okenko.jinak.cz -> www.okenko.org
Nacházíte se v archivu okénka, nové články a aktuální akce naleznete na nových stránkách!
okenko
Bily stit svetlusky vlcata nadeje rs a rg akce ventilacka

Roverský zimní tábor

Toto přiblížení dění z roverského zimního tábora bylo psáno příležitostně při volných chvílích. Snad každý si tam něco písnul nebo alesoň něco nadiktoval. Proto se nedivte, že myšlenky občas skákají nebo proti sobě některé větičky bojují. Nejvíc toho napsaly Terezka a Tkanička.

Sobota

Vstříc skautskému dobrodružství jsme vyrazili krásného zimního dne pár chvil po obídku. Měli jsme štěstí a do autobusu jsme se vešli nejen s batožinou, ale i s lyžemi. Po hodince jízdy byl proveden výsadek na zastávce Blatiny. Řetězově jsme vyházeli téměř všechny věci a když bylo vystoupeno i správné osazenstvo, mohli jsme zamávat autobusu.

V té chvíli zakřičela Čita: „Já tam nechala lyžáky za dva litry!“. S vykulenýma očima a s rozhazováním rukou začala stíhat autobus, který se po chvíli začal ztrácet v zatáčkách na horizontu. Nám ostatním zatím nezbylo než trnout hrůzou. Až po několika hodinách a marném alarmováním na dispečinku, jsme se konečně Čity dočkali. A takhle to viděla Čita : „Když mi po pár kilometrech fakt ostrého běhu, došlo, že ten autobus vážně nedohoním, stopla jsem si první projíždějící auto, ukázala řidiči skautskou průkazku, přikázala mu sledovat ten autobus a už to jelo. Řidič byl šťastnou náhodou profík, a tak se nebál řezat zatáčky i na letních gumách rychlostí ne menší než 90 km za hodinu. Po chviličce kratší než pár minut využil řidič vozu příležitosti a nacpal se se svým tmavým bavorákem před autobus. Vyklonila jsem se ze střešního okénka a připlácla svou skautskou průkazku na jedno z bočních okýnek. „Zastavte ten autobus. Zastavte ho!“. Autobusák se snažil odporovat jen krátce, nakonec přece jen zastavil a vydal mi igelitku, po pár výhružkách přidal i ty lyžáky. V té chvíli jsem se mohla rozloučit s řidičem bavoráku a indiánským během se vydat na Blatiny“. Když konečně došla, vyrazili jsme nahoru na chatu.

Hned jak jsme se ubytovali, využili jsme toho, že oddíl zde už měl dovezené sněhové oře, ale neměl nad nimi kontrolu. Popůjčovali jsme si je a začali brázdit silničku vedoucí k našemu stavení. Celé to veselení na saních jsme skončili, až když se k nám začaly plížit obavy, že oddíl už je někde na cestě do kopce a mohl by nás vidět. A možná nám i nabít, neboť jich je vích než nás. Jen co jsme schovali boby už byly dětičky vidět na kopci. Když už byly až u chaty, sebrali jsme odvahu a přivítali je na zimáku. Z toho vítání se pak stala docela hezká tradice…

Po takovém sněhovém blbnutí, dospěl Pudil k názoru, že je čas se zamyslet. Tak jsme si zalezli do našeho, vskutku těsného, příbytku a bavili se o tom, co od zimáku čekáme a tak. Jenže to z nás všech lezlo jako z chlupatých dek a tak bylo dohodnuto, že to každý hodíme na papír. Jako poslední oficiální činnost dnešního táborového dne bylo zvoleno hraní deskových her. Nedošlo sice na Osadníky, ale Carcassone taky není k zahození. A pak už se šlo spát.

Neděle

V pravdě, vstali jsme zase trošku později, a nemyslím si, že by tomu mělo být po zbytek RZT jinak, ale protože byla neděle, nikdo nám nemohl říct, že jsme lemry líný. Vlastně jsme nevstali zas tak dlouho, neboť snídani jsme stihli.

Po snídani, jsme se vydali zkusit štěstí se stavbou Babylónské věže. To je činnost velice podobná stavění mostu přes řeku Kwai. Akorát stavíte z papíru a do výšky místo ze špejlí a do šířky. Času bylo dost avšak při posledních pěti minutách se našemu týmu stalo to co starým Babylóňanům a věž se nám sesypala. Naštěstí nedošlo k tomu zmatení jazyků a tak jsme zachránili, co se dalo. Jak to bylo u druhého týmu se musíte zeptat někoho jiného... My druhý tým jsme problémy s dorozumíváním a dalšími babylóňskými manýry problémy neměli. U nás to bylo spíš podobné té věžičce v Pizze. I když směrem vzhůru věž dělala nějaké záhyby, hlavní bylo, že se velevysoké dílo tyčilo dostatečně stabilně.

V druhém programu jsme vyrazili na lyže. Vlastně jsme chtěli vyrazit zuby Pudilovi, za ten nápad, ale bylo nás málo. Nikdo z nás nemazal, na namazaných lyžích zvládne jet každý, a tak se výstup na Drátník malilinko protáhl. Vlastně na to, že jsme potom nedojeli ani na Samotín, se celý ten výlet protáhl. Hráli jsme totiž i frisby a to rovnou s lyžemi. Rozdělení do týmů proběhlo bleskově, kluci vs. holky, a na to rozdělení taky pánové v průběhu hry doplatili. Byli v zápase rozdrceni přímo drtivou silou a utrpěli drtivou porážku. Nepomohli jim ani podrazy typu přišlapování lyží.

Po odpolední siestě jsme potrápili mozkové závity. Verča, která byla čerstvě přijetá ze skautského sněmu, nám přečetla jakýsi článek a nad tím jsme si pak docela dobře zadebatovali. Ale to nebylo naším pravým cílem. Tím se stalo sestavení dotazníku, který by nám měl, po hození do éteru, ukázat, co si myslí normální lidi o nás skautech. Jestli to jsou hodní troubové nebo cvoci běhající po lese. Značným problémem se stalo zvolení kategorií dotazovaných a pak i samotné psaní otázek. Do svačiny se nám podařilo pár desítek otázek sepsat. Bude ale třeba je proškrtat a upravit, takže se nemusíme obávat, že na kmenovkách nebude, co dělat.

Pak měla mít program Terka, ale ta se potvůrka radši někde zpozdila, a tak jsme šli ven a hráli jsme takové ty blbárny. Jak ulovit želvičku, dřív než se dostane do moře. Hlavně v posledním líhnutí to však vypadalo jako hra, kde je nejhlavnější úkolem stáhnout z Pudila co nejvíce teplého spodního prádla. Následovala ještě odveta ve frisbee a to už jsme byli tak zmrzlí, že jsme šli radši zpátky.

Večer se nesl ve znamení přemýšlení. Ze začátku jsme se snažili přemýšlet na body, ale pak jsme to vzdali. A tady pro příklad, co jsme luštili:Přes cestu lezou tři želvičky. První praví: „Přede mnou ničeho, za mnou želvička.“ Druhá říká: „Přede mnou želvička, za mnou želvička.“ Třetí říká: „Přede mnou želvička, za mnou želvička“. Tak co, víte jak je to možné? My už ano!

Pondělí

Oddíl posunuje noční hry na ráno, my posunujeme budíček na dopoledne. Takže jsme vstávali až kolem osmé hodiny, tak akorát včas na snídani do postele. Bohužel hotelová služba poměrně dost zakotvila a nám nezbylo nic jiného, než si pro ten chleba s česnekovou pomazánkou dojít do jídelny. Hned potom přišel čas na přemýšlení a to rovnou o kmeni, který se už půl roku snažíme udržet v chodu. No, něco málo jsme vymysleli, ale moc toho vážně nebylo, protože jsme celou tu dobu plnili poměrně zvláštní úkoly. Třeba podej hlášení koštěti, či obejmi deset lidí, přemluv dveře, aby se otevřely atd. Nutno podotknout, že jsme si ty úkoly vymysleli sami s nejvyšší mírou škodolibosti, protože se nám řeklo, že jsou pro oddíl. Po skončení jsme se vydali blbnout do sněhu s oddílem. Zaplácali jsme se ve sněhu jako mravenci v sirupu, postavili co nejvyšší stavbu, kterou jsme však v tu ránu zbourali, bobíkovali jsme (jako bobovali na bobech) a dělali pyramidu z lidských těl. George bolí záda ještě teď…zkrátka jsme blbli až do zblbnutí…ug, ug, hu, hu, hu.

Jelikož náš pokoj má dost malá okna a nejde vidět, jestli fičí nebo sněží, tak Pudil po obědě oznámil, že vyrážíme na lyže. Všichni namazali, neboť kdo maže, ten jede, obuli lyžáky a když si Pudil oblékl čepici, mohlo se vyrazit ven. Nikdo nevěřil svým očím a nikdo neslyšel svým uším. Prostě pořádná vánice. My ale nejsme přece žádná béčka, takže i přes nepřízeň počasí jsme na lyže vyrazili. Klaksa statečně prošlapujíc stopu směrem ke Krátké nás tam úspěšně dovedl a Pudil prohlásil, že když už jsme tady, tak projedeme další krásy Vysočiny – tedy na Samotín. Byl to teda pěknej vopruz šlapat po vyhrnuté hladké silnici, když vám to všechno jenom né jede a když si někdo myslí, že narazí na stopu, která však nikde není. Co se však dalo dělat, než nekvákat a kopec vyšlapat. Nad Samotínem jsme se však, podle hesla: „Kdo chce kam, pomozme mu tam“, rozjeli domů. (To bylo docela vzrůšo.)

Celý ten výlet nás tak zmohl, že jsme se pak značnou dobu nemohli skoro vůbec hýbat. Jediné co se těch několik pár hodin hýbalo, byly naše prsty (vlastně většinou jen jednoho člověka), jak cvakaly po klávesnici notebooku. Už dlouho se totiž pokoušíme napsat zpravodajství z RZT.

Někdy v tento večer se k nám připojila i Dajda. Tu jsme úplně poprvé potkali v noci v lese na cestě po svých špatných vlastnostech. K tomu asi nemá cenu se moc vyjadřovat, ale přiznávám se, že po sedmi lístečcích jsem se začla stydět být sama se sebou v lese.

Úterý

V tento den jsme si zahráli na uklizečky a začali řádit se savem. Nejdřív bylo třeba zrodit v hlavičkách nějaké nápady a přenést je na papír a posléze na fólie. Techniky čistění triček však byly různé a někteří žádné fólie nepotřebovali. Třeba Tkanička zvolila po umělecké poradě s Aňou štěteček a Terezka čistila rovnou zmuchlané tričko. (Ale dopadlo skoro nejlépe! Protože ty ostatní jsem zatím neviděla:-).) ( kecá moje bylo hezčí)

Po vydatné svačině jsme opět zůstali v našem skromném příbytku a řešili jsme otázku, co s pralesem o rozloze 100 stromů – skácet nebo ne? Záleželo zcela na naší fantazii a protože někdo zaujal post ochránce, jiný post nenasytného podnikatele, který z mahagonu vyrábí dřevěné čínské hůlky na jedno použití, občas se rozpoutala docela dobrá diskuse. Taková Dajda za výzkumnou lékařskou firmu Gergeho strašila tím, že pokud les celý vykácí, tak určitě umře na rakovinu, protože nebudou žádné prostředky k tomu, aby ho nějaký lék, který se určitě najde v některé z rostlin pralesa, zachránil či dokonce vyléčil na dobro. To se v Georgovi asi hnulo trochu svědomí a rázem se dospělo k dohodě, díky které se sázelo více stromů, než kácelo a ze sta stromů na začátku bylo na konci 107, takže jsme Georgeho docela dobře přemluvili:-). Nicméně Kajmanovi drsné silnice přímo středem pralesa, a to hezky do kříže, aby mohl zásobovat hladové děti, nám ze začátku taky dělaly starosti, ale pak se kluk umoudřil a když viděl, že mu tam ty jeho silnice necháme, tak přestal kácet a jen tiše přihlížel dění.

Po vydatném (mastném) obědě nás čekala první, a myslím že i poslední, bojovka společně s oddílem. Následovalo dlouhé vysvětlování pravidel, které Pudil celé prospal a v průběhu hry, až teda na konci ne, byl nepoužitelný… Sice nám dělalo trochu problémy celou hru pořádně pochopit, musím říct, že i na mě byla dost složitá, ale pak se to rozjelo, já zakotvila v obraně a bylo to. I když celou ústavu chtělo získat jak družstvo červených i modrých, nebylo to vůbec jednoduché. Ono jen lítat v těch 30ti cm měkkého sněhu není nic moc. Husík říkal, že ta hra je fakt skvělá, to když čekal na protivníky v hlavním městě. Prostál tam celou hru, ale říkal, že byla fakt skvělá… moc jsem mu to ale nevěřila. Naštěstí hra skončila a Husík mohl vylézt z hustého porostu smrčků. My jsme byli s hrou taky spokojeni, i když Viky si bohužel těsně před tím umyla vlasy a nemohla ven, tudíž se jí neúčastnila. I když hra se více vydařila naším protivníkům (jako Teo, Pája, Negy atd.), vůbec jsme nesmutnili, protože mi jsme jim alespoň dobyli hlavní město, což oni nám ne. A jelikož a protože cesta zpátky do stavení trvá docela dlouho, tak jsme raději vyrazili na pozdní svačinu a Miky těsně před chatou zjistli, že i když si pořádně zapařil, tak si zavařil, protože službě neřekl, co má udělat na sváču… měl být salát z Číňana, tudíž byly loupáky a jabka.

Po svačině jsme dlouho odpočívali, to víte léta jsou léta. Pudil nám snažil „vnutit“ nějaký prázdninový kurz zaměřený na sebepoznání nebo tak něco. Aby nás namotivoval, ukázal nám asi 800 fotek ze Svatoplukových prutů, kde shodou okolností byl i s Viky a Tkaničkou a tato zábava nám vydržela až do večeře.

Pak jsme náš útulný pokojíček zvelebili tak, aby sme vydrželi koukat 3 hodiny na filmy. Vybrali jsme Český sen a Spalovače mrtvol, který byl na dobrou, bezesnou noc opravdu to pravé. U Českého snu jsme se opravdu hodně nasmáli… např.: když pán dělajíc reklamu tvrdil, že oni v reklamě nikdy nelžou atd.

Po půlnoci jsme mohli zalézt do svých nevyhřátých spacáků a spokojeně bucali. Teda jak kdo. Taková Dajda s Kajmanem šli spát do iglu, asi proto, aby nemusel ráno vstávat tak brzy.

Středa

Dnes nás čekalo poněkud brzké probuzení. Navíc naše předtucha o pozdním vstávání Kajmana se potvrdila, takže nás bylo o jednoho méně. Miky se s námi bohužel musel rozloučit a na nás je, abychom ho pro dnešek zastoupili v kuchyni. Což není vůbec nic jednoduchého, hlavně vstát v 7:00, když obvykle vstáváte před osmou. Zkrátka příště neblbnout a jít po Večerníčku spát.

Některým z nás bylo ještě ke všemu špatně, jak se přejedl chipsů nebo telek apod. Takže když se měl připravovat chleba s margarínem a salámem, nebylo to nic chutnýho. Snídaně však asi všem hodně chutnala.

Jak už sem psala, v kuchyni jsme dneska celý den, takže k svačině nás čekal konečně ten slibovaný salát z Číňana a rohlík. Toho bylo hafo, takže se dojídal ještě před obědem, pak po obědě… Ještě sem zapomněla napsat, že Pudil celé odpoledne zápasil se sójou tak, aby byla vůbec jedlá a použitelná do rizota k obědu. To se mu nakonec podařilo, a i když chutnala jako kari, dala se sníst:-). Kajman se postaral o výbornou zelňačku, kterou nakonec ochucovala Čita, a oddíl si celkem pochutnal (hodnotíme podle zbytků).

Po strávení všech nově příchozích surovin do našich žaludků nás přivítala v kuchyni solidní hromádka nádobí. Georgovi se natolik líbila, že se do ní s vervou pustil a nestačili jsme se divit, jak moc dobře mu to šlo umývat. Dále se vytíralo, vařil se čaj apod. Prostě pořád nějaká opruz práce... Po všech těchto možných úklidech jsme se tak nějako rozpadli – někteří šli pařit Osadníky z Katanu, ale někteří to šli zabořit do postele. Přiblížila se šestnáctá hodina a tak byl čas udělat puding. Ten se povedl velice dobře , jak jinak! Povedl se ale také pěkně připálit (schválně pro lepší chuť :) a tak drhnutí nějakou dobu zabralo. Po sváče jsme si to rozdali v Carcassone. Je to docela zajímavý v tolika lidech. Ale tady na táboře čas moc rychle letí, a tak jsme se ani nenadáli a museli připravovat párky na pečení atd. Dává nám to docela zabrat. Navíc někdo z dívčí části odplul do tmy stavět huculáky (sněhuláky)(na sněhuláky byl špatnej sníh, bobovaly jsme) , takže to byl docela fofr.

Pro další část večera jsme museli jako myšky zůstat v krbovce, protože oddílový programoví nesmí vynechat tzv. „barák“, kdy se stavení změnilo v jeskyni a hlavně na hodně tmavé. Téměř vůbec nic nebylo vidět. Jen občas někdo vykoukl z poza rohu. My jsme se ocitli v improvizované čajovně, a tak jsme do sebe začali lít litry čaje a to byl taky důvod, proč jsme chodili tak často na wc a proč pár z nás utrpělo psychický šok. Ono když na vás v každém tmavém rohu číhá příslušník zaostalého rodu Wendolů (jindy se jim taky říká: ti z pekáče) s pomalovaným ksichtem a obrovským odhodláním vyděsit vás k smrti není snadné překonat bez újmy těch dvacet metrů na záchod.

Mimochodem, taky jsme se snažili udělat takový jako profil kmene. Zkrátka představit se jak veřejnosti, tak zjistit, co si o nás každý z nás myslí. Některá dílka byla opravdu vydařená.
Nikdo z nás nečekal, že to bude trvat skoro tři hodiny, a tak jsme se ani nenadáli a v celkem rychlém čase jsme posbírali nejnutnější věci – teda jen matračky – a vyrazili směr místnost 61 spinkat. Dneska dokonce ani Brouk Pytlík nebyl :-)

Čtvrtek

Ráno jsme začli každý jinak. Někdo se snídaní, někdo s otráveným ksichtem. Já tedy s otráveným ksichtem protože na mě snídaně nezbyla. Asi budu muset vylízat dřív ze spacáku.

První program jsme si rozdělili na dvě části. V té první zbytek kmene uklízel v Krbovně a já s Čitou jsme chystali Yetti sports. V podstatě šlo o tři úkoly. Slalom, hod na cíl a golf. Byly to, jak je naším dobrým zvykem, blbárny ve sněhu. Soutěžilo se na body a nejlepším Yettim se stal Georgie. Ten se teď honosí právem oblékat si každou roverskou akci bílý chlupatý kožich. A taky vyhrál čokoládu, o kterou se samozřejmě podělil, páč není žádný sobec.

V druhým programu jsme se rozhodli vyřešit konečnou otázku kmene. Jedeme dál. Tudíž bylo nutno naplánovat akce, které bychom chtěli dělat. Je toho fakt hodně a měli jsme problém najít nějaký volný termíny. Určitě si ale najdeme čas na picnic v dobovém oblečení a minigolf.

Pak přišel poledňák a v něm nám byly oznámeny pravidla pro hru na třetí program. Třetí program byl poslední ze společných s oddílem. A byla to, jak jinak, bitva. Proměnili jsme se ve Wendoly a vypadli z baráku, abychom ho mohli následně začít dobývat. Po půl hodinovém stepování ve sněhu, když už jsme byli s Teem úplně zmrzlí, vykoukl ze dveří Vojta, podíval se na nás a zavolal: „Už jdou!!!“. A tak jsme šli. Vlítli jsme dovnitř a náš útok se rozbil o barikádu postavenou ze stolů a lavic. Oni nám tu sošku vážně nechtěli dát. Po dvaceti minutách se nám podařilo zatlačit barikádu až k záchodům a vzápětí jsme byli většinou vybití a barikáda se vrátila na původní místo. Po téhle neblahé zkušenosti byl útok veden ze dvou stran. Ale i tak jsme zatím ani nevěděli, kde soška je. Vlastně to bylo úplně na prd a prohrávali jsme. To už se vrchní Wendol Teo naštval a podnikli jsme útok po střeše. Ten se nakonec ukázal jako nejefektivnější a vrchní logistik Arab se nezmohl ani na slabé bů. Soška Matky se tedy vrátila do našich rukou a bylo skoro vyhráno. Zbývalo jen dostat ji ven a utéct co nejdál, aby měl oddíl co dělat o další výpravě. To nám ale bylo zakázáno. Přesunuli jsme se tedy k iglú, že se bude o sošku bojovat tam. Trošku jsme u iglú změnili pravidla, protože k boji na hadrakoule jsme neměli dost štítů, a začli jsme oddíl pokládat na lopatky. V té chvíli se Čitě povedl neopakovatelný kousek a pronesla sošku zase zpátky do baráku. Zavřeli jsme ji na půdu (tu sošku), vytvořili nedobytnou barikádu z matraček a postele a bránili jsme vstup k roverské místnosti zuby nehty. Byli bychom se bránili až do tmy, ale došly nám hadrošky a matrace. Soška tedy putovala zase zpátky do iglú. To už ale byl čas skončit a tak přišlo obvyklé rovnání do řad, tlučení do štítů a nakonec i skoroférovka Bulvaje s naším wendolským šéfem Teem. No a tak to vlastně skončilo, neboť Teo a Tesák se zabili navzájem a my utekli do lesa. Tahle hra byla, hehe, vážně super, spíš od nich pro nás než od PK pro ně, a ještě dlouho na ni budeme vzpomínat a hlavně na ty Kajmanovy hlášky. On totiž chtěl sošku matky vyměnit za našeho Dárt Vejdra a tak dále.

Po skončení bylo nutno vrhnout se na úklid a pak zase na myšlení a vymýšlení o kmeni. Vynořily se už i konkrétní termíny, ale šlo to hodně z tuha, protože akcí je v našem středisku celkem dost a roveři jsou roztrkáni všude možně.

K večeři nám byly poskytnuty zbytky z hostiny u příležitosti uhynutí zachránce oné šošky vikinga Tesáka nebo kdoví jakéto oslavy. Zbytků bylo dost, tak se v jídelně rozproudilo celkem vydařené povídací mecheche.

S usínáním to bylo tuto noc zlé, neboť nás poctil svou noční přítomností Císko a rozhodl se nařezat dřevo alespoň do konce zimy. Pravda, místy chrápat přestal, ale to zase na všechny kašlal, takže ani nemělo cenu zkoušet Brouka Pytlíka. Místo toho jsme pokoukli fotky z letošního zimního a užívali si posledního večera. Ti nejvytrvalejší se rozhodli ještě o půl druhé uskutečnit topinkový mejdan, a tak byl přepad zbytků starého chleba a zásob česneku.

Pátek

Poslední den byl zasvěcen (jak je povinným zvykem) uklízení okupovaných prostor a také hledání svých věcí, které byly za ten týden rozprostřeny po celém stavení.

I když byly tyto činnosti prováděny v naprosto klidovém tempu, zbylo dost času na pár odvet v osadnících a na dolaďění plánů do budoucna. Když byl čas jít na autobus, rozloučili jsme se s oddílem a nechali ho v klidu finišovat změnu stavení do předání možného vzhledu. Doklouzali jsme ten lehký kilometr k autobusové zastávce a nechali se omamovat myšlenkami na horkou vanu a podobné rekreace pro naše zhuntovaná tělíčka.
K představení a výběru kurzů posloužila moderní technika.

Mikyho umělecká koláž s názvem: "I horolezci občas musí."

Počasí bylo naprosto vydařené - hlavně pro blbnutí ve sněhu - třeba pod Drátníkem s oddílem.

Eliška dělá sněhového andílka.

Vojta šel při stavějí věžiček na dračku, každý ho chtěl mít na vrcholu.

Mravenčí průzkum oblasti s rozlitým bílým sirupem.

Čitka často vyprovokovávala sněhové bitvy a některé skončily jejím vycpáváním.

Služba v kuchyni. Půďa zkoumá kouzelnou knihu chutných jídel.

Práce bylo dost, ale pracovnic také, takže když se všechno udělalo...

...mohli jsme si na chvíli oddychnout třeba u partičky osadníků.

Když některý obrácne sošky z řad oddílu vykoukl z okna, nalezt tam takovéto krvelačné Vendulíny... časem se však dostali i nejvíce chráněných částí stavení.

Náš benjabínek Dark Vejdr.

vytisknout autor: účastníci RZT vloženo: 25. 2. 2005 (Kajman) 2801x nahoru

nove clanky

fotogalerie okenka facebook oddílu Nadeje

nase tipy


1995-2001


reklama

dvojka Praha
rovernet
korálky od Kajmanky
digifotky
ubytovani v KD

okenko


bleskovky

Sestra Marie Kružíková
Dne 9.11.2013 se rozloučíme se spoluzakladatelkou dívčího skautingu v našem městě v 10.30 na kostelíčku.Bylo jí 97 let. Šerif
(07.11.2013) Šerif
Fotky z kol
jsou zde.
(11.07.2013) Vilík
Další beruščí fotky
Z čarodek a z pampeliškové družinovky.
(16.05.2013) Vilík
Akce pro rodiče a Berušky
proběhne vzhledem k počasí z větší části pod střechou kulturáku v Pohledci.
(09.05.2013) Vilík
Zdražení tábora Naděje
Bohužel jsme se rozhodli zvýšit letos cenu letního tábora na 3800,- Kč. Důvody jsou dva: Jednak je tábor o 4 dny... více
(29.04.2013) Teo

bily stit


info

OKÉNKO do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska 615.02 Bílý štít Nové Město na Moravě
© všechna práva vyhrazena, připomínky ke stránkám: kajmanus(a)centrum.cz

podporují nás