okenko.jinak.cz -> www.okenko.org
Nacházíte se v archivu okénka, nové články a aktuální akce naleznete na nových stránkách!
okenko
Bily stit svetlusky vlcata nadeje rs a rg akce ventilacka

Evropa je za rohem

To jsem se Vám onehdá zastavil na ústředí (tuším že kvůli Mikulášskému semináři) když tu ke mně přiklusal Permoník mávajíc nabídkou Roverského odboru, jestli bych se jako nechtěl podívat na Evropské setkání roverů a rangers do Francie. Jako správný rover jsem pochopitelně zavětřil zradu, a začal podrobně studovat popis setkání, abych zjistil kde že je skryta. Přes veškerou snahu se mi ji nikde nepodařilo najít, tudíž jsem chabě argumentoval tím, že pokud mám jet český rovering reprezentovat právě já, je to s ním opravdu špatné. Poslední zbytky odporu zlomil Permoník oznámením, že za roverský odbor pojede do ciziny Malina, kterou jsem měl tu čest poznat loni v létě. Okamžitě mi bylo jasné, že s Malinou se stane vzrušujícím dobrodružstvím i přechod patnáct let nepoužívané okresní silnice, natož několikadenní cesta do Francie, takže jsem bleskově vyplnil potřebné formuláře a začal přemýšlet, k čemu že jsem se to vlastně upsal.

Organizační přípravy nebyly nijak strašlivé, o jízdenky na autobus se nám postaral Merf ze zahraničního odboru, (za což mu patří náš velký) dík, takže mi zbývalo jen vyhnat chřipku která mě napadla ausgerechnet pět dní před odjezdem, sbalit batožinu a vyrazit na autobus. No dobře zas tak úplně jednoduché to nebylo, před odjezdem jsme musel nastudovat docela rozsáhlé materiály v angličtině abych na konferenci v obraze, ale nutno říct, že to byly dokumenty poměrně zajímavé.

První milé zjištění mě čekalo hned na při nastupování, kdy jsem zjistil, že v celém autobusu pojede pouze jedenáct lidí, tudíž o nějakém mačkání asi nemůže být řeč. Upřímně se přiznávám, že v tomhle případě zvítězilo sobecké pohodlí před ekologickým aspektem nenaplněného autobusu, nicméně představa, že budu mít nasoukat svých bezmála 190 centimetrů na jedno sedadlo, byla pro mě vážně děsivá. V Plzni pak přistoupila i toužebně vyhlížená Malina, která se po nutné vzájemné výměně několika impertinencí stočila jako kobra na sedačku a odebrala se do říše snů. Řidiči se nám snažili zpříjemnit cestu třetím dílem Jurského parku, na který jsem se díval skutečně jenom proto, že nejsem zvyklý chodit spát před půlnoci a upřímně řečeno – bylo to opravdu blbé.

Ráno nás zastihlo notně pomačkané již za hranicemi sladké Francie a těsně po deváté se naše dvojčlenná výprava vykolébala z autobusu v Paříži. Čas, který nám zbýval do odjezdu dalšího autobusu, jsme se rozhodli strávit běháním po památkách a Malina mě mírně iritovala svojí potřebou fotit každej patník. Vzhledem k tomu, že francouzští dopravci neměli v den našeho příjezdu nic lepšího na práci než stávkovat a vlaky jezdily v podobných intervalech jako sobí spřežení na Aljašce, byl závěr naší cesty mírně adrenalinový a k autobusu který nás měl odvézt do místa konference, jsme se dořítili tři minuty před odjezdem. V autobusu už sedělo pár lidí, nicméně všichni byli tak ztahaní, že buď spali, nebo se tupě dívali z okna.

Po příjezdu do Jambville (kde se konference odehrávala) jsme zůstali omráčeně stát nad obrovskou budovou zámku, jenže to už nás organizátoři ubytovali v našich pokojích a my měli konečně čas si trochu vydechnout. Konečně jsme se také potkali s Permoníkem, který se jako člen organizačního týmu dopravil na místo o den dřív. Po celé cestovní anabázi jsme byli opravdu zralí na postel, ale jelikož jsme národ zvědavý, vypravili jsme se po krátké přestávce na průzkum zámeckých pozemků a přilehlé vesnice. Tam jsme se také potkali s Iry, Finy a nenápadným starším chlapíkem jménem Fosi, ze kterého se nakonec vyklubalo velké zvíře afrického skautingu. I když jsme si to asi ještě neuvědomovali, velké seznamování začalo a pokračovalo vlastně celý zbytek dne, ať už při večeři, která byla mírně řečeno opulentní (pro neznalé je to jiný způsob jak říct, že to byla opravdová žranice), nebo při následných icebrakerech, či po nich v zámecké taverně.

Pátek, den následující, začal už poměrně pracovně, kdy jsme se po rozdělení do týmů pokoušeli najít napříč celou Evropou prvky programu, které napomáhají jeho úspěchu a naopak i ty, které program spolehlivě potopí. Spíš než o reálnou práci s nějakými zásadními výstupy, šlo o to, abychom se v našem týmu naučili pracovat a komunikovat a řeknu vám, když se má domluvit deset lidí, z nichž každý mluví jiným jazykem, není to žádný buhehe, jak by řekl kolega Rychlonožka. Angličtinou sice vládli všichni, ale ne každý na stejné urovni, takže i vysvětlování vlastních postojů tak, aby je ostatní pochopili, bylo docela „makačka na bednu“. Odpoledne jsme potom vyrazili do Paříže, kde jsme si střihli okružní běh po památkách zpestřený hrou, kterou nám připravil plánovací tým. Nezapomenutelnou byla pak zpáteční cesta autobusem, kde se do zadní části stroje slezla snad polovina veškerého osazenstva a cestu jsme strávili hulákajíc písně národní i nadnárodní.

V průběhu večera jsme se ještě dozvěděli hromadu informací o evropském roverském setkání Roverway (www.roverway.it), na které by se v polovině srpna 2006 mělo do Firenze v Itálii sjet tak 5000 roverů z celé Evropy. Ústředním tématem celého setkání je renesance a vzhledem k tomu, že je Itálie vlastně co by kamenem dohodil a za další měsíc došel, pevně věřím, že se tam za rok potkám i s Vámi.

Po večeři nás pak čekal mezinárodní večer, na který si jednotlivé výpravy měly přinést vzorky jídel typických pro každou zemi. K vidění tak byly třeba portugalské sýry, irský losos, švédské karboše (nebo jak to nazvat), islandská sušená ryba a pochopitelně i lázeňské oplatky. Největší rozruch však nepochybně vzbudila švédská nakládaná ryba, která zapáchala tak ohavně, že to i dlouholetého kontrolora pořádku na skautských táborech, jako jsem já, vyvedlo z rovnováhy. Za zoufalého pokřiku všech účastníků „Sweden – burry the poor fish“ (Švédsko, pohřběte tu ubohou rybu) byli naši severští bratři nemilosrdně vykázáni z místnosti i se svojí národní pochoutkou. Spát jsme šli opět tak pozdě, že jsem se raději ani nekoukal na hodinky.

Sobota pak byla tak pracovní, až se všem z uší kouřilo. Na programu bylo vytvoření „Europian Rover Framework“, tedy jakési mezinárodní kuchařky, kterou by se mohli roveři inspirovat, pokud nebudou vědět kudy kam. Práce opět probíhala v týmech a na konci dne si každý z týmů připravil prezentaci toho, k čemu se v jednotlivých skupinách dobrali. Netroufnu si posoudit do jaké míry jsme byli úspěšní, či ne, co vím ale jistě je, že zazněla celá řada zajímavých nápadů, na které jsme nemohli přijít jinde, než v tak různorodém „mezinárodním mixu“. Nutnost předat a vysvětlit svoje myšlenky v jazyce který není jazykem rodným, nutila všechny k maximální efektivnosti a tudíž se nekonal žádný „verbální exibicionismus“, se kterým se občas asi všichni potkáváme. Aby nám z takového množství intelektuálně náročné práce nehráblo, probíhaly o přestávkách krátké herní programy, z nichž největší úspěch slavilo česko-slovenské HUTUTU.

Po skončení pracovních programů se pak všichni cítili jako vymačkaný citrón, ale tradičně výborná večeře a vidina závěrečného večera vlila všem do žil novou sílu. Tenhle večer byl opravdu ze všech nejvydařenější, snad proto, že si všichni uvědomovali, že druhý den už pojedeme domů. Vzduch rozechvívaly španělské a italské rytmy, došlo i na klasické týmové blbárny, Irové servírovali irskou kávu a poslední opozdilci, mezi něž jsem shodou okolností také patřil, zalezli do pelechů až hodně po čtvrté hodině. Ráno už probíhalo smutně – i když byly na programu prezentace programů, které jsou v jednotlivých zemích úspěšné, lidé se postupně vytráceli až nás chvíli po obědě zůstalo na zámku opravdu jen pár. Malý trénink ve frisbee pomohl sice zahnat chmury, ale co naplat, byl to den loučení.

Do Paříže jsme se ještě dopravili v bandě asi devíti lidí, ale v metru jsme si nakonec museli naposledy zamávat a vyrazit na náš autobus. S Malinou jsme víceméně došli k rozhodnutí, že dokud budeme mluvit anglicky, celé Jambville pro nás ještě neskončilo, takže nám angličtina k velkému pobavení spolucestujících vydržela až do Plzně, kde mě Malina opustila. Teprve, když jsem opět vystoupil z autobusu a když jsem zjistil, že se mi mailová schránka plní vzkazy od lidí, které jsem ještě před pár dny neznal, mi konečně došlo, že je konec. Jenže vždycky když něco končí, něco jiného začíná.

Co mi tedy celé roverské setkání přineslo? Na prvním místě jsou pro mě nepochybně lidé – možná že jsou tři dny málo k tomu, abych mohl poznat lidi pořádně, ale jsem si víc než jistý, že jsem v Jambville získal pár nových přátel v tom nejlepším slova smyslu. Dalším kladem je pak nepochybně zjištění, že skauting jde opravdu celým světem – je jedno jestli jste z Finska, Slovenska či Estonska, roveři Vám budou rozumět a bude si o čem povídat. Jsme prostě stejná krevní skupina. Nesmím ani zapomenout na to proč jsme do Jambville jeli, tedy na evropský roverský program a pevně věřím, že za námi zůstal pořádný kus práce. Možná bude ještě chvíli trvat, než začne nést to správné ovoce, ale opravdu věřím, že ten čas přijde. No a byl bych určitě nezdvořilý k našim hostitelům, kdybych zapomněl na péči s kterou se nám věnovali a nezmínil především jejich kuchyň. Byla jedním slovem báječná, dvěma slovy báječně báječná.

Těch vzpomínek je pochopitelně mnohem víc, možná bych měl zmínit třeba to, jak Malina demolovala autobus, nebo jak jsem já omylem zahájil válku mezi Španělskem a Katalánskem, ale to bychom tu byli nejmíň do večera. Na závěr se tedy snad sluší říct tohle - Rovering je výzva a až k Vám nějaká taková výzva přijde, určitě po ní skočte, nebudete litovat stejně tak, jako teď nelituju já.
Zámek v Jambville - místo našeho setkání

Česká expedice do Jambvile...mě znáte, dívčina je Malina a kopající chlapec Permoník (překvapivě)

Česko-finsko-irská sestava, zvaná též "Eating company" která se u jídla scházela vždy u jednoho stolu

Hututu je drsná hra, a je jedno jestli ji hrajou Španělé nebo Poláci

Tahle fotka dobře ukazuje mezinárodní zastoupení účastníků - zleva: Island, Finsko, Irsko, Švédsko, Polsko, Irsko, Slovensko, Chorvatsko, Česko. Hlavu za Polskem a Irskem se mi nepodařilo identifikovat, ale možná je česká (moje)

Přípitek po večeři - práce je za námi, teď už nás čeká jen zábava

"Eating Company" podruhé, sťastný návštěvník našeho stolu je z Rumunska. Briana si nevšímejte, Irové jsou trochu cáklí :-)

vytisknout autor: Pudil vloženo: 16. 3. 2005 (Pudil) 2884x nahoru

nove clanky

fotogalerie okenka facebook oddílu Nadeje

nase tipy


1995-2001


reklama

Filuv blog
teepek
korálky od Kajmanky
digifotky
ubytovani v KD

okenko


bleskovky

Sestra Marie Kružíková
Dne 9.11.2013 se rozloučíme se spoluzakladatelkou dívčího skautingu v našem městě v 10.30 na kostelíčku.Bylo jí 97 let. Šerif
(07.11.2013) Šerif
Fotky z kol
jsou zde.
(11.07.2013) Vilík
Další beruščí fotky
Z čarodek a z pampeliškové družinovky.
(16.05.2013) Vilík
Akce pro rodiče a Berušky
proběhne vzhledem k počasí z větší části pod střechou kulturáku v Pohledci.
(09.05.2013) Vilík
Zdražení tábora Naděje
Bohužel jsme se rozhodli zvýšit letos cenu letního tábora na 3800,- Kč. Důvody jsou dva: Jednak je tábor o 4 dny... více
(29.04.2013) Teo

bily stit


info

OKÉNKO do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska 615.02 Bílý štít Nové Město na Moravě
© všechna práva vyhrazena, připomínky ke stránkám: kajmanus(a)centrum.cz

podporují nás