410
autor: Marťa (Zuzka)

 

Bobování

Jedna nejoblíbenější zimní atrakce je bobování. I berušky byly bobovat. Víc vám tuto akci přiblíží naše beruška Marťa.
V sobotu ve dvě hodiny jsem se sešli v klubovně. Bylo nás tam celkem s vedoucími jen 7. Vyrazili jsme, já jsem myslela že půjdeme ke třem křížům ale šli jsme ke hřbitovu. Když jsme došli, sedli jsme si na boby nebo na co kdo měl. Jela jsem já a nedojela jsem ani do půlky, kdežto jsem se obrátila a převrhla (s holkama to bylo na stejné úrovni). Potom to bylo lepší, ale potom nám vedoucí vymysleli hru. Stoupli si kousek od sebe a my jsme měli mezi nimi projet slalom. Jenže trasa vedla z kopečka, takže to bylo horší zpátky do kopečka, kdy jsme nemohli vzít boby a tahat je za sebou, kdežto jsme si museli sednout nebo lehnout a plazit se hlemýždím krokem do kopce. Naše družstvo ve složení Já a Ivka jsem vyhrálo, ale bylo to těsně. Další hra byla na tom principu, že jsme se měli odpichovat a pak kdo nejdál dojede. Naše družstvo zase vyhrálo a mně to připadalo nesptavedlivý, protože jsme byli silnější. Další hra byla na čas z největšího kopce až do doliny (ale nevím kdo vyhrál). Už nám zbývala jen jedna hodina, tak jsme se ještě párkrát svezli a šli jsme do klubovny na čaj. Mimochodem čaj byl strašně moc dobrý. Dále jsme hráli hru "Z pohádky do pohádky" (já jsem jim dělala pravidla). Už nevím kdo vyhrál (pozn. Z - Jen mezi námi, vyhrála jsem já:-)). A potom už byly 4 hodiny, tak jsme šli domů. Bylo to skvělý!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 28. 12. 2006
článek číslo 539
autor: Miky

 

Kartářka a Karbaník

Právě v tuto chvíli sedí šestnáct roverů v týpku u ohně a čekají na Silvestrovskou půlnoc. Hned jak na Okénko vložím článek o tom jak jsme na ni čekali loni, pospíchám k ohni taky. Beztak jim tam už chybím :-) Jo a už ste slyšeli tu novinku - sněžííííííííí, paráááááááda.
Potok je tu širokej tak na dýlku týpiový tyče. Ale ne všechny týpka sou stejně velký, to je fakt. Takže na dýlku týpiovky od týpí, kterýmu sme si zvykly říkat „roverský“ bez ohledu na to komu vlastně patří. Ten potok je lemovanej olšema, a posetej kamenama. Někde po nich můžete doskákat až do půlky, na některejch se rozcvičujou konipasové před tím než vyrazí na lov much a komárů a na tom největší placáku sedím já a nedělám nic. Teda ono se to tak vlastně jenom říká, že se nic nedělá. Ve skutečnosti pozoruju vodu a dumám nad tím jak plyne, a možná abych to plynutí líp viděl,házím do potoka olšový listí a sleduju ho až do nevidění. Je hezkej den, takovej který má určitě na mysli kamarád Joe, když vám přeje „měj pohodovej den“ A k tomu koukání na vodu se přidává poslouchání, já asi slyším jak voda zpívá, možná je to tak, že v potoce se voda točí a holkám podemílá oči a klukům uši, ale fakt slyším tuhle písničku …Co šeptá strom, starý strom a tráva, když jim v loukách naslouchám - keř má kvést a řeka líně proudit, osika se třást a v horách pevně skála stát - cesta vést odtud tam a štíhlá laň v zeleni se pást, jíní zábst a slunce hřát… no to teda, sám tomu nechci věřit ale slyším to stále víc a víc zřetelněji, otočím se a … zázrak se nekoná, tedy alespoň co se zpívající vody týče, není to voda ale ona, ta co si nese pugét kytek natrhanejch na někde na louce, poskakuje po břehu a zpívá si. Doposkakovala tak blízko, že si mně všimla, ale zdá se že na kameni sedící do vody koukající já, ji nikterak nepřekvapuje. Přes silnici se rozhlížej ať tě nic nezajede a až tam přijdeš slušně pozdrav. Už tu su, motorovej člun, tudy asi nepojede no a doufám, že by babička za slušnej pozdrav uznala i mrknutí jedním okem a v duchu vyřčené „ buenos dias, chica.“ Španělský pozdravy miluju a ta holka je určitě z Andalusie, nikdy sem tam nebyl a nikoho odtud neviděl, ale když sem v Alchymistovy četl, že to byla typická andalusanka, představoval sem si právě ji. V černých vlasech červenej šátek, široká sukně co vlaje a může si ji chytit za okraj když tancuje, tmavý oči, naušnice dlouhý a než bych si prohlídl její korále a náramky, chvíli by to trvalo…. jó Aranka umí hola hou … Na mé mrknutí odpověděla pousmáním a co vyřkla v duchu můžu jen hádat, jen doufám že ne „hola gringos.“ Slušné pozdravení máme za sebou a vypadá to, že Aranka (to je moje její jméno) nikam nespěchá jako já. Prohlíží si mě a asi bude důvtipná a věří tomu co vidí, protože se neptá co tam dělám, takže ji neříkám že sedím na kameni a koukám do vody. „Když člověk kouká na vodu“ říká, „často ho napadne, kam asi ten lístek co tam hodil dopluje…. a nejen ten lístek, viď … když člověk kouká na vodu, často ho napadne kam dopluje on … Chceš vědět kam dopluješ?...“ Já se ji chtěl zeptat jak se jmenuje, takovou lehoučkou otázku jsem ji chtěl položit a ona hned takhle. „A kdybych chtěl … máš sebou křišťálovou kouli a nebo už sis koupila horoskopy na příští rok?“ Nemusím přece každýmu kdo jde kolem potoka ve kterým sedím na kameni říkat co bych chtěl a nechtěl , raději budu opatrnej holčičko, ono totiž neprozrazovat není lhát a prozrazovat hned není třeba. „ Nebudu si přece číst co jsem napsala“ usměje se „a křišťálová koule není pro každého, ty bys tam viděl kulový, mám sebou karty“ Ani nevím jestli nejdřív skočila za mnou na kámen a pak vytáhla z té své mošny přes rameno balíček karet a nebo to bylo naopak, každopádně sedí naproti mně, sebejistě se usmívá, natahuje ruku s kartami, takže fakt nejde udělat nic jinýho, než si sejmout. Podám jí sejmutý balíček karet, a zatímco ona je počítá, já cítím, že už mě tak moc nezajímá kam dopluju já nebo lístek ale jen to co se teď děje na kameni. „jednadvacet říká a elegantně vykouzlí z karet vějíř. A teď si jich vyber deset“ Tak deme na to a jestli si nevytáhnu kartu s červeným srdcem a šípem mířícím na tuhle „kartářku“ tak ty karty kecaj. Tahám první, otáčím, na kartě je pět medvědů. Ta další je celá povločkovaná, spousta sněhových vloček, vypadaj jako ty co sme vystříhávali ve školce z papíru, na třetí jsou nůžky a kolem nich čtyři pecny chleba , na té další vidím dvanáct kovbojskejch koltů a u třech z nich je šerifská hvězda. Za chvíli mám před sebou celou desítku. Jsem teda vážně zvědavej co v mý budoucnosti znamená ten stočenej tak šest a půlmetru dlouhej had, co nemá hlavu ani patu. Rozhodně mě čekaj žhavý chvilky protože na jedné z karet byl velikánskej oheň. Ten kopačák, frisbee a lakroska sou poměrně jasný i když mě tam chybí squashová raketa a florbalová helma. Sportovně vypadá i další – na té jsou dřevěné sáně a modrý boby. A hele, přece jen to jsou karty, tenhle vypadá trošičku jako šašek co se jmenuje JOLY JOKER ale ten přece mívá kašpárkovskou čepici s rolničkama a ne takovou beranici přes uši, hmm. A poslední karta je věru královská, vešel se na ní král, ten bude asi oblíbenej hlavně u chlapů, páč drží v ruce místo žezla štangli salámu, ale vkus má, to se musí nechat, paní královna je hezky karamelově opálená s neodolatelnou jiskrou v oku, určitě nebylo pro pana krále těžké bezhlavě se do ní zamilovat. No a když ji miluje, není co řešit. Tak teď se ukaž ty, kartářko s jiskrným pohledem, tolik podobným tomu co má karetní královna. Založím si firmu na nůžky, která shoří a já si za posledního floka koupím beranici a přidám se k výpravě lovící lední medvědy? A nebo mi čáp přinese synka a já si s ním budu hrát na kovboje a naučím ho péct hada na ohni jak sem se naučil na výpravách s oddílem a fotbal, lakros a frisbee? Teď sleduji její rty dvakrát, jednou protože podemílaj moje oči a podruhé protože čekám na to co vyřknou…… „Míšo vstávej, no tak vstávej, neříkals že máte u klubovny sraz v devět? Máš skoro půl a ještě nejseš zbalenej“ …..

Aou, tak teď je má budoucnost více než jasná i bez karet. Do devíti u klubovny nehrozí, takže budu po deváté muset skousnout pošklebky ostatních (aby nedošlo k historické dezinformaci - dneska vyrážíme na zimní už po jedenácté ale dvakrát se mě asi nezdál žádnej hezkej sen a já to stihnul) jestli už sem se vyspinkal a co tak brzo,…. vrrr…. Tak rychle, spoustu ponožek, humusáky, vaťáky, hlavně nezapomenout beranici a rukavice to víte zimní není módní molo, tam jde do tuhýho, navlíct se obrovskýho pletenýho černýho svetru kterej voní kouřem ještě z loňska, přibalit babiččinu vánočku, čelovku a něco na čtení, Tesy určitě bude taky něco mít ale čtiva není nikdy dost. Čtvrt na deset, není to dobrý, ale ani nejhorší.

Dřevo a matrace jsou už čekaj na místě, Piškot sjede vyzvednout sud kofoly, Teo doloží ještě nádobí a deky, zbytek musí táhnout svý sáně a boby dál a vyrazí pěchy – sejdeme se na Podolí.

Sešli sme se u mostku. Auta dál nemůžou, né že bychom jim to zakázali ale nezvládnou to, to víte tady se neprohrnuje, tady je to divočina. Takže překládací stanice – nalož sáně až k prasknutí a táhni, po cestě dvakrát seber cos vyklopil, náklad vylož u srubu a znovu, dokud tu nebude všechno. Uf, je tu všechno. Teda až na týpiovky. Ty jsou za potokem u sedláků opřený o strom. Potok je tu širokej tak na dýlku týpiový tyče, je posetej kamenama a lemovanej olšema. Někdo musí oběhnout po mostku a postavit z tyčí lávku pro ostatní. Nabídl se Neggy, už si ani nevzpomínám kdo ho vlastně nabídl, jistý je, že někdo, kdo zde není teprve podruhý jako on a má přes mostek už něco naběháno, ze svejch prvních silvestrů. Jestli tu něco funguje, tak to je respekt ke zkušenostem, to víte naše zimní táboření není procházka růžovou zahradou, tady to bejvá krutý. Ten kdo tu byl mockrát učí ty co tu byli párkrát a to tak, že je nechá vyzkoušet si spoustu věcí, ale samozřejmě dává pozor aby poradil, povzbudil, kdyby Neggy s Císim nevěděli co a jak dělat. Při stavbě týpka, ale už víme všichni co a jak dělat a tak není náhodou že se nám vždycky povedlo hned napoprvé. Poradili jsme Ádovi, jak má vyházet kruh, kde bude týpí stát, roztáhnout plachtu, naměřit trojnohu, vztyčit trojnohu, přidat ostatní tyče, oblíknout je do červenýho pláště, natáhnout lajning, navozit palety a nechat pány inžinýri Páju a Pudila poskládat je tak aby výsledné letiště zabralo co nejmíň místa a vešlo se na ni co nejvíc lidí. Na palety přijdou matrace (to se bohužel jen tak říká, ve skutečnosti sem ty těžký matrace natáháme v teplejch, roverskej silvestr nejsou žádný lázně, tady je pořádná makačka) matrace schováme pod deky. Každej si pak nanosí svoje bágly, samozřejmě taky pořádně těžký, na svý místa, každej kdo tu není poprvé tu totiž má svoje místo, ti co tu jsou poprvé se podělí o fleky co zbydou a tak začínaj mít taky to svoje místo. Ze začátku možná jen místečko, ale to víte týpí není žádnej palác, v něm je všude blízko. Napravo od vchodu se navozí hromada dřeva a vybuduje kuchyňskej kout, takže každej ví, kam se