okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 1. 10. 2004
článek číslo 217
autor: Šerif

 

Slovo střediskového vůdce

Chlapci a děvčata, příznivci skautingu, zdravím vás na začátku nového skautského roku a zároveň vám přeji, aby jste kráčeli po letošní stezce junácké i školní úspěšně.
Aby mohl Junák – svaz skautů a skautek ČR plnit zdárně svoji výchovnou funkci, musí, kromě jiných úkolů, dodržovat také svůj celoroční plán výchovy. Ten je pak korunován letním táborem naplno a užitečně prožitým v přírodě. Vedle činnosti v oddílech a družinách je také důležitá účast na akcích celého střediska, jako např. na akcích „Hurá“, „Rozjezdy pro hvězdy“, Ironskaut, dobročinných sbírkách atd. Ty mají svoje opodstatnění z hlediska kultury, sportu i společenského života.

Chci vám tedy připomenout, vám členům našeho střediska, aby jste dbali na svoji účast při těchto akcích. Jste zavčas informováni vedoucími oddílů a také celoročním plánem, který je vyvěšen v průjezdu klubovny. Na nástěnce před klubovnou jsou také oznamovány schůzky střediskové rady, a tak, máte-li nějaký velký problém, můžete požádat vašeho vedoucího a spolu s ním tuto schůzku navštívit.

Víte, za minulých patnáct let od znovuobnovení naší organizace, středisková rada vyvinula také velké úsilí pro finanční zabezpečení dobudování klubovny a pro podporu našich programů. Jsme proto my všichni, spolu s vámi, odpovědni za správné využití podpory, která se nám od ústřední rady Junáka a našeho státu dostává.

Přeji vám tedy, aby jste se zúčastňovali všech akcí střediska a aby vaše členství v naší organizaci, mělo smysl a přineslo vám užitek.

Váš vedoucí střediska
Jiří Janíček – Šerif
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 1. 9. 2004
článek číslo 179
autor: Zdeny

 

Vedení oddílu zahajuje

Oddíl čeká velká záplava nováčku, tak bylo načase, aby vedení oddílu prodiskutovalo všechny podrobnosti.
Rada netrvala však ani příliš dlouho - 2 a půl hodinky - prostě v 21:00 už byli snad všichni účastnici první rady PK oddílu Naděje doma.

Ale od začátku - definitivně bylo oznámeno koho jsme letos vybrali z nových RaR do PK. Je to tedy Aňa, Eliška a Císko - ti ale ještě nemají vyhráno, protože bude sledována jejich aktivita a výsledky - na základě těch se můžeme s některými z nich rozloučit. Je to tvrdé, ale v první řadě jde o dobro oddílu - kdo mu nemá co poskytnout nebo jeho příspěvek není dostatečně kvalitní nemá v PK co dělat - taková jsou pravidla hry. Oddíl potřebuje jen ty, kteří se mu budou věnovat na 100%!

Teo měl tedy dlouhatánskou přednášku co se od nových "myší" :) vyžaduje a jak by to mělo fungovat, co bude zdrojem jejich hodnocení atd. - no docela věda, ale nikdo se toho nezalekl a všichni slíbili že budou dělat jak nejlépe budou umět.
Ostatních mi bylo líto - vždy je to pro vůdce těžké oznamovat těm co do PK vybráni nebyli naše rozhodnutí, ale věřím že nikdo není naštvanej...

Navíc to neznamená konec skautování - slíbili jsme si společnou výpravu ještě v září, tak uvidíme jak se podaří další činnost.
Dále jsme se už věnovali konkrétním věcem týkající se zahajovací oddílovky, akcí během roku a hlavně podmínek docházky na oddílové akce - tyto podmínky budou letos dost spřísněné - kdo nebude mít zájem o činnost oddílu, nemá v něm prostě co dělat...

Na závěr foto nového PK - to nás teď tedy je, ale 33 členů oddílu je dost a dost na zvládnutí. Navíc musíme myslet na to že příští rok určitě odchází Tesák - studium na vysoké škole, Teo - ten chce opět zkusit přijímačky a Piškot se chystá více času věnovat sportu. Prostě i na to musíme myslet.

Doufám, že nám ten vstup do skautského roku a i skautský rok celý vyjde na jedničku a nováčkům i starým členům se bude líbit jako ten předchozí.

Hodně štěstí, oddíle - další Tvá historie bude psána 15 novými členy a 18 starými a to již tento pátek na zahajovací oddílovce.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 4. 9. 2004
článek číslo 186
autor: Zdeny

 

Zahajovací oddílovka

Konečně je to tady. Od té doby co skončil tábor se netěším na nic jiného.
Scházíme se klasicky v 15:00, ale jen s PK, abychom doladili chystané akce oddílu na první půlrok. Za půl hodinky přicházejí dle instrukcí rádcové, teda oni ještě neví, že budou rádcové – i když silně tuší :).
Po táborových arénách, vlastních pozorováních a dlouhých diskuzích jsme se rozhodli že minimálně pro letošní rok povedou družiny tito skautíci: Xíkunka – družina Veverek, Pavlínka (Brian:)) družina Lišek, Pepa – družina Rysů a Pepíno družina Jelenů.
Nejdřív se jich samozřejmě ptáme, zda do toho mají chuť a odvahu, že to je práce a práce a práce, ale nenechali se odradit – naštěstí.
Stihli jsme si říct už jen pár slov o tom jaký by měl rádce být, s čím vším s námi mohou počítat a předali knihy určené rádcům z TDC (tiskové a distribuční centrum Junáka).
A už je tu 16:00 a před klubovnou se shromažďují davy – opravdu davy.
Vpouštíme to dovnitř a klubovna je okamžitě zaplněna – na pozvání přicházejí i staří členové oddílu – jak rád je tady vidím a zároveň mi je trochu smutno…

Klasicky představujeme celý nový pracovní kruh (viz. článek Vedení oddílu zahajuje) a ještě než přistoupíme k představování družin, tak věnujeme 10 minutek táboru. Ještě se vyplácí stopáče a slibují kartičky, nabízí xichtovník (velký obraz formátu A3 na kterém jsou tváře všech účastníků tábora) a hlavně se odhlasoval název tábora: Dej si voraz, Miraz :).

Ale první člen oddílu usedá na stůl před zraky ostatních a představuje se: jméno, záliby, škola, věk – potom už nezbývá než nasadit na hlavu kobouk bratra Šerifa a ten už sám dle své moudrosti rozřazuje jednotlivce do družin.
Než se takových 33 lidí vystřídá, to zabere pěknou chvilku, ale nakonec jsme to zvládli.
Byli jsme přerušeni vyhlášením celoročních výsledku IRON SKAUTa, ale o tom jinde.

Vypadá to, že družiny jsou se svým složením spokojení – asi ne všichni – jako vždy, ale myslím že letos hlavně díky těm táborovým arénám se nám podařilo vyhovět maximu lidí.
No uvidíme jak to bude klapat v budoucnu – rádcové jsou stále nadšení a trpělivě vymýšlejí termíny družinovek – v osmi lidech to jde těžko sladit při té spoustě kroužků – vždy to bude kompromis. Rozesmáli mě bráchové Tulisovi – Pepa rádce mi hlásí že všichni můžou v úterý jen Vojta že ne: „Vojto, co máš v úterý?“ „Fotbal.“ „Tak co to udělat v pondělí, Pepo?“ „To má taky fotbal!“ „Středa?“ „Tenis!“ „Čtvrtek?“ „Tenis!“ „Aha…“ No nedá se nic dělat, zkuste na tom ještě zapřemýšlet, termíny družinovek nemusí být definitivní. A následuje bratrská hádka o tom jestli taťka dovolí zrušit tenis nebo ne. No jsou to čísla – obzlvlášť Vojta – nechtěl bych ho pustit z oddílu…
Rádcové mi dopisují iniciály členů a termíny schůzek a postupně odcházejí. Zůstáváme jen s PK. Znaveně klesáme na židle – „uf, tak první schůzka je za námi – to nás je, co?“ Ale my si s tím poradíme!
Mějte se a nejdéle příští týden v 13:00 u klubovny, sraz na herně-výletové odpoledne – tam je prověříme v terénu.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 6. 9. 2004
článek číslo 187
autor: Bája

 

První oddílová oddílovka

Zahajovací oddílovka z pohledu nováčka Báry.
Měli jsme se všichni sejít ve čtyři hodiny a mít s sebou a na sobě kroj. Většina si ho oblíkla až na místě nebo si kroj schovávali pod oblečení.
Když byly čtyři, šli jsme do oddílový klubovny. Zdeny četl jména a my jsme si sedli na stůl a řekli, co nás baví, kde bydlíme, do jaký chodíme školy a taky kolik nám je. Pak nám dali na hlavu klobouk (Šerifův) a zmizíkem nebo něčím takovým nám napsali něco na ruku.
Potom nám oznámili že máme jít na vyhlášení IRON SKAUTA a my jsme šli.
Počkali jsme než nás všechny vyhlásí a pokochali se cenami.
A zpátky do klubovny. Konečně jsme se měli dozvědět do jaké družiny máme jít.
„Jděte do sklepa, kde vám posvítí na ruku a pak si hned zavažte oči a už nemluvte. Až to co budete mít na ruce zavoláme třeba do dřevárny, po slepu tam půjdete. Jasný?“: řekl Zdeny.
My udělali co jsme měli a to byl masakr.
Potom se náš rádce zeptal kdo všechno je tu a až nás všechny vyjmenoval, mohli jsme si sundat šátek. Buď jsme byli zklamaní nebo jsme se radovali.
Takhle nás rozdělili do družin. Potom jsme se rozešli – takhle vypadala naše první oddílová oddílovka.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 12. 9. 2004
článek číslo 197
autor: George

 

Vlčata

Stránky jsou v rekonstrukci.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 14. 9. 2004
článek číslo 200
autor: Mako

 

Oddílový výlet

Skautský rok se, alespoň u oddílu Naděje, rozjíždí na plné obrátky. Seznamujeme se s nováčky, vyrážíme do přírody, a tak podobně, však to znáte. Jednu z takových akcí - Herně-výletové odpoledne - popsala nováček Mako.
13:00 Víte co to je? To je čas na zahájení oddílového výletu!!!
Vydali jsme se směrem k našemu místnímu koupališti. Cestou jsme měli pár zastávek, ne že by to bylo daleko, ale Eliška jako první zařvala NÁSTUP!!!
Asi uznala za vhodné, že je čas na její hru: Cambridge a Oxford! Začalo to tak, že jsme se rozdělili do dvou týmů. Oba týmy si sedly proti sobě a nakláněly se na dvě strany, při každém záklonu se řvalo jméno svého týmu!!! Potom jsme vyrazili na Jelení skalku, po cestě si Zdeny zavolal rádce a řekl jim, že máme nahoře na skalce rozdělat oheň!!!
Ten, kdo ho rozdělal jako poslední, dostal nejvíc dřívek (šlo o to, kdo jich měl nejmíň).
Potom jsme se vydali po cestě dál…
Nastal čas na další hru. Pukavec...To je Cískovo dílo (Nevěříte tak se ho zeptejte:). Bylo to super.
Pak jsme popošli trochu dál, Zdeny nám vysvětlil pravidla další hry… Členové oddílu byli rozházeni po lese. Každý z nich byl 4x(pro každou družinu jeden…).
Nejzdatnější nováček si sedl na cestu a skládal lidi do družin, tak jak mají být, nikdo jim nesměl radit.
Každý z PK dostal dřívka, která si měl podepsat. Po cestě je pouštěl vedle sebe a ostatní je měli sbírat.
Potom následovala hra na zvířata. Měli jsme ukázat rukama, nohama a celým tělem co nejoriginálnější zvířata.
Potom Zdeny zjistil, že nestíháme a tak jsme uháněli do klubovny. Tam jsme si rozdali xichtovníky a šli domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 14. 9. 2004
článek číslo 202
autor: Býk a Klaksa

 

Zahajovací družinovka

První schůzka je vždy ve znamení napětí a očekávání ze strany vedoucích, ale i vlčat.
Po táboře jsme odeslali do oddílu členy družiny Jestřábů. Byl to pro nás důležitý krok, protože se otevřela cesta pro příchod nováčků. Nováčci jsou vždy novým životem pro smečku, oddíl, ale i pro středisko. Bez nich by to prostě nešlo.

Z obou šestek vlčat přešli ti starší do Jestřábů a uvolnilo se tím pádem místo pro „nováčky“ jak v havranech, tak i v káňatech. Na prvním vlčinci se tak objevilo v klubovně 5 nových tváří nováčků. Dosavadní vedoucí vlčat ale nevychází z údivu – asi s 15 minutovým zpožděním se objevují i tři nové tváře v řadách vedoucích. Jsou to roveři, kteří byli kdysi také vlčata a skauti. Teď se vydávají na roverskou cestu.

Po příchodu všech ostatních jsme již všichni – jak vlčata, tak vedoucí a můžeme se začít seznamovat. Jména nových vlčat si jistě každý zapamatuje a doufám, že je všichni ti staří mezi sebou přijmou jako své bratry. Následovala hra, kterou měla Jíťa. Každý si vytáhl papírek z klobouku a na něm bylo jméno jednoho člověka z nějaké dvojice (př.: křemílek). A úkolem bylo, aby se tyto dvojice našly a splnily bez mluvení předepsaný úkol. Pak nastaly organizační záležitosti. Kdo s kým bude v družině, co se bude zhruba dělat atd.
První vlčinec byl vydařený už proto, že jsme byli skoro všichni, a že z dětí bylo poznat, že se na nový vlčácký rok opravdu těší. Nebojte – užijete si své!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 20. 9. 2004
článek číslo 210
autor: Zdeny

 

Roverský puťáček

Nikdy není lehké se po táboře rozloučit se staršími členy oddílu. Obzvlášť, když jsme byli taková dobrá parta. I když to s fungováním kmene vypadá dobře (ťuk, ťuk, ťuk – zaklepávám na dřevo), říkal jsem si že by nebylo špatné vyrazit s tou bandou odrostlých na takový malý pohodový puťáček. A tak jo.
Žádné dlouhé domlouvání: „domluvte se s vařením a jídlem s kým chcete na čem chcete, odjezd v pátek, návrat v neděli, spí se venku.“
V páteční večer jsme se sešli na autobusáku v docela dobrém počtu, nakonec bohužel chyběla Čitka, kterou čekal pracovní víkend a Zůza, která slíbila dorazit později, ale nedorazila a já díky tomu prohrál zmrzlinu :(.
Autobusem jsme se přesunuli do Svratky a do neděle jsme byli rozhodnuti se vrátit zpět do města – není to nijak dlouhá štreka, dala by se zvládnout i za jeden den, ale ne když s sebou máte horolezecké nádobíčko.

Výstup ze Svratky kolem golfového hřiště patří mezi ty prudší, ale díky vykládání jsme si toho skoro ani nevšimli. Šli jsme už v šeru a otáčeli se zpět k západu na nádherné červánky, které nás o tomto víkendu provázely každý večer i ráno.
Nikomu se nechtělo jít moc daleko, tak jsme to asi po 3 km zabalili na jednom rozcestí. Protože se dost a dost ochladilo, tak jsme okamžitě zalezli do spacáku, cik-cak mezi stromy, jak to komu vyhovovalo. Vykládalo se, pila se Elišky kofola, četly se pikantnosti z nejmenovaného časopisu, prostě pohodička. Já byl vděčnej za nový spacák z K3, protože mít teď svou „záclonu“, jak přezdívá můj půlkilový spacák má zimomřivá sestra, tak bych asi v takové pohodě nebyl.

Ráno se pomalu rozkoukáváme na orientační běžce, kteří zde mají trasu svého závodu a pomalu vaříme, balíme a vyrážíme na cestu. Na sluníčku je přece jen tepleji a vypadá to na další super slunečný i když už bohužel podzimní den. Delší zastavení si zaslouži Zkamenělý zámek, kde také pořizujeme společnou fotku a holky otravují se zrcátky.
Další skála na obzoru jsou Čtyři palice. Tam to vypadá jako na Václaváku – ovšem na Václaváku horolezeckém. Naštěstí potkáváme pana Lakyho a ten nám připravil jištění na jedné lehčí stěně, kam se potom sápe téměř celé osazenstvo naší výpravy. To se samozřejmě protahuje, my máme možnost sledovat ostatní, jak to lezení má vlastně vypadat a fandíme panu Lakymu, když zdolává převisy.

Pozdější oběd je také uvařen na tomto místě a pak už směr Milovy, kde potkáváme Mužíka a užíváme si siestu na pláži rybníka.
Nedaleký Drátník je sice opravdu nedaleký, ale zato pěkně do kopce, takže se s Pudilem opožďujeme a Císko má ponaučení – správný horolezec si nosí lano sám a proto potom nemusí čekat na ostatní než dojdou :).

Drátník byl svědkem nezřízeného slaňování, po základní stěně přišlo slaňování téměř z vrcholu, což byl odvaz, ale zvládli to všichni. A já tímto děkuji Aňourkovi za poslední tandem-slanění :).
Z Drátníku jsme odcházeli, až když bylo Slunce skoro za obzorem, ale nedošli jsme daleko. Batohy byly uloženy do křoví a vyrazili jsme ochutnat kofolu, jakou točí pod kopcem v Blatinách. Pudil se od nás oddělil a indiánský během dosáhl domova za slabou hodinku a půl. My zatím dobaštili poháry :).

Dnešní nocležiště bylo dost neobvyklé – spali jsme v podstatě na nekryté pláni u Drátníku, kde se odehrával v zimně přechod Obřího mostu (na tu fujavici, která málem odnesla Xíka určitě nikdo nezapomněl :)). Větrno bylo hodně moc, ale zase jsme měli nádherný výhled na okolní údolíčka, hvězdy a ráno pak na super východ slunce.
Ráno byla docela kosa a tak borci vařili všechny chody ve spacáku a jsem opravdu zvědav jak jim to potom trávilo, protože po ránu – párky – někdo syrové někdo uvařené, ďábelské tousty atd. atd. to byla docela síla.
Když už jsme se konečně sbalili, tak odchod byl velice rychlý a do města jsme dorazili přesně v čase oběda. Z cesty jen stojí za to připomenout setkání s bernardýnem, který na nás vyběhl u Kadova, když jsme relaxovali a čekali na Martina s Cískem. Byl neuvěřitelně velkej, smradlavej a málem zašlápl Piškota – viz. foto :).

Fakt super víkend, díky všem zúčastněným, není nad takové pohodovky – jednou za čas samozřejmě. Taky vybrat z 300 fotek něco sem do Okénka je práce naprosto šílená… tak to berte prosím v potaz.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 20. 9. 2004
článek číslo 211
autor: Klakson

 

První družinovka

První družinovka byla ještě stále ve znamení seznamovaní, poznávání vedoucích atd...
Klasicky jsme měli začít v 16:00, jenže jako obvykle měli někteří členové zpoždění, takže se začalo o 7,5 minuty později :-)) Velký psaní o této družinovce není potřeba, protoze to probíhalo jako obvykle. Všichni už věděli, do které družinky patři, takže se jen rozeběhli ke svým vedoucím. Bylo pěkný počasi, takže jsme všichni vyrazili ven trošku se projít a zahrát nějaký ty hry. Musím říct, že nováčci byli nadšení :-)) Nevím, co se dělo u ostatních družin, ale u mě se fakt jenom hrálo a hrálo.

Po skončení venkovního dovádění jsme se opět sešli v klubovně a řekli si o sobotní výpravě. Doufám, že článek od Budulínka a fotky z foťáku od paní Strachoňový, které za ten foťáček moc děkuji, dostanu brzy, abych to sem mohl přidat.

Zatím přidávám několik fotek nováčků a vlčat vůbec:
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 22. 9. 2004
článek číslo 212
autor: Dany

 

První beruščí oddílovka

První oddílovka přinesla nejedno překvapení :-)
Po tom, co nám spousta berušek odešla do oddílu, jsme doufali, že by na naši první oddílovku mohlo přijít alespoň 10 berušek. Ale co se nestalo? Už od třičtvrtě na čtyři se trousily maminky s holčičkami a za chvíli nebylo v klubovně k hnutí. Bylo tam 17 berušek a z toho 10 nováčků!!! Což je naprosto neuvěřitelné a já si moc přeji, aby se všechny udržely. No, uvidíme na první družinovce, která bude v úterý 5.10. Dalším překvapením tentokrát z řad vedoucích je Martin, který slíbil, že nám pomůže s vedením (hurá, v našem babinci je i chlap :-). A dalším nováčekem je Míša, která se k nám přistěhovala. Snad mezi nás naše nové posily brzy zapadnou :-)...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 28. 9. 2004
článek číslo 213
autor: Klakson

 

Jednodenní výlet

První družinovka již v platném složení družin je zdárně za námi. Pořád se však všichni dostatečně neznáme, a tak jsme 18. 9. 2004 vyrazili na naši první, delší akci. Jednalo se o jednodenní výlet po okolí Nového Města s cílem ukázat dětem Kaňásky a Šaradky a samozřejmě známý kus šutru, který nese název Vávrova skála.
Sraz na tohle mini putování byl v 9:00 u klubovny. Musím hned na úvod poznamenat, že jsem čekal, že účast bude silnější, když jsme nabrali nové členy a počet vlčat opět vzrostl přes 20. Pevně však doufám, že na dalších akcích nás bude více :-) Ale byla to první akce.. Sešlo se nás tedy 10 vlčat a 4 vedoucí (Pepa, Viky, Bouda a já).

Celá výprava začala divadlem. Přišli za námi dva pracovníci úřadu práce a řekli nám, že jsme již dostatečně staří na to, abychom si zvolili povolání. COŽEEE? Tohle byla první reakce kluků. Ale vše se vysvětlilo a my se mohli vydat na cestu podle mapy. Na cestě jsme měli prý potkávat lidi různého povolání – to se taky stalo… U Maršovic jsme narazili na fyzika :-) celkem sranda!! Hráli jsme různý hry s atomy, molekulami apod. Vlčata naznali, že fyzikem opravdu být nechtějí.

Pak jsme pokračovali dál v cestě. Narazili jsme na kuchařku. To děti bavilo, protože pletly vánočku a válely se při tom po zemi :-) Po nakrmení u kuchařky (jednotlivec si musel najít dvojici a navzájem se museli krmit), jsme to sekli lesem a mířili k Vávrově skále. Jenže na kopci jsme potkali sportovce... Vybral jsi skvělý prostředí pro cvičení, běhání atd. – místečko, kde byl zřejmě kdysi na hromadě hnůj. Sice tam už nebyl, ale nevábně to tam smrdělo. Jak říkal Filda: „Fuj, co je to za smrad??“ a Kája mu odpovídá: „To je hnůůůj!!“

Po rozcvičce jsme se konečně dobelhali k Vávrově skále. Tam na nás ze skály houknul horolezec. Poté si každý mohl zkusit slanit stěnu a i nějakou vylézt. Někteří byli dost odvážní.. Bouda však nejvíc :-) Zase jsme zapařili nějaký hry a valili jsme dál, protože nás čas začal tlačit.. Vzali jsme to přes Pohledec a rovnou do Města. Ve Městě pak Pepa dětem rozdal malé pozornosti, že tu cestu zvládli. Mě osobně docela bolely záda a nohy – ono to lano, nějaký karabinky a úvazek se docela pronese.

Závěrem nutno říct, že vlčatům se tento výlet líbil a rádi vyrazí na další. To je fajn, alespoň něco nachodíme.
Nějaký fotky z téhle akce plné povolání najdete v podčlánku.
 

fotky

Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 1. 10. 2004
článek číslo 215
autor: Zdeny

 

IRON skaut - Duatlon

První etapa letošní roku IRON SKAUTA (čti ajron skaut – se Šerifem jsme se domluvili, že pro letošek změníme výslovnost :)) byla očekávána s napětím. Hlavní organizátor a tvůrce tohoto střediskového závodu Piškot totiž prohlásil, že při malé účasti celý letošní ročník ruší...
No a co se nestalo, před Mercedeskou bylo v 14:00 připraveno 43 závodníků!!! Toť počet vskutku nevídaný a nejen nevídaný, ale i nediplomový, protože těch bylo pouze 30.

Start první etapy – tudíž duatlonu byl hromadný a to jste měli vidět ten mazec. Dle kategorií se obíhal buď jeden, dva nebo i tři okruhy, potom do depa pro kolo, objet opět okruhy tentokrát cyklistické, zpět zavěsit kolo do depa a opět na běh.
Boj to byl opravdu veliký, musím také pochválit například Čeginku – líbilo se mi jak pomáhala při běhu malé světlušce.

Velký boj byl v kategorii nejstarších kluků, kdy Vařík, Císko a ostatní favorité odpadli do kategorie přípravného týmu a tak byl prostor pro nové hvězdy. Po dramatickém stíhacím závodě nakonec vyhrál Pepa – Tulda, těsně sledovaný Banym a Ufim. Překvapením bylo nasazení intelektuála Laky, který má nejen vysoké IQ ale i fyzičku – jak potvrdil svou čtvrtou příčkou a porážkou Pepína.
V duchu jsem si gratuloval že jsme odhalili Marťu, která hodlala startovat bez přilby – i s přilbou se její pád nakonec obešel s lehkým otřesem mozku…

Dík patří přípravnému týmu nových roverů a rangers, doufejme, že jim to vydrží. Nemenší dík patří zúčastněným, doufáme tím víc, že jim to vydrží. No a snad největší dík patří četným rodičům, kteří milá dítka vytáhli v neděli si zasportovat – to díky Šerifově dopisu.
Takže na plavecké etapě v listopadu uvidíme!

Výsledky DUATLONU:

Starší skauti:
1. Josef Tulis – Pepa
2. Tomáš Ondráček – Bany
3. Petr Kinc – Ufi

Starší skautky:
1. Hana Ambrožová – Žofka
2. Pavlína Strachoňová – Pidi
3. Anna Strnadová – Čegi

Mladší skauti:
1. Filip Ondráček – Filda
2. Jan Žiga – Hans
3. Milan Petr – Milan

Mladší skautky:
1. Markéta Mayerová – Mako
2. Michaela Žáková - Šnek
3. Nikola Ptáčková – Nika

Nejmladší skauti:
1. Matěj Strachoň - Mates
2. Ondřej Mach - Orloj
3. David Kondýsek - Davča

Nejmladší skautky:
1. Daniela Šimková - Danča
2. Jana Vrabcová - Janča
3. Ivana Jarošová - Ivka
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 1. 10. 2004
článek číslo 216
autor: Zdeny

 

Sportovní odpoledne oddílu

Nevím jaký byl Svatý Václav sportovec, ale náš oddíl využil tento svátek – Den české státnosti – k řádnému sportovnímu vyžití.
I když trochu krápalo, vyrazili jsme na atletický stadion, kde dle přání vznikly dva týmy. Jeden holdující basebalu, druhý holdující fotbalu. O lakros nebyl zájem, tak lakrosky využila část pracovního kruhu – občas dost nebezpečným způsobem…

Nevím jak při fotbale, ale u basíku jsme si pěkně zabojovali. Nováčci byli zasvěceni do tajů této hry, trénovaly se odpaly a pohyb v poli – no většinou výsledky neuvádím, ale protože jsme tentokrát porazili Piškotův tým 10:8, tak se asi zmíním o tom že jsme porazili Piškotův tým 10:8 :).

Myslím, že jsme se dobře basebalově naladili na další sezónu a hlavně na mače, které nás čekají na táboře – to zase budou nervy!
Rádcové ještě vyplnili údaje o docházce družiny za září a pak jsme se rozešli k domovu. Měl jsem dobrý pocit z hezkého odpoledne. Takže díky, Václave!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 2. 10. 2004
článek číslo 218
autor: Zdeny

 

Stopadesátá oddílovka

Ano, ano, je to již stopadesátá oddílovka za dobu trvání oddílu. V tomto roce však byla druhá a
tak se ještě vysvětlovala docházka a hlavně bodování, které má letos na starosti Teo a pojal jej opravdu originálně. Už nebudeme mít tzv. ptákolezení nebo stromolezení, ale letos to bude EXTREME EXPEDITION - čti IXTRÝM EXPEDIŠN. Rozhodně se máme na co těšit - do podrobností ale zabíhat nebudu - protože je to dost složité...

Cískova hra na procvičení přezdívek byla nečekaně akční, protože stát v kruhu a honit se za jmény, ke kterým se jen matně přiřazují postavy - to je obzvláště pro nováčka dost složitá záležitost.
No a protože jsme čekali každou chvílí příchozí rodiče na schůzku s rodiči, tak se Tesák s oddílem přesunul do města na šifrovací hru a zbytek PK chystal klubovnu na příchod rodičů...
Těch přišlo tedy nečekaně málo, ale dobře jsme popovídali a také brzy skončili.
A oddílovce číslo stopadesát byl konec.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 2. 10. 2004
článek číslo 219
autor: Zdeny

 

Čekatelské zkoušky

Po několika přípravných víkendech došli noví čekatelé až k závěrečné zkoušce, která měla prokázat jejich připravenost pomáhat s vedením oddílů.
Čekatelská zkouška je takový předstupínek ke zkoušce vůdcovské. Kdo má čekatelské zkoušky, může spolupůsobit při vedení oddílu. Proto jsem byl jako vůdce rád, že většina nového PK byla na závěrečných zkouškách přítomna a hlavně že uspěla.

Jen bych rád podotknul, že dekret není vše, vlastně vůbec nic - záleží na každém z nás jak moc se bude snažit něco dát oddíu. A nejvíc záleží na vlastním příkladu! Nedokážu si představit že někdo kdo třeba kouří nebo pije by mohl zodpovědně vést nebo i jen pomáhat při vedení skautů... ale to necháme na ostatních střediscích, ať se s tím poperou jak chtějí.

Já tímto děkuji všem od nás zůčastněným a garantuju jim i ostatním, že na ně řádně dohlédneme, aby jejich započatá cesta pokračovala co nejdále - třeba i ke zkoušce vůdcovské....

Hodně štěstí, čekatelé a díky vám - až při možnosti porovnání s ostatními jsem pochopil že to co vy a my v NMnM děláme není tak samozřejmou věcí.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 3. 10. 2004
článek číslo 220
autor: Jíťa

 

Hlídač krav

Jak jsme si všichni všimli, Okénko nyní zažívá velký comeback. Já z toho mám velkou radost, sama jsem moc ráda, když se na internetu objeví nějaký nový článek. Je mi tedy potěšením nějakým článkem také přispět. Mým úkolem bylo udělat ROZHOVOR, a musím přiznat, že rozhovor s tak příjemným člověkem, jako je Jura Kutal – to byla prostě radost pracovat.
Přeji Vám příjemné čtení.
Vím, že se sám s hrdostí řadíš mezi Oldskauty. Pojďme se tedy poohlédnout trošku zpět do historie a přiblížit těm mladším, jak to vypadalo v dobách nedávno minulých.
Kolem 70. roku jsme se jako skaut rozpadli. V roce 1971 byl poslední tábor, starší toho většinou nechali a my mladší, Milada a Jáchym Bukáčků, jsme založili oddíl Lesní Moudrosti pod pionýrskou organizací. Jezdili jsme na Podolí, ale z Podolí se pak stal tábor ROH, tak jsme přešli na Javorek.
Tam všechno vyvrcholilo - měli jsme tábor v indiánském duchu - přijela na nás kontrola a s okamžitou platností nám zakázali činnost.

Jak vám bylo, když se to stalo? Musela to být asi velká rána, mít zakázané to, co vás bavilo...
No, nám to bylo vcelku jedno. Jezdili jsme dál. Byli jsme většinou vysokoškoláci, udělali jsme si neoficiální tábor. Navíc jsme byli ve věku, kdy jsme se vdávali, ženili,… Nechali jsme toho.

Na co nejvíc ze svých mladých skautských let vzpomínáš?
Nejvíc vzpomínám, když jsem byl mladej, chodili jsme s bráchou do družiny Ledňáčků. Vedl nás bratr Fiala – bylo to ještě ve SKAUTU 68-69. Klubovna byl samostatnej barák na Malé uličce - jinde než je teď.

Družinovky probíhaly tedy podobně jako dnes. Co jste na nich dělali nejradši?
Nejčastěji jsme hráli foukanou s pinpongáčem.

A co tábory? Z nich máš taky určitě spoustu zážitků…
Na táboře jsem byl nejmladší, asi sedmiletej. Máma tam jezdila pomáhat vařit a měl jsem tam bráchu. Tábory byly mnohem početnější, pamatuju si, že se vařilo tak 120-150 jídel.

Páni, a to jste se tam všichni vešli?
No, ono se nespalo jen v podsadových stanech, spali jsme i v hangárech. Ten náš se jmenoval Pirát.

Co bylo oproti těm dnešním táborům ještě jiné?
Na našich táborech jsme chodili daleko víc pomáhat, chodili jsme pracovat do okolí. Nejvíc se pomáhalo Sedlákům, kteří nám třeba potom za pomoc dali brambory nebo tak... Vždycky jsme pracovali tak minimálně 3-4 dny.
Taky byl tábor striktně rozdělenej na dívčí a chlapeckej, což by dnešní oddíl asi těžko nesl.

Jak dlouho tábor trval?
Buď 3 týdny nebo 14 dní. Jezdili jsme ale v srpnu, Milada Řádková vždycky říkala, že v srpnu je levnější zelenina.

Na Miladu a kuchyň vzpomínáš vůbec rád.
Milada byla perfektní - když třeba nechtěly hořet kamna a nestíhal se dovařit oběd, vždycky zakřičela: „čáprčí, čáprčí!!!“, a pokaždý přiběhly děcka s haldou chrastí. Tak to mi zní v uších dodnes.
Největší lahoda byl konvovej jogurt – jogurt ve velké konvi. To nebylo žádný Danone, vždycky se vytáhla z potoka konev a každej dostal šufana… my jsme si do toho sbírali třeba borůvky a to pak byla lahoda!

A co skautský slib? To je pro každého velmi impresivní zážitek. Jaký byl ten tvůj?
Letos jsem byl pozvanej na setkání Oldskautů v Podolí, což byla velmi pěkná akce, a zde jsme právě přemýšleli, kde jsme skládali poslední skautský slib. Všichni to věděli úplně přesně: já jsem tvrdil, že pod Kalvárkou, Pepa tvrdil, že přesně ví, že na louce u Šabartů, a Šerif, že na loučce za táborem. Hlavně že si to všichni přesně pamatujeme.

Dobře, na místu se asi neshodnete, to vlastně ani není až tak důležité. Mnohem podstatnější je, jak to celé „slibování“ probíhalo.
Mělo to takovou nádherně tajemnou atmosféru. SKAUT už byl totiž zakázanej. Vzbudili nás ve 12 hodin, nás, co jsme šli slibovat. Odvedli nás na to „přesný“ místo. Tam byla za ohněm překrásně nasvícená vlajka. Tonda (= tehdejší vedoucí Tonda Špinar) nám řekl, že o tom nikde nesmíme mluvit. Potajnu jsme slib teda mohli složit a pak jsme se tajně vraceli zpátky.

Takže ani třeba rodičům, kamarádovi jste nic neřekli?
Ne, ani rodičům. Věděli jsme to jen my, co jsme tam byli. Aspoň v dětských očích jsem to tak viděl. Největší dojem byl, že všechno bylo tak tajemný.

A Tonda Špinar, to byl tvůj poslední vedoucí?
Jo, pamatuju si, bylo to na posledním táboře, Tonda prohrál nějakou sázku, a na úplně posledním táboráku se musel oholit sekerkou.

Vidíš, jsou to takové hezké střípky, tvé vzpomínky.
Rád bych ještě zdůraznil, že to všechno vykládám jako dospělej dětskýma očima. Člověku to nepřipadá, když vzpomíná, že je to 35 let, myslí, že je to nedávno.

Skaut se po revoluci znovu obnovil, a další lidé mají další šance načerpat spoustu zážitků. Ty ses také znovu poměrně aktivně zapojil do činnosti…
Jsem moc rád, že jsem znovu začal. Všichni si časem uvědomí, že skauting člověka provází celý život. Otázka je, kdy má příležitost se k tomu vrátit. Já jsem příležitost měl – díky dětem – jsme s Lenkou strašně rádi, že nás na tábor někdo vezme.
Nesmírně si vážím Býka a Šerifa, kteří při rodině, zaměstnání a ve svém věku jsou schopni se tomu naplno věnovat.

Vnímáš nějak rozdíly za těch skoro 15 let?
Pro mě je jeden pohled dítěte – před třiceti lety – a to mi splývá. Teď jako 43letej dědek to vnímám podobně – taky mi to splývá. Jediný, co bych chtěl, aby se nezapomínalo, že skaut je výchova ale i HRANÍ. Bojím se, aby se prestiž „být nejlepší“ nestala tím hlavním. Aby oddíl byl nejlepší, družina nejlepší… – prostě ne soupeření o to, kdo je nejlepší. Skaut je jednoduše společenství – s klady i zápory. V poslední době mě mrzí, když se na Ventilačce ventilují věci, které by si lidi měli vyříkat mezi sebou – viz. události letošních prázdnin. Spousta lidí to totiž čte a můžou si to vyložit jinak, než je skutečnost.


Ptala se Jíťa
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 12. 10. 2004
článek číslo 222
autor: Danča

 

Sobotní výlet

V sobotu 9.10. jsme byli v Bystřici a co se tam dělo vám napsala náš nováček Danča.
V sobotu 9.10. v 7:15 jsme všichni vyjeli z autobusového nádraží do Bystřice nad Perštejnem. Už jsme se nemohli dočkat až tam budem. Za chvíli už jsme tam byli a kousek jsme šli do sportovní haly, kde nás čekal bazén a horolezecká stěna. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna šla do bazénu a druhá na horolezeckou stěnu. Já jsem byla v 1. skupině, která šla do bazénu. Převlékly jsme se do plavek a ponořily jsme se do teplé vody, která měla 28 st.

Bylo to skvělé. Pustili nám tam bubliny a mohly jsme si půjčit desky, které jsme si navzájem braly. Potom nám dovolili klouzačku, na které jsme dělaly blbiny a klouzaly se. Už jsme musely z vody. Za chvíli jsme stály před stěnou. Lezly jsme s jištěním (pozn.to zajistila Léňa s Pafem, kterým moc děkuji. Dany). Bylo to super. Potom jsme šli do cukrárny a koupili si nějaké zákusky. Až jsme dojedli, tak jsme šli na vlakové nádraží. Tam jsme hráli hry, než přijel vlak. V 13:00 jsme už byli v Novém Městě na Moravě. Byl to skvělý výlet.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 13. 10. 2004
článek číslo 223
autor: Zdeny

 

Herní odpoledne - Matrix

Protože bazén ještě není v neděli otevřený, museli jsme ustoupit od původního plánu a místo toho se rozhodli otestovat jednu z nováčků v PK – Áňu a její programové nasazení.
Oznam byl docela stručný a jasný: Sraz v neděli v 14:00 u Mercedesky, v černém oblečení, s sebou kelímek od jogurtu nit a sluneční brýle!
Chvíli se čekalo ještě na ty, pro které se Mercedeskou stala z nepochopitelných důvodů klubovna, ale pak už se začalo a to pěkně z ostra.
„Víte co je Matrix? Fajn, tak jdem do toho. Nasadit černé brýle, vytvořit spojení pomocí kelímkových telefonů a můžeme vyrazit! Úkol zní: zachránit co nejvíce nebohých lidí ovládaných Matrixem.“

Najednou se po Ochozi proháněli agenti, kteří byli loveni a byly jim zavazovány oči, proto aby následně mohli být pronásledováni nevinní kolemjdoucí procházkáři. Přesvědčit někoho že je v Matrixu a že musí být zachráněn, ať chce nebo nechce, bylo dost obtížné, ale postupně se družinám začalo dařit. Odváděly své zachráněné (podle mě spíš rukojmí, kteří sázeli na to že budou brzy propuštěni) k vědmě a ta jim odpojovala kabely, které je poutaly k počítačovému světu. No kdyby to pomohlo některým od závislosti na počítačových hrách, tak jsem hrou opravdu nadšen.

Možná zní předchozí líčení dost mírumilovně… no když to tak čtu, tak nezní – a opravdu. Největší boje byly s agenty. Ti si ne a ne nechat dobrovolně zavázat oči a tak docházelo k bitvám, kdy Laky padal zády na kořen, Mužík kolenem do stromu, Cískovi byla posunutá levá polovina tváře (tady se stejně nedalo nic zkazit :)) a Škráňa si naběhla na větvičku… to vše doprovázeno razantním zvukovým nebo možná spíš hlukovým projevem.

Všichni byli spokojeni, pěkně se vyřádili, „náhodní“ chodci zase pěkně vymrzli, tak nastal čas k návratu domů. Hezký zbytek neděle – nás čeká ještě programovo-legendová rada ohledně výpravy, která se již nezadržitelně blíží. Už se na ni opravdu těším!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 18. 10. 2004
článek číslo 226
autor: Mates

 

První jestřábí výprava

I když počasí bylo nic moc, tak jsme se sešli o půl devátý u klubovny. Byli jsme tam pouze čtyři: Dosty, Kolombo, Pavel a já. Naši vedoucí: Tkanička, Vařík a George nám připravili hru. Snažili jsme se zachránit princeznu. Cestou na Harusák jsme získávali plněním úkolů životy. Hráli jsme oblíbenou „Šátkovanou“, šiškovou válku - prima. Nakonec jsme zjistili, že princezna je z hradu unesená a hrad je vypálený. Pokračování prý bude příště. Den byl náročný, ale fajn. Těším se na další klání.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 20. 10. 2004
článek číslo 227
autor: Zdeny

 

Oddílová brigáda - dřevo

Kamna v klubovně neodmyslitelně patří k dizajnu skautské klubovny. Naštěstí netopíme plynem ani elektřinou, ale můžeme mít schůzky u pravých rozpálených kamen (když tedy družiny zatopí…).
Ale každý nováček ví, že do těch kamen se musí něco dávat, aby nám hořely, že? Naštěstí si to uvědomovali všichni a ne jen nováčci, proto se nás na sobotní brigádě sešlo docela dost.

Bylo neuvěřitelně hnusně, mlha, déšť, zima a my vyrazili na kolech směr Radňovice, kde jsme v lese u Marků nakládali už nařezaná polena na vlek za traktorem a stahovali větve.
Po celou dobu se nic mimořádného nedělo – až na to že oddíl pracoval opravdu pilně, občas se musel vychovat Hanz, čehož se nadšeně ujal Císko s Neggim. No a protože práce rychle utekla a počasí bylo pořád BFW – tedy dost škaredé, tak jsme po dvanácté hodině vyrazili zpět k domovu.

Já se ještě pobavil s bráchama z Radešína, když jsem je vezl domů a tak jen doufám, že všichni dorazili v pořádku, dali si dle instrukcí teplý čaj a sprchu. Ale ony maminky se o ratolesti určitě postaraly. Zatím vím o jediném simulantovi a tím je Xík… ale včera už vypadala docela dobře – v rámci jejích možností :)

Takže díky všem za účast a panu Markovi za štědrý dar.
No a příště snad raději už nějaké to herní odpoledne…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 21. 10. 2004
článek číslo 228
autor: Xík

 

Veverčí družinovka

Protože jsem se dozvěděl, že Xík je nemocná, hrozně se nudí a družinovka bude u ní, tak jsem ji poprosil o krátký článeček. Přiznala se tam skoro ke všemu :). Díky Xíčku.
Páč jsem ještě nemocná, tak jsem udělala družinovku doma. Holky měly přijít jako obvykle ve čtyři, ale Pidi už u nás byla ve tři...:-)
No a než jsme se sešly, tak to taky chvíli trvalo, protože Škráňa si myslela, že máme bejt v kubovně a tak Pidi "ochotně" nasedla na kolo a jela pro ní...:-)

Nejdřív sme kecaly, kecaly a až jsme dokecaly a přišla Pidi se Škráňou, tak jsme si vysvětlovaly mapu - jak se orientuje a tak. Kupodivu to všechny pochopily a tak sme mohly hrát hru na Indiánský měíce (docela se hodila, protože zrovna jeden úkol v Extreme Expedition je z indiánskejch měsíců. :-))
Po hře jsme si rozdělily družinový věci na výpravu a zase kecaly a kecaly a kecaly...:-) Jo a taky jsme "pařily" mikádo...:)

Nakonec jsme se rozhodly, že uděláme Zdenymu radost a tak jsme se vyfotili "na hromadě" - moje postel to kupodivu přežila...:-)

No, už se nám blíží konec, holky říkaly, že bysme u nás mohli mít družinovky častěji... (to by asi naši nepřežili, protože vydržet s Pidi v jednom baráku dýl jak dvě hodiny je fakt zázrak - taky že taťka jel na kolo a mamka šla radši na angličtinu...:-)))))
Zdeny říkal, ať napíšu kraťoučkej článeček, takže už končím.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 2. 11. 2004
článek číslo 230
autor: Císko

 

Zrození

Přinášíme článeček o natáčení prvního filmu od mladých roverů z čerstvě založeného roverského kmene. Film nese název Zrození. Film byl zrealizován pro soutěž Polibek múzy. O tom, jak natáčení probíhalo, co se dělo a kdo to vše vymyslel píše Císi.
Asi bych měl začít tím, jak nás to napadlo. Řekl nám o tom Pudil na 1. kmenovce, když jsme surfovali na internetu. Jo, tak moc držíme krok a tím moderním pokrokem techniky. Řekl bych, že zpočátku to nejvíc nadchlo mě a potom naštěstí i Tkaničku, a té se už každý bál říct ne. Jo, asi bych měl vysvětlit vám, nezasvěceným, o co vlastně šlo. Takže, šlo o několikátý ročník celostátní skautské soutěže Polibek múzy. Soutěží se v několika uměleckých kategoriích, mimo jiné i v natáčení krátkých filmů do 20 minut. Teď zpátky k filmu. Poprvé jsme se sešli jeden páteční večer v klubovně. Moc lidí nepřišlo a nakonec tam zůstala Tkanička, Eliška a já.

Po dvou hodinách jsme došli k vítěznému závěru: kameru nám půjčí Zdeny, Tkanička bude hlavní kameraman, hlavní a jediný režisér a hlavní scénárista. Hlavní role obsadí Eliška a já. A taky jsme se pasovali na pomocníky hlavního scénáristy. No a hned se nám pracuje lépe, když máte víc hodností než ostatní (aspoň u tohoto filmu). A o co půjde? Božstvo si k sobě povolá 2 zatím normální lidi (Julia Roberts, Brad Pitt) a vysvětlí jim jejich příští úlohu na zemi – stanou se prvními skauty a společně založí první kmen, který stvoří moderní skauting. Když jsem měl víc hodností, jak jsem již zmiňoval, tak jsem Brada prsknul do vedlejší role. Eliška to udělala s tou konkurentkou stejně. No, chce to mladou krev…

První scény jsme měli v plánu natáčet už v neděli večer, ale problémy s kamerou a hlavně s kazetou do ní. Nakonec, když jsme zjistili, že se natáčet opravdu nebude, sedli jsme si a sdělili si nové drby a všechny jsme alespoň pomluvili.

Druhý den v pondělí (byly prázdniny) to konečně vyšlo. Sraz byl už v 9 00. Přišel i Brad i Julia. Natáčení jako takové šlo už bez problému. Tkanička to všechno ošéfovala. Do dvou odpoledne bylo všechno hotové, kromě scény s božstvem. Ta se natáčela nejdéle (od 7 do 10 večer), ve filmu je nejkratší, ale zároveň nejefektnější. Po natáčení se musel celý materiál sestříhat, přidat efekty a naaranžovat hudbu. O to se postaral Piškot. Tkanička byla u toho s ním, aby mu poradila, jak by to mělo vypadat.

Herci: Eliška, Císko, Viky, Džordž, Zuzka, Piškot, Teo, Negáč, Čita, Vařík, Leoš Mareš, Miky, Klakson a Brad Pitt a Julia Roberts (ti dva měli dost nevýrazné role).

Určitě bych chtěl poděkovat za celý kmen Piškotovi za sestříhání filmu, Zdenymu za to, že nám půjčil kameru a Tkaničce za to, že měla trpělivost s našema hvězdnejma manýrama.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 4. 11. 2004
článek číslo 232
autor: Dany

 

Výprava za kentaurem

První beruščí výprava je za námi a troufám si říct, že se docela povedla.
Nejdříve je důležité, kolik nás jelo. Berušek bylo celkem 11 – staré známé jako Kačka, Janča, Bugi, Míša, Maruška, Anička, ale co mě překvapilo, že bylo i dost nováčků – Bája, Bizi, Domča, Danča a Ivka. A nás pět vedoucích – Pubu, Kangi, Léňa, Zůza (jako Mimčo) a já. V pátek 22. října jsme se sešly na nádraží a v pět jsme vyjely směr Doubravník. Po nekonečných otázkách holek typu – Kdy už tam budem? a Jak dlouho to ještě bude? Jsme konečně dojely. Na nádraží nás čekal místní vedoucí skautů (bohužel jeho jméno mi nějak vypadlo…) se svou ženou a po krátké cestě, jsme byly v klubovně. Myslím, že udělala velký dojem nejen na holky. Každý si zde přišel na své, ale asi nejvíce zaujalo rádio. Začalo velké organizování a vybalování. Jednoduše takové ty nudné věci, co se prostě musí udělat a potom mohla začít zábava. Letos bychom chtěly zvládnout celoroční hru a začátek se docela povedl. Okolo osmé holky dostaly dopis, že jestli chtějí pomoci sjednotit Světakraj, mají jít po šipkách až k poutníkovi. Jenže nic není jednoduché a tak si holky před cestou udělaly skupinky a svázaly nohy k sobě. A mohlo se jít. Poutník berušky seznámil s náplní výpravy. A vlastně i celoroční hry. Jako první se pokusí získat mapu od kentaurů. Ale za nimi se vydáme až zítra, protože je čas jít spát, ale ještě předtím si zazpíváme a přečteme pohádku na dobrou noc.

Další den jsme měly v plánu vstávat až o půl osmé, ale berušky se rozhodly budíček trochu posunout a už od šesti štěbetaly o sto šest. A tak se v sedm vyrazilo na rozcvičku. A pak honem zpátky na snídani. Během ní holky přišel navštívit poutník se zprávou, že má tři „odborníky na kentaury“ a oni je trochu prozkouší ve znalostech o kentaurech. První okruh se týkal zručnosti jejich ručiček. Skládaly z papíru berušky a všelijaké jiné drobnůstky. Dále zkusily vymyslet kentauří tanec. Docela zajímavá podívaná :-). A poslední zkouškou byla poznávačka rostlinek. Holky byly ve třech skupinkách a pokud se jim něco povedlo dostaly za odměnu kentauří poklad – korálek. A kdo jich bude mít víc získá mapu. Po této hře byly stavy docela vyrovnané… Ale teď k další náplni dopoledne. Před obědem jsme vyrazily na chvilku ven. Nevím, jestli znáte okolí Doubravníku. Tam, ať se vydáte kamkoli, všude okolo vás jsou kopce a zase kopce. A tak bylo docela těžké najít rovnou louku. Nakonec jsme objevily jednu jen mírně nakloněnou loučku a mohlo se začít. K našim hrám byl potřeba klacek. Ten chytnete oběma rukama a snažíte se ho přeskočit, aniž by jste ho pustily. Zní to složitě, ale holky jsou šikovné a tak jim to moc veliké problémy nedělalo. Pak jsme ještě udělaly malý turnaj v tom, kdo udrží déle na dlani klacek. Ten ale nesmí spadnout. Nejlepší čas měla myslím Bugi a to skoro 30 vteřin. Nakonec se na zahřátí zahrála známá hra na červené a bílé a pak hurá na oběd.

Po něm nás čekala chvilka volna, které každý trávil po svém. Někdo dospával, někdo se radil a berušky si vymyslely, že si budou hrát na kamarádky a jejich psy. A tak se pořád ozývaly hlášky jako „To se nesmíš sama odvázat z vodítka.“ nebo „Ty jsi Judy a ne Lila.“ A tak moc je to zaměstnalo, že si ani nevšimly, že k nim přišla návštěva – poutník. Avšak za chvíli si vzpomněly, proč tu jsou a tak se na poutníkovu radu vydaly za kentaurem. Ten si libuje ve výškách a tak jsme musely nejdříve vyšplhat do obrovského kopce (řeknu vám, nechtěla bych spadnout dolů…). Když už nám docházely síly, konečně jsme ho našly. Měl pro nás úkol – za půl hodiny postavit ve čtyřech skupinkách kentaura pouze z přírodnin. Nejdříve jsem si myslela, že to bude složité, ale ani jsem se nenadála a kde se vzali tu se vzali ze země vyrostli čtyři nádherní kentauři. To vše se samozřejmě hodnotilo a tak se pořadí pěkně promíchalo. Venku se začínalo ochlazovat a tak jsme se vydaly zpátky do klubovny. Pubu musela odjet domů kvůli práci,ale ještě než odjela rozloučila se s námi pár písničkami. A odešla… Vedení se ujala Kangi a začaly se hrát hry jako, předej krabičku od sirek sousedovi, ale né rukou, ale nosem. Krabička ti nesmí spadnout. Vypadalo to docela zajímavě. Teď bohužel nevím, co přesně se dělo dál, neboť byl čas jít vařit večeři (měly jsme rizoto), ale když jsem náhodou procházela okolo, vršily holky sirky na hrdlo pet lahve a šlo o to, aby se co nejrychleji zbavily všech sirek, ale když jim náhodou nějaké spadly, musely si vzít všechny popadané.

Večeře se dovařila a i snědla a byl čas na další hru. Jenže než se začalo bylo potřeba uklidnit rozdováděné berušky. Tudíž dostaly za úkol vydržet pět minut úplně potichu. To vám byl najednou klid :-). Zvládly to na už druhý pokus a mohlo se začít hrát. Šlo o hru ze života kentaurů. Je to obdoba sardinek, jestli znáte. A pokud ne, hned vysvětlím. Jedinou podmínkou je, aby byla tma. V té tmě se jeden dobrovolník schová a úkolem ostatních je ho najít a co nejvíc se k němu přimáčknout tak, aby ho nikdo nenašel. První kolo bylo čistě poznávací, než holky přišly na to, jak se to hraje. Potom je to začalo bavit víc a víc, avšak začala se projevovat únava a poutník přišel právě včas. Šel rovnou z kentauří rady, kde obdržel mapu, kterou získala modrá skupinka a ještě donesl holkám dárek od kentaurů. Jejich tradiční jídlo sušené červy (kyselé želé v cukru). A pak už zbývalo jen přečíst pohádku a jít spát.

Ráno dalšího dne bylo takové ticho, až jsem měla strach, že nám holky někdo ukradl. Ale po krátké prohlídce jsem je našla všechny a mohl začít den odjezdu. Všechno se muselo pěkně uklidit a sbalit. Nasnídat se a ještě zbyla chvilka času a tak jsme vyrazily do parku na houpačky a kolotoč… Čas ubíhal neskutečně rychle, že jsme se ani nenadály a musely jsem se vydat na nádraží. Tam ještě Kangi předvedla triky s psíkem. Určil se název a známka výpravy. A už tu byl vlak. Měla jsem trochu strach, aby holky po cestě nezlobily a tak jsem celou cestu četla pohádky. Myslím, že jsem jich stihla celkem osm. Pomalu jsme se blížily k nádraží. Tam už čekaly zástupy rodičů a nastal čas jít domů :-)…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 7. 11. 2004
článek číslo 233
autor: Pudil

 

Příjemný víkend

Tak nám po dlouhé době proběhla zvláštní výprava. Výprava u které jsem dlouho nemohl uvěřit tomu, že se uskuteční a u které jsem byl moc rád, že nakonec proběhla. Výprava na kterou vyrazila parta novoměstských roverů a rangers. Předem se všem omlouvám, že si ještě pořád nemůžu zvyknout na používání slovíčka „kmen“. Myslím, že to co nám ve středisku vzniklo, je pořád ještě strašně křehká záležitost a víc než kdo jiný doufám, že se nejedná jen o jednorázovou „erupci“ aktivity, která zase pohasne. Ale zpátky k meritu věci.
Když jsme v onen pátek konečně seděli v autobuse, který nás vezl na Fryšavu, s překvapením jsem počítal, kolik nás vlastně je. Zadní sedačky obsadili Císko, Džordž, Adam a Klakson, za dívčí část probíraly nejnovější události střediska, Města (a několika přilehlých vesmírů) Čiky, Čita, Viky a Tkanička. Vpředu jsem seděl já s Kajmanem, a někde na cestě se pozvolna blížila Veronika. Svítíčko slunilo a když se k tomu připočte pětilitrový kanystr s moštem stojící u mé gemy, vypadalo to na příjemný víkend. Na Fryšavu jsme dorazili vcukuletu a zbývalo jen najít Klaksonovic pastoušku, která z venku nevypadá nijak nápadně, ale zevnitř je to něco mezi Pražským hradem a Hlubokou.

Takže zatímco se osazenstvo vybalovalo, a poslouchalo pokyny, co všechno se smí a co ne, vyrazil jsem spolu s částí pánského osazenstva na nedalekou faru, domluvit podrobnosti pro sobotní galeje, ke kterým jsem účastnictvo upsal. Cestou jsem musel rozdat několik „kopaček-umravňovaček“, protože adolescenti se ve vsi chovali jak dobytek. Nicméně díky pedagogické metodě „Makarenko-Herodes“ se rozjívenci uklidnili, takže nám otec Jiří překvapivě uvěřil, že se mu nechystáme vyplenit faru, ale že mu přijdeme pomoct. Cestou zpátky zase mládež obtěžovala nedaleko stojící krávy a zlomila dřevěnou závoru, takže nutně následovala další nakládačka. Připravili jsme si vydatnou večeři, během které se zjevila Veronika a my vyrazili na první hru. Tou byla klasická dáma, opepřená ovšem tím, že před odehráním tahu bylo nutné oběhnout dlooouhatananánské kolečko. Prostě totální vopruz, takže když jsme po velmi uběhané půlhodině konečně prohráli, měli všichni naštěstí dost rozumu na to, aby nechtěli odvetu.

Zbytek večera byl potom povídavě-plánovací, a vzhledem k tomu, že jsme nemuseli vstávání nijak hrotit, zalezli jsme do spacáku až kolem jedné. Ráno jsme vstávali opravdu nechutně dlouho, a když k tomu připočtu ještě snídani a nákup na večeři, vyráželi jsme na dopolední hru opravdu pozdě. V nedalekém lesíku proběhl mezi dvěma neandrtálci krutý boj o puding (tuším že banánový, čokoládový a malinový, kdy zákeřnosti opravdu neznaly mezí, protože kus žvance, to je onačejší motivace než nějaký lístečky s bodama. Boj byl dobojován, pudink zbaštěn a vzhledem k tomu, že se ukázalo, že Císko nezná pravidla prastaré skautské hry SONDA, bylo rozhodnuto, že mu je neprodleně vysvětlíme. Jako by však mrška něco tušil, pořád se držel v bezpečné vzdálenosti, ale meziplanetárnímu letu do vhodného křoví nakonec stejně neunikl. Vzdělávání se nesmí zanedbávat. No a vzhledem k tomu, že k pudinku odjakživa patří piškoty, čekala nás po návratu do chalupy ještě velká bitva o tuhle pochutinu, při které nešlo ani tak o to se najíst, ale sejmout ostatní. To ale nebylo vzhledem k rukám svázaným za zády jen tak, takže boje byly opravdu tvrdé (třeba když mě šmejdi narvali do vany a pustili na mě vodu).

No a to už tu byla ona zmíněná práce. Fryšavská fara prochází rozsáhlou rekonstrukcí, takže bylo rozhodnuto, že přiložíme ruku k dílu a to se nám vskutku povedlo. Když odpoledne končilo, byly přenádherně vydrhnuty schody, pohrabáno listí kolem fary (za pomoci speciálního ekologického podpalovače jménem Natural 95 taky částečně spáleno a to byl vážení přátelé opravdu hukot), hromadě dřeva jsme pořádně nařezali a posekali velký kus trávníku. Zlatým hřebem odpoledne byla nepochybně soutěž, kdo nejrychleji rozbije sekačku, ve které dosahovala děvčata vynikajících výsledků. Otec Jiří, nás poté pozval do fary na čaj, oplatky a brouky v jogurtu, na který jsme se vrhli opravdu nenasytně. Naší vlastní večeří pak bylo asi půl tuny bramboráků, a ty byly prostě vynikající. Brambor bylo asi pět kilo, takže se těsto připravovalo podobně jako v pohádce „Byl jednou jeden král“ lívance pro půl království. Velký dík všem kuchařkám za jejich obětavost při smažení. Večer nás čekalo několik partií Kajmanovy hry Metro, a pár roztodivných testů od Veroniky, ale po náročném dni už spousta lidí odpadávala.

Co se dělo ráno bohužel přesně nevím, protože jsem si spolu s Viky odskočil do kostela, kde to otec Jiří svým farníkům docela slušně „sázel“ a kázání bylo vážně super. Když jsme se vrátili, tak zbývalo už jen nasadit batohy a vyrazit ku Městu. Cestou se nám několikrát změnilo počasí, holt Vysočina, ale pokud nepočítám krmení kačenek na Medlově, proběhla cesta zpátky bez větší ostudy, takže jsme mohli krátce po poledni vpadnout do svých domovů.

Děkuji všem, bylo to milé.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 8. 11. 2004
článek číslo 234
autor: Pudil

 

Povodně 2002

Konečně jsem se dostal k tomu abych přepsal svůj deník, který vznikal ve dnech 18.-26. 8. 2002, kdy jsem pomáhal v Litoměřicích na povodních. Jedná se vlastně o zápisky, které jsem každý den posílal svým kamarádům a našim, aby věděli jak se mi vede. Tak pokud nemáte opravdu co lepšího na práci tady to je:
Povodně den první - Po 19. 8. 2002

Do Litoměřic jsme dorazili celkem v pohodě a hned nás poslali pracovat do Terezína. Celý den jsme vyklízeli stacionář pro mentálně postižené lidi - práce to nebyla težká ale byla hodně únavná zvláš't kvůli tomu dementnímu bahnu, které je vážně všude. Celý to tu smrdí zkaženou zeleninou a mršinama. Všude jsou mraky policajtů, hasičů a vojáků, kteří řídí dopravu ale naštěští máme právo přednostního průjezdu. Parta je skvělá ale pohled na zničený vesnice je dost depresivní. Emise škodlivin zatím nikdo nemeří, všichni mají svých starostí dost. Zítra snad dovezou vakcíny a látky posilující imunitu. V diakonii vládne trochu zmatek ale to se snad urovná. Tak zatím.

Povodně den druhý poprvé - Út 20. 8. 2002

Ráno jsme vyrazili do Kopyst u Terezína, celá naše parta tedy cca 20 lidí. Přivezli nám tlakový čistič vody (wapku), nicméně nikde nefunguje proud a místy i neteče voda. Zachránili nás až energetici ze Žatce, kteří nám půjčili agregát, takže jsme celý den čistili proudem vody zatopené domy. Je dost překvapivé že i když je to jediný způsob jak se dá dostat bahno z baráku, spousta lidí se toho bojí, asi mají na vodu špatné vzpomínky. Po poledni se na nás přijel podívat pan Zaorálek a moc pěkně mu blikal majáček. V Litoměřicích byl ráno docela dopravní kolaps, teď k večeru se zase začalo propadat nějaké podzemí v Terezíně, který je stále ještě uzavřený. Nicméně cedule "vozidlo krizového štábu Litoměřic" nám otevírá cestu kamkoliv. Zdravotně zatím v pohodě, jen jedna dívčina má průjem. Tak se mějte a držte nám palce.

Povodně den druhý podruhé - Út 20. 8. 2002

Že ještě prudím, přišlo mi několik sms s dotazy tak na ně odpovídám:
1) jak je o nás postaráno - postaráno je o nás skvěle bydlíme v sídle Litoměřické diakonie, máme tu k dispozici sprchu, elektriku, tři jídla denně, no a jak vidíte i internet. Odsud vyrážíme každý den ráno do práce, tak v 9, děláme tak do 6 do večera dýl to vážně nejde. Diakonie začíná být pomalu zavalena humanitární pomocí, ale to je jen dobře. Vaří se tu naprosto skvěle, spíme na madračkách takže pohoda
2) hygiena - tohle je naprosto šílený - v záplavové oblasti si před každým jídlem musíme mýt ruce třikrát - v pitné nebo balené vodě, ve vodě se savem a pak opět v pitné vodě. Po návratu se kompletně převlékáme a opět myjeme savem. Očkování proti žloutence nemá smysl, vakcína zabírá až po 14 dnech, ale měli bychom dostat gamaglobulin na zvýšení imunity. Čekám, kdy to savo budeme muset kloktat. :-)
3) bezpečí - máme lézt jen do baráku, které prověřil statik, ale to se v praxi nedá dodržet, páč statiků je zoufale málo. Snažíme se řídit zdravým rozumem, máme tu i pár stavařů, takže na nás snad nic nespadne.
4) lidé - parta je sjetá z celé republiky, přesněji z Letohradu, Prahy, Pelhřimova, Brna, místní z Litoměřic a já, hrdý novoměšťák. Jsme vesměs studenti, pár lidi z gymplu, ekonomové, teologové, jak sem říkal pár stavařů, máme tu dva faráře a dva polní kaplany. Počáteční zmatek se už zklidnil, začíná líp klapat spolupráce jak s policií tak s armádou - ta by nám měla na zítřek půjčit agregát, takže by jsme mohli fungovat už na dvě wapky. Vesnice teď vypadá fakt děsně, před každým stavením tak dva metry vysoká hromada věcí na spálení, voda ale pořád klesá. Hasiči už vysušili celý terezínský hřbitov, ale práce je tam pořád dost. Terezín je sám o sobě dost depresivní město, ale zatopený vypadá ještě hůř. Už je jistý že pojedu domů nejspíš v sobotu - nikdo kromě domorodců nesmí v záplavovejch oblastech pracovat dýl jak 5 dní. Zítra snad přijedou nějací záchranáři což by nám asi dost pomohlo a ulevilo. No nic přeju dobrou noc sem ztahanej jak pes.

Povodně den třetí poprvé - St 21. 8. 2002

Dnešek jsme opět strávili v Českých Kopistech u Terezína, práce je tam pořád dost. Zoufale potřebujeme sehnat agregát jinak se nehneme z místa. Skoro ve všech domech je na podlaze pět centimetrů toxickýho sajrajtu a dokud ho nevyčistíme nedá se tam nic dělat. Centrála, kterou máme, stačí jen na jednu Wapku, přičemž další dvě musí stát. Něco nám měli půjčit vojáci, ale domlouvat se s nima je docela na mrtvici, takže snad dojedou až zítra. Do vesnice se dá už konečně dostat aniž by se člověk musel brodit zaplavenou oblastí, nicméně celé terezínsko je policii a armádou stále ještě uzavřené.
Začínáme být hotoví z vedra - kvůli kontaminaci musíme celý den pracovat v gumových rukavicích, holinách, dlouhejch kalhotech, bundách a hodně často v rouškách což je v třicetistupňovejch vedrech docela opruz. Jen pro představu, každý vypije za směnu zhruba 4 litry vody, ale na záchod nechodí celý den skoro nikdo. Na ulicích se strašlivě práší ale v domech jsou fůry vody. Vyklízeli jsme několik garáží, je to pěkný humus, našli jsme kromě jiného louh, ledek, kyselinu sírovou, hromady hnojiva, a spoustu lahví o kterých nikdo neví k čemu jsou.
Dalším obrovským problémem jsou stodoly - mokré seno se začíná zahřívat a musí se odvážet než se samovznítí. V několika stodolách se už z balíků začínalo kouřit, takže to byl docela stres. V několika domech už konečně byli statici, pár se jich bude bourat mezi nimi i dva z těch, které jsme včera vyklízeli. Další holka z naší party dostala horečku takže jela domů, ostatní jsou v pohodě, jen všichni padáme na hubu únavou. No těch pár dní to nějak vydržíme. Mějte se fajn a držte nám palce.

Povodně den čtvrtý poprvé - Čt 22. 8. 2002

Dnes se v Kopistech poprvé od povodni objevila armáda s těžkou technikou - udělali hromadu práce ale jejich organizace stála za pěkný prd. Bylo to lepší než nic, ale mnohem lepší by bylo kdyby dojeli už v pondělí a ne až teď, kdy už nejtěžší práce byla za námi. Obrovsky ale pomohli při nakládaní sajrajtu na náklaďáky. Jaké bylo moje překvapení když se z velitele vojáků vyklubal Milan Němec z Holubky, teď už ovšem v hodnosti poručíka, díky tomu že jsme se znali nám docela klapala spolupráce a nebyl problém dostat na nějakou práci pár vojáků.
Hned ráno jsme šli vyklízet k nějaké paní garáž a sklep a já blbec chtěl zjistit co je v jedné z PET lahví, tak sem si čuchnul a než bys řekl švec, vyletěla ze mě celá dnešní snídaně, byl to nějaký postřik na rajčata, pěknej humus. Další část dne jsme opět čistili baráky s Wapkou, jen byly jako obvykle problémy s proudem. K večeru nás zavolali do Terezína k nějaké paní, abychom jí vyklidili byt. Teprve teď začala ta pravá sranda, ve stěnách byly osmicentimetrové praskliny, podlaha byla místy prohnutá o dobrých dvacet centimetrů, přiznávám se že jsem se docela bál. Nic nakonec nespadlo ale barák je pravděpodobně na odpis. S Terezínem se to má tak, že vzhledem k zatopeným podzemním prostorám nikdo netuší kdy se co propadne, takže prozíravější rodiče poslali své děti pryč.

Zítra by jsme měli být konečně očkovaní proti žloutence nicméně vzhledem k tomu že jedeme domů je to trošičku paradoxní. Pořád se strašlivě práší, to je docela na provaz a všude to smrdí čím dál tím víc.

Povodně den čtvrtý podruhé - Čt 22. 8. 2002

Docela zvažuju, že tu zůstanu ještě týden, poraďte mi, jak to mám šetrně oznámit našim.
V sobotu se střídá další parta a dost by se tu asi hodil někdo kdo už ví jak to tu vypadá. Výbornou věci jsou "firemní trička" který fasujeme, strašlivě nám usnadňují komunikaci s lidma, ti už vědí co jsme zač a troufnu si říct že nás mají i docela rádi. Mějte se všichni fajn a jako obvykle nám držte palce, zítra jdeme pravděpodobně odklízet nějakej spadlej barák, tak ať vydržíme jako doteď bez zranění.

Povodně den pátý poprvé - Pá 23. 8. 2002

Už se zdá býti jisté, že tu zůstávám do pondělí, sice už nemám síly na to abych dělal celý den, ale budu tu co platnej dokud se nezapracuje další parta. Z té první už všichni odjeli a zítra by se měli začít objevovat další lidé.
Konečně jsme sehnali agregáty - poslali nám je z Telecomu z Brna a okamžitě se jim tu začalo říkat "boží trest". Jeden váži cca 150kg, žere 4 litry benzinu z hodinu, dělá neuveřitelnej randál a kouře jak z továrního komína. Nicméně je to každopádně lepší než nic. Ráno jsme tedy asi dvě hodiny napojovali agregáty a poté nafasovali elektrická kladiva a vrhli se na otloukání omítky což je mezi námi pěkně nechutná a vyčerpávající práce. Ještě štěstí že jsme to dělali jen dvě hodiny, protože z toho byli všichni úplně neuvěřitelně hotoví. Práce dnes končila už ve 12, konečně dojeli s vakcínama, takže jsme byli všichni očkovaní proti hepatitide A. Odpoledne jsem se skočil ostříhat a pokouším se trosku si odpočinout. Zdravotně je to naprosto v pohodě jen jsem ztahanej jako pes. Mějte se fajn a držte tu všem palce.

Povodně den šestý poprvé - So 24. 8. 2002

Celý den zatím žijeme v očekávání nové party která se tu objeví kolem poledního. Protože jsem byl unavenej, rozhodl jsem se, že na ně počkám a makat pojedu až odpoledne. Ráno přijeli čtyři lidé z médií - z Českého rozhlasu, pak borec z MF dnes a Pavlína Wolfová, budou tu s námi dělat do pondělí. Pěkně nás s prominutím nasral Čermák z Reflexu, který do Lidovek napsal, že dobrovolnická práce je symbolické gesto a dobrovolníci si léčí svůj pocit viny. Těžká práce prý zůstává na profesionálech. Tak jsme mu poslali dopis aby si přijel vyklidit jednu zatopenou králíkárnu debil jeden. No nic, napíšu ještě večer. Mějte se fajn

Povodně den sedmý poprvé - Ne 25. 8. 2002

Přijela nová parta a jsou úplně super, uvažoval jsem, že ještě zůstanu, ale bude lepší když pojedu už domů - všichni kdo jsou tady už týden začínají blbnout, zdají se nám sny o povodních, děláme chyby z únavy, bude to lepší zabalit než se z nás stane případ pro psychiatra. Já si například včera asi deset minut sypal brambory cukrem a divil jsem se že jsou pořád sladší, nebo jsem asi pět minut hledal kudy se do elektrické wapky leje benzín. Nejvyšší čas to zabalit a jet domů. Noc byla poněkud akční, jedno z nových děvčat nám začalo zvracet takže jsme vyrazili na pohotovost, tam nám řekli že s tím nemůžou nic dělat a že výtěry budou až v pondělí.
V nové partě je i jeden můj kamarád se svojí slečnou ze školy, takže to pro mě bylo příjemné překvapení. Pracovně bude dnešek poněkud hektický, protože armáda světí neděli (paradoxně na rozdíl od křesťanů) a ve vesnici dnes makat nebudou. Jinak se už nakládají hromady nepořádku na auta a začíná se s otloukáním omítek, což je práce nechutně těžká. Tak zatím a zítra nashle doma.

Povodně den sedmý podruhé - Ne 25. 8. 2002

Tak poslední den po práci, ráno v 8.39 vyrazím směrem domů a pokud vše půjde a pojede tak jak má, v 12:59 mě vláček vyloží v Novém Městě. Vůbec se mi odsud nechce, práce je tu ještě habakuk, ale už jsem vážně utahanej, a jak jsem psal začínám pomalu blbnout. Práce dnes byla dobrá, umývali jsme jeden byt, pak jsem chvíli lítal s Wapkou prostě taková všehochuť. Kopisty už začínají vypadat jakž takž k světu, nicméně to začíná být poněkud psycho, na lidi doléhá stres a několik domorodců se dneska zhroutilo. Takže pápá plaváčci, nashledanou ve městě.

Povodně den poslední - Út 27. 8. 2002

Ač se to nezdá, povodně pro mě ještě neskončily - dnes jsem musel k doktorovi, páč mě začalo nechutně bolet v krku, no skončilo to prozatím tetanovkou a ve čtvrtek jdu do nemocnice na celkový krevní testy. V pátek jsem měl začínat s dalším turnusem, ale jak se zdá asi z toho nakonec sejde, no aspoň mě uvidíte na oddílovce. O čem se mi moc mluvit nechce, ale asi bych měl je, že mi z toho pomalu začíná kapat na karbid. Nikdy bych si nepřipustil, že mě něco dokáže takhle rozhodit, ale pravdou je, že se v noci budím a se strachem kontroluju jestli spím v suchu a jestli kolem mě není nikde voda a mám docela panickou hrůzu z deště. Asi mi nezbyde než uznat že jsem psychouš a vyrazit s tím k doktorovi... Tož zatím a doufám že mi budete do blázince posílat buchty :-(
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 14. 11. 2004
článek číslo 237
autor: Dany

 

Koníčci

V sobotu 6.11. jsme s beruškami vyrazily na výlet do Vysokého na koně.
Ještě den před tím jsem si myslela, že tuto akci nejspíš zrušíme, protože hlásili, že má celý víkend sněžit nebo alespoň pršet. Ale v sobotu ráno nebylo na nebi jediného mráčku a na nádraží čekalo 14 berušek. Nejdříve nás čekala zdlouhavá cesta vlakem a následně autobusem. V jedenáct jsme konečně stály před dveřmi obrovského statku a mohlo se začít jezdit. Holky vypadaly nadšeně. Původně jsme měly v plánu jezdit dvě hodiny, ale holky co vodily koně byly nějaké podrážděné a nerudné. Pořád si něco mumlaly… No jednoduše z dvou hodin se stala hodina a čtvrt. Ale i tak jsme si koní užily až až. Rozloučily jsme se se všemi a vydaly se do Žďáru. Tentokráte pěšky. Venku se začalo ochlazovat a tak jsme se zašly zahřát do cukrárny. Do odjezdu zbývala necelá hodinka a abychom se nenudily, ukázala nám Kangi další triky se svým psíkem (myslím, že bavila nejen nás, ale celé nádraží). Ani jsme se nenadály a byl tu vlak a s ním i konec našeho výletu…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 15. 11. 2004
článek číslo 241
autor: Vojta

 

Říjnová oddílovka

Poprosil jsem nováčka Vojtu, ať napíše krátký článeček z oddílovky, kde jsem nebyl. Tak si přečtěte, jak mohou oddílovky vnímat nováčci...
Dne 5. 11. 2004 začala 3. oddílovka tohoto roku. První změna na této oddílovce byla ta, že tam Zdeny nebyl. Byla to docela drsná odílovka, už když jsem tam přišel tak tam Teo něco říkal o tom, co je moc, to je moc. Taky nám pohrozili, že jestli to neskončí, tak bude konec oddílu. Rozdávali jsme si pasy do exteme expedition (nedopadl jsem nějak skvěle), ale zatím jsou všichni podržtašky. Hru jsme žádnou nestihli, ale to nevadí, protože bude městská hra. Teo už zahájil další expedici tentokrát rytířů. V této sekci bysme měli dopadnout jako oddíl už o něco líp.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 15. 11. 2004
článek číslo 242
autor: Čegi, Xík, Pavlínka

 

Výprava oddílu - IKEA

První výprava v novém skautském roce a hned na 4 dny. Chvilku (14 dní) trvalo než členové oddílu dodali článečky, ale konečně jsou tady, tak hezké čtení.
Čegi

den první

Tak tohle byla první výprava v novém skautském roce. Zdeny chtěl mít pro nováčky pořádný zázemí, a tak jsme šli(!) na Horku. Když jsme vycházeli od hřbitova, byla už dost tma a asi proto jsme tak moc bloudili. Když jsme konečně došli na Horku, byli tam už Zdeny s Máčkou a berlema. Rozdělily se pokoje a my jsme dostaly pokoj naproti klučičím záchodům. Ten výhled nebyl nic moc. A pak jsme šli hrát hru. Přišel za náma Wolf a řekl nám, že nás vezme do svýho teamu (je tam třeba Indy nebo James Bond), ale že prvně musíme založit firmu, se kterou budeme dělat ty expedice. Tak jsme zakládali. Bylo to hlavně o vyplňování formulářů. Lišky si založily svoji ÚŽASNOU firmu HUGO, ale ostatní říkali, že je blbá, ale to teda nebyla! No, pak byla asi nějaká večeře. A pak jsme šli spát. I když Bája ještě asi hodinu vykládala vtipy, než si všimla, že ostatní spí.
Xík

den druhý

Dobře, já dostala za úkol napsat něco o druhým dni výpravy. Takže hned po děsným probuzení (Piškot, Teo a Tesák mlátili do bubnů a řvali héja) jsme šli na rozcvičku, kterou vedla Eliška, takže to bylo docela v pohodě.
Po rozcvičce jsme si měli uklidit a pak sešli na snídani - už nevím, co bylo:). No a po snídani nás Aňa vytáhla tak na dvě hodinky ven a museli jsme si uvařit lektvary, aby se indiánský božstvo naklonilo na naši stranu. Hra spočívala v tom, že jsme nemohli mluvit. No a ty lektvary se vařily z bylinek (no spíš z ňákejch trav, který tam rostly) a „vyvařili“ jsme si skoro celou bombu. A nakonec jsme to museli vypít - bylo nám pak ňák nevolno…

V druhým programu jsme si měli vyrábět luky a šípy jako drsný indiáni. Vyráběli jsme je ze špejlí a šípy jsme obalovali vatou, abychom si nevypíchli očko. Tenhle program nebudu rozepisovat, prostě klasická nuda - teda výtvarno…:)

Následoval oběd a po obědě polední klid. V poledňáku se pařilo mikádo a všechny (skoro) rozdrtil Banoš. Ten, kdo nehrál mikádo, se jen tak válel, někdo dotáčel záběry do filmu z letního tábora, ale…
…asi tak za hodinu nás Aňa (zase:)) svolala ven a tentokrát jsme se museli mydlit těma lukama, co jsme si vyrobili. Docela sranda, akorát se všem ty luky zlomili a když už sem já měla poslední, tak přišel Teo a rozdupal mi ho. To bylo fakt srabský, co?:).

Další program měl Císko. Šlo o to, že jsme se rozsdělili na týmy a ty představovaly indiánskou rodinu. Měli jsme si stavět domy a dělat děti (ne, nebojte se, probíhalo to tak, že kluk přišel za holkou, dal jí kytičku a už běželi za bohyní, která jim určila, jestli to bude chlapeček nebo holčička).

Ty rodiny si navzájem ničily baráky. No a tak asi probíhal tenhle program…
Po večeři přijel Pepa Býk a učil nás rozdělávat oheň bez sirek. Mezi tím jsme šli na takovou „malou stezku odvahy“ :).

No a to bylo asi tak vše.
Pavlínka

den čtvrtý

Protože ještě Pepíno nedodal den třetí, trochu přeskočíme a přečteme si co napsala Pavlínka o dni čtvrtém, posledním.
Protože už je to moc dlouho, moc si nepamatuju, co jsme dělali, tak jsem si takticky vzala poslední den, kde se toho zas tak moc nedělo :-) Chudáci ti ostatní… No… Ráno nás vzbudil Zdeny, myslím, že řekl, že rozcvička nebude a že se máme do půl hodiny sbalit. My Lišky jsme ješte tak 15 minut ležely ve spacácích, takže potom byly docela fofry… Sbalit, vynést Gemmy ven a potom uklízet. Náš pokoj byl chudáček zametanej celkem čtyřikrát, protože se to Zdenymu nelíbilo (to bylo tím blbým koštětem, jako:-)). No a jak si vedly ostatní družiny, to teda nevím… No, potom byla snídaně, pak se udělaly ješte úklidové čety společných místností, jako je třeba kuchyně a jídelna. Zatímco jsem já ješte uklízela kuchyň, venku probíhalo vyhlášení. Skončily jsme na třetím místě (my totiž nechceme vyhrávat na začátku roku, víte, to bylo schválně!!!), ale ještě není nic ztraceno, čeká nás poslední rozhodující cesta za indiánským pokladem!

Družiny vyrážely s několikaminutovým odstupen podle pořadí, takže jsme jako třetí vyrazily na cestu směrem, tuším, Radešínská Svratka. Asi jo. U tří travnatých hriští jsme přešly přes most a šly proti proudu řeky a pořádně jsme se rozhlížely, abychom našly vsechna ptačí pírka do indiánské čelenky. Nejdřív jsme se prodíraly křovinami, jenže potom jsme si řekly, že když půjdem takhle po šnečkovsku, tak nám stejně žádný pírka nepomůžou. Tak jsme se na to teda vykašlaly a náš konečný počet pírek byl 4. To ale nebylo všechno! Přece nebude zavěrečná cesta jen o chůzi a čučení na zem! Po cestě jsme potkávaly indiánské náčelníky a Ti nám dávali různé úkoly. Tuším, že tam byly tyto: Poznat, který indián byl na mapě pokladu; přiřadit obrázek ke správnému měsíci a… tak různě:-)

Po tom dlouhém putování (teda, nebylo zas tak dlouhé, ale musím říct, že moje družina byla už dost unavená) jsme tedy došly na konec cesty, kde na nás čekaly další dvě družiny. Vzápětí dorazili i poslední Jeleni, tak jsme společně šli za indiánem - strážcem pokladu. Nevím, jak je to možné, ale byl hodně moc podobný Piškotovi, možná i trochu povahou:-) Přišli jsme tam a on: „U? Uhuhugugu!“ No, nakonec pochopil, že jsme Češi, a tak jsme se nějak domluvili. Když zjistil, že chceme poklad, prohlásil, že je prodavač suvenýrů a že si ho někdo najal, aby nám dělal indiána. No, když jsme na jeho pokyn skočili ze skály (byla nízká), tak nás dovedl k pouzdru na kytaru, nebo na co, kde měl vyskládány svoje suvenýry. No, nakonec jsme všichni dohromady koupili takovou sošku (podle mého názoru byla pěkně ošklivá:-)). Potom se tam zčistajasna objevil Wolf. Řekl, že jsme sošku vybrali dobře, ale že tahle expedice byla podvod, protože chtěl zjistit, jak jsme dobrý. To naštve, co?! :-)

No a potom už se šlo jenom pohromadě domů. Jak to probíhalo, to nevím, protože jsem šla s Aňou do Radňovic. Doufám, že příští expedice bude alespoň pravá:-)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 17. 11. 2004
článek číslo 243
autor: Jíťa

 

Toulavé vlče

Rozhovor s Teem, hlavním legendovým, o jeho začátcích, o šikaně, nových trendech v středisku a o budoucnosti.
Začneme klasicky. Pověz nám, jak jsi se ty do skautu dostal?
Já jsem se dostal do skautu přes taťku – on skautoval okolo roků 68-69 a vyprávěl nám o tom odmalička.
Začal jsem chodit v Ostravě, ale tam to bylo takový pochybný – na družinovku se šlo většinou na nějaký hřiště a tam se celou dubu jedl šťovík.
V r. 1991 jsme se přestěhovali do Nového Města – bylo to v létě, tak jsem jel hned na tábor. Naši se znali s Pepou. Tenkrát to byly takový ty masový tábory – asi 150 lidí (viz. fotka). No a pak už jsem nastoupil normální skautskou kariéru.

Mám z vyšších míst nařízenou jednu povinnou otázku, a teď by se vcelku hodila… Tak tedy: Jak vzpomínáš na legendární Káňata?
Káňata – no, to je problém.. Jak to navlíct… Když jsem byl vlče, tak Káňata byli prostě vzor, chtěl jsem jít do skautu dřív právě kvůli Káňatům.
Když jsem se tam konečně dostal, nastalo zchlazení – vzal si mě do parády Black, byl jsem družinový otloukánek, Pudil mi vymýšlel všelijaké přezdívky – třeba MIMČO – tu jsem měl až do Tábora smíchu 1997. Ještě horší bylo PODLEJZ, to jsem nesnášel, tak mi tak Pudil říkal pořád. Absolutně nechápu proč.
V Káňatech jsem byl rok, pak se rozpadli – všichni odešli do roverů.
Pak jsem přešel do Jelenů, tam to bylo dost podobný. To už jsem uvažoval, že skončím, ale nestalo se.

Jak je to podle tebe s "družinovou šikanou" dnes?
Šikana je dost tvrdý slovo, ale nějaká je. Já jsem zažil všechny pozice: dostával jsem kapky, sám jsem tak vychovával nějaké členy, a teď, jako vedoucí, samozřejmě vidím, že takovýto styl výchovy se k slabším členům uplatňuje i dnes. Důležité je ale poznat hranici, kdy už to přechází v šikanu. Pak je potřeba zakročit vyšší mocí.

Ty nyní funguješ v oddíle jako legendový vedoucí. Mohl bys nám vysvětlit, jak vůbec „legendování“ vzniklo a co to znamená?
Vzniklo to tak, že byla skvělá Narnie 1, a když se dělala Narnie 2, chtěl jsem, aby byla taky skvělá a aby navazovala na tu první, aby byl co nejlepší příběh. To byly základy legendování. Ale přišlo nám, že děcka z toho byly otrávený, že to ani tak neocení, tak jsme pak dělali jakoby opak – Quo vadis? 2003. To bylo prostě chudý a z toho jsme byli otrávený zase my, vedoucí.
Tak jsme si řekli, že další rok uděláme Narnii 3 s ještě velkolepější legendou a s ještě víc postavama, a že všechno bude ještě víc propojený. Všechno mohlo být jakýkoliv, ale hlavně velkoplepý!
No a já jsem o těch Narniích věděl nejvíc, tak jsem se stal hlavním legendový vedoucím. Pravda, občas jsem prudil i kvůli detailům v příběhu, tak jsme se občas pohádali.

Proslýchá se, že toto „legendování“ neděláte jen ve skautu, ale rozjíždíte něco ještě velkolepějšího. Mohl bys nám to přiblížit?
To je pravda. Jak začalo být všechno velkolepý, zjistili jsme, že bychom mohli dělat i tábory pro děcka za peníze. A pak najednou shodou okolností přišla za paní Kubickou paní Daniela (z nejmenované firmy, která je dnes už naší konkurencí) a ptala se po nějakých schopných lidech - že dělá programy team-building a odpadl jí tým. Paní Kubická jí dala číslo na Piškota a už jsme jeli na první akci k Plzni. Tam s námi byli spokojení a my se rozhodli založit vlastní firmu. Před čtrnácti dny jsme měli první samostatnou akci. Živnostenský lis už je na cestě.

Prý připravujete velkolepý film z velkolepé Narnie 3. Povíš nám o tom něco?
Ano to je pravda. Bude to něco trochu jiného než byly filmy doteď. Jsme dost napnutí, jak veřejnost tento styl přijme. Každopádně nás (teda hlavně Piškota a Tesáka) to stojí dost úsilí a času. Můžu slíbit hodně efektů i perfektních záběrů. Premiéru plánujeme někdy kolem Vánoc, ale možná se zde objeví nějaký trailer už dřív.

Jak se s odstupem času díváš na svůj předčasný odjezd z tábora Narnie 2002 a události s tím spojené?
No, celé se to odehrávalo v takové té euforii čerstvě navázaného vztahu. To pak člověk dělá věci, které by normálně nedělal. Prostě má trošku iracionální myšlení. Svým způsobem to byla taky tak trochu provokace, co Zdeny snese. No, ale už jsme si to vyříkali a tak nějak to uzavřeli. Občas to ale musím otevřít, protože se mi zdá, že někteří roveři, kteří v tom tenkrát byli zaintersovaní a mysleli si jak to má jednoduché řešení (Nebudeš to dělat a hotovo!), se dostávají do podobné situace. Nedokážou si přiznat, že překračují tu nepsanou hranici, a tak ji podle potřeby posunují dál. Kvůli tomu se ještě občas pohádáme. Ale teďka to vypadá, že už to bude pasé jednou provždy.
Jako takový velký mezník v nápravě tehdejších napjatých vztahů vidím zimní tábor 2003. Tam vyvstaly úplně jiné problémy, které donutily rovery, aby se stmelili do jednoho jednomyslného teamu. Vyvrcholilo to onou pověstnou vigílií. Myslím, že tam roveři vytvořili nejlepší team, co kdy byl. Bohužel na úkor rangers, ale to už je jiné téma.

A co ty a kuchyně? Změnil jsi nějak názor na hádku roverů a rangers potom, co jsi dělal táborového kuchaře?
No nevím, jestli budou čtenáři vědět o co tam šlo takže ve stručnosti: Děvčatům se zdálo, že je roveři (a hlavně programoví) berou jako služky, které patří jen do kuchyně. Že nemají šanci se v oddíle prosadit jako kluci. No vznikla z toho velkolepá hádka s ostrou výměnou názorů, slzy, tichá domácnost…
To bylo samozřejmě hlavním důvodem, proč jsem šel do kuchyně. No a musím říct, že je to pěknej opruz. Takže názory na to, že v oddíle mají holky i kluci stejnou šanci se stát programovým, se u mě nezměnily. Je to jenom o iniciativě každého jednotlivce. Důkazem jsou snad nové posily v programovém teamu (Áňa a Eliška), které to docela rozjely. Stále si také myslím, že celý rok nic nedělat a pak jet „jenom“ na tábor do kuchyně, je přece jen méně náročné, než připravovat každou akci a trávit hodiny vymýšlením programů. Každý by se měl zamyslet jestli dává oddílu dost a jestli jenom neblokuje místo jiným, kteří by oddílu dali víc. Každopádně mě kuchyně naučila si více vážit kuchařů a řehole, kterou na tom táboře podstupují a pomohla mi pochopit, že strávit tři týdny o prázdninách zavřenej v kuchyni s vidinou, že za rok to bude to samé, je horší, než nejet na tábor vůbec. No, ale jak už jsem jednou říkal, co s tím kdo udělá je jen a jen na něm.

Vraťme se teď zase trošku zpět, k oddílu. Dokážeš si představit sebe ve funkci vůdce 1.oddílu Naděje?
Jo.

Plánuješ to?
Dokážu si to představit, ale nebudu.

Proč?
Nebylo by nejmoudřejší teďka o tom mluvit.

Jak bys porovnal Zdenyho a Montiho jako vůdce?
Každej byl úplně jinej vůdce. Oba věnovali oddílu hodně úsilí a byla to od nich velká oběť. Každý z nich se snažil, aby byl oddíl co nejlepší, ale měli taky svoje vrtochy, které ho moc dobře neovlivňovali. Monti dost zaváděl některé vojenské móresy, což bylo dost prudérní a vedlo to k hádkám s PK. Taky mně nepřišlo moc vhodné tahat do oddílu náboženství (Montiho tradiční: „Neber boží jméno nadarmo do úst.“). Zdeny má výhodu v tom, že je oddílu věkově blíž. Jeho hlavním problémem je, že nemá stejný vztah ke všem členům oddílu. Jsou tam lidé, se kterými si rozumí a tak se s nimi více baví, blbne s nimi atd. To v očích těch ostatních vytváří dojem, že někomu nadržuje, i když to tak samozřejmě není. Monti si držel ode všech stejný odstup. Pomáhal mu v tom, ale i ten věkový rozdíl.

Dobrá. Prozraď nám ještě, jaké šance na udržení dáváš novému kmeni?
Vypadá to dobře, ale zažil jsem už pěknejch pár pokusů, které selhali.. Přeju jim to. Akorát by taky mohli začít dělat něco do střediska.

A co si myslíš o relativně novém trendu v našem středisku, že rangers vedou vlačata a roveři světlušky?
Normálka. Pohoda. Nevidím v tom žádnou závadu, když je to baví.

Normálka, pohoda.. Slova, kterými Teo zakončil svůj rozhovor, jsou značně vystihující. Troufám si říct, že poukazují na jeho životní postoj. Je to prostě fajn člověk, který se dokáže vyrovnat s minulým i budoucím.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 22. 11. 2004
článek číslo 244
autor: Mates

 

Výprava Jestřábů

Tak už vznikl relativně v krátke době článek o další, tentokráte delší výpravě Jestřábů. Konala se ve Žďáře nad Sázavou v místní skautské klubovně... o tom, co se dělo, dělalo, ničilo atd. píše Mates.
První den

Sešli jsme se na vlakovém nádraží. Byli jsme tam jen tři Jestřábi: já, Dosty a Budulínek. A víte kolik vedoucích? Čtyři: Býk, Tkanička, George, Vařík a ještě navíc Majkí, která se nám starala o potravu.

Jeli jsme do Žďáru do klubovny žďárských skautů. Přijeli jsme už za tmy kolem šesté hodiny. V klubovně jsme si nechali věci a šli jsme do hradu (byla to procházka nočním Žďárem). Když jsme přišli do hradu, ubytovali jsme se a udělali jsme večeři i pro krále. Jenže králi večeře nechutnala (chleba s rybí pomazánkou je asi jen pro poddané), a tak nás určil „vybírači latrín“. Potom jsme se šli spát.

Druhý den

Druhý den ráno jsme se nasnídali (mňam – chleba se salámem). Pak jsme šli ven vybírat latríny - krabičky se sirkami. Museli jsme brát jen jednu sirku, ale byl tu bonus - rukavice – s tou jsme mohli brát 2 sirky. Však taky prázdná krabička byla za 5 bodů.

Potom jsme byli podkoní. Museli jsme: zasadit les, pokácet ho a postavit ohradu. Když byla ohrada postavená měli jsme najít 3 koně, pak jednoho chytit do lasa a dovést k ohradě. Podařilo se. K obědu nám Majkí udělala špagety se sýrem a s kečupem. Mňam, mňam, mňam:). Potom jsme měli polední klid, kdy jsme si skládali vlaštovky.

Pak jsme se stali uklízečkama: oprašovali jsme knížky: 1. patro - kleknout si a oprášit knížku, 2. patro – vyběhnout doprostřed schodů a oprášit knížku, 3. patro - vyběhnout celé schody a oprášit knížku, 4.patro - vyběhnout nahoru, stoupnout si na židli a oprášit knížku. Dalším úkolem uklizeček bylo stlaní postelí.

Když bylo vše hotovo, tak král přišel na večeři. Tentokrát se Majkí vytáhla. Uvařila nám výborné rizoto se smaženým párkem. Po večeři jsme si házeli vlaštovky :-).

Pak přišli vojáci SSL a byl nástup. Po nástupu jsme si měli lehnout do spacáku. Poplach! a další - tentokrát jsme uspěli. Potom byl náš výcvik - hod granátem, střelba z luku, složení vojenské přísahy. Celou klubovnou zněl náš bojový pokřik: „My, vojáci SSL máme výcvik very well !“

Pak jsme šli spát. V noci nás probudili hraničáři a my museli ubránit hrad. Podařilo se nám projít přes past. Král nás jmenoval ministry války. Unavení jsme šli spát.

Třetí den

Ráno jsme vstávali o půl osmé. Po rozběhání jsme dobře posnídali. Vánočka s nutelou a čajíček. Dobrůtka. A honem zpět do hry. Museli jsme zabránit útokům vojáků na hrad. To jsme zvládli. Vždyť jsme byli výborně vycvičená bojová jednotka. Zachránili jsme princeznu. Opět jsme zvítězili. Král odjel pryč.

A honem sbalit věci. Došli jsme naštěstí včas na vlakové nádraží. Vláčkem jsme přijeli do Města za pěkně mrazivého a větrného počasí.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 24. 11. 2004
článek číslo 246
autor: Zdeny

 

IRON skaut - plavecká etapa

Další závod do série střediskového IRON SKAUTA - plavání, se uskutečnil tento víkend.
Účast byla docela hojná - nebo lépe řečeno - bazén se zaplatil - tak asi tak.
Disciplíny byly klasické - plavání volným způsobem a plavání pod vodou.
Výsledky sem snad někdo dodá, já jen poznamenám že nejlepších výsledků myslím jako tradiče dosáhl Pepa Tulis - bývalý plavec a Pavlínka Marková.
Největšímu zájmu se potom těšila samozřejmě skluzavka, kterou jsme si náležitě všichni užili.
Vlak jel až hodinu po konci bazénu, tak jsme v klidu vyhlásili výsledky a stačili i vykoupit většinu stánků ve Žďáře na nádraží.
Prostě klasická středisková akce :).

Výsledky plavecké etapy:

Starší skauti:
1. Tulis Josef - Pepa
2. Hlisnikovský Petr - Pusík
3. Ondráček Tomáš - Bany

Starší skautky:
1. Marková Pavla - Brian
2. Bendáková Markétka - Maky
3. Ambrožová Hana - Žofka

Mladší skauti:
1. Tulis Vojtěch - Vojta
2. Ondráček Filip - Filda
3. Nečas Matěj - Budulínek

Mladší skautky:
1. Kubická Bára - Bája
2. Žáková Michaela - Šnek
3. Ambrožová Klára - Meli

Nejmladší skauti:
1. Zajíček Tomáš - Tom
2. Mareček Filip - Filip
3. Petr Jiří - Kolombo

Nejmladší skautky:
1. Nečasová Tereza - Bugi
2. Šimková Daniela - Danča
3. Vrabcová Jana - Janča
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 8. 12. 2004
článek číslo 249
autor: Zdeny

 

Chumelí se chumelí - listopadová výprava

Neznámých míst pro výpravy stále ubývá, skoro bych řekl, že v okolí Nového Města už žádné místo kde bysme s oddílem nebyli, není.
Tak i listopadová výprava se uskutečnila ve Sněžném ve staré známé tělocvičně. Ale myslím, že to nikomu nevadilo.
Páteční odjezd byl pod vedením PK, protože já jsem dorazil až těsně před večerkou a Piškot jel autem. Ale prý byl oddíl v autobuse dokonce pochválený za chování – což se mi tedy upřímně nechce věřit.
Večer se odehrál ve znamení míčových turnajů a velký ohlas vzbudil Tesákův program, kde s míčem bojovali „postižení“.

Noc prý byla chladná, mně se tedy nezdálo ale holkám se prostě musí věřit – když teplota v tělocvičně klesla na smrtících 12 stupňů a ony mají spacáky pouze do – 18. Tak jim teplo být prostě nemůže – to uzná každý :).

Hned po proloupnutí očí vtrhla do tělocvičny dvě individua – typičtí Amíci – to poznal každý podle vzhledu. No ale nebyli to Amíci, bylo to jen přestrojení, aby je opravdoví Amíci nepoznali. Ti jdou totiž stejně jako my po Svatém Grálu s velkou vervou a tak by mohli dělat problémy. Proto se každý převlékl také za Amíka (bunda na ruby a jiné amícké výstřednosti) a vyrazili jsme do terénu.
No nebudete tomu věřit, ale vyjdeme za roh tělocvičny a kdo tam nebyl? Amíci. Začal výslech co že tam jako děláme a i přes to že se všichni tvářili jako výlet amíckých děti jdoucí ve Sněžném do bazénu – nebylo nám uvěřeno a běželi nás „nabonzovat“ šéfovi.
Ačkoliv jsme jemní a slušně vychovaní skauti, nezbývalo než se vydat po jejich stopách a odklidit je z cesty. Každá družina jednoho – no představte si jak třeba Veverky pokládaly Amíka Tesáka na lopatky…:). Za odměnu si pak s nima mohli, vlastně museli dát rozcvičku.

Po návratu a důkladné snídani, která probíhala spořádaně ve družinách (třeba Veverky všechny seděly na chodbě, cpaly se kakaem a pomlouvaly……no radši ne, aby jim Ježíšci přinesli nějaké dárky.

Zvláštní jak se za chvilkové nepřítomnosti dokáže tělocvična změnit k nepoznání. Typická překážková dráha hned v prvním programu. Konalo se několik kol a postupně se vystříbřovali ti nej a nej a nejlepší – jak u kluků, tak u holek. Pokud si správně pamatuju a dobře se koukám na fotky, tak u kluků byl první malej čertík Vojta, druhej Filda a třetí Bany – koukám, že mládí nám dává pěkně na frak :). U holek byla obsazena pouze dvě místa a to Pavlínkou a Čeginkou.
To ovšem nebyl konec využití dráhy – následoval družinový sedánek. Úkolem bylo absolvovat podobnou trasu, ale v sedě tak, že se jednotliví členové předbíhají a sedají před prvního – no docela „masakr“.

Další vnitřní program se těšil také všeobecnému zájmu, protože herecké umění není nikomu z oddílu cizí – myslím, že učitelé na gymnáziu ví sami nejlépe :) – tak došlo na družinové scénky, jejichž téma se losovalo z předem odevzdaných lístečků. Hlavně rodina Kopečkovic v podání PK mi utkvěla v paměti :).

Určitě se uskutečnilo i několik výběhů ven do mrazivého, mokrého, ale i sněžného počasí, ty mi v paměti neutkvěly, tak snad někdo jiný. V paměti mi utkvělo dotáčení několika táborových záběrů – pro upřesnění z tábora letního, kdy jsme se klepali jako osiky a při proletujícím sněhu se snažili tvářit jaké nám je vedro :).
Večerní výběh asi utkvěl v hlavě všem, kdy po vzoru gamebooku chodily družiny po Sněžném a získávali obratnost, zkušenosti a nebo přicházely o životy… Xík třeba v rámci získávání zkušeností rozhodla že jedna čtvrtina je větší než jedna polovina atd. Nejzajímavější disciplínou bylo pokládání na lopatky – blátivá loučka za kostelem se zbytky sněhu k tomu byla jako stvořená. Nechápu proč jako soupeře musí tvůrce programu vybírat vůdce – že by tím byla hra atraktivnější? Zřejmě ano.

Protože už jsme byli pěkně napapaní a byla pozdější noční hodina – prostě ideální čas pro vyzvednutí Svatého Grálu. Nebylo to ovšem jen tak – to nezmiňuju to, že družiny do jedné zabloudily :). Svatý Grál byl nakonec přesně tam, kde ho nikdo nečekal – přímo nám pod nosem v parku před tělocvičnou. Ale přišli jsme pozdě a americká parta archeologů je již vyzvedávala. Ale protože nebyli čistého srdce, tak jsme mohli sledovat zajímavou scénu jak se šéf této konkureční badatelské skupiny zbláznil – po dotknutí Svatého Grálu ovšem.
Poté došlo k malé neorganizované přestřelce, kdy došlo i ke ztrátám na našich stranách – bohužel naši expedici opustil Indy Jones. Zemřel pro to, čemu celý život věřil…

Usínání bylo tentokrát rychlé a i noc byla prý teplejší.

Ráno už nás čekal jen úklid, balení, pro nováčky odvoz věcí do klubovny a pak pěší návrat domů. Šli jsme netradiční cestou, takže nám to docela utíkalo i když jsme se bořili v lese do sněhu a cestou se vykládalo a vykládalo.
Rád při cestě jedním uchem poslouchám, jak výprava působila na členy, které zážitky si znovu připomínají, z čeho jsou nadšení a z čeho nikoliv…

V poledne jsme zastavili na obídek na jediném lesním plácku bez sněhu. Staří zkušení členové dle zvyku vybalili spacáky a karimatky a na tu hodinku vaření se pěkně natáhli.

Do Města jsme dorazili kolem druhé hodiny – docela brzy – to proto že nás Škráňa, naháněná Pepínem a jinými obdivovateli pěkně popohnala.

Myslím, že výprava se líbila a že test Císka s Eliškou jako programových docela vyšel. Uvidíme, jak se bude dařit dál.

P.S. Určitě jsem dostatečně nepopsal všechny zážitky, tak pokud někdo z účastníku chce (:)), tak má možnost - jako vždy.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 19. 12. 2004
článek číslo 251
autor: Šídlo

 

Půda prošla křestem!!!

Ano, vidíte správně na svým monitorech. Pokřtily jsme půdu v klubovně na naší vánoční výpravce, která proběhla z pátečního večera na sobotu. Člověk by se divil, co dovedou berušky na své výpravce spáchat, tak se začtěte a nechte se překvapit.
Letos to je s Vánocemi trošku na houby. Konečně napadla ta trocha sněhu, bez které si většina lidí nedokáže Vánoce ani představit (až na některá individua, mezi než se s hrdostí zařazuji). Tož bylo signálem pro sněhové radovánky, ale to už vážně nejde – musím začít od začátku.
Někdy v pátek kolem páté hodiny odpolední jsem začala plašit svoji milou rodinku, že za půl hodiny mám být na stanovišti alfa s plnou vánoční polní. Po zabavení ozdob, světýlek a dalšího vybavení, se v předsíni objevila přeplněná gema s igelitkou (podle mamči jedu na několik měsíců pryč, kdyby věděla, že tam ze svých osobních věcí mám jenom spacák a polštářek asi by se divila). Byla jsem přímo vyhozena ze dveří, za mnou byla poslána gema s igelitkou, a tak jsem musela jít. Vyhodíš ho dveřmi, vrátí se oknem, tak se to myslím říká, ale já se vrátila dveřmi (nechala jsem doma šálu, čepici a další zazimovací vybavení). Musela jsem ostatním na ulici připadat nějaká divná, protože se neustále ohlíželi a koukali po mém spacáku (blázni).

Po příchodu do klubovny, kde jsem narazila na "roztomilá" vlčátka, která mi svítila do očí baterkou, jsem mohla s potěšením zjistit, že už dorazila naše nejhlavnější – Pubu. Zrovna byla v nějakém družném hovoru s někým. Jen, co se vlčata odpálkovala domů, jsme mohly začít plánovat co s čím bude kde. Zapomněly jsme několik věcí, ale dalo se pro zajet (prodlužovák). Měli jste vidět Pepu, poté co spatřil naše přenosné vyhřívání (taková ta přenosná elektrická kamínka), které jsme nakonec nepoužily. Už jsme kompletní – Pubu, já, Mimčo, Dany, Duo, Kangi a psos Džeky. Teď by asi následoval podrobnější výčet rozdělení úkolů, ale tím vás zatěžovat nebudu.

Koukly jsme na půdu a odklidily stranou dalekohled a několik dalších věcí (přece jenom berušky jsou občas trochu hrrr), udělaly místo pro stromeček (nebo jeho napodobeninu, takové zelené umělé koště, které nám zapůjčilo Mimčo, pardón Zuzka.). Tím tady nechci urážet Zuzku nebo její vlastnictví, ale živý stromek je živý stromek, jsme rádi i za umělý.
Začínají se pomalu scházet berušky a jejich rodiče. Je zvláštní, že první se objeví rodič s batohem, hned za nosičem je beruška, která se zubí od ucha k uchu, jak to má dobře zařízeno. Při odchodu je to většinou naopak (beruška a batoh, rodič), ale i výjimky se najdou. Přišlo okolo jedenácti berušek s výbavou na několik dní putování.

Když už jsme kompletní, vydáme se na delší putování do obory (nebo jak se tomu místu říká). Cestou si několikrát zablbneme, zahrajeme si pár her. Docela dobré vzpomínky mám na špičkovanou (baba se předává šlápnutím na špičku boty), kdy mé pevné boty škodily na všech frontách. Pobavila jsem se pohledem na Pubinu, jak se snaží prohnat naše treperendy. S Kangi jsme si prohodila pár zápasnických objetí než se mi podařilo ji přišlápnout. Po ukončení této nanejvýš zábavné hry, jsem se šla vyškrábat do příkrého kopečka, kam se i v létě špatně leze a hůř v zimě, kdy to klouže. Někdo přece musí poschovávat plovoucí svíčky tak, aby se při tom pobavil. Berušky se vrhli na kopec statečně a s nadšením, po několika krocích však už nadšení pozvolna vyprchávalo až nakonec většinou ani nezbylo (a to jsem neseděla až nahoře, ale ve dvou třetinách). Sejmula mě Kačenka, když se sklouzla přímo na můj krk a zahrnula několik svíček do sněhu, tak že jsme je nenašly (jedna skončila u Kačky v kapuci). U mostu s Pubu a Kangi jsme usoudily, že proud je příliš prudký, proto se přesuneme k dalšímu mostu. Tak se i stalo. Po zapálení svíček se podařilo zavoskovat několik bund (samozřejmě nechtěně), ale i dorazit na místo určení. Při pouštění lodiček v zimě se jich několik utopilo již v přístavu, další se z něho ani nehli, jiné smetl zákeřný proud a těm, co se podařilo nějak přežít prvních pět metrů, nezáviďte – stejně se za chvilku potopili jako Titanic (po srážce s větví nebo s vodním živočichem). Jedné berušce se málem podařilo vánoční rochnění v té báječně studené vodě, ale zachránily jsme ji s nasazením vlastních suchých bot.

Další zastávkou byl několik uměle zbudovaných rybníčků (z výkladů jsem pochopila, že je má na svědomí Pubu za mladých let, nebo jsem asi neposlouchala dostatečně pozorně). Abychom využily tohoto svátečního momentu a dovedly atmosféru na vrchol, zapálily jsme několik balení prskavek střední velikosti. Po vyudění a prskání jsme se i několikrát sklouzly a vydaly se k ježíšku do klubovny.

Byla jsem vyslána jako předvoj (musela jsem upozornit Ježíška, že už banda jde, tak ať kouká zmizet). Musím uznat, že to Ježíškovi slušelo. (Teď jsem si vzpomněla, že někdy v pátek se dostavil i Mládě, který má ze mě strach. Teď si každý mužský šáhněte do hlavičky a vytáhněte informaci, zda-li se mě bojíte. Vidíte, nemáte žádný oprávněný důvod se mě bát. A pokud si myslíte, že máte důvod se mě bát, tak mi ho laskavě napište na mail misa.dablik@centrum.cz a já vás vyvedu z omylu.)

Když se banda dostavila do klubovny, našla tam Mimčo – Zuzku, která je nasměrovala na půdu, kde čekal vyzdobený stromeček, zima a hromada dárků. Raději jsme tam nezůstávaly příliš dlouho – sešly jsme o patro níž, stromek vzali s sebou a mohlo se slavit dole v teple. Teď ten stromek můžu pochválit za jeho velikost, kdyby měl dva metry tak nevím, jak bysme ho přenesly dolů. Při večerní žranici někdy okolo osmé, deváté hodiny jsem šla nasekat pár kousků dřeva. Kouknu do dřevárny, tam takové tlusté špalky a tak malá sekerčička (leda tak na třísky). Raději jsem koukla do nářaďákového kumbálu, kde byla sekera hodna své velikosti. Opravdu jsem si to sekání užila, představovala jsem si někoho v nemilosti (a s přítelkyní) a vyřídila několik špalků na sympatická polínka. Nyní přijde pro mě asi nejzajímavější okamžik celé výpravy. Najednou se otevřely hlavní dveře a tam nějaký nespokojený pán, který mi vyčinil, že sekám večer dřevo. Tak nic, stejně vzal za chvilku roha. Zarazilo mě, že ani nezaklepal – tak jsem zamčela a měla jsem sto chutí pokračovat v sekání dál, ale pak jsem si řekla, že mi to nestojí za to. Dřeva bylo až dost.

Nahoře v klubovně se mezitím všichni ukládali celkem ke spánku. Rozhodly jsme se spát ve velké klubovně, kam jsme se nakonec poskládaly. Já jsem usnula a probudila se až ráno (měla jednu z těch svých hluboko spacích nocí), takže jsem zaspala půlnoční příchod Mláděte, chechot berušek večerní, chechot berušek ranní a jiné drobné radosti života.
Ráno už se nic moc zajímavého nedělo, jenom jsme se vzbudily, uklidily a šly domů.

Tak a máte to tady, třeba jsem Pubu přidá někdy i nějaké fotky. Chci vám popřát pohodové svátky a dál už to znáte.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 20. 12. 2004
článek číslo 252
autor: Zdeny

 

Vánoční pečení

- už mě nabaví psát úvody o tradičních akcích, tak jej jednoduše přeskočím.
Sešli jsme se za docela husté mlhy poblíž železničního přejezdu ve směru na Pohledec. Účast byla hojná a já byl rád, že nám počty oddílu v té mlze nezredukoval nějaký šílený řidič.
Pohledecký kulturák byl vymrzlý, jak se sluší a patří a tak se Jeleni ujmuli zatápění v hlavní pracovní místnosti, zatímco ve spodní – spací – už hučel naplno teplomet.

Má smůla že jsem nebyl na oddílovce, kde se pečení konkretizovalo – tím pádem měl perníčky málokdo a tak kralovaly Lišky se slaným marcipánem. To je tak když použijete celý sáček potravinářského barviva místo toho aby jste použili jen špetku a rozmíchali to ve vodě – to zjistila až pozdě Bája u babičky.

Ale i ostatní družiny bojovaly s těstem srdnatě, takže spokojený jsem byl. Že některé jedince k pečení nedostaneme se dalo čekat, a tak byla zvýšená pozornost věnovaná Hanzovi a dalším pár delikventům.
Dík patří Tesákovi, který živý pečící ruch nahoře koordinoval, zatímco jsme s Piškotem připravovali dole v sále techniku na promítání.

Po všech úklidových pracech a přípravě na noc došlo na dva filmy ze začátků oddílu – úplně první film Tábor smíchu z roku 1997 a potom už Vstříct Tašebánu z roku 2002. Byl jsem až překvapen, s jakým zájmem byly historické filmy sledovány, ačkoliv tam téměř nikdo z účastníků „nehrál“.
Nesmím také zapomenout na filmovou ukázku neboli „trailer“, o který tu šlo hlavně - upoutávka na megafilm z loňského skautského roku – zimní i letní tábor dohromady spojeny Narnijskou legendou – Kruh se uzavírá… No, bude se na co těšit, určitě si udělejte na premiéru čas!

Po klidné noci jsme ráno uklidili a odebrali se k domovům.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 21. 12. 2004
článek číslo 253
autor: Jíťa

 

Myš

Mnozí jste už možná něco zaslechli o našem rodinném příběhu s myší. Já se vám zde pokusím vylíčit, jak to vše probíhalo, samozřejmě ze svého subjektivního pohledu. Zda dodá pro objektivitu článek i má sestra, to už se musíte nechat překvapit:) Přeji příjemnou zábavu.
Cukroví „Ferrero Rocher“ se připravuje z tekuté směsi, která se nechává přes noc vychladnout, nejlépe venku, když mrzne. Chuťově je velmi podobné známým bonbónům, tedy velmi dobré, ale poněkud náročné na přípravu. Proto se jeho výrobou před Vánoci zabývám v naší rodině pouze já.
A tak si jednoho krásného prosincového dne přijdu ze školy, a chystám se dělat ono Ferrero. Otevřu dveře na terasu, kde celá směs přes noc tuhla, odklopím zelený hluboký keramický talíř, který hrnec zakrýval a…
„AAAAAAAAAAAAAUUAAA,“ vykřiknu. Co to nevidím! V hrnci je MYŠ!! Ale obrovská!!! Brrrr!! A ocas se kroutí po celém obvodu hrnce! Fuuuj, to je ale pořádnej potkan! Brrr! A to očíčko jak kouká někam nahoru…
Brrr.. No nic, co se dá dělat, cukroví teda určitě ne. Ne že by mi myši nějak vadily, ale v cukroví – no to teda jo. Úplně se štítím to jít někam vyhodit, ani nevím kam, tak to vyřeším tak, že hrnec znovu zakryju zeleným talířem, zavřu dveře na terasu a je to. Ufff, vyhodí to tedy někdo jinej.
Když se vrátí ze školy moje sestra, napadne mě ďábelský plán. To už jsem na lince vyvalovala vanilkové rohlíčky, když přišla do kuchyně.
„Co to děláš?“, zeptala se.
„Vidíš, ne…“ Zablesklo mi v očích:
„Hele, prosím tě, podej mi to Ferrero, já mám mastný ruce…“ – chi, chi….
„Ježiš, si ho podej sama..“ – odsekává jako vždy, ale blíží se ke dveřím k terase. Dusím v sobě smích – úspěšně. Otvírá dveře.. sklání se… odklápí talíř…
„UAAAAAAAAAA AAAAA A A AAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Tam je MYYYYYŠŠ!!!!“ – řve jak tur.
„POOOMMOOOOC“ – bleskem sedí na okně a dveře na terasu jsou otevřené dokořán. Pořád strašně řve, asi se fakt bojí. Jenže mně už se tam taky nechce... tu myš taky zrovna dvakrát vidět nemusím..
Lenka je úplně hysterická, ale mně bleskne hlavou nápad:
„ Prosimtě co řveš, vždyť je umělá!“
„Jituno ty seš blbá, víš jak se myší bojím!! Fakt, seš pěkná káča!!!“ – vzteká se.
„Prosimtě uklidni se, to jsem já nevymyslela. Já ti to nemůžu říct kdo to vymyslel...“ – kompletuji svůj plán.
„Tak kdo to vymyslel? Řekni!! Řekni dělěj!!! Auuuaaaaa fuuuuuujjjj“
„No jo, ale nesmíš nikde říct, že jsem ti to řekla… Když teda tak řveš.. To je zkouška statečnosti do oddílu. To tam teď musíš jít a vrátit to do původního stavu a já tě za to oznámkuju od 1 do 5.“ Připomínám, že dveře na terasu jsou stále dokořán a já mám mastné ruce..
„Nene, ty kecáš, to by oni neudělali.“
„No tak ne asi..“
„Fuujj, Jituno, víš, jak se myší bojím??!!“
„No tak to bude asi pětka.. Padej aspoň zavřít ty dveře na terasu.“ No zavřela je jen tak tak… Jenže její pohled spočinul bohužel opět na té myši.
„AuuuaaaaauuuAA!!! Ty kecáš, je pravá!!! Vždyť má chlupy!!!“
„Prosimtě, víš, jaký se teď vyráběj napodobeniny? To koupil Zdeny v hračkářství, Háňa mi to dala ve škole. Maky bude mít dneska taky překvápko..))“
„Fuujjj, ty jsou blbý…“
„Takhle vás budou zkoušet všechny, ale ne, že řekneš, že jsem ti to řekla, jasny?! Je to do toho Extreme expedition nebo co to máte, nějaká zkouška odvahy nebo co.“ – přisazuju si: „Anička třeba bude mít pavouky..“
„no, to je pravda, Anička pavouky nesnáší..!“ – ha, vyšlo to:
„No vidíš… Tak už to běž prosímtě zaklopit.“
Blíží se k terase…
„Aaaauuaaaaa – já to neudělám! A to bude takhle každej z družiny?“
„Jo, nebo já ještě nevím, asi jen výběr, oni nevědí, co maj dát klukům – bojí se míň než holky…“
„A já jsem jako první jo?! No to je teda dobrý…“
„Jo, jsi, a buď ráda, že jsem ti to nedala třeba do tašky mezi učení, nebo do postele, měla jsem to na tebe jen tak narafičit někam…“
„Hmm, no to je fakt… Ty jo Jitko já bych tě asi zabila kdybys mi to dala do postele!“
„Tak vidíš, tak už to běž zaklopit!“
„Neeeee- no jo, tak já jdu, ale zavážu si oči…“
„To je o stupeň horší…“
„Ach jo.. no jo, ale teda kdyby to nebylo do bodovaní, tak tam nejdu, jasný??!? Dělám to pro družinu! Fuuuj, ty jsou ale blbý…“
Přibližuje se k terase: „Bleee, už nikdy nejím ze zelenýho talíře! Jituno ty seš fakt blbá, podívej jak jsem ten talíř rozbila, to bude mamka nadávat“
Opět její zrak spočine na myši: „Auuaaaaaa!!! Ta je určitě pravá!!!! Ty kecáš, ty kecáš!!!“
„Prosimtě jak by tam asi vlezla kdyby byla pravá???!!?“ – sama jsem přemýšlela jak se tam myška dostala..
„Hmm to je pravda, ale fuuj ty seš blbá, ještě jaks jí tam ponořila!!!“ – pravda, myška se při své smrti asi trošku trápila… Když lezla dovnitř, nadzdvihla čumáčkem talíř, ale pak už nevěděla jak ven..
Lenka dělá strašný ksichty a strašně řve, když se snaží zaklopit hrnec.. První pokus se nepovedl..
„AAAA já to neudělám! To je děsný! Ty určitě kecáš!“
„Tak jdi ke mně do batohu a vyndej ten papír kde tě mám hodnotit. Mám ho v sešitě v dějepise.“
„Dobře, jdu pro to…. V jakým sešitě?? Tady žádnej dějepis nemáš…!“
„A jo, ježiš, já jsem blbá, já jsem ho půjčila Zuzce! Tak ti to ukážu zítra! A teď už to prosimtě zaklop!“ ))
„Tak já jdu… Nádech… Beru talíř… fuuujj… JOOOOOO!!!!!“ – zaklopila. Bleskurychle zavírá dveře na terasu. Utíká do kuchyně.
„No teda, ti jsou blbí, takový blbý zkoušky. Ufff.. ještě že už to mám“
„No a trvalo ti to dýl než půl hodiny.. Ty seš teda mistr…“
„Jako Jitko já ti říkám, kdyby to nebylo do Extreme, tak to neudělám!“
„Hele prosimtě hlavně to nikomu neříkej, je to tajný!“
„Jo, jasně, v pohodě. A co mi teda dáš?“
„A co by sis dala ty?“
„No pětku!“
„No tak já ti dám 4, nakonec jsi to zaklopila.. No, čtyři mínus..“
„No teda, ale seš pěkně blbá, a oni taky, takový debilní zkoušky.. Fakt!“

Chi chi, dusila jsem se v duchu smíchem. Že je to zkouška do skautu, věřila celé odpoledne.
Myš byla dál v hrnci na terase až do večera. Mamka přišla domů.

Říkám jí: „Mamko, mohla bys prosím přinést to Ferrero, já bych to dodělala…“
Mamka odklopí talíř: „AuuaaaaaaA………! Fuj! To jsem se lekla!“
Lenka i já se smějeme..
Mamka, náš ochránce zvířat záhy po výkříku prohlásí: „Jéžiš, chudák myšička, ona tam vlezla nemohla se dostat ven… Chudinka…“

Lenka zbystří: „Cože, ona je PRAVÁ???!??????!!!!!!! AAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!“ – odskočí od stolu.
„Jituna ty seš tak blbá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“


Tak vidíte, věřila tomu celé odpoledne, a nebýt mamky, věří tomu dodnes.
A jestli se ptáte, kdo myš nakonec vyhodil, byl to náš taťka. Skončila v popelnici. I s těstem.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 22. 12. 2004
článek číslo 255
autor: Císko

 

Vánoční roverovka

Já osobně jsem se do přípravy této akce vůbec nemíchal, protože- jak mi bylo řečeno - se tam prej budou zpívat koledy a péct cukroví. A já bohužel nějak ten hudební sluch postrádám a perníčky jenom jím… A tak sraz byl v sobotu 17.12. v klubovně ve tři.
Všichni dorazili skoro zavčas, jen hlavní organizátorka akce Viky přišla samozřejmě jako poslední (to důležitý lidi dělávají). Na programu bylo již zmiňované pečení perníčků - Viky to udělala chytře - maminka jí doma udělala těsto a teď stačilo jen těsto vykrájet a upéct. Jenže paní Chytková toho těsta udělala asi 20 kilo, a tak jsme vykrajovali a vykrajovali a pekli a pekli a těsto pořád neubývalo. Do toho po sobě několikrát vypadla elektrika… Samozřejmě jsme tam byli my, muži, a věděli jsme jak na to - stačilo jen otevřít skříňku od elektriky. Jen to bohužel nešlo. Ale přišel zázrak z čistého nebe a elektřina opět naskočila. Děkujeme Ti, Pane.

Po těchto potížích jsme odtáhli do pohledecké klubovny. Pro nezasvěcené popíši, jak to tam vypadá: je to starobylá chaloupka dole s jednou místností, nahoře s půdičkou. Chybí WC. To klukům nevadí. Ti chodí na malou běžně ven a protože je zima, tak na velkou do závějí:-) Ale děvčata jsou jiná. Tkaničko, na tebe jsem to nemyslel:-) A proto musely holky navštěvovat kulturák. Podlaha je betonová, ale to nám nevadilo, protože jsme si půjčili z kulturáku matračky. Takže místo podlahy bylo jedno velké letiště.

Co se týče programu, tak si holky domluvily, co se bude zpívat na Vánočním zpívání. Taky jsme si pomalovali hrnečky, bílé hrnečky barevnými barvami. Můj hrneček byl dost instrumentální a taky trochu industriální. I Džordž měl pěkný hrnek. A Kajman taky. A Tkanička, Čiky, Aňa a Eliška jakbysmet. A Viky měla nejhezčí hrnek světa. A Pudil určitě nejzajímavější. Po malování jsme se vydali na půlnoční romantickou procházku na Vávrovku. Bylo asi mínus třicet, vítr fučel rychlostí 120km/h… a pár lidí mě párkrát vymáchalo ve sněhu. Naštěstí jsem nebyl sám. - Teď jsem si uvědomil, že spousta lidí nechápe rozdíl mezi kmenovkou a roverovkou. Kmenovka je schůzka v týdnu zhruba na 2 hodiny a roverovka je víkendová akce.

Po návratu jsme se vrhli na cukroví, kterým nás naše maminky vybavily. Bylo dobré. Paní Koutenská, děláte dobrou čokoládu. A ty maminko (moje), ty kupovaný sušenky, co jsi mi s sebou dala (protože cukroví pečeš zrovna tento víkend), ty jsme snědli do posledního drobku. Byly fakt moooc dobrý (ironie:-). Po tomto občerstvení jsme se uchýlili do spacáků. Ráno jsme se vzbudili do pěkný kosy - aklimatizace do mimospacákového prostředí byla krušná. Ale jsme skauti. Pořád lepší, než kdybychom spali na Vávrovce. Večer jsme totiž měli s Martinem chlapské řeči o bivakování u této skalky. Po úklidu jsme vyrazili vstříc dalším osudům. Do vany a na oběd.

VÁŠ GINOTIKOLOBOMASOFIL
(člověk poněkud více zaměřený na ušní lalůčky:-)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 1. 1. 2005
článek číslo 257
autor: Eliška

 

Zpívání na náměstí

Začalo to tak, že Čiky (krátký vlasy, červená bunda…) objednala Attyho (delší vlasy, 12 neslušných slov v životě:-)…). A čím chce být jednou Atrei? Učitelem v hudebce. No, a pan učitel se do toho poněkud vžil a pokoušel se z nás během dvou dní něco vyždímat- chtěl vyloudit pár vánočních tónů z našich nepoužívaných fléten.
První „zkouška“ trvala od 19hod až do půl deváté. Původně měl v plánu vytvořit na koledách trochu dynamiky, ale nečekal - přece jen, ne všichni rozumí slovům crescendo či decrescendo…:-) - takže z toho byl jen šrumec. Nakonec jsme se dokonce dostali tak daleko, že - i když zde snaha o zeslabování byla - znělo to pořád stejně…

Jakmile byl tento problém překonán, objevil „herr lehrer“ další. Zrychlování. Proto pořád dokola opakoval: „Týram pam pam týram pam pam typ typ tam tam tý… (Štěstí zdraví) anebo: pam pam pam pim pam pim pá, pram pram pram prim pram prim prá… (Pásli ovce valaši).

Druhá „zkouška“ - hodinu před zpíváním pod stromkem - byla (z pohledu hráče) lepší. Ale „herr lehrer“ se tvářil dost umučeně a pořád stejně zklamaně. Než jsme odešli na náměstí, stihli jsme si to zkusit na Vlčatech - od našeho příchodu až do odchodu vypadala dost vyjeveně - takže se jim to nejspíš líbilo… Venku pršelo, ale stejně se hrálo. Osobně jsem toho moc nenahrála, protože jsem měla tančící noty - držel je Atrei.

Zpívání v penzionu

Důchodci měli v obličeji dlouhou, úzkou štěrbinu (úsměv), takže se jim to evidentně líbilo…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 6. 1. 2005
článek číslo 258
autor: Teo

 

Premiéra Narnie 3

Ještě v sobotu večer jsme nevěděli jestli premiéra Narnie 3 vůbec proběhne… Ale proběhla, a tak tady je o ní kraťounkej článek.
Ještě v sobotu večer jsme nevěděli jestli premiéra Narnie 3 vůbec proběhne. Film už byl téměř čtrnáct dní sestříhaný a připravený, ale dostat ho do přehratelné podoby, natož na DVD, byl opravdu oříšek. Trávili jsme nad tím dny i noci, padl na to i štědrý den, zrušili jsme počítač za sto táců, přispěli do kasičky v kostele a ono stále nic. Až v sobotu v jedenáct hodin se podařilo vypálit první použitelná DVD. Byl to opravdu dar z hůry na poslední chvíli. Premiéra byla zachráněna. A tak jsme se v neděli okolo půl páté začali stěhovat do kina. Samozřejmě se to opět neobešlo bez problémů, ale po tom, co jsme si prožili v posledních týdnech, nám to přišlo jako legrace.

Nastaly chvíle napětí. Byla reklama a propagace filmu dostatečná? Nebo nikdo nepřijde, protože jsou svátky. Ve skrytu duše jsme očekávali vyprodané kino, ale ke spokojenosti by nám stačilo i 70 lidí, potřebných k zaplacení nájmu. Dopadlo to dobře. Zhruba 120 lidí vytvořilo iluzi plného kina a navíc výbornou atmosféru pro uvedení tohoto snímku.

Celý obřad zahájil moderátor Míša, který nás pak provázel celým večerem. Jako předfilm byl puštěn film Zrození. Natočili ho na podzim mladí roveři a zúčastnili se s ním celostátní soutěže Polibek múzy. A pak už následovala samotná premiéra Narnie 3 - Kruh se uzavírá. Co říci filmu samotnému? Silný příběh spojující první dvě Narnie a doplňující je o nové souvislosti, byl zpracován s nesčetným množstvím dotáčených scén, tak aby byl pochopitelný i pro lidi, kteří ho v minulém roce neprožili s námi. Navíc zde bylo použito efektů a filmových triků, jaké nemají v dějinách filmů MPZ obdoby. Přestože film trval přes dvě hodiny a nenašel se snad nikdo, kdo by se u něho nudil. Dokonce sklidil i několik aplausů (jeden nečekaný uprostřed za Vaříkův playbackový výkon). Neznalí Narnijského příběhu měli drobné výhrady k závěrečným obrazům z budoucnosti, ale ty byly nekompromisně smeteny ze stolu. Obrazy jsou udělány především pro nás a pro propojení příběhu, a je jasné, že těm, co jej neprožili ve skutečnosti, asi moc neřeknou. No, nějaké podrobnější hodnocení nechám na jiných. Ode mě by to asi nebylo dost objektivní. Po skončení filmu, byla ještě možnost shlédnout bonusové materiály, které jsou na DVD. Nejdříve to byl klip „Obejmi stromy“, ve kterém byly sestříhány nejlepší záběry ze všech tří Narnií, tudíž z šesti táborů (letních i zimních).

Na závěr jsme pustili „Film o filmu“, takovou malou ukázku z natáčení bonusových scén. Tento filmeček vyvolal všeobecné veselí, jelikož jeho součástí byli i sestřihy zkažených záběrů (v nichž jsem měl možnost zahrát si hlavní roli, jako největší kazič celého natáčení). A to je asi tak vše, co k tomu můžu říct.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
okénko do života novoměstských skautů

http://okenko.jinak.cz
ze dne 7. 1. 2005
článek číslo 260
autor: Zdeny

 

Premiéra - co předcházelo

Nedá mi to, abych se také trochu nezmínil o této akci a hlavně o tom, co jí předcházelo, protože asi nikdo kromě samotných tvůrců nemůže mít představu…
Šíleně dlouhý, neobratně vyjádřený a nostalgický článek…
Už od roku 1997, kdy spatřil světlo světa první film z dílny MPZ video collection, se snažíme stále zvyšovat a zvyšovat laťku těchto snímků.
Tehdy jsme měli propojenou jen kameru s videem, Miky vybíral scény a jen říkal teď play, teď pauzu, přetočto to, jedem dál. Pak se složitě dodával zvuk k celému snímku, kdy Piškot vybíral hudbu, Miky komentoval a já to se to vše snažil spojit v jedno ještě s původním zvukem. Jedna chybička a celý film se jel znovu.
Tak to byly začátky – nicméně i na takto dělané filmy byl velký ohlas. Ukázali jsme že skauti nejsou jen „křováci“ z lesa, ale že si umí i pohrát s technikou a že jejich program je bohatý.

Léta plynula a dostala se nám do spárů první videokarta za pár tisíc. S tou jsme si tedy užili – zpožďoval se zvuk, obraz se občas pěkně trhal a párkrát jsme i přišli o celý film – Teo, který tenkrát zpracovával film z letního tábora Nela Alba by mohl vykládat – mimochodem jediný film, který nespatřil světlo světa – bohužel.
No a nakonec to skončilo tak, jak to skončilo – zadlužil jsem se a konečně jsme disponovali trochu slušnou mašinkou na tvorbu filmů. Snažili jsme se z ní vymáčknout maximum a laťka se stále posouvala. Mohli jsme ovlivňovat každou sekundu obrazu i zvuku – což ale znamenalo, že na každé sekundě člověk strávil daleko více času… Do toho přišla digitální kamera, DVD vypalovačka a jsme na úrovni nynějších dní.
Asi největší prověření této střižny přišlo s tímto celovečerním Narnijským filmem. Byl začátek října a Piškot se pustil do boje s tímto kolosem – 4 hodiny filmu z letního tábora 3 hodiny filmu ze zimního – k tomu rozhodnutí propojit všechny tři narnijské příběhy za posledních 5 let našeho skautského života.

Když jsem postupně zjišťoval do jakých rozměrů je tento projekt plánován (mohutné dotáčení scén, celovečerní film, měsíce práce), tak jsem byl nucen prohlásit: „Promiň, kámo, ale do toho nejdu, na to mám příliš málo času a nechci jej obětovat tímto způsobem“. Tak jsem také udělal a rozhodně nelituji – jedny ze nejkrásnějších měsíců v mém životě. Jsem rád že to Piškot chápal. Miky, poslední nebo vlastně první z MPZ se také příliš neangažoval – vlastně to ani nešlo – z Prahy jezdí tak jednou za 2 měsíce…

Proto jsem byl rád, že se zapojil Teo s Tesákem. A nastalo období, kdy jsem Piškota vídával vstávat v šest ráno, a odcházet v deset večer domů. Stříhal i v obědové pauze, prostě pořád. Když jsem náhodou přišel domů dříve, mohl jsem aspoň kamarádovi dát něco k večeři, povykládat… o tom, jak se Teo na začátku listopadu koupal, jak Tesákovi roztrhli školní rifle, jak stavěli nad městem bránu do jiného světa, jak Tesák chodí pozdě do školy, protože se natáčí i ráno…
Na klávesnici nápis: ukládat, ukládat, ukládat – přece jen zamrzí když člověk celé odpoledne dělá něco co pak ztratí…

Takhle plynuly dny, týdny, měsíce – já jen pozoroval jak je Piškot unaven, nereaguje na okolí vše dává jen a pouze filmu. Mrzí mě poznámky ostatních že na něj v poslední době není spoleh – kdyby věděli, jak je to náročné… Ale nezastávám se, jeho volba.
Film je už hotový ale pouze v počítači. Na médium né a né jej vyexportovat – tak se s mým počítačem dějí divy – mizí programy a nastavení od výrobce, občas se smaže něco, co se vlastně mazat nemělo… Piškot se stále častěji provinile omlouvá, já se snažím chápat, ale soptím. „Ať už je ta zatracená premiéra za námi!“ Ani na Vánoce není klid, pokoj je obsazen….
Ale konečně se daří. Těším se na premiéru – po letech první film, který uvidím poprvé až na premiéře.

Premiéra proběhla velice úspěšně, až jsem překvapen kolik lidí dorazilo a jak moc se film líbil i laikům, kteří o oddíle a Narnii nevědí téměř nic.
Jedno je jasné nebyl to táborový film ale nádherný, celovečerní film o Narnii, o bájné zemi, která se stala legendou pro několik generací kluků a holek procházejících oddílem Naděje. Příběh, na kterém vyrostli, kde získali spoustu zážitků, zkušeností do dalšího života a stali se kamínkem v mozaice novoměstského skautování.
Film je tedy u konce – do nejmenších detailů jej ocenila asi jen hrstka lidí – ti, kteří prožili kamarádskou atmosféru oddílu za posledních 5 let – tedy my. Díky, Piškote, Teo, Tesáku – myslím, že nikomu z nás nezůstalo oko suché. A není se za co stydět – předložili jste nám velkou část našeho dosavadního života – odkud vede do světa tisíce cest – jak zní jeden ze skautských sloganů. Někdo se ocitl na křižovatce a poznal že je čas odbočit, někdo se bude snažit tvořit podobné příběhy ještě nějakou chvíli. A o tom ten život asi je, i když člověk trochu zesmutní.

A tak jediné co zbývá dodat na závěr je otázka: „Stálo tohle vše za to? Desítky a stovky hodin práce na něčem co za dvě hodiny uplyne… Obětovat kousek ze svého života, zážitky které za tu dobu mohly být…
Jsem rád, že si kluci po premiéře odpověděli ANO. Bez podobných „bláznů“ by takové projekty nikdy nevznikly i když nebudou nikdy dostatečně doceněni.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít