Bílý štít
ROVEŘI V AKCI
ZDENY
Okénko - titulní stránka


     Chtěl bych napsat o akci, která se konala o podzimních prázdninách.
     Náš roverský kmen Nocon se totiž dozvěděl, že rangers pojedou na výpravu na Devět Skal. A to bychom nebyli roveři, abychom jim něco neprovedli. Takže velká noční akce byla připravena na čtvrteční večer. Ve čtvrtek ovšem chodí většina z roverů a několik rangers do tanečních. Tam jsme rozpoutali velkou špionážní síť. Každý rover si vybral jednu z rangers a snažil se nenápadně vyzvědět podrobnosti o jejich výpravě. Měly domluvený odvoz za ostatními rangers, které nemaje taneční odjely už ve čtvrteční ráno. Výsledky naší špionáže byly překvapivé. Nejede se totiž na Devět Skal, ale na Blatka, což byl podstatný rozdíl.
     Sraz byl domluven na 20:30 u Rusňáků. Postupně se dostavili všichni, kteří měli s touto akcí co činit. To znamená Líba - náš řidič, Piškot, Mužík, Zdeny a samozřejmě Štěpán.
     Cesta na Blatka proběhla v pohodě, až na to, že jsme se málem srazili s odjíždějícím Pepou, který přivezl zbytek rangers. Líba jako řidič se osvědčil a s brilantností jemu vlastní vjel hbitě do lesa a okamžitě zhasnul světla. Pohoda, Pepa si ničeho nevšiml. Postupně vylézáme z Rusňákovic embecha, při čemž se Líbovi podaří zatroubit, ale to se opakuje při každém vstupu Líby do auta, takže dále to už psát nebudu.
     Vydali jsme se po obvodu louky, v jejímž cípu byla chata. Nedalo nám to a Líba s Bacenem uvedli do pohybu své poplášňáky. Potom se Rostík vyšplhal na jeden smrček, který byl přes louku přesně naproti oknům chaty a protože rány vylákaly rangers k oknům, spustil z větve ohnivý déšť, který jsme k tomuto účelu koupili - vidíte jak nám jsou rangers drahé!
     Zároveň jsme zjistili, že ohňostroj, který měl být vyvrcholením dnešního večera, jsme (Rostík) zapomněli u Rusňáků.
     No nic, s nadšením se plížíme k chatě s vědomím, že jsou rangers jistě už venku, aby pátraly po "neznámých" návštěvnících.
     Ale to jsme se šeredně mýlili. Když se nám podařilo doplížit se až k oknu a opatrně nakouknout dovnitř, nedovedli jsme si představit lépe se bavící společnost, než byla tato. Žádný poplašňák nebo petarda ji nedovedl vyrušit z jejich her. To už nás dohřálo a tak jsme veškerou naší aktivitu věnovali hledání rozvodné skříně, která byla vzápětí nalezena a ještě kratší okamžik trvalo vyhození hlavních jističů. První, co nás přesvědčilo, že přívod elektrického proudu byl zdárně přerušen, bylo ječení, které se ozývalo z hlavní místnosti. Líba si s výrazem šíleného profesora mnul ruce a opět uzavíral skříňku s jističi: "Jen ať jsou potmě. "
     Ale přesvědčili jsme se, že rangers jsou velice vysoké inteligence, protože netrvalo ani 10 minut a hbitě se rozpomenuly že s sebou vlastně vláčí baterky, které jim nyní mohou dobře posloužit - a tak opět pokračovaly ve své bohulibé činnosti. To už bylo moc i na Piškota, který byl v naší skupině největším horolezcem. Hlavou mu bleskl nápad, ve kterém jsme neshledávali chybu. Šlo o to, že se vyšplhá na střechu a pustí jim komínem některá z našich pyrotechnických překvapení (rangers jsou pro nás opravdu moc drahé). Po lopotném šplhání se dostal pomocí okapu až na štít střechy. Stačilo několik opatrných kroků a mohl si odpočinout. Pod ním se rozevřela tmavá díra, ze které bylo slyšet tlumené hlasy dívčího výkvětu našeho oddílu.
     Rostík jakožto gentleman, chtěl dívky oslnit světelnými efekty, ale protože byl zavřen komín, muselo se přistoupit k plánu B, a jelikož někteří jedinci dole byli proti, vznikla mezi náma malá hádka, kterou jsem vyřešil pokřikem: "Jen to tam hoď."
     A protože mimo jiné Rostíkovy vlastnosti je mu vlastní i poslušnost ke svému rádci, začal cpát s patrným nadšením petardy do komína. Nejdříve se nedělo nic, ale za okamžik přerušil panující ticho řetěz detonací ozývající se z útrob domu. Potom panovalo opět ticho, (to než se stačily rangers leknout) které bylo vzápětí přerušeno směsicí nedefinovatelných zvuků a jen pohled do okna nás přesvědčil, že vycházejí ze rtů našich milovaných sester.
     Takováto řada šoků jdoucí po sobě se neminula účinkem a srdce našich dobrých sestřiček změkla a napomohla rozhodnutí, které bylo vyjádřeno pokřikem: "Pojďte dovnitř."
     Bohužel lehce se řekne, tíž udělá. Jelikož nám nebyl cizí osud našeho druha trávícího své nadějné mládí na střeše v nezáviděníhodné pozici, věnovali jsme pozornost nejdříve jeho přesunu na pevnou zem. Jeho první pokus směřoval k okapu, po kterém se na vrchol dostal. Ten však nevydržel tuto tíhu a rozpadl se. Piškotovi se povedlo bleskurychle se vyšvihnout zpět. Ale jak dolů - toť otázka. Nakonec jsme objevili v kůlně žebřík, po kterém se sešplhal dolů brblaje, že to není vůbec stylové a že měl raději skočit.
     Teprve po této záchranné akci jsme mohli splnit výzvu, která se mezitím ozvala ještě asi 5x. Po malém vyjednávání nás opravdu pustily dovnitř. Nemohli jsme si nepovšimnout připravených věder s vodou, pohrabáčů, pometel a jiných zbraní, které rangers při pocitu nebezpečí nashromáždily u hlavního vchodu. Ale protože jsme neměli nepřátelské úmysly nemuseli jsme se jich obávat.
     Po několika trapných pokusech navázat konverzaci se rangers chopily iniciativy a zatáhly nás do víru her o kterých se nám ani nesnilo. Ozývaly se bouře smíchu a opravdu jsme nelitovali, že jsme se za nimi vydali. Rozloučili jsme se okolo půlnoci. Protože jsme s Piškotem moc nespěchali, uslyšeli jsme přes louku hluk motoru a vzápětí se nás zmocnila představa, která nebyla z nejpříjemnějších. Přidali jsme do kroku a opravdu, vidíme opatrně se rozjíždějící embecho. Vlézt dovnitř se nám nepodařilo, protože naši škodolibí bratři zamčeli všechny dveře, ale protože jsme vychovaní na akčních filmech, bez mrknutí oka jsme se jediným odvážným skokem ocitli na kapotě odjíždějícího auta. Nastal boj o přežití, protože Líba za volantem se činil aby nás setřásl, ale protože Rostík rozložen na předním skle ho trochu znervózňoval, nakonec zastavil.
     Vykonali jsme ještě malou exibiční jízdu k chatě, zamávali rangers a vzdalovali se ve směru našeho domova. Zde bych mohl přestat psát a odnést toto dílo do redakce, ale vyšší moc tomu chtěla jinak.
     Přejeli jsme asi o 50 metrů místo, kde jsme předtím zaparkovali a najednou motor zhasnul. Udiveně jsme vystoupili z auta a chtě nechtě začali tlačit. Za chvíli motor opět naskočil. Pochvalovali jsme Líbovi tento fór, ale už ať raději jede, máme být už doma a zítra brzy ráno odjíždíme přece na oddílovou výpravu. Ovšem neujeli jsme ani dalších 100 metrů a situace se opakovala jen s tím rozdílem, že motor už nenaskočil. Se zkušeným pohledem jsem poručil otevřít zadní kufr a ponořil se do změti všeho možného.
     Po chvilce hledání jsem nalezl AC pumpu (říká se tomu tak ne?) a snažil se načerpat trochu benzínu. Líba mě v tom podporoval a zkušeně radil: "Benzín tam je, pumpa klade odpor, mimoto kontrolka ukazuje ještě půlku nádrže."
     Když to k ničemu nevedlo, pustili jsme se do tlačení (embecha pochopitelně). Podařilo se nám ho dopravit až na kopec, který spadá do Kadova. Protože se nám nechtělo opětovně vstupovat a vystupovat z vozidla, zůstali jsme sedět na zadních blatnících. S takovouto se nám podařilo dojet až do Kadova. Nejdříve jsme uvažovali, že zde auto necháme a domů se dopravíme pěšky, ale majitel automobilu byl zásadně proti a tak jsme začali tlačit. Chvíli to ještě šlo, ale potom se začal kopec zvedat a postupovali jsme jen malými kroky kupředu. Asi za deset minut nás to přestalo bavit a tak bylo rozhodnuto, že auto odstavíme ke kraji silnice. To se ovšem také neobešlo bez potíží, protože embecho mimo jiné ještě také nebrzdí což bylo uprostřed kopce dost podstatné, proto jsme v lese sehnali pořádný kmen, kterým jsme potom zapříčili kola.
     Bylo 0:25 a další cesta probíhala po svých. Střídali jsme běh s chůzí a bylo nám docela fajn. Jediné co v nás vyvolávalo obavy, byly obličeje rodičů objevující se v našich rozbouřených myslích.
     Přál bych vám někomu takovouto cestu zažít. Nad hlavou máte světlejší pruh nebe s hvězdami, kolem dokola tmavý les, pod nohama asfaltovou silnici a po boku vám běží vaši kamarádi, o kterých víte, že se na ně můžete ve všem spolehnout a se kterými nejste v podobné situaci poprvé.
     Světla města jsme uviděli asi za 40 minut. Celou cestu jsme zvládli za 55 minut.
     Při loučení jsme si navzájem popřáli štěstí při uspořádávání rodinných záležitostí a pokračovali už každý sám do místa svého bydliště.
     U nás byla tato příhoda vzata s humorem (nesdělil jsem totiž všechny podrobnosti - po tomto článku jsem na ulici) a tak jsem raději rychle zmizel do postele, ať mohu včas vstát a balit se na dnešní výpravu.
     Měl jsem obavy, kolik roverů se ráno objeví na srazu. Vždyť na nás byla závislá organizace celé výpravy pro oddíl.
     Ale na nádraží jsem byl překvapen. Přišli všichni účastníci nočního dobrodružství. Naši rodiče jsou už totiž zvyklí a mimořádně tolerantní, takže díky jim.
     Embecho bylo díky panu Rusňákovi hned ráno odtaženo. Nikdo nevěděl co by s ním mohlo být, až teprve přivolaný odborník (mimo jiné Štěpánův strýc) ponořil drát do nádrže, i když ponořil není moc vhodné slovo, protože když ho vytáhl, neobjevil se na jeho konci ani náznak po benzínu či jiné tekutině.
     A to je konec další epizody která byla inscenována životem a zejména našim oblíbeným embechem. Takže po další vyjížďce se určitě opět setkáme na těchto stránkách.
     Zatím nazdar a jezděte opatrně.
Zdeny

  zpět na titulní stranu  

  na index článků