obrátit když potřebuje chleba s hořčicí.No a točeňák ten určitě nikdy nebude daleko, možná že ještě kus visí na lajningu. Kupovat uzeniny na „zimní“ je složitější než uvědomit si rozdíl mezi nožičkou párku a párkem párků. Nejdřív musíte zjistit kolik cenťáků měří kilo a pak spočítat kolik váží šest metrů. No ale na nějakym půlmetříku navíc nám nesejde, takže letos byl náš točeňákovej had šestapůlmetrovej kousek. Ale aby ste si nemysleli že jíme furt jen točeňák, na lajningu visí taky štangle salámu, většinou loveckýho,ta štangle je tabu a to tak tabu, že i pro ty co byli nejvíckrát, ale všichni ví, že když vydrží až přijde ten pravej čas, tak si kousnou. Na levo od vchodu je herna a bar. Sem se nanosí spousta společenskejch her, který jsou pro děti aspoň od deseti let a který se hrajou nejmíň ve třech lidech a spousta jídla, ale mouku byste tady hledali marně , ta je přece v kuchyni, tady je jen sladký a slaný a nemyslím tím cukr a sůl. A letos je někde na cestě mezi kuchyní a barem i sud kofoly, spousta roverů ji miluje, takže není co řešit a s pípou se naučíme, na tom nemůže bejt nic složítýho a hlavně, nejsme žádnej vejlet mateřský školky abychom na to nepřišli, tady se musíme umět postarat.

A to nejlepší nakonec, zbývá postavit rošt nad ohniště a na rošt hrnec s gulášem (ten už je uvařenej z gulášovýho střediskovýho setkání, zatím nám vždycky aspoň na dně hrnce zbylo i do týpí a tam je možná ještě lepší než v klubovně) a rozdělat oheň. V týpku už je tou dobou docela tma a čistej vzduch, všichni se sesednou kolem ohniště. Rozdělat oheň – to není jen škrtnout sirkou a zapálit dřevo, to je rozdělat velkej dlouhej oheň, kterej bude hořet a doutnat nepřetržite až do novýho roku, přes noc se schová do popela my ho z něho ráno vyfoukáme, opečeme nám spoustu masa a uvaří spoustu čaje, beztak někomu zase propálí botu, rukavici nebo kulicha, spolkne párky propadaný roštem, ohřeje promácháný nohy a vysuší spoďáry když se vrátíte z venku z fotbalu, nebo z divokýho sjíždění kopce. Tak už nám oheň hoří, v týpí už je přítmí a vzduch už né tak čistej. Měřítkem na stav vzduchu v týpí je nám ružice z tyčí na vrcholu – buď ji vidíme a nebo nevidíme. Tak už nám oheň hoří, to znamená že už jsme vážně zase tady. Po desátý. Letos nás tu žije dvanáct a když nepočítám hojné návštěvy, které se za námi za ty léta přijeli podívat (a nebo jen chtěli přijet a my jsme je ani neznali a tak nepřijeli ) prožilo tu silvestra všehovšudy 21 roverů. Jen tři z nás tu však byli pokaždý, říkáme jim jedenáctky. Možná se ptáte, proč jedenáctky když letos táboříme pojedenácté? Ale nebudu vám motat hlavu vysvětlováním, to by bylo káčkovsky dlouhé povídání, důležité je, že jsou to jedenáctky a že jsou ochotní předávat zkušenosti a radit desítkám a nižším. To víte tady nemůžete hrát sami na sebe, tady držíme partu. Guláš snězenej, oheň hoří, teď už budem jen čekat na sobotní silvestrovskou půlnoc. Je středa večer, takže nás čekají tři dny čekání. Musíme toho za ty tři dny hodně stihnout, tak rovnou navěc.

Kdo postaví plán, kdo je červenej a kdo oranžovej, dáme rovnou rozšířenou verzi ne? Osadníci se nám vrátili. Loni tu kralovali, letos taky nezaháleli, ale z trůnu je sesadili Pájisovy drsní hoši z divokýho západu, šerif a jeho pomocníci, desperáti , renegát, prst furt na spoušti a BANG BANG , jen to kolem uší lítalo, to víte zimní není poklidná šachová partie, to je rodeo. Bangovalo se dlouho do noci, kromě desperátů a šerifů padli první čipsy, první metry točeňáku a první litry naší karamelově hnědý kofoly. A jěště něco je třeba sdělit, všichni si začali všímat, že Neggy to s kartama zatraceně umí.

Chcete cítit čistotu všude kolem? Pak buďte celej večer a celou noc v týpku kde hoří oheň a ráno z něho vylezte jako první, když všichni ještě spí a jestli přes noc sněžilo, jste tam. Slyšíte jen potok, sem tam nějakej zvuk lesa nebo vesnice, kolem načechranej bílej neporušenej sníh a tak dobře se dejchá. Já měl to štestí prožít dvě takový rána a jedno z nich bylo právě letošní, dva dny před Silvestrem. Bílej neporušenej koberec začal být posetej stopama víc a víc. Nejdřív se prošlápla už včera vyťapaná cesta týpí – ureova linie, která by se určitě zamlouvala vontům, protože žlutá je barva jejich. Další stopy jsou Atyho a vedou ke špalku kde sekal třísky a postupně se razí cesty nové, na louku kde se staví brány na fočus a na kopec, protože se připravuje dráha na sáňkování, největší magistrály jsou na trasách týpí srub a týpí kůlna se dřevem.Jedny ze stop jsou po dnešním dopoledni i psí. Piškot si totiž objednal kadeřnici Zuzku a Zuzka si přivedla svého kdovíjaksejmenuje psa, kterej by potřeboval ostříhat ještě víc než Piškot, chvilku totiž zabralo než ste se na něm zorientovali a zjistili na kterém konci je hlava. Piškot si vytáhl židli před týpí a Zůza mu jako správná kadeřnice mistrně zkrátila kadeře. A pak se šlo jezdit na kopec a pak si zabengovat a pak začutat a pak na kopec, a zabengovat a na kopec a zahrát frisbee a pak sme se rozdělili a část bengovala a část hrála fotbal,……………a tenhle rytmus nám přerušovalo jen jídlo. Co se sjezdu týče, tak zde bych chtěl připomenout divoké skokanské šou na stráni u dubu a tolik oblíbené sjezdařské klání jehož cíl je jasný , dojet dolů jako první, tomuto cíli jsou pak náležitě přizpůsobena i pravidla, takže je to taková volnější disciplína. Letos jsme dokonce zařadili nový prvek, který závodníkům zpestřuje dolní část trati, nazvali jsme ho výstižně letící duše od traktoru. Hned po prvních sjezdech se jako největší vyzyvatel ukázal Neggy (jednička) na saních, který měl solidní styl, dobře namazané sáně, dravost mu nechyběla a snaha se mu rozhodně nedala upřít a kdyby měl alespoň za mák soudnosti a cit pro odhad svých sil, jistě by sklidil mnohý vavřín, jenže obé mu schází a přeceněním svých možností se odsoudil k debaklu. Dostal totiž chuť na skalp Piškota (jedenáctka) jezdícího na modrých bobech, který zhodnotil své zkušenosti a hlavně mnohaletou znalost tratě a co se pamatuju, nedal Neggymu šanci okusit chuť vítězství snad ani jednou. Ale zjistili jsme že Neggy, toho času už napůl Mevrik, je „jednička“ [čti: myš] nadaná nejen v jízdě na saních, ale především ve všech hrách karetních. Dostal-li do rukou paklík karet, zvláště pak, měl-li na hlavě mírně do čela naraženou svou beranici, které něžně říkal „Nataša“, lehce se pousmál a nasadil výraz pokerového hráče, byl by v úzkých i James Bond – agent 007. Všichni cítili že Mevrik není jen tak nějakej karetní zajíc, ale je to pan karbaník. Taky jsme si ho pro ten zážitek ze hry náležitě rozmazlovali a když jsme cítili, že mu hrozí nebezpečí ze strany kolem potulujících se mědvědů, které dost často, provokoval, neváhali jsme ani chvíli a Mevrika vlastními těly bránili. Někdy nás na něj naskákalo i pět. Nakonec už ani nemuseli chodit kolem medvědi, stačilo když Mevrik provokoval.

Jak sem říkal, občas ten náročnej program přeruší volání vnitřností a je třeba se najíst. Na nějaký delikatesy si nepotrpíme, to víte týpí není žádnej pětihvězdičkovej hotel, tam musíš jíst co ti daj. Zimní kuchyně má svoje zvláštnosti. Jednak musíte připočíst dobu přípravy pokrmu o dobu roztání všeho zmrzlého. V receptech se pak nepoužívá, přilejeme litr mlíka, ale přidáme kostku mlíka. Jako univerzální rozmrazovač a čistidlo v jednom doporučujeme slabý ovocný čaj – ovocňák. Kdybyste někdy v zimním týpku kuchtili, hlavně nezapomeňte na koženou rukavici (možná i svářečská maska by se uživila) ono je to totiž něco mezi kuchařinou a kovářstvím. Jako je velmi pravděpodobný, že na vánoce večeříte kapra je minimálně stejně pravděpodobný že my na Silvestra večeříme maso naložený na roštu pečený. A rada jako z receptáře, zapomněli jste si v klubovně struhadlo? Potřebujete posypat rizoto strouhaným sýrem? Nic není ztraceno pokud jste nezapomněli lis na česnek, jen je to poněkud zdlouhavější.

Od pátečního večera to jde už ráz na ráz, cesta do Bobrové pro maso a prosmejčení kotelny jestli by se nám nehodily nějaký podpalovací časáky ke čtení. Sobotní odpoledne nás pák čeká další vejlet, každý vezme svou lakrosku a hurá na Zubík na generálku přípitku. Letos pavlovská jabloň nerodila a tak jsme museli oželet tradiční mošt, po návratu je čas na pečení masa, kofola se pije více než obvykle a v hlavním vysílacím čase začíná přímý přenos reality show „vyhulení 2005“ to víte tady nejsme v klimatizovaný vile, tady oheň „hulí“ ostošest. A ač je známo, že dvakrát se dostejné řeky nevstupuje. Mevrik se pouští opět do křížku s Piškotem a tentokráte diváci rozhodují, koho chtějí v týpí mít, ano hádáte správně i přes všechny hlasy pro magického karbaníka „národ ---„ rozhodl jasně, z týpí letí Mevrik. To už odpočítáme poslední sekundy roku 2005 ala snowborďáci a nastává ta pravá chvíle pro ohňostroj a půlnoční výšlap na Hrádek, ideální místo na Zeměkouli pro tabu štangli a přání „hlavně teda“ do dalšího roku. A v tento kouzelný okamžik se z jedniček stávají dvojky, z dvojek trojky,…. a z jedenáctek , ano hádáte správně, dvanáctky. To víte tady se nespěchá, tady čísla rostou pomalu ale jistě.

Nevím kam ve snu doplul můj olšovej lístek, ale má nejbližší budoucnost po probuzení ze sna byla krásná jak kartářka z Andalusie. Adios amigos. Tak za rok. A nezapomeňte, až se vám ten váš jen vy víte jakej život promítne před očima, ať je na co koukat.

Z paměti vylovila a sepsala jedenáctka :-)

----------------------------------------------------------
PS: Roversky srdečný dík do Bobrové, kde nám nakládají maso a pečou výborný koláče, stejně jako všem ostatním co nám na Podolí přivážejí a z něj odvážejí vše nač si vzpomeneme, třeba letos ty čtyři pecny chleba.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít