okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 5. 4. 2005
článek číslo 314
autor: Klakson

 

Vlčinec 1.4.2005

Opět se nám sešel měsíc s měsícem a jako vždy vlčata a nás čekal vlčinec. Tentokrát nás už netrápilo, že klubovna byla obsazena oddílem, protože sníh už dávno roztál a počasí si pro nás připravilo teplý a krásně slunečný pátek. Proto jsme mohli vyrazit konečně ven do přírody a užívat si prvních jarních dnů společně. O tom, co se na vlčinci dělalo se dočtěte v dalších větách…
Jak už jsem psal, pátek byl krásný už nejen proto, že člověka nemusí trápit, co se zasejk musí učit do školy, ale že je tu opět čas ke schůzce vlčat... Dnes to byl vlčinec. Jak to u nás funguje a podle takového kolotoče, měla na starosti vlčinec Tkanička.

Na začátek jsme ale stejně vlezli do klubovny. Čekala nás jako klasicky kontrola 5P, zápis docházky a mrknutí na oznam pro akce atd. Ale jak všichni víte, tak se na vlčinci vyhlašuje i bodování za předešlý měsíc a nebylo tomu dnes jinak. Po vyhlášení následovala další přednáška do nováčkovské zkoušky – kroj a všechno to, co se kolem něho točí. Pak už se konečně mohlo vyrazit ven.

Mno a byl to teda výstřel. Kluci jsou na rozdíl ode mě plní „jarní energie“ a dali to znát. Začalo se mi zdát, že všichni trénují na nějaký závody ve sprintu nebo co :-) Po tomto rychlém přesunu, který vedl Pepa, jsme se dostali na takovou tu jednu známou louku nad městem, tam jsme zakotvili a začali pařit nějaký ty hry :-)) Na začátek jsme si dali kolíčkovanou, která byla v režii Tkaničky. Já jsem děti při této příležitosti šlehal mega giga velkou :-) „metličkou“, kterou měl Pepa v klubovně a bral ji s sebou. Pak přišla moje hra… Jelikož jsme se pak všelijak honili a kluci zkoušeli všelijaký akrobatický kousky, tak jsme trošku ztratili pojem o čase a malinko se zpozdili od normálu... Rodiče snad prominou :-)

No a po vlčinci se konala první schůzka s rodiči, dá se říct, předběžné informace o táboře. The Ende :-)

Jak už jsem se zmiňoval – kluci vyváděli spoustu věcí, ale tyto akrobatický kousky jsem musel fotit :-)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 8. 4. 2005
článek číslo 315
autor: Miky

 

JSEM Z ........

Tak trochu jiné Curriculum Vitae aneb hodina "sebelogie" v bradavické škole kouzel.
Občas se stane, že někde musíte vyplnit své osobní údaje, někdy dokonce rovnou sepsat celý životopis. Většinou jde o to prozradit na sebe, kde jsme se narodili, kde zrovinka bydlíme, jestli už jsme si s někým vyměnili svatební prstýnky, jestli už nám někdo říká „mámo, táto“, jak jsme chytří a které školy už máme úspěšně za sebou, nebo jak pracovití a kolik zaměstnání jsme vystřídali, popřípadě kolikrát jsme člověkem, tedy kolik jazyků známe, jestli si tykáme s kompjútrem a zda umíme točit volantem a šlápnout do pedálů…

Když v pohledeckém kulturáku při okresním setkání roverstva (asi před dvěma lety) alias Bradavické škole kouzel, probíhala hodina, která by se mohla jmenovat třeba „sebelogie“ nebo „sebegrafie“ čili věda o sobě samém, měli mladí kouzelníci a kouzelnice (roveři a rangers) napsat text, v kterém by na sebe prozradili ještě osobnější údaje než po nás většinou chtějí dotazníky, přihlášky, životopisy… Ne ne, nešlo o to prásknout na sebe něco, co chcem abychom o sobě věděli jen a jen my, či nějaké pikošky. Šlo o to hezky se zklidnit a rozpomenout se z jakých střípků je vlastně poskládána mozaika našich životů, na věci důležité a zásadní stejně jako na maličkosti, které nám připadají vlastně obyčejné ale naše, na své pocity a touhy, na lidi kolem sebe,… prostě na věci, které k nám patří a bez nichž byste to nebyli my. A byla to také tak trochu i hra se slovy, podmínkou bylo, aby každá věta začínala JSEM Z….. Vybral jsem pro vás 14 plodů této hodiny, 14 „životopisů“ 14ti roverů a rangers (Harry Potter ani Hermiona mezi nimi nejsou :-)) Asi se vám nebudou chtít číst všechny, ale to vůbec neva, přečtěte si aspoň kousek pro inspiraci a mrkněte na konec. Proč? Protože je tam zádání domácího úkolu pro všechny co znají oddíl Naděje, ať už do něj právě teď patříte, nebo jste patřili, nebo znáte někoho, kdo tam patří či patřil, nebo znáte někoho, kdo zná… prostě jakkoliv :-)

Jsem nenažraný spotřebič všeho krom mlíka,
Jsem hudební soustava s hlasitostí na max
Jsem divnej pavouk, co rád poslouchá „áčka“
Jsem northbridge a southbridge a mP k tomu.
Jsem pařan bez budoucnosti.
Jsem přeplňovací 3,5 litrový dvanáctiválec s dvojitým vstřikováním.
Jsem mozek pneumatiky na vyhrkaný silnici.
Jsem kabriolet bez kabiny.
Družice v oku a kontumační vítěz nízké postinteligence na zemi.

Jsem z indiánů sušících bizoní maso.
Jsem z babičinejch topinek a párků.
Jsem z části oheň a z části sen, tak jak někdo napsal sprejem na zeď.
Jsem z hadem spolknutejch slonů.

Jsem z romantiky.
Jsem ze snů, které jsou o lásce.
Jsem z dobré zábavy.
Jsem z dobrých, ale i špatných slov.
Jsem z dobré zmrzliny a zákusků.
Jsem ze všech dobrých nedělních obědů.
Jsem z dobrého a věrného kamarádství.
Jsem z chvil dobré pohody.
Jsem z chvil plných stresů a výčitek.
Jsem z noční oblohy plné hvězd.
Jsem ze samoty a rozjímání.
Jsem ze západů slunce.
Jsem z krásných úsměvů a vřelého podání ruky.
Jsem ze snů o pravdě a míru.
Jsem prostě ze všeho, co mi život postaví do cesty.
Jsem z chvil plných zklamání, ale i radosti.
Jsem, která jsem!

Jsem z lásky mých nejbližších,
z krás přírody, slunce, vody a ohně.
Jsem z Boha.

Jsem ze dne i noci.
Jsem ze sluníčka, ktré večer zapadá
jen aby ráno mohlo vyjít.
Jsem z mých kamarádů.
Jsem ze žabiček.
Jsem z vanilky a skořice.
Jsem z mé tajné lásky.
Jsem ze smíchu i pláče.
Jsem z knížky Řeka Bohů.
Jsem ze sjíždění jezů.
Jsem z pohádek.
Jsem ze šťastných konců.
Jsem z mé babičky.
Jsem z radosti ostatních i své vlastní.
Jsem z majoránky.
Jsem z Vánoc a cukroví.

Jsem tvrdý jako moje pádlo.
Jsem zlomený jako Čvachtalovo pádlo.
Jsem nanic jako kameny v okně.
Jsem malý jako Země ve vesmíru.
Jsem jedinečný jako každý člověk.

Jsem z větru ve vlasech své ženy.
Jsem z vůně naftových motorů.
Jsem ze svého bytu, kde jsme tři.
Jsem z komunikace s úplně cizími lidmi.
Jsem ze své dcery a z jejího „tata“
Jsem z Kosatek.
Jsem z Hudby Praha a z jejich hudby.
Jsem z málo chvilek strávených z rodinou.
Jsem z hodně času stráveného v práci.
Jsem ze všeho okolo mne.
Jsem z vody.
Jsem z toho, že jsem!

Já jsem z přátel, co mám okolo sebe,
z lásky, co mám schovanou v sobě,
z rodičů a ségry,
z vody, z mojí želvy, z chemie,
z chaosu na svém psacím stole,
ze svého polštáře.

Jsem z horkého čaje,
z voňavé růže, která se mi líbí,
jsem z tmavě modré barvy, kterou miluji.
Jsem z rodinného života,
z víkendových výletů,
ze dnů strávených s přátely a s rodinnou.
Jsem z vůně rostlin.

Jsem z dobroutova.
Jsem z prachu, kostí a masa.
Jsem ze svých sester a bratrů.
Jsem mafrmen
Jsem objevovatel sebe a země
Jsem ze svých předků a hrdinů.

Jsem z počítačových her i prostředí počítače,
jsem z SMS, bez kterých si svůj život už ani nedokážu představit.
Jsem ze svých přátel, rodičů a příbuzných.
Jsem z fantasy knih, magie a kouzel.

Jsem z věcí, na které nadávám,
z hudebních CD, které se mi ani nelíbí,
z jahodové zmrzliny, ačkoli mám mnohem radši karamelovou,
z bratra o kterém si myslím, že ho nesnáším...

Já jsem ze běhání a hulákání
a chechtání a zpívání a skákání
a svačení a žvanění a spaní
a kamaráčoftů a důvěry a pohůdky.

Jsem bílý sníh,
jsem jak dřevěné jádro mého snowboardu,
jsem jak rotující pták, jsem volný,
no prostě SNB.

Tak a zde je ten slibovaný domácí úkol (a né že to opíšete, každý hezky sám :-): představte si, že by se náš oddíl proměnil na člověka (což v Bradavicích není žádný problém, že :-), nejspíš by to byla patnáctiletá, sportovní, copatá, upovídaná slečna Naděžda. No a ta Naděžda má na hodině „sebelogie“ také vytvořit svůj životopis „Jsem z…“ a vy jste její hodní spolužáci ze stejné lavice a chcete jí poradit. Takže? Takže vymyslete věty ze života oddílu, které právě začínají slovy Jsem z….. Mě napadá třeba „Jsem z trianglu, kterým svolávám na jídlo, Jsem z nástupu do třinácti a věčně vyskleného okna ve dveřích do klubovny. Jsem taky z bobrováků a radešíňáků kteří za mnou dojíždí. Jsem z vysvětlování pravidel které stejně vždycky aspoň někdo nepochopí, jsem z lásek tajných i netajných, jsem z ……“ a já končím ať zbyde také něco na vás :-) Koho tedy něco napadne pošlete mi to do 17. dubna na mého „zavináče“ já to hezky sesumíruju a můžete se těšit na oddílovou historii tak trochu jinak.
A žádný výmluvy, že vám dopsala tužka, nešla elektrika, nepolíbila vás múza a vůbec. Student se stará, student má! Nemáš úkol, máš za pět, však to znáte :-) Čau, Miky alias Hagrid
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 8. 4. 2005
článek číslo 316
autor: Terezka

 

R+R turnaj ve volejbale

Uf, to je dlouhej nadpis :-) Jak to všechno začalo? Už asi tak v listopadu, když se o něčem zmínil Brepta, ale nevěnovala sem tomu moc pozornost. Pak asi za dva měsíce na to mi Kajman řekl, jestli bych do toho nešla, a tak sem šla a proč ne? Volejbal hraju ráda, sice mi moc nejde, ale zase taková hrůza to není…
Do Žďáru jsme měli dorazit v sobotu ráno, jelikož jsme jen z Města a cesta tam (ani zpět) netrvá moc dlouho… Ale protože sem (někdy bohužel, jako v tomto případě) Breptova sestřenice a on mě požádal, jestli bych nedovalila projektor od Zdenyho, tak sem jako jediný zástupce vyrazila už v pátek, protože já Radímkovi splním, co mu na očích vidím.

Netrvalo to moc dlouho (asi 3 hodiny) a poslední týmy se sjely až tak ve 22:00, a tak jsme vyslechli něco k pravidlům, rozlosovali pořadí týmů a pak zahráli jednu hru tak pro seznámení (bylo nás tam asi 60) a pak někdo vyrazil do nočních ulic Žďáru a někteří (někteří už potřetí) shlédli film z letní olympiády v Řecku…
Bylo už docela pozdě a tak nejen všichni účastníci, ale úplně všichni zalehli do spacáků a snažili se usnout.
Ráno se nikomu nechtělo vstávat, ale touha po výhře některé vyburcovala i ke krátkému tréninku (my sme k nim nepatřili, jelikož větší část (tedy všichni až na mě) našeho týmu dorazila až těsně na zahájení.

V 8:00hod se odpískaly první 2 zápasy a my jen sledovali smečovaná podání, smeče na síti a nebo taky úplně jiného… soupeřů jsme se samozřejmě báli, ale ne zas tak moc. I když první zápas nedopadl nijak zvlášť dobře, nijak nás to nerozhodilo. No a pak už to znáte, zápas za zápasem a počítání skore atd. Nervozita stoupala s každým prohraným zápasem nebo remízou.
A pak přišlo to, co nás nakonec stálo 6.místo. Měli jsme hrát poslední zápas s Hořicemi – Abyloty až v neděli, jenže Hořice byly z daleka, chtěly odjíždět brzy a tak se prvně spekulovalo o tom, jestli můžeme zápas odehrát, pak se to na chvíli povolilo a nakonec se to nepovolilo, tzn. že zápas skončil 0:0, protože i když Abyloti odjeli, my nebyli komplet. Ale co, sedmé místo taky dobrý.
Oni byli rozhodčí stejně podplacení, určitě, protože jinak by nevyhráli pořadatelé, ne? (Samozřejmě, že tohle je jen vtip, byli vážně dobří a ty krásné medaile si zasloužili stejně tak jako ti, co skončili druzí a třetí.)
A kdo že se to vlastně turnaje zúčastnil: Kajman, Jíťa, Pájis, Mlacík – ano, Mlacek opravdu vstal a vyrazil s náma, Duo, Viky a moje maličkost.

P.S.: Díky moc Viky, která do toho šla a vůbec nic si nedělala z toho, že jí to nejde, tak jak by chtěla.

fotografie - Mládě
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 11. 4. 2005
článek číslo 317
autor: Zdeny

 

Dobrovolná kola

Opět dobrovolná kola – jako každý rok. A jako každý rok jsem byl zvědav kolik že dobrovolníků dorazí, obzvláště když neděle patřila spíš mezi studené a větrné dny. No alespoň proti minulému roku nepršelo.
Sešlo se nás 10, ale hned od začátku byl plán cesty radikálně změněn. Čekali jsme totiž na bráchy Tulisovi, kteří cestovali z Radešína. Nejdříve dorazil 15 minut po srazu Pepa, který Vojtovi ujel s rafinovanou výmluvou že nás zdrží než on dojede (netušili že starostlivá maminka poslala smsku ať na ně počkáme). No tak čekáme další čtvrt hodiny a říkáme si že to snad není možné a tak jedeme milému Vojtovi naproti.

V Radešínské Svratce už je každému jasné že ho asi nepotkáme, tak až telefonát domů nás uklidnil s tím že když se Pepa od bráchy (u Nové Vsi) oddělil, tak to Vojta prostě otočil a jel zpět.

My tedy stočili řidítka doprava a dojeli do Řečice, odkud jsme pěkně po téměř rovince pokračovali až na odbočku na Nové Město. Mako nás vedla naprosto skvěle a moc si to pochvalovala :) – to má za to že jezdí v koloně cyklistů jako… no jako Mako a tím všechny ohrožuje – ne že by ostatní byli kdo ví jak ukáznění, ale Mako kralovala. A to ještě po cestě hubila netopýry svým ultrazvukovým smíchem… Do řady cyklistů byla zařazena zpět až po slibu, že napíše článek sem na Okénko – do dvou dnů, tak se můžeme těšit…

Nechtěli jsme to moc přehnat, takže konečná suma kilometrů na displeji tachometru se u klubovny zastavila zhruba na 19 km. I tak to byl prý pro Báju životní rekord.
Jsem tedy zvědav na tábor na kolech – jak to tam uválčíme.

Ještě patří dík roverům, kteří v dychtivé touze pořádat a účastnit se co nejvíce skautských akcí vyrazili s námi a kryli nám celou cestu záda – viz. foto. Takže díky, Kajmane, snad jsi nebyl moc zklamán.

A ještě díky všem přespolním za to že dorazili na dobrovolnou akci na kolech, protože jejich cesta do NM a zpět čítala víc než samotný výlet. A opravdu obrovsky moc jim děkuji, že mě každý z nich prozvonil, abych věděl, že v pořádku dojeli!!! Dostanete do nosu!!! Počkejte na výpravě… :) = vůhružný úsměv.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 11. 4. 2005
článek číslo 318
autor: Zdeny

 

Rádcovské vaření

To se takhle občas s rádci sejdeme mimo plánované předoddílovkové oddílové rady – tedy většinou se tak sejdeme, když je potřeba něco urychleně vyřešit nebo je nějaký průšvih. Proto když jsem svolal mimořádnou oddílovou radu, tak bylo hodně překvapení a každý zpytoval svědomí, co provedl či naopak neprovedl…
Jaké však bylo překvapení, když po zahájení rady bylo před rádce vhozeno několik potravin a úkol zněl jasně – využít tyto suroviny a ty co nám zbyly z tábora (zimního… :)) k vytvoření nějakého poživatelného pokrmu – limit – 1,5 hodiny.

Chvilku na mě nechápavě hleděli a když jsem dodal, že se jedná o test jak schopní či neschopní jsou, dali se do díla. No občas to vypadalo dost dramaticky – když jsem je tam viděl řádit s noži, struhadly atd. A tak jsem raději vyklidil pole a vrátil se až za zmiňovanou hodinku a půl.

Borčus v klubovně byl neuvěřitelnej, ale jídlo opravdu velice velice dobré. Ovšem úklidové práce zabraly dost času.
O článek jsem poprosil rádce, ale vidíte jejich schopnost… hlavně prý Pepína…
Pepíno

Rádcovské vaření II

Pavlínka drží slovo a asi po měsíci a pár dnech zde je slibovaný článek o rádcovském vaření od Pepína.
Byla středa, nevím kolikátýho a my - rádcové - jsme byli sesemeskování nejvyšším. Teda jestli je nejvyšší, nevím, možná Alby je… no prostě Zdendou, na odpolední schůzi v klubovně. Co kdo asi udělal? říkal si asi každý, protože je neobvyklé svolávat rádce jen tak hop. No tak jsme v určitou dobu přišli na smluvené místo a čekali na ty pomalý. Hned jak Zdeny dorazil, vytáhl z tašky zeleninu, maso a další potraviny, řekl nahlas naše myšlenky a pak dodal, že se nemusíme ničeho bát (nebo něco na ten styl) a že mám čas do 17 00, abychom uvařili nějaký jídlo. Pak tam ještě chvilku fotil a byl tam a za chvíli odcházel a nechal nás tam samotné s foťákem. Pustili jsme se do toho. Všichni se chopili nějakého krájení, porcování, trhání… a já se chopil foťáku a sem tam sem něco dones nebo ochutnal. Během kuchtění tam přišel Adam s pomerančem, loupal ho, snědl a odešel. Pochopitelně bez šlupek. Za chvíli bylo z krvavého mase stvořeno docela ušle vonící hnědé masíčko, z okurek a moc moc česneku byl připraven salát pro Zdenyho a za další chvíli nebylo co dělat, tak jsme se fotili, Brian vařil a měli jsme se dobře. Ještě hodně před pátou bylo maso, rýže a všechno hotovo a jsme se bez Briana pustili do jídla. Každý vzal to, co našel, Pepa nějaký vidle, a už jsme (až na Briana) jedli. Bylo to dobrý. Nechali jsme i Zdenymu, umyli nádobí a šli pryč.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 13. 4. 2005
článek číslo 319
autor: Zdeny

 

Nováčkovské zkoušky

Po letošním přílivu nováčku bylo na čase otestovat, jak na tom jsou co se znalostí a dovedností týče. Protože Zůza, která vždy připravovala nováčky, už nefunguje v PK, tak jsme to letos nechali na rádcích a družinách. Jestli to bylo dobře či ne, se mělo ukázat v jedno dubnové sobotní mrazivé dopoledne.
Účast byla poloviční, ale protože ostatní nováčci měli řádné omluvy, tak jim bude dán ještě jeden předtáborový termín – stejně tak jako těm, kteří na první pokus neuspěli.

V tom mrazivé ránu jsme se sešli s PK u Mercedesky (která pořád ještě není naše – tam by se připravovaly nováčkovský – pěkně v teple u krbu) o hodinku dřív, abychom stihli nachystat trasu, která má prověřit znalosti a dovednosti nováčků. No možná jsem trochu přehnal to, že jsme se tam sešli s PK, protože Eliška přišla o čtvrt hodiny pozdě a Adam ještě daleko déle (a vůbec ho neomlouvá, že jel z Bobrové na kole). Ale hlavně přišli i někteří dobrovolníci z oddílu a rádcové, takže jim patří dík za včasný příchod a pomoc na trati.

Vyfáborkovali jsme trasu dlouhou tak přibližně 4 km a rozmístili jednotlivé úkoly a kontroly a rychle spěchali zpět k Mercedesce, kde se už scházeli nováčci.
Pár slov a mohl vyrazit první z nich – fáborky ukazovaly skvěle cestu, takže Filda zvládl rekord trati v super čase. O fáborkovém značení si své myslela Pipi, která se asi 3x vracela na start z různých stran…

Abych to zhrnul – gratuluji Pipi jako nejúspěšnějšímu nováčkovi, dále Nice, Mako, Marťovi, Ludvovi – kteří úspěšně splnili. Více se budou muset snažit Hanz, Škráňa a Filda, kteří si to pro úspěch zopakují. To ale není žádná ostuda, protože i jiné kapacity zvládli nováčkovskou až na podruhé, že? :)

Ale kdo chce v oddíle nějaký ten čas pobýt, tak se pár základních věcí holt musí naučit. Sice mi zalichotilo že Škráňa uvedla jako patrona skautů mě, ale uznat jsme to nemohli :) Uvázat šest základních uzlů nebo zorientovat mapu – to patří také mezi základy, které je třeba znát. Podle toho přece poznáte skauta – stejně jako při rozdělávání ohně, ve kterém naprosto exceloval Hanz – což je nebezpečná kombinace… on a sirky. Kdyby se mu tak dařilo při uzlování či zdravovědě.

No a i když vysvitlo sluníčko, tak jsme se v poměrně slušném čase rozešli k domovu užít si začínající víkend.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 13. 4. 2005
článek číslo 320
autor: Mládě

 

Budeme v televizi!

V úterý v naší klubovně a v okolí chaty Mercedes natáčela TV PRIMA příspěvek o trampotách okolo navrácení chaty Mercedes skautům.
Vás mladší asi tato věc nějak nebere, ale pro ty starší, kteří ji stavěli a byli při natáčení, tak je to docela srdeční záležitost. No ale jestli tento pořad nějakým zásadním způsobem zasáhne do již mnohaletého sporu je otázkou... V květnu se tedy dívejte na pořad PROTI SRSTI, kde by to mělo být...

Jo a je to TAJNÁ INFORMACE, takže se to oficiálně neví!!! ale to víte paparazzi jsou hrozně vlezí...:-)

fotografie - Mládě
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 18. 4. 2005
článek číslo 321
autor: Zdeny

 

Doba šutrová

Co má bejt na výpravu? Díkes. Já
Jako vždy + jídlo dle domluvy s družinou. Taky Já
Prostě klasika.
Tak takhle nějak to vypadalo před výpravou na ventilu – a opravdu klasika. Sraz na autobusovém nádraží osmnáct hodin po začátku patnáctého dne měsíce dubna. Před blížícími se přijímačkami jsem očekával slabší účast, ale ono ne a to bylo dobře.

Sice asi budeme mít problém se do Tesákovic chalupy Rabuňky vlézt, ale to budeme řešit až na místě. Zatím jsme v autobuse, kde Bája s Pipi pěkně řádí, Škárňa také nezůstává pozadu, takže provádíme různé škatule škatule hejbejte se, ať spolu nejsou ti nejhlasitější uličníci a uličnice. I tak si spolucestující užili.

Po cestě z Věcova do kopce směr zřícenina Štarkova a tak i Rabuňka, mi nikdo nechce věřit že nazpět půjdeme pěšky až do Města, ale však oni uvěří :)
Ubytování probíhá docela bez problémů a já obdivuji Tesáka, s jakým klidem pouští tu smečku do jejich poklidné chaloupky… Hned po krátké večeři vyráží oddíl do blízkého lesíku plnit různé úkoly přichystané Áňou, ale PK se to netýká, protože přemýšlíme nad zítřejším netradičním a časně ranním pochoďáčkem. Takže podstata hry mi unikla, ale to určitě dopodrobna vylíčí Mako ve svém další povinně-volitelném článku :)

Spát se jde kolem desáté, téměř polovina oddílu usíná venku u ohýnku pod hvězdami, čemuž jsem rád, protože takové noci jsou pro každého nezapomenutelné – nejen tím, že se člověk nevyspí do sytosti :) Nálada u ohně je veselá a tak musím rázně zakročit, abychom se vůbec vyspali, protože nikdo kromě PK netuší co se chystá… Holky ještě se smíchem prosí Tesáka, aby je vzbudil tak ve 4, aby se stihly přemístit do budovy než padne rosa. Tesák s úsměvem slibuje. A potom už jen tak desetkrát napomenu pár kecalů, pohrozím tím, že se přestěhují do lesa a už je klid. Člověk střídavě usíná, probouzí se, kouká na zmenšující se plamínky ohně střídavě na hvězdy poslouchá dech ostatních či Banyho mluvení ze spaní.

A najednou jsou čtyři hodiny a Tesák opravdu přichází – nejen že ještě nepadla rosa, ale máme tu připravovanou hru. Ostatní neví jestli je to jen vtípek, ale když je vyháníme ze spacáků se sbalit, tak všem dochází že to asi vtípek nebude.
Sbalení věcí kontroluje Adam – mapa, buzola, 5P, snídaně, lékárnička….. Družina dostává louč a vyráží do tmy s blednoucími hvězdami nad hlavou – aby následovala cestu ze svíček vedoucí do hlubokého lesa k první obálce s částí mapy.

Druhý den výpravy se nám rozjíždí na plné obrátky. Úkolem cesty je pozhánět pro pana Wolfa co nejvíce pravěkých kreseb, které se v blízkém i dalekém okolí nacházejí.
Vyrážíme chvilku po nich – tedy Áňa, Adam a já – vyrážíme ale v protisměru, abychom stihli přichystat polovinu trasy, jejíž první část vyrazil před pár desítkami minut připravit Miry s Cískem. Jaké je však naše překvapení když postupně narážíme na Rysi a potom na Jeleny – šli totiž přesně na opačnou stranu než měli…
„To nemáte mapu?“ rozčiluju se po ránu.
„Máme, ale Jihlavska.“ S provokativním smíchem mi odvětí Tulda, čímž riskuje, protože takováto rádcovská práce mě značně rozlaďuje.

„Nemáme.“ Pro změnu na rovinu odpovídá Pepíno, o jehož rádcovské práci si v tu chvíli myslím něco podobného.

„Tak to máte smůlu.“ Odvětím navrčeně a posíláme je na správnou stranu, ať se s černobílými útržky mapy poperou po svém. Holky jim to opět nandaly – tedy aspoň start. Uvidíme co dál. No je tohle možný, taková neschopnost? – skřípu zubama ještě nějakou tu chvíli a nadávám i Adamovi jakže jim to povinné vybavení kontroloval.

Pomalu se rozednívá a my umisťujeme jednotlivé obálky na trase. Obdivujeme mlžné cáry zvedající se z vysočinských potůčků a údolí, brouzdáme se rosou a sledujeme vyjasňující se obzor. Prostě nádhera! Ale to není vše – docházíme za Mirym na Prosičku – kde je polovina cesty a vylézáme na skálu ke kříži tyčícímu se na vrcholku. To je teprve nádhera. Výhled do širokého kraje, daleké obzory, protější stráně, mlhy přeplouvající z jednoho údolíčka do druhého, místy zbytky sněhu – to vše prozářené ranním sluncem. Sedíme nahoře a vychutnáváme ty nazapomenutelné chvíle. Ještě že máme to štěstí a můžeme toto zažívat…

Oddíl zatím spěchá po cestě a plní úkoly, ale už brzy musíme očekávat první družinu – Lišky. Zdají se být nejschopnější a nejrychlejší družinou. Cesta podle mapy jim opravdu jde – většinou. Jaké překvapení když dochází společně s Rysama, kteří ze začátku zbloudili. Oběma družinám dokonce ještě hoří pochodně. Šátkujeme o jejich životy a oni zatím v bitevní vřavě hledají další popis cesty a poté plní úkol vylézt na vrcholek skály a pokochat se výhledem. Lišky nenechávají nic náhodě a tak pokračují jako první dál po trase kytiček a jejich názvů, aby je po pár stech metrech správně přeříkali Áni. Rysi je těsně následují.

Neuplynulo ani moc času a už tu jsou další dvě družiny. Veverky a Jeleni – všichni se zdají v pohodě, jen Žabka a Škráňa se zdají trochu unavené. Nicméně průběh je stejný jako předtím a obě družiny zase vyráží na další trasu. My balíme vybavení a zkratkou spěcháme na Štarkov, kde je konec celé cesty. Tesák s Eliškou zde od rána šplhají po skalách a vytvářejí malby, které pak bude slaňující oddíl hledat. Na místě zjišťuji, že jsem foťák po Liškách posílat nemusel, protože jsme zde nejdříve ze všech družin.
Dlouhou dobu se nic neděje až doráží Jeleni – velké překvapení, protože teoreticky měli být někde v zadnějších pozicích. Copak se asi mohlo stát? No prostě mapa je v rukách našich družin nebezpečnou zbraní – někdy je lepší ji nemít, že, Jeleni?

Ale nakonec jsme se šťastně všichni sešli a slaňuje se jako o závod. Dvě stěny, jedna cvičná, druhá ze zachovalé hradní zdi – ta už je drsnější – však si Pavlínka užila než jako první z holek přišla na to, jak na slaňovací cestu nastoupit… Daří se nám přesvědčit i zatvrzelé odpůrce výšek, ať slaňování zkusí a u všech se setkalo s ohlasem – asi budeme muset opět připravit nějaké slaňovací odpoledne. Bája nás překvapuje svým horozlezeckým stylem, ale to je na delší povídání.

Zpět na Rabuňku docházíme až po jedné hodině. Vyvalujeme se na pálícím sluníčku na spacácích, družiny vaří oběd a užívají si prodlouženého poledního klidu – předpokládal jsem, že si alespoň někdo zdržímne, ale to jsem se mýlil. Tak je všude plno křiku, smíchu, lumpáren – prostě si užíváme hezkého odpoledne. Ale i to má svůj konec, a tak se nebe zatahuje a zároveň s vysvětlováním třetího programu začíná lehce poprchat. To ovšem nikoho nemůže zastavit, a tak se v nedalekém lese plíží družiny k hlídkujícímu Adamovi, aby mu nejlépe k nohám položily své kartičky – tak aby je ostatní družiny později mohly jen velice těžko získat a z jejich popisu nakreslit sami nějakou tu pravěkou kresbu.

Počasí se umoudřuje, a tak i čtvrtý program probíhá částečně venku i vevnitř. A zase je tu jídlo – v průběhu večeře zjišťuje Xík s Pavlínkou, že pátý program neuskuteční, protože je prostě zklamala technika. Ale to vůbec nevadí, alespoň můžu povykládat s nováčkama o věcech z nováčkovské zkoušky a zbývající oddíl zatím trénuje zapalování ohně na Svojsíkův závod.

Tentokrát chceme brzy do hajan ať dospíme potřebné hodiny, ale družiny zjistily že při slaňování přehlédly to nejdůležitější, a tak nezbývá než vyrazit zpět na Štarkov a v houstnoucí tmě hledat to co přehlédly za dne. Ale jeskyň s pozůstatky pravěkého muže je objevena rychle – to bude mít pan Wolf radost. No a my také, protože se vracíme zpět už opravdu do spacáčků. Při příchodu nás trochu vyděsí Áňa, která rozdělala pořádný oheň a v jeho odlescích prý připomínala čarodejnici.

Přesto, že bylo některým spáčům venku zima, i tuto noc je dost dobrovolníků pro spaní pod širákem. Ohýnek čoudí a všichni záhy usínají. Předpověď nočních přeháněk se naštěstí nepotvrdila, a tak se probouzíme ráno suší a docela vyspalí.

Poslední den výpravy je nejméně oblíben – úklid a cesta domů. Vyrážíme po deváté, abychom těch asi 18 km zvládli beze spěchu a i s obědovou pauzou. Ludva nás vede a seznamuje se v praxi se záludnostmi mapy a terénu. Škráňa se Žabkou trochu fňukají, ale nakonec si zvykají a skoro bych se vsadil, že se jim putování s batohama zalíbilo – no se Škráňou bych se raději nevsázel, ale ony tomu přijdou na chuť. Děláme časté přestávky a nakonec nad Zuberským rybníkem usedáme a zaléháme k obědu a hodinové pauze. Někteří nechápou, proč vaříme, když už budeme brzy doma, ale jako vždy zdůrazňuji – i toto je součástí programu.

Veverky kuchtí specialitu a protože jsou chytré holky tak si ze všeho vezmou ponaučení a příště už nebudou Mako pouštět nakupovat samotnou. Lišky budou také moudřejší a vezmou si novou bombu, aby jim nedošla. No a Rysi - ti si snad také příště nezapomenou bombu vzít.
Do města docházíme trošku unavení v docela slušném čase – po druhé hodině a tak část oddílu vyráží ještě na zmrzlinu. Připomínáme si oddílovou akci příští sobotu a rozcházíme se domů. Čegi zveřejňuje svůj plán na dnešek – vana, pořádně se nacpat a ležet u televize – no něčím se ty dva dny v „divočině“ musí kompenzovat :).

Díky všem za hezky prožitý víkend – doufám, že se vám dobře vstávalo do školy a nohy pomalu přestávají bolet… a už se můžeme těšit na květen, kdy vyrazíme pod stany.

A jejda, koukám že jsem se rozepsal – ale myslím že si to tato akce zaslouží – a to ještě bude kupa fotek – to se asi webmasterovi nebude moc líbit.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 19. 4. 2005
článek číslo 322
autor: Klakson

 

Herní odpoledne

Sluníčko už nám konečně pořádně vylezlo zpoza mraků a konečně člověk na sebe může vzít oblečení krapet letně naladěné. Sluníčko krásně svítilo i 16.4.2005, což byla sobota a všechna vlčata věděla, že je čeká trošku jiná akce, než obvykle. Sobotní odpoledne patřilo „vlčáckému hernímu dopoledni“. Času bylo v sobotu opravdu hodně, takže jsme se pořádně vyřádili – včetně vedoucích…
…sraz na tuto byl ve 14:00 u klubovny. Sešlo se nás překvapivě dost, což mě velice mile překvapilo. Konečně začíná být docházka na tyto akce taková, jakou bych si já osobně představoval :-) takže cože se to vlastně dělo? Hned na začátek jsme museli doplnit všem členům 5P, hlavně šátek, protože je na dnešní akci potřebovali. Následoval přesun k Mercedesce, který se malinko protáhl. Ale kdo zná pořádně vlčata, tak ví, že to není nic neobvyklého :-)

U Mercedesky byl zavolán nástup a už se začalo s tím, co se vlastně bude dít. Do nástupu ještě přijel Kondýsek, takže jsme doplnili počet o jednoho člena a už nás nic nezdržovalo si něco pořádného zahrát. Odpoledne bylo věnováno budování a poté vzájemné likvidování měst… Takže se psaly Ústavy, budovaly ulice, banky, domy, kostely, úřady, nádraží a zároveň se nádraží, úřady banky, kostely, domy atd. bouraly. Prosté, že?

Na začátek jsme se rozdělili do dvou teamů [týmů] a sepisovaly Ústavu, aby město správně fungovalo. Po sepsání byla Ústava rozdělena na deset dílů a každý kousek vložen do jedné z budov, které jsme vybudovali. Pak už přišlo na řadu to bourání – systém získávání dřívek, která poté sloužila jako topivo do budov => přiložíš a ono to prostě za chvíli spadne… Rozjela se celkem solidní bojovka – nejen dostat dřívko do cizí obálky s městem, ale dát si pozor na to, aby mě nevytáhl někdo cizí. A aby toho nebylo málo, tak po hracím poli zmateně pobíhali záporňáci – i když běhali??? :-) Záporňáky tvořili Tkanička, George a Vařík… Vše důležité už bylo řečeno, takže pokud rodiče doma našli dítě né zrovna čisté, tak z toho, že se válelo po zemi a zběsile se snažilo, aby mu nebyl odebrán šátek :-)

Jak už jsem řekl na začátku – účast byla velice slušná a průběh hry, až na nějaké podvody, taky dobrý... Takže fajnové sobotní vlčácké herní odpoledne. No a jako vždycky i teď přikládám nějaké fotečky:
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 23. 4. 2005
článek číslo 324
autor: Eliška

 

Bejz byl i Bill

„Estli nestihneš jít se psem, tak se rozluč s těma dnešníma skautama, milá zlatá“, řekl pan otec rodič a s nepěkným úšklebkem prošel okolo vodítka... No, a má lenost kupodivu zvítězila, a tak se ta naše černá chlupatá hrouda masa objevila na škautské akci...
Jo, abyste rozuměli - ta hrouda se jmenuje Bill a je to labrador - a labradoři jsou psi... Z čehož vyplývá, že Bill je pes...

Pak zavolá Zdeny: „Ahoj Elí, jdeš dneska na ten bejz? Jasně, jdu. A zvládneš to tam sama?? C co, ne!“... Z tohodle by člověk čekal, že tam nakonec budou max. tři roveři, ale přišel i ňejakej chlápek z Medinu, jeho kámoš z K3 a eště ňákej Racomák... ;-) To jako Theo, Piškot a Kajman... Sraz byl v Oboře, u mostku. Šlo se na louku, kde se vytvořily dva týmy - Bájin a Pipin. A jelikož tam byla přítomna i bejzbolka, hrál se teda bejz. Pravidel se zhostil Ali AMiry (tak Hans pokřikoval na Míru)... Nejdelší odpal měl buďto Piškot, Kajman, Pepa anebo U.f.i, nejlepší nadhazovač byl buď Piškot nebo Teo a nejznuděnější Byl Beztak Bill...

Došlo i na tzv. kontaktní hry - a co může být škautsky kontaktnější než buldok?... Hrál se tedy buldok a potom se dostalo na řadu i hu-tu-tu. Znáte to ne? - dvě skupiny, plácání, nedýchání, dodýchání... Tam si docela užila i unuděná černá hrouda - má totiž tendenci zachraňovat lidi, a co teprve když se válí po zemi jeho panička... Dobrej byl Vojta - ten vběhl na cizí území, svým vysokým hláskem tutal, někoho plácl a než se nadál, už ho ten plácnutý držel v náručí a čekal, až Vojtovi dojde dech... Nakonec na jedné straně zbyli tak tři a zbytek proti nim - a ten zbytek byla pořádná masa lidí... Takže se zahrála oblíbená skautská hra - vyzívaná. Ale protože bylo něco kolem půl páté, tak už jen Ali AMiry oznámil, že bude ve středu akce Hurá a setkal se s obrovským ohlasem...

Ovšem po Miryho strhujícím výkonu :) nás poctil svoji návštěvou pan Karl Wolfgang von Klinkenhof (pro přátele pan Wolf). Vyřídili jsme totiž jeho objednávku a donesli mu lebku jakéhosik pračlověka. Jenomže oddíl kapku přestřelil odpovídajíci cenu a vyšel z toho s prázdným kontem... Po této návštěvě se eště dost lidí pokoušelo udělat něco „fakt hustýho a drsnýho“ na Jackově hrozným, malým, na skákání určeným kole. No, a potom se už opravdu odcházelo domů - jen Maky a Pepíno se tam pořád prali... :) A vlastně jsme šli eště do cukrárny a trápili psa tím, že se kolem něj vytvořil kroužek lidí, ládujících se zmrzlinou... Přičemž jemu vysely z tlamy tlusté provazce slin... A to je už opravdu fšechno...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 2. 5. 2005
článek číslo 326
autor: Dany

 

IRON skaut - atletika

V neděli prvního května si někteří z nás opět trápili své tělo sportem. Tentokráte se Iron skaut konal na atletickém stadiónu.
Konkrétně se házelo krikeťákem (ti nejstarší dostali do ruky granát), skákalo se do dálky, a běhaly se sprinty na 60m (a starší na 100m).

Počasí se opravdu povedlo, tak moc nechápu, jak je možné, že berušky přišly dvě. A vlčat se také moc neobjevilo. Zato skautské zastoupení bylo veliké. Asi nejvíce mě šokoval závodník Ufon. Pořád tvrdil, jak nemůže závodit, že mu není nejlíp a našel si ještě spousty jiných důvodů. No, a nakonec skončil první a ještě s takovými výkony, že by se za ně kdejaký sportovec nemusel stydět. Ze skautek to s přehledem vyhrála Brian. U prostředních kluků zvítězil Filda a prostředním skautkám to natřela beruška Míša. A u nejmenších vyhrál Kondýsek a Danča (která bojovala sama proti sobě). Nakonec nechyběl ani prvomájový deštík. Takže odpoledne se vším všudy…

Skautky I
1. Danča

Skautky II
1. Šnek
2. Mako
3. Meli
4. Nika
5. Pipi
6. Bája

Skautky III
1. Brian
2. Žofka
3. Maky
4. Čegi
5. Xík

Skauti I
1. Davča
2. Orloj
3. Kenny
4. Kolombo

Skauti II
1. Filda
2. Hans

Skauti III
1. Ufon
2. Pepíno
3. Bany
4. Husík
5. Albi
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 4. 5. 2005
článek číslo 327
autor: Eliška

 

Něco malinko z Obroku...

„Vy jste ti Pudilovi šmejdi??“
No, vezmu to od samotného začátku... Začalo to tedy někdy uprostřed třetího bloku vapra - Téma bylo: Středověk anebo jen film? A jelikož pod nadpisem stálo: Až nás poznáte, nebude chtít za nikým jiným, řekli jsme si wow, a zamířili tam. Bylo to celkem dobrý, až na jednoho blonďáka (byl celá Pepínova sestra:)), jež pořád dokola mlel o znásilňování žen ve středověku a podobných neřestech či slastech. Jenomže ke konci programu tam kdosik o půl kilometru dál začal vyřvávat onu větu, která zdravě závislým skautům pobíhá na táboře v hlavě, když spí... „Důležitá informace: V krčmě se od půl sedmé čepuje Kofola. A pozor, není jí moc!“ A co by to bylo za škauta, aby pohrdl Kofolou? Proto jsme se v daný čas nahrnuli do krčmy a začali popíjet. A když si tak s Duem posrkáváme z půlitra, zeptají se nás two sympatic boys: „Vy jste ti Pudilovi šmejdi?“... A jistě víte, že my jako žádní šmejdi - natož Pudilovi - nejsme, tak jsme toho našeho velkýho červenýho šmejda moc pěkně kolektivně zmasakrovali...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 10. 5. 2005
článek číslo 328
autor: Áňa

 

Něco víc z Obroku

Ráno jsme se probudili, oblékli, nasnídali a šli do školy/ práce/ k soudu/...a když vynechám tyhle nudné věci a začnu se věnovat Obroku, musím přeskočit ke třetí hodině odpolední, kdy jsem se začala balit a pak jsem uháněla na vlak.
Čtvrtek, aneb jak to všechno začalo

Podle zprávy z dopoledne nás moc jet nemělo, takže pro mě bylo překvapení, když jsem uviděla půl vagonu zaplněného skauty (ukázalo se, že mezi nimi jsou i naši bystřičtí spolubratři) v červených tričkách (dost neoriginální barva, jak jsme se později přesvědčili).
Cesta vlakem proběhla nudně, kdo by čekal, že výstup se pro nás stane adrenalinovým sportem? Bylo to asi takhle: v Horní Pohledi zastavil rychlík a jelikož neměl zablokované dveře, vystupovali jsme do kolejiště. Když v tom, co se to děje? Vlak se rozjíždí! Průvodčí nás zjevně neviděl/a a rozhodl/a, že se jede dál. Začali jsme vyskakovat z jedoucího vlaku. Padali jsme na koleje. Poslední vyskočila Duo, která měla neuvěřitelné štěstí, že se dveře automaticky zavřeli až po té, co vyskočila.
Ovšem Atty a George to štěstí neměli a projeli se až do Světlé.
Nemohli (nechtěli) jsme na ně čekat, tak jsme vyrazili na cestu podle šipek. Podle nich jsme se dostali k obrovské louce, přesněji ke stánku Registrace. Tam jsme dostali náramky (nesmíte si je sundat nebo vás zmlátí a vyhodí) a šli si hledat místo, kde bychom se utábořili. A tak jsme stavěli stany, zdravili skauty v červených tričkách,... Za nějaký čas přišli Atty a George, trochu nasupení, ale jinak v pořádku.
Vykopali jsme ohniště a šli se ,,seznamovat“. Když si nás nikdo nevšímal vrátili jsme se. Chtěli jsme si udělat oheň, ale když už po půl hodině začal vypadat, že chytne, zavolali si nás, abychom šli na oficiální zahájení. Měli jsme utvořit čtyři velké kruhy podle místa našeho domova (my jsme byli Páni jeskyní a nekonečně dlouhých vinic - jak výstižné pro Vysočinu). Pak nám něco promítali, ale my jsme byli tak zaneprázdněni tvořením kruhu, že jsme pochytili jen ,,...rozhodne se na Obroku 2005“.
Potom jsme konečně rozdělali ohníček a postupně jsme chodili spát.

Pátek, oheň sbližuje

Budíček byl brzy ráno - v 8 jsme měli být připraveni. Když jdete spát o půl třetí, tak ani stávat v devět není příjemné.
Když jsme vylezli ze stanu, nestačili jsme se divit kolik stanů přes noc přibylo.
Dopoledne jsme se mohli inspirovat činností jiných kmenů. My jsme měli ,,originální“ Hututu. Připravit herní pole bylo těžší než jsme očekávali. Poslali jsme Císka pro lana a za čtvrt hodiny jsme ho našli s Ádou, Georgem a Vařekím, jak pozorují mýdlové zápasy dvou holek v plavkách. Nakonec jsme to ale zvládli, problém byl v tom, že nikdo nechtěl hrát. Nezbývalo nám nic jiného, než udělat výměnný obchod - my k vám, vy k nám – s našimi sousedy. Pak jsme u nich hráli jejich fotbal trochu jinak a na Hututu jsme se vykašlali.
Kolem jedné hodiny jsme si šli uvařit jídlo na ohni po vzoru našich Bystřických sousedů.
Odpoledne měla proběhnout megahra. Shromáždili jsme se před pódiem, kde proběhla ukázka toho, co nás čeká. Byli jsme rozděleni na 4 týmy, každý měl za úkol něco jiného. Já jsem byla s Atreiem a Eliškou u Artušovců. Naším úkolem bylo získat od Avaloňanů grál. Každý tým měl nějakou specifickou zbraň - my měli štíty, a tak bylo naše vítězství neodvratitelné (i když to bylo jen tak tak).
V podvečer probíhaly nějaké přednášky, ale mně se tam nechtělo, tak nevím o čem, jak, kdy,... Raději jsem šla s Terezkou do čajovny.
Najednou byl večer. My jsme si rozdělali oheň a protože byla strašná zima, začali za námi chodit různí lidé, sedali si k nám a než jsme se nadáli, byl z našeho ohníčku oheň a ti lidi stáli ve třech řadách. Pak přišlo několik s kytarami a začalo se zpívat.
Já jsem si udělala večerku ve tři čtvrtě na tři.

Sobota, den práce (navzdory tomu, že nebylo 1.5.)

Budíček opět v 8. Den předtím jsme si mohli vybrat, kde budeme pracovat. My jsme přišli pozdě a zbylo jen čištění obrubníků nebo čištění řeky.
Vydali jsme se do nedaleké vesnice a tam jsme započali naše pracovní dopoledne (nakonec se to trošku protáhlo, tak jsme se vrátili až ve tři). Nářadí jsme si buď vyrobili sami, nebo si ho ti rychlejší ukořistili (u nadřízených). Pak jsme jen chodili od obrubníku k obrubníku a okopávali trávu. Bylo to celkem nezáživné a bylo těžké, téměř nemožné se někam zašít.
Odpoledne byl Vapro-variabilní program. Probíhaly tři bloky přednášek a já jsem byla tak aktivní, že jsem se účastnila celou dobu.
První dvě mě příliš nenadchly (zvláště druhá, kdy mi při psychohře vyšlo, že nejsem empatická). O třetí přednášce už psala Eliška.
Večer jsme si zase udělali oheň, ale protože probíhal zároveň koncert, nebylo u nás obsazeno tak jak minulý večer. Ovšem po skončení koncertu se k nám přivalila vlna lidí, takže kdo přišel pozdě, neměl šanci najít místo.
Moje večerka byla opět kolem třetí, ale tentokrát se našli tací, co se na spánek vykašlali úplně.

Neděle, den odjezdu a přeplných záchodů

Záchody jsou jedna z věcí, které stojí za zmínku. Byly to chemické záchodky Toi-toi, které ve čtvrtek byly čisté, prázdné a krásně voněly. Ovšem v neděli bylo nebezpečné si sedat a být na Obroku o den déle, nastal by problém kam teď?
Ráno bylo jako každé jiné. Mohli jsme jít na mši. Kdyby se vědělo, že ti, co nejdou na mši budou uklízet, byly by z nás všech najednou křesťané. Bohužel to se nevědělo, takže jsme odnášeli pytle s odpadky. Potom jsme se společně rozloučili a odcházeli na vlak.
Ten byl přeplněn skauty a paní průvodčí řekla, že s námi dál nejede a v Havl. Brodě vystoupila.
Tentokrát už jsme nemuseli vyskakovat. Cesta uběhla strašně rychle a najednou jsem byla doma.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 18. 5. 2005
článek číslo 331
autor: Zdeny

 

Výprava pod stan

Vyrazit v květnu ven bez pevného přístřeší není zase tak typické, ale na dubnové výpravě jsme se domluvili, že by to nemuselo být špatné, a tak jsme vyrazili. Účast byla dle očekávání nižší a někteří jedinci si tak uz zpečetili neúčast na táboře.
Vlakem s dvěma přestupy jsme dorazili až do Velkého Meziříčí a protože bylo kolem půl osmé, tak s rozhodnutím ubytovat se co nejdříve jsme se proplétali ulicemi města. Počasí přálo a tak šlo příjemně v pohodě – obzvláš´t když nás Xíkunka krmila BACK ROLS – mňam.

Soutěž o hledání nejvhodnějšího místa pro stany vyhráli tentokrát tuším Rysi a tak jsme se ubytovali na kraji lesa na miniloučce pod nízkými borovičkami – z druhé strany s obrovským polem s ostrovy trávy a borovic.

Při večerním šeru jsme trochu uválcovali část pole při frisby a skončili, až když už nebylo opravdu vidět na krok. Ale západ sluníčka nebo spíš večerní červánky byly nádherné. Jak to tak bývá, první noc na výpravách je rušná, ale tentokrát bylo usínání ještě horší. Třeba Maky s Čegi si zaběhaly asi 5x než se laskavě trochu ztišily – a to jsem asi ještě spíš já usnul než že by zmlkly… U Xíkunky ve stanu se zase zabavovalo nepovolené čtivo (nějaké Bravo či co to bylo) – no prostě náročný večer, který na náladě nepřidal – tedy aspoň ne mně.

Ráno jsme si chvilku poleželi a při výběhu ze stanů na nástup na rozcvičku byl málem zkopnut dopis, který náhodným poutníkům nechala nějaká laskavá duše. Stálo v něm, že si máme dát pozor na bludné duše pirátů bloudící v údolí řeky, podél které putujeme. Že se snaží získat zpět svůj naloupený poklad a ještě k němu potřebují krev jednoho z vyvolený – to jim pomůže získat posmrtný klid. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak jejich poklad chtěl i pan Wolf, který nás pro něj vyslal no a krev nikoho z nás se nám pochopitelně dávat nechtělo.

Ale nenechali jsme si pokazit náladu a v klidu posnídali. Ještě před další cestou jsme natrénovali něco málo na blížící se krajský Svojsíkův závod a také s nováčky jsem poseděl a zopakoval potřebné znalosti.

Další cesta v teplých slunečních paprscích vedla dál po proudu řeky Oslavy a omleté balvany v řečišti nám připravily super chvilky – a to hned několikrát. Poprvé když byla pauza určená k hledání pirátských mincí v řečišti – Teo se rozhodl, že přeskočí z jednoho kamene na kámen, který byl vzdálen 4 metry. Každému bylo jasné, že nemá šanci a i kdyby, tak že je ten kámen tak malý, že by se stejně vykoupal. No nicméně, známe povahu českou, nikdo mu nic nerozmlouval a každý se těšil na napínavou podívanou – víc je vidět na fotkách, ale samozřejmě, že se pěkně vykoupal – teda ne zase až tak moc, ale botky a část kalhot suché nebyly…
Možná na tomto základě vznikla později hra, která odměňovala každého kdo absolvoval hopsací dráhu po šutrech přes řeku. O napínavou podívanou nebyla nouze a pár cachtalů se také našlo.

Málem bych zapomněl na hlavní Cískovu hru, kde družiny získávaly šifru, ať už lezením na strom, hledáním se zavázanýma očima, bojem s Adamem (? – tady si nejsem úplně jistý, protože mé stanoviště bylo jinde) a nebo právě lovením ze dna řeky. Dodnes nepochopím proč do té vody všichni lezli v oblečení – to za našich mladých skautských let…

O další zcela neprogramovou cachtací podívanou se postarala Čegi, kterou zřejmě při přeskakování z kamene na kamen napadlo, jaké musí být si do proudu sednout – nic moc prý :).
Při podobných kratochvílích byl uvařen oběd a došlo se až na zříceninu Templštejna, kde tentokráte při hledání místa na noc zabodovaly Lišky, a tak se malý palouček za chvilku změnil na příjemný tábor s několika stany.
Výhodou bylo i nedaleké „moře“, ve kterém se hned po ubytování lovily mince, bonusový kyslík pro prodloužení potábění a také harpuny na dotěrné žraloky, kteří mařili podmořský lov.

Každý ví, jak při cachtání ve vodě vyhládne, a tak po těsném vítězství Lišek došlo konečně na večeři. Lišky sice vyhrály v „potápění“, ale to nic nezměnilo na tom, že k večeři jim toho díky skleróze rádkyně moc nezbylo :).

Den končil děláním družinových křížů, jejichž uplatnění bylo jasné až ráno a také se v houstnoucím šeru kecalo a blbnulo u stanů. Noční ticho paloučku rušilo občas jen kašlání několika jednotlivců, a tak jsme v klidu usínali s vědomím, že v hokeji postupujeme do zítřejšího finále s Kanadou. Tak ať se na to dobře vyspíme.

Ranní probuzení bylo rychlé, protože se přiblížili piráti a chtěli odvést svou oběť – bylo nutné s nimi bojovat a po splnění úkolů získavat jejich hlavy, kde byla napsána ještě nějaká ta rada, kdo že z nás by to mohl být. Z nápověd jako: nemá úplně tmavé vlasy, má krátké vlasy, má světlé vlasy, bydlí na sever od kolejí, je to nováček atd. všem došlo, že se jedná o Fildu a tak nastal závěrečný boj o to uchránit ho do půl deváté od položení na lopatky. No co dodávat. Bitka opravdu drsná, Filda byl uchráněn a ostatní si lízali rány od protivníků a mravenců.

Po snídani byl nejvyšší čas vyrazit zpět – nakonec jsme zjistili, že to byl docela kousek co jsme ušli, ale podotýkám, že výprava to nebyla putovní ale pod stan a to bylo dodrženo.
Na nádraží ve VelMezu nezapomněl oddíl vyrabovat Plus a vykoupit asi všechny kofoly – někdo také džus, který potom rozléval po ostatních – že, Mako?

Mimořádně jsme nazpět jeli autobusem, ale všichni to přežili a Císko se u toho ještě dobře vyspal.

Nevím jak ostatní, ale já byl s výpravou spokojen, jen ta kázeň mě občas dost zlobila – ale to napravíme – to se vsaďte.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 18. 5. 2005
článek číslo 332
autor: Brian

 

Výprava pod stan podruhé

,,Tatí, kde je Velké Meziříčí?“ Zní můj dotaz na taťku asi hodinu před srazem. ,,Můžu přistoupit k ostatním do vlaku v Radňovicích?“. ,,Jak bys to asi chtěla udělat? Ten vlak pojede jinudy. Já Tě teď nemůžu vézt do Města, je Ti to jasný? Musíš si vždycky vzpomenout na poslední chvíli???“ Zní taťkova odpověď. Uraženě odcházím na autobus. Na autobusové nádraží ve Městě dorazím přesně v čas srazu - ten je sice na nádraží - jenže k mé smůle na tom vlakovém…
Dám se tedy do běhu a utíkám na vlakáč, jak mi můžou potrvdit Tesák a Čiky, které jsem potkala na Budovatelů. Když se dobelhám na vlakové nádraží (ono s Gemou, která váží 2x víc než obvykle, kvůli stanu pro 4-5 lidí jde běžet dost blbě), přijde mi naproti Zdeny : ,,Ahoj Pavlí, já Ti zapomněl říct, že můžeš nastoupit v Radňovicích…“ Příjemný začátek výpravy, že? :-)

Nastoupili jsme do vlaku, několikrát přestupovali a konečně jsme vystoupili ve Velmezu, odkud jsme šli na naše dnešní místo k přespání. Po cestě byla nečekaná zkouška ze zdravovědy, kterou zajistil Bany. Šel podél kovové ohrady a o ostrý výčnělek si ošklivě poranil… láhev s kofolou! A bylo z toho tepenní krvácení - Laky vytáhl lékárničku, láhev dostala tlakový obvaz a prej dokonce obrázek za statečnost. Díky tomu, že Laky nezazmatkoval a díky jeho rychlému zásahu láhev moc kofoly neztratila a byla uložena zpět do vyhovující polohy na Banyho batohu. :-)

Když Jeleni (nebo Rysi?) našli vhodné místo na spaní a všichni si postavili stany, hrálo se s létajícím talířem. Myslím, že Lišky byli v týmu s Jelenama a Veverky s Rysama… No, každopádně jsme se ctí prohráli 8:1 nebo tak nějak a šli jsme spát.

S Máčkou a Aničkou jsme zjistily, že vůbec není dobrý otevírat natlakovanou minerálku ve stanu, že, Máčí? ;-) Nehoda vedla k několika výbuchům smíchu, takže si holky zaběhaly. Já jsem byla nachlazená a Zdeny mi nedovolil běžet s nima, tak jsem alespoň popadla Máččinu namáchanou alumatku a šla ji ven usušit, i když podle Teova názoru jsem vypadala spíš jako bych dávala signály ufonům :-) Když už byla alumatka díky mému tričku jakž takž suchá, pomalu jsme se ukládaly ke spánku a pak jsem si vzpomněla… „Sakra, já nechala doma polívky na oběd! Ne, víte, jak to uděláme? Buď někde něco koupíme a nebo si dáme tu kaši, co máme mít na večeři a k večeři potom chleba se sýrem, jo?“. Po chvíli se ozve Máčka: „Sakra, já ten sýr nechala doma!“ Další výbuch smíchu a další běhání…

Sobota

Ráno nás budí Bája s Pipi a asi půl hodiny po nich i Zdeny a oznamuje, že Bája má za trest rozcvičku. To přeskočím stejně jako snídani, protože všichni víte, co se na takových rozcvičkách a snídaních dělá :-) Když jsme si všichni přečetli, že si máme dávat pozor na duše pirátů, které tu bloudí a potřebují krev někoho z nás, nastoupil Teo a začal nám vysvětlovat strašně složitou hru. Roveři budou stát zády k nám na poli a budou vykřikovat pět přísad do lektvaru a když se otočí, nesmí nás vidět. Ano, správně, byla to „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, BUM“. První byly u roverů všechny veverky, a tak dostaly první indicii, která jim pomohla zúžit okruh členů, kteří mohou být tou obětí.

Pak jsme se rozdělili na nováčky a svojsíky, Adam nám rozdal tabulky na semafor a šli jsme vysílat. A pak i uzlovat. A pak balit.

Když jsme se po družinách přesunuli na místo, kam nás Zdeny poslal (on si asi myslel, že zabloudíme, či co), pokračovali jsme všichni společně. Šli jsme a šli… Vlastně jsme toho ušli dost málo a pak nám Zdeny řekl, že se musíme vrátit, protože jsme přehlídli místo, kde se ukrývá pár pirátských mincí. Naskákali jsme na kameny a hledali jsme… Po nalezení všech tří mincí jsme se vrátili na „pevninu“ a pozorovali Teův výkon. Musím Zdenyho opravit - Teo na krajíček toho kamene skutečně doskočil, ale ujely mu nohy a pak byl parádně mokrej… Nutno dodat, že i kdyby mokrej nebyl, tak při cestě zpátky by se stejně namočil, protože z toho pidi kamínku by se stejně tak daleko neodrazil.

Pokračovali jsme dál a po chvíli jsme se zastavili a Áda družinám rozdal Šifry. Podle pokynů jsme běželi zpátky po cestě a narazili jsme na Císka, který stál na skále a vysílal semaforem, že máme jít zase zpátky po žluté značce. Šly jsme a uviděli jsme moře, přes které jsme musely přendat všechny svoje věci, aniž by jsme se jich dotkly. Byli jsme druhé a u piráta jsme usmlouvaly 2 penízky, víc nechtěl dát :-( Uvařili jsme si tady oběd a po poledním klidu jsme pokračovali dál. Hned na další louce nám Císko vysvětlil pravidla hry. Museli jsme sehnat 6 šifer - co šifra to úkol a každej člen družiny směl splnit pouze jeden. Úkoly byly lehké - ale nejhorší bylo vyluštiti šifru - to nám trvalo poněkud déle. Nakonec se ale z šifry všechny družiny dozvěděly pokračování staré pověsti o pirátech: „Až nasbírají všechno zlato a dostanou krev nevinné oběti, tak se stanou zase smrtelnými. To se však nesmí stát, protože za své kruté činy musí trpět navždy!“. Potom Teo vyhlásil, že kdo přeskáče trasu po kamenech, aniž by se namočil, získá pro svou družinu 2 penízky, tak zástupci družin teda skákali - Já, Žofka, Filda a Vojta. 2 penízky získali všichni až na Vojtu, kterýmu to na mokrým kameni kapičku ujelo :-)

Rozhodnuti, že musíme pirátům za každou cenu zabránit ve znovuzrození, jsme se pustili na další cestu - tentokrát jsme se bez přestávky přesunuli na místo přespání - a nebylo to nic lehkého - kopec, na kterém stála zřícenina Templštejn byl dlouhý a strmý. Nahoře jsme udělali společné foto a naše družina šla najít místo k přespání. Našly jsme docela slušnou plošinku, zavedly jsme tam oddíl a za chvíli už tam stálo několik stanů.

Následovala Zdenyho hra. Potápěli jsme mezi rozzuřenými žraloky a sbírali penízky, harpuny a náhradní kyslíkové bomby. V této hře nešlo ani tak o zadržení dechu, jako o schopnost odhadnou správně čas, protože kdo se vrátil po časovém limitu, utopil se a nemohl x kol hrát. Lišky byly samozřejmě (o jeden penízek:-)) první.

K večeři si holky daly kuře na paprice vypůjčené od Zdenyho (díky Z.) a potom jsme měli za úkol vyrobit 4 katolické kříže do družiny. No, při troše dobré vůle… náhodou, jako kříže to dokonce vypadalo, akorát se trošku kejklaly :-) No, a potom si roveři ty kříže vzali s šli něco chystat. Tak jsme si uvařili čaj, lehli si na celtu a čekali na smsky, jak dopadá hokej. Roveři přicházeli a odcházeli (pořádně složitý chystání, co? :-)) a pak nám Zdeny oznámil, že se to nestihne večer, ať kdo chce jde spát, že hra bude až ráno.

Ještě chvíli jsme tam všichni seděli a pak jsme se postupně začali rozvházet do stanů. Občas je zvenku od Banyho slyšet něco jako: „Sakra, je to 2:2, vyrovnali!“…tak jsme měli o informace o hokeji postaráno. Někdy kolem x-té hodiny je slyšet: „Huráááá, vyhráli jsme!!!!“ Tak se člověku hned líp usíná. :-)

Neděle

Budíček byl v 7:45 (pro některé mnohem dřív) a místo rozcvičky se hned nastoupilo k včerejší hře. Musíme zjistit, koho chtějí Ti zatracení piráti vlastně obětovat a protože máme tak málo indicií, musíme je získat od koho jiného, než od samotných pirátů. Ale jen tak je nedostaneme-každý z pirátů má jiný zákeřný požadavek. Adam chce 50 dřepů, Císko pusu, k Martinovi se musí jeden člen družiny nést, u Piškota se nesmí dýchat… Nic tak složitýho, bohužel ale tyto „ukřižované“ piráty hlídali další piráti, kteří měli síly až dost… a rychlí byli taky dost! I přes ně se nám ale podařilo všechny indicie získat a po jejich přečtení byla věc jasná: Tou obětí má být Filda! A hned vzápětí začala honička. Filda utíkal, až jsme si říkali, že jim prostě uteče a k bitvě ani nedojde, ale najendou ho povalili na zem a my jsme měli co dělat. Převrátit Fildu na lopatky se jim ale nepodařilo, takže jsme dosáhli svého-piráti se lidmi už nikdy nestanou. Vrátili jsme se do tábora, sbalili se a vydali se na cestu do Velmezu, odkud nám jel autobus. Cesta tentokrát proběhla bez zranění, Banyho láhvi od Kofoly už totiž nemělo co téct :-) (Ale to nevadilo, ve Velmezu si koupil stejně jako půjka oddílu novou :-)) Nastoupili jsme do autobusu, který naštěstí jel až do Města a dojeli jsme domů. Expedice byla úspěšná - máme panu Wolfovi opět co nabídnout, tak kam půjdeme příště?
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 28. 5. 2005
článek číslo 333
autor: Dany

 

IRON skaut - horská kola

Je za námi další část ze série závodů Iron skauta. Tentokráte to byla jízda na horských kolech.
Závody se konaly ve velice netradiční den - v sobotu. Bylo krásně slunečno a teplo. Tak nevím, proč nás přišlo tak málo. Snad za to může nezvyklý den, nebo že bychom zlenivěli? Ale i při tak malém počtu se bylo na co koukat. Z nejmladší kategorie závodili pouze vlčata, přišli tři a na prvním místě skončil Luboš, v těsném závěsu za ním přijel Kenny a o trošku déle se přiřítil Davča Kondýsek. V prostřední skupině se už naštěstí objevily i nějaké slečny (mezi nimi i jediná beruška). Tato skupina už objížděla okruhy dva. Z kluků dojel první Milan a druhý Filda a z dívek si první místo vybojovala Mako potom Míša, Bája a Meli. A už se dostáváme k nejstarší kategorii, kde se okruhy jely tři. Kluci opět byli jen dva. První byl Bany (tedy nevím co tam Bany dělal... všichni dojeli čistí, jen Bany měl bláto až na zádech a cestou prý ještě stihnul porazit stromek). A druhý Albi. Z dívek si pro první místo přijela Žofka a druhá byla Brian. Tak taková byla horská kola. A teď už nezbývá něž se těšit na poslední letošní závod – triatlon.

Skautky II
1. Mako
2. Míša
3. Bája
4. Meli

Skautky III
1. Žofka
2. Pavlínka

Skauti I
1. Luboš
2. Kenny
3. Kondýsek

Skauti II
1. Milan
2. Filda

Skauti III
1. Bany
2. Albi
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 5. 6. 2005
článek číslo 334
autor: Klakson

 

Vlčinec a noční vycházka

Začátek dalšího měsíce s sebou přináší vždy něco nového. Pro vlčata to by byl červnový vlčinec spojený s trošku netradiční akcí, která následovala po jeho skončení. Vlčinec byl, je a bude klasický – všechna vlčata se „slezou“ do klubovny ke společné schůzce. Je to obdobné jako u oddílu, avšak u nich je to oddílovka. A co myslím tou netradiční akcí? Čtěte dále a dozvíte se to...
Je pátek, krásný, teplý slunečný den a připravuji se, že v 16:00 půjdu do klubovny na vlčinec. Dnes máme trošku problém, jelikož skoro všichni roveři z vedení zdrhli na Ivančenu. Když to celé spočítám, tak zjistím, že dnes budeme jen tři. Tkanička, Pepa a já (klaXa).

Po příjezdu do klubovny se nestačím divit. Koukám po klubovně, ale na vlčinec to moc nevypadá - vlčat je tu 6. Jenže, jak je u nás dobrým zvykem, tak až udeří 16:15, tak se určitě do klubovny nahrne ten zbytek. A taky, že to tak bylo. Pomalu zahajujeme pokřiky, když v tom se rozrazí dveře a přichází Davča, Fido a další opozdilci. Po pokřicích jdeme na kontrolu 5-i P. Nestačím se divit podruhé. Jak to tak pozoruji, tak se celý dnešní den jen divím (i ve škole při čtvrtletce z matiky jsem měl oči poněkud větší než obvykle). Některá vlčata si velice často zapomínají 5 p, takže jsem dnes z vlčince poslal domů dvě vlčata, která neměla 3x a 4x v řadě ani jedno P. Bohužel i tohle se občas stává. Po tomto nehezkém okamžiku jsme předali bodování za květen, kde jsem se opět divil, že se nováčci hravě dostali přes staré mazáky. Nováčky chci tímto pochválit!

No, poté se šlo na oboru si taky něco zahrát. Bylo to jednoduché – složit z papíru na hlavu čepici, vyrobit též z papíru likvidovací mávátko a jít proti sobě. Vyhrává ten, komu zůstane čepice na hlavě... Musím říct, že si vlčata trošku upravila pravidla a vznikla z toho dost solidní bitka. Ale byla legrace :-) Poté jsme si řekli něco o té netradiční akci, o které jsme se zmínil v úvodu. Jednalo se o večerní vycházku s nočním pozorováním hvězd, které zprostředkovali Tesák s Teem prostřednictvím oddílového dalekohledu – díky za to. Vlčatům se to líbilo, sami se vyblbla při menší potyčce a uklidila při pozorování Jupiteru a Saturnu. Toť vše :-)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 8. 6. 2005
článek číslo 335
autor: Mládě

 

Ivančena

aneb nízkokapacitní výlet do Beskyd
Fakt, že se jede na Ivančenu jsem zaznamenal až někdy zezačátku minulého týdne a tak jsem naši konečnou sestavu uviděl až v pátek při odjezdu na vlakovém nádraží. Je sice pravda, že jsme věděl kdo postupně odpadal ze známých xichtů které jezdí rok co rok. První byl Pudil, který nejel kvůli státnicím, ve středu odpadl Kajman, na kterého lehla nějaká choroba a ve čtvrtek odpadla Verča, která si pochroumala kotník. Takže konečný stav byl šest. Viky, Eliška, Císko, Vařík, George a já. Byl jsem zvědavý, jak mě „omladina“ vezme mezi sebe, ale bylo to v pohodě, už jen z povídání ve vlaku mi bylo řečeno, že mě všichni berou, že mi je stejně jako třeba Zdenymu (což mě potěšilo) a když mi Císko mezi řečí řekl vole, tak už jsem věděl že jsem zapadl…

Cesta ubíhala celkem v pohodě i s vidinou, že tentokrát jedeme až přes Ostravu. V Brně jsme měli asi 20 minut na přestup čehož mnozí využili na občerstvení, hlavně Vařík, který jak jsem postupně zjistil potřebuje stravu ne 5x denně ale nejlépe desetkrát a ve velkém množství. Dlouhou cestu vlakem jsme krátili spánkem, povídáním a zase spánkem. V Ostravě jsme si přestup trošku oživili jednak tím, že jsme měli asi 15 min. zpoždění a druhak tím, že jsme málem vystoupili o stanici dřív, ale hlášení rozhlasu, které jsem jen tak mimochodem odposlechl, nás nahnalo z perónu zpět do vlaku. O stanici dál už jsme vystoupili bez problémů a po krátkém hledání jsme nastoupili do správného vlaku, který už nás dovezl až do Frýdlantu.

Na Frýdlantském nádraží si holky nechaly v úschovně některé věci jako třeba stan apod., poněvadž jsme usoudili, že v našem počtu se v případě nouze pod celtu hravě vejdem. Modrá obloha stejně slibovala, že minimálně první noc to bude v poho. Jelikož jsme do Frýdlantu dorazili později než je zvykem, tak naše oblíbená sámoška už měla zavříno, a tak jsme smutně a bez nanuků, na které jsme se dost těšili, vyrazili klasickou cestou směr kopečky tyčící se na obzoru. Šťastná to náhoda přivedla zrak někoho z nás na ceduli večerka, která mířila směrem k bráně na fotbalový stadion. Tam jsme se zeptali na přesnou lokaci prodejny a dva kluci, kteří měli cestu kolem, nás tam celkem ochotně dovedli. Malá prodejnička přímo ve sklepení jednoho z paneláků nás velkým výběrem zboží moc nenadchla, ale to co jsme chtěli - a to nanuky - tak ty naštěstí měli, dokonce i mého milovaného Míšu. Kluci si ještě přikoupili párky do špaget, aby se líp najedli a po občerstvení jsme už spěšně vyrazili. Sluníčko svítilo, a tak se šlo celkem pěkně. Zastávku u studánky jsme si tentokrát nezpestřili kanálolezením ale naháněním a focením oveček a krav v blízké ohradě. Po doplnění tekutin jsme do toho celkem svižně šlápli, protože sluníčko už bylo těsně nad obzorem a my nechtěli moc zatmět. To se nám stejně nepodařilo a na vrchol jsme vyrazili až když se dost setmělo. Mimo les bylo ještě celkem vidět, ale v lese to už bylo horší a tak jsme se rozhodli že nepůjdem až dozadu na klasické místo kde se spí, ale že si najdem místo někde blíž. Přespat na hřebenu jsme díky silnému větru zavrhli a popošli asi 100 metrů po cestě, kde bylo celkem závětří, a tam jsme se nakonec uvelebili. Hvězdná obloha naznačovala klidnou noc, tak jsme spali jen tak pod širákem s tím, že máme u nohou celtu, kterou v případě nouze přes sebe přetáhnem.

Slunečné ráno nás vytáhlo celkem brzy, a tak jsme po snídani vyrazili k Ivančeně, kde jsme to trošku více prozkoumali, jelikož 50% naší výpravy zde bylo poprvé. Ukázali jsme si oddílový kámen, který už x let plánujeme osadit novou cedulkou. Po obvyklé skupinové fotografii jsem vyrazili pro změnu do kopce na Lysou. Jelikož nejsme žádný béčka, tak jsme to vzali přímo po sjezdovce a vysupěli u jedné z vyhlídek. Byli jsme zde celkem brzo, a tak jsme to tam prošmejdili a hupsli do Šantánu. Tam jsme postupně jedli a pili a jelikož jsme měli hodně času, tak jsme hledali nějakou zábavu. Tuto potřebu hravě splnila krabice chirurgických rukavic, kterou kluci kdesi objevili a několika rukavic se zmocnili. Začalo to pouhým nafukováním pusou a končilo nasazováním na hlavu a nafukováním nosem u čehož jsme se bavili nejen my ale i strávníci z okolních stolů. Po jídle jsme vylezli zase ven a jelikož jsme měli stále dostatek času, tak jsme obsadili jednu loučku a tam se asi hodinku slunili. Pokud jste již skoukli fotky, tak zde vznikla ta, na které je Vařík včetně jeho obuvi. To že si nevzal nějaké pevnější boty by se dalo vzhledem k počasí chápat, ale fakt, že si vzal každou botu jinou a přišel na to až při výstupu na Lysou, to už nás docela pobavilo…

Když zalezlo sluníčko, tak jsme se rozhodli pro sestup k Šanci. Veškeré trasy jsou pro nás trošku jiné, protože červen je červen a už se tedy nemusíme vyhýbat zbytky sněhových závějí, natož abychom potřebovali sněhové návleky a bohužel se nemůžeme ani koulovat… Jistou strmou část, kterou normálně sbíháme někteří vyřešili trochu netradičně a to koulením batohů dolů z kopce což ušetřilo zádům ale obávám se že tím utrpěla jakost batohů, což se asi bude těžko doma vysvětlovat rodičům :-) Na hrázi jsme dali opět pauzu a šli zkoumat jakost a teplotu vody v nádrži. Ceduli se zákazem vstupu jsem minuli se zraky upřenými k zemi, jako že jsme ji neviděli a sestoupili k vodě. Velké množství placáků nás zaručeně nenechalo chladnými, a tak jsme všechny dostupné a letuschopné kameny přesunuli ze břehu do hlubin přehrady. Na hrázi jsme si také vyzkoušeli svoje skokanské a lezecké schopnosti na asi 3m vysoké kamenné zídce, kterou jsme všichni hravě zdolali. Mraky se ale začaly honit, a tak jsme se přesunuli na tábořiště pod Šancí, kde jsme si mezi břízama postavili přístřešek, kam jsme se všichni uvelebili. Po svačince jsem zkoumali terén, procházeli se po břehu Ostravice a zhodnotili, že ani letos to opravdu moc na koupání není a ani George, který tam vlezl jen asi po kotníky neměl jiný názor a dost rychle zdrhal z vody ven. Jelikož jsme neměli moc vody a kluci vařili těstoviny tak šli, společně s Eliškou, zkusit štěstí k chalupám, které jsou na dohled od našeho tábořiště. Po návratu jsem z jejich vyprávění usoudil že narazili na našeho starého dobrého pana Potutu, který po nich nejdřív chtěl jméno a pak celkem bez problémů jim ukázal kde je studna s pitnou vodou. Kolem sedmé začalo pršet ale to už nás netrápilo protože my už jsme byli ve spacácích a vařili si večeři. Pršelo asi tak do jedné v noci, což jsme zaregistrovali, poněvadž se nám nějak nechtělo spát a kecali jsme o filmech a všem možným.

Ráno byl neformální budíček kolem 9 hodin, v pohodě jsme se nasnídali, kluci dojedli čokoládové müsli, které mělo s nimi celkem krušnou cestu. Nejdřív se jim vysypalo do batohu a tak to museli přesypat do ešusu, do kterého později vlezli mravenci a nakonec v sáčku nocovalo připlé na provazu pod celtou. Cestou do Ostravice nás chytl déšť, tak jsme na sebe hodili každej co měl a myslel si o tom, že je to nepromokavý a přeběhli k benzínce, kde jsme počkali až přestane pršet. Než jsme došli k nádraží, tak už zase vysvitlo sluníčko tak bylo fajn. Skákli jsme si na zmrzlinu do večerky a počkali na vlak. Ve Frýdlantu jsme měli opět asi hodinu pauzu, a tak jsme se rozložili na trávu v parčíku a sušili mokré věci a slunili se. Žádné velké vedro nebylo, tak jsme tentokrát na zmrzlinu nešli, jelikož jsme usoudili, že párek v rohlíku je párek v rohlíku, tak jsme uspokojili jídlem. Cesta do Brna uběhla celkem rychle, protože v Přerově do sousedního vagónu nastoupil dívčí skautskej oddíl, a tak jsme přes okénko mezi vlaky začali mezi sebou komunikovat. Nejdřív posunky, pak morseovkou a pak se holky odhodlaly a přešly k nám do vagónu, kde jsme chvíli povídali a pak se přesunuli k nim a společně si něco málo zazpívali. Asi po půlhodině Císko zjistil, že si nechal v našem vagóně na stolku foťák, a tak běžel zpět jestli tam je a vrátil se vykulenej, že tam nejni, a tak jsme se naše grupa přesunula zpět a začala hledat a vyslýchat spolucestující. Už to vypadalo, že ho někdo sbalil až ho pak Eliška zahlídla zakutálený pod lavičkou, což ho patrně zachránilo před ukradením. Císko skákal radostí skoro do poloviny své výšky a my už jsme zůstali radši ve svém vagónu. V Brně jsme se na nástupišti s Poštolkama rozloučili a uvelebili se v hlavní hale, kde jsme čekali na náš přípoj. Zašli jsme do jednoho fastfoodu na gyros a na poslední chvíli nastoupili do našeho vlaku což, jak kluci odposlechli, se moc nelíbilo naší průvodčí ale jinak v poho. S přestupem v ZR jsem dorazili domů a na nádraží si některé z nás vyzvedly drahé polovičky a postupně jsme se rozešli domů.

To je přibližně vše a já doufám, že pokud jsem něco vynechal, tak mě doplní někdo další z naší šestičlenné skupiny, ať to máte i z jinýho pohledu.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 11. 6. 2005
článek číslo 336
autor: Jíťa

 

Upřímná a přirozená

Rozhovor s Duem o životě, o její nové funkci, o klucích, o motorkách, o jídle a o spoustě dalších zajímavých věcí.
Začneme klasicky – v kolika letech a jak jsi se dostala do skautu?
Bylo to v 7, 8 letech. Přišla za mnou Čiky a říká: „ Pojď, zkusíme jít do skautu!“ Já jsem těch kroužků tehdy moc neměla, taky jsem byla jedináček, tak abych se dostala mezi lidi, tak jsem šla.

Vzpomeneš si na úplně první dojem, který jsi měla, když jsi „vstoupila?“
Ano, hned první družinovka – všichni tam byly takový nabouchaný, takový borky.. Tak jsme si sedly s Terkou vedle sebe… Přišla vedoucí, už nevím, kdo, a všichni hned vytáhli zápisníky a psali si morseovku, souhvězdí...
Teďka už to tak není, dřív toho po nás chtěli moc, teďka to je takový jednodušší.

A dokážeš vyjmenovat 5 pro tebe úplně nejsilnějších zážitků?
No tak první je asi přestup z Berušek do skautu, to teď říkají všichni, že by se do Berušek nevrátily.. Přitom jsem se toho přestupu strašně bála :-)
Další silný okamžik nastal, když jsem nastoupila jako vedoucí do Berušek. Tehdy jsem poznala, co všechno to obnáší, být vedoucí.
Potom je to poznání dobrých kamarádů, kteří se mnou vydrželi doteď. Líbí se mi, jak držíme stále při sobě.

Fajn, a nějaké konkrétnější věci si nepamatuješ? Stačí jen střípky...
No jeden z těch střípků si pamatuju moc dobře :-)
Když jsme měli na táboře Amazonia přelézat lanový traverz přes louku na Zubíku, tak tam Piškot podal pomocnou ruku Radarovi, Čiky... Ale mně nepomohl! To mě naštvalo. Navíc mi Čiky říkala: „Duo, pohni!!“…
Já jsem byla už pěkně nasupená, tak jsem jí řekla: „DRŽ H_ _U!!“ :-) Pak mě to teda mrzelo..
No vidíš, co si všechno nepamatuju :-)
Nebo ještě jak jsem na úplně prvním táboře (beruščím) psala klukům psaníčka, jako že se mi líbí, a tak no…

Tak to by bylo těch 5 zážitků, nyní přejděme do současnosti. V současnosti máš funkci střediskového pokladníka. Můžeš nám trošku přiblížit, co to obnáší?
Starám se o peníze, vypisuju výdajové lístky... Je to lehčí než hospodář :-)

Takže jsi vlastně taková Mírova pravá ruka?
Tak nějak.

Čeká tě však důležitější funkce. Prozradím, že od příštího roku budeš vůdkyně světlušek. Co tě k tomu rozhodnutí přivedlo?
Nouze. Protože je ve středisku nedostatek vůdců, tak jsem se obětovala. Chci si to vyzkoušet, jaké to je, i když vím, že to obnáší spoustu povinností a že to není žádný med.

Jsi taková dobrá víla :-) Byly na tebe vyvíjeny tlaky nebo to bylo čistě jen tvé rozhodnutí?
Jen moje rozhodnutí. Ale samozřejmě mi k němu pomohli jiní.

Opravdu se na to cítíš? Přibliž nám, jak to bude asi vypadat.
Pokud udělám vůdcovské zkoušky, tak se toho chopím – ale jen do února, protože příští rok maturuju. Pak to převezme Dany. Dany totiž bude 18 až v únoru.

Chystáš jako vůdkyně nějaké změny?
Přemýšlela jsem, že bych dala víc akcí, ale záleží na čase a na spolupráci s ostatními a na jejich volném čase, samozřejmě.

Jaký by měl být podle tebe ideální skautský vůdce? Vyjmenuj vlastnosti, které by měl mít.
Musí mít přehled o členech, být zodpovědný, měl by být organizační typ, měl by se snažit všem vyhovět – jako třeba rodičům a tak…

A budeš taková?
No to se uvidí. Ale budu se snažit :-)

Tak to se máme na co těšit.
To máte :)

Ty jsi takový smíšek, prozraď nám, jak to děláš, že máš pořád dobrou náladu?
Když se mi stane něco špatného, tak to hážu za hlavu, i když to není hloupost, tak stejně… Užívám si života prostě. Lepší je být pořád veselá než pořád smutná a kazit všem okolo náladu.

No tak to rozhodně. A co přispívá k tvé veselosti?
Dělám, co chci, i když mi ostatní říkají, ať to nedělám. Třeba naši mi říkají, ať se učím, ale já se neučím, no.
Může za to asi moje lenost.

Ty a lenost??? Já tě znám jako největšího dříče! Těžší práce ses nikdy nebála – ať už to bylo v kuchyni nebo na dřevišti…
No, práce se nebojím, to je pravda. Ale spíš to učení, na to jsem líná.
Doma musím pracovat, protože bráška je línej, ale úplně hrozně! Ten se radši cpe…

A co ty a jídlo?
Jsem strašně mlsná.

Dokážeš sestavit žebříček tvých pěti nejoblíbenějších jídel?
1.čokoláda
2.müsli
3.smažený hermelín a hranolky
4.kynutý knedlíky s tvarohem
5.kuřecí řízek
Ale jinak co je jídlo, to sním.

Působíš skromně, přirozeně, na nic si nehraješ. Co si myslíš o těch, kteří takoví nejsou? O těch, pro něž je pokrytectví něco přirozeného?
Chápu je.

Myslíš si, že jsou takoví proto, že nejsou tak silné osobnosti, jako jsi třeba ty? Že nemají svůj vlastí názor?
Chtěli by třeba být silnou osobností, ale nedokážou ji ze sebe udělat, tak napodobují jiné.
To jsem taky dělala, že jsem napodobovala ostatní. A pak jsem zjistila – NE! To není ono, takhle to nepůjde…
Začala jsem být sama sebou, a teď je to paráda :-)

Kolik ti tak bylo let?
13, 14.

Takže nejhorší věk – těžká puberta.
Mamka říká, že nikdy nedospěju, že budu pořád takovej maník, jako jsem teď… No ale mně to ani nějak nevadí.

Zůstaneme ještě chvilku u toho „napodobování.“ Máš nějaký vzor?
Vzor nemám. Ale teď jsem si koupila časopis, kde píšou o sebevědomí a rozvíjení osobnosti, a strašně mě to nadchlo.

Prozradíš nám jméno toho časopisu?
Cosmogirl.

Vím, žes byla nedávno v Praze na velkém koncertě skupiny Green Day, což je taková punková hudba – je to šálek tvého čaje?
Nemám vyhraněný styl, líbí se mi všechno – R´N´B, rock, skupina Kryštof…
Líbí se mi všechno prostě. Od všeho něco.

A jak ses cítila v tom šíleném davu?
No nebylo úplně plno, když hrála předkapela, tak byli všichni ještě povadlí, ale pak přišli Green Day a už to jelo – skákali jsme…

Necítila ses ohrožená? V nebezpečí?
Ne, vůbec.

Však ty jsi taky kus ženský. Máš vůbec ráda ženské práce?
Mám. Mě to baví. Pečení, šití, vyšívání, zašívání, vaření, …
Jednou jsem vařila buchtičky s krémem a dala jsem tam víc rumu do toho krému a taťka to jedl a říká: „Mňam!“ :-)

A žehlit umíš?
Jo.

I pánský košile?
Taky.

Tak to se můžeš vdávat :-) Máš někoho vyhlídnutého?
Ne, jsem stále na volné noze.

A kdybych byla kluk a usilovala o tebe, jaká bych musela být?
Musíš sršet humorem. Ne bručoun. Pohodář a musí mě okouzlit. Abych od prvního pohledu věděla, že to je on. Sportovní typ.
Dřív se mi líbili dlouhovlasí kluci, ale teď mám radši kratší vlasy. Mamka si myslí, že jsem na blonďáky, ale to vůbec není pravda!! Ale líbí se mi cyklisti.

Proč, svaly na nohách?
Nemusí být jen na nohách, můžou být i na rukách a na břiše – mřížky – jeee..
A ještě se mi líbí zarostlí motorkáři. Teda ne, že by to byl úplně můj typ, ale vždycky mě dostanou.
Teda vždycky mě spíš dostanou ty motorky než ti motorkáři.

Aha, tak takhle je to! Silný stroje tě přitahujou, je to tak?
Ano, je.

Řídíš?
Řídím auto – to mě strašně baví. Ale na motorku si chci taky udělat řidičák.

Takže motorkářka Duo – lákalo by tě vyjet na bezstarostnou jízdu, někam daleko a nevědět pořádně kam – jen cítit ten vítr ve vlasech?
No to by mě strašně lákalo. Jeden kamarád mi strašně dlouho slibuje, že mě sveze, ale nějak se k tomu nemá. Tak na něj musím vlítnout.

A kdybys přece jen měla říct, kam by ses nejradši na světě podívala, které místo bys vybrala?
Eiffelovku.

A ještě někam bys vyloženě chtěla? Nebo bys spíš chtěla opravdu jen tak jet, bez cíle a směru?
Spíš bez toho cíle a objet toho co nejvíc. Nejlepší je jet, a nevědět, kam dojedeš.

Tak ti, milá Duo, přeji šťastnou cestu životem!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 15. 6. 2005
článek číslo 337
autor: Zdeny

 

Svojsíkův závod aneb zlaté holky i hoši

Pamatuju doby, kdy středisko připravovalo Svojsíkův závod pro jednotlivé družiny oddílu. Pamatuju také doby, kdy byl Svojsíkův závod odpolední akcí tábora. Více se tato akce dostala do podvědomí asi díky Piškotovi, který se pustil do trénování vybraných „dobrovolníků“, s tím že předvedou nějaký výsledek. No a tak vlastně vyšlo najevo, že se jedná o akci přesahující hranice střediska. Někomu se to asi dnes bude zdát směšné, ale opravdu to tak bylo.
Taky si pamatuju první triumfální vítězství klučičí hlídky na krajském kole v Bystřici – tím začala „zlatá éra“ našich účastí na celostátních kolech tohoto prestižního skautského závodu. Jediné akce, kde se skauti mohou poměřit v tom, co dělají.

Tři ročníky (tzn. 6 let) po sobě vyrážely klučičí hlídky na celostátní kola, poté co prošly vítězně boji v kraji. Šesté místo bylo zatím nejlepší dosažené. Šestí v celé ČR – to není špatný výsledek, ne?

Každopádně to BYLO ,ale co je nebo případně bude:

Sobota 11. 6. sedm hodin – klubovna na Malé. Část svojsíkových kluků a holek nedoráží včas, někdo zapomněl potřebné věci, nášivky – no prostě nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo schylovat k nějaké mimořádné události. S takovouhle si můžeme nechat o postupu do státního kola pouze zdát – komentuje Teo. A já zastávám jeho názor.
V mikrobusu jsou narvány dvě hlídky – holek a kluků – poprvé po 6-ti letech trénované někým jiným než Piškotem (nerad bych opomněl různé pomocníky jako Atyho atd., ale prostě si je už nepamatuju) – Adamem a Cískem.

U některých si nejsem jistý, zda do toho chtějí jít na plno, z vlastního odhodlání nebo je to jen z donucení. Holkám bych to moc přál, myslím si a koukám jaká jsou parta, jak jsou nervózní a natěšené zároveň, jak se učí a opakují do poslední chvíle. Vždyť jejich výsledky – třeba i v rozdělávání ohně – svědčí o jejich kvalitách – kluci si mohou nechat zdát.

No nechme toho, je tu zahájení a losování pořadí. Císko mi dělá radost a vylosoval týmu sedmičku – zatímco Áňa až 18. Tzn. že mikrobus, který musí odjíždět ve tři prostě vezme jen část družin – to nemáme šanci stihnout!
Borci vybíhají na trať a holky jen závistivě koukají – nejradši by už také startovaly a místo toho je čekaji ještě dvě hodiny čekání a učení – nedá jim to.
No a potom už čeká jenom mě nervózní přešlapování a podupávání – Teo s Adamem jsou na stanovištích, družiny v akci.
Trať je asi opravdu hodně dlouhá a náročná. Tři hodiny po startu první hlídky se pořád nic neděje.

Až to konečně začíná přibíhat – to to trvalo. Ukazuje se, že trať má přes 6 km a na vystaveném reliéfu krajiny můžeme vidět jaké kopce hlídky čekaly – borci jsou docela v pohodě, jen voda se jim podařila ohřát na 66°C (holkám vřela) – po cestě předběhli asi šest jiných hlídek, takže docela optimismus.
Holky dobíhají až kolem páté hodiny – vypadají spokojeně a nervózně zároveň – výkon dobrý, ale každý rok je vždy předčily holky z Pelhřimova nebo Jihlavy. Ale letos nemají červené podkolenky, tak uvidíme :).
Část kluků odjíždí v mikrobusku v době, kdy ještě holky bojují, takže na samotném vyhlášení podupává jen Císko. Nervozita vrcholí, na slavnostním nástupu to vypadá jako na hokejové střídačce – holky si tisknou ruce a hypnotizují vyhlašujícího. S každým vyhlášeným týmem nervozita stoupá, až je tu rozhodující okamžik – když nás nevyhlásí teď, tak jsme první. Nejdříve kluci – A JE TO DOMA! Bodově byli sice o trošku horší než jejich konkurence na druhém místě, ale fantastický čas trati, který se stal rekordem, je katapultoval na první místo. Císko přebírá pohár, míč, dalekohled, nějaké další cetky a hlavně to co se nejvíc počítá – propozice do celostátního kola.
Holky vypukají taktéž v nezřízené veselí – poprvé se to podařilo – poprvé v historii našeho střediska se dívčí hlídka probojovala do celostátního kola! A popravdě, které středisko se může pyšnit tím že má v celostátním kolem zástupce jak kluků tak i holek. Co středisko – ale který oddíl se tím může chlubit???

Veselí musím trochu krotit, jsme přece jen na slavnostním nástupu. Ale naštěstí nás každý chápe. Následuje taktéž předávací ceremonie, kdy se holky napakují cenami a potom už jen gratulace a gratulace od ostatních týmů, nějaké společné fotografování a my čekáme na odvoz domů. Tváře všech rozzářené a já jsem opravdu hrdý – hlavně na makáče, kteří věnují čas na přípravu – Adamovi a Cískovi. Bez nich bychom si o tomto triumfu mohli nechat zdát. Tak je to vždy – musí se najít někdo, kdo obětuje svůj čas a pohodlí pro ostatní. Takže díky, je to z velké části vaše zásluha.
Po cestě domů se domlouváme na zítřejší malé oslavě v cukrárně u Janovských a pak se rozváží všichni domů. Je už večer, pěkně se nám akce protáhla.

Už bych měl asi skončit, ale ještě bych rád napsal, že v některých ohledech pro mě bylo setkání skautů z více středisek zklamáním. Když jsem viděl některé kroje, jejich úpravu – chování některých účastníků, jejich mluva,… No asi to jde s některými z kopce. Na druhou stranu jsem obdivoval oddíly typu Pelhřimov, kde bylo na první pohled vidět jaká to jsou parta a že o vítězství tady vlastně vůbec nejde.
Pepíno

Svojsíkův závod

Bylo myslím 11.6., když jsme se v 6:45 sešli před klubovnou, kluci naučení, holky o trochu míň, na Svojsikáč. Bylo 6:50, když se Ufon formou sms zeptal, v kolik je sraz a za 10 min jsme už jeli i s Ufonem. Cestou tam jsme se ještě učili a když jsem dorazili, byli jsme ještě víc chytří. Místem konání bylo nějaký místo u řeky Doubravky, u Chotěboře. Hned chvilku po příjezdu jsme se naštvali, protože tam, kde měl být toaleťák, nebylo nic. Tak jsme sehnali papírový kapesníky a šli jsme si před závodem odlehčit. Vrátili jsme se a viděli nějaké děvče, jak nese na záchod toaleťak :-(

No a pak šel rádce Císko a rádce Aňa vytáhnout číslo. Císi vytáhl 7 - startovali jsme sedmí a Aňa vytáhla 18 - startovali poslední. V 10:30 jsme měli kontrolu vybavení a v 10:40 jsme vyběhli. Trať měla přes 6km a cestou jsme dělali, nečekaně, všelijaké úkoly jakož to: Ohřát vodu z 11 °C na var za 15 minut a ke všemu na ohni! Překážková dráha, přebírání hrachu a čočky (holky řezání klády) a spoustu dalších. Vrátili jsme se, dali si guláš, který tam byl dostupný za stravenku a pak, za chvíli jsme jeli dom. Ale kluci, protože holky byly ještě na trati, když my jsme jeli dom. Cestou jsme si zdřímli. A tak v 5 jsme zjistili, že jsme vyhráli. Zase. Ale tentokrát i holky. Tak jsme to náležitě oslavili na účet oddílu :-)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 17. 6. 2005
článek číslo 338
autor: Dany

 

Mokrá výprava

Nejdříve jsem chtěla, aby o této výpravě napsaly berušky. Ale zatím se mi nepodařilo z nich něco dostat, a tak to zase zůstalo na mně. Takže jak jsme si žili tři dny (3.-5.6.) na faře na Fryšavě.
Den I.

Všechno začalo v pět hodin na autobusovém nádraží. Sešlo se nás 7 berušek a pět vedoucích (mezi nimi i Albi – pomocná síla z oddílu). Jakmile jsme dorazili na Fryšavu, museli jsme chvilku počkat, než Pubu všechno zařídí s panem farářem. A tak jsme si dlouhou chvíli krátili spoustou her (jako te-le-fun-gen, na babu, molekuly…) a po půl hodině jsme se mohli jít ubytovat. Nevím, jestli jste někdy byli na této faře. Pro ty co ne. Je to tam moc krásné. K obývání nám byla propůjčena společenská místnost (veliká místnost se stolem, krbem, spoustou knih, pohodlným gaučem a stolním fotbalem), kousek vedle byla nádherná kuchyň a koupelna. O poschodí výš, pokoj s patrovými postelemi, a na půdě další místnost s madracemi. Takže spousta místa. Když jsme to všechno prošli, holky se ubytovaly a po chvilce odešly ven. Mimo jiné stavěly hrad z brček a hrály na lišku a člověka (něco jako červení a bílí). A když se vrátily, vyrazilo se na zahradu, kde hořel oheň a opékaly se párky. Po večeři se ještě chvíli zpívalo a pak už byl nejvyšší čas jít spát.

Den II.

Hned po ránu se vyrazilo na rozcvičku. Potom se nasnídalo a přišel nás navštívit poutník, který za námi celý den vodil návštěvy s mapou. První byl elf. Řekl, že než nám dá mapu, musíme si vyrobit kuše. A odešel. Jenže jak se taková kuš vyrábí už neřekl. Neštěstí to zase tak těžké není. Potřebujete dřevěné ramínko, kousek dřeva, gumu, kolík, hřebíky. Všechno to stlučete dohromady a kuš je na světě. Ještě se musí vyrobit šípy a může se jít. Ale elf přijde až odpoledne. Teď na nás čekala další návštěva. Tentokráte to byl rytíř z námořnického cechu. S ním jsme si zahrály obří lodě. Jsou to vlastně obyčejné lodě, akorát se hrají na větší vzdálenost a zapisuje se do obřích plánů. Jako lepší plavkyně se ukázala být červená skupinka (Anička- Hermi, Janča a Ivka - Woody). Po vodní bitvě jsme se najedli a odpočinuli si.

Odpoledne jsme měli jít ven, ale začalo pršet a tak se vše přesunulo dovnitř. Hned po poledňáku za námi opět přišel elf, zkontroloval naše kuše a líbily se mu. Tudíž jsme se mohli dát do získávání mapy. Nahoře na půdě jsou vajíčka s tajnou zprávou. K nim se musíme dostat, vejce rozstřelit kuší a poskládat celou zprávu, ale není to jen tak. Cestu k vejcím hlídají dva strážci. Ti sice zezačátku spali, ale když jenom otevřeli očko, museli jste zůstat stát jako kámen, pokud se vám to nepadařilo, museli jste se co nejrychleji vrátit na začátek. Později se strážci probudili a nevím proč, ale hrozně moc je bavilo cuchat vlasy a vy jste si to museli nechat rozcuchat… (asi nejmíň nadšená z toho byla Bugi a Jančou, a strážci si to potom také pěkně odskákali…). Nakonec zprávu nejrychleji složila opět červená skupinka.

Po chvilce odpočinku se objevila další postava. A to kouzelník. Nejdříve si nás chtěl vyzkoušet, a tak jsme museli ukázat, že zvládáme to nejzákladnější kouzlo – malování. Naštěstí jsou holky hodně šikovné, takže jim to nedělalo nejmenší problém. Tak jsme se mohli pustit do úkolu. Kouzelník má totiž děravé kapsy a všude po faře poztrácel kouzelnické potřeby. Ty jsou různě cenné a kdo nasbírá víc cenností, vyhraje. Ale mělo to jeden háček. Kouzelných věcí se mohl dotknout pouze slepý, ten s sebou mohl mít průvodce, ale ten na něj nesměl ani šáhnout. Holky hledaly až našly a mapu tentokráte získala modrá skupina (Bugi, Áďa, Kačka a Míša – Šnek). Když kouzelník odešel pořádně jsme se najedli.

A čekal nás další program. Rozdělili jsme se na červené a modré. Jedna skupinka šla ven a druhá zůstala na faře. Tam měla důležitý úkol – uvařit jídlo pro jednorožce. Oběma skupinkám se to moc povedlo, až jsem na to sama měla chuť. Večer jsme ještě chvilku zazpívali a potom hurá do postelí. Holky vyhrožovaly, jak budou povídat, ale za deset minut nevěděly o světě. Když najednou je někdo probudil. Každou skupinku zvlášť. Ten někdo byl poutník, kterému se povedlo v blízkosti fary zahlídnout jednorožce. Ten totiž měl další část mapy. Cesta k němu byla náročná, neboť jsme musely mít zavřené oči, ale myslím, že to stálo za to. Jednorožec poděkoval za jídlo a slíbil, že nám dá část mapy. Že ji další den schová někde na faře. Ale jednorožec je trochu sklerotik a mapu schoval v klubovně, takže jsme ji hledaly až v úterý a našla si ji modrá skupinka. Po návštěvě u jednorožce jsme už mohli jít spát…

Den III.

Den ve znamení úklidu. Musím říct, že holky bych chtěla mít doma. Všude krásně uklidily a ani nic neříkaly. Ještě se skoro pohádaly o to, kdo bude vysávat. Všechno stihly hodně rychle a tak zbyl čas na hraní her. Když jsme faru předali faráři, čekala nás ještě cesta k Medlovu, kde jsme si uvařili oběd a potom k hotelu Martin na autobusovou zastávku. Nejdříve holky brblaly, jak je to daleko, ale potom se nějak rozchodily a tak nám zbyl čas na občerstvení. A potom hurá domů… Tak zase někdy…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 22. 6. 2005
článek číslo 339
autor: Mates

 

Výprava vlčat na kolech

Tak mají vlčata za sebou další ze svých výprav. Tentokráte to byla netradiční výprava, protože přesun na ni byl na kolech a sama byla také laděná do kolového stylu. Prostě jsme se museli přesvědčit, co je vlčatech, když tábor bude také na kolech. O tom, co se dělo, píše Mates...
V pátek jsme se v pět sešli u klubovny. Bylo nás docela hodně, i když se jelo a výpravu na kolech. Máma říkala, že některé mámy byly vyděšené z toho, že se bude spát pod širákem, ale my jsme se na to moc těšili. Vyjeli jsme ve dvou skupinách. První vedl George a druhou Viky. Jeli jsme přes Zubík, kde jsme doplnili energii. Svačina od maminek byla moooooc dobrá.

Když jsme dorazili na Podolí, odpočinuli jsme si a připravili oheň, opekli párky a hurá pod širák. Bylo štěstí, že jsme měli nad sebou plachtu, protože v noci trochu pršelo.

Ráno nás Vařík a George nutili na rozcvičce běhat. „…Že se nám chtělo :-)“ Holky připravily na snídani chleba s marmeládou a čaj. Potom jsme vyrazili na kolech na výlet do okolí. Po návratu nás vítal Býk s Honzou uvařeným dobroučkým obědem. Byly špagety s omáčkou a nastrouhaným sýrem. Po poledním klidu jsme se jeli k rybníku vykoupat. Po skupinách jsme si vyzkoušeli plavbu na raftu. Taky jsme udělali menší průšvih, který nám vynesl řezání a sekání dřeva. Dáda prohlásil, že to byl první „průser“, u kterého nebyl! :-)

Po slaďoučké večeři (byla ovesná kaše) byl oheň a zase spát. Tentokrát nepršelo. Ale!? Byla noční hra. Na noční hře bylo nutno zjistit číslo na svíčce našich nepřátel. Náš tým vyhrál.

Ráno nás nechali prospat a k snídani byl chleba s medem. Potom jsme sbalili a uklidili tábořiště. Nakonec jsme ještě šli na Hrádek. Po návratu jsme hodnotili celý víkend. Býk připomenul mé koupaní v řece za neposlouchání, zakázané nákupy jistých „týpků“ a zabavení proviantu, neslušnou mluvu některých vlčat a já odjížděl s mámou autem na mlejn. Ostatní jeli opět na kolech domů.

Tak to byla bezvadná poslední výprava letošního roku. Tábořiště je zatím prázdné, ale za tři týdny už tam naše vlčácká smečka bude trávit prázdniny. Moc se těším.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 28. 6. 2005
článek číslo 341
autor: Zdeny

 

Komáří teror - putovní výprava oddílu

Poslední výprava skautského roku, většinou pohodička, nic moc náročného. Putuje se po nějaké zajímavé krajině a užívá se hezkého víkendu – tedy pokud je – jako že jsme většinou měli štěstí. Tentokrát se to o mnoho nelišilo, ačkoliv okolnosti byly dramatičtější.
Celý rok probíhalo speciální bodování nazvané Extreme expedition – prvních 8 nejlepších mělo být vybráno na závěrečnou opravdu extrémní expedici. Všichni potencionální účastníci se proto již dlouhou dobu vyptávali, jak že to tedy bude, jestli to bude atd. Setkávali se většinou s nevlídnými a neurčitými odpověďmi jako že asi ne, že Teo se dostal na vejšku a teď na všechno kašle atd. (za tento drb se omlouvám – to bylo v rámci utajení :)). No prostě do poslední chvíle to vypadalo, že nás na putovní výpravu pojede docela dost. Ale asi hodinku před srazem na autobusovém nádraží zjistilo sedm členů oddílu, že tomu tak nebude. Pečlivě instruovaní rodiče totiž znenadání předali obálky s instrukcema… No ale to už bude jiný a rozhodně rozsáhlejší článeček, takže tímto směrem nebudu zabíhat.

Teď už víte, proč se na autobusovém nádraží sešlo dvanáct členů oddílu plus já. Autobusem jsme dorazili až do Svratky, odkud jsme měli v plánu za víkend doputovat zpět do našeho města – samozřejmě, že po cestě jsme si chtěli co nejvíce užít krásné vysočinské přírody.

Laky s Hanzem tedy naplánovali nejvhodnější trasu a vyrazili jsme. Nejdříve tedy bylo nutno udělat inventuru našeho vybavení, protože nějaké společné jídlo měli ti, kteří nedorazili, ač měli jídlo dodat – asi chyba v komunikaci. Ale ukázalo se, že hlady neumřeme (až v pondělí jsem se dozvěděl, že si Bája s Pipi stěžovaly na hlad, ačkoliv mi předtím tvrdily, že je vše v pohodě a ještě se mi smály kolik jídla s sebou táhnu…) a tak skupinka nabrala směr Karlštejn. V průběhu cesty jsem si uvědomoval, že není špatné občas změnit složení, protože si člověk může všímat i jiných lidí než jsou osvědčení tahouni – chyběli nám vlastně komplet rádcové a Čegi, Maky a Vojta.

Celé páteční putování mělo jednu komplikaci a to tu, že vždy někdo z nás (z nich) přišel o zrak – tedy měl oči zavázané šátkem. Občas bylo pro ostatní dost obtížné nanavigovat slepý kolos s batohem přes balvany v okolí skal, ale zvládlo se to. Poslední část páteční cesty nakonec dopadla tak, že jediný vidoucí jsem byl já a ostatní se nechali vést. A tak jsme padali do příkopů, zdravili nevinné pocestné – prostě spousta legrace :). A protože bylo už dost pozdě, slitoval jsem se a povolil několika dobrovolníkům najít místo pro dnešní noc. Přístřešek byl postaven docela rychle a i vybalení po slepu a zalehnutí do spacáků všichni zvládli. Ale už to bylo očividně až dost, tak jsme sundali šátky a začali se věnovat pozdní večeři a také nové společnosti – komárům. V tuto chvíli jsme ještě neměli tušení, co si s nima užijeme – žádné repelenty nepomáhaly, ty bestie byly všude – jak člověk vystrčil hlavu ze spacáku, hned se na něj sneslo hejno a bodali a bodali. Mohli jsme si vybrat – buď se uvařit ve spacáku nebo se nechat sežrat. V průběhu noci jsme to kombinovali a ráno podle toho vypadali – poďobaní a nevyspalí.

Zatímco jsem zjišťoval podrobnosti nočního putování extrémáků u Tea, ostatní se nasnídali a sbalili a my mohli vyrazit dál. Cesta vedla přes Milovské Perníčky a Čtyři Palice až na Milovy, kde byl vysněný cíl – rybník. Tam jsme v záři slunečních paprsků strávili pár hodin na pláži, ve vodě na loďce, při vaření obídku nebo lenošení na sluníčku. Proto se v parném odpoledni nechtělo moc dál. Bája prohlásila, že by na pláži klidně přespala a ani ostatní nevypadali, že by byli proti.

Stoupání na Malinskou skálu stálo hodně sil a potu, proto byla na vrcholku dlouhá vyhlídková pauza. Pomalým tempem jsme dorazili i na Lisovskou skálu a dál na Devět skal – ovšem už bez batohů, které čekaly na rozcestí v křoví. Ale z vrcholku Devíti skal se nám nenaskytl zrovna uklidňující pohled, protože v dálce už pršelo a bylo slyšet hřmění.

Podle toho vypadala i naše další cesta a stavění přístřešku – ten se myslím docela povedl, na to, jaké stavební místo bylo po ruce. Do stavby se zapojili téměř všichni, Mako si vyzkoušela super úvaz na pařez – kupodivu vydržel. Bája zase natrénovala dřevařák a pod plachtu jsme stihli zalézt s prvními kapkami.

Všichni doufali, že komáří teror souvisel pouze s místem minulé noci a případně druhou šancí byla myšlenka, že když bude pršet, tak komáři nelítají. No spletli jsme se ve všem. Takže komáři byli, voda také, prostě další příšerná noc. Za ta léta skautování a putovních výprav jsem se s něčím takovým ještě nesetkal. Jen doufejme, že něco podobného nezažijeme na táboře…

Brzy ráno dorazil Miky, který mě vystřídal ve vedení a já mohl s klidem odjet na závody, které podle toho také dopadly. Miky s oddílem dokončil cestu do Města, vykoupali se na Medlově i přes to, že mrholilo a využili místní kolotoč.

Prostě pohoda putovní výpravy. A i ten malý počet má něco do sebe. Bylo mi s vámi fajn.

Hezké prázdniny všem a na viděnou na táboře!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 2. 7. 2005
článek číslo 343
autor: Viky

 

Kapka naděje

Tak proběhla Kapka. Za umývání oken jsme letos vydělali něco přes čtyři tisíce korun, a to sice není mnoho, ale příští rok jistě získáme víc.
Já (Viky), Klakson, Tkanička, Gorgus, Dany, Mimčo, Duo, Císko, Elouš, Čita, Míra, Pudil, Verča a Mládě (snad jsem někoho nevynechala) jsme od časného rána (asi od půl osmé) až do večera běhali za řidiči, kteří si přijeli natankovat na Benzinu(pokud, poté co nás zpozorovali, zuřivě nešláply na plyn a neprojeli), a když jsme je dohonili, tak jsme jim povídali asi něco takového: "Dobrý den, mohla bych vás na chviličku vyrušit? Dnes probíhá Kapka - celostátní humanitární akce, jejíž výtěžek půjde na konto Nadace pro transplantaci kostní dřeně. Nechtěl by jste za umytí oken auta přispět?“. Samozřejmě jsme se během dne prostřídali (a roveři od vlčat odpoledne ještě vyrazili s malýma šmejdama na výpravu do Podolí), ale stejně to bylo hrozně únavné, hlavně čekání na auta - zrovna moc jich nejezdilo. Většina lidí totiž, jak jsme záhy po ránu zjistili, dává přednost levnějšímu Slovnaftu, kde nám Kapku nepovolili, asi protože bychom jim odrazovali zákazníky, byznysmeni. Tak to příště asi domluvíme jinde, ta Benzina byla (oproti předloňskému roku) fakt slabá.

Že uděláme Kapku jsme se rozhodli na kmenovém zimním táboře, a já s Terezou (v době Kapky byla někde v Tatrách) jsme si ji vzaly na starost. A musím říct, že to byl docela vopruz, docela dost práce, ale příště do toho určitě chci zase jít. Asi tu nejhorší práci zařídil Pudil- úřad povolení, pak pečetění pokladničky atd.

Dopadlo to ale dobře: Žádný rozbitý stěrač a zlomený "mop na okna“(já nevím jak se tomu říká) hned geniálně geniální George spravil. Nebyly ani žádné větší problémy s řidiči (když nepočítám už klasické ignorování nebo nedůvěru (a taky někdo říkal, že už přispíval ve Žďáru, ale pokud já vím, tak tam se Kapka nekonala, a hlavně pochybuju, že by tankovali dvakrát za jedno ráno)). Dopoledne jsme Pepovi vyleštili celé auto (což už večer v Podolí na výpravě nebylo poznat) a pak od něj dostali ruské zmrzliny. Prodavačku z Benziny jsme určitě příliš neštvali, protože jsme jí tam udělali docela útratu (samozřejmě za vlastní).

Já jsme naštěstí nestihla s kasičkou dostihnout ženu, o které jsem se následně dozvěděla, že to byla sama paní vedoucí. Tkanička s Eliškou byly odbornice na obrovská auta (ty byly za tu dobu asi tři). Danyina pochroumaná noha na řidiče sice asi moc nepůsobila, ale zato úsměv ano. Císko se nezabil na svém „skákacím kole“ (zase nevím jak se něco jmenuje (ale pořád lepší než když mrvím cizí slova)). Mírovi to bylo jedno :-). Klakson přežil sluníčko a námahu (bral nějaké prášky, jestli vám to ještě neříkal (nicméně na výpravu si nedorazil)). Přišli, což je fajn, i nekmenové Duo a Mimčo. Čita měla (myslím) největší úspěch u řidičů. Verča udělala foto do Novoměstska a Císko k němu píše článek. A Mládě, a Pudil (a asi ještě někdo (v tu dobu už jsem tam už nebyla)) nakonec nalezli schované klíče od WC (my co skrýš znali už byli doma) a vrátili je paní vedoucí.

Už nevím co bych psala, snad jen díky za trpělivé čtení, vím, že jsem literární břídil. Jo a kdybych někoho zajela a oni mě zavřeli, nebo kdybych do další Kapky tragicky zahynula (třeba že se vybourám), tak věci jako trička, náčiní, hadry, saponát a kasička jsou v taťkově pracovně v horní polici (no a kdybych si příští rok nemohla vzpomenout, kam jsem to všechno uložila, tak mi to prosím připomeňte).
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 1. 9. 2005
článek číslo 375
autor: Brian

 

Extreme Expedition

V pátek 24.6. se v 16:00 u muzea sešlo sedm skautů. Většina jich byla i přes horké počasí oblečena do dlouhých kalhot a všichni měli na zádech batohy. Proč?

Před půl hodinou, když všichni nic netušíc balili na oddílovou výpravu, která se měla uskutečnit ten den, jim byl doručen záhadný dopis...
Po otevření obálky byli všichni překvapeni - obrázek vlka a pozdrav Gutten Tag - to je přece od Wolfa! Následovalo sdělení, že expedice, které se smí zúčastnit pouze 8 nejlepších začíná za půl hodiny u muzea. Povede prý do Amazonských pralesů pro vzácného motýla Papilio Polinestur Parinda. Výbava na expedici měla obsahovat toto: KPZ, mobil, 150 Kč, Extreme Pass a dvě jakékoliv věci dle vlastního uvážení. To vše vložit do malého batohu a utíkat na sraz. Pokud bysme si vzali něco navíc, mohli bysme počítat s tím, že nám to na celnici zabaví a pašování se v Brazílii trestá 25 lety vězení.

Před muzeem jsme se sešli v této sestavě: Já, Čegi, Máčka, Xík, Pepa, Pepíno a Vojta. Chvíli jsme postávali a nevědeli, co dál, ale pak k nám přistoupil neznámý pán a dal nám do rukou krabici. Rychle jsme ji otevřeli a nelezli jsme foťák, nepromokavou krabici, sekeru a další dopis. V něm nám pan Wolf sděloval, že motýla uctívá kmen indiánů, takže dostat se k němu nebude tak lehké, jak se původně zdálo.

Další instrukce jsme měli hledat na internetu na stránce Wolf Corporation. Tam jsme našli dopis v angličtině. Po jeho přelouskání nám bylo jasné, že tato expedice bude fakt Extreme. Indiáni uctívající a chránící motýla byli totiž kanibalové. Podle instrukcí jsme měli odjet vlakem v 18:00 do Žďáru a tam přestoupit na vlak do Říkonína. To znamenalo, že nám zbývaly ještě asi dvě hodiny. Šli jsme se podívat na autobusové nádraží, kde měl sraz zbytek oddílu, chvilku jsme si kreslili na náměstí, kde právě probíhal pokus o rekordně dlouhý obrázek a potom jsme vyrazili na vlak. Už když jsme si sedali do vlaku, všimli jsme si člověka v dalším vagónu, který se na nás stále po očku díval a točil nás kamerou, která se podezřele podobala té Zdenyho. Když jsme ve Žďáře přestupovali a on si sedl do stejného vagónu jako my, pořád jsme si říkali, že to ještě při troše štěstí může být náhoda. Dál jsme se tím nezabývali, protože jsme se soustředili na to, abychom zachytili všechny indiánské znaky, které měly být podél trati a měli nám cestu za motýlem usnadnit. Viděli jsme sice dva znaky mihnout se kolem trati, jenže co zobrazovaly nám bylo záhadou.

Zastávka v Říkoníně byla tak maličká, že potom, co za námi z vlaku vystoupil i onen neznámý muž, nám bylo jasné, že o náhodu se určitě nejedná. Dělali jsme jakoby nic a vyšli jsme podchodem ven. Jenže teď jsme nevěděli kam dál. Už jsme se chtěli pana neznámého zeptat, co máme dělat, když mi najednou zazvonil mobil. Po zvednutí se ozval Wolfův hlas. Oznámil, že si máme stoupnout na poslední schod na nástupišti a podívat se nahoru. Nalezli jsme tam stočenou mapu. Měli jsme jít vyznačenou trasou až k místu, které bylo na mapě označeno jako celnice a tam jsme si měli vyžádat další zprávu.

Podívali jsme se do mapy a šli jsme... a po chvíli jsme zjistili, že jdeme blbě... Vraceli jsme se a náš pan neznámý šel stále pár kroků za námi. Po chvíli se konečně Čegi otočila a vyjela na něj: ,, A kdo ty vlastně seš?" Řekl, že prej redaktor televize NOVA, který dostat za úkol natočit Expedici do Amazonských pralesů.

Na celnici jsme šťastně dorazili a stál tam takovej divnej týpek v uniformě, kterej mě poprskal kofolou a pak nás začal šacovat, jestli náhodou něco nepřevážíme. Vojta měl nezákonně plný kapsy tangů, o které přišel a všechny ostatní celník obral alespoň o náramky. Pokoušel se nám vzít i sekeru od Wolfa, ale jakmile se otočil, my jsme mu ji vzali nazpátek, takže si vlastně moc nevydělal. Za dopis, který nám nechtěl dát jen tak, jsme museli dát nůž a Pepínův makovec.

Podle mapy a dopisu jsme vyrazili dál a k místu označenému jako "skála" (nečekaně to skutečně skála byla) jsme dorazili za soumraku. Tam na nás čekal hlídač zdejšího blázince. Utekli mu blázni, kteří seděli dole na louce a my jsme měli pomocí dalekohledů přečíst čísla, která měli na zádech. Ukázalo se, že jsme všichni pořádně slepí, takže po nekonečných pokusech nás hlídač poslal na louku, ať je chytíme a vezmeme si od nich věci, které mají. Řeknu vám, že se rvali pořádně. Po chvíli jsme se stočeným papírem, víčkem od ešusu, svíčkou a vařičem s bombou vyšli zpátky na cestu a pokoušeli se pomocí vařiče odkrýt zprávu napsanou voskem. Nevím, proč ti blázni tahali s sebou prázdnou bombu, každopádně jsme to museli zkusit pomocí svíčky. Část papíru nám shořela (hlavně díky mně a Xíkovi), přesto byl ale docela zřetelně vidět nějaký plánek.

Po tmě jsme se vydali na další cestu, která měla směřovat k Americké základně, kde jsme si měli "vypůjčit" úvazky, karabiny a osmy pro každého. Najednou jsme uviděli světýlko. Bohužel jsme k němu šli... Postava v kápi nám řekla, že pokud chceme získat další indiánské znaky, musíme jí dát pět mincí. Abysme mince získali, museli jsme se postavit vlastnímu strachu... Představte si to... Vejdete za závěs a uvidíte pět nádob. Podíváte se do první a najednou vám s hrůzou dojde, jak to bylo myšleno s těmi mincemi... Ponoříte ruku mezi červy a hledáte minci. Po chvíli něco nahmatáte a vytáhnete. ,,Je to ono?" zeptáte se a uslyšíte odpověď: ,,Ne, to je mrkev." Hodíte ji tam zpátky a šátráte dál... Po chvíli najdete malý penízek. Odevzdáte ho postavě a přistoupíte k druhé sklenici, která je plná mravenců. Zaboříte ruku do lesní hrabanky a hledáte, mravenci vám zatím lezou po předloktí...najdete minci, otřepete ruku a pokračujete dál. V další sklenici uvidíte choulící se bílou myšku. Vezmete z pilin penízek, který myška předtím vyhrabala a přistoupíte k předposlední sklenici. Postava v kápi odhrne přehoz, který až doteď chránil sklenici před Vaším pohledem a uvidíte další ,,zvířátko". Přesto, že jste to tušili už o pohledu do první misky, přece chvíli jen s hrůzou zíráte na obrovského pavouka, který leží jenom několik centimetrů od hromádky lesklých mincí. Jednu z nich musíte vzít - jinak nezískáte pro tým znak... Třesoucí se rukou se přiblížíte k hrdlu sklenice a díváte se na zatím nehybného pavouka... ,,Ne!", ucuknete... Takhle se snažíte asi pět minut. Potom se otočíte a za závěsem uvidíte zbytek týmu, který sedí na batozích a ještě neví, co každého z nich čeká. Musíte získat ten znak! Nadechnete se, křečovitě se chytíte hábitu temné postavy, otočíte hlavu a pomaloučku dáváte ruku níž a níž... rychle vezmete minci a ruku vyndáte. Uff... Poslední nádoba je do tří čtvrtin plná zbytků, nebo čeho. Chvilku vám trvá, než najdete mezi kouskami párků a rohlíků a podobných "dobrůtek" minci, ale když se vám to povede, odevzdáte ji, dostanete znak, vyjdete ven a jdete si umýt ruku do potoka. Tak tohle zažil s podobnými pocity každý z nás...

Po cestě na další stanoviště jsme si sdělovali zážitky (NOVA nám šel pořád v patách) a za chvíli jsme došli do nějaké vesnice (je to už hrozně dávno, tak po mě takovou nepodstatnou věc, jako je její název prostě nemůžete chtít!). Když jsme procházeli kolem kostela, spatřili nás dva opilci, kteří po nás chtěli, ať s nima jdeme na diskotéku. Naštěstí nás dále nepronásledovali a tak jsme ve zdraví došli k mostu, kde už na nás čekal nějakej chlápek s pončem.

Úkol na mostě byl jasný: ve vodě byla sklenička se znakem a my jsme ji měli nějakým způsobem z mostu dostat nahoru. Chvilku jsme hledali žebřík a pohrávali si s myšlenkou, že tam spustíme za kotníky Vojtu, ale potom jsme jako správní skauti vytáhli KáPéZetky :-). Navazovali jsme provázky a Čegi začala kroutit z drátku háček. Pepa se na ten háček podíval, dal oči v sloup a udělal ho radši sám, přivázal ho na provázek a začal lovit. Po několika minutách mu celý vynález spadl dolů. Začali jsme se smát (to víte, bylo myslím kolem půl jedné ráno, my jsme byli unavení a v této chvíli nám přišlo vtipný úplně všechno), chvilku jsme se jenom tak koukali dolů na ten provázek a potom jsme začali svazovat to, co nám v KáPéZetkách zůstalo. Čegiin háček nám nakonec byl k užitku :-), nicméně po zkoušce jsme zjistili, že bysme potřebovali 2x delší provázek. Po chvíli jsme začali hledat klacek. Přivázali jsme ho k provázku (teda, přivázali jsme provázek ke klacku) a Máčka začala lovit. Bohužel zjistila, že délka pořád nestačí. Když jsme se u lovení všichni vystřídali a zjistili jsme, že nikdo z nás skutečně nemá o metr a půl delší ruku než Máčka, začali jsme se shánět po něčem dalším, co by se dalo navázat. Asi nejúspěšnější byla Xík, která přinesla nalomenou kytku a prohlásila: ,,To je pevný jako skála!" Nevím, jak dlouho jsme se řehtali, ale potom se nad námi ten chlápek s Pončem smiloval a poradil nám: ,,Tak tam navažte tkaničky, ne?" A my na to: ,,No..." a stáli jsme, pohledy upírající na zmíněné věcičky, sloužící na zavazování bot. Pepa se potom sehnul, tkaničky odvázal a Máčka po několika minutách triumfálně vytáhla na most skleničku se znakem. Po hodině a půl - není to nejhorší, ne?

Chtěla bych ujistit ty, kteří nás neznají a kteří třeba jen náhodou narazili na tyto stránky, že ač se to nezdá, nikdo z nás neutekl z psychiatrické léčebny!

A tak jsme šli a hledali jsme americkou základnu...a vůbec jsme ji nemohli najít! Nevím, jak dlouho jsme chodili, ale naše dobrá nálada z mostu pomalu ale jistě ustupovala. Nakonec (díky čelovce některého z hodných američanů) jsme základnu našli a začali se plížit pro úvazky a karabiny. Plazili jsme se v lese trávou, jak nejtišeji to šlo, ale zjistili jsme, že i přes praskot suchého listí na zemi američané stále klidně spí. A tak jsme se s Čegi zvedly a normálně jsme si pro ty úvazky došly - a bylo to. Úvazky jsme už měli bezpečně uklizené v batozích, když vtom jsme uviděli američany, jak se spacákama v podpaží vycházejí z lesa. A sakra, teď nás chytí! Rozběhli jsme se všemi směry a snažili jsme se schovat někde v lese. Já a Čegi jsme skočily do nějakého vysokého porostu a když jsme v něm tak ležely, tak jsme si začaly uvědomovat, že jsou to kopřivy... au... Po nějaké době jsme všichni začali vylízat ven a s překvapením jsme zjistili, že nás nikdo nehledá. Američani si prostě klidně odešli.

Tak jsme se znovu vydali na cestu... Prošli jsme kukuřicí, takže jsme byli po kolena všichni parádně mokří a hledali jsme další postavu. Nicméně si potom ona (vlastně ony) našly nás. Řekli nám, ať jdeme za nimi. A tak jsme šli... Po nějaké době jsme se zastavili a postava (připomínající Attyho) nám oznámila, že vlastně neví kudy dál, takže jsme měli na výběr: Buď se vrátit tam, odkud jsme přišli, nebo vyrobit horkovzdušný balón a doufat, že si ho někdo všimne a odpoví nám. Bloudit se nám nechtělo, tak jsme se pustili do práce. Pomalu se rozednívalo, byli jsme poblíž řeky, takže byla hrozná kosa a my začali z igelitového pytle, drátu a izolepy vyrábět balón. Zatímco jsme zkřeklými prsty lepili, stříhali a kdovíco ještě, náš milý NOVA si vytáhl teplý spacáček a celou dobu sladce spinkal - no není to k vzteku? :-)

Když byl balón dokončený, zapálili jsme obvaz namočený v lihu a on začal stoupat. Byl asi tak dva metry nad zemí a začal klesat. Snad ho někdo uviděl! Čekali jsme...a nic! Asi neletěl dost vysoko. A tak jsme začali dělat nový... V půli práce jsme najednou uviděli cizí balón, který se snášel dolů asi 200 metrů od nás. Sbalili jsme se a snad poprvé za celou Extreme Expedition jsme běželi.

Na místě jsme našli další dopis. Podle něj jsme měli konečně čas na odpočinek. Chvíli jsme chodili a hledali vhodné místo, ale nakonec jsme se rozvalili přímo na silnici (byla to taková ta asfaltka, co po ní auto jede asi jednou za dva dny), rozdělali jsme si na ní oheň a sedli si okolo něj. Já a Xík jsme si sundaly boty a ponožky a začaly si je sušit a NOVA si zatím vytáhl zase svůj spacák a šel spát. Potom volala paní Láchová (zřejmě si myslela, že jsme si celou noc prospali...) a já jsem zapomněla na svoje boty, takže mi u jedné začal hořet jazyk krásným plamenem (pořád je mám, tak je můžu případným zájemcům ukázat :-)))

Kdyby o pár minut později šel někdo nezasvěcený kolem toho místa, asi by se dost lekl - na silnici plápolá oheň a kolem něj parta spících lidí ušmudlaných od sazí - to mohl být dost zajímavý pohled!

Po nějaké době jsme vyšli dál - pro změnu zase špatně... Ale napodruhý nám to náhodou vyšlo! Na polňačce seděl nějakej pán v ponču a vysvětlil nám, že v Amazonských pralesích je to prej dost vostrý, takže potřebujeme něco na hlavu, jinak že vůbec nemůžeme pokračovat! A došel s námi k místu, označenému na mapě jako "Hustník". Úkol byl jasný: Někde v porostu nízkých, pořádně škrábavých smrčků bylo ukryto 7 pokrývek hlavy. Cestu k nim nám ovšem ztěžovali zdejší domorodci, kteří měli takovej jeden pěkně blbej zvyk: Kdykoliv nás uviděli, tak zapískali na píšťalku. No, a když jsme uslyšeli píšťalku, museli jsme se vrátit na kraj hustníku. Místo, kde rostou pokrývky hlavy nakonec první objevil Pepíno a ukázal nám cestu.

Brzy jsme s klouboukama na hlavách vyrazili dál. Nešli jsme zas tak úplně špatně, to ne... Jen jsme vyšli trošku jiným směrem, než jsme měli - na to přišel první Pepa,který nám to dával najevo výkřiky: "Sestry vedoucí, protestuji! Myslím, že jdeme blbě!". Ani jsme se nemuseli vracet - jenom jsme seběhli kus dolů lesem a byli jsme na správné cestě. Teď jsme měli jít podél řeky, najít na stromě znak, vlézt do vody a sbírat ovoce, které rostlo na stromech okolo. Jenže my ten znak ne a ne najít! Šli jsme, oči na šťopkách, ale pořád nic. Pak jsme si řekli, že už je to moc daleko, tak jsme se kousek vraceli a hledali - bez úspěchu. Už jsme byli pěkně otrávení, když se Pepa podíval do mapy a prohlásil, že si myslí, že to má být až za touhle zatáčkou řeky. Tak jsme se tam šli podívat a co nevidíme - strom se znakem a o kus dál banán na provázku. Sundali jsme si boty, vyhrnuli kalhoty a šli jsme. Brodili jsme se bahnitou řekou, posbírali jsme ovoce a po spatření dalšího znaku jsme vylezli na břeh. Protože řeka nebyla tak mělká, jak se zdála, byli jsme docela mokří. Naštěstí už slunce dost pražilo, tak jsme si prostě sundali kalhoty, ovázali mikyny kolem pasu a pokračovali jsme.

Takto oblečení jsme došli do nějaké vesnice a pokračovali dál podél mapy po hrázi rybníka. Potom jsme narazili na člun s další zprávou. Naše další cesta vedla přímo přes obrovský rybík a někde na jeho hladině byl další znak. Tak se nás sedm naskládalo do člunu pro čtyři (Nova šel raději po břehu) a začali jsme pádlovat. Láhev se znakem jsme našli poměrně snadno a pádlovali jsme dál k druhému břehu. Po mnoha hádkách o to, kdo špatně pádluje, jsme vytáhli člun na břeh a vydali jsme se dál. Posléze jsme došli k hustému houští, proto jsme si oblékli naše jen o něco sušší kalhoty a začali jsme se prodírat. Když jsme narazili na Attyho a on nám řekl další úkol, mysleli jsme si původně, že tu strávíme maximálně tak 10 minut... Po hodině a půl jsme vyrazili dál a přemýšleli jsme o úkolu, který nám byl zadán. Měl co dělat s lanem a dřevěnýma tyčkama, ale radši sem nebudu psát o co šlo, protože to jde stejně špatně napsat a vy byste to z toho stejně nepochopili, tak proč se namáhat, že? :-)

Potom jsme, jestli si nemýlím (a jestli se mýlím, tak mi to musíte odpustit, protože je to už vážně hodně dávno), hledali poslední místo naznačené na mapě. A tak jsme šli a šli a šli... po polňačce, kousek po silnici, přes pole a lesem, přebrodili jsme řeku a vylezli jsme na nějaké cestě. Tam jsme si sedli chvíli na zem a přemýšleli kam dál. Nakonec jsme (naštěstí) poslechli Pepu a vydali jsme se po cestě nahoru do kopce. Hurááá, civilizace!

U malého obchůdku seděl ve stejném klobouku, jaké jsme měli na hlavách my, člověk, který nakreslil mapu, podle které jsme celou tu dobu šli. Celí šťastní jsme si opět kecli na zem a povídali mu, jaká byla cesta. Jenže tohle nebyl její konec. Motýla jsme ještě neměli a hodina, ve kterou jsme ho měli odevzdat se rychle blížila. Po chvíli se tedy člověk zvedl a prohlásil: ,,Já jdu a co budete dělat vy je vaše věc." a tak jsme šli za ním. A šli a šli a opět šli. Už jsme vůbec nemluvili, jenom jsme se dívali dolů na zem, jak se pohybují naše nohy. Nevím, jak dlouho jsme šli, ale najednou jsme se konečně zastavili. Na louce byla rozprostřená deka a na ní byl s pruhovaným deštníčkem na hlavě - zmrzlinář! Kopeček za korunu-to jsme si nemohli nechat ujít! Jenom jsme seděli, lízali zmrzlinu a odpočívali.

Po dobaštění zmrzliny jsme se s naším průvodcem vydali dál. A zase jsme šli, šli a šli, až jsme došli k mostu přes řeku. Nepřátelský kmen přepravoval po vodě balónky a my jich museli pět zničit. Dostali jsme dva praky (Vojta z nich byl úplně nadšenej) a směli jsme střílet pouze z mostu. Tohoto úkolu se zmocnili naši dva nejlepší prakostřelci (převzato od lukosřelců:-)) - Máčka a Pepíno. Ostatní jsme měli zabránit rozzuřeným indiánům, aby nám naše úmysly překazili. Popravdě, moc těžký úkol to nebyl - indiáni se moc prát neuměli a Máčka s Pepínem měli balónky sestřelené za chvíli. Po tomhle úkolu jsme se museli rozloučit s Novou. Zůstal s indiány - a my jsme šli dál s naším průvodcem. A zase jsme šli a šli, opláchli si obličeje u studánky a zase jsme šli... až ke skále, kde bylo ohniště. Tam jsme se zastavili, náš nový přítel vyndal z batohu chleba, maso a koření - to byla naše večeře. Rozdělali jsme oheň a za chvíli se vařilo.

Když se všichni najedli a odpočali si, oblékli jsme se do úvazků a vydali jsme se roklí nahoru. Jenže poslední úsek cesty hlídali indiáni s flusačkama. Koho zasáhli, zůstal ochromen na místě, dokud neuslyšel písknutí. Postupně jsme se všichni dostali k indiánce, která nám však řekla, že nás nepustí dál, dokud nevložíme všechny znaky správně do obrazce. Dali jsme se do toho, jenže najednou začalo pršet. Kapky deště padali čím dál hustěji a byli čím dál větší. Než jsme, schovaní pod pončem, obrazec složili, propukl pořádný amazonský liják. Indiánka nás pustila dál a my jsme konečně došli k cíli. Na pavučině, utkané z neobvykle silných vláken byl náš dlouho hledaný Papilio Polinestur Parinda a kolem něj bylo uvázáno sedm zelených kamínků na krk - sedm Amazonitů. Rychle jsme to pobrali a pustili se zpátky dolů roklí.

Expedice dopadla úspěšně, motýla jsme získali. Za chvíli pro nás přiletěl vrtulník, zabalili jsme se do dek a on nás, pěkně zahřáté všechny odvezl domů. A všichni žili štastně až do smrti...

Nojo, bylo by fajn, kdyby expedice takhle pokračovala... ale nepokračuje... ale vy si to můžete myslet, pokud chcete - stačí, když nyní zmáčknete ten křížek vpravo nahoře na obrazovce Vašeho počítače... V žádném případě však nesmíte číst následující řádky.


Když jsme spěchali zpátky, nad hlavami už nám burácely hromy a blesky. Déšť byl tak hustý, že jsme byli do minuty mokří, jako bysme právě vylezli v oblečení z rybníka. V potůčku, který předtím klidně tekl dolů roklí jsme se nyní brodili po kolena. Přeskakovali jsme klády, smáli se a chválili Tea, že pěkně objednal počasí. Čegi si zpívala: „Vodička, vodička, mám ráda vodičku..." Všichni jsme si říkali ,,Super, tohle je vážně Extreme Expedition!" To jsme ještě netušili, jak extrémní bude její závěr...

O několik desítek metrů za námi indiáni právě poklidili věci a vydali se za námi dolů. Áňa se naposledy otočila, šťouchla do Císka, stojícího vedle ní a povídá: ,,Hele, to je zajímavý!" Císko se podívá, kam ukazuje, rychle se otočí a zařve: ,,VODA, UTÍKEJTE!!!" Začali jsme se drápat nahoru po stěně rokle. Jen tak tak - chvíli po nás se už roklí hnalo obrovské množství vody, která s sebou nesla klády a kamení. Nikde jsme neviděli Elišku s Aňou... Teo nás zavedl o něco výš a pospíchal se podívat za záhyb. Stáli jsme tam na hoře a čekali... Přišli naštěstí všichni. Voda odnesla jenom Attyho batoh. Vyškrábali jsme se nahoru a čekali v lese, až se trochu přestane blýskat. Po chvíli se k nám vrátil Atty, který už vzdal pátrání po batohu. V batohu byli i klíče od Křížovic auta, takže jsme zavolali Láchům a čekali a čekali, zatímco se bouře zklidňovala. Byli jsme úplně vymrzlí, když přijeli pan a paní Láchovi ve dvou autech. Naložili jsme věci, dali na sedadla karimatky, rozdělili se do aut a jeli jsme zpátky domů.

Tak expedice nakonec přece jenom dopadla dobře. Attyho batoh se nakonec našel, Eliščiny nohy se zahojily a motýla jsme druhý den prodali Wolfovi za slušnou částku, která se rozdělí na naše družinová konta.

Na závěr tohoto článku bych měla ještě jednou poděkovat Teovi a všem, kteří se na akci podíleli. Myslím, že nikdo z nás na Extreme Expedition nikdy nezapomene.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 26. 7. 2005
článek číslo 347
autor: Teo

 

Extreme Expedition

Tak už je můj článek taky kompletní. Zabývá se ale především přípravou této megaakce, tím jak měla vypadat podle plánu a co ji změnilo. Popis toho, jak to bylo ve skutečnosti najdete v Pavlině článku.
Výpravu „za odměnu“ pro vítěze bodování mě napadlo udělat po loňském VORu, na který jeli i někteří tehdejší rádcové, kteří si, podle mého názoru, účast na akci (také za odměnu za celoroční rádcovskou práci) nezasloužili a naopak na něj nejeli ti, kteří oddílem žili a dělali pro něj hodně. Původně jsem zamýšlel, že Extreme Expedition (tenkrát jsem samozřejmě ještě nevěděl, že se akce bude takto jmenovat) VOR nahradí. To se však setkalo s všeobecným odporem jak u rádců, tak i v PK. Takže jsem musel své plány přehodnotit a Extreme byla nakonec dána souběžně s červnovou putovní výpravou.

Od října se rozjela celoroční hra - Expedice a společně s ní i letošní bodování. Soutěžilo se netradičně ve čtyřech sekcích, každé zaměřené na něco jiného a dva nejlepší z každé z nich získali právo jet na Extreme Expedition. Takže nikdo nemusel plnit všechny úkoly, ale stačilo si vybrat jen ty, ve kterých je nejlepší nebo které ho zajímají.

Zhruba od začátku března už jsem začal přemýšlet nad konkrétní podobou této akce. Muselo to být něco, co se účastníkům zapíše na hodně dlouho do paměti a bude se to odlišovat od klasických výprav. Ze svých skautských let nejraději vzpomínám na chvíle, kdy už jsem opravdu nemohl a byl jsem se silami i morálkou na dně, ale přece jsem se překonal a šel do akce. V těch chvílích člověk nadává a nejraději by tam nebyl, ale zato se pořádně vryjí do paměti. Takže bylo jasné, že to nebude žádná procházka růžovým sadem, ale pořádná makačka.

Další prvek, který jsem chtěl využít, byl moment překvapení. Tomu mělo napomoci to, že se do poslední chvíle nebude vědět, jestli Extreme vůbec bude. Zde nastal první problém, jelikož na internetu a na všech plánech akcí již bylo napsáno, že Extreme bude a kdy bude. Rozjeli jsme tedy s PK velkou „zamlžovací“ kampaň, kdy jsme skautům začali tvrdit nejrůznější nesmysly typu, že po tom, co jsem se dostal na vejšku na všechno kašlu, že Zdeny neudělal výsledky bodování nebo že si za to můžou skauti sami, když na bodování celej rok kašlali. Občas bylo dost zajímavé poslouchat od některých, jak celej rok poctivě plnili bodování a my se jim na tu výpravu vykašlem, omlouvat se jim a přitom na Extreme pracovat od rána do večera. Nejlepší byla asi Pavlina rozhořčená SMS, která mi došla zrovna, když jsme balili věci na půdě. Naneštěstí pracovní kruh oddílu už není, co býval. Jsou v něm nyní lidé (říkám jim podrazáci), kteří nejen, že nic sami nedělají, ale ještě navíc se snaží kazit práci druhým. No a tito podrazáci, v domnění jak získají u skautů na oblibě, stihli všechno zavčas vykecat.

K momentu překvapení mělo přispět i využití cizích lidí. Proto jsme s Mirym na zdravoťáku vyjednali pomoc polenských roverů.

Od začátku června už začaly cílené přípravy. Začali jsme na tom už dělat jako tým já, Atty, Tesák a Miry. Výprava začala dostávat konkrétní podobu. Dohodlo se, že se bude odehrávat mezi Strážkem a Dolními Loučkami, poblíž Trenckovy rokle. Dále už bylo jasné, že to bude téměř nepřetržitá cesta s minimem odpočinku (takový survival závod s časem), na které se budou vyskytovat místa s úkoly. Akce začne ještě ve Městě asi hodinu před odjezdem na putovní výpravu oddílu (to znamená v pátek kolem 16:30) předáním dopisu od rodičů (těm jsme ho dali, když účastníci Extreme nebyli doma), pak bude pár úkolů ve městě a nakonec se přesunou na místo hlavní části Extreme, kde začne jejich cesta, která potrvá až do soboty do 21:30. Celou akci měl natáčet kameraman, který putoval s účastníky expedice. Za kameramana jsme zvolili Bebeho, rovera z Polné, který má s natáčením velké zkušenosti a kterého nikdo z našich skautů nezná. Jeho úkolem bylo připojit se ke skupince ve Městě na nádraží a co nejdéle se tvářit jako turista, který má náhodou stejnou cestu. Kromě natáčení měl nad skauty také držet dozor, kdyby se dělo něco opravdu vážného.

V této době jsem také usilovně pracoval na stránkách http://wolf.steadynet.org, které měly v začátku hry pomoci předat nějaké informace.

Každý z nás vymýšlel nejen úkoly, ale i zajímavé situace, které mohou účastníkům ztížit cestu. Z těch uskutečněných uvedu například partičku opilců, kteří se měli v jedné z vesnic do našeho expedičního teamu navážet. Opilce nám opět sehráli roveři z Polné.

Na začátku června jsem jel do Brna na přijímačky. Odpoledne jsme pak šli s Attym na nákupy. Bylo potřeba koupit něco, pro co pan Wolf vyšle expediční tým do Amazonie - nejlépe nějakou sošku a taky něco na památku pro účastníky. Bylo těžké něco vybrat. Hezký věci podle mých představ byly moc drahé a levné věci byly zase málo velkolepé:-). Procházeli jsme centrum Brna cik cak a nemohli se rozhodnou. Dokonce jeden bezdomovec, kolem kterého jsme stále chodili se nás třikrát ptal, jestli nemáme drobné a napočtvrté už jen konstatoval: „Ale vás už jsem se asi ptal, co?“. Skoro jsme se pohádali u nákupu slaměných klobouků v akci. Mně se zpočátku nelíbily, ale brácha mě naštěstí přemluvil a ty fotky pak stály za to. Místo sošky jsme nakonec koupili vypreparovaného motýla a na památku polodrahokamy s příhodným názvem amazonit.

Asi dva týdny před akcí jsme vyrazili obhlédnout terén, kde se bude vše odehrávat. Jeli jsme všichni čtyři mým autem. Původně jsme mysleli, že prozkoumáme celou trasu, ale stihli jsme (i přesto, že jsme se rozdělili a každý procházel část trasy) projet a projít jen trasu nočního a dopoledního pochodu, až po rybník Meziboří, kde měla proběhnout velká plavba. Bylo hezky, takže to byl docela příjemný výlet i když o problémy nebyla nouze. Nejdříve jsme museli odklízet přes cestu spadený strom. Pak se Tesákovi podařilo proběhnout něčím, na co je alergickej, takže se celej osypal. Korunu všem bugům nasadilo to, že jsme na autě urazili trubku ke katalyzátoru, takže domů jsme jeli pěkným chopperem. Dokonce jsme ve Strážku u hospody sklidili potlesk. To víte červený auto s takovým zvukem - všichni čekali Ferari Enzo a ona to Felicie:-). Rozbité auto náš první průzkumný den ukončilo.

Druhý den jsme se vydali, tentokrát Miryho autem, prozkoumat trasu sobotního odpledne a večera. Rozdělili jsme se na dvojice. Já s Tesákem jsme šli prozkoumat Trenckovu rokli a Miry s Attym zbytek. Do Trenckovy rokle přitéká potok, který vytvořil takovou soutěsku. Prochází se zde úzkou uličkou mezi skalami a příkrým svahem. Někdy jde jít jenom potokem, někdy se musí kousek lézt po skále. Celá soutěska se táhne asi dva kilometry - zkrátka ideální místo pro závěr expedice. No a právě když jsme s Tesákem prozkoumávali tuto soutěsku, začala pořádná bouřka. Spěchali jsme zpátky skovat se do nedaleké chatky. Cestou jsme se ještě hádali, jestli se díky bouřce může začít korytem valit voda. Nezačala. Cestou k autu už jsme to brali řeka neřeka, jelikož už jsme byli mokří jak kostelní myši.

Po obhlédnutí terénu bylo už definitivně jasné, jak přesně bude akce vypadat:
Rodičům dvou nejlepších z každé sekce rozvezeme dopisy, když budou mít jejich ratolesti zrovna družinovku. Dopis se bude skládat z instrukcí pro rodiče a obálky pro účastníky. Tyto obálky předají rodiče svým dětem v pátek přesně v 15:30. Bude v nich nasáno, že se jedná o expedici do Amazonie pro vzácného motýla Papilio Polinestur Parinda (název je motivován motýlkářem z Vinnetua:-)), že se mají za půl hodiny dostavit k muzeu v Novém Městě a že si s sebou do malého batůžku mohou vzít jen kápézetku, mobil, 150 Kč (ne více), jednu teplou věc na oblečení a dvě věci pro přežití v pralese dle vlastního výběru. Zbytek věcí, které si balili na putovní výpravu, rodiče připraví a my se pro ně po odchodu účastníků expedice stavíme.

Po přečtení dopisů se všech osm lidí sejde u muzea, kde k nim, po chvíli čekání, beze slova přistoupí cizí člověk (pan Rusňák), předá jim balíček a odejde. V balíčku najdou lékárnu, sekeru, foťák a další dopis. V dopise se dočtou o tom, že v sobotu večer musí být nejpozději ve 21:30 na smluveném místě, kde na ně bude čekat expediční vůz (svobodovic tereňák Jimmy), který je odveze domů. Pokud by však daný termín nestihli, Jimmy odjede a oni budou muset přenocovat venku a ráno jít pěšky poměrně daleko na vlak. Dopis je také odkáže na stránky http://wolf.steadynet.org, kde se dozví v kolik jim odjíždí vlak do vesnice Řikonín, ze které poputují dále pěšky. Na internetu bude taky zadání prvního úkolu - po cestě vlakem budou podél trati rozmístěny veliké znaky. Úkolem týmu bude tyto znaky si pořádně a co nejpřesněji zaznamenat, nejlépe vyfotit. Aby to však neměli tak lehké, jsou Wolfovy stránky pouze v angličtině.

Vlak bude odjíždět až v 18:06, takže na překlad budou mít dost času. V Novém Městě na nádraží se k nim připojí Bebe. Ten bude nejdříve hrát náhodného turistu s videokamerou a bude je natáčet nenápadně. Jakmile se proflákne, že k nim patří začne natáčet normálně okatě:-), půjde celou cestu s nimi, ale nebude jim nijak pomáhat (pokud se nestane něco opravdu vážného). Po cestě, když uvidí, že už opravdu nemůžou, jsou hladoví a vyčerpaní, vytáhne tatranku, kterých bude mít velkou zásobu, a provokativně ji před nimi sní, aby tím jejich utrpení ještě zvětšil:-).

Po vystoupení z vlaku v Říkoníně nastane opět chvilka, kdy nebudou vědět, kam dál. Najednou se někomu rozezvoní telefon, přes který bude zkontrolováno jestli jsou všichni, jestli jsou tam, kde mají být a dozví se, že mapa je ukrytá v podchodu na trámu. Mapa bude zobrazovat cestu páteční noci a sobotního dopoledne až k místu, kde se sejdou se svým průvodcem Bobem Sanclairem (inspirováno Mužem z Acapulca:-)). Prvně však musí navštívit místo označené na mapě jako Celnice.

Na celnici budou podrobeni ostré celní prohlídce. Celníka bude hrát Aleš ze Žďáru. Jeho úkolem bude zabavit jim všechny věci, které mají navíc mimo seznam povolené výbavy (včetně šperků, hodinek, peněz…). Po prohlídce jim předá čutory s vodou a dopis. Za dopis však bude něco chtít a bude smlouvat, takže přijdou ještě o další věci ze své výbavy. Dopis bude taková průvodka až k místu, kde budou pouštět horkovzdušné balóny.
Od celnice půjdou po na mapě žlutočerveně vyznačené trase. Většina úkolů není na mapě nijak vyznačena, takže na ně budou nečekaně narážet. První z nich s (interním názvem Skála) se bude nacházet u skály na které se v roce 1998 odehrálo finále celotáborové hry Amazonia. Nyní je zde jihoamerické vězení. Dva členové týmu vylezou s dalekohledy na skálu, aby pomohli bachaři přepočítat vězně. Každý vězeň bude mít na sobě vězeňské číslo a úkolem zbytku expedičního týmu bude natočit vězně tak, aby byla čísla dobře čitelná ze skály. Za zdařilé přečtení všech čísel získá tým papír, na kterém bude citrónovou šťávou nakreslená mapka (potřeby na odhalení tajné kresby vytlučou z vězňů) k místu, kde tým najde baterku (tím pojistíme, kdyby si ji nevzali ve dvou dobrovolných věcech) a svíčku pro každého člena. Bachař jim je zapálí s radou, že jim musí tento oheň za každou cenu vydržet, že bude velmi důležitý pro splnění dalších úkolů.

Nyní tedy poputují s ohněm v rukou. Bude už tma, takže jim světlo přijde vhod. Budou muset pojít chatovou oblastí. Zde na ně už bude čekat jeden polňáků jako chatař, kterému se tuze nelíbí, že se mu někdo po nocích potuluje kolem chaty a už vůbec se mu nelíbí, že ten někdo má otevřený oheň. Toto stanoviště je inspirováno našimi mladými skautskými lety, kdy jsme takovýchto nervních chatařů potkali. Tenkrát na nás jeden dokonce vytáhl pušku. Jak si s takovouto situací poradí expediční tým? Zachovají klid a budou se vše snažit vysvětlit nebo budou sprostí jak to skauti občas dokáží. A co teprve až jim chatař zhasne oheň, který je pro ně tak důležitý. Co budou dělat? Pokusí se zapodvádět a oheň si sami zapálit? Tak toto bude první psychoúkol pokoušející se navodit reálnou situaci. Oheň si ve skutečnosti ponesou jen kvůli němu, dál nikde potřeba nebude.

Cesta dále pokračuje podél potoka, takže není kam zabloudit. V jednu chvíli, bude to zrovna u takových rozvalin starého baráku, zastaví expediční tým temná postava. Naznačí jim, že mají zůstat stát a že jeden má jít s ní do rozvalin domu. Vstoupí do svíčkami osvětlené místnosti, ve které bude stát na dlouhé lavici pět velikých sklenic. Postava vysvětlí, že v každé sklenici je vhozena jedna mince. Pokud jí bude všech pět předáno, dá za ně jeden znak, nezbytný k přístupu do rokle s motýli. Každá mince v každé sklenici však bude střežena něčím velmi nepříjemným. (Prakticky každý z členů týmu bude mít alespoň v jedné sklenici to, čeho se nejvíce štítí. Co to je? To zjistíme na oddílovce těsně před Extréme Expedition. Dáme celému oddílu dotazník s deseti dost osobními otázkami. Mezi nimi bude i: „Čeho se nejvíce štítíš?“ Ostatní otázky však budou daleko osobnější, takže se na tuto jedinou podstatnou nebude nikdo soustředit a napíše tam pravdu.) Nejspíš tam budou pavouci, myši a taky něco podobného zvratkům. Půjde o to se překonat a šáhnout i do té své speciality, aby to jednotlivec nezkazil celému týmu. U sklenic se postupně vystřídají všichni. Ti, co už to budou mít za sebou, budou mít zakázáno mluvit s těmi ostatními, aby se nemohli psychicky nachystat.

Rozvaliny domu leží na okraji vesnice Žďárec. V té bude čekat druhý psychoúkol - Opilci. Dva polňáci budou dělat opilé vesnické burany a až půjde expediční tým kolem nich, budou dotírat. Nejdříve co jsou zač, že takhle po půlnoci chodí po venku, pak si začnou všímat děvčat a mít na ně narážky a začnou jim dělat návrhy, ať jdou s nimi. Nakonec se pokusí jednu chytit a odtáhnout pryč. Jak se zachová tým tentokát? Co budou dělat kluci, až začnou opilci na holky dorážet?

Jakmile se vymaní ze spárů opilých vesničanů, bude zbývat už jen kousek cesty k úkolu Most. Ten se bude nacházet těsně za Žďárcem a půjde o to, že pod cca 3 metry vysokým mostem bude v potoku svítící krystal a k němu připevněný další znak. Získat tento znak mohou jakýmkoli způsobem, ale nesmí jít bokem mostu.
V dopise, který expediční tým dostal od celníka je napsáno, že na místě označeném na mapě jako Americká základna se utábořila americká výprava, která má další vybavení, nezbytné pro projití závěru expedice. Jedná se o úvazek, osmu a karabinu pro každého člena expedičního týmu. Pro jejich získání se budou muset proplížit do amerického tábora a nenápadně je ukrást. Základna bude ve skutečnosti místo, kde se roveři, kteří už splnili svůj úkol na svém stanovišti, uloží na noc. Rozdělá se tam oheň, opečou se párky k pozdní večeři a půjde se na chvíli spát. Úvazky atd. budou rozmístěny po tomto ležení. Trik je v tom, že téměř nikdo z roverů nebude vědět, že sem někdo má přijít něco krást. Tím docílíme toho, že roveři nebudou sledovat okolí a vyhlížet narušitele, a tudíž bude celá situace přirozenější. Expediční tým se tedy bude muset snažit nevzbudit nijak pozornost, aby se celé přepadení neprofláklo. V táboře budou jeden nebo dva z nás zasvěcených. Ti budou vše ignorovat a v případě, že bude expediční tým neúspěšný, vysvětlí roverům o co jde a zorganizují hon na narušitele a případný odprodej zajatců za věci z vybavení expedičního týmu. Opět se tým bude muset rozhodnout, co z tolik potřebných věcí oželí, aby osvobodil své druhy.

Horkovzdušné balóny, tak se bude jmenovat poslední noční úkol. Půjde o to sestrojit a vypustit horkovzdušný balón a tím dát signál do dálky, kde se vznese druhý balón. Pod ním pak expediční tým nalezne další dopis. Stavbu balónu povede indián ze spřáteleného kmene Jakuna. Hlavní část bude tvořit velký igelitový pytel na odpadky a drátěná obruč. Dole pak bude hořet obvaz namočený v lihu. Aby neulítl bude ještě balón přikotven k zemi provázkem. V dopise, který najdou pod druhým balónem bude napsáno, že se mají utábořit na místě, kde je signál a čekat na další instrukce přes mobil.

Plán je takový, že tento dopis získají kolem třetí hodiny ranní a telefonát bude o sedmi, takže budou mít asi čtyři hodiny na to, aby se trochu prospali. Nebude to ale určitě žádný velký odpočinek, jelikož nebudou mít spacáky a nic. Jen to, co si vzali v povoleném vybavení. Pokud se v noci přihodí něco nepředvídaného např. zabloudí nebo se moc zdrží na nějakém úkolu, ubere se tento čas z doby spánku. Zhruba kolem šesté hodiny ráno zazvoní Xíkovi telefon. Bohužel to nebude zpráva na kterou čekají, ale pouze starostlivá paní Láchová, která chce vědět jak se mají, jestli nemají hlad a jestli jim v noci nebyla zima. A jelikož nic jíst nebudou a kolem šesté ráno je největší kosa z celého dne, bude tento telefonát takový další psychoúkol. Skutečný telefonát, na který čekají, přijde až v sedm. Dozví se z něj, že další dopis s popisem cesty má u sebe kameraman. Tento dopis bude jejich průvodkou k velkému rybníku Meziboří.

Prvním ranním úkolem bude Hustník. Bude se odehrávat v takovém tom hustém smrkovém mlází, kterým se dá sotva projít. V něm musí expediční tým najít, kromě dalšího znaku taky pro každého člena slaměný klobouk. Hustník však budou střežit indiáni nepřátelského kmene Kechua. Ti sice nic neuslyší, jelikož budou mít na uších sluchátka s hodně hlasitou hudbou (hold i do Amazonie už ta civilizace pronikla), ale zato budou hustník bedlivě sledovat a pokud někoho uvidí, zapískají na píšťalku a všichni musí z hustníku ven a začít od znova. Jakmile bude úkol splněn, nasadí si všichni slamáky, takže dále už budou opravdu vypadat jako účastníci nějaké expedice.

Po nějaké době pochodu od hustníku dál narazí na břehu potoka na další znak. V dopise, který ráno dostali budou instrukce, že u tohoto znaku mají vstoupit do potoka a pokračovat jím dál. Na stromech podél potoka pak budou nacházet zavěšené ovoce, které si mohou natrhat k snídani. Potokem poputují dokud nenarazí na další znak. U něho opět vystoupí na břeh a půjdou dál normálně.

Cesta zavede expediční tým až na hráz rybníka v Meziboří. Zde na ně bude čekat gumový člun, do kterého se všichni nalodí a poputují dál po vodě. Kromě něho zde budou samozřejmě pádla a záchranné vesty, ale taky poslední dopis, který popisuje zbytek cesty, až k jejich průvodci. Rybník Meziboří je minimálně 1,5 km dlouhý a úkolem týmu je na něm najít bójku z PET lahve, ve které je další znak a pak doplout až k přítoku do tohoto rybníka, kde zanechají člun a půjdou podél přítokového potoku dál.

Poslední úkol, který budou sami řešit dostal název Had. Ale nejedná se už o žádnou potvoru v láhvi. Na pasece bude cik cak postaveno 10 jehlánků ze tří tyček. Nebudou nahoře zpevněné dohromady, takže stačí hodně málo pro jejich shození. Jehlánky budou očíslované. Úkolem týmu bude protáhnout každým z nich, postupně, jak jdou popořadě, provaz - „hada“ (který bude mít okolo 40 metrů), aniž by jakýkoli jehlánek shodili. Pokud se jim podaří některý shodit, začínají od znova a jedou tak dlouho, dokud úkol nesplní. Jakmile se jim to podaří získají další znak a mohou vyrazit na místo setkání s jejich průvodcem Bobem Sanclairem na Mitrově.
Boba budu hrát já. Setkám se s nimi kolem druhé hodiny. Touto dobou už to bude pravděpodobně 24 hodin, co nic nejedli (nepočítám-li tu trochu ovoce z rána). A protože je Bob Sanclaire lovec, donese jim čerstvě uloveného králíka k obědu. Tým si ho bude muset stáhnout, vykuchat a připravit si z něj jídlo pomocí přísad (koření, sůl, chleba…), které taky dostanou od Boba. V době přípravy jídla budou taky 3 - 4 hodiny na odpočinek.

Jakmile se najedí a trochu zregenerují vyrazíme na další cestu. Teď už nepůjdou podle mapy, ale já je povedu. První překážkou, která se nám postaví do cesty bude Most. U tohoto mostu přeplavují po řece indiáni kmene Kechua svoje zásoby v nafukovacích balóncích. Zdejší Kechuové také vlastní jeden znak. Přesvědčit je, aby nám ho vydali, bude muset expediční tým tím, že jim bude z mostu prakem odstřelovat balónky plavoucí dole v řece. Rozzlobení Kechuové se však nedají a budou se snažit týmu praky sebrat. Proto se tým bude muset rozdělit na střelce a obránce, kteří se budou snažit útočící indiány udržet daleko od střelců. Jakmile expediční tým zničí dostatečný počet přeplavovaných míčků, aby Kechuy zlomil, dostane od útočníků znak a můžeme vyrazit dál.

Poslední znak bude umístěn v amazonských Vahách. Ty jsou zavěšeny na provazu na kladce a skládají s ze dvou kýblů. Jeden kýbl je z půlky naplněný kamením, tím pádem vytáhl druhý, ve kterém je pouze znak, do velké výšky. Úkolem expedičního týmu je naházet do kýble se znakem dostatek kamení, aby převážil druhý kýbl a sjel k nim dolů.

Jediné, co se nám teď před soutěskou s motýli postaví do cesty, bude už jen stánek se zmrzlinou. Pro tu pojede Miry extra do Města a doveze ji v chladícím buxu. Zmrzlinář (Císko) zde bude prodávat kopeček za korunu. Jakmile vykoupíme všechny zásoby :-), půjdeme do finále.

Před vstupem do soutěsky se všichni oblečeme do úvazků, protože pak už na to nebude čas. Půjdeme potokem nahoru. Občas budeme muset lézt po skále. To nám usnadní pomocná lana. Naopak stíží nám cestu Kechuové - strážci soutěsky s flusačkama na fazole napuštěné prudkým jedem kurare :-). Každý, koho zasáhnou, musí zůstat stát na místě do té doby, než zbytek týmu dojde na konec soutěsky a dosadí tam všechny znaky do obrazce, kam patří. Pak se ozve hvizd a jakmile všichni dorazí, vydá se tým bez Boba hledat motýla. Nejde ho v pavoučí síti společně s kameny amazonity, kterých bude přesně osm. Vše vezmou, vrátí se k Bobovi a ten je povede k druhé celnici (na zříceninu Vickov).

Cesta však nebude jednoduchá. Kromě přirozených překážek, kterých cesta mezi Trenckovou roklí a Vickovem nabízí opravdu hodně, budeme muset několikrát slanit, chvíli jít řekou a také vylézt po provazovém žebříku. A to všechno velmi rychle, protože čas odjezdu už bude opravdu blízko.

Na celnici bude potřeba ukořistěné věci (motýla a amazonity) schovat tak, aby je celník při prohlídce nenašel. Také se zde tým rozloučí se mnou a já jim předám mapku, ukazující cestu od celnice k Místu odvozu.

Místo odvozu je umístěno na kopci na louce, takže auto bude vidět, už když se bude expediční tým nacházet asi kilometr od něj. Tím sledujeme to, že pokud by tým nestihl půl desátou (čas odvozu) jen o malou chvíli, uvidí auto v dálce odjíždět, což bude v danou chvíli dost silné psycho. Dojde-li na tuto variantu nalezne expediční tým na místě, kde auto stálo pouze svoje batohy, klasickou turistickou mapu a dopis, že se mají utábořit na noc a že jim vlak jede zítra v 10:30 z Věžné, což je cca 10 km daleko, takže nemají ráno dlouho vyspávat, aby ho stihli. Jestliže odvoz stihnou, budou převezeni do klubovny, kde na ně bude čekat pan Wolf, který od nich odkoupí motýla a pak pro ně uspořádá malou oslavu úspěšné expedice plnou dobrot. Spát se bude v klubovně a ráno se rozejdou domů.


Tak takto vypadal plán akce. Ale osud je nevyspytatelný a těsně před a během expedice se začínalo objevovat spoustu bugů a nešťastných náhod, které expedici od původního plánu (zvláště její závěr) odchýlily.

Všecko začalo už s výběrem účastníků. Systém byl jasný - dva nejlepší z každé sekce. Problém byl v tom, že 3 sekce ze čtyř vyhrála Pavlínka a druhá místa taky nebyla moc pestrá, takže by jeli jenom asi 4 lidi. To samozřejmě nešlo, takže se začaly vymýšlet systémy, jak vzít další v pořadí. Tyto systémy byli asi tři a podle každého by jeli jiní lidé. Strávili jsme kombinování dost hodin a nakonec vyhrál ten nejlogičtější, podle kterého jeli Pavlínka, Xík, Čegi, Máčka, Vojta, Pepíno a jelikož Bany ani Žofka ohlásili dost předem, že nebudou moci jet na výpravu, vzal se místo nich Pepa. Takže pojede sedm statečných.

Dalším nadlidským úkolem bylo sehnat sklípkana do láhve s pavoukem. Cena 600 Kč, převoz z Brna a fakt, že bychom se ho báli sami nás od něj odradily. Místo toho jsme s Attym vyrazili do sklepa na lov křižáků. Den před Extreme jsme jich měli asi osm, ale do rána se pobyli a zbyli jen tři. Pak se nám podařilo chytit jednoho, fakt solidního macka, který ovšem spořádal ty tři zbývající během půl hodiny. Nakonec stačilo členům expedičního týmu o této jeho svačince říci a měli z něho respekt, jako kdyby tam byl ten sklípkan. V ostatních lahvích byli nakonec myš, mravenci, asi třícentimetroví červy a směs zkaženého jídla nalezeného na půdě, připomínající zvratky.

Horkovzdušné balóny taky nebylo tak jednoduché vyrobit. Atty se vymyšlení jejich výroby věnoval celé dva dni a byl už z nich dost nevrlej. Zvětšovali a zmenšovali se pytle, měnila se technika hořáku (od pevného lihu, přes tekutý ve vaničce, až k finálnímu nasáklému obvazu) a taky se zkoušely různé typy drátu. Dávali jsme jim jména - jak jinak než Zeppelin a číslo. Většina balónů shořela při startu, ty šťastnější sice neshořely ale zato neletěly. Nakonec se to podařilo s Zeppelinem 8.

Na poslední chvíli jsme taky vyměkli a nahradili stahování a kuchání králíka jen pečením klasickejch kuřat. Báli jsme se, že tato sestava lidí (4 holky z toho jedna vegetariánka) by králíka asi nedala.

V den začátku expedice, už jsem měl sto chutí s ní seknout. První rána - Jimmy nedopadl, takže nemáme expediční vozidlo. Pak psal Aleš, že je nemocnej a má horečku, takže nemáme celníka (nahradili jsme ho Neggym, ale už to není cizí člověk a není to ono). Další bug do sbírky - volal Karlos, že většina polňáků to na poslední chvíli odřekla, takže jsou jen tři. Navíc nepřijedou Kuna a Legra, kteří byli šití na míru na opilce (těch bych se bál i já, potkat je v noci). Tuto nepříjemnost jsme řešili vypuštěním „naštvaného chataře“. Baterka ve videokameře vydržela jen asi deset minut, takže kameraman už byl pak jen fotograf. Děcka jsou o hodně lepší angličtináři, než se čekalo a internetovej text sfoukli za čtvrt hodiny místo plánované hodiny a půl, takže měli docela velkej prostoj už ve městě a ke všemu jezdit autem po rozkopaném Novém Městě při svážení věcí a vyřizovat telefonem, že na výpravu oddílu nedodal nikdo žádné jídlo, to už mi tekly nervy. Začínalo se zdát, že tato akce bude velkej debakl.

Když už jsme pak ale už byli v terénu (k celnici jsme dorazili jen chvilinku před příjezdem vlaku), všechno se uklidnilo a začalo to jakš takš šlapat podle plánu. Drobnosti se myslím hravě vyimprovizovaly. Například, že na Skálu dorazili téměř za tmy a dívání dalekohledem bylo tedy nemožné, že na opilce přijeli policajti (naštěstí to už byl expediční tým pryč), že přešli rozvaliny domu s láhvemi a naopak nemohli najít americkou základnu, že se kuřata zkazila a my museli jet narychlo do Tišnova koupit jiné maso, nebo že věci na střílení z praků a další úkoly odjely s Mirym pro zmrzliny. To zapříčinilo vypuštění úkolu Váhy. Toto všecko se zaobalilo tak, že to expediční tým ani nepoznal. To nejhorší ovšem přišlo na závěr.


Když jsme vstupovali do soutěsky s motýli, bylo ještě modré nebe. Sem tam nějakej mráček. Expediční tým už dosazoval poslední znaky do obrazce, když začalo pršet. Během pěti minut z toho byla absolutní průtrž mračen. Člověk měl pocit, že vůbec nepadají kapky, ale souvislej proud vody. Tým se vrátil s motýlem a kameny už úplně mokrej. Začali jsme se soutěskou vracet zpět do Trenckovy rokle. Bylo jasné, že z jedné z hlavních atrakcí expedice - lanových aktivit už nic nebude. Jen tak provokativně jsem se otočil k týmu: „Chcete ještě to slaňování nebo ne?“ Ani nemuseli odpovídat. Ale nálada byla výborná, i když jsme byli mokří na kost (asi to ty nevyspalé lidi osvěžilo). Voda v soutěsce stoupla skoro po kolena a tam kde se předtím lezlo po skalách, byly teď vodopádky. Děcka si pochvalovali, že je to parádní „extreme“ a že se nám ten konec vydařil. Vypadalo to opravdu hezky. Zezadu jsem zaslechl někoho z roverů, jak předvádí poručíka Dana: „Tomuhle Ty říkáš bouřka? Foukej pořádně!“

Vtom někdo zezadu zařval, ať lezeme rychle nahoru do svahu, že se valí voda. Začali jsme šplhat nahoru. Někteří uskakovali jen metr před tím, co se valilo. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl (a doufám, že už ani neuvidím). To nebyla jen voda. Byla to všervoucí vlna nesoucí s sebou bahno, suť, velké balvany a klády. Hlavou mi proběhlo, jak jsme tu byli minulý týden s Tesákem taky za bouřky a spekulovali, jestli se to může či nemůže rozvodnit. Začal jsem očima přepočítávat lidi. Děcka všechna v pořádku se mnou pohromadě. Taky Císko, který právě vytahoval na laně Áňu (ta uvízla na skále a nemohla výš). Attyho jsem vyděl na protějším svahu. Zbývá Tesák s Ádou, ti šli chystat lana na slaňování, takže by měli být mimo soutěsku, a Miry s Eliškou. Srdce mi spadlo až do kalhot. Míra a Eliška zůstali nahoře v soutěsce v místech, kde nebyl kolem svah, ale jen skály.
Další výkřik, ať lezeme výš, že jde druhá vlna. Těžké to rozhodování - zajistit děcka (to nejdůležitější) do bezpečí nebo běžet rychle na pomoc Mirymu a Elišce, kteří jsou v největším potencionálním nebezpečí? Odvedl jsem děcka tak vysoko, kam už voda prostě nemohla dosáhnout, nechal je na starosti nejspolehlivějším rádcům Pavle a Pepovi s instrukcemi, že mají zůstat na místě, pouze kdyby náhodou stoupla voda až sem, tak mají lézt výš, a makal jsem po svahu zpět do míst, kde jsem viděl ty dva naposledy.

Bylo to asi nejhorších pár v minut v mým životě. Jsem pesimista, takže už mi hlavou probíhaly strašlivé scénáře. Svah byl hustě porostlý maliním, šípky a kopřivami. Musel jsem se jimi vyloženě silou prodírat, abych vůbec prošel. Ale to sem v tu chvíli tak nějak nevnímal. Pořád jsem křičel, ale nikdo se neozýval. Připadalo mi to jako věčnost. Pak se ozval Miry. Spadl mi kámen ze srdce. Řekl, že Elišku to strhlo, ale že jí pomohl ven a teď už je v autě, ale má něco s nohou.

Vrátili jsme se k děckám. Cestou jsme museli překročit několik proudů vody, které se valily po svahu dolů. Před tím, když jsem šel k Mirymu, tam ale nebyly. Míra šel pomoci roverům vytahat věci a já šplhal se skautama nahoru k autům.

Přestalo pršet, tak jsme zastavili abychom se domluvili, co dál a zkontrolovali ztráty. Téměř všem odešly provlhlé mobily. Pepíno měl místo displaye akvarium. Dále se utopily dva batohy (jeden bohužel s klíčema od auta) a sako, které mělo v kapse Bebeho vysílačku.

Naštěstí už byli na cestě Láchovi, jako náhradní odvoz. My jsme se ale dostali do prekérní situace. Bouřka se stále točila kolem, začalo znovu pršet a auta byla zaparkována uprostřed pole a ještě na kopci. Tím pádem jsme k nim kvůli bleskům nemohli. A tak jsme asi půl hodiny seděli na kraji lesa, mokli, klepali kosu a čekali až bouřka přejde. Alespoň už jsme byli všichni pohromadě a to bylo nejdůležitější.

Když už se to uklidnilo, přešli jsme k autům. Eliška byla od hlavy až k patě od bahna. Na noze měla šrám, ale nic vážného. Ten proud jí ale sebral boty. Po chvíli už přijeli Láchovi. Pobrali všechny skauty a ještě část pracáku, takže zbytek mohl odjet Miryho autem.

Nakonec nás tedy tento Extreme závěr stál dva mobily, vysílačku a pár drobností. Batoh s klíčema od auta jsme naštěstí druhý den našli.

Tento závěr dal názvu Extreme Expedition nový rozměr. Zažili jsme extrém, ve kterém šlo o více než o hru. Myslím, že pracovní kruh v této situaci obstál a získal tím hodně cennou zkušenost. Nakonec to bude opravdu akce, na kterou se jen tak nezapomene a to jsme chtěli.

Ještě jednou bych rád poděkoval všem, kdo se na Extreme Expedition podíleli. Obzvláště Attymu, Mirymu, Tesákovi, polenským roverům a Láchovým.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